Aknel26 komentáře u knih
Výborná knížka pro holky, které s dívčími románky začínají. Láska tu není tak podstatná, mnohem větší důraz je kladený na to, zaznamenat, jak se ze školačky stává slečna, jak se hledá a poznává svět. Musí se taky srovnat s tím, co potkalo její kamarádku – a co se bohužel stává i ve skutečnosti. Jen v tom „tajemství“ rodičů byla Katka trochu naivní.
Opět jedna prázdninová oddechovka, které dominuje humor, ať už se týká Tereziny babičky a tety, nebo práce v kempu. Příběh samotný je naivní a konec dost nepochopitelný. Patří k těm (nej)slabším.
Knížka, z níž si čtenářka odnáší dvě poselství. Zaprvé, lásce neporučíš, nebo aspoň ne, když je ti patnáct. A zadruhé (a poněkolikáté), že nejdůležitější je být sám sebou, a ne se za někoho schovávat, něco předstírat nebo se třeba vnucovat či chovat afektovaně.
Trochu jinak napsaná knížka, samotné vyprávění je pojaté jako vzpomínky, uvozené, ukončené i přerušené krátkými intermezzy ze „současnosti“. Příběh samotný je velmi snadno uvěřitelný, dovedu si představit, že mezi puberťáky taková sázka vznikne. Láska Ivety a Filipa je taková dost idealistická, ale vlastně proč ne.
Jedna z nejlepších, kladně hodnotím příběh, styl psaní a především hlavní hrdinku Žanetu. Život se s ní nemazlí, ale ona přesto zůstává svoje a nechce slevit ze svého přesvědčení, co je v životě správné. Osobnost se vším všudy, která se prosadí navzdory tlakům okolí. Mimochodem, také jsem jako Žaneta v období dospívání pořád něco psala, bohužel jsem máloco dokončila ani nenašla odvahu poslat do nakladatelství.
Moje oblíbená, přestože když se člověk zamyslí, byla Bára pěkný fracek. Za dva měsíce, během nichž se kniha odehrává, dostane od života (ale i od ostatních postav ) pár facek a hodně se toho odehraje, takže Bára má dost příležitostí zjistit, co je důležité v rodině, ve škole i ve vztazích. Jen ten její největší problém by šel vyřešit jednou návštěvou lékárny namísto dvou týdnů psychických muk. Knížka je moc hezky napsaná, pestrým jazykem se spoustou trefných výrazů a má i krásné ilustrace.
Jestli se nepletu, je to jediná knížka Lenky Lanczové, která není psaná v první osobě. Vypráví o čtveřici sourozenců, kteří se perou se životem, láskami, školou i sportem. Každý osud je jiný, ale všechny zajímavé. Roman, který se stará o malou dceru, buduje pevný vztah. Míša zjišťuje, že být silná osobnost neznamená být individualista opovrhující „nezajímavými“ lidmi. Vik pozná, že je třeba trochu pokory. Zakřiknutá ťunťa Monika objevuje svět, který se se slabochy nemazlí.
Fascinuje mě ovšem Míšin originální styl oblékání: „Nesmí být každopádně konfekční! Rozhodla se pro bílou košili s červenými proužky dobře o tři velikosti větší, černou koženou mini a černé punčochy, k tomu všemu červené kotníkové boty, které si zavázala jednou tkaničkou oslnivě bílou a druhou černou. A amulety, jistě.“
Knížka o tom, jak je důležité rozeznat, co je v životě důležité. Hlavní hrdinka mě strašně štvala svou povrchností, měla ale i pěkné momenty.
Jednohubka, nekomplikovaný příběh první lásky a boje tří sestřenic o kluka, který za to ani nestál. O tom, co všechno je člověk schopný udělat, aby získal sympatie druhého. Jako největší plus této knížky vidím, že mě přivedla ke kapele Elán.
Oba díly tvoří skvělou symbiózu, přestože v ději byla určitá pauza, na stylu ani příběhu to není vůbec znát. Nejvíc oceňuji naprosto reálný popis doby začátku devadesátých let, jak to známe z vlastní zkušenosti nebo z dobových filmů. Líbí se mi i nápad pojmout příběh jako reálné Lukášovo vyprávění, působící skutečně jako záznam přímé řeči.
Důstojné uzavření celé trilogie, jen škoda, že Radka se z jedinečné osobnosti stává typickou hrdinkou většiny lanczovek – sympatickou dívkou téměř bez záporných vlastností, která umí vše vyřešit a každý ji má rád. I na slohu je znát, že knížka vyšla dlouho po prvním dílu, v autorčině nejplodnějším období. Zatímco první dva díly jsou psané v minulém čase, tento je jako většina knížek v přítomném.
