alef komentáře u knih

"Nikdy jsem nepochyboval o tom, že se bohové často pletou do záležitostí lidí. A Tanus je Horův člověk a Horus je bohem větru. ... Už po tři dny vanul vítr ... byl to silný vítr, napůl vichřice ... a teď najednou utichl ..."

Mezi odvážným generálem Tanem a mladou faraonovou manželkou Lostris vzplane láska a teď co s tím, milý Taito?
"Jaký trik jsi vymyslel tentokrát? Byl to zase jeden z tvých obvyklých snů, které na tebe sesílají bohové?" ... ptal se sametovým hlasem, ale já v něm slyšel chřestění posvátného hada, ... varování kobry plazící se po kamenných dlaždicích podlahy."

Jakou asi tak šanci může mít tahle láska? ... to je asi každému jasné, navíc na Egypt se hrnou další pohromy ... "na jihu ležely černé africké hordy a podél severního pobřeží se proháněly lodi pirátů. Dole na Nilu čekaly legie nepravého faraóna a na západě číhali zrádní beduíni a prohnaní Libyjci. Na východě se denně objevovaly divoké smečky a naháněly hrůzu ..." .

Otrok a vychovatel Lostris Taita je ale po čertech mazaný chlapík, nadlidsky inteligentní, pevně propojený s egyptskou moudrostí a magií, znalý proroctví ... tak Taito, řekni, jak zachránit egyptský lid?

Egyptské dobrodružství začíná ...

Je to už docela dávno, co jsem četla africké dobrodružné příběhy Wilbura Smitha (tenkrát skoro jak na běžícím páse). Přiznám, že se mi trefil do vkusu, vlastně mě to neskutečně bavilo, u těch příběhů jsem si vždycky odpočinula, byla to pro mě taková příjemná relaxace, asi zvlášť díky zvolenému prostředí - Afrika je prostě lákává - černý kontinent, kde se spojuje stará magie, moudrost a mystika, kde běžně narazíte na nějaké to proroctví, musíte si dát dobrý pozor na rituály, jichž jste svědky, protože i jen přihlížet jim nemusí být pro vás zrovna bezpečné, kde s lidmi žijí nadlidští hrdinové, kde spousta slov, resp. jejich významů, může znamenat v podstatě to samé něco jako kouzlo, zvlášť pak v Egyptě, kde se to hemží magickými kletbami, kde se na lidi běžně hněvají jejich bohové, případně zlí duchové, případně na sebe svolávají hněv faraona, a kde se i bozi běžně vraždí, natož pak lidé, kteří jsou proti nim a jejich moci naprosto bezmocní ...

"... instinkt, nebo to, že jsem ho tak dobře znal, či snad zásah bohů ochraňujících ... zažehl myšlenku v mé hlavě, náhle jsem s naprostou jistotou rozpoznal příčinu ..."
"Tane!" vykřikl jsem "Pozor! Je to léčka. Chce tě ..." Mé výkřiky pohltilo bouření davu ... "Hore, dej mi sílu!" pronesl jsem tichou prosbu ...".

V prvním díle jsem se prostě stala Taitovou fanynkou a pročetla se postupně až k poslednímu, a bylo to vážně fajn napínavě odpočinkové, skoro pohádkové, dobrodružství /plné magie ne reálné historie, to je potřeba mít na paměti/ ... čistě jako relax, třeba na dovolenou, doporučuji ... Taita je sympaťák :-).

108 13.04.2023

Krása v utrpení,
naběhlé žily, tepající spánky,
všechno strašně bolí,
ždímáš z těla všechno, do poslední kapky …

Vydržíš všechno, stokrát, tisíckrát, mechanické pohyby, a pořád nejsi dost dobrá, snažíš se víc a pořád nic!
Vidíš se? … svůj obraz na padrť, roztříštěná identita.
Seberou ti sebevědomí, seberou ti osobnost, jsi výkonná robotická hračka, a přece toužíš … být vyvolená!
Třeseš se, cloumá to s tebou, ten obraz tvého neexistujícího života … a stejně znovu jdeš a stoupneš si před to zrcadlo a je v tom tolik naděje, tolik očekávání!

Řeknu vám tedy, že Miřenka Čechová opravdu pořádně „kopla do vosího hnízda“! Knížkou, kterou si (dle jejích vlastních slov) „najednou kdekdo bral osobně“!
Sama říká, že to není autobiografie, ale přesto se v ní odráží její cesta k baletu, kromě toho ale taky hodně uvolněná 90-tá léta, a i to je tedy pěkný nářez! (90-tky jsou fakticky výraznou kulisou! :-).
Miřenka tak nastavila takové to pomyslné zrcadlo … a to nejen sobě, ale celému tomuto art sportu? Obraz, který jste tak mohli na chvíli zahlédnout … pak roztříštila na padrť.

Bylo to vážně pořádně drsné vyprávění, ač čtenářsky přívětivé a vyprávěné s nadhledem, v podtextu jste stejně stále cítili tu krutost a bolest, která provází každou baletku, cítili jste to pokrytectví ve všeobecně rozšířené domněnce, že „vstupenka do VIP komunity vysokého umění může vést jen skrze ně, skrze utrpení, a že jen nezájem až krutost bez špetky povzbuzení vás zocelí“, že teprve potom dostanete šanci – dát se cestou k úspěchu.

„Prsa vám nesmí narůst, z bot vyléváte krev. Balet je nemilosrdně krutý …“

Jenže, jak říká Miřenka v jednom z rozhovorů (které jsem si po přečtení této knížky na webu našla, protože jsem o ní chtěla vědět víc) … „tohle není jediná cesta k úspěchu“!
Mimochodem, dále v tom rozhovoru také říká, že se návyků z klasického baletu – celkového napětí při držení těla anebo postoje vycházejícího z vytočených kyčlí (myslím, že nejen mnozí fyzioterapeuti se možná chytají za hlavu) – dlouho zbavovala.
A ještě dodává, že pro ni samotnou byl na škole nejhorší nezájem pedagogů, kteří své studenty nikdy nepovzbudili. I v tomto směru se totiž balet tak strašně moc liší od vrcholového sportu, protože trenér, když koučuje svého svěřence, je to daleko osobnější.

Tak toto bylo hodně zajímavé čtení o tom, jak se stát „expertem na výrobky proti bolesti“.

