alef komentáře u knih

S Harrym jsme se poprvé setkali o vánocích 2001, kdy jsme začaly číst 1. díl Harryho dobrodružství s mou tehdy 7 letou dcerou. Tohle dobrodružství pak trvalo následujících 6 let, kdy jsme každoročně k vánocům přidaly další pokračování (od 2. dílu už jsme pak četly každá samostatně), takže se dá říct, že má dcera (a později i syn) na Harryho příbězích vyrostli, i to je jeden z důvodů, proč mám Harryho čarodějný svět ráda :-).
Ale v prvé řadě musím říct, že J.K.Rowlingovou obdivuji, svůj/Harryho svět stvořila, jak je známo, jako rozvedená, nemajetná žena píšící po kavárnách, navíc, než Kámen mudrců vyšel knižně, byl odmítnutý v několika nakladatelstvích. A pak už přišla pottermánie :-) a celosvětový fenomén byl na světě. A já přiznávám, že i mě Harryho příběh chytnul úplně stejně, jako spoustu dalších.
Takže se příliš nejde vyhnout otázce, proč? Co na něm všichni /já/ vidí? A, když už jsem se zeptala, zkusila si i odpovědět, a nakonec toho našla docela dost, proč si u takového množství čtenářů získal, podle mě své oprávněné místo na slunci.
Tak hlavně, je to skutečně geniálně vymyšlené, příběh je složený asi ze všech možných důležitých dílků, které pak dohromady vytvářejí opravdu jedinečný a originální kouzelný svět, a to do těch nejmenších detailů propracovaný (skoro stejně, jako pan Tolkien), a je to svět zajímavý, zábavný, napínavý, dojemný, emotivní … a pak, žijí v něm všichni ti na první pohled prazvláštní, na ten druhý, téměř jakoby důvěrně známí, čarodějové, kouzelníci a jiná fantastická stvoření, a přitom snad na každém z nich můžete najít něco, co lze obdivovat, ve smyslu, každý je pro příběh něčím důležitý, něčím zajímavý a něčím jedinečný.
Vezmeme-li si to popořádku:
Harry – to je asi jasné – hrdina, kterého asi ani není možné si neoblíbit, i já mu fandila naprosto jednoznačně od samého začátku …“Dnes večer těmi padacími dveřmi projdu a nic, co vy dva řeknete, mě nezastaví!” … jj, přesně tohle je Harry :-);
Voldemort – zlo v té nejčistší /teda nejšpinavější/ podobě, temná strana, absolutní protipól Harryho, a jednoznačné spojení dobro-zlo, které od sebe jde oddělit jen stěží, jak se Harry později sám přesvědčí;
Brumbál – „O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ … nejlepší z nejlepších kouzelníků všech dob, který si zvolil být obráncem světlé strany, mocným ochráncen všech potřebných;
Hermiona a Ron – „Ta holka je namouduši děsná!“, prohlásil o Hermioně Ron (nj a za pár dílů je všechno jinak :-), což je zřejmé už skoro od začátku), každý přeci potřebuje ty správné přátele, a když se vám je podaří nalézt, pak může být člověk v životě šťastný, i když mu původně nadělil ne zrovna ideální karty do hry :-);
dvojčata Weasleyova – vtipné odlehčení asi úplně všeho a za mě jedny z nejsympatičtějších postav příběhu;
Snape – „Každý, kdo by si při mých hodinách chtěl nějak zahrávat, půjde a už se nevrátí. Berte to jako první a poslední varování.“, i když to tak vůbec nevypadá, profesor Snape je dost nejednoznačná postava, a to je na tom to nejlepší, protože vlastně vůbec nic není tak, jak to vypadá, je to dost tvrdý oříšek, a pod tou tvrdou slupkou, možná …, nikdo si nemůže být jistý, on totiž za žádných okolností neodhaluje své nitro, za mě tak naprosto originální a geniální;
a takhle bych mohla pokračovat dál a dál, a asi na každém bych našla něco, co stojí za to zmínit, něco, proč není jedno, jestli v se v příběhu objevil, nebo ne, něco, co mě na něm zaujalo – a v tom, nebo možná právě proto, je tenhle příběh tak dobrý!

První díl vás velmi lehce vtáhne do světa magie, kouzel a okultních věd, úplně přirozeně pak zjistíte, o co tu jde, a vytušíte, co bude následovat (téměř od začátku deklaruje chystanou „bitvu“ dobra vs. zla). A samozřejmě, seznámíte se s prvními magickými předměty, jako jsou hůlky, kotlíky a jiné pomůcky, navíc pak s jedním veledůležitým (to proto je uveden hned v názvu 1. dílu) – kamenem mudrců –velice hledanou substancí, elixírem života, nebo taky kamenem, který dokáže proměnit všechny kovy ve zlato, pátým elementem, nebo božskou mocí darující život (jak kdo chce). Na scénu se tak dostává i záhadný mudrc Nicolas Flamel, středověký alchymista a Brumbálův přítel, s jeho (díky objevu kamene mudrců) jednoznačným názorem na smrt „…pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství“.

A víc už toho říkat nebudu … „silencio“ (umlčovací kouzlo) … notoricky známý příběh, vy, co jste ještě nečetli, si už přečtěte sami … nenechte se odradit nálepkou bestseller, ani štítkem dětská literatura, Harry Potter má totiž co říct i všem těm dospělým, kteří vědí, že pohádky nejsou jen pro děti, a tak jsou ochotní naslouchat :-).

Nešťastnou náhodou zpečetěný osud neovladatelné síly, která zabíjí, sen, který se rozpadá!
To je Steinbeckův příběh O myších a lidech. Stačí mu přitom k tomu necelá stovka stran, aby před vámi rozehrál příběh o přátelství, útrapách, samotě, vině, soucit a zodpovědnosti, … příběh o lidských touhách, přáních, o naplněných a nenaplněných snech a vizích.
Ještě než se do příběhu ale pustíte, stojí za to přečíst si báseň Roberta Burnse: Polní myšce, když jí básník vyoral hnízdo (přel. Václav Sládek); právě tady Steinbeck totiž našel inspiraci pro svůj příběh … Burns v ní rozjímá nad osudem myšky, kterou člověk na poli vyoral, ona tak přišla o domov a pryč jsou i všechny její plány o dobrém útočišti …

„Ty plachá, šedá myško malá,
ó, jak jsi ty se polekala!
Ne, netřeba, bys utíkala
tak o své žití!
…
Ta malá hrstka trávy, stlaní,
tě stála krušné namáhání. -
Teď vypuzena! za vše ani
ti nezbyl kout,
bys mohla přebýt sněhu vání
a nezmrznout!
Však, myško, také my to známe,
jak ostražitost často klame; -
plán nejlepší, jímž hlavu láme
si člověk, myš -
co z všeho zbude? - strasti samé
a bol a tíž.
A přec tvůj osud přešťasten!
Ty pouze víš, čím zraní den:
zrak můj však zpátky obrácen,
ó, teskno tam!
A přede mnou? - já hádám jen
a hrůzu mám!“

Spojitost mezi bizarní dvojicí George - Lennie a malou myškou pochopíte okamžitě, i oni jsou bez domova a touží spokojeně si žít, proto na svých cestách americkým západem v nelehkých časech krize vystaveni nouzi a nedostatku námezdně pracují za pár šuntů a přitom spřádají sny a společně plánují, jak a kde žít; i jim totiž chybí domeček – útočiště, místo pro klidné, svobodné a spokojené žití…
Ve chvíli, kdy se do příběhu pouštíte, jsou živořícími osobami bez domova a nacházejí se právě nedaleko města Soledad v jižní Kalifornii …
Lennie je mentálně retardovaný dobrotivý prosťáček a George je jeho jediným přítelem a taky opatrovatelem a ochráncem, mezi nimi se tak vyvinulo zvláštní pouto vzájemné závislosti …

