alef komentáře u knih
Tak, jako se v příběhu záhadně objevil na zahradě sněhulák, tak se u nás doma jednoho dne záhadně objevil Jo Nesbø, a vynutil si, abych mu věnovala pozornost, kterou jsem mu tvrdošíjně odpírala (krimi čtu opravdu jen poskrovnu, jenže ten sněhulák na mě z té obálky tak koukal!), takže, abych to neprodlužovala, moje první seznámení, plný počet * a poklona autorovi, za strhující psycho-krimi-thriller, ale ještě spíš, za psychologicky propracovaného, a za mě čtenářsky zajímavého, zarputilého, strohého, paličatého a osamělého detektiva Harryho Hola …
„nejlepšího kriminalistu na oddělení, ale nejhoršího státního zaměstnance. Harry neuznává autority … a když je třeba, porušuje veškerá pravidla, kvůli čemuž je nebezpečný sám sobě i svému okolí.“
… tak ho popisuje jeho nadřízený Bjarne Møller, a taky: „Po pracovní stránce je svérázný a bezohledný. V opilosti dokonce životu nebezpečný. Ale za střízliva byl normální. Člověk se na něj mohl spolehnout, a to bez výhrad.“
Bez výhrad připouštím, že mě to bavilo, sledovat Hola při vyšetřování, sledovat tak trochu opilého loosera … „byl promrzlý … a byl opilý. Zase opilý. Opilý Jimem Beanem, opilý ďábelskostí, opilý sám sebou, opilý sračkami.“, … který je zároveň puntičkářsky zarputilým detektivem, se suchým humorem: „coby Evropan považuji za svoji povinnost vykouřit trochu toho svinstva (opia), které jsme do téhle země dotáhli.“, … a který má zároveň slabost pro ženy: „Bylo to trapné, ale zatímco na ni čekal, začalo mu srdce bít maličko rychleji … akceptoval tu banální skutečnost, že ženská krása nad ním vždycky bude mít tuhle nepatrnou moc.“
…
„ʻKromě toho, že bych chtěla, abyste měl chuť se se mnou vyspat, bych chtěla, abyste pro mě měl nějaký úkol.ʼ
ʻA to přesně mám.ʼ
ʻChuť se se mnou vyspat?ʼ
ʻNe, ten úkol.ʼ“
… ale hlavně, který je fakt výborný, na jednu stranu systematicky a logicky uvažující, a přitom na druhou intuitivní a nekonvenční, detektiv … do nejmenších podrobností sleduje stopy, analyzuje, vyvozuje závěry, přičemž se ale řídí vlastními pravidly, takže bez mrknutí oka obejde všechny předpisy, a nebo se nechá vést spíš představivostí a intuicí …
„Nevěděl, co hledá, mozek měl prázdný, byl to nejlepší způsob, jak nepřehlédnout nic, co by tam případně mohlo být … Harry si to zkusil představit …“.
Věřím, že si mě v budoucnu zas najde, některý z dalších příběhů Harryho Hola, už jen proto, abych zjistila, jestli opravdu pro vyšetřování udělá, a taky obětuje … cokoli … „Chtěl ses vždycky poprat s příšerami na vlastní pěst, Harry.“
„Zpravodajství je moje piková desítka. … Můj lid je pikovej kluk.
Královna, dáma ve hře, jste vy, madam.
Já jsem král; černá postava s mečem.
To jsou moje karty.
… Dohromady nic neznamenají. Obyčejná dvojka je vezme. Bez pikovýho esa nic než smetí. S esem jsou ale neporazitelný.
… "Nemám eso,“ řekl tiše. „Kdybych myslel trochu víc dopředu, mohl jsem ho mít. Co ale mám, je pátá karta – ta, kterou nikdo nevidí. Takže budu blufovat.“
Umíte hrát poker?
Ben Richards je bezesporu pokerovým hráčem! Má v sobě totiž jakousi živočišnou předtuchu, a ta jde ještě hlouběji, než rozum, leccos tak dokáže vycítit, intuitivně poznat … „jak ubohý a zranitelný je v tomhle světě“, ovšem pozor, stres a následný vztek z bezvýchodnosti situace dokáže dodat odvahu!
Ben Richards je totiž „kořist“.
„Ozval se mocný kolektivní povzdech“ … bezejmenný dav, sjetý fetkou, nemyslící, zdivočelý, totálně vygumovaný „tou správně nastavenou“ televizní zábavou a Systém, neviditelný tvůrce „reality“ – to jsou jeho protivníci … ozve se první „výstřel“ … „lovci“ zahájili lovnou sezónu!
„Zdálo se mu, že vesmír kolem něj skučí, vyje, řinčí a řve, jako obrovská kraksna řítící se dolů z kopce k okraji bezedné propasti.“
… začíná se vrcholová pokerová hra!
Ve které si ovšem lovec a kořist za určitých podmínek mohou vyměnit role! … a za pomyslným horizontem událostí se tak snadno mohou ocitnout všichni!
Stephen King (či jeho alter ego Richard Bachman) vážně dokáže vytvořit pocity hrůzy, aniž by k tomu potřeboval takové ty tradiční „rekvizity“ hororových příběhů, a to je jeho silnou stránkou, jako východisko mu totiž úplně postačí reálný život, hrůza rozhodně nemusí být jen iracionální záležitostí.
Svět, který stvořil fakt není pěkné místo, zvlášť pokud žijete na smetišti konzumně založené společnosti, navíc s vyhlídkou na drastickou smrt.
„Vyhlídka blížící se smrti odhalila v jeho nitru ukrytého samotářského komedianta.“
Drsný život v možné budoucnosti detailně popsaný až na dřeň!
Cíl? Vyvolat (v nás) sebezáchovné pudy, dokud je čas!
Pokud ještě nějaký zbývá!
Odpočet už začal!
Zapomenutý, nepřístupný kraj, kde existovaly pouze staré stezky vedoucí hlubokými hvozdy, do nichž jinak nebylo možné proniknout vůbec, a v něm lidé, rozptýlení po malých osadách a samotách; uhlíři, dřevorubci, pár sedláků z Bavor – to je Klostermannova Šumava, kde drsné podmínky a nemožnost komunikace s okolním světem vytvořily velmi osobité společenství lidí se svéráznými tradicemi, zvyky, a taky mravními postoji.
Svět lesních samot, ze kterého na vás dýchne realisticky věrně popisovaná krása šumavské přírody a jejich lidí. Svět, který už zanikl. Šumava ve své původní kráse, s její divokou a nespoutanou přírodu, která je k člověku nesmlouvavá, vlastně až krutá, a která je přitom zároveň nevýslovně krásná.