108 18.03.2022

Partnerské, milenecké, rodinné i přátelské vztahy, všemožné zvraty v osobním životě, které zahrnují mj. těhotenství, nevěru, nemoc, rozpad rodiny, odcizení, nebo třeba krizi středního věku – to jsou Bábovky – příběhy 12ti žen, které se, jak záhy zjistíte, vzájemně proplétají (jedna udržuje milenecký vztah s mužem druhé, tak zas vypráví příběh ze svého úhlu pohledu, atd., atd.), a tak tvoří příběh jeden, který vás nutí udržet si pozornost.
Každá z žen (hlavních hrdinek) tedy vypráví příběh z toho svého zorného úhlu - manželky, milenky, matky, či dcery – vždy záleží na dané situaci, daném kontextu, i ty se ovšem mění a situace se tak porůznu komplikují, navíc, lži, intriky, polopravdy či různá zatajování uvádí většinu ze situací do různě komických, až spíš absurdních poloh.
Nečekejte ale žádné extra hluboce prožité emoce, uvědoměné či neuvědoměné životní pravdy, protože takové ambice, řekla bych, Bábovky úplně nemají, spíš se úspěšně řadí do linie (lehké) odpočinkové četby (nejen) pro ženy, jejímž cílem je více méně zábavnou formou ukázat na pokrytectví ve vztazích, a tak porůznu na každodenní životní problémy.
Ovšem pozor … humorné čtení to zas není! Vztahy, o kterých budete v Bábovkách číst, totiž spíš nefungují, navíc, každé z těch žen, vždycky NĚCO chybí – něco, co naopak jiná zase třeba má, a tak jedné chybí peníze, druhé city, třetí má moc pozornosti, čtvrtá naopak málo, a tak dále a dále … životem tak všechny! zúčastněné provází pocity nějaké vnitřní rozepře – pocity špatného rozhodnutí, které je potřeba nějak odčinit k získání vnitřního klidu.

Bábovky Radky Třeštíkové rozhodně neurazí, ale ani nenadchnou, více méně jsem dostala, to, co má zvědavost očekávala (před časem jsem zkusila Patrika Hartla, a tak jsem si chtěla doplnit zkušenost i s další autorkou podobné literatury), tedy knihu z takové té „viewegovské“ linie, a to prosím nechápejte jako nějaké hanlivé označení (pan Viewegh prokázal, že umí napsat výborný román a některé jeho tituly si zaslouží uznání, jiné ale méně a některé vůbec), spíš, že se jedná o lehké čtivo, či komerčně úspěšné tituly, a tak je potřeba je i brát.

108 01.03.2022

Nicota – představa, že život vzniká z temnoty, z pranoci, která končí, když se objeví světlo, které probudí život, stojí, jako mytologický motiv, na počátku tohoto příběhu … v ní – v nicotě – chaosu - je obsažený celý budoucí vesmír.
NIC není definitivní, vše je v pohybu a neustále se mění, a pohádkový Nekonečný příběh, čtený dospěláckýma očima, se rázem stává lehce existenciálním (prostě mírně filozofickým) příběhem.

Mám ráda Nekonečný příběh, to nadčasové vyprávění o pohádkově-mýtickém boji dobra a zla … s existenciálně vystavěným tajemnem (světem Fantázie) postaveným do protikladu k životní realitě.
Zlo, tu dostalo konkrétní podobu – Nicota pohlcuje říši fantazie, a děje se tak proto, protože my, lidé vně, tedy ti ze světa „mimo knihu“, přestáváme vymýšlet příběhy, ale hlavně, přestáváme v ně věřit!
A to je chvíle, kdy přicházejí takové „zvláštní“ otázky, kdy pohádkové čtení přestává být tak úplně pohádkovým a dostává právě onen filozofický nádech (vědomý záměr, otázky významu a smyslu, či příčinnosti se úplně nabízejí :-) …
Jestlipak třeba to, že teď právě čtu, souvisí s příběhem?
Nebo, jestlipak byl příběh v knize už před tím?
Anebo, se všechno děje, jen proto, že o tom čtu?

Začíná se cesta velkého hledání – cesta dobrodružná, na které se potkáte s mnoha pohádkovými bytostmi, najdete tu přátelé (řeč je samozřejmě hlavně o chlapci Atrejovi a šťastném draku Falkovi) … je to cesta plná nebezpečí, které číhá na každém kroku, ale ještě daleko víc uvnitř, v mysli, protože ve chvíli, kdy přestáváte myslet na „lidský svět“, kdy vás nadobro pohltí „jiná realita“, se únik do fantazie stává dost nebezpečným!
Fantazie totiž už započala proces vytvoření nového života – utvářeného čistě Bastiánovými přáními (díky čemuž je stvořen třeba noční les, barevná poušť, nebo nejhrozivější bytost Fantázie lev Graógramán, či stříbrné město Amargánth), jenže právě s tímto procesem přichází to nejděsivější, co v knížce najdete (a není to lev), ale zjištění, že fantazie nemá hranic!
Bastián to bude mít zatraceně těžké.
Mýtický svět je totiž světem cyklickým kde se lehce může stát, že zpět do reality všedních dnů, nemůžete, nebo nechcete, najít cestu.
Bastiánovi proto držte palce, aby si vzpomněl … na svou minulost, protože teprve pak bude chtít k ní i svou budoucnost … v lidském světě :-).

108 17.02.2022

Jedna z mých prvních dětských knížek, na kterou ráda vzpomínám. Knížka, kterou jsem četla svým dětem a doufám, že budu číst i svým vnoučatům :-).
Dvakrát sedm pohádek je totiž opravdu krásnou sbírkou svébytně veršovaných pohádek pro nejmenší děti, které jsou navíc výborné na zapamatování (no fakticky, jde to úplně samo :-)), a taky, všimněte si, že na rozdíl od jiných, neobsahují téměř žádné kruté motivy, jsou tak, prostě, úplně obyčejně, veselé, navíc, končí šťastně (teda až na Dědečkova koblížka) … i když … jak se to vezme, dědeček ho snědl docela spokojeně :-) …

„Smaž, babičko, smaž!“

„Však si pochutnáš!“
…
„Babička tě, koblížku,
nesmažila pro lišku,
ham, ham, ham, ham, ham,
snědl jsem tě sám!“


Z Hrubínových básniček je cítit čisté okouzlení dětským světem … všichni jeho hrdinové (ať už děti, nebo zvířátka) jsou stateční – většinou se ničeho nebojí, anebo všechny nástrahy, které na ně číhají, překonávají … uvidíte, na téhle Červené Karkulce je dost znát, že je to chytrá holka a taky, že z vlka ani nemá moc strach, kontruje mu celkem statečně a skoro bych řekla, tak mile drze :-) …

„Kam Karkulko malá, kam?“

„Lesem chodím sem a tam.
Co ty vlku, tady chceš?“

„Sháním na zub kousek trávy,
Po trávě se dobře tráví.“

„Vlku, vlku to je lež,
Vlci trávu nejedí!“

„To holčičky nevědí!“

„Vědí, pane vlku, vědí,
ale odkud nepovědí.“
…
„Já jsem vlk, ne pes
Budu-li chtít, sežeru tě!“

„Trávu si jez, máš-li chutě,
je jí plný les.“

Tyhle pohádky – to jsou lehce a spontánně tryskající obrazy, vyprávěné za pomocí veršů, které se vyrojily někde uvnitř, v básníkově mysli, tam, kde jsou uložené vzpomínky na dětství, které jsou pro něj, zdá se, nevyčerpatelným zdrojem inspirace.

