Amazonka72 komentáře u knih

Po náročném filozofickém románu jsme potřebovala něco "lehčího". Mám knihy D. Browna ráda. Především proto, že jsou propracované a je z nich vždy patrné, že autor musí velmi důkladně odborně nastudovat danou problematiku.
Anatomie lži se mi líbila velice. Narozdíl od jiných čtenářů právě proto, že se tentokrát věnuje poněkud odlišnému tématu, než většina jeho knih. A protože mám blízko k fyzice (a geologii jsem vždy chtěla studovat), odborné pasáže jsem doslova hltala. Zaujalo mě množství informací týkajících se meteoritů, ale i procesů v zemské kůře. Přiznám se, že toto téma bylo vlastně tím, co mě na knize tak moc bavilo. Všechno ostatní byla standardní "omáčka", kterou pan Brown zkrátka umí vystavět tak, že když knihu čtete, nemůžete ji odložit.

11 20.05.2020

Asi nebudu sama, kdo v těchto dnech sahá v knihovně po knihách, které jsou tak trochu "objemnější". Nastal ideální čas je přelouskat. Velká samota je úchvatný román z prostředí Aljašky v 70. letech minulého století. Co nelze paní spisovatelce upřít, je vypravěčský um. Ano, stejně jako u Slavíka se děj rozjíždí pomalu... autorka nikam nespěchá a v klidu se věnuje popisům přírody i svérázných povah jednotlivých aktérů. Pak to ovšem začne... a to se už nejde od knihy odtrhnout. I přesto, že jsem poslední třetinu knihy přečetla téměř jedním dechem, jednu hvězdičku z hodnocení ubírám. Možná mi tam chyběl nějaký přesah. A hlavně jsem byla trochu zklamaná ze závěru knihy. Nebudu prozrazovat, ale připadal mi, bohužel, trochu jako z "červené knihovny". Po velkém dramatu přichází šťastný konec. Obávám se, že v životě to tak nebývá, spíše dochází ke smíření se s osudem a s jeho přijmutím. Můžeme také prožít plnohodnotný a šťastný život, i když máme za sebou velká dramata a smutné roky. Kniha však rozhodně není ztrátou času.
A ještě jeden postřeh: zhruba uprostřed knihy, kdy se rodina Leni chystá na "útok" zvenčí - v době studené války v 70. letech to byla spíše hrozba jaderného útoku - padne v textu i zmínka o tom, že svět se musí připravit na válku a nebo na pandemickou krizi, kdy svět napadne zákeřný virus chřipky... Až mě mrazilo, že to tam bylo napsáno černé na bílém... a jak je vidět, tato hrozba nad námi již pár let visela. Akorát jsme si ji nechtěli připustit.

11 09.04.2020

Dávám knize paní Mornštajnové opět plný počet hvězdiček. A vím proč. Možná tento příběh lehce pokulhává za jejími staršími tituly. Možná jí ke konci románu už opravdu docházel dech, a tak posledních pár let života Svatopluka a Bohdany “prolétla” pouze na pár řádcích. Možná byl konec předvídatelný... ale ...
Knihy paní Mornštajnové mě vždy velmi zasáhnou. Snad proto, že odkrývají skrytá tajemství, křivdy a nepochopení členů rodiny. Něco, co tak důvěrně známe a prožíváme. A také nacházíme ve svých rodinách a pocitech. Z tíživého ticha mě mrazilo, cítila jsem to napětí až do morku kostí. Skrytou nenávist mezi Svatoplukem a Bělou. Bohdančinu touhu po lásce. Svatoplukův žal a jeho lásku k Evě. Myslím si, že narozdíl od Hotýlku, kde sehrála doba a politické události klíčovou roli, zde komunistická minulost Svatopluka vlastně žádnou podstatnou roli nehraje. Byl komunista, který ideologii o spravedlivém uspořádání věřil celý život, ale to je tak vše. Z tohoto důvodu mi trochu do příběhu nesedla příhoda týkající se jeho přítele Jiřího, připadlo mi, že tam byla vložena “jen tak do počtu”, aby se Svatoplukova komunistická minulost trochu vyhrotila.
Líbilo se mi členění knihy - vyprávění příběhu očima Bohdany a očima Svatopluka (vypravěče). Zajímavý je nápad s ukončením kapitoly a začátkem nové - vždy stejnou větou. Ani já až téměř do konce knihy nepoznala, jak to vlastně s Bohdanou je (myslím tím tiché roky... ). Bylo to překvapení a díky tomu jsem si mohla ke konci příběhu doposkládat skládanku, která do sebe začala zapadat. Dílek po dílku, nepochopení za ticho, smutek za radost, obyčejné věci za ty nevšední. A vznikla z toho koláž. Barevná i černobílá. Koláž života.
“Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, protože tak jako mávnutím motýlých křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa, tak i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky”.