V příběhu, který chvíli lehce plyne, chvíli docela svižně vypráví a přitom úžasně barvitým slohem vše popisuje, je zachycené kouzlo světa původních šumavských pralesů, do kterých není radno jen tak vstupovat, znamenalo by to totiž minimálně poměrně namáhavě se prodírat nesmírně houževnatými lesními porosty …
„Cožpak u nás strom roste jako v kraji? Pomalu roste, zima a sníh nedají a jarní mrazy mladé větvičky pálí; za dvě stě let u nás té výše a tloušťky nedosáhne, k níž dospěje dole za padesát.“ „A k tomu ty velké malým ve vzrostu brání,“ dodal mladý jakýs člověk. „Brání ve vzrostu,“ uchopil se zase slova jednooký stařec, „to máš pravdu – ale zato také chrání! Ty velké tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou; zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i zadlouho. Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké, a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny a povídám vám, celou rázem ji položí.“
Před očima vám vyvstane obraz skutečně drsných hor, kde žít není žádná sranda, a proto jsou stejně drsní i lidé, kteří se, navzdory všem místním těžkostem, rozhodli právě tady usadit, anebo možná ani jinou možnost neměli. Seznámíte se s celým pošumavským pomezím, kde se potkávají a střetávají čeští a němečtí starousedlíci. Poznáte všechny, kdo se rozhodli právě tady žít, od těch nejnuznějších, od drvoštěpů a pytláků, až po aristokratickou vrchnost, která tak maximálně jednou za rok zavítá do zdejších hor na hon. V zevrubném líčení se vám představí život místních dřevařů, vorařů, sklářů, pytláků i hajných, poznáte celý ten místní lidový svéráz, od toho dobrého, co v nich je, jako zdravý selský rozum a až nečekaný důvtip, jako třeba, když hajný
… „V úkrytu pürstlinských lesů kombinoval smělé teorie, které mapu Evropy rub na rub přeměňovaly.“; …
až po všelijaké špatnosti, které se v nich skrývají, všemožné zlotřilosti, kterých se dopouštějí, mravní degeneraci a tupost, která přichází s odloučeností od okolního světa.
A všechno to jsou skuteční lidé z masa a kostí … „nedostává se mi fantazie ani vynalézavosti; lidé, jež jsem svým milým čtenářům představil, existovali neb existují právě tak jako existuje příroda, do níž jsem je uvedl, a já jsem si ani jednu z postav nevymyslil, s nimiž moji čtenáři v mých skromných knihách se seznámili…“ (K. Klostermann – Šumavská dramata)
Je to zvláštní uzavřený svět lidí spojených společným údělem – tvrdým bojem o přežití uprostřed nekompromisní a monumentální přírody, která je dokonale lhostejná k lidským osudům.
Karel Klostermann svůj příběh „vymaloval“, a tak se stalo, že jsem uviděla, působivý, poetický obraz „ráje šumavského“ …
„…jest jedno, ať svit vycházejícího nebo zapadajícího slunce zlatí oblohu, vroubí lemem různobarvého světla hory, lesy, skalní temena i stráně, utkávaje modré a fialové závoje přes husté lesy a nachově černé stíny přes hluboké rokle a úžlabiny; ať vše se koupá v moři světla poledního slunce; ať vystupují hromonosné mraky, příšerně hrozivě, plné majestátnosti; ať valí se ohromné kotouče co mléko bílé mlhy, tu zahalujíce rázem nebo zvolna hřbety a ostré výběžky temen horních v záhyby světlého roucha svého…“
Ze začátku to máš jen na kůži,
ale pak tě to začne žrát uvnitř,
... musí to být trest,
... musí to mít nějakou příčinu.
Lidí je na světě moc,
a tak si příroda našla řešení,
- bílá nemoc - zní z úst nejpovolanějších,
obraťte se s důvěrou na svého lékaře!
"Já mohu lidi léčit, jen já!", volá doktor Galén.
Jenže, proč? Aby se pak mohli zabíjet?
"Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik, jako na válečné lodi _"
Myslím, že ani není potřeba komentáře, nad aktuálností Čapkových varování stále žasnu a taky mě z nich dost mrazí ...
Až na samém hořkém konci … poslání bylo vykonáno, a teď je po všem. … „Jsem rád, že jsi tu se mnou. Tady na konci všeho, Same.“
Z největší beznaděje, vrátil se Gandalf, aby pomohl Společenstvu prstenu v nouzi největší.
Frodo svůj závazek splnil.
A Aragorn tak dokončil svou hrdinskou cestu.
Svět prastarých vzorců chování, založených na cti, oddanosti, odvaze, soucitu, přátelství, ale taky bázni a utrpení, našel svého krále … nastala éra člověka …
„The heart of man is not compound of lies,
but draws some wisdom from the only Wise,
and still recalls him.
Though now long estranged,
man is not wholly lost nor wholly changed.
Disgraced he may be, yet is not dethroned,
and keeps the rags of lordship one he owned, …“
/Mythopoeia – báseň J.R.R. Tolkiena adresovaná S. Lewisovi/
Pan Tolkien stvořil monumentální mýtus – a o mýtech říká, že jsou pravdivé, není v nich lež, jsou totiž stvořeny z toho, co už vytvořeno bylo, z lidské zkušenosti z reálného světa … tak proto je v nich skrytá pravda … o světě … o člověku …
„Proč se něco takového musí stát zrovna mě? Vždyť jsem si jenom šel vypůjčit do knihovny knížku.“
To máš tak, chlapče, jsi prostě další z hrdinů Murakamiho podivných světů a těm se takové věci jednoduše zcela běžně stávají.
Ale …„zaklepal jsem na ty dveře jen docela obyčejně“ … nj, ale přesto zvuky, které se ozvaly, byly zlověstné, copak jsi to neslyšel? Nevymlouvej se, vím, že jsi je slyšel moc dobře, jenže máš smůlu, jsi prostě TEN zvláštní hrdina, který se, z vůle autora, podřizuje svému osudu, tak nereptej a pusť se po cestě, kterou si pro tebe pan autor vymyslel …
A vy, milí čtenáři, pokud prahnete něco se dozvědět o výběru daní v Osmanské říši, pak je Podivná knihovna pro vás to pravé místo.
… „upřímně řečeno, až tolik jsem po tom neprahl. Je mi to znenadání přišlo na mysl po cestě ze školy, ani jsem nevěděl, jak.“ (str. 10) … čímž jsem chtěla ukázat, jak málo stačilo (kdyby mi těch pár úvodních vět někdo předčítal a já nevěděla odkud to má) abych byla jistojistě doma, v dalším z paralelních Murakamiho světů ... „ jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny“ … a to i přesto, že … „zas tak moc mi na tom ale nesejde“ … a teď už to snad musí být jasné úplně všem, kdo je, jako já, pravidelně navštěvujete. Osobitý a nezaměnitelný způsob vyjadřování vás nenechá na pochybách, navíc, když se na scéně opět objevují další a další vodítka (mě např. vážně potěšilo setkání s ovčím mužíkem … „byl celý navlečený do pravých ovčích kožešin. Jen vepředu měl otvor pro obličej, a z něj hleděla dvě přátelská očka.“).
„… ten ale zvláštně mluví, blesklo mi hlavou“ … vždyť to říkám, je to Murakami, tak co byste asi tak čekali než někoho záhadného se zvláštní mluvou? ... a že na pár takových narazíte :-).