„Fazolí máme pro čtyry,“ ozval se.
Lennie ho přes ohníček pozoroval. „Já je nejradši s kečupem,“ zatoužil krotce.
„Ten my ale nemáme!“ Vybuchl George. „Ty chceš vždycky akorát to, co není! Můj ty bože všemohoucí! To by byl život, kdybych byl sám! Práci bych vždycky dostal jedna dvě, a nebyly by žádný maléry.
Nikde žádnej malér, a posledního bych vždycky shráb svejch padesát dolarů a sebral se do města a tam bych si dával. U děvek bych to moh táhnout třeba do rána. Jíst bych moh jít, kam by mě napadlo, do ňákýho hotelu nebo do něčeho takovýho, a poručil bych si tam, nač bych si zrovna vzpomněl. A tak bych to moh víst měsíc co měsíc. Moh bych si koupit demižon whisky nebo zapadnout do herny a mazat tam karty nebo šťouchat piliár.“
Lennie si klekl, zadíval se přes ohníček na dopáleného George a obličej se mu zatáhl hrůzou.
„A mám co?“ Pokračoval George vztekle. „Mám tebe! Ty se na žádným místě neudržíš, a když dostanu místo, pokaždý o něj skrz tebe přijdu. Skrz tebe abych v jednom kuse harcoval z místa na místo. To by ostatně nic nebylo. Ale ty si pokaždý něco spískáš. Pokaždý něco vyvedeš, a já abych tě z toho tahal.“
Zvyšoval hlas a už téměř křičel. „Magore jeden prevítskej! Skrz tebe ani nevycházím z malérů. “
Připomínal teď malá děvčátka, která se jedno po druhém pitvoří. „Chtěl prej tý holce jen šmátnout na šaty - jen jí je pohladit, jako by to byla ňáká myš... No jo, ale jak to ona měla vědět, že jí jen chceš šmátnout na šaty? Ona uškubne, a ty držíš ty šaty dál, jako by to byla ňáká myš. Holka začne ječet, a my museli bejt celej den zalezlý v zavodňovací strouze, protože nás chlapi hledali, a za tmy jsme se museli vykrást a táhnout jinam. A tak to chodilo pořád - v jednom kuse. Říkal jsem si, moct tě tak zavřít do klece, a v tý kleci aby bylo ňákejch milion myší, aby sis opravdu přišel na svý.“

Tak takhle nějak to mezi tou nesourodou dvojicí je … prosťáček Lennie se ve světě prostě neorientuje a Georgeho údělem je hlídat ho a být mu „starším bráchou“, který ho bude chránit …

„Když voda takhle stojí, neměl bys z ní Lennie vůbec pít,‘ dodal odevzdaně. ‚Ale ty, když máš žízeň, tak by ses napil třeba z kanálu.“ …
„Tak tys to už zapomněl? Abych ti to říkal znovu! Jéžišikriste, ty jsi ale boží dřevo!“

… sami pak uvidíte, jak hodně je Georgova snaha vpravdě sysifovská …

„‚To víš, já nemám co dělat! Takhle bych ti moh vykládat celej život. Já ti něco řeknu a ty to zapomeneš, a tak bych ti to říkal pořád znova.“

… a jak moc je Lennie navzdory svému vzrůstu, spíš dítětem, než chlapem, jak hora …

„‚A teď mi budeš vrnět jako malý škvrně! Jéžišikriste! Takovej chlap jako hora!‘ A Lenniemu se začaly chvět rty a do očí mu vhrkly slzy.“

… a přesto jsou stále spolu …

„S náma je to jiný. … My si máme s kým promluvit a to dělá moc. My nemusíme vysedávat po putykách a rozhazovat tam šesťáky, jako takový, co nemají kam jít.“
Lennie mu skáče radostně do řeči: „Ale s náma je to jiný. A proč? Protože… protože já mám tebe – a o mě se staráš ty, a ty máš mě – a o tebe se starám já. Proto.“

… právě pro to!

Vzájemnost, skrze kterou lze vzdorovat všem příkořím života a osudu, fatálně nezměnitelného!
Toulat se totiž světem úplně sám vážně nestojí za nic!

Jak zjistíte v přirozeně (ve své podstatě) jednoduchém, realistickém a přesvědčivě vyprávěném hluboce lidském příběhu!

145 04.10.2021

„Lisbeth instinktivně cítila, že něco není v pořádku. Polovinu života prožila v neustálé hrůze z… druhou polovinu života … čekala na to, až se znovu objeví. Tentokrát se nemínila dopustit žádné chyby.“

A přesto …

„Poprvé v životě – alespoň od nejútlejšího dětství – Lisbeth Salanderová nedokázala mít situaci pod kontrolou.“

Mlha kolem Lisbeth se začíná rozplývat a to, co se odhaluje, je fakticky dost šokující. Čekali jste to, ale skutečnost předčila očekávání, informace, které se na vás hrnou, vás donutí pokračovat ve čtení příběhu … o nevšední, asociální, kontroverzní, každopádně komplikované, Lisbeth Salanderové, dívce, která disponuje nebývalými počítačovými, matematickými a logickými schopnostmi, mladé ženě, která není nevinná, a přesto je vysoce morálním člověkem.

Na Lisbethiině straně stojí jen pár lidí a má ohromnou kliku, že těch pár jedinců opravdu stoji za to, aby se naučila, považovat je za své přátele. Tahle dívka totiž nemá v podstatě žádné reálné zkušenosti se sociální institucí přátelství, už jako dvanáctiletá totiž zjistí, že se nemůže na nikoho a nic spolehnout, protože ji nikdo neposlouchá, a taky, že důvěra v lidi se nevyplácí, že důvěřovat může jen a jen svému vlastnímu úsudku (v případě matematicky zaměřeného Lisbethiina mozku … své vlastní konsekvenční analýze), a tak dost komplikovaně zjišťuje, co se pod povrchem tohoto slova skrývá ...

Protože kolem Lisbeth se toho děje tolik celospolečensky nemorálního a šokujícího (právě skrze ní se totiž Larsson rozhodl ukázat nám Švédsko jako takové, v té podobě, která je skrytá) … „že totiž pod povrchem otevřenosti, úcty k právům jednotlivce a neochvějné neutrality je švédský establishment náchylný obětovat práva svých občanů touze po moci.“ … a že to je pořádně devastující obraz fungování „elity“ státu :-/.

Téhle prazvláštní drobné dívce, která je ale, pozor, pořádně nebezpečná i pro drsné chlapíky, pak, jako oběti naprosto odzbrojujícího celospolečensky nemorálního selhání, leccos bez mrknutí oka prominete :-).

Sám Stieg Larsson svému vydavateli prý při doručení svého rukopisu tvrdil, že Lisbeth má představovat dospělou Pippi Dlouho punčochu, dívku tak odlišnou od všech ostatních a s totální absencí společenských návyků … za mě, tohle se mu dokonale povedlo.

Příběh se tak rozjel, a já chci tak moc vědět další podrobnosti o Lisbeth i o celém pozadí Všeho Toho Zlého co se stalo, takže, jdu rychle na třetí díl, navzdory tomu, že „najít souvislosti“ je v téhle zemi pořádně nebezpečné, možná přímo smrtelně nebezpečné …

„A Lisbeth najednou pochopila. Řešení bylo tak jednoduché; až to bylo odzbrojující. Hra s řazením čísel, které najednou zapadly do jednoduché rovnice, na niž bylo možné nejspíše pohlížet jako na rébus.“

PS: Abych nezapomněla na Mikaela Blomkvista a Milénium … přiznávám, on má prostě mé vřelé sympatie :-), vlastně skoro všichni z Milénia, až na Eriku, já té holce nemůžu tak nějak přijít na chuť, zato Anika (Mikaelova sestra), která se v tomto díle objeví, to je jiná káva a za mě, i jiná liga.