Tak povídej! … „Jak to bylo, pohádko?“

„TA LEPENKOVÁ KRABICE je nadepsaná "Poklady". Zatímco píšu, vidím tu krabici na horním regále v mé pracovně, kde ji přechovávám. Těší mě, že na ni vidím; kdykoliv vzhlédnu. Krabice obsahuje takové ty drobné osobní poklady, které přežily četné záchvaty všechno "uklidit a vyházet", jež mě občas popadnou.“

Další z, volným stylem psaných, laskavých zamyšlení vytažených z autorovy krabice s „Poklady“.

Díky, pane Fulghume, že jste tu krabici s tím „droboštím“ úvah, fejetonů, črt a volně asociovaných myšlenek nevyhodil a uschoval ji doma v šuplíku :-).
Jste totiž velmi zajímavý člověk, mnoha zájmů a taky profesí, navíc, dovedete se kolem sebe opravdu „dívat“, a pak vyprávět, o všem tom neobyčejném na tisíci úplně obyčejných situací. Jak sám říkáte, jste zvědavý, tedy, i všímavý a tak vidíte, to, co my ostatní prostě nevidíme …

„Smýšlíme o sobě jako o normálních, obyčejných lidech, ale tak to není.“
„Neuvědomujeme si, jak velkou roli hrajeme v životě druhých.“

A tak, díky Vám, spatřují světlo světa drobné, každodenní příběhy, které vypráví o lidech …
„Životní příběh jednou větou. Z louže pod okap.“

… a zcela samozřejmě a přirozeně reflektují Vaše osobní zážitky a životní zkušenosti, tedy, Váš pohled na svět kolem sebe …

„Pozorujeme, co lidé kolem nás dělají, a ani nevíme, proč to dělají. Jestliže naše vlastní skutky jsou záhadou, o kolik víc potom skutky druhých? Proč si lehl do hořící postele? Byl opilý? Nemocný? Byl to sebevrah? Byl slepý? Byla mu zima? Byl to cvok? Nebo měl jenom zvrácený smysl pro humor? Nebo co? Já nevím. Je těžké soudit a tak málo o tom vědět. Ale stejně klidně soudíme. Samozřejmě. Jenže kdybychom se soudů aspoň občas zřekli, třeba bychom se měli radši.“
…
„Děti … Učte se od nich – mají toho hodně, co vás můžou naučit.“
„Nic si nedělejte z toho, že nikdy neposlouchají, co říkáte, zamyslete se nad tím, že vás neustále pozorují.“

108 12.10.2021

„… myslíme si, věříme, že je země pod našima nohama pevná a nehybná. Přece se i říká: stát oběma nohama na zemi. Jenže pak jednoho dne pochopíme, že tomu tak není.“

Zkratkovité příběhy, v téměř komorním stylu, vyprávějí … jakoby jen tak, mimochodem, zpovzdálí sledují, na pozadí skutečné katastrofy, netušenou blížící se katastrofu osobní, jejíž téměř nezachytitelnou předzvěst provázejí (jak jinak než) sny, které nutí hrdiny jednotlivých povídek zamyslet se nad „prázdnotou“ – tam uvnitř, v srdci, ve svém životě… zemětřesení, kterému musí čelit totiž není to v Kóbe, ale „uvnitř“, a otřásá hlavně právě jejich životem – prázdnotou života, který až do téhle chvíle vedli. Samozřejmě, že je zcela přirozeně, a očekávaně, provázejí sny a záhady … a všudypřítomný jazz, jako hudba, která se v tónech pokouší něco sdělit … „příběh mluví o nespoutané lidské duši, která se mu právě snaží vymanit z hrudi.“

A právě příběhy, jako spletité konstrukce zdánlivě nesouvislých motivů, odkazů a symbolů, které trhají ten zřejmý řetězec příčin a následků, aby ho za chvíli propojili, prostě jinak, v nějakém nečekaném místě, za záhadných okolností, apod., do spletité pavučiny děje (ať už se jedná o rozsáhlý román, nebo krátkou povídku), to je právě to, co mě baví a co na Murakamiho příbězích nejvíc obdivuji :-).

Takže, zapomeňte na logické souvislosti a podobné „nesmysly“ a nechte se vlákat do příběhu připomínajícího sen …
„Je to přece jen sen, a tak se tam všecko pořádně nevysvětluje.“ /1Q84: Kniha 1 a 2/.

Navíc, do všech těch zdánlivě nezajímavých, obyčejných slov, do tlachání o jídle, autech, hudbě, o všem a o ničem, Murakami pečlivě ukrývá právě to podvědomě skryté.
Tak co, už cítíte, jak daleko jste se ocitli? … zdá se vám, že dál už to nejde? … až na to, že jste teprve na začátku cesty …

„ikdyby člověk jel nevímjak daleko, sám před sebou neuteče“

… takže, neutíkejte, ale hledejte! Hledejte pečlivě … to skryté, to co „uvnitř“ schází vám samotným, dřív než se sami sobě ztratíte …

PS: postřehy k jednotlivým povídkám v sekci "části díla".

108 01.06.2021

„History is the propaganda of the victors.“

U knížek u kterých vím, že na jejich motivy byl natočený film, a chci si je přečíst, se vždy snažím filmu vyhnout, u Mandolíny se mi to ale nepovedlo a film s Nicolasem Cagem v roli kapitána Corelliho, jsem už viděla. Naštěstí Mandolína, jako kniha, měla dost přidané hodnoty, která mi vynahradila znalost filmového příběhu, a knížku jsem si i tak užila.

Tahle knížka, resp. příběh v ní, je totiž jako úžasně barevná mozaika, kterou jsem byla schopná poskládat a docenit teprve až s posledními dílky z přečtené knihy, teprve pak vše zapadlo do celkové kompozice a vytvořilo krásný obraz … středomořského ostrova, jehož obyvatelé žijí své poklidné životy, kde vládne příjemná atmosféra a lidé jsou milí a pohostinní, a pak všechen ten mírumilovný klid naruší světová válka, která se ani Kefallenii nevyhne, a tak ji čeká italská okupace. V tom momentě se ale poetický příběh mění na existencialistický, a ten rozjitřuje emoce, svou poměrně syrovou výpovědí o jednom z úseků kruté historické etapy. Berniéres ho navíc oživuje svou přesně mířenou ironií a taky trochu zjemňuje, svým humorem (který mě sedl).