Takže, pokud máte chuť na další tajuplnou výpravu, nechybí vám kuráž pustit se do labyrintu záhad s až pohádkovou motivací, přitom si prohlížet kouzelné ilustrace, vydejte se na cestu. Přidanou hodnotou vám může být, pro někoho možná důležité, pro jiného zcela bezvýznamné a obyčejné, zjištění o knihovnách … úplně o všech …
„… víš ty co? Tohle se přece děje v úplně každé knihovně. Víceméně.“
„V každé?“
Jednu „dobrou“ radu na cestu, stále mějte na paměti, že … „Já jsem já a už nic víc.“ … ať už vám ovčí mužík, nebo kdokoliv jiný, bude tvrdit, co chce. Ovčí mužík má totiž svůj „svět ovčích mužíků“ a vy, máte zase ten svůj! … tak si to pamatujte.
Krátká snově pohádková výprava do bludišť, kde nikdy nevíte, jestli jste zvolili správnou cestu, dokud nedojdete na konec, labyrintu různých světů, které existují současně, splnila svůj účel, jako správná skoro „pohádka“ vám totiž na samém konci poskytne, ne vysvětlení (to u Murakamiho nečekejte), ale možná spíš takovou murakamiovsky geniální metaforickou přípravu … na to, když si zvolíte „špatně“, resp. když vás okolnosti, nebo, že by vaše podvědomí? (v jakémsi nejednoznačném, nepotvrzeném světě s nejasnými hranicemi, který nepovažujete za nepravděpodobný, a ani nijak výrazně nezpochybňujete jeho platnost), donutí, vydat se po předurčené cestě, po které, zdá se vůbec jít nechcete, a přesto odevzdaně kráčíte … byl to sen? … nebyl to sen?
… a „novoluní se mezi nás vkladlo tichounce jak slepý delfín. … A nový měsíc od nás ledacos odejme.“
„… vůbec jsme si neuvědomovali, že jsme pouhými diváky jeho představení ... ve kterém sám sebe povýšil do role proroka …“
Neuvěřitelně, a ve své podstatě naprosto nepodloženě, sebejistý skrček s nezaměnitelně pištivým hlasem, který by dokázal probudit i „mrtvou myš zpátky k životu“ … to je Owen Meany, resp. první dojem, který ze setkání s ním získáte.
„Vždycky se choval, jako pán situace, a taky, že jím byl, byl pánem sebe sama, víc, než my všichni dohromady … v šestnácti už mluvil (svým pisklavým hlasem a přesto) světáckým tónem, … z větších chlapců strach neměl, protože byl zvyklý být všude nejmenší, a starších se nebál, protože byl chytřejší.“
… to je Owen v Johnyho vzpomínkách … „neznal jsem nikoho tvrdohlavějšího“, tvrdohlavec, ale taky obratný manipulátor! (na což byl ovšem náležitě pyšný!).
A jestli se něco Johny od Owena naučil (řekněme si to na rovinu, on se vlastně od Owena naučil skoro všechno) tak to bylo, že „logika je relativní“, nehledě na to, že stejného názoru byla i pozoruhodná dáma, Johnyho babička, Hariet Wheelwrightová: „My, Wheelwrightové neopovrhujeme zdáním věcí. Věci jsou totiž často právě tím, čím se zdají být. První dojem je rozhodující“,
… a přesně to Owen fakt uměl, učinit první dojem, ... znepokojivé na tom bylo, že se zároveň choval, „jako by znal budoucnost.“
Jak vidíte, zvyknout si na Owena vážně není jen tak, chvíli to trvá, řekla bych, tak prvních 200 stran, možná i víc, postupného podléhání Owenově osobnosti, záleží na tom, jak moc si ho pustíte k tělu, disponuje totiž velmi jízlivou a pořádně kousavou ironií, nevypočitatelným skepticismem, a dost nevybíravým černým humorem. Johny o něm říká, že je to „Mistr Cynik“, a protože všechno co dělá, dělá s nebetyčnou opovážlivostí, která vám až vyráží dech, nakonec akceptujete fakt, že je prostě vždy a za všech okolností, pánem situace!
… úplně přirozeně si tak nakonec, místo počáteční lítosti, přes nedůvěru, ve finále vyslouží, řekněme si to na rovinu, spíš vynutí, váš obdiv :-).
„Tenkrát mě poprvé napadlo, že určité události nebo věci mohou mít „zvláštní význam“!
Příběh, který vám Johny Wheelwright odvypráví, není totiž jen příběhem, kterým se vypořádává se vzpomínkami, a s událostmi, které, jak věřil Owen, nebyly náhodami! … „byl přesvědčen, že náhoda je hloupá, plytká výmluva, k níž se utíkají hloupí, kteří nejsou schopní vyrovnat se s faktem, že jejich životy mají předem stanoveny“, ale právě díky Owenovi, je tak i příběhem o neustálém hledání … odpovědí na otázky víry a existence svobodné vůle …
… zcela zásadní přitom je, pokud se ptáme na události (jež se staly, jež se mohly stát, které se možná stanou, nebo které se určitě stanou), položit si tu správnou otázku:
„jsou toto stíny věcí, jež se určitě stanou, nebo jsou to jen stíny věcí, jež se mohou stát?“
„Byl to Owen, který mě naučil, že každá dobrá kniha se vyvíjí – od obecného ke specifickému, od jednotlivostí k celku a zase zpátky. … A stejně je nutné knihy i číst a o přečteném pak psát.“
Celé to začalo, no prostě divně, úryvky z Bible, citáty ze Starého i Nového zákona a téměř kompletní přehlídkou amerických církevních spolků 60-tých let. A samozřejmě, seznámením se s jedním divným chlapcem … „myslím, že jsme ho týrali, hlavně proto, abychom slyšeli jeho hlas, tenkrát jsem si myslel, že snad pochází z jiné planety, teď jsem přesvědčen, že to nebyl hlas z tohoto světa.“
Na ten pištivý hlas Johny prostě nikdy nezapomněl, a tak nezapomněl ani na Owena … kluka, kterému se v životě podařil asi jediný slušný basebalový odpal, jen jednou se trefil pálkou do míče … „A nakonec to stejně byl špatný míč.“
Ten kluk mě neskutečně štval, tak dlouho a důkladně, až jsem nakonec dopadla, jako všichni ostatní, já ho snad nakonec, nezávisle na mé vůli … taky začala obdivovat :-).
Totiž … „měl v sobě něco, co potřebujeme“.
Návraty do úžasného kouzelnického světa jsou čím dál lepší, příběh se vám totiž už stačil „dostat pod kůži“, a tak už jste poměrně dobře zorientovaní v tom, jak to v něm chodí, což samozřejmě, neznamená, že byste se začali nudit, protože síly zla začínají naplno ukazovat svou moc … a ti nejodpornější tvorové jaké si ani nedokážete představit, zplozenci zla vysávající z lidí všechno štěstí a dobré vzpomínky a zanechávající v nich jen ty nejhorší představy a nejsmutnější vzpomínky, se právě „představili“ Harrymu … a nechali mu nahlédnout do pekla, zahltili jeho mysl zlem
… „jako by se ze světa vytratilo všechno štěstí“ …
až už pak sami v sobě nedokážeme najít sílu … pak je dobré, když se můžete spolehnout na své přátele! … a to Harry naštěstí může, navíc získá několik dalších nových mocných ochránců …
Lupin, který je, díky svému „postižení“, vyděděncem stojícím na pokraji kouzelnické společnosti a přece, anebo možná právě proto, se stane jedním z nejemocionálnějších Harryho přátel, vždy jednoznačně se stavějící na stranu dobra, což je, vzhledem k jeho vlkodlačímu prokletí, v podstatě už samo o sobě dost obdivuhodné :-).