142 09.11.2021

Sentimentální vánoční Londýn připravený ukázat kouzlo vánoc – kouzlo smíření … tak to jsou kulisy notoricky známého vánočního příběhu z pera Charlese Dickense.
Četla i viděla jsem už mnohokrát, a letos jsem knížku po několika letech s malou neteří opět otevřela, abych vyprávěla příběh … o velkém hříšníkovi, nesnášenlivém, mrzoutském, chamtivém, lakomci Vidřigrošovi(v orig. Ebenezeru Scroogeovi … mimochodem v jidiš prý Ebenezer příhodně znamená „muž s kamenným srdcem“) a o jednom churavém chlapci, žijícím v milující rodině Vidřigrošova písaře, který je velmi vnímavý, a taky, smířený se svou nemocí.
A protože je to příběh z Dickensova pera, vyprávěla jsem tak příběh plný kontrastu … vánoční pohody a klidu, ale taky potřeby soucitu se slabšími, příběh o nápravě hříšníka, nebo taky lze říct, pohádku s nadpřirozenou bytostí a se šťastným koncem, přesně tak, jak to v pohádce má být … prostě příběh plný sentimentu a emocí, jak to k vánocům patří.
Ráda jsem si ho opět připomněla, a určitě, ne naposled :-).

141 28.12.2021

Teplý večer, při setmění, hmatatelně uvolněná atmosféra,
vzduchem létají chlapské vtipy,
zelené besídky lemují vyježděnou polní cestu,
jenže, po ní se drkotá vojenská kolona a v besídkách zahlédneš umně skrytá děla.

Pak už v dálce slyšíš hluk války,
v krátké chvíli vzduch těžkne kouřem a mlhou z děl a výstřelů,
vidíš zřetelně, jak se obličeje vojáků mění,
vidíš úplně ostře, jejich napětí a strach!

Vidíš paradox války,
pravdivý obraz bez příkras,
krutou realitu,
a všechny ty ideály, se kterými ti kluci přišli na frontu,
sypou se, jak domeček z karet.

Vidíš kluky, kteří vypadají jako cynici,
ale vlastně jen oddělili cit a emoce od rozumu,
je to totiž daleko praktičtější,
když chceš přežít!

"Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoliv myšlenka, nýbrž systém, nikoli svoboda, nýbrž dril."

Drsná, tvrdá, reálně (a bohužel opět mrazivě aktuálně, když se podíváte směrem na východ) tíživá zpráva o generaci zničené válkou tak byste mohli nazvat všechny příběhy ztracené generace ... příběhy psané těmi, kteří to všechno prožili a pak podali zprávu, jako právě Remarque, a pak třeba Hemingway, nebo Fitzgerald a nebo Steinbeck. Právem jsou součástí maturitní četby (tenkrát čteno poprvé, nyní v rámci letošní ČV - opakované čtení), ale nejen maturantům doporučuji, jsou to příběhy, které by měly být slyšeny stále dokola a dokola ...

"A tak svíráme rty - ono to přejde - ono to přejde - snad to přežijeme."

139 11.04.2023

„…Lidem, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa.“

Letí to, je to už víc jak 100 let co Čapkovo R.U.R. přineslo světu nový rozměr toho, jak definovat, ale hlavně, jak vnímat, stroje, zvlášť pak ty humanoidní, řekněme, disponující našimi, lidskými, vlastnostmi.
V současném zvláštním čase je tu navíc ještě jeden aktuální rozměr téhle hry, totiž, byla napsaná na vrcholu tehdejší pandemie španělské chřipky.

Pan Čapek, už před 100 lety, jako správný a geniální vizionář, v době technického rozmachu a víry v jeho neutuchající pokrok, dokázal varovat! A víte před čím? ... hlavně před lidským rozumem! Ale taky dokázal dodávat naději, a stále mu věřit … věřit v jedinečnost lidskému rozumu!
A jak je vidět, je jeho varování před rozumem i jeho neutuchající víra v rozum, (ohlédneme-li se po všech těch rozličných snahách o ovládnutí světa za posledních 100 let) stále potřeba.

Už několikrát jsem různě psala o svém obdivu k panu Čapkovi, který se rozvíjí exponenciálně s každým dalším řádkem, s každou jeho další knihou, kterou jsem kdy od něj četla.
Obdivuji jeho umění pokládat existenciální otázky, vzbuzovat pochybnosti o věcech, braných více méně za zřejmé, běžné, obyčejné, či jednoznačné.
Obdivuji jeho umění klást problematické otázky, a dovést nás tak u uvědomění si …
třeba v případě R.U.R., jak zhýralá je idea bezstarostného světa, o které bez rozmyslu, a dá se říct téměř prostopášně, uvažujeme!

A jací že jsou? Ti roboti z továrny Rossum´s Universal Robots, kteří nám ho mají umožnit … úseční v pohybech a výslovnosti, s bezvýraznými tvářemi a s upřenými pohledy …

„HELENA: Ach, vy jste se narodila tady?
SULLA: Ano, byla jsem tu udělána.
HELENA vyskočí: CoŽe?
DOMIN směje se: Sulla není člověk, slečno, Sulla je Robot.
HELENA: Prosím za odpuštění –
DOMIN položí ruku Sulle na rameno: Sulla se nehněvá. Podívejte se slečno Gloryová, jakou děláme pleť. Sáhněte jí na tvář. …“

Hlavně, abychom se neprobudili pozdě, protože jednoho dne tak vypadat nebudou!

V Čapkově hře to lidé nakonec pochopili, že se příroda už skokro definitivně obrátila proti nim …

„ … velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynášel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! … Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života.“

137 19.03.2021

Nejděsivější jsou příběhy, které by se mohly stát, resp., které byste - možná - mohli prožít … takže se v příběhu nepotkáte s žádnými démony, ani jinými strašáky, ale vlastně jen sami se sebou … se znepokojujícími otázkami, chtěla jsem říct, skrytými v našich myslích, jenže právě, že to tak není, to čeho bychom se totiž měli bát nejsou otázky, schované tam někde uvnitř, i když třeba nevyslovené, ale možná spíš mysl sama o sobě … totiž, její hrůzu nahánějící způsoby, jak zpracovává realitu, jak si pohrává s naším ... vnímáním reality …

Musím říct, že mě Karikovo celkem originální tajemno zaujalo.

PS: Slovenské hory mám ráda (a v minulosti jsem je už mnohokrát navštívila), ale na Tribeč v dohledné době (než trochu pozapomenu) radši asi nepojedu :-).

136 29.01.2020

„Pak se stalo Všechno To Špatné, na co nechtěla myslet, …”

Milénium … obestřené rouškou tajemství, které nějak souvisí se smrtí … zcela jednoznačně spadající do kategorie, kterou dnes nazýváme „fenoménem severské detektivky“ – pro mě, poměrně pole neprobádané.
A tak jsem to zkusila, seznámit se s Kallem Blomkvistem (měli byste možná vědět, že přezdívku Kalle nemá zrovna v oblibě), pracovitým, mírně problematickým, každopádně inteligentním, intuitivním a investigativním novinářem a nechala se zasvětit do příběhu vyšetřování, záhady která se odehrála dávno, a jen shodou dost zamotaných okolností se stalo právě Mikaelovým úkolem zrekonstruovat a odvyprávět temný, tajuplný a tísnivý příběh neobjasněného zločinu.