11 17.05.2019

Opět ten nejkrásnější začátek nové čtenářské sezóny. Pan Cognetti je zkrátka moje krevní skupina. Nádherně prostý příběh "divokého kluka", který cítí potřebu odejít na předem časově neomezenou dobu do hor, na samotu, daleko od civilizace. Vrátit se tak k podstatě svého bytí. Být sám se sebou (a sám sebou). Součástí vesmíru, který nás obklopuje. Urpostřed hor, které tento návrat ke kořenům umožňují.
Oceňuji nádherné popisy: "V horské chatě jsem znovu propadl dětským děsům: když zašel měsíc, tma byla neproniknutelná a ticho tak hluboké, až mě z něj bolely uši, stále našpicované, aby zachytily jakýkli zvuk. Dokázal jsem zaslechnout, jak teče voda v prameni. Jak vítr ohýbá špičky modřínů. Hlas srnce v lese, který nezní tak, jak si lidé myslí, žádné bekání, spíše se podobá chrčivému kašli, štěkotu psa, který ochraptěl".
Divoký kluk je kniha, která pohladí na duši. Číst ji, je zážitek ... zalézt "za kamna" a číst. V duchu se odprostit od starostí všedních dní a alespoň prostřednictvím slov zažít pocit opravdové svobody. Za okny padající sníh... jak krásná představa. V této "bláznivé" zimě, kdy jsou hory doslova zasypané sněhem, nikoli nereálná. Jste-li na horách odříznuti od světa, vezměte do ruky Divokého kluka a čtěte. Možná zažijete něco, v co jste ani nedoufali.

11 14.01.2019

Asi po 30-ti letech jsem z knihovny vytáhla tuto útlou knížku, abych opět otevřela její stránky a nechala se bavit skvěle napsaným příběhem z pera pana Šmída. Důvod byl prostý, jela jsem se svým synem do hor na Slovensko. Vlakem. S batohem na zádech. Úplně přesně jak před výše udaným časovým údajem. Tehdy byla tato kniha doslova naší biblí, četli jsme ji ve vlaku, večer u ohně, ve stanu, a vše, co v ní bylo napsáno tak neskutečně odpovídalo skutečnosti. Cítili jsme se jako “horalové”, kteří jsou pro lásku k horám schopni obětovat pohodlí socialistických domovů a zvládnout i zákeřné nástrahy hor. Překvapilo mě, jak i po letech, v úplně jiné době, téměř nepřetržitě v dosahu mobilního signálu a internetu (mluvím o Slovenských horách, nikoli o Balkánu), jsou mnohé věci aktuální. Nebo, přesněji řečeno, jednotlivé situace jsou popsány tak působivě a uvěřitelně, že jim rozumíme i dnes. Je pravdou, že cesta vlakem na Slovensko již není bojem o místa ve vlaku, dnes dostanete zadarmo nejen vodu, ale i kávu, výkřiky, které je ve vlaku slyšet, když jsou vidět Tatry, jsou však stále stejné. Můj syn se při četbě této kapitoly doslova dusil smíchem. Je potěšující, že má česká literatura i takové autory, jako je pan Šmíd. My, čtenáři, se pak můžeme k jeho knihám nostalgicky vracet a prožívat tak opět příběhy, které nám v našem mládí přinášely pocit svobody.