Na scénu samozřejmě přichází nespoutaný Sirius Black … „Varujeme veřejnost, Black je ozbrojen a neobyčejně nebezpečný.“ … má opravdu dost pronikavý pohled a moc málo času, ukázat, co se za ním skrývá, ještěže jsme v kouzelném světě, kde otázky času dostávají trochu jiný rozměr … a možná se dočkáte i odpovědi, obraceč času v rukou Hermiony minimálně leccos napoví!
A abych nezapomněla, Hagrid, novopečený učitel péče o kouzelné tvory, vám představí jedno fakticky úžasné fantastické zvíře … „První, co byste měli vo hipogryfech vědět, je to, že jsou náramně hrdý“ … takže, až se s ním setkáte, nezapomeňte … „nikdy žádného hipogryfa neurážejte“ … nemuseli byste dopadnout dobře, Malfoy měl totiž jen ohromnou kliku :-).
A i sám Harry už je daleko silnější a odvážnější než na začátku, přesto o sobě, úplně zbytečně, stále pochybuje … „Ty žes ničeho nedosáhl?“ opakoval klidně Brumbál. „Dosáhl jsi toho, co je na světě nejdůležitější, Harry. Pomohl jsi odhalit pravdu. Zachránil jsi nevinného člověka před děsivým osudem“ …
… jen kdyby nebylo těch mozkomorů … Harry, chce to trénink, trochu čokolády a „Expecto patronum“ …
Jedno malé zakopnutí a ohromné vosí hnizdo je na padrť …rozzuření predátoři, vykolejení náhlou ztrátou bezpečného útočiště, bodají o sto šest!
Útočí zuřivě a nekompromisně! Rozhodnutí zabít!
Zabít každého, kdo se opovážil narušit JEJICH pořádek, JEJICH běh světa.
Zabít každého, kdo se opovážil odkrýt jejich identitu pečlivě schovanou v davu!
Zbyla na světě ještě nějaká spravedlnost?
„Situace byla katastrofální.“
Ale, protože už po dvou předchozích dílech dobře znáte sympaťáka Mikaela Blomkvista víte, že i tahle situace není neřešitelná.
„Lékař ji zběžně prohlédl a konstatoval, že se jedná o velmi špinavou, zakrvácenou a těžce zraněnou mladou dívku.“
Ale protože už dobře znáte i Lisbeth, která je na tom v tuto chvíli opravdu dost špatně, je vám jasné, že tahle holka se dostane úplně ze všeho. Berte to, jako konstatování čistého obdivu k ní, k té problémové dívce (mladé ženě), která ani není moc sympatická, má milion chyb a nedostatků, je nevyzpytatelná, je asociální a přesto (nebo možná právě proto) ji celou dobu držíte palce, a je to tak, že ji opravdu obdivujete, a žasnete nad houževnatostí téhle nadprůměrně, až mimořádně nadané hackerky, se kterou si osud a pár „magorů“ (použiju Lisbethin slovník) zahráli dost tvrdou hru. Zamíchali přitom s jejími životními kartami pomocí takového švindlu, že vám nad tím zůstává rozum stát. A tak nemůžete jinak, než se přihlásit do tábora těch pár jedinců (v čele samozřejmě s Kalem Blomkvistem), kteří stojí na její straně, a to navzdory tomu, že ona pracuje zásadně sama a všechny ty „zasraný šmejdy“ hodlá poslat do pekla sólo, teda, až se dostane z téhle poslední šlamastyky, která ji totálně vyřadila z provozu (střelnou ránu v hlavě prostě samoléčbou nespravíte, ani nerozchodíte).
Třetí díl začíná přesně tam, kde druhý skončil, takže plynule a okamžitě, tedy naprosto bez problému, vstoupíte do děje /i po delší odmlce, protože příběh Lisbeth se opravdu nedá jen tak zapomenout/. Postupně se dozvíte, kdo jsou její skuteční nepřátelé, ale možná daleko důležitější je, že zjistíte, kdo jsou její skuteční přátelé!
Po pomalém rozjezdu (kde autor popisuje dost zdlouhavě švédský právní a státní aparát a kdo je kdo, což mě přiznám se až tak moc nebavilo, protože jsem samozřejmě chtěla vědět hlavně, jak to vypadá s Lisbeth, navíc to trvalo opravdu dost dlouho, a možná bych za to dala celému třetímu dílu 4*, ale protože se jedná o Lisbeth, tak prostě nemůžu jinak, než dát plný počet) dostává děj konečně spád, tedy pak už rychle zjišťujete, kdo a jak je zainteresován, kdo a jak moc je ohrožen, kdo a nakolik může Lisbeth pomoci, nebo naopak ublížit. Takže vše spěje k předem tušenému závěru (není neznámo, že předchozí dva díly i tento končí pozitivně), což se mi na Larssonově trilogii (jakoby navzdory tomu, že jde vlastně o detektivku, i když jen trochu) líbí a opravdu mě to baví, už jenom proto, že ten šokující obraz nekompromisně odhalující tíživou švédskou zákulisní realitu, díky které při čtení sotva dýcháte, trochu rozbíjí, uklidňuje tak emoce, abyste pak mohli zjistit (s mírným ulehčením), že nějaká ta spravedlnost (i když relativní, protože každý si pod ní nejspíš představíme něco trochu možná i víc odlišného) se po světě ještě potuluje!
Jsem vážně ráda, že Lisbeth opouštím s jiskřičkou pozitivního v duši, totiž, že vážně funguje staré známé – co tě nezabije, to tě posílí!
Nevíte náhodou, kdo vydloubal služce Kristýně rozinky z vánočky?
Nýčko se to dozvíte, kde je prauda o té vánočkové pohromě, a třebas taky, proč ten zrzavý kocour chodí po domě, a tak divně přitom něčím cvaká.
Péťa Bajza a jeho čtyři kamarádi jsou připravení podělit se s vámi o svá klučičí dobrodružství a zdárně přitom dětskýma očima dost detailně a bez příkras popsat celou tehdejší maloměstskou společnost, neujde tomu nikdo, soused, milí rodičové, lakomý strýc, moralista pan Fajt, ani velebníček (zvlášť, když má Čenda Jirsák tak skvělý koníček, jako sbírat hříchy ke zpovědi). :-)
Péťa je vzorný žák, pan učitel ho chválí, že se chová mravně, jeho vybrané mluvy si jistě všimnete, jelikož je na ni náležitě pyšný, on vůbec rád používá slova jako jelikož, poněvadž a tudíž, aby řádně vyšperkoval svá prohlášení.