I druhý díl se četl úplně sám, i když mě mrzelo, že všecko, co Pavel Radku „naučil“, přišlo vniveč. Ale vlastně se tomu nedivím, prostě v jeho nepřítomnosti vykoukla Radčina původní nátura, navíc podpořená povrchní matkou. A Erik byl jistě pro sedmnáctiletou slečnu okouzlující, určitě jí jeho zájem lichotil. Zajímavý byl vztah Radky a Samanthy.
Senzační knížka. Hlavní hrdinka působí naprosto reálně, jako by vyprávěla vaše spolužačka, sousedka či kamarádka (no, to na začátku asi moc ne). Radka je skutečná osobnost, i když snobská, arogantní a protivná. A kupodivu i Pavel, ačkoli je to klaďák jako poleno, není přemoudřelý a protivný jako Blíženec Dick. Rozumný, už trochu otlučený životem. Takového kluka bych chtěla! Za těch přibližně půl roku se toho stane hrozně moc, proměňují se charaktery i vztahy, ale čtivost zůstává.
Zajímavé zakončení celého příběhu, za mě ale nejslabší článek. Dick je opět chytřejší než rádio a hlavně než Evini rodiče. Škoda že svůj intelekt neprojevil v tu pravou chvíli.
Moje první Lanczová, až později jsem zjistila, že to je druhý díl v sérii – a myslím, že díky této knížce jsem si autorku tak oblíbila. Má totiž:
- výborný příběh, ale tím, jak je děj rozprostřen do celého školního roku a části prázdnin, nemá čtenář(ka) pocit, že Eva prožívá jeden nabitější den za druhým. A navíc zbývá prostor i pro menší, zdánlivě nepodstatné příhody, které děj dokreslují a osvěžují.
- dost postav, sympatických i protivných, každopádně však působících skutečně, opravdově. Jen mě udivovalo, jak byli všichni tak okouzlení holkou ze základní školy. A také jak byli kluci v 17, 18 letech tak zkušení (Deri, ty prase!).
- super styl. Pestrou slovní zásobu, žádné „bavím se“ na každé stránce, jako tomu je v pozdějších knížkách.
Knížka pro holky školou povinné. Evě je třináct čtrnáct let a jediné, co si čtenářky z knížky odnesou, je, že i krásné holky můžou být zamindrákované a nejisté. Dick je chytrý a krásný jako Brandon Walsh a úplně chápu, proč se stal pro tábornice idolem. Eva díky němu zjišťuje, jak je důležité nestát v ničím stínu, ale být osobnost. Zajímavé je líčení dění a aktivit na táboře prakticky den po dni.
Nedávno jsem zjistila, že tato série má přes dvacet dílů, a zalitovala jsem, že v češtině vyšlo jen těchto šest. Zločin na ostrově mě ovšem z této lítosti vyléčil. Knížka je nudná, samotné vraždě se věnuje pár stran v úvodu a pár v závěru, zbytek je vyplněn žvásty o vztahu Agathy a Jamese, přesněji Agahtiným hysterčením: miluji ho, on mě nemiluje, kašlu na něj, začnu si s Charlesem, ba ne, pořád ho miluju, on se ke mně chová hnusně, kašlu na něj... Stále dokolečka dokola. A navíc ta vražda neměla vůbec šmrnc, ten se vytratil spolu s vtipnými obálkami.
Abych zmínila alespoň něco pozitivního, díky této knize jsem objevila zajímavé slovo z divadelního slangu - mrckovat neboli naivně přehrávat
Nevím, jak to napsat, aby to nevyznělo jako znevážení hrůz, k nimž docházelo a jež prožila paní Viola, ale kniha jako taková se mi nelíbila. Přišlo mi, že jejím hlavním smyslem nebylo vylíčit, čím paní Viola prošla, ale útočit na city čtenářů. Asi jako když nějakou tragédii uchopí bulvární novinář a snaží se ze svědectví skutečných osob vymáčknout co nejvíc emocí, hlavně aby si čtenář mohl poplakat, ať už dojetím, nebo zděšením. Hvězdičky dávat nebudu - kvůli této "účelovosti" bych hodnotila velmi nízko, ale protože jde o skutečné vzpomínky, nebylo by to uctivé.
Tak jako existují milostné romány pro ženy, tak toto byl horor pro ženy. Samé ženské postavy s jejich "ženskou logikou" – ať už to vnímáme pozitivně, či naopak. S čím si autorka nevěděla rady, to neřešila. Adrienne přijede do domu, o němž nic neví, sama a večer – to si skoro o nějakou nepříjemnost koleduje. Stejně jako její návraty z města, které vždy tak nepříhodně načasuje na soumrak... Závěrečný boj s „duchem“ byl zbytečně rozvleklý a vysvětlení mi přišlo nejen neoriginální, ale i neuspokojivé, taková splácanina.
Knížka, kterou je radost listovat, vzhledově jí není co vytknout. Vazba, obrázky, písmo, vše perfektní. A u některých básniček jako bych slyšela smích a potlesk, jaký by si vysloužily na školních besídkách.