11 09.09.2018

Tato kniha ležela v mé knihovně dlouho... a čekala na tu pravou chvíli, kdy si ji přečtu. Nebylo to snadné čtení, každopádně Isabel Allende je velkým překvapením.
Poutavý příběh (sága) jedné chilské rodiny - ne úplně tradiční. Zasazen do 20. století, který končí krátce po převratu v roce 1973.
Zajímavé charaktery postav, tak odlišných - mystická Clara, despotický Esteban Trueba, jejich synové a dcera Blanca... a mnoho dalších. Každá postava má v knize své místo. Každá je jiná a její osudy jsou mnohdy velmi propletené až nevuěřitelné. Vše je zasazeno do historických událostí, pro nás velmi exotických, protože o dějinách Chille se ve školách obvykle neučíme.
Hvězdu ubírám právě za ty historické události, mě tam trochu chybělo podrobnější zasazení děje do historie, někdy jsem trochu tápala v tom, v jakém období se asi zrovna nacházím... a co se v té době v Chille dělo. Pomohla mi v tom kniha o dějinách Chille, kterou jsem měla připravenou hned vedle Domu duchů a stále jsem si v ní listovala a četla, co se vlastně tou dobou dělo... Převrat v roce 1973 mě doslova "vyrazil dech". Musela to být opravdu hrůza, a přitom šlo o demokratickou zemi...
Děkuji za tento příběh, je potřeba o těchto věcech psát a připomínat si je.

10 29.08.2021

Velmi "hořké" čtení. Po dočtení této knihy mi v ústech zůstává nepříjemná "pachuť". Ano, není to kniha, která by byla optimistická, případně obsahovala alespoň naději. Já jsem ji, ani v závěru knihy, necítila.
Je to úplně jiná kniha, než jaké paní Mornštajnová do této doby napsala. Co má s těmi předchozími společného, je velmi čtivý jazyk a zajímavý příběh, který čtenáře chytne hned na začátku a nepustí ho. Opět se věnuje převážně "ženským" postavám, jejich osudům a prožívání. Ale tentokrát nejde o skutečný příběh, nýbrž o fikci. Vzhledem k tomu, že je to fikce hned od začátku, je potřeba na příběh takto nahlížet. Mrazí mě v zádech, jak by náš svět mohl vypadat, kdyby listopad 1989 neskončil tak, jak nakonec skončil. O to více si uvědomuji, jak velké štěstí mám, že celý svůj dospělý život mohu žít ve svobodné zemi. Ale vzhledem k tomu, že jsem celé dětství prožila v době budování socialismu, dokážu se do "beznaděje a hrůzy totality" vžít. Několikrát mě v životě napadlo, co bych asi dělala, kdyby se v době mé maturity neprolomily ledy. Jak bych žila, dokázala bych být "ta statečná" a bojovat proti nesmyslným nařízením? Asi spíš ne, mám pocit, že bych "nevybočovala z řady", snažila se přežít, v bezpečí domova pak četla zakázané knihy a poslouchala Nohavicu či Kryla, ale asi bych neměla sílu bojovat. A už vůbec ne ve chvíli, kdy bych měla děti a rodinu. Lehce se nám o tom mluví v době, kdy nemusíme mít strach, že naše děti nebudou moct studovat nebo žít tak, aby byly spokojené a šťastné.
Příběh se mi moc líbil, opět pohled "ze dvou stran" - z pohledu Marie (Máji) a její dcery Lenky (Magdaleny). Jenom ten konec mi připadal již trochu uspěchaný. Ne, nevadí mi, že kniha nekončí happyendem, ale myslím si, že autorka mohla věnovat ještě pár stránek tomu, proč se Mája nakonec rozhodla tak, jak se rozhodla... Určitě to nebylo jednoduché.
Každopádně potřebujeme knihy takového charakteru. V dnešní době o tolik více! Važme si svobody, chraňme ji, přemýšlejme, koho volíme a komu věříme. Aby nemusel přijít další listopad.