K téhle partě kluků a jejich krásně dětsky bláznivým nápadům se ráda vracím, baví mě, jsou vtipné a z jejich vyprávění čiší taková ta naivní pohoda klučičích dobrodružných let, a víte co, je to milé, je to dojemné, je to takové prosté potěšení ze čtení ...
Ač napůl faktografie, nebo možná, právě proto,
pro to studené ostří faktů (zasazených do prostředí, do určité konkrétní situace),
které dokáže pořádně tnout do živého,
je tento příběh, který paní Karin odvyprávěla, neskutečně emotivním svědectvím o době, ale především o lidech,
o osudech, které zasáhnou přímo do srdce.
Fenomén volklisty – jako temná linka – provází celým příběhem a dozvuky jsou patrné ještě mnoho let poté …
„Chlapi na šachtě říkali, že je lepší, abych nepodepsal.“
Spouštěcí mechanismus byl odjištěn, útočná rétorika, pokřivená válečná morálka a neskonale brutální nátlak si vyžádaly rozhodnutí, která nelze soudit!
... „Když nedáte dobrovolně, vezmeme si sami.“
Někteří tušili,
někteří věděli,
kdo poskytuje partyzánům úkryt, jídlo, kontakty … „nad Životicemi se začínají stahovat mračna“.
„Aspoň na hodinu, dvě, si vzít volno od války.“
… dělat, jako by žádná nebyla.
A pak stačí vteřina a je všechno zpět,
všudypřítomná hrozba … „vymění si vystrašené pohledy, ale utéct není kam.“
Záznam dětské vzpomínky přináší další úhel pohledu
… „hlavně nikde nic neříkej!“
… jenže někdy ani ta největší opatrnost nestačí!
A nad krajinou se rozprostře dusivé ticho!
„Včera na tržnici … oběsili pět chlapů.“
A oni byli nuceni přihlížet, protože pomsta gestapa je krutá.
„Bůh nás všechny ochraňuj!
Ano, tak je třeba se k tomu postavit, modlit se a robit, co je třeba.“
Tak to přeci dělají celý život,
upínat se k naději,
jenže okolnosti si vyžádají fatální změnu plánu
… „rozhodl se, během vteřiny stiskl spoušť“.
Venku začíná svítat,
vztek a touha po pomstě se rozprostřely okolím,
následuje šok, strach, … podvolení … „tu noc byla opravdu velká tma“.
Přála bych si, aby se takové knížky dostaly do škol, aby i učitelé pochopili, že dějepis nejsou letopočty, že za nimi stoji skuteční lidé se skutečnými osudy a učit se o nich, přemýšlet o jejich chybách (které historicky skoro tvrdošíjně opakujeme), postojích, důvodech pro jejich činy, možná stoji za to daleko víc, než znát časovou osu hromady nakupených letopočtů, holých fakt, za kterými si neumíme představit lidi a jejich skutky. Knížka jako je tato by to určitě mohla pomoci změnit, možná bychom pak lépe dokázali rozpoznat náznaky opakování těch událostí, které nikdo z nás opravdu netouží už nikdy zažít, a to je asi to nejdůležitější, co by nám historie (dějepis) mohla dát.
„a pak se vrátil domů … a zhroutil se“
Životickým se zhroutil celý svět, roztříštil se na milion kousků, a oni se je s ohromným úsilím snažili (a dodnes snaží) poskládat zpět – do uceleného obrazu, což je úkol vpravdě sysifovský, dá se říct nemožný, a přesto,
asi to je údělem člověka,
život rozcupovaný na kusy … znovu skládat dohromady,
rozorané cesty … znovu prošlapat!
No páni, tak, jak že to je? Mudlovský a kouzelnický premiér na tajné schůzce? To nám to pěkně začíná ... a námětem rozhovoru je samozřejmě „ten, jehož jméno se nevyslovuje“ … a celosvětový terorismus! … no, dalo se to čekat, když si kouzelnický svět tak dlouho nechtěl připustit, že Pán zla je prostě zpět! … zničené mosty a nenadálé hurikány jsou jen začátkem!
A pak už přichází ta pravá, strašidelná, atmosféra … pro začátek Tkalcovská ulice a sestry Bela Lestrangeová a Narcisa Malfoyová … a jeden tajný plán, do kterého je zapojen Draco Malfoy a ještě jedna šokující informace … další díl Harryho trnité cesty k vítězství dobra nad zlem může začít.
Harryho kmotr Sirius byl v minulém díle zavražděn a on se tak musí vyrovnat s další těžkou a bolestivou ztrátou, a tak si i uvědomit, „že se /přesto, nebo právě proto/ nemůžu uzavřít před světem, ani … ani se sesypat. To by přece Sirius nechtěl … život je příliš krátký“ … a tak se jde dál …
Do života v Bradavicích zasáhne nový učitel lektvarů, samolibý, kariérista Křiklan, jako prototyp prospěchářského parazita, který rád kolem sebe shromažďuje ty, jejichž rodiče „něco znamenali“ nebo se alespoň s někým slavným znají … a Harry slavný je – to on Harrymu půjčí TU knihu! … a Harry najde nejen opravdu zvláštní „lektvary“ a „kletby“, jejichž autorem je záhadný princ dvojí krve … a pátrání se rozbíhá …
... a události se opravdu daly do nekontrolovatelného pohybu, velmi tajemný a velmi až hororově laděný příběh o hledání tajemného prince, ale především pečlivě skrytých viteálů, které najít a zničit, zdá se, téměř nemožné, skoro, jako boj s větrnými mlýny /bohužel ale, právě ony jediné mohou být cestou ke zničení „vy víte koho“/, nabral na obrátkách … a nad bradavickou věží se navíc objevilo znamení Zla, a to, bohužel, nevěstí nic dobrého! … „uviděl je okamžitě, vznášelo se na obloze nad školou: zářivě zelená lebka s hadím jazykem, znamení, které za sebou zanechávali smrtijedi pokaždé, když někam pronikli … pokaždé, když vraždili …“
… jen stupňující zlověstnost situace, jako skličující předzvěst temných a smutných událostí … navíc, kdo stojí na které straně, v boji dobra se zlem, se stále vyjasňuje, a mnohé důležité indicie přicházejí … až příliš pozdě! Harryho tak čeká další krutý rok!
„Ševelissimo“ … spoustu užitečných kouzel vynalezl Princ dvojí krve … všem nežádoucím osobám v okolí zaplní uši nevysledovatelný šum … a teď můžete chvíli mluvit bez obav, že vás někdo /kdokoliv/ zaslechne!
Začíná se Harryho druhý školní rok v Bradavicích a Harryho zjištění, že existuje zlo, které je třeba zastavit, už nabralo konkrétní podobu Lorda Voldemorta. Existuje dobrá a špatná strana, a ti na té špatné … „Maj tu špatnost v sobě už vod narození“, jak říká Hagrid… „dlouhá, ježatá hříva a divoké, štětinaté vousy“ a pod vším tím porostem, asi ten nejcitlivější obr, jakého si dovedete představit :-).