„Byla to každoročně opakující se událost. Muž obdarovaný záhadnou květinou nyní slavil osmdesáté druhé narozeniny. Když obálka dorazila, otevřel balíček a sundal z něj dárkový papír. … Toto květinové tajemství nikdy neproniklo do masmédií ani k vědomí veřejnosti; známo bylo pouze omezenému okruhu zasvěcenců.“

Úvodní prolog s jeho „květinovým tajemstvím“ upoutal, ovšem následný až nudně dlouhý „výčet“ událostí ze života jednoho obyčejného novináře, kterého „proslavila“ jedna nechvalně známá kauza, která ho pak přivedla až před soud, příliš nezaujal, a tak, když přišla kýžená událost, jež pohnula osudem a Kalla Blomkvista nasměrovala ke koncernu rodiny Wangerových, chvíli jsem váhala, u vidiny těch spousty stran, které bude potřeba přečíst, zda příběh stojí za to, začít si se sérií.
Nakonec mě přesvědčila spíš Mikaelova fakticky hodně zvláštní, nekonformní, nezávislá a nepřizpůsobivá, a řekněme nečekaná, společnice Lisbeth Salanderová …
„Armanskému dělalo problémy smířit se s tím, že jeho hvězdný detektiv je bledničkovitá, anorekticky vyzáblá holka s vlasy ostříhanými na ježka a s piercingem v nose a obočí. Na krku měla dva centimetry dlouhou vytetovanou vosu, kolem bicepsu na levé paži kroužek a další okolo kotníku. Když na sobě jednou měla tílko, Armanskij si všiml, že na lopatce má větší tetování představující draka. Byla to přírodní rudovláska, ale barvila si vlasy na havraní čerň. Vypadala, jako by se právě probrala z opice po týdenním tahu s bandou tvrdých rockerů.“
… a její, zpočátku zcela oddělený příběh, který, jak se dá tušit, se pod vlivem zvláštních okolností, s tím Mikaelovým propojil. Byl to právě Lisbethin příběh, který mě nakonec vrhl do víru událostí, aby mě vyplivl na konci s tím, že tahle série určitě nezůstane nedočtena. Je to totiž právě Lisbeth, jejíž „lékařská zpráva překypovala formulacemi jako introvert, sociálně opožděná, nedostatek empatie, fixace na vlastní ego, psychopatická a asociální, s problémem spolupracovat“, o které se toho chcete dozvědět víc, Lisbeth a její myšlenkové pochody plné rozboru příčin a následků, je to totiž výzva,protože jestli slečna Salanderová něco určitě není, tak není průměrná, je … ani vlastně stále nevím, co je :-) … její intelekt a excelentní myšlenkové pochody jsou totiž podivuhodným tajemstvím, které není ochotná jen tak s někým sdílet ...
Že je celý detektivní příběh vlastně spíš až druhořadou záležitostí, mě vyhovovalo, jeho vyřešením totiž nic nekončí, takže se docela těším, že se v blízké budoucnosti dozvím něco víc, nebo spíš, budu svědkem další „etapy“ – komplikovaného vztahu Blomkvista a Salanderové …

134 05.08.2021

Bolest,
tluče na bránu,
a pak rozpačité ticho.
Prázdno v duši,
zuby zatvrzele zaťaté,
mlčení,
jen navenek,
zato v nitru …

Rozhořčení,
z pokrytectví – v mnoha podobách,
z bezohlednosti – „nehodný člověk, stará se o lidskou duši“,
ze zákeřnosti – „má často tvář tak laskavou“.

Bílá voda vás uvítá obrazem rozkladu, zmaru a trýzně, z chrámu a kláštera jsou jen „dva nevidomí, jimž se podařilo přežít jakousi katastrofu“.
Čeká vás podivný pohled do podivných míst, a pak přijde nečekaná zpráva, která přiletí a chová se jako kulový blesk.

Pověst o zázraku Mariahilf se rozletěla krajem,
je to přívětivý hlas, co vypráví, o monumentálním barokním chrámu a masivním bloku kláštera,
je to něžný hlas, který se obrací k Bohu, jeho laskavá slova vycházejí z nitra.

Jenže … „některé věci, co se říct měly, se prostě neřekly.“

Román Kateřiny Tučkové je pro mě plný protikladů, které autorka s mimořádnou fantazií precizně poskládala do dramatických životních příběhů, jež se proplétají, aby našly jeden společný základ … „minulost pronásleduje“!

Fikce vs. realita, řádně promísené dle originálního vlastnoručně připraveného, řádně promyšleného a v období jedné dekády propracovaného receptu … tak to je Bílá voda – tvůrčí vyjádření emocí, jež Kateřina Tučková nasbírala v příbězích z archivů (ve kterých, jak sama často říká, tak ráda hledá). Považuji to jednoznačně za její značku, za přidanou hodnotu – a je to přesně to co na její práci obdivuji a kvůli čemu její příběhy ráda čtu.

Samotný příběh, vyprávěný ve dvou rovinách /Lena – řeholnice/ ve mně přiznávám spoustu emocí vyvolal, během čtení jsem je často dlouho zpracovávala /ten Lenin o dost méně, vlastně mě Lena trochu iritovala a moc sympatická mi nebyla, proto 4*, ale je zajímavé sledovat níže v komentářích, že u některých čtenářů to bylo přesně naopak :-)/, každopádně knížku doporučuji, zvlášť těm čtenářům, kteří v příbězích právě emoce v jejich široké škále, hledají.

„… abych se s vědomím lidských slabostí stal pokornějším člověkem …“

133 23.11.2022

Naladění na stejnou notu, rozumí si i beze slov, fyzická přitažlivost jiskří ve vzduchu a konvence maloměsta hasí ten požár studenou sprchou.

„K posedlosti není potřeba důvod, proto je to posedlost.“

Romantiku příliš nečtu, jenže jsem před několika dny zapnula telku, nejspíš v tom správném rozpoložení, a nepřepnula, když jsem uviděla Meryl Streep a Clinta Eastwooda, a samozřejmě, film si náležitě užila. Hned druhý den jsem došla k rodičům, a prohledala jejich knihovnu, věděla jsem, že tam někde je :-). A tak jsem si křehký a dojímavý příběh o tom, že láska vás může zasáhnout kdekoliv, kdykoliv, a taky v jakémkoliv věku, užila podruhé. A rovnou přiznávám, samozřejmě, že mě příběh dojal, však je taky velmi emotivně napsaný, i když, jako, no tak dobře, řekněme zralejší čtenářka, jsem se na příběh podívala možná i trochu jinak …

„Skutečnost není taková, jakou sliboval začátek písně, ale ani tak ta píseň není špatná.“

V životě totiž existuje spousta možností, nekonečné kombinace cest, kterými se každý z nás může dát, ale zrovna tak existuje velká spousta takových, kterým se rozhodnete ve svém životě nevěnovat, po kterých prostě nepůjdete … a přeci existují!

133 18.03.2021

Povídání o pejskovi a kočičce mám moc ráda, jednoduché, a přitom nesmírně poetické jsou už kresby samy o sobě, a prosté pohádkové vyprávění, které není tak úplně pohádkové, a taky to není tak úplně vyprávění, ale právě POVÍDÁNÍ, to je naprostá lahůdka – jak si pan Čapek s dětmi prostě povídá, o tom, jaké to bylo , jaké to bylo, když spolu kočička a pejsek hospodařili. A že to je laskavé a veselé povídání, to mi dáte určitě za pravdu! Navíc, pejsek s kočičkou panu spisovateli pravidelně „radí“, co má o nich psát .

„Pejsek s kočičkou seděli na pohovce []. Někdo zaklepal, oni řekli ,Dále´ a vešel pan Čapek.
,I heleďme,´ řekl pejsek, ,vás už jsme dávno neviděli. To vy asi ani nevíte, že mě tuhle bolela noha. Šlápl jsem totiž na střep a poranil jsem si tlapičku.´
,I vím,´ řekl pan Čapek, ,vždyť jsem to přece všecko napsal.´“

A tak si povídají a povídají jak spolu pejsek a kočička bydlí v malém domku u lesa, jak se snaží dělat všechno tak, tak to dělají velcí lidé, no a taky jak to jejich společné hospodaření občas podle toho vypadá no trochu popleteně třeba, když společně myjí podlahu a oba se tak zašpiní, že se pak musí sami vyprat a usušit, jako prádlo; nebo jak si pejsek roztrhne kaťata a kočička mu je zašije žížalou; a nebo (a to je moje oblíbené), jak psali děvčatům z Nymburka, možná si to taky pamatujete, jak to jejich psaní začíná (samozřejmě oslovením, tak jak má správné psaní začínat):

„Velectěné slečni z Nimburka,

a samozřejmě, končí úplně stejně správně, závěrečným pozdravem

„Fuctě písek a kočička“

kdo by si lámal hlavu s těmi pár drobnými chybičkami :-), navíc, když mají pejsek a kočička úplně jiné starosti, protože chumelí tak moc, že nemůžou najít cestu zpátky domů do vyhřátého domečku.
A takhle bych mohla pokračovat dál a dál, ale víte co, radši si to přečtěte, nebo líp, čtěte vašim dětem, vnoučátkům, anebo pro radost i jen tak sobě o přátelství dvou odlišných zvířátek, která si poradí s každičkým problémem svým vlastním, originálním způsobem, přesně tak, jak to má být

Víte, jak se dělá dort? Že ne? Tak poslouchejte

„ Jenomže nevím, jak se takový dort dělá. “
A pejsek jí na to odvětil: „ To nic není, () to já vím, jak se takový pravý dort dělá.