10 06.06.2021

Knihy Paola Giordaniho mám moc ráda. Zatím mě tento autor nezklamal a Dobývání nebe kvalitu tohoto italského autora jenom potvdilo.
Při čtení jeho knih se ponořím vždy do "jiného světa". Dobývání nebe byl opravdu jiný svět, svět mladých lidí snažících se žít svůj život jinak, než jak předepisují společenské konvence. Krása mládí - bouřit se proti konzumnímu světu, žít svůj život jinak než rodiče. Příběh čtveřice kamarádů, kteří chtěli svůj život žít jinak, poukazuje na to, co všichni v mládí cítíme. Toužíme vlastně po tom samém - po přátelství, lásce, životu, který nám dává smysl. Ono se to ale občas zvrtne, a život plyne jinak, než bychom si představovali. Musíme se přizpůsobovat, řešit složité situace, rozhodnout se. Ale ta touha po lásce a přátelství přetrvává...
Knihy P. Giordaniho jsou poetické, popisující vždy příběhy a pocity lidí, kteří se tak trochu odlišují. "Ekologičtí aktivisté" jsou jednou z takových skupin. Na jednu stranu rozumíme jejich jednání a velmi často s jejich argumenty souhlasíme. Na druhou stranu jsou to "aktivisté", kteří na problémy poukazují často ne úplně vhodným způsobem a částečně je lze označit za radikály.
To však nic nemění na příběhu, který v knize sledujeme. I přes nesouhlas s jednám hlavních protagonistů v některých situacích, jim fandíme a držíme palce.
Za mě ještě jedno velké plus - vůbec jsem netušila, že se část příběhu přesune na můj milovaný ostrov Island. Protiklad slunné a horké Itálie a drsným a chladným severem byl pro mě "třešničkou na dortu".
Jsem zvědavá, o čem pan Giordano bude psát ve své další knize. A děkuji nakladatelství Odeon za další povedenou knihu do sbírky.

10 21.02.2021

Po dvanácti letech jsem opět sáhla po trilogii, která začíná tímto prvním dílem. Pamatuji si, že v době prvního vydání způsobila tato kniha doslova revoluci na čtenářském trhu. Četl ji snad každý, všichni o ní mluvili, stala se opravdovou senzací. Ale od té doby už nějakých pár let uběhlo a docela dost věcí se od té doby změnilo. Jednak se na knižním trhu objevily desítky knih (a autorů) tzv. severské krimi. Stieg Larsson byl průkopníkem. Dnes mi již tato kniha nepřišla tak převratná, protože jsem přečetla několik dalších "severských krimi". A musím konstatovat, že Larsson byl proti těm novějším, takový "slabý odvar" co se násilí a dramatických scén týče. Ale byl první, a to se rozhodně počítá.
Je zajímavé, jak dovedou severští autoři psát poutavě... u málokteré knihy máte pocit, že ji zkrátka nemůžete odložit dokud ji nedočtete až do samého konce. Což je u 500 stránek docele problém.
A ještě něco málo ke knize samotné - ano, i mně přišlo, že je v ní docela hodně "ekonomických popisů", ve kterých jsem se občas ztrácela. Možná by šlo některé pasáže trochu proškrtat. Na druhou stranu se mi ale moc líbil popis hlavních postav, zejména Lisbeth. Tak komplikovaná osobnost, ale přitom velmi přímočará. Oblíbila jsem si ji. A Michael, takový normální chlap, i se svými vztahy k ženám, k potřebě dokázat svoji nevinnu a dokončit úkol, ke kterému se zavázal. Byli mi oba sympatičtí.
A že jsou životy "bohatých" a vlivných rodin velmi často obestřeny tajemstvím - myslím si, že k bohatství velmi často patří.
Pro dlouhé zimní večery rozhodně ta správná volba.