A pak jsou tu ty hlasy: „Pojď ... pojď ke mně ... ať tě roztrhnu ... ať tě rozsápu ... ať tě zabiju ...“, které dávají tušit, že školní rok v Bradavicích rozhodně nebude jednoduchý, a že dokonce půjde o život, takže není od věci, držet se Hagridovy rady: „Esli chce někdo vopravdu něco zvědět, úplně mu stačí, když se bude držet pavouků. Ty už ho zavedou, kam potřebuje!“
Navíc je tu jedno maličké, poměrně ošklivé stvoření …„mělo ohromné netopýři uši a vypoulené zelené oči, veliké jako tenisové míče“ z kterého ovšem čiší čistá dobrota, stačí se mu podívat do těch ohromných oči :-), a které právě sedí na Harryho posteli u Dursleyových … což ovšem nevěstí nic jiného než ohromné problémy … ještě, že tu jsou Weasleyovi a jejich úžasňácky kouzelnický domov, který nezištně nabídne svou přívětivou atmosféru rodinné pohody i Harrymu :-)
A abych nezapomněla, za zmínku určitě stojí i hvězdný idol většiny starých i mladých kouzelnic: „Měl na sobě pomněnkově modrý hábit, který mu dokonale ladil s očima; špičatá kouzelnická čapka mu na vlnitých vlasech seděla furiantsky na stranu“. … tak dobře, jedna z udělených hvězdiček, ta co se nejvíc leskne a třpytí, je prostě pro něj :-).
Tak, a teď už je čas, kouzelnický svět, do kterého se dostanete skrze nástupiště 9 ¾ čeká … „accio“ … přivolávací kouzlo bylo vysloveno …
Ještě se mi nechce, opouštět ostrov Lewis, ale co se dá dělat, je konec, trilogie se uzavřela, a tak se musím s Finem McLeodem rozloučit.
Bylo to nadprůměrně a nad očekávání fajn, pustit se spolu s ním po stopách dalšího detektivního případu, který ovšem (tradičně) nehrál v příběhu nijak významnou roli, a spíš opět jen „pomáhal“ Finovi znovu „najít, kým kdysi býval“ a ujistit se tak, kým je dnes. Vydat se po stopách vlastní minulosti, a odhalovat tajemství, která možná měla zůstat ukrytá, může přitom dost bolet!
Klidná, více méně pragmatická a svým způsobem (navzdory všemu, co ho potkalo) vyrovnaná Finova povaha mi byla sympatická, Fin mi jednoduše sedl, a já mu držela palce, aby našel, co hledal, aby, se našel!
Zpět na větrem a studeným zuřivým mořem omílaný ostrov Lewis, kde „úplněk visel nízko nad obzorem“, jsem se těšila, na ostrov zbrázděný tisíci potůčky, které za jasných nocí „připomínaly stružky stříbra … vlekoucí se pracně širokými údolími, posetými balvany, … kde každý střípek hladiny v prohlubních a proláklinách této prehistorické krajiny odrážel měsíční světlo“, a kde si připadáte maličcí a zranitelní, protože „rozloha a měřítko téhle krajiny, a síla živlů“ … z vás udělají bezvýznamné smítko!
Útesy, skály, povětšinou nehostinné počasí, hluboké rokle a ledová voda všude, kam se podíváte, drsná a svým způsobem tak krásná krajina, která láká a zároveň odrazuje od návštěvy, varuje příchozí – tohle není sranda, nezahrávej si se mnou!
Když jsem zahlédla téma letošní ČV (Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout), okamžitě jsem si vzpomněla na svůj rest, nedočtený poslední díl trilogie z nehostinného severského ostrova, o kterém se tak krásně čte, protože autorovy popisy krajiny jsou úžasně barvité a plastické, že si skoro připadáte, jako byste tam opravdu byli. Takovým způsobem „procestovat“ Lewis bylo fajn, a možná bych se tam i někdy, na chviličku, chtěla zvědavě mrknout (ovšem uprostřed toho nejparnějšího léta, nebo toho nejkrásnějšího jara, jaké si tam dokážete představit), ale zažít ostrov Lewis za podzimních plískanic, nebo, když je zima a zuří bouře … „oblohu ozařoval sled záblesků … v tom nemilosrdném světle působila krajina opravdu znepokojivě a bezútěšně … krajina tak cizí“ … tak uprostřed takové krajiny, kde zuří ta nejstudenější severská bouře, a která je plná zrádných a nesmírně nebezpečných rašelinišť, bych se opravdu nikdy ocitnout nechtěla.
S Lewisem jsem se rozloučila, s Peterem Mayem ovšem nikoliv, mezi jeho knihami budu určitě vybírat znovu. A už teď se na nějakou další těším :-).
Báje, půl pravda, půl smyšlenka, prolínání dávné reality s fantazií,
jež ji patřičně „okoření“.
Přírodní a společenský řád tu je daný,
lidský život je zcela ovládaný rozhodnutími, která činí bozi,
přesto, hrdiny mohou být bozi i lidé,
a také polobozi, s jedním rodičem lidským a druhým božským.
I ti, jež mají nadlidskou moc, mají kupodivu také spoustu lidských potřeb,
a tak i bohy ovládají stejné radosti a starosti, jako mají lidé,
a tak i bozi se milují i nenávidí, stejně, jako lidé,
a také, bez výjimky, i oni musí vykonávat svou, předem určenou, „práci“,
být správci podsvětí, starat se o nebeskou klenbu, stát v čele vojsk a ochraňovat je,
být správcem stád, či hlavním organizátorem zábavy a veselí,
s čímž souvisí i vrchní dohled nad produkcí vína.
Všichni, a to bez rozdílu, bozi i lidé, jsou nositeli kladných i záporných lidských vlastností,
a taky většinou, jako správní hrdinové, hodně velkých ideálů.
Pro něž musí projít přetěžkými zkouškami,
překonat všechny a zvítězit nad zlem,
anebo jen obyčejnou hloupostí, nevraživostí či nenávistí,
zdolat pletichaření a intriky,
a taky, odolat mámení a svodům,
prostě platí tu, účel světí prostředky.
Díky panu Petiškovi pak můžete i vy
(spolu s vašimi dětmi, protože tato knížka je určená primárně pro ně, ale mě se tedy líbí, i jako už hodně dlouho dospělé :-) ...)
navštívit starověké jižním antickým sluncem ozářené krajiny,
a spolu s lidskými hrdiny jako Herakles, Odysseus, nebo Prométheus, či Orfeus,
potkat se se záhadnými bytostmi, podivuhodnými tvory,
ocitnout se ve víru krutých válek,
ztroskotat na moři,
učinit nevídané objevy,
ale hlavně,
poznat rozsáhlou rodinu mocných olympských bohů ,
se všemi jejich ctnostmi i slabostmi.
„Pozor na všechno. Vy už jste tu sice byl, ale tady se teď věci budou měnit. Vím to jistě. Cítím to. Schyluje se k bouřce.“
Do ospalého městečka Castle Rock, kde ulice bývají většinou prázdné, není na nich žádný dopravní ruch a vylidněné jsou i chodníky, jednoho velmi teplého podzimního odpoledne zavítala tajemná postava narušující běžný chod věcí.
Tajemný muž, jehož úsměv vás přitahuje a vábí a zároveň při něm cítíte mrazení v zádech, si tu otevřel obchod, který od počátku láká a vábí ... všechny nic netušící místní.