„ Dort musí být sladký, řekla kočička a nasypala do toho cukr.
A trochu slaný taky, řekl pejsek a dal tam sůl.“

a jak to dopadlo? Však víte, krásně úsměvně, laskavě humorně a pro někoho, ne úplně přívětivě :-).

132 26.04.2022

Je to ještě pohádka, anebo už je to příběh boje o moc?
Síla a moc tu totiž začínají hrát hlavní roli – je to právě teď, kdy se začíná ten pravý boj se zlem, resp. s Pánem zla – Voldemortem, který získal podobu, daleko víc ovšem ztratil, a vlastně o tom neví – ztratil totiž to, co je pro nás lidi (ať už jste mudla nebo čaroděj) nejcennější, to, čím on opovrhuje, ale co právě nás, jako lidi, definuje – jakoukoliv schopnost milovat, a tím nadobro přišel o svou lidskost.
Jako nezbytný protipól, k zformování se čistého zla, se tak samozřejmě „sešikovala“ i strana dobra, v čele s tím nejmocnějším a nejpovolanějším čarodějem v dějinách Bradavické školy čar a kouzel, s Albusem Brumbálem – asi jediným čarodějem, kterého se Pán zla kdy obával, čarodějem na jehož straně stojí moudrost, klidná moc a síla poskytující ochranu a dodávající pocit bezpečí. Ovšem pozor! Nic není jen černobílé, takže i on si musel v minulosti vybrat … „moc je mou slabinou a mým pokušením“ … naštěstí pro celý čarodějný svět, zvolil správně, a tak vznikl i Fénixův řád, z řad těch, kteří se přidali na stranu dobra.
Mocné síly se tedy daly do pohybu, posíleny temnou věštbou odkrývající další extrémě mocenské vazby, které příběh činí stále víc tragičtějším, víc než se původně zdálo … naštěstí, a na to při čtení nezapomínejte, na straně Harryho a jeho přátel stále stojí prastará mocná síla – věřme, spolu s nimi, že je tou nejmocnější – totiž, nezištná láska, schopnost obětovat se a milovat, tedy síla kterou Harrymu, jak všichni víme, předala před svou smrtí jeho matka – je tou nejstarší a nejsilnější magií, jakou si dovedete představit … „moc, jakou pán zla sám nezná“ … síla … „kterou jsi Harry v tak obrovské míře obdařen a která Voldemortovi úplně chybí. Ta síla (tomu, jehož jméno se nevyslovuje) nedovolila, aby tě ovládl: nedokázal se totiž udržet v těle tak plném síly, kterou nenávidí … v tvém srdci“.
Boj přesto začal, věštba byla vyřčena, karty rozdány, a vše se zdá předurčeno … kouzelnické dobrodružství může pokračovat, tentokrát ovšem ... už bere oběti!
A tak se Harry a jeho přátele setkají mj. i s „kletbami, které se nepromíjejí“ … „Cruciatus” dokáže způsobit takovou bolest, až zešílíte, jak se stalo (což víte už z předchozích dílů) např. rodičům Harryho kamaráda, Nevilla Longbottoma.

„Kletba Cruciatus by vám měla rozvázat jazyk“, pokračovala tiše Umbridgeová.
„Ne!“ vřískla Hermiona. "To je přece nezákonné, paní profesorko!“
Umbridgeová si jí však nevšímala. V obličeji se jí objevil ošklivý, dychtivý a vzrušený škleb, jaký u ní Harry dosud nikdy neviděl. Zvedla hůlku. …“Co Korneliusovi oči nevidí, to jeho srdce nebolí“, poznamenala Umbridgeová, která teď lehce supěla a mířila postupně hůlkou na různé části Harryho těla, jako by se snažila odhadnout, kde to bude nejvíc bolet.“

Na Harryho tak čeká temnější, drsnější, zlověstnější a asi i bolestivější dobrodružství, navíc musí čelit vlastnímu dospívání a přitom zároveň už opravdu dospělým rozhodnutím, a to všechno, aniž by mu „kryli záda“ rodiče, maminka už mu předala vše co mohla, Harry ale ani tak na to všechno není sám, naštěstí je tu, kromě všech ostatních z Fénixova řádu, ještě jedna velmi osobitá a velmi laskavá osoba, a protože právě ona mi přirostla k srdci, tak se o ní zmiňuji extra :-) … no samozřejmě, kdo jiný, než paní Weasleyová, pečující, ochranitelská „náhradní“ maminka, která Harrymu na Vánoce dává stejné dárky, jako svým dětem, a pro kterou je Harry dalším synem, která má vždy a za všech okolností svoji rodinu „pod kontrolou“, a která dokáže, kromě toho všeho, být navíc, řekněme, velmi temperamentní, nejenom Ron o tom ví svoje: „Hulákání obvykle obstarává mamka.“ … za mě, fakt skvělá ženská a jedna z nejsympatičtějších postav kouzelnického světa :-).

131 03.05.2021

„Nikdy jsem v životě nic nedělal s takovou láskou jako službu na nádraží. A když byla noční, žasnul jsem nad tou slavností, jak staniční pomocník rozžíhal petrolejové lampy a lucerny, jak ve staniční kanceláři neustále hrkaly a cvakaly a pípaly a vrněly telefonní a telegrafní přístroje a vybavovala se kolečka v bezpečnostním bloku, tak jsem pořád měl dojem, že jsem v hodinářském krámě, anebo v obchodě se zpěvným ptactvem. Kdybych si měl zvolit jedno zaměstnání, která jsem kdy měl, zase bych chtěl být panem výpravčím.“ (Bohumil Hrabal)

Pan Hrabal byl (díky svému životnímu osudu) mužem mnoha profesí, a protože se uměl dívat na věci kolem sebe a psát o nich … „tak, jak jsou, ne, jak by měly být“ a protože, byl známý, jako častý návštěvník hospod, kde se rád účastnil debat a vyprávění, a příběhy, které si vyslechl pak dokázal zpracovat ve svých příbězích (byl totiž neskutečně vnímavý postřehnout ty nejjemnější detaily), byla nám, čtenářům, dána možnost vyslechnout si jeho „verze“ příběhů … plných kultivované obraznosti, a zamyslet se … nad jejich tragikomickým obsahem.

Jedním z takových příběhů je i tato krátká novela o přerodu chlapce v muže.
I její slova jsou plná hrabalovské hravé pábitelské poetiky, která si mj. uchovává kouzlo lidové mluvy, tedy, TO kouzlo toho lidsky prostého v nás.

V tomto příběhu pan Hrabal konfrontuje osobní drama - intimního života jednoho nezkušeného mladého muže a jeho strastí s láskou, nebo spíš, s nezvládnutou erotikou – s tragickou realitou války, s jejím vlivem právě na obyčejné životy obyčejných lidiček, kteří nejsou žádní hrdinové a přesto jsou konfrontování s hrdinstvím odboje, a pak, s paradoxem soucitu - soucit si totiž může zasloužit každý, ať už je na jakékoliv straně přítel/nepřítel – i ten totiž může trpět válkou úplně stejně. Nevinní jsou většinou na obou stranách!

