anca_s komentáře u knih

Krásné. O lidské vůli, odhodlanosti a boji do posledního dechu. Mnohdy knížky, u kterých to nečekáte, vás dostanou.

11 02.06.2020

Jozova Hanule je velmi dobře napsané dílo s vytříbeným jazykem, který se mi ale nečetl moc dobře, a k některým pasážím jsem se proto musela vracet. Samotný příběh je napsaný s citem, ale na mě nezapůsobil tak, jak bych očekávala. Až díky konci jsem vlastně ráda, že jsem si knížku přečetla.

1 24.04.2020

Tato knížka vyvolává rozporuplné reakce, proto jsem se bála, že budu zklamaná. Ale ne, naštěstí. Druhý díl poskytne příběhy s poetickým nádechem a s krásnými myšlenkami, tak jako první díl. Motivy této knížky jsou láska, zkušenosti, strasti; hlavním tématem je zamyšlení se nad životem. Na mě knížka působila velmi realisticky co se týče pocitů hlavních hrdinů. Možná se mi zdálo, že milostné vztahy byly trochu uspěchané, začaly moc rychle. Ale proč zase čekat, příležitost člověku může utéct.
Knížka má 4 části, mně se nejvíce líbila Eliova část a pak ta poslední. Za mě takové zakončení dává smysl, bylo sice krátké, ale už nebylo potřeba se tolik vypisovat.
Rozhodně se jedná o kvalitní pokračování, které na mě zapůsobilo a které ve mně vyvolalo spoustu emocí. Dej mi své jméno bude vždycky číslo 1, ale díky Najdi mě je příběh celistvější a zakončený.

2 20.04.2020

Při čtení jsem cítila, že se jedná o jedinečnou knihu, která dokáže měnit lidské chápání.
Já ač jsem se snažila, tak jsem v knize nedokázala najít něco, co by mě ovlivnilo, to, co by mě přimělo na knihu krásně vzpomínat a vracet se k ní. Možná musím nabrat více zkušeností, abych celý příběh lépe pochopila.

8 02.03.2020

Ve škole jsme se učili o magickém realismu, tak jsem neváhala a k maturitě si vybrala knížku, která prvky tohoto směru obsahuje. Jedná se o nevídané čtení, i když se zde řeší jedna a ta samá věc dokola, tak díky tajemnu, napětí a stylu psaní vás děj nepřestane bavit a taky až do konce naivně věříte, že přece Santiaga zabít nemůžou.

2 15.02.2020

Z hlediska jazyka se jedná o zajímavou knihu, člověku chvilku trvá, než si zvykne na zastaralou češtinu. Ke čtení jsem se ale musela nutit a celkově ve mně kniha nic nezanechala.

3 13.02.2020

Moc dobře napsaná divadelní hra, která ale podle mě v knižní podobě tolik nevyzní. Pred několika lety jsem byla na muzikálu My fair lady, což je pro mě dodnes nejoblíbenější představení; těšila jsem se tedy na knižní zpracování, ale zkrátka ty dialogy a situace na mě v psané formě moc nezapůsobily.

4 29.01.2020

Ano, také jsem si prošla obdobím, kdy jsem sledovala všemožné české youtubery, a právě jediného Kovyho sleduju na youtube dodnes. Proč? Protože je to sečtělý člověk, co si uvědomil, že lze natáčet i vzdělávácí zábavná videa a ne jenom nějaké lets'playe, challenge apod.
Kniha se pěkně četla, líbil se mi kontrast těch milých vzpomínek a zážitků a pak upřímných výpovědí.
I když ve 20 letech není úplně ideální psát autobiografii, tak i přesto Kovy měl spoustu zajímavých informací, se kterými se chtěl podělit i s ostatními.

2 30.12.2019

Jsem ráda, že se v maturitní četbě najdou i kousky jako je Hrdý Budžes. Je to oddechové a milé čtení, kterému ale nechybí skrytý podtext totalitniho Československa.
Helenka si vás svými myšlenkami zkrátka získá, ta dětská fantazie má prostě kouzlo.
Trošku mi vadí jen to, že děj není tolik rozvinutý a spíš se dovídáme o Helenčiných zvláštních snech.

4 29.12.2019

Poslouchala jsem verzi od pana Třísky, nicméně jen pár hodin. Nyní mému 19 letému já obsah knížky moc neřekl, měla jsem si nejspíš vzpomenout o pár let dříve. Anebo o pár let později? Uvidíme.

2 15.12.2019

Docela zajímavé čtení, mnohdy bylo až k nevíře, čeho byly jeptišky schopné. Naštěstí (tedy velmi doufám), že dneska už žádné utrpení v klášterech nehrozí a většina lidí do něj vstupuje dobrovolně.

Není divu, že knížka byla vydána po autorově smrti. Ty detailní, realistické popisy a ještě k tomu lesbické sklony jedné z postav byly zkrátka na tehdejší společnost až moc.

1 01.12.2019

Dej mi své jméno jsem četla už v září minulého roku po zhlédnutí filmu, který mě uchvátil. I když jsem nepřečetla mnoho knih, protože nedokážu číst rychle a čtení je pro mě docela zdlouhavé, byla to ta nejlepší, která se mi dostala pod ruky. Opravdu málo knih ve vás nechají emoce i dlouhou dobu po přečtení. Téhle se to povedlo na sto procent, ještě doteď nemůžu zapomenout na silný příběh plný touhy, lásky, objevování a strachu, na všechny osudové momenty, jak radostné, tak smutné. Všechno to ve mně něco zanechalo a uvědomila jsem si, jak moc je pro lidi důležité pochopení, tolerance a podpora, což se jim bohužel ne vždy dostává, ať už jde o cokoliv.
Knihu si rozhodně jednoho dne přečtu ještě jednou, určitě mi něco mezi lyrickými pasážemi uniklo.
Protože André Aciman má svůj autorský styl, čtení pro mě ze začátku byla výzva, pak jsem si ale zvykla a ponořila se do Eliových myšlenek. Moc se mi líbilo, že v knize převažovaly spíše lyrické části, protože pro román to není typické.
Kolik podobných knížek je? Mnoho určitě ne.

6 02.11.2019