„fascinoval ho už i jen název toho obchodu. Nezbytné věci: co to vlastně přesně znamená?“
Nikdo netuší, co jsou nezbytné věci, ovšem, všichni po nich touží …
a když se to stane, už není cesty zpět …
takže si zvykněte, odteď jim klidně můžete začít říkat – oběti!
Ztělesněné zlo si našlo cestu do Castle Rocku a své oběti láká právě pomocí věcí, které mají pro každou z nich svůj zvláštní či výjimečný význam – ďábelský plán je tak na světě!
Stačí už jen pár drobností z minulosti každého z nich – drobností, které nepředstavují nic míň, nic víc, než nesplněné sny, takové ty, které ve vás někde hluboko vzadu, ve vašem podvědomí, přežívají … a obratný manipulátor má cestu otevřenou …
prodává se za pakatel … + malou „službičku“, zdánlivě nevinný žert, provedený někomu z místních.
Všechno se zdá v pohodě, až na to, že, přistoupíte-li na takový obchod, odhalíte o sobě daleko víc, než jen tušíte, a než vůbec toužíte vědět, aniž si totiž všimnete, necháte nahlédnout do nejtemnějších zákoutí své duše, dovolíte vytáhnout na světlo světa všechny ty pečlivě ukrývané pocity, touhy a žádostivosti, pečlivě poschovávané, a spolu s nimi dovolíte vypustit do Castle Rocku – hrůzu!
Přímo vidíte, jak se plazí zpode dveří Nezbytných věcí, jak se neslyšně, nehlučně, neviditelně rozlézá městečkem a všude vzbuzuje strach … z neznámých situací, ale hlavně, spouští hrůzu nahánějící mechanismus – schválností, které vedou …
… no jen přemýšlejte, dumejte, kam až! … kam až lze zajít?
Když je váš oblíbený autor nazývaný „mistrem hororu“ a vy jste od něj četli už ledasco, díky čemuž se stal vašim oblíbeným autorem, ale přesto ne žádný z jeho hororů, dříve nebo později nastane čas, kdy se s některým prostě potkáte. Já narazila na Nezbytné věci – ne tak úplně „jen“ horor, ale spíš mysteriózní horor, s tajemnou postavou umístěnou do úplně obyčejného všedního světa, na příběh o víc jak 600 stranách, který se pozvolna rozjíždí a vám jsou postupně přibližovány komplikované životy jednotlivých obyvatel městečka, umístěného tradičně někde uprostřed státu Maine, jak jsem už řekla – obětí, které do nového obchodu přitáhla nejen jejich vlastní zvědavost, ale i něco nadpřirozeného – co se tu pokouší zrealizovat své ďábelské plány – to, že přijde závěrečná apokalypsa je zřejmé už skoro od samého začátku – však taky čtete horor, jak jinak by to asi tak mohlo dopadnout, každopádně, tenhle je mistrovsky vypointovaný, dokonale zpracovaný a navíc, tak ďábelsky … upřímný!
„Cožpak jsem ti už dávno neříkala, že tohle město je plné přeludů!“
„Kdo zhřešil první?“
„Kdo první podvedl?“
„Kdo hodil první kámen?“
…
„To není fér!“, vykřikla Polly …
Fér to tedy rozhodně není, jenže ono o to vůbec nejde, co je a co není fér – život totiž není fér!
A navíc, tady někdo pořádně píchá párátkem, nebo spíš pořádně velkým a pořádně špičatým klackem, do těch nejbolestivějších míst zdejších obyvatel, a ten někdo si tu opravdu nebezpečně pohrává s jejich … podvědomím!
A přesto, přese všechno, to nakonec byli oni, lidé, kdo rozpoutal ten … ohňostroj krve! … Wilma, Nettie, Hugh, Henry, a další, a další … jen je prostě někdo dal dohromady, někdo je ďábelsky důmyslně propojil, a to tak, že jen nevěřícně kroutíte hlavou a ptáte se: JAK se něco takového stane? Jak se stane, ŽE …?
Každopádně, pro jistotu, buďte ve střehu a dávejte si radši pozor na své smysly! Zlo má totiž velmi prostou filozofii … „Všechno je na prodej!“
… stačí jen čekat na TU chvíli, kdy se vám v očích objeví to zvláštní světlo … „snad chtivost … možná jen touha po potěšení“ …
… znáte ten pocit, že najednou něco není v pořádku?
„Říkám vám, … pozor na všechno!“
PS: a neuškodí zamyslet se nad svými slabostmi :-).
Nejděsivější tragická událost éry honů na čarodějnice, konec 17. století, Velké Losiny a Šumperk - skutečné osobnosti, skutečná místa.
Začíná drsné vyprávění ...
na jeho začátku se seznámíte s krásnou a mladou hospodyní Zuzanou Voglickou a děkanem Kryštofem Aloisem Lautnerem. Panuje veselá a šťastná atmosféra svatby a nic nenasvědčuje brzkému vystřídání hrozivými událostmi - strachem a beznadějí, na jejichž počátku stojí jedna nedojící kráva a pověrčivá žebračka ... důsledky jsou děsivé, nařčení z čarodějnictví a zřízení inkvizičního tribunálu ... proces, kde jediný možný výsledek je přiznání, a tak padne rozhodnutí, použití útrpného práva!
- v mučírně začínají řinčet řetězy -
"Ticho v soudní síni se stávalo nesnesitelným!"
Každé odhodlání je za pomocí španělské boty zlomeno.
A inkvizitor Bobling si uvědomuje, že má volné ruce ... nic už nebrání nastražit past ... těm nepohodlným!
Jeho řádění zdá se nezná mezí, a přesto má své hranice ... touha po moci totiž může narazit na ještě větší moc, a ta se nenechá pozřít!
A nakonec, není pravdou, že to byli i oni sami (Sattler, Lautner, biskup, ...) kdo zavírali oči a věřili, že se situace nějak vyřeší sama?
Co zbylo na konci? ... nic, jen trocha popela!
„Jsem kocour Modroočko. Narodil jsem se, když všechno bylo zelené a plné květů. Když bylo všechno už jenom zelené a květů bylo málo, dala mě maminka sem, co teď žiju. Se mnou tu žije dvojnožec. Je veliký a chodí jen po zadních – zkrátka dvojnožec. Po čtyřech běhá, jen když mi pomáhá najít nějakou hračku nebo když chce, abych si s ním hrál.“
Kdo by neznal příběhy kocourka Modroočka? Jeho příběhy s obrázky paní Zmatlíkové provázely mé dětství i dětství mých dětí, mám je totiž moc ráda, a tak je předávám dál /teď už čekají na vnoučátka :-)/.