10 13.12.2020

Další z řady audio knih, kterou jsem si poslechla díky nabídce na ČR Dvojce. Velké překvapení! Ani se nedivím, že autorka obdržela za tuto svoji prvotinu cenu Magnesia Litera. A opět velké poděkování za úžasné zpracování do audio podoby.
Nevím, jaké pocity bych měla, kdybych knihu četla, ale jako poslech - geniální. Napínavé, svěží, mladé, tak trochu exotické. Rozhodně jsem si nedovedla představit, jak celý příbeh skončí. A způsob, jakým ho autorka zakončila, je rozhodně bonusem. Ano, pokud by příběh skončil jinak, ztratila by celá kniha na své magičnosti...
Jsem velmi ráda, že máme takové nadějné mladé autory. Myslím si, že tento příběh má určitě šanci prorazit i v jiných zemích.
Možná poslední dojem, postřeh - nikdy jsem netoužila podívat se do Japonska, ale díky tomuto příběhu mě začala tato země zajímat... co takhle probudit se zítra ráno na Šibuji?

10 22.11.2020

Další z knih, která se vrací do doby 2. světové války a vysídlení Němců z pohraničí. Jsem ráda, že vznikají knihy, které poukazují na toto období našich dějin i z trochu jiné stránky, než jsme v knihách o holocaustu zvyklí. Další česká mladá autorka (vedla K. Tučkové), která se k tomuto tématu vrací. A nutno konstatovat, že velmi zdařile.
Musím uznat, že jsem se prvními stránkami trochu prokousávala. Ve chvíli, kdy však začalo deštivé počasí a nejlepším programem bylo usednout do křesla a číst, jsem knihu doslova zhltla za jeden den. Je to příběh, který je potřeba číst najednou. V té chvíli máte šanci se plně ponořit do děje a prožít si tak příběh plný ztrát. Bohužel, téměř bez naděje...
Ano, kniha Němci je především o ztrátách. A za války byly ztráty mnohem více součástí lidských životů, než jsou nyní. Je potřeba se s nimi vypořádat a snažit se, i přes nepřízeň osudu, dál žít.
Možná je užitečné si občas uvědomit, co všechno nás v životě může potkat. A smířit se s tím.
Jakuba Katalpa nedává příslib šťastného konce, a za to jsem jí velmi vděčná.

10 28.09.2020

Kniha s přesahem. S krásným přesahem. Rozpravy o životě, o takovém obyčejném... a všem, co nás provází. V době, kdy sedíme zavření doma, hranice se zavřely, jistoty přestaly být jistotami, je tato kniha pohlazením na duši. Možná jsme si až moc zvykli na konzumní způsob života a teď nastává chvíle návratu k hodnotám.
Rozpravy profesora Morrie Schwartze (kouče) s jeho bývalým studentem Mitchem o běžných věcech, jako je např. láska, rodina, manželství, city, peníze, sebelítost, výčitky, odpuštění... ale i smrt a strach ze smrti. Přesně to, o čem tak často přemýšlíme.
Profesor umírá a zbývá mu pouze pár týdnů života. Postupně jeho tělo chřadne, ale mysl nikoli. O své pocity, ale i životní filozofii se dělí se svým žákem. Ale také s širokou veřejností přes televizní pořad.
Celá kniha je plná krásných myšlenek, takže pokud bych chtěla citovat, musela bych ji opsat celou. Pro mě byla důležitá jedna věta, kterou jsem si poznamenala, protože souvisí s mojí profesí: " Učitel nás poznamená navěky, nikdy nedokáže určit, kde jeho vliv končí".

