Alaglesia komentáře u knih
Colleen řadím aktuálně mezi oblíbené oddechové autorky. Takže jsem věděla, že cokoliv od ní je radost číst. U této knihy jsem furt čekala, kdy se dostaví romantická zápletka a láska, a ono pořád nic. Po asi 50 stranách mi došlo, že se nedočkám, že autorka zvolila zcela jiný žánr. Přesto byla kniha čtivá, napínavá, místy až děsivá. Výborný byl samotný otevřený závěr, který dává čtenáři prostor přiklonit se ke své verzi příběhu nebo si příběh dle pravděpodobnosti, dotvořit ve své fantazii sám.
Tak krásná a laskavá kniha a ještě z pera české autorky, lepší začátek prázdninové četby jsem nemohla mít. V příběhu se seznámíme s Alžbětou a Ninou, babičkou a vnučkou. Ačkoliv je dělí jedna generace a věkový rozdíl, přesto mají mnohé společné. A to si Nina uvědomí právě v okamžiku, kdy ji babička začne během jejich společné cesty do pohraničí vyprávět svůj příběh. Autorka krásně zmapovala část historie formou vyprávění babičky. Ačkoliv se jedná o období druhé světové války a počátky komunismu, autorka se nesnaží šokovat a ve vší surovosti vykreslit křivdy a příkoří doby. Naopak vše dobře vykresluje v nadhledu a laskavosti a přijetí osudu. Tak, jak to měla nastavené Alžběta. Moc se mi líbilo vykreslení charakteru i popis samotné Alžběty. Určitě si od této autorky s nadšením přečtu další knihy.
Provedení knihy je na pět hvězdiček. Nádherná obálka kombinovaná zlatou a zelenou, velmi kvalitní papír. Už jsem se dlouho nesetkala s takhle poctivě vydanou knihou. Krásné obrazy Lény provází všechny příběhy, které v knize jsou. Jsem moc ráda, že jsem si knihu koupila, protože mám takhle průřez jejího díla na jednom místě. Jelikož se Léna proslavila kresbou víl, není překvapením, že i většina jejich textů je o vílách. O tom jaké jsou, kde je můžeme najít, jak se projevují, jaké s nimi má zkušenosti. Další texty jsou různá zamyšlení nebo sdílení jejího života. Text jsou čtivé, ale obsahuji hloubku. Vím, že je to kniha, ke které se budu vracet. Už při čtení některých pasáží jsem si říkala, že tohle si budu číst několikrát a vždy v textu objevím něco nového. Kniha je dle mého názoru především pro romantické duše a snílky.
Krásný příběh, ve kterém sledujeme osud žen Libby, Sadie a Olivie. Libby je moderní úspěšná žena, která si právě prošla rozvodem a několika potraty. Cítí se zlomená a vrací se do rodného městečka, kde na ní čeká dům po otci. Je sama, nikdo z rodiny jí už nezbyl. Má pouze kamarádku z dětství, která jí pomáhá celým procesem projít.
Potom je zde Sadie a Olivia, jejichž osudy se protkají v dobách druhé světové války. Olivia přijíždí do městečka, do panského sídla se svým manželem. Prchá z Londýna před leteckými útoky, při jednom z nich málem také zemřela. Setkání se Sadie rozjasní její každodenní šedivé dny, kdy se cítí neužitečná a zbytečná. Nepomáhá ani tomu skleník, který jí novomanžel pořídil, aby měla nějaký svůj projekt. Sadie k Olivii nastupuje jako řidička. Je jí sedmnáct let, řídit umí od dvanácti, kdy musela pomáhat otci rozvážet pálenku. Zůstala pouze s matkou, bratři jsou ve válce, otec zemřel.
Děj krásně proplétá osudy jednotlivých hrdinek, který je opředen tajemstvím. Tajemství panského sídla. Co všechno tyto tři ženy spojuje, jak jsou jejich osudy navzájem propleteny? To se dozvíte při čtení knihy. Začátek je trochu kostrbatý, ale potom děj krásně plyne. Autorka se dotýká i tématu svobodných matek a neoprávněných chirurgických zákroků na "duchem slabých ženách". Vřele doporučuji.
(SPOILER) O této autorce jsem už mnohé slyšela, a tak jsem měla radost, že její knížka byla zrovna k mání. Sice není nejnovější,ale nevadí.
Knihu jsem přečetla během dne. Děj a styl vyprávění mě naprosto pohltily. Zpočátku se příběh zdá jako oddychový ženský román plný romantiky. Stylem vyprávění mi to trošku připomínalo J. Moyseovou. Zdání,ale klame
Hlavní hrdinka Lily formou deníkových záznamů poodkrývá období svého dospívání, kdy potkává svojí první lásku,bezdomovce Atlase. Ale také je svědkem násilí ze strany otce vůči matce. Druhá dějová linka je zasazena do současnosti, kdy se seznamuje s mužem svých snů, který ale má, jak čas ukáže,také násilnické sklony. Aby toho nebylo málo, do života se jí vrací i první láska Atlas.
