Anna 13 komentáře u knih

Zajímalo mě, jak se pro mě neznámí autoři vypořádají s tématem "romantika v době covidové". Už dlouho jsem nepobývala ve světě young adult, ale po této návštěvě nemám pocit, že bych o něco přicházela.

Nesmírně naivní. Neautentické. Nevytěžené. Přeslazené...

Troufám si tvrdit, že tohle není svět dnešních teenagerů. Jsou to jen pohádky, které jim někdo napsal, ale nikdo jim neuvěří.

Jen jeden jediný příběh mě zaujal. Řekla bych až dojal, a to ten od Sajni Patelové - JEDNOU...

Povídky s LGBT tematikou jsem ani nerozečítala, takže je nemohu hodnotit... Těch zbylých šest povídek jsem prolétla za večer a jsem ráda, že jsem té knize nevěnovala víc času.
Young adult literatuře určitě ještě šanci dám, ale tento počin se za mě zásadně nepovedl. Měl mladým lidem nabídnout jakési souznění s problémy, které jim vtrhly do života spolu s covidem, dát jim pocit, že nejsou samy, kdo se hněvá, strachuje a distancuje. Ale místo toho jen posloucháte, jak postavy plkají o hloupostech, připomínají spíše děti a jsou vám bytostně vzdálení.

Nedoporučuji.

3 30.12.2021

Poprvé jsem se usmívala, žasla a zamilovávala se.

Podruhé jsem se usmívala, žasla a zamilovávala se ještě víc.

Potřetí jsem brečela, ale cítila naději. Za ně oba…

Počtvrté jsem zuřila a chtěla se vrátit k poprvé či k podruhé.

Popáté se mi rozskočilo srdce a já myslela, že zešílím. Ztratila jsem veškerou naději…

A pošesté – to už jsem jen nechávala slzy téct a nořila se do té hloubky, kterou měl příběh od samého začátku, jen já ji pro všechno to jiskření neviděla.

Když to bylo naposledy, četla jsem tím nejhlemýždějším tempem, abych se na konec dostala až ve dvě hodiny v noci, abych se pak schovala pod peřinu a až do půl čtvrté na to myslela a koketovala s myšlenkou, že ráno začnu znovu. Úplně od začátku. Od toho devátého listopadu, o kterém jsem si myslela, že je začátkem a náhodou, ale on byl prostředkem a osudem. A všechno to začalo Dylanem Thomasem…


Colleen Hooverová mě nikdy nepřestane učit a otevírat. Asi každá její kniha mě svým specifickým způsobem zraní – tak, že po nich zůstávají jizvy, které nedovolí zapomenout.
Nikdo není jako ona. A já ji miluji. Úplně šíleně.
To, co pro mě znamená její 9. listopad, nikdy nikomu slovy nevypovím… Nedokážu to.

A asi teď nedokážu ani nic jiného než myslet na Fallon a Bena… Jste jedenáctkou a tetováním, které není vidět. Jste tím nejlepším, co může dívka číst.

Pane Bože…

17 28.12.2021

Ten jazyk... Prostě jsem nikdy nečetla nic, k čemu by se dalo Rozmarné léto připodobnit. A i když mi samotný příběh nic moc neříkal, naladila jsem se na to, že čtu prostě takovou pohádku a užívala si tok Vančurových vět, které mi masírovaly mozek a srdce nechaly plesat láskou k literatuře a českému jazyku. K četbě jako takové, které jsem v posledních týdnech měla tak málo...

Rozmarné léto má příběh, ale o příběhu není... Tato novela předvádí náš český jazyk v té nevytříbenější podobě. Jeho krásu, malebnost, zvuk. Je stopou geniálního umělce.

Druhá kniha, ke které jsem se dostala díky maturitě a za její přečtení jsem skutečně vděčná.