Tato kniha by neměla chybět v každé knihovně a měli bychom se k ní vracet ve chvíli, kdy budeme potřebovat v životě povzbudit, nebo naopak, pokud začneme propadat přesvědčení, jak moc se nám daří...

Šťastní můžeme být pouze tehdy, když rozdáváme radost druhým a můžeme se s nimi o ni podělit. Je to princip obdarovávání. Movité věci ani peníze nám pocit štěstí nepřinesou, nebo jenom zdánlivý, ale to jsou obecně známé myšlenky, na které občas zapomínáme.

10 09.04.2020

Nejlepší pro všechny, ano, s tímto výrokem se potkáváme velmi často. Kdo z nás nemá pocit, že to co dělá a jak jedná, je přeci nejlepší pro všechny. Otázkou je, jak to vidí “ti ostatní”, mnohdy jinak než my. Jak křehké jsou rodinné vztahy? Avšak nakonec i přes jejich křehkost jsou tím nejcenějším, co ve svém životě máme. Nad těmito otázkami se odehrává děj knihy.
Oceňuji práci autorky s psychologií jednotlivých postav. Jedenáctiletý Viktor, nezvladatelný chlapec z Prahy, který se potácí ve “vzduchoprázdnu”, a proto si občas neodpustí chovat se jako rozmazlené protekčni děcko, se přestěhováním na venkov a nastavením pravidelného každodenního řádu, stává citlivým klukem, který zastává smysluplné životní hodnoty. Hanka, herečka, potácející se mezi vztahem k synovi a matce, která nedokáže přijmout její profesi a být na ni pyšná. Zoufale hledající zázemí, lásku, pochopení. Musí urazit klikatou cestu, aby našla sama sebe a srovnala si svůj život.
Eva, babička. Prototyp superženy, vychovávající své děti za éry socialismu, a vytvářející dokonalý servis pro celou svoji rodinu. I ta musí projít vývojem, najít si cestu k dceři, jejíž způsob života pro ni může být těžko pochopitelý.
další skvělý psychologický román s dobře vykreslenými charaktery jednotlivých postav. Psaný stylem filmového scénáře, což je pochopitelné vzhledem k původní profesi autorky. Uvěřitelný příběh, nutící k zamyšlení nad naším vlastním životem. Nad tím, jak jednáme se svými nejbližšími a jak občas nahlížíme na jejich jednání s mírným despektem. Asi bychom se měli umět podívat nad věci z různých úhlů a přestat občas být tak soběstřední. Kniha Petry Soukupové nám k tomu může pomoci.

10 03.03.2019

Cestopis mladého dobrodruha, tak trochu samotáře, zmatkaře, ale vlastně velmi odvážného člověka. Uprostřed nevlídného a sychravého pozdně podzimního počasí jsem zkrátka potřebovala sáhnout po knize, která mě alespoň na chvilku odpoutá od všedních dní a přenese do jiných dimenzí. A tato kniha byla logickou volbou, nutno dodati, že tou nejlepší, jakou jsem si mohla vybrat. Upřímné líčení cesty po Nepálu a Číně, mimo hlavní turistické trasy. Díky tomu měl autor možnost stát se na pár týdnů součástí, pro nás jistě velmi neobvyklé, kultury. Oceňuji prosté vyprávění, bez všech těch “kudrlinek” a “velkých myšlenek”, které cestopisy někdy obsahují. Na cestě je krásné to, že si z ní po čase uchováváme jenom ty pozitivní zážitky. A přitom je takové putování mnohem více provázeno zážitky nepříjemnými, kdy bychom nejradši vše zabalili a utekli zpátky domů - déšť, zima, hlad, špatná cesta, strach... Ladislav Zibura je obyčejný mladý muž, který rád cestuje. Má dost odvahy se do dalekých zemí pustit sám a bez větší přípravy a píše o tom vtipně a čtivé knihy doplněné vkusnými ilustracemi, které celou knihu tak nějak dotváří. Grafická podoba knihy ještě umocňuje zážitek z vyprávění, já jsem naopak ráda, že se zde fotografie neobjevily, protože díky tomu si mohu vše představovat pouze ve své fantazii. A o tom přeci to cestování, i když na dálku a prostřednictvím papíru, také je. Příjemné čtení a ráda se pustím i do dalších knih, až nastane ten správný čas.