De
Děj byl svižný, ale celou dobu plul po povrchu. Příběh měl na několika místech potenciál, děj více prohloubit, rozvést. Bohužel nebyl využit. Děj byl tak čitelný a předvídatelný. Stejně tak nějakou hloubku, lepší charakteristiku či psychologii postav jsem postrádala.
Nic z toho ale neubírá na mém hodnocení. Kniha byla čtivá,ačkoliv se zabývala vážným tématem, odpočinula jsem si u ní.
Co se mi líbilo a zmiňovala to v závěru i samotná autorka. Hlavní hrdina nebyl klasický násilník,domácí násilí může mít mnoho podob a žena velmi snadno sklouzne k odpuštění. Každým napadením ale posouvá své hranice, až časem žádné nemá.
Určitě si od autorky ráda ještě něco přečtu.
Další trilogie pokračuje v líčení osudu Colina, Eloise a Francesky.
Při čtení zjistíte, že autorka se značně už vyčerpala mnoho námětů. slovních obratů a dialogů se opakuje. Šestý díl do završil obrovským množstvím milostných scén, které byly na můj vkus už i přehnané.
Nejvíce se mi líbil díl pátý, který líčí osud Eloise. Ta se po svatbě nejlepší přítelkyně rozhodně vzít osud do svých rukou a změnit ho. Ze zatvrzelé feministky, která se odmítala vdát, se najednou stává dívka, která ke ochotna se provdat za vdovce, který má dvě děti. Jaké je její zklamání, když se láska na první pohled, ani velká romantika nekoná. Ale svůj vztah si musí budovat pomalu, skrze přátelství.
Autorka nám postupně představuje příběhy sourozenců Bridgertonových. Je jich celkem osm a zvláštností na nich je, že jména začínají na písmeno v abecedy podle toho, kolikátí v pořadí se narodili.
V první trilogii je nám představen osud Daphné, Anthonyho a Benedicta.
Příběhy jsou čtivé, autorka pluje příběhem jen tak po povrchu, hlubokých myšlenek, či hloubkového ponoru do duše postav se nedočkáme. Samozřejmě každý díl je obohacen o milostné scény. I doba, ve které se příběh odehrává, je nastíněna jen tak povrchově.
Do knih jsem se pustila po shlédnutí seriálu na Netflixu. A i když se nejedná o literaturu na úrovni, přesto si knihy v knihovně ponechám. Protože je to přesně ten typ četby, kdy si chcete odpočnout, zrelaxovat se a nic nemyslet.
Z této trilogie se mi nejvíce líbil příběh Benedicta. Byl sepsán na motivy Popelky. A tady jsem se dostala asi nejblíže k hrdinovi, co se týče jeho prožívání a myšlenkových pochodů.
Opět krátká zamyšlení Marka Hermana o výchově dětí, ale i o mužském a ženském principu, významu rituálů v našem životě, či dopadu moderní technologie na naší společnost a na naše životy. S názory Marka Hermana souzním, pod každé jeho zamyšlení bych se podepsala. Zaujal mě fejeton o archetypu loučení a vítání. Určitě doporučuji každému rodiči.
Od autorky jsem nic nečetla, tohle byla první kniha. Zaujala mě její obálka a nádech tajemství, které kniha slibovala. Kniha byla čtivá, ale rozhodně to nebyla oddechová četba. Stejně tak to nebyla kniha, u které bych dokázala přečíst sto stran najednou. Musela jsem si to dávkovat.
Vypravěč vypráví o čtyřech kamarádech, dětech, které v knize postupně dospějí. O jejich dětství na Běstvinách. O tajemné legendě, která se k místu váže. A teď je otázka, kdo vlastně je vypravěč celého příběhu? Je to tajemný přízrak, čí červ?
Já bych řekla, že vypravěčem příběhu je naše podvědomí, naše výčitky, pocity viny, selhání, jakýsi vnitřní kritik. Který nám kreslí a představuje a vlastně určitým způsobem řídí i náš život. A celá dějová linka nás vede k tomu, zda vypravěči uvěříme a budeme loutky jeho příběhu nebo iluzi prokoukneme a vytvoříme si příběh vlastní.
Kniha není určitě vhodná pro lidi, které mají špatné období. Protože tak jak vypravěč rozložil do morku kosti každého z hrdinů, tak rozloží a určitě přivede k zamyšlení i vás.
Příběh sourozenců Starkových, který otevírá celou sérii Hry o trůny jsem četla ještě předtím, než se vůbec začal natáčet seriál. Martin opravdu umí vykreslit postavy, navzájem je propojovat, ale dělat to tak, aby se člověk ve změti postav neztratil. Miluju příběh Hry o trůny. Líbil se mi i seriál, který se v určité fázi začal odklánět od knižní předlohy. A doufám, že Martin celou ságu jednou dokončí i v knižní podobě.