Je to příběh hodně dojemný, prostý a neskutečně lidský!

PS: Pábitel, je podle pana Hrabala, někdo, kdo hodně slyšel a zažil, kdo říká věty, o kterých prý rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, kdo dělá věci, o kterých prý slušní lidé říkají, že jsou neslušné, … ale hlavně … kdo shledává věci lepšími, než připadají jiným! Prostě, člověk něčím zvláštní, který má potřebu sdílet svoje dojmy s ostatními … ještě, že tak! :-)

130 17.01.2022

„Danyho napadlo, že to vypadá, jako velká domácí kočka, která se baví hrou s myší, než ji zabije!“

A pak se svět scvrkl … na jeden děs a hrůzu nahánějící hotel hluboko v coloradských horách, jehož minulost ospravedlňuje ke všem projevům paniky, které si jen umíte představit.

„… něco tam totiž bylo!“ … něco, co způsobovalo bolest, a pak ještě něco … „co muselo být v jeho mysli“ …

Víte s hotely se to má tak, že to jsou obecně místa, jako stvořená pro pověry …“žádný 13. patro, žádná 13. číslo pokoje“ … „a právě Overlook má jistou pověst!“ … jsou totiž hotely, kde snadno podlehnete přesvědčení, že …“jaro, už nikdy nenastane!“

Zlo totiž může mít nejrozličnější podoby!
A o tom pan King rozhodně něco ví, …
… však má na svém spisovatelském kontě úctyhodné množství příběhů, ve kterých se zlo v nejrůznějších variantách objevuje (a to nejen těch hororových), je totiž ústředním motivem všech jeho příběhů,
… s nemocnou myslí, nakaženou zlem (v podobě démona alkoholu) má své osobní zkušenosti.

A tak si Osvícení zařazuji do řady mistrovských autorových příběhů (ačkoli se jedná o čistokrevný horor, a už jsem několikrát psala, že to není přímo můj šálek kávy) a tedy do společnosti těch z jeho nejlepších.

Je to totiž další z fascinujících příběhů … především o lidské mysli!

Osvícení … šestý smysl … nejasné záblesky – vize budoucích událostí …
… pátrání mezi vědomými myšlenkami,
lidská tvář, jako mapa emocí, ve které hledáš,
ty, skryté hluboko v podvědomí,
čtení v mysli druhých lidí, kdy hledáš,
zjevné i skryté úmysly, ujištění,
co je dobré a co zlé!
Ztráta citů, ztráta zázemí,
a co je nahradí?
Imaginární přítel?

Připravte se, že i vám budou v hlavě vířit myšlenky, budete se ptát, budete vyzvídat, budete chtít vědět, budete se bát … vědět!

Život v hotelu, izolovaném sněhovou kalamitou od zbytku světa, totiž funguje podle úplně jiných pravidel!

Lapení do pasti,
v soukromém i profesním životě,
rozčarování z toho zhoubného procesu,
který nedokážete změnit!
Strach!

… a pak neodvratné hodiny! „Odmaskujte se!“
… a hodiny odbíjejí, zatímco Danny je uzavřen ve svém vlastním světě, v prostoru mysli, která absorbuje myšlenky a pocity … a že tohle místo dokáže, … narušit soukromé hranice, soukromý prostor, … i svobodnou vůli?

„Zvědavost zabila kočku!“
„Zvědavost byla v jeho mozku zaklesnutá jako rybářský háček, jako vábivá píseň Sirény, která se nedá utišit.
/Jenže, dal jsi slib!/
/Ale sliby jsou od toho, aby se neplnily! … tříštily, trhaly, rozbíjely!“

Pan King na padrť rozbil mé představy o hororu a posunul je o několik levelů výš, svým mistrovským vyprávěním (však vím, že v tom je prostě skvělej), do detailů promyšleným popisem (tak plastickým, že vám před očima běží, jako film), s naprosto bravurně psychologicky propracovanými postavami, jejich vnitřním pochroumaným světem – zvlášť tím Jackovým, kde vlastní zkušenost sehrála svou významnou roli a já obdivuji autora i za to, že se se svým vlastním démonem, třeba i skrze Jacka, vyrovnal? … no možná spíš … naučil žít?

„Okno zabíralo téměř celou délku pokoje … výhled jim bral dech … slunce viselo mezi zubatými obrovskými štíty a rozsévalo zlaté světlo po tvářích skal … sluneční svit pableskoval na temných shlucích jedlí … bylo to jako … surrealistický lept!“

129 13.01.2022

Představte si svět, ve kterém je jedinou pohonnou silou pára, svět, kde většina technických vynálezů teprve čeká na své objevení, tudíž (za mě) svět naprosto romantický, zvlášť, když ta jeho dokonalá romantika je umocněná temně záhadnou krajinou Karpat s tajuplným hradem a nedalekou vesnicí, kde vládne strach z neznámých sil, kde lidé věří pověrám, ve kterých se to hemží duchy a svádí je sám ďábel.

Minulý týden jsem náhodně v TV shlédla (už po x-té) filmovou adaptaci Tajemství hradu v Karpatech, v hlavní roli se skvělým panem Dočolomanským, a neméně slavnými pány Brodským a Hrušínským – provedeno ve stylu steampunku – tedy, naprosto dokonalé! Tohle mě prostě nikdy neomrzí. A tak jsem si samozřejmě připomněla páně Verneovu předlohu, kterou jsem, opravdu můžu říct, že už kdysi dávno, četla.

„Tento příběh není fantastický, je jen romantický.“ (Jules Verne … první věta, a příběh se začíná …)

Sám Verne nám svou první větou napovídá, že tenhle příběh není pro něj úplně typický, což ovšem vůbec nic nemění na tom, že je výborný!

Vesnice Verst a její obyvatelé … od učitele Hemroda, přes doktora Pataka, lakotného starostu Kolče, až po jeho dceru Miriotu a jejího snoubence, lesníka Nika Deka, jsou … jak to jenom říct? Svérázní, je skoro až mírné označení :-).
A právě sem na svých cestách, na které se vydal po smrti své snoubenky Stilly, přibude hrabě Telek s jeho sluhou Rotzkem.
A pak se teprve začnou dít věci … jednoduše, je třeba skoncovat s tajemnými zjeveními, přeludy a přízraky, které sužují místní pověrčivé obyvatelstvo. Jenže, s podivnými jevy to je trochu složitější, než se nejprve zdálo, zvlášť když přijde řeč na původní obyvatele – tedy i na starý rod Gortzů, kterým odjakživa patří místní tajemnými jevy obestřený hrad.
„V polozříceném opuštěném transylvánském hradu se objevila záhadná světla a nad jeho věží se začal vznášet kouř.“

A nebyl by to pan Verne, aby se na scénu, díky jeho okouzlení vědou, nedostaly nejnovější technické vynálezy a podivuhodnosti ze světa techniky všeho druhu, do děje tak může zasáhnout naprosto šílený i naprosto geniální vědec Orfanik.
Tak co myslíte? Dokáže věda zdvihnout ten romantický závoj tajemna a vysvětlit s pomocí fyziky všechna ta „kouzla a čáry“ kterým musí hrabě Telek i ostatní čelit?

Jenže, pan Verne se v tomto příběhu jeví možná ještě víc než jako vizionář, jako průkopník hororu, a to leccos napovídá – no a právě to mě opravdu bavilo a tak celkově přišlo mi to jako fakticky dobrý nápad … strašidelné drama plné tajemné romantiky, zvláštních vynálezů a paranormálních, ezoterických až hororových situací …

„Hrabě Telek umínil si učiniti si zacházku od vytknuté cesty, aby alespoň z blízka uviděl podivný karpatský hrad, ku kterému ho cosi táhlo. … Večer dorazili k cíli … v tom objevila se jakási mlhavá postava … byla to Stilla … „Ona! Ona!“ vzkřikl hrabě. … A zjev zmizel. … hrabě Telek věřil pevně, … přec nebyl hříčkou přeludu …“

Tak, co myslíte? Pokud jste nečetli, výše uvedené vás baví, určitě pana Verna v trochu jiné poloze vykoušejte :-).