10 14.12.2018

Tahle kniha - to je prostě nádhera! Více takových příběhů. Slova a věty volně plynou, doslova Vás pohltí svoji zdánlivou jednoduchostí, ale přitom neskutečnou pravdivostí. Je protkána radostí ze života, která nám může připadat bláznivá, ale od toho přeci literatura je. Kdo z nás by neměl občas chuť svůj život převrátit vzhůru nohama, protancovat celý den, koukat se do nebe, pít koktejly s přáteli, zpívat z celého srdce, nechodit do práce, mít každý den jiné jméno. S touto knihou si vše můžete beztrestně dovolit.

Nejlepší kniha, kterou jsem v posledním roce četla. Pét hvězdiček a čestné místo v knihovně.

10 16.10.2017

Musím souhlasit s několika dalšími čtenáři, že ve chvíli, kdy čtete tuto knihu, máte nutkavou potřebu vilu Tugendhat navštívit. A pak sednete k internetu a chystáte si prohlídku zarezervovat, a s překvapením zjistíte, že tři měsíce dopředu jsou všechny víkendové prohlídky beznadějně vyprodané a na další měsíc ještě rezervaci nelze provést. Co s tím? Asi mi nezbývá nic jiného, než vyčkávat a v duchu si tento skvost funkcionalistické architektury pouze představovat.
Oceňuji pasáže knihy, kde autor zmíněnou stavbu popisuje. Dále pak znalost českých reálií a novodobé historie. Je vždy velmi zajímavé číst knihu o Česku (Československu), české kultuře, historii z pohledu nečeského autora. Nevadí mi přejmenování reálných osobností, naopak si myslím, že je to tak správné, protože kniha je částečně fikcí opírající se o skutečné události.
Propletence jednotlivých vztahů mohou být někdy až "přitažené za vlasy", ale stále jde o smyšlený příběh. Navíc díky tomu je kniha čtivá, plná překvapivých zvratů a naděje do budoucna. A navíc v ní hraje jednu z hlavních rolí (po knize Vyhnání Gerty Snirch) moravská metropole. Kdo má rád architekturu, rodinné ságy, Brno a minulé století, tak může s klidným srdcem po knize sáhnout a nebude zklamán.

10 05.09.2017

Knihy Paola Cognettiho jsou moje krevní skupina, vždy mě naprosto pohltí. Asi je to tím, že svět hor vnímáme stějně, navíc Dolomity jsou jedny z nejkrásnějších hor Evropy. Dle mého názoru je toto další z knih, které si najdou místo v srdci všech "horalů", resp. lidí, kteří hory potřebují ke svému životu. A tím nemyslím, že musí jít vždy o "horolezce" či jiné milovníky extrémních sportů. Kdo se rád toulá po horách, kdo dokáže pochopit, proč je tak opojné plahočit se půl den do hrozného kopce, aby druhou druhou část dne mohl jít z kopce, kdo zažil někdy atmosféru na opravdové horské chatě (nikoli v hotelu... ale v takové, kde se spát chodí ve 22 hodin, protože ráno všichni brzy vstávají, aby mohli pokračovat ve výstupu, kde se většinou spí ve společných noclehárnách pod kousavými dekami, kde cesta na toaletu představuje malé dobrodružství), tak ten si tuto knihu opravdu oblíbí.
Moc jsem fandila dvojici Fausto a Silvia, ale takový je život, a vlastně je konec knihy otevřený, takže nás může zanechat v představách, jak se bude život obou ubírat dál.
Milovníkům hor by tato kniha neměla chybět v knihovně. V té mé má již čestné místo vedle Divokého kluka a Osmi hor.