V Mandolíně se setkáte s několika různými úrovněmi příběhu: (1) známá historická událost - světová válka ve Středomoří v podobě italské invaze na řecké ostrovy - tak do příběhu zasáhne např. Benito Mussolini, nebo Ioannis Metaxas, a nebo italský velvyslanec v Athénách Emanuel Grazzi, ale i další skutečné historické postavy, v tomto směru příběh není žádnou fikcí, ale spíš výsledkem pečlivé autorovy práce se zdroji, (2) příběhy jednotlivých obyvatel vesnice, kde se román odehrává, jako např. moudrého doktora Iannise , pasáka koz Alekose nebo Pelágiina snoubence Mandráse, (3) milostný trojúhelník vyprávějící příběh lásky krásné Pelagie, jejího snoubence Mandráse a kapitána Corelliho.

Výsledkem je silný, na všech úrovních velmi emotivní příběh, odehrávající se na úchvatném řeckém ostrově, který vypráví nejen o lásce, ale ještě víc o místních lidech a jejich životech a osudech, tedy o pospolitém životě na ostrově (třeba o tom, co u nich vyvolalo pocity viny a hanby před sebou samými - "pramenícími z vědomí, že příslušníci toho samého národa byli ve jménu moci schopni obrátit zbraně proti vlastním lidem a způsobit tak utrpení nepředstavitelných rozměrů".

Samozřejmě nemůžu vynechat doktora Iannise, jeho ironii a humor, ale hlavně životní nadhled ...
„A to víš, že dětství je jediné období v životě, kdy je šílenství nejen přípustné, ale vlastně se od nás očekává?“ zeptal se doktor řečnicky. „Kdybych se tu plazil a hledal šneky já, skončil bych v Pireu ve svěrací kazajce.“
...
"Doktor při těchto urážkách a výzvách k políbení prdele pohoršeně zvedl hlavu a praštil sklenicí o stůl. „Pedia, pedia, tak to by stačilo. Takové nepříjemnosti tady máme každé ráno. Vždycky jsem byl liberál a venizelista; nejsem monarchista ani komunista. Neshodnu se ani s jedním z vás, ale vyléčil jsem Stamatisovu hluchotu a Kokoliovi zase vypálil bradavice. A tak by to mělo být. Měli bychom si hledět víc jeden druhého než ideologií, jinak se nakonec povraždíme navzájem. Nemám pravdu?“

107 07.12.2020

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.“ (J 1,1)

Mluvíme tu o "bestselleru" v tom absolutním slova smyslu ... souboru knih kolektivu autorů.

Za posledních 2000 let asi neexistuje kniha jejíchž výtisků by se prodalo více, a podle křesťanů si Bůh sám vybral autory žijící na zemi a "pomohl" jim k sepsání těchto textů.

Církev věří, že celý text Bible je věrný, neomylný a pravdivý ... nechci tu psát o historické ani autorské autentičnosti ... protože daleko důležitější je, že tu mluvíme o textu, o kterém lze říci že... (a tohle jsem zaslechla v jedné písni): "... kdo chce, tak (o něm) může přemýšlet, ... ne každého však jeho obsah chytí ... je to návod praktický ... a asi platí navždycky ... rozhodně má širší využití ..." ... a takhle nějak to asi cítím ...
... text, který můžete číst celý život a asi nikdy mu zcela neporozumíte ... a přesto stojí za to se o to stále znovu a znovu pokoušet.

107 28.02.2020

Zajímavý kraj,
voní tu kaštany, jsou tu hluboké borovicové lesy, šumí břízy, zubři tu klidně žvýkají trávu na pastvinách. Je to místo, které má spoustu osobitých podivností, je tady patrná všudepřítomná liturgie, ikony, pověry, předsudky vás provází skoro na každém kroku, ji se tu pirohy na všemožný způsob, za živými občas chodí jejich mrtví, a věří se tu na zázraky, a taky tu žijí šeptuchy ...
... lidé jsou tu vychováváni ve víře, střetává se tu silná katolická víra s pravoslavnou tradicí, tady vyhrává ta pravoslavná, a přitom je tu všichni navštěvují, všichni, bez rozdílu, i ti, co to nepřiznají, projevují jim úctu, ale dodržují si odstup ...
"vyvarujte se zlého a čekejte na to dobré"
... proto tu šeptuchy stále jsou!

A tohle bylo vážně dobré!
Také polsko-běloruské pomezí se tak ukázalo jako další z řady zajímavých regionů, poslední dobou, je to vděčné téma - osobitě zpracovaná historicko regionální zvláštnost - skoro bych řekla novodobý trend, který dobře funguje!
Získal si své čtenáře, a i já mezi ně patřím, baví mě všechny tyto pozapomenuté historie míst, která mají bezesporu svůj génius loci a fandím těm, kdo je pro nás vyhledávají a umí je zajímavě literárně zpracovat!
Alena Sabuchová a její romanticky poetické, ale taky romanticky rozervané vyprávění o dospívání a životě tak vůbec v kraji plném magie, kterou tu cítíte na každém kroku, k nim za mě rozhodně patří!
Díky za magicky tajemné příjemně romanticky snové a chvílemi i drsně přímé chvíle strávené v mlhami opředeném kraji!

106 07.08.2023

Okamžik,
zrak zahleděný směrem na nekonečno,
otázky, které nedávají smysl.

Žádné otázky, když je řeč o válce, nedávají smysl. Tak to je!
Knížka je plná raněných, na těle i na duši.
Knížka je plná mrtvol, z prohraných i vyhraných bitev.
I šampaňské je mrtvé!
Ve vzduchu se vznáší zvláštní zvuk hudebně nadané sovy a nad hlavou přitom manévruje talíř z Tralfamadoru, manévrující současně prostorem i časem.
Ochromená vůle mlčí, přestože mozek pracuje naplno...
"Proč já?"
"A to je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime."
"A proč my, když se to tak vezme? A proč vůbec něco?"
"Prostě proto..."

Pokud se dostanete až sem, vaše situace je beznadějná.
Vzdejte se!
Šílenství davů vyhrává! Vyhrává válka která nedává žádný smysl!
Tahle knížka je jí plná, proto je tak zmatená a celá jako by rozvrzaná... "k masakru se totiž nic inteligentního říct nedá".
Proto ten drsný, až na hranici snesitelnosti, cynický humor.
Proto tak absurdní, až na hranici rozpoznatelnosti, logicky nesmyslné situace.

Kurta Vonneguta musíš buď přijmout přesně takového, nebo běž dál!
Tak to chodí!

"Billy nemohl změnit minulost, přítomnost ani budoucnost.
Tak to chodí!"

106 02.08.2023

Skandálně přímočarý jazyk,
takový, který v literatuře doby vzniku příběhu lady Chatterleyové, prostě neexistoval,
takový, kterým by se dalo hovořit o věcech, o kterých se prostě na veřejnosti ve 20., 30. letech nehovořilo,
takový, který navíc umožnil těm „nepřípustným“ slovům znít … skoro čistě a něžně,
tak přesně to je to, co se mi na buřičsky inovativní cestě, kterou se Lawrence vydal (jak byl nesčetněkrát osočován), nejvíc líbilo.