129 08.12.2021

„Tisíc cest vede k jednomu cíli.“ (J. Verne)

Hlubiny oceánů prý známe ještě méně než třeba naši oběžnici Měsíc. A tak není divu, že se člověk s tak mimořádnou fantazií, jako právě Jules Verne, vydal po jedné z těch tisíce možných cest, přímo do mořských hlubin. Pro mě byla tahle výprava tou první (hluboko v dětství uskutečněnou) v jeho stopách. Všech těch tisíc cest, kterými se pan Verne ve své fantazii při honbě za dobrodružstvím vydal, jsem dosud prozkoumat nestihla, ovšem od té první jsem se pak po mnoha z nich poměrně pravidelně a s neutuchajícím nadšením (navzdory stoupajícímu věku) procházela.

Vydat se ve stopách záhadného kapitána Nemá tak pro mě má vzpomínkovou hodnotu první cesty, i proto si ji ráda občas připomenu a se stále stejným nadšením vypluji na jednu z nejlákavějších tajuplných cest, a to přímo v záhadném výkřiku „tehdejší“ techniky, fascinujícím Nautilu.

Precizně a do nejmenších podrobností vyprávěný příběh profesora Aronnaxe, jeho sluhy Conseila a harpunáře Neda Landa se začíná … marným pátráním, po údajném mořském netvoru, který napadá a potápí lodě…

[...] „Nede, ty jsi jen zabíječ ryb, velmi obratný rybář. Ulovil jsi už velké množství těchto zajímavých zvířat. A přece bych se vsadil, že nevíš, jak se ryby zoologicky třídí.“ „Ale ano,“ odpověděl vážně harpunář. „Dělí se na jedlé a nejedlé.“

Ve Verneových příbězích si můžete být stoprocentně jistí, že dostatečně vědecky detailního výkladu (jak technických vymožeností, tak přírodních pozoruhodností) se vám, navzdory lákavě pragmatickému zhodnocení Landově, stejně dostane, vždyť je jeho autorskou značkou, a tak vám jich, jak profesor Aronnax, tak sám inovátor, konstruktér, dobrodruh a génius, kapitán Nemo, poskytnou vážně dostatečné množství. Navíc, kapitán Nemo, od té doby, co opustil svět lidí a putuje ukrytý pod vodní hladinou, řekla bych, má na takové studijní projekty i čas :-). Nautilus totiž brázdí vody moří napříč zeměpisnými pásmy, od pólu k pólu a konfrontuje vás, spolu s hlavními hrdiny, s tajemstvím mořských hlubin, které jsou pro Nema nevyčerpatelnou zásobárnou, která ho živí, šatí a poskytuje mu energii pro jeho ďábelsky dokonalý stroj.
A tak Nemo, jsouc tak dokonale svobodný, nemajíc existenciální problémy, a sbírajíc na dně mořském poklady celého světa, může spřádat své plány, a plnit si své osobní touhy.
A nečekaní spolucestující tak měli možnost zažít nepředstavitelná dobrodružství a my, čtenáři … okouzlení, imaginárním, veskrze dokonalým, Verneovým světem :-).

Co by to bylo za kouzelný svět bez draků? :-) … věřím, že právě oni můžou být pro menší děti, ale vlastně asi pro všechny, jedním z největších lákadel tohoto dílu, a co si budeme povídat, ten Maďarský trnoocasý je pěkný prevít … „obrovský černý drak, který víc než ostatní vypadá jako ještěr. Na ocase má dlouhé trny bronzové barvy …“, navíc dokáže chrlit oheň až na čtyřicet stop. Však ho taky další z bratrů Weasleyových, Charlie, který se o ně stará v Rumunsku, označil jako zákeřného a nebezpečného, nejhoršího ze všech.
V Turnaji tří kouzelníků (vlastně 4) se Harrymu bude moc dobře hodit znát kouzlo: „Accio!“ … před drakem se totiž bez přivolaného koštěte dost špatně utíká, a i s ním to je pořádná dřina :-). Každopádně Turnaj je záležitost vážně jen pro ty nejodvážnější kouzelníky, slibuje tak spoustu dobrodružství a napětí.

Ti starší a dospělí čtenáři navíc zjistí, že Harryho příběh pořádně nabírá na intenzitě a stává se výrazně temnějším.
Střet se zlem a následně se smrtí na sebe už nedají dlouho čekat, a tak se i Harryho a Voldemortova hůlka poprvé střetnou v přímém zápasu …
… přičemž my čtenáři mj. zjistíme zcela zásadní informaci o „síle vzpomínek“.
V kouzelnickém světě totiž vzpomínky hrají mnohem, řekněme hmatatelnější, roli než v tom našem, mudlovském (nechci říct důležitější, protože vzpomínky jsou samozřejmě důležité v obou světech) … v kouzelnickém světě ale máte jednu výjimečnou možnost … vzpomínky si uchovat, „přehrát si je“ a taky do nich vstoupit, možností je víc, záleží, jak zdatný jste kouzelník.
Harry o tom samozřejmě ještě moc neví, ale přesto budete mít možnost něco o síle vzpomínek zjistit, totiž, že nejenom ty zhmotněné, ale obecně vzpomínky na naše milované, mají ohromnou moc, pomáhat nám v těžkých chvílích, šeptat povzbuzující slova a posílit odhodlání ... jestli si dobře pamatujete, tak už z prvního dílu víte, že v tom tkví kouzlo ochrany, kterou poskytla Harrymu jeho matka, než zemřela: „velká láska zanechává své vlastní znamení...“.

„Žádné kouzlo ovšem nedokáže vzkřísit mrtvé, Harry …" povzdechl si ztěžka Brumbál. „Všechno, co se mohlo stát, je jen jakýsi zpětný odraz.“
… a jen díky němu může Harry ve chvíli střetu s Voldemortem spatřit … „Kouřový stín mladé ženy s dlouhými vlasy, který dopadl na zem …, napřímil se a pohlédl na něj... a Harry jemuž se šíleně rozklepaly ruce, hleděl do přízračné tváře své matky ‚Tvůj otec už také přichází...‘ sdělila tiše synovi. ‚Chce tě vidět... vydrž..."
Tohle je totiž teprve začátek!

PS: A kdyby nastala chvíle, že byste museli volit mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné, připomeňte si, co se stalo Harryho kamarádovi, … „chlapci, který měl dobré srdce a byl laskavý a statečný“, a to jen proto, že náhodou zkřížil cestu lorda Voldemorta.
„Nezapomeňte na Cedrika Diggoryho."

128 19.04.2021

Dva světy … na jedné straně úpadek a rozklad staré společnosti – antické zhýralosti a prostopášnosti, morální zpustlosti, a na té druhé, rodící se společnost nová – vykreslená, jako morálně čistá společnost křesťanské askeze … vzrušující zlo vs. nenápadné dobro … křesťanská víra, jako lék na morální zkázu … tak, kam kráčíš?

Nová ideologie se šíří římským impériem, tak odlišná od jeho principů.
A impérium se brání – stoupenci Ježíše Krista s jejich fanatismem – tajemné obřady, očekávání konce světa – jsou poměrně snadným terčem, sekta, která vyvolené vyzvedne do nebe a ty ostatní, pošle přímo do pekla … tak, kam kráčíš?