17 18.12.2021

„Je to příběh z dob, kdy všechno kromě socialismu bylo ještě báječné...“

Byla jsem překvapená, jak mě to ze začátku bavilo... Malý přemoudřelý Kvido v čele správně potrhlé rodinky mi přišel úplně báječný a líbil se mi i styl vyprávění - originální a překvapivý. Dokud byl Kvido dítkem, o které se přetahovali jeho prarodiče, dokud mrzl se svými rodiči na terase v Sázavě a tropil všechny ty věci, které děti tropí - bylo to čtení, které hladí po duši...
Jakmile se ale převážná pozornost uchýlila k jeho otci, ztratila kniha jakousi hravost a mně se stýskalo po její první melancholické části. Možná, že bych knihu i odložila, kdybych neměla za povinnost ji dočíst...

Nebudu na ni vzpomínat ve zlém, protože něčím mi ta rodina přirostla k srdci... Nicméně pan Viewegh umí být stejně vtipný jako nudný... Tak nějak se to v BÁJEČNÝCH LETECH POD PSA střídá a čtenář vlastně neví, jestli se mu to líbí nebo ne...

Rozhodně zatím ale nejčtivější kniha z mého maturitního seznamu. ;)

7 18.12.2021

Takový zásah jsem od povinné četby nečekala… Zásah přímo do srdce.
Dílo, které mě přesáhlo… Ke kterému cítím, že se nedokážu vyjádřit.

Potřebuji si ho přečíst ještě jednou. Ale stejně neobjevím a nevstřebám vše.

Petr a Lucie je četba, která se zaplétá do mladého čtenáře tak silně právě proto, že je stejná jako čtenář sám… Je to tak silné. Tak silné, až z toho jde strach…

Krásnější než sen… Nejněžnější literatura. Srdcervoucnost. Blaženost.

19 28.11.2021

Jak s dětmi mluvit o holokaustu?
Co přiznat, co obejít, co vynechat?
Nepředstavitelné - zabývat se takovou krutostí s tak čistými dušemi...
Ale co dělat, když se ta malá dušička zeptá?

DÍTĚ S HVĚZDIČKOU je tak citlivé, jak jen může být... Odpoví na otázky pravdivě, nevyhýbá se smutným skutečnostem, pro která se nedají nalézt slova, ale zároveň neřekne vše... Podstatu příběhu dítě dokáže pochopit, obzvlášť s milujícím rodičem. Vcítí se, vzdělá se, ponaučí se.

Literární počin, kterého si cením...
Nikdy nezapomeňme. Dál vyprávějme. Opakujme se. Pořád a pořád dokola. Však fikce slouží pravdě. Nikdy nás to nesmí přestat bolet... Nikdy.

7 28.11.2021

To je taková radost...
To tak blaží duši...

V této sbírce byla vzácnost narazit na čtyřverší, které bych již neznala, ale o to víc mě vždy nově objevená sloka potěšila.

Žáček se mi zapsal do srdce... Básník, kterého čtu nejraději po půlnoci.

3 27.11.2021

Měla bych se stydět, když to pro mě bylo čtenářské utrpení?

Vlastně vůbec netuším, co k tomu napsat... Sama od sebe bych po této klasice nikdy nesáhla. To, že se bavit rozhodně nebudu, jsem poznala z již prvních pár stran.

Jazyk pana Vrchlického mě vnitřně nerozechvěl, byť jsem si po celou dobu uvědomovala jeho spisovatelský talent. Asi jsem byla vnitřně tak naštvaná, že se tím musím prokousávat, že jsem neměla sílu ocenit jeho nápaditost a zoufala si, kolik "vtipných" zápletek budu muset ještě přetrpět.

Dobře, tak už konečně vím, o čem je ta slavná Noc na Karlštejně... Ale už nikdy víc, prosím...

6 27.11.2021

Kdysi v 19. století možná převratná povídka...
Dnes jen milá pohádka, přes jejíž limonádový konec se nepřenesu.

Nečetla jsem toto dílko z vlastní vůle.
Tvorba Boženy Němcové nikdy nebude tak zajímavá jako její skutečný život. Navíc se nedokážu ubránit pocitu, že ten konec prostě nemohl být napsán z jejího srdce. Byla donucena dobou, nakladatelem...? Přece by se k takovému klišé neuchýlila sama od sebe...? Ale měly tehdy ženy vůbec nějaké jiné možnosti, které by právě ta klišé zbořily? No, alespoň na stránkách knih je mít mohly...
Divá Bára je vlastně velmi impozantní hrdinka a velmi sympatická je i její přítelkyně Elška. Věřím, že pro svou dobu tyto literární postavy mnohé znamenaly... Ale dnes?