Samotný příběh kosmopolitní a přitom zároveň ve své podstatě provinciální paničky, lady Chatterleyové pak už je jen mírně pikantní (dnes už rozhodně ne skandální), příjemně čtivou love story, a není to myšleno nijak hanlivě, mně se to totiž vlastně (ač literaturu tohoto typu moc nečtu) líbilo … vlastně se mi příběh o tom, že „do budoucnosti nevede žádná hladká silnice (a) místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky (a) ... musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo“, opravdu líbil, najdete v něm vášeň, vzrušení, i sex, … jako životodárnou přírodní sílu, jako fascinující propojení s přírodními silami.
Nejvíc mě asi fascinovaly (a ty 4* jsou za ně) všechny ty vzájemně propojené expresivní popisy /smyslového vzrušení, přírody a citových pohnutek, vnitřních pocitů/ přišly mně (skoro) dokonalé, rozhodně jsou autorovou silnou stránkou …

„Zmocnilo se jí divné, malátné roztoužení, nějaká nespokojenost …“
…
„Po blízkém obzoru se dokola táhla mlha, duhově se třpytící mrazem a kouřem, a nahoře se klenul kousek modré oblohy, takže to působilo, jako by byli uvnitř nějaké ohrady, vždycky uvnitř.
Život vždycky jako sen nebo šílení, vždycky uvnitř ohrady.“
…
„Myslel jsem, že to mám všechno za sebou. A teď to začíná znovu.“
„Co začíná?“
„Život.“
„Život!“ opakovala ozvěnou s podivným rozechvěním.
„To je život,“ řekl. „Člověk před ním neuteče. A když před ním utíká, tak už rovnou může umřít. No, jestli se znovu musím dát rozbít, budiž!“
… „Je to prostě láska,“ prohlásila vesele.
„Ať už to slovo znamená, co chce,“ odpověděl.“
….
„L’amour avait passé par là, prošla tudy láska.“

106 12.10.2022

„Minule jste si v košíku nic neodnesla.“
… „Odnesla jsem si pár vět z jedné knížky.“
„Co to bylo za věty?“
„Věty, které jsem v té chvíli zrovna měla přečíst.“

Velmi zvolna plynoucí, melancholicky laděný, lenivě letní příběh jedné půvabné střadatelky vět, která na oné hranici, kdy žena objevuje ve své tváři, při pohledu do zrcadla, první známky, řekněme zralejšího věku (což ovšem neznamená, že je tam vidí i ostatní, protože Marie je vážně kus), a která musí řešit v ospalém letním tempu jednoho krumlovského léta velké změny ve svém životě …

… a že těch kostlivců ve skříni, kteří se derou ven a chtějí trochu provětrat, není zrovna málo, každopádně Marii dávají dost zabrat.

Přiznávám, že mi Marie zpočátku nebyla dvakrát sympatická, navíc linie letní romance mi přišla příliš pro text účelová. S panem Hájíčkem jsme nakonec ale přeci jen našli společnou řeč, na tu správnou vlnu mě vrátil tradiční hájíčkovský motiv - návratu do rodné vesnice, který (jak jinak) odhaluje dávné křivdy spáchané na jejích obyvatelích a mapuje tak rodinné, přátelské, sousedské vztahy, které jsou řekněme v horizontu uplynulých 50ti let (ale zabrousíte i mnohem hlouběji do historie) narušené (nejenom generačně, ale také historickými křivdami, které vyplouvají na povrch), takže se dál více méně rozpadají (v mnoha obměnách je tento motiv asi ve všech Hájíčkových knihách a stále to považuji za autorovu silnou stránku a i za jeden z důvodů proč jeho knihy čtu).

Musím se ale vrátit k hlavní hrdince (zpočátku jsem prostě autorovi jeho ženskou hrdinku nějak nevěřila), chvíli mi trvalo, najít si k ní cestu, což se nakonec podařilo a v závěru knihy jsem se s Marií skoro nerada loučila, a přiznávám, názor na osamělou Marii, jež se po svém vyrovnává s vypořádává se svými problémy a starostmi, s životními křižovatkami, kterým se v životě v různé podobě nevyhne asi nikdo z nás, jsem hodně změnila.

„Osamělost, jakou znala z jednoho románu Jacka Kerouaca …“

Marie si svůj osobitý způsob, jak se se vším vypořádat, našla a já jsem fakticky za ni byla ráda, že opět … chytila vítr do plachet :-).

106 27.07.2022

Tajemství proutěného košíku, to je venkov – jako poetické místo, jako prostor dětských her, jako realita v době reálného socialismu, jako mikrosvět s nezaměnitelnou atmosférou – to vše viděno dětskýma očima, to vše v dětských vzpomínkách … na prázdniny, na babičku, na kamarády, na dětské radosti i starosti.
A to všechno je pak Tajemství proutěného košíku viděno mýma dospěláckýma očima, s odstupem spousty let, kdy se toho tolik událo (kromě toho, že jsem už dávno dospělá, máme za sebou naštěstí i léta budování reálného socialismu) … v mých vzpomínkách tak dětský příběh proutěného košíku zůstal jako opravdu čistě nostalgický dětský příběh ze 70. let minulého století :-).
Klárka bydlí u babičky na vesnici (rodiče ve městě … pro mě teď nepochopitelná věc, kterou jsem ovšem jako dítě vlastně vůbec nezaznamenala, nevnímala) … je v 5. třídě a s Vláďou a Tondou tvoří nerozlučnou partu … a jejich dobrodružství bylo to, co jsem si jako dítě z příběhu odnesla, co jsem si užívala, a přitom vůbec nevnímala kontext, který dnes je tím co, jako dospělá, na příběhu okamžitě vidím – poměry mezi dospělými a jejich poměrně složité životní situace (škoda … skoro bych si radši užívala zase tu bezprostřední dětskou radost … akorát, že teď už to moc nefunguje).
Příběh Klárky už pro mě tak není jen sladkým příběhem dětství, plném lásky a pocitu bezpečí u babičky, ale spíš příběhem hořko-sladkým … nostalgie stále funguje :-), až na občasnou hořkou příchuť … Klárčina odtržení od rodičů a brášky Vojty, kteří k sobě musí hledat cestu.
A víte co se mi na celém příběhu nejvíc líbilo? To, že pro Klárku má venkov punc výjimečnosti, že je to pro ni naprosto idylicky krásný prostor, a to, jak se to snaží ukázat svému malému bráškovi Vojtovi, … totiž, že „jen u babičky je možné trhat z vikýře hvězdy na nebi“. :-)
A samozřejmě stará půda … jako stvořená pro tajemství, poklady a dobrodružství, protože je až po střechu plná věcí, které probouzejí fantazii /taky takovou pamatuju u svojí babičky a dědy na vesnici … a jak rádi jsme si tam, jako děti hráli/. Půda prostě poskytuje nejenom Klárce bezvadnou skrýš před světem :-).