Bylo mi patnáct a tohle byl můj úplně první horor a úplně první kniha od Kinga. Pamatuji, jak jsem knihu četla během horkého léta na dece u vody, přesto jsem měla všude na těle husí kůži a po těle mi při určitých pasážích přecházel mráz. Bála jsem se i uprostřed dne, když jsem knihu četla. Osvícení řadím mezi klasiku, kterou by si měl přečíst každý, kdo chce číst Kinga, nebo kdo si chce přečíst hororový příběh. Tento román nastartoval mojí dlouholetou fázi čtení Kinga, kterou ukončila až série Temná věž, po které mi už od Kinga nepřišlo nic dobré. Uvidíme, jak si povede Pohádka, která má letos vyjít.
Knihy Ladislava Zibury mám ráda. Přečetla jsem je všechny. Když jsem otevřela tento cestopis, překvapila mě hustota a drobnost písma a obsáhlost samotné knihy. Kniha je psaná ale poutavě, takže její četba plynula. Autor popisuje především méně známá místa, která můžeme v naší vlasti najít. Některá mě zaujala natolik, že mám v plánu je navštívit. Ačkoliv se jedná o cestopis, je psán s humorem a čtenář se při čtení nejednou zasměje. Celou knihu doplňují opravdu pěkné ilustrace. Oceňuji také nápad, představit reálie, o kterých autor píše. Těším se na další vyprávění Ladislava Zibury.
Začátek a konec knihy byl skvělý a čtivý. Prostřední část knihy mi připadala zbytečná. Umělé protahování a nastavování příběhu. Snaha o vykreslení vtipných situací nebyla příliš zdařilá. Navíc mnoho vtipů se v rámci série už opakuje. Nejvíce mě bavil závěr knihy, který byl svižný a opět jsem v tom poznával rukopis s styl Bočka z prvního dílu. Myslím, že je dobře, že autor téma Aristokratky uzavírá.
Kniha je napsaná ve stejném stylu jako první díl. Jsem vděčná za jakoukoliv knihu s tímto tématem. Myslím, že autor dělá opravdu záslužnou věc, kdy přibližuje čtenářům, jak fungují lidé s PAS. Jaké to může být z pozice rodiče, vychovatele i samotného člověka s PAS. Kniha mi opět pomohla přiblížit se a pochopit vlastního syna s PAS.
Mám syna s PAS, takže cokoliv napsané na toto téma, z pohledu lidí, kteří mají s PAS osobní zkušenost, mě zajímá. Kniha se skládá z krátkých zamyšlení/fejetonů. Některá jsou úsměvná, některá smutná, některá k zamyšlení. Myslím, že lidem, kteří nemají s PAS přímou zkušenost, to příliš nedá. Mně ano. Určitá uvědomění a pochopení. Přes dané téma, Martin Selner umí pěkně psát a vážná témata podat s lehkostí a humorem.
V knihovně jsem překvapeně zjistila, že Cormoran Strike řeší další případ. A tak po delší pauze, kdy už tato literární postava u mě padla pomalu v zapomnění, jsem se s ním a jeho asistentkou Robin vydala řešit další kriminální záhadu. Ani tentokrát jsem až do konce netušila, "kdo je vrah". Poutavé vyprávění a vztah - nevztah Robin a Strika mě strhl na tolik, že jsem si okamžitě musel přečíst i Neklidnou krev.
Kdo by neznal Harryho Pottera. Provázel mě obdobím dětství a dospívání. Díky nadšenému povídání o HP jsem přivedla ke čtení mnoho "nečtenářů". Pamatuji si, že poslední díl jsem četla dokonce v angličtině, abych konečně už věděla, jak to dopadne. Mám radost, že HP se své oblíbeností těší dál, ať už v knižním či filmovém zpracování a radost z příběhu sdílí rodiče, kteří na HP vyrostli, společně se svými dětmi.
První díl ságy o Temné věži. Představuje nám Pistolníka, jednoho z hlavních hrdinů. Tento díl byl nejnudnější, neměl tempo. Mnoho popisných scén. Ale chápu snahu autora navodit atmosféru a začátek putování Pistolníka za Temnou věží. Koho to neodradí, nebude litovat. Ságu Temné věže považuji za najzdařilejší počin Kinga a nic co napsal předtím nebo potom už mě nedokázalo ohromit.
Už z doby na základní škole jsem milovala učení a vyprávění o Egyptě. Egypt mě vždy fascinoval svojí kulturou a vyspělostí. Proto, když se mi dostala asi v patnácti letech do rukou kniha Egypťan Sinuhet, s nadšením jsem se pustila do čtení. Tloušťka knihy mě opravdu neodradila. A lepší knihu, která Vás zavede do každodenního života starověkého Egypta, nenaleznete. Je to nádherný, strhující, dojemný příběh. Doporučuji přečíst každému.
Tak těžké a bolavé téma, napsané s takovou lehkostí. To Tučková umí. Musím říct, že tenhle příběh se mi z děl Kateřiny Tučkové četl nejhůř a líbil se mi nejméně. Od poloviny knihy jsem si musela před pokračováním ve čtení dávat pauzy a vždy to odlehčit nějakým jiným příběhem. Přesto všechno je téma ženských řeholnických řádů v domě komunismu velmi zajímavé. Po přečtení jsem si samozřejmě googlila klášter i poutní místo a mám v plánu je v létě navštívit.