Kocourkovy příběhy jsou napsané milým, poetickým jazykem, pro děti lehce srozumitelným, a samozřejmě, děti jednoduše přimějí přemýšlet o domácích zvířátkách, jak se k nim chovat, jak se o ně starat – zjistí, co všechno takové kočičky doma potřebují – hrát si s nimi, hladit je, ale taky krmit, vytvořit jim pelíšek, místečko k bydlení, bezpečný prostor pro všechny členy domácnosti …
No vidíte, někdy to nemusí být vůbec jednoduché, přivést čtyřnožce do rodiny plné dvounožců … výsledkem pak může být mj. i plno zábavných příběhů na toto téma … a knížka o jednom takovém kocourkovi je pak na světě …
„Dvojnožec je vůbec nešikovný. Nedovede chodit tiše ani skákat po výškách. A psát umí jen jednou tlapkou. A to ještě divným černým drápkem, který vůbec nedrápe, jenom šustí a skřípe po tom bílém, na co on píše.
Jednou jsem chtěl vědět, jak vlastně dvojnožec tím černým drápkem píše. Když jsem to chtěl vyzkoumat, vypadl dvojnožci drápek z tlapky a skutálel se na zem. Já hups za ním, aby neutekl. Celou tlapku jsem si začernil, a když jsem si ji pak umyl, začernil jsem si také jazyk.“
V malém krámku nalezený, tajemství skrývající, do prastarých run zašifrovaný,
dokument z 16. století, výtvor islandského alchymisty, jenž na rozluštění čeká,
nakonec najde svého luštitele,
a tomu šifra vyjeví své tajemství,
spouštějíc tak vlnu událostí …
… lákajících srdce dobrodruhů.
Objevná cesta, jež sestupuje hluboko, až k jádru země, může začít!
Čeká vás tradičně verneovsky podaná, a věřte, že ač se to na první pohled vůbec nezdá, dobrodružná a strhující cesta, plná napětí a záhad …
„Po tříhodinné, namáhavé cestě byli jsme na úpatí Snaefieldu. Jakub dal znamení k zastávce; posnídali jsme. Strýc jedl za dva, bychom tím rychleji postupovali. Ale poněvadž byla zastávka určena též k odpočinku, vydali jsme se teprve za hodinu na cestu. Tři Islanďané, jež byli právě tak mlčenliví jako Bjelke, po celou cestu ni nehlesli, a jedli střídmě. Stoupali jsme po svahu Snaefieldu. Zasnězený vrchol jeho zdál se mi klamem optickým, jaké se v horách často jeví, velmi blízkým, a přece to trvalo tolik hodin, než jsme ho došli! Co zakusili jsme obtíží! Kamení smekalo se nám pod nohama a valilo se rychle jako lavina dolů.“
… čekají vás bravurně vykreslení, sympatičtí hrdinové plní entuziasmu, vč. dokonale popsaných duševních rozpoložení nebojácných dobrodruhů …
„Příští noci měl jsem úzkostné sny; zdálo se mi, že jsem ve kráteru nebo ve hlubinách zemských, zdálo se mi, že jsem byl vyvržen jako kus skály do výše.“
… čeká vás skvělý popis zemských hlubin, jež skrývají netušený poklad …
„Všecko to odehrálo se bez násilných výbuchů; trachytové hmoty nalezly si ohromný výtok, a roztavené látky vyvržené z nitra zemského šířily se bez překážky v mohutných pruzích nebo bublinatých vrstvách. V době té povstaly živce, syenity a porfyry.“
… čekají vás oživlá pravěká zvířata, prehistorická fauna, jež dorůstá monumentálních rozměrů …
„Vysoké palmovité stromy rodů nyní vyhynulých, smrky, tisy, cypřiše i thuje byly síťovitě propleteny liány. – Koberec z mechův a játrovek pokrýval půdu. … Na březích jejich rostlo stromovité kapradí jako v našich sklenících. Ale všecky tyto stromy, křoviny i byliny byly bezbarvé, poněvadž se jim nedostávalo oživujícího slunečního tepla. … Listí bez zeleni, ba i květiny, jež bujely za doby třetihorní, jsouce bez barvy i vůně, podobaly se papírovým, jež účinem vzduchu vybledly. Strýc odvážil se do obrovského lesa …“
… a čeká vás svět, v němž Verneova bujná fantazie detailně vytvořila geniální atmosféru podzemní říše …
„Stanuli jsme nepohnutě všickni užaslí. – Leč bylo zřejmo, že máme prchnouti. „Pojďte, pojďte!“ volal jsem táhna za sebou strýce, jenž poprvé tehdy mi povolil. … A nyní, když klidně o tom přemýšlím, – nyní, kdy duch můj opět nabyl rozvahy, když už několik měsícův uplynulo od nadpřirozené té příhody, co si mám mysliti? – Čemu mám věřiti? Nikoli! Holá nemožnosť! – Byl to klam smyslový, co zrak náš viděl, nestalo se to vskutku?“
A víte, co mě nejvíc na všech Verneových příbězích nejvíc baví? … ten důvěrně známý, dnes už vlastně archaický jazykový projev, na který se vždy těším, a který se mi asi nikdy neomrzí :-),
a pak to, jak nám čtenářům předkládá i ty úplně nejabsurdnější fantastické výmysly, které jeho mysl dokázala zplodit, naprosto přesvědčivě a skoro dokonale věrohodně :-) …
„Dosti! Vyslovila-li se věda, jest nám mlčeti.“
… díky tomu s dobrodruhy můžete prožít všechny jejich obavy, strach a úzkosti, ale hlavně a především, radost z objevování … takže se připravte, výprava na chladný Island může začít …
„Divy země této nejsou na povrchu, nýbrž pod ním.“
„Posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt.“
Je to totiž právě ON, kdo Harryho provází celou ságou, na jejímž konci je už více méně zřejmé, že setkání s NÍM – Pánem smrti – je nevyhnutelné.
Naštěstí, Harry už ví, co je jeho posláním …
„Jeho posláním je vědět, ale nehledat, vědět o relikviích, ale nepodlehnout touze po nich, nechtít se stát Pánem smrti tak, že by smrt obelstil.“ (Brumbál)
Další běh událostí příštích největší z kouzelníků na straně dobra Brumbál, jak víme, předpokládal, Harrymu předal vše, co předat mohl a tak se i jeho úkol završil … snad Harry dobře poslouchal …
„O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“
„Nestačí jen prodlévat ve snech a zapomenout žít.“
„Pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství.“
(Brumbál)
Naštěstí, Harry tak už ví, co mu je předurčeno a čemu je přinucen účinně bránit …
„Nečekaná a neodvolatelná smrt se mezi ně vmísila jako přízrak.“
Harryse totiž už ve svém životě musel vyrovnat s odchodem mnoha jemu blízkých a milovaných lidí, a taky, potkal tolik podivných bytostí „mezi životem a smrtí“, a tak ví, že najít naprosto jednoduchou a jednoznačnou odpověď je úkol, který na něj celou dobu čekal … odvaha zhostit se ho, ta mu nechyběla nikdy … naštěstí :-).
Držte mu palce a nezapomeňte, že „Velká láska zanechává svá vlastní znamení.“
S Harrym jsem se na konci jeho dobrodružství rozloučila už po několikáté (opakovaně čteno, jak s dětmi, tak i sama), a přesto vím, že to nebylo naposled, stále totiž zbývá zodpovědět jednu otázku …
„Konec světa už nastal, tak proč neskončila i bitva?“