„V žádném strašidelném zámku není rezavý čert–třebas na vyorávání brambor, … těžko by si loupežníci v některé jeskyni zapomněli saně i s ojí pro koně, s nimiž se vozívalo dřevo. Kromě toho zbyly ve stodole z času, kdy se na chalupě hospodařilo … všechno, co kdy v hospodářství sloužilo a co babička neměla to srdce nebo sílu vyhodit.“

„Naivní angličtí kritici svým náležitým, idiotským způsobem psali o „hrdinovi“ mé knihy, jako by šlo o postavu, kterou jsem si vycucal z prstu. Je nad slunce jasnější, že v té knize mluvím o sobě. Používám skrznaskrz svoje jméno. Nepsal jsem fiktivní příběh. Napsal jsem autobiografický dokument, lidskou knihu.“ /Henry Miller/

„… věřím, že umění je toliko východem z nouze a že život sám musí býti jediným a jedinečným uměním“ /Henry Miller/

Do své „lidské knihy“ Miller dostal asi úplně všechno ze svého života /a nejen svého, prostě ze života/, co si jen umíte představit, a možná i spoustu toho, co si představit ani neumíte …je totiž naprosto a úplně radikálně nejosobnější, a to až do úplných detailů (jako jsou jeho hemoroidy, vlastní sperma, apod.).
Jeho kniha není vyprávěním, ale ani deníkovými záznamy, z obojího něco má, ale text, který budete číst je daleko volnější, jakoby bez formy, nedůsledný, nebo přímo slepovaný … z volných myšlenek, asociací, vzpomínek, intimních detailů … jako „překlad života do textu“ … přiznává, že je prach, tráva, upadlé maso, pytlík střev – odstraňuje iluze, a pak se ptá … „copak není lidská bytost víc než tímto“?
…
„Ale jistě. Jsme prachem, který sní. A občas, když sníme, jsme více než prachem …“

Jenže, než se k tomuhle dostanete, musíte toho fakticky hodně „skousnout“ … musíte se k tomu propracovat skrze dost opovržlivé vize „muže jako nadrženého ptáka, žravého chřtánu“ a neméně urážlivé vize ženy, kterou zredukoval na „hladovou kundu“, protože podle něj jsme prostě ... „vězni své tělesné podstaty“.

„Pro některé sex vede ke svatosti, pro jiné je to cesta do pekel. V tomto ohledu je to jako všechno ostatní na světě – člověk, věc, událost, vztah. Všechno záleží na našem pohledu na věc. Chceme-li mít život krásnější, báječnější, hlubší a uspokojivější, musíme na každou jeho částečku pohlížet nezkaleným, čistým pohledem. Jestliže není něco v pořádku na našem vztahu k sexu, pak jistě není něco v pořádku na našem vztahu k penězům, chlebu, práci, hře a vůbec všemu. Jak může někdo vést uspokojivý život, jestliže jeho přístup k ostatním stránkám života je nezdravý a pokřivený.“ /Henry Miller/

„… byla jiná … a přitom se ničím nelišila od ostatních šlapek, které se každé odpoledne a večer scházely v Café de l´Eléphant … byl jarní den a v kapse mi zvonilo pár franků, které moje manželka nějak schrastila … měl jsem jakousi neurčitou předtuchu, že mě jedna z těhle kavek klofne, a jak se tak klátím po bulváru, vidím ji, jak ke mně míří se sešlapanými podpatky a lacinou bižuterií, s tou zvláštní nenápadností kurvy … nebylo těžké se s ní dohodnout … za pár minut jsme byli v pětifrankovém pokoji …“
… vyprávění pokračuje samozřejmě dál … bez příkras a kudrlinek, přímo k věci, tak, jak se, to co se pak událo, nejspíš opravdu a skutečně událo, a jak si útržky toho autor v hlavě uchoval …
„svět, který si pro sebe stvořila byl sprostý a omezený, ona v něm ale fungovala nádherně“.

106 14.04.2021

„A za mohutným stolem byl Mussolini s tou svou širokou papulou, s těma vykulenýma očima a odulými pysky, prsatý, samá medaile, na hlavě bílý chochol; a vedle něho byl ten druhý zatracený čubčí syn – jeho přítel Hitler, s obličejem buzeranta, s těmi černými vousky, co připomínaly kartáček na zuby, s těma očima jak shnilá ryba, s tím nosem do špičky a s tou patkou do čela jak vyzývavý pásek.“

Alberto Moravia jako novinář za války kritizoval Mussoliniho i jeho fašistický režim, přišel tak o práci a musel odejít s rodinou do exilu na ostrov Capri, tam strávil roky 41 – 43, kdy po vylodění spojenců museli prchnout do hor. Skrývali se v malé horské vesničce Sant’Agata v oblasti Vallecorsa (také nazývané Ciociaria), tam detailně poznává bídu a život chudých lidí ukrytých v horách.
A tak vznikla Horalka!
„Prvních padesát stran Horalky jsem napsal v roce 46, ještě před Římankou.“

Detailně poznáte, jak žili za války ti nejobyčejnější, ti nejprostší lidé v jedné z těch nejchudších částí Itálie. Budete totiž svědky příběhů obyčejných lidí.
A je vidět, že Moravia byl novinář, příběh je totiž vyprávěný s opravdu jakoby až dokumentární přesností, máte pocit pravdivého líčení válečných událostí (to mi maličko připomnělo Heminqwaye) tak, jak se skutečně staly …

Vypravěčkou je Cesira, stále ještě mladá, krásná, plná života … sen mnoha mužů, ona už je ale taková, že ji na nich pramálo záleží, šťastná jen sama pro sebe … a pro svou dceru, pro život praktická, a to i ve válce, protože jí je jedno, kdo je kdo, jen když obchod jde … hlupačka … ale strach, ten, až do teď nepoznala, snad kromě strachu o dceru, protože žije jenom pro ní. To ona vám vypráví svůj válečný příběh, o útěku z Říma, o strachu, bezmoci a naději, že všechno brzo skončí …
„měla jsem obchod, měla jsem peníze … a válka, to se ví, přece jen musí skončit a všechno se vrátí na své místo“ … a skrze svůj příběh pak Cesira vypráví i příběhy ostatních.

„Byla pořád válka a ve vzduchu nebylo nic dobrého“ … a nebe se zatáhlo a odněkud přiletěl studený vítr, a tak se jí zdálo, že se jí život rozlámal … „a připadala jsem si taky rozlámaná, jako ten život … schopná už všeho, …. protože jsem ztratila úctu sama před sebou“.

… „válka lidi znásilňuje“ … hlavní motiv celého příběhu, a nejde tu jen o to nejohavnější znásilnění fyzické, ale o znásilnění všech … všichni jsou „znásilněni“ válkou! – ovlivněni, zneuctěni všemi jejími ohavnostmi … válka totiž ukazuje všechno to nejhorší, co je v lidech ukryté, a zdá se (a většinou je to i pravda), že se každý zajímá jen o sebe a svůj osud, lidé jsou tak schopní skoro všeho, aby zachránili vlastní život, aby pomohli svému vlastnímu osudu … ve válce bezcitnost a lhostejnost vládne světu.