Jenže, impérium udělalo zásadní chybu – překročilo míru krutosti – a tak se místo strachu před sektou, zrodil soucit!
Nelítostné pronásledování a mučení nevinných pak už nevyhnutelně vyvrcholilo absolutně bezprecedentním dějinným zvratem …

Sienkiewiczova vize starověkého světa je hodně plastická a působí věrohodně, líčená mou oblíbenou postavou uhlazeného a vážně jen naoko zšenštilého arbitra Petronia, nenechte se totiž mýlit … „Petronius uchopil ruku mladého atleta zarytou do jeho paže, pak uchopil druhou, a sevřev sílou železných kleští obě tyto ruce ve své jedné dlani, řekl: Já jsem slaboch jenom po ránu, ale k večeru se mi vrací má dávná pružnost.“
Petronius je sice estét, citlivý na krásu, ale miluje nejen krásu tělesnou, ale cení si taky krásy mysli a povahy, a skrze ní pak posuzuje i lidské skutky (antická kalokagathia - jednota - krása - těla a mysli - je jeho filosofií) ty dobré jsou krásné, ty zlé odpudivé … tak ovšem předurčil svůj osud!

„Máte moc, máte praetoriány, máte sílu, buďte tedy upřímní, aspoň když vás nikdo neslyší. Podvádějte lid, ale nepodvádějte sami sebe. Vydejte křesťany lidu napospas, odsuďte je, k jakým chcete mukám, mějte však odvahu říct sami sobě, že ne oni spálili Řím! ...Fuj! Říkáte mi arbiter elegantiarum, nuže prohlašují tu před vámi, že jsou mi odporné ubohé komedie. (…) Buďte skutečnými bohy a králi, protože – říkám vám – můžete si to dovolit.“

Navzdory tomu, že křesťanům opravdu moc nerozuměl (no řekněte, jak se někdo dobrovolně může vzdát příjemností?) mluvil o nich vlastně s obdivem …
„Já je nepřijmu, i kdyby v něm byla pravda i moudrost lidská i božská... To by si vyžadovalo námahy, a já se nerad namáhám... To by si vyžadovalo odříkání, a já si v životě nerad cokoli odříkám... (...) Na Olymp nevěřím, ale vytvářím si ho na zemi...“.
… přiznávám, tohle je „můj člověk“ … veskrze sympatická postava a pro mě jeden z důvodů 5* hodnocení.
Ale samozřejmě i samotný příběh Lygie a Vinicia mě nenechal chladnou, zrovna tak jako emočně velmi náročný příběh křesťanů a vlastně i krutý vládce Nero, ti všichni ve mně vzbudili emoce v celé jejich škále.
Sugestivní příběh silný postavami, prostředím i dějem vás donutí přemýšlet, donutí vás soucítit, donutí vás i nenávidět, a donutí vás trpět – spolu s nimi, prvními křesťany – ve velkolepě pojatých historických kulisách (které díky příběhu nabyly trochu jiné podoby, asi epičtější a monumentálnější oproti skutečnosti – a Nerovi tu nálepku šíleného krutovládce už asi nikdo neodpáře).

Je to opravdu už hodně dávno, co jsem celý příběh Quo vadis četla, což ale nevadí, protože to je jeden z těch, co se nezapomínají, co se zaříznou hluboko do vědomí a zanechají tam trvalou stopu (navíc, čas od času zaběhnu na krátkou návštěvu, mám knížku doma a občas její stránky ráda navštívím – PS: na návštěvu chodím hlavně za Petroniem :-).

127 20.02.2023

Hamižnost a sebeláska,
Stojí proti dobrým důvodům!
Sobeckost a hrabivost,
Vzdoruje rozehraným oklikám!
Kdo se kam dobývá?
Kdo co hraje?
A kdo vyhraje?

Sobecký, hrabivý otec trápí své potomky a těm zas pro změnu chybí respekt k vlatním rodičům … Moliére odhaluje neřestI nejenom tehdejší společnosti, dokonale vystihuje to negativní v naší, lidské povaze … a jakoby navzdory tomu, že píše o tom negativním v nás, nebo možná právě proto, nás diváky … baví!

Moliérova hra je dokonalou fraškou zesměšňující pokrytectví … komické momenty – resp. smích je totiž tou hlavní, nedílnou a neodmyslitelnou součástí jeho pojetí divadla .
A tak po čertech vynalézavý a intrikánský, vyčítající, paranoidní, a hlavně neuvěřitelně lakomý pán Harpagon, jehož nejmilejší činností je přehrabování a počítání penízků, rozehraje hru plnou intrik a nástrah (hlavně pro mladou romantickou lásku jeho dětí), aby ukázal, jak lakota a chamtivost brání lásce a ničí mezilidské vztahy (které ostatně pro Harpagona vůbec nic neznamenají).

A my, diváci, tak budeme svědky výborné situační komedie … odhalující pravdu … o jedné nepěkné lidské vlastnosti – totiž, hamižnosti!

„HARPAGON. Bez věna!
VALER. Máte pravdu; to slovo zacpe ústa všemu a všem. Bez věna! Rád bych věděl, jak vzdorovati takovému důvodu?
HARPAGON (stranou, směrem k zahradě). Ó běda, zdá se mi, že slyším štěkot psa. Dobývá se snad někdo na mé peníze?“
…
ELISA. Jaké to žerty, Valere, že s ním takto mluvíte!
VALER. K čemu jej roztrpčovat, takto lépe k cíli dojdeme. Odporovati okázale jeho smýšlení, tím bychom si všecko pokazili; jsouť povahy, které nestrpí odporu, vzdorné povahy, jež každá pravda plaší, které stále narážejí o přímou cestu rozumu, a které lze jen oklikami dovésti, kam směřujeme. Pozor, tvařte se zatím, jako byste souhlasila s ním, a dojdete lépe k cíli a…“

Intriky a okliky je prostě potřeba rozehrát, a to na všech frontách … jinak by totiž mladá láska stojící proti lakomství a hrabivosti nejspíš nikdy nezvítězila :-)…

PS: nemůžu jinak než 5* ... mimochodem, milí maturanti, tohle je dobrá volba! ... krátké, lehké, příjemně komické! ... navíc, to důležité - lehce identifikovatelné, snadno odhalitelné ... řekněme, přímo do očí bijící! :-)

126 16.01.2022

Paměť je děravá a dokáže klamat!
Na to pamatujte při čtení…sentimentálního a skoro smutného, ale i hravého a skoro veselého vyprávění majordoma Stevense.
V pomalém rytmu bloudí vzpomínkami, rekapituluje svůj život a přitom přemýšlí …
„Víte, co přesně je „velikost“?
Kde nebo v čem ji hledat?
… otázka, která připomíná jinou … jež je předmětem častých sporů: Jaký je skutečně „velký“ majordom?“

Stevensovo přemítání ho dovede až … k poznání?
… spíš, možná k porozumění – vlastnímu sebeklamu,
… anebo možná, k uvědomění si – síly emocí.
Těmi totiž Stevens opravdu příliš nevládne, spíš se dá rovnou říct, že je to pro něj svět téměř neznámý, čehož důsledky pak mohou být … dost devastující!
Laskavost totiž vážně nelze nahradit důstojností!

Příběh o sebezahleděnosti a sebeodcizení, ale taky o sebepřijetí a sebezařazení …
tedy o tom, když v podstatě nejste schopni v rozhodujících životních momentech souznít s vlastním životem, když nemáte tak úplně sami sebe „na povel“ v tom, co děláte … ať už pod tíhou společenských konvencí, nebo v důsledku mimořádně silného sklonu ke „konformitě“ ...

„člověk pak žije … spíš 'v názorech druhých' než v sobě samém"

... pak už totiž nejste tak úplně autory vlastních rozhodnutí, a to může být zjištění, ve chvíli, kdy do svého života pozvete emoce, dost bolestné.

Přesto Stevensův příběh o důsledcích života ze kterého jste vytěsnili vlastní pocity, abyste nakonec zjistili, že bez nich to opravdu nejde, není příběh smutný … jak jsem psala na začátku je jen skoro smutný, protože je zároveň i skoro veselý :-)
... ne vždy se totiž situace okolo špatného předvídání možných důsledků a jistých očekávání v rámci svých rozhodnutí zvrtne tím méně vhodným způsobem :-).

125 23.08.2021