9 02.10.2022

Opět velká spokojenost při čtení pohodového cestopisu Ládi Zibury. Moc se mi jeho knihy líbí, právě proto, že se nás Ladislav nesnaží ohromit svými dobrodružnými zážitky, ale vsází na laskavý humor a příhody, které s sebou nese život sám. Jsem moc ráda, že se tentokrát věnoval i naší zemi. Jednak proto, že jsem díky tomu měla možnost poznat, kolik míst ještě neznám... a jednak proto, že jsem spoustu míst poznávala a bylo tak velmi příjemné ponořit se i do vlastních vzpomínek a zážitků, které se k dané lokalitě vztahují. A že těch míst, která máme společná, nebylo málo...
Největší zážitek - asi postřehy řidiče začátečníka (ocenila jsem, že se jako začátečník chová i řidič - muž, obvykle všeobecnému posměchu bývá vystavena řidička - žena). A pak mě opravdu moc pobavila příhoda s putování s oslem. Docela by mě zajímalo, jestli letošní cestu do Santiaga de Compostela Ladislav opravdu uskutečnil v doporovdu oslíka. Takový příběh bych si totiž velmi ráda přečetla, abych se u něj mohla od srdce zasmát. Knihu doporučuji, určitě Vás nezklame.

9 19.11.2021

Můj oblíbený "pan spisovatel" opět nezklamal. Bohužel jsem četla knihu docela dlouhou dobu (asi měsíc), s neustálým přerušováním... takže dojem po přečtení není tak silný, jak bych si přála. Murakami se zkrátka musí číst v jednom zátahu, jedině tak mě kniha vždy naplno pohltí.
Každopádně, byl to opět velký zážitek. Příběh bezejmenného mladého muže, který tentorkát velmi volně plyne... a dává nám prostor nahlédnout do duše hlavního protagonisty. Prožíváme s ním jeho vnitřní boj o to, být součástí "života na téhle straně" nikoli "na tamtom světě". Narozdíl od jiných knih se mu tento boj podaří úspěšně vyhrát, možná "najít sám sebe" v tomto podivném světě... Díky tomu je konec tentokrát přeci jenom optimističtější, než tomu bývá v jiných Murakamiho dílech.
Zajímavá je i postava třináctileté Juki. Pokud se hlavní protagonisté cítí osamělí, tak Juki je osamělá dvojnásobně.
Kniha plná hudby 60. a 70. let, kterou si zkrátka musíte při čtění knihy alespoň jednou pustit, aby byl dojem úplný a uzavřený.
Inspirace českou kulturou, Kafkou (to už je taková tradice). O to více mají Murakamiho knihy něco společného s naší kulturou, i když je tak odlišná od té japonské. Možná proto jsou u českých čtenářů tolik oblíbené.

9 01.08.2021

Velmi zajímavě napsaný příběh. Bohužel jsem ho četla velmi přerušovaně, takže mám v plánu uložit do knihovny a přečíst si ho ještě jednou - za pár let.
Je zde velké množství postav a příběh je značně propleten, proto je velmi důležité mít na čtení čas a opravdu se do příběhu ponořit.
Nádherně vykreslená atmosféra předválečné a poválečné Barcelony. Hned mám chuť se tam vypravit, zavřít se do nějaké literární kavárny a číst. Nejlépe v zimě vpodvečer.
Moc se mi líbil i nápad s pohřebištěm knih. Místo, kde je každá kniha uschována, tak, aby se neztratily v propadlišti dějin (a knih). Přemýšlím, jak velké by pohřebiště muselo být, když vychází takové množství nových knih... :-) Každopádně jde o magické místo opředené tajemstvím.
Resumé - objev španělské literatury, kniha, kterou stojí zato uschovat v domácí knihovně a občas se k ní vracet.

9 20.07.2021