Cesira je zrovna tak jednoduchá a prostá žena, jako všichni ostatní horalé, její jedinou výhodou je znalost „většího kusu světa“, je obchodnice a to přirozeně dobrá a navíc 20 let žila v Římě, a tak ví „jak to v životě chodí“, … ale už ne, jak to chodí ve světě, o svět ona se nikdy nestarala, a dlouho to tak stačilo …
„Je pravda, že byla válka, ale já jsem o válce nevěděla nic, a protože jsem neměla nic než tu dceru, nic mi na tom nezáleželo. Mohli se zabíjet, jak chtěli – eroplány, tanky, bombami – mně stačil můj krámek a byt, abych byla šťastná, a to jsem opravdu byla.“
… jenže, ne na pořád! I jí a její dceru, jako všechny ostatní, válečná realita nakonec dožene! A tak i ony musí před válkou utíkat … a vrátit se tak zpět, k svému původnímu životu z dětství, k životu v horách… kde znovu pozná, v jaké ohromné bídě lidé žijí.

A pak se objeví někdo, kdo ji donutí poznat válku … poznat, co je válka skutečně zač … uvědomit si její následky, přehodnotit svůj prostý a pragmatický pohled na život …dívat se a vidět válku jinýma očima.
A pak se to stane, když už si myslí, že ji nic horšího nemůže potkat!

„A válka zrovna na odchodu sekla – … a místo všech těch radostí, které jsem si malovala před očima, jsem teď měla duši plnou smutku, zklamání a zoufalství.“

A teprve pak může přijít … pochopení …

„ … ale teď jsem chápala, … že po nějakou dobu jsme byly mrtvé taky my dvě, Rosetta a já, mrtvé k soucitu, který dlužíme ostatním i sobě samým. Ale bolest nás v poslední chvíli zachránila; … díky bolesti jsme vyšly nakonec z války, která nás zavřela do svého hrobu lhostejnosti a zloby, a začaly jsme chodit v našem životě.“

105 23.03.2021

„Žrát a být sežrán … lovec i lovený si musí najít cestu, jak přežít.“

Takhle to v přírodě prostě chodí, "příroda totiž není žádná disneyovka, i když bychom tomu možná rádi věřili, takže si vlci dají k večeři chudáčka Bambiho" … smrt je bohužel vždycky, krutá a děsivá.
Podle autorky téhle knížky mají lidé, aniž si to uvědomují, s vlky leccos společného (např. shodně „loví ve skupinách a kořist si rozdělují“.

Knížka pro mě byla příjemným překvapením! Autorka poměrně prostým, a sympaticky přímočarým, způsobem vysvětluje, jak se dostala od právnické profese k celoživotnímu poslání (pozorování a ochraně vlků) a proč v něm setrvala, a navíc, proč se tam, kde je, cítí dobře :-) .

S vlky máme podle ní společného daleko víc, než bychom byli ochotní si přiznat. Existují totiž příběhy, ve kterých nejsou žádní vítězové, i my, lidé, se často ocitáme ve slepé uličce, ze které nevidíme žádné východisko, a pak je důležitá strategie, jak se s takovou situací vypořádat – a právě v tom nám mohou být vlci nápomocní!

„Všichni jsme nejspíš někdy zažili hledání útěchy v přírodě … její rozmanitost tají dech … necítíme se pak osaměle.“ … i autorka hledala útěchu v divočině, kde se „cítíte nepatrní a malí, ale ne nevýznamní! … i vy jste součástí nebeského plánu.“ Do zkoumání vlků se pustila v momentě, kdy ve svém životě narazila na existenciální otázky typu ... Kdo jsem? Proč jsem tady? Co je smysl života? … a když si na ně upřímně odpověděla, opustila své povolání advokátky a vyrazila mezi vlky – získat pokoru a skromnost, vyrazila poznat, že „je načase přestat se brát tak vážně“.
V knížce pak vysvětluje, jak jí pobyt v divočině pomohl zbořit spoustu předsudků … „mít předsudky je totiž veskrze lidská vlastnost“, získali jsme ji evolučně, protože jsou to právě předsudky, které nám „pomáhají zjednodušovat obsah vnímaného, … díky komplexnosti našeho uvažování bychom byli jinak přetíženi" … i proto je třeba status „zlý vlk“ v našich hlavách tak pevně ukotven, navzdory biologickým faktům, která jsou v takové chvíli pro nás irelevantní, a jsme proto přesvědčení, že vlk číhá za nejbližším keřem (přesně jako číhal na Karkulku) a chystá se sežrat nevinné dítě. A víte co, existují daleko větší nebezpečí, než jsou vlci, víte třeba, že v Německu se ročně 300 lidí udusí prospiskou? :-), a nebo, že na seznamu pro člověka nejnebezpečnějších tvorů vlk do 20. místa vůbec nefiguruje, zato pes je na 4. místě, a jestlipak byste si tipli, že tím nejnebezpečnějším tvorem pro člověka, je zase jen a jenom člověk?

„Strach – je hrozbou dnešní doby … cítíme strach z nepřítele, cizince, souseda, ze sebe, z moci, z lásky … a tisíce jiných věcí.“
Strach z vlka byl jedním z důvodů jeho vyhlazení, jenže vlci lidi nežerou :-) (pro nás je to strach biologicky programovaný, jako strach z hadů nebo pavouků) … je to strach absurdní a je dost znepokojující.
Abychom se mohli na vlky podívat realisticky (nikdy sice nebudeme přesně vědět, jaké to je, být vlkem, protože ten kdo se dívá (člověk) se dívá vždy ze své perspektivy) musíme se vydat do jejich světa, jenom tak se můžeme alespoň přiblížit k poznání … vlčích řešení problémů, která můžou být ... nakažlivě jednoduchá …

„Vlčí moudrost říká:
Miluj svou rodinu.
Starej se o ty, kdo jsou ti svěřeni.
Nikdy se nevzdávej.
Nikdy si nepřestávej hrát.“

… máme se co učit! :-)

Dneska už neexistuje divočina prostá lidskému vlivu, nenajdete přírodu bez přítomnosti člověka – "divočina se už dávno člověku přizpůsobila" … člověku, který je přímo posedlý kontrolou všeho, co se kolem něj děje, a to je i náš největší problém, že se domníváme, že můžeme sami rozhodnout, kteří tvorové mají právo žít, příroda má (naštěstí) své způsoby, jak nás trochu pocvičit … v pokoře!

„Zvíře v nás nevidí, jak bychom se rádi navenek jevili, nýbrž, to, co skutečně jsme … vidí agresi, strach, nejistotu, mírnost, nebo štěstí v našich očích …“

105 01.02.2021

" ... jak vám to mám vylíčit? Bylo by přece jen nejlépe napsat to ve verších; Kdybych byl básníkem... napsal bych dnes básničku ne dlouhou, ale krásnou. Byla by o skotských jezerech, byla by prováta skotským větrem a orosena každodenním skotským deštěm; bylo by tam něco o modrých vlnách, vřesu, kapradí a dumavých cestách; ..."

Přestože nebylo veršované, bylo to vyprávění krásné a baladické ... zpříjemnilo mi nedělní podvečer, zklidnilo a uvolnilo mysl a navodilo (spolu se sklenkou dobrého vína) dobrou náladu ... asi jsem našla výborný recept na pohodové nedělní večery :-).

Harmonie a preciznost ...touláte se Anglií a vidíte ji všude, kam se podíváte, resp. kam vás pan Čapek zavede ... ať už to je rozlehlost anglických parků, či nekonečnost staletých alejí ... ať už to je velkolepost anglických sídel, starobylost anglických klubů, či vážnost anglických lordů... vidíte ji ale i v dokonalosti a striktní přesnosti moderní průmyslové civilizace.

A až vás to putování unaví, zajděte s panem Čapkem třeba do klubu: "... kdyžjsem se uvelebil v jedné z těch historických lenošek; bylo mně trochu dějinně, ale jinak docela pohodlně, a okukoval jsem historické osobnosti, které dílem visely na stěnách, dílem seděly v klubovkách a četly Punch nebo Who is Who. Nikdo nemluvil, což působí opravdu důstojně; měli bychom mít u nás taky taková místa, kde se mlčí."

A nebo se rovnou nechte pozvat domů: ... "dvacetkráte za den jsem žasl nad harmonií a dokonalostí života, jímž se obklopuje Angličan ve svém domově. Anglický domov, to je tenis a teplá voda, gong svolávající k obědu, knihy, louky, pohodlí vybrané, ustálené a požehnané staletími, svoboda dětí a patriarchálnost rodičů, pohostinnost a formalism pohodlný jako župan; ...a tím končím pohádku o nejlepších věcech Anglie."

A já už se s vámi taky rozloučím, je neděle, pozdě večer, čas jít spát ... za chvíli totiž začíná nový pracovní týden v České kotlině :-).

PS: ještě o jeden poznatek se s vámi podělím: "Člověk z pevniny si dodává důležitosti tím, že povídá; Angličan tím, že mlčí."

105 14.04.2019

Každý si skládáme svůj příběh, svou verzi reality, z toho, co vidíme ...
... souhry okolností jsou nevyzpytatelné ...
"Ano, viděla jsem ho, viděla jsem ho na vlastní oči."
... přepsaná skutečnost ... upravený osud ... kde je hranice - viny a nevinnosti -
"... s nepříjemným pocitem okolo žaludku si uvědomila, že to, co ví, není vysloveně, nebo alespoň ne jenom, založeno na tom, co bylo vidět. Nebylo to jednoduše tak, že jí pravdu sdělily její oči."
... a tak se události rychle rozeběhly a vymkly kontrole ...
"...celá dychtivá, chtěla vyhovět ... a tak narušila proces ... už věděli, co chtěli ... utvořili si vlastní názor"
... jenže tohle, Briony, není fiktivní příběh, ale život svázaný paradoxy
... až mnohem později, realitou života nalezené významy, si vyžádají odpuštění ...

Od prvopočátku nepříjemně dráždící atmosférou zašlé slávy let minulých protkaný příběh, který vás donutí v nevyřčené předtuše, opakujícími se scénami, jež mění pozorovatele, a tedy úhel pohledu, na úplném konci (při zpětné perspektivě) vidět vše v úplně jiném světle ... iluze zmizí ... ale stejně si nejste úplně jistí, zda vidíte správně ...

Svou nepřístupnou, mně až nepříjemně úzkostnou, atmosférou, mi Ian McEvan připomínal Kazuo Ishigura a jeho příběhy (Neopouštěj mě), však taky hlubiny svědomí (ta místa, kde přemítáte o důsledcích svých činů a rozhodnutí) jsou dost tíživým tématem, ale ještě něčím mi ho připomněl, taky tím, jak jsou stejně literárně krásně napsané, a tak tento komentář ukončím "šťastně" ...

"štěstí to jsou ty prchavé okamžiky osobního neklidu, který se dá rozptýlit jenom tak, že se poddá radosti a vzrušení"

... i když se jedná "jen" o štěstí vytržené z kontextu ... nezapomeňte totiž, že záleží na tom, kdo se dívá a co vidí ...

104 27.04.2023

V lese ticho, jaké umí vykouzlit jen zimní krajina,
pocit úzkosti se omotává kolem krku,
staré rádio zlověstně šumí,
jinak se neozývá nic.

Krajina Orlických hor (za mě jednoznačné + za výběr lokality) sázka na krajinu, která má svůj génius loci, nejen kvůli řopíkům skrytým v lesích, je založený spíš na sepětí lidí s krajinou a horami, a taky s tradicemi a legendami, které ovšem nemusí mít vždy zrovna přívětivou tvář!

Počáteční nadšení mě tak poslalo na cestu ...
... kroky křupou na zmrzlém sněhu a začínají zrychlovat - ZASTAV TO! - poskládej ten příběh!

Něco totiž něco chce!
Něco, co má původ pořádně hluboko - času je málo, jen do masopustu,
a obranné valy se rychle bortí!

Dobře promyšlené schéma - má ovšem své trhliny - velkoryse pojatý příběh (skoro na 500 stranách) se rozjíždí dost pomalu, spíš jen tak poklusává, zahřívá se, a tak jste v očekávání děsivých mystérií tak trochu netrpěliví, zvědavosti se ale stále daří udržet zájem, i napětí se nakonec přeci jen začíná stupňovat, hluboko z lesů začínají vylézat očekávaná tajemná mystéria, a tak je docela škoda, že se příběhu nedaří udržet drive, ten vlastně dost kolísá, skoro jako radiový signál, který zlověstně šumí v éteru, ve chvílích, kdy napětí jiskří, a chvílemi přímo srší, jenže, je to spíš jak ohňostroj záblesk, moment překvapení, a pak tma, kdy čekáte na další překvapivou salvu ...

... v tom jiskřícím éteru se mi nakonec podařilo zachytit skoro 4 z 5*, ta poslední zmizela někde hluboko v tmách, ve chvíli, kdy jsem očekávala další ránu (a trochu se nudila synchronizace mírně pokulhávala), než přišel další výtrysk hvězd na zimní obloze ...

... nakonec jsem si ale odnesla skvělý zážitek, protože v závěru si samozřejmě pamatujete hlavně ty zářící (i když pořádně zlověstně) hvězdy na obloze, zvlášť, když finále je (i když to samozřejmě u thrilleru čekáte) strhující a řádně šokující ...

104 28.03.2023