Dnes je DIVÁ BÁRA právě tím, čím je - povinnou četbou. Protože jinak by asi upadla v zapomnění...

V každém starém příběhu se dá najít něco, co si čtenář převezme do své přítomnosti... To, co jsem objevila v DIVÉ BÁŘE, bych ale dokázala najít v další desítce současných knih. A poznamenalo by mě to úplně jinak...

7 27.11.2021

Postavy, za které by se člověk bil do krve a hluboký vhled do mrazivé historie Severní Karolíny jsou tím, kvůli čemu je kniha tak důležitá...

O eugenických programech jsem měla jen mlhavé povědomí, a když jsem knihu rozečítala, rozhodně jsem nevěděla, jak silné a bolestné téma mě čeká. Paní Chamberlainová se však ožehavého tématu zhostit umí a vytříská z něho maximum. Nastínit společenké klima tehdejší doby ve všech ohledech lidského života, vtáhnout čtenáře do komunity lidí žijících na pokraji bídy a zoufalství - to se autorce podařilo na výbornou. Měla jsem pocit, že "tam někde" v těch šedesátých letech na tabákové farmě žiju spolu s postavami...
Dostala jsem mnohem více poznání, než bych očekávala a nebála bych se tento román přirovnat k dílům Jodi Picoultové, která také kontroverzní témata roznáší na stránkách svých románů velmi detailně, tvrdošíjně a odvážně. Zkoumá lidstvo - jeho historii, jeho tabu, jeho provinění.
Po stylistické stránce je kniha poměrně jednoduchá, ale zato čtivá a rychle ubíhající.

Za spletitý děj, který se mnohdy nedal předvídat, a proto často překvapil - jedna hvězda.
Za překrásné postavy, které přinesou inspiraci i bolest, a na kterých vám bude hodně záležet - druhá hvězda.
Za probádání kusu historie, o kterém bychom všichni měli vědět víc, víc než je v této knize - třetí hvězda.
Za dychtivost a radost ze čtení, za atmosféru a bohatost příběhu - čtvrtá hvězda.

Pátou hvězdu většinou uděluji za "to něco nepopsatelného a nepřenosného - výjimečného, kouzelného", což tato kniha dle mého nemá.

NUTNÉ LŽI nejsou tak úplně nutné číst, ale to vědění v nich je nutné mít, znát. A správně s ním nakládat.

8 16.11.2021

Moje sedmá...

Jiří Žáček je u mě na vrcholu piedestalu básnické obce.
Žádná jiná poezie se mě nikdy nedotkla tak jako ta jeho.
Navracet se do jeho náruče je jako navracet se domů...

Vychutnejte si Třetí poločas všemi smysly.

4 10.11.2021

Chtěla bych Vám, drahá Vivian ukrytá v této knize, sdělit, že Edna Parkerová Watsonová, neměla pravdu. Vy jste víc než jen zajímavý člověk… Troufám si tvrdit, že každý, kdo si přečte Váš životní příběh, by se mnou souhlasil. Jste odvážná, inspirativní a zcela okouzlující. Každá žena by toužila po přátelství s vámi… Kdybyste existovala, schránku byste měla přeplněnou dopisy jak od starých žen, tak mladých dívek…

Elizabeth Gilbertová… děkuji, že jste ji stvořila. Všechny potřebujeme číst slova Vivian Morrisové. Všechny potřebujeme Vás.

………………………………………………………………………………………………………….......................

MĚSTO DÍVEK mě uhranulo.
MĚSTO DÍVEK mě osvobodilo.
MĚSTO DÍVEK mě polaskalo. A přijalo.

Neumím slovy vyjádřit, jak fascinující příběh držím v rukou –
nepředvídatelná dějová smršť,
odzbrojující ženské hrdinky,
okázalé město čtyřicátého roku minulého století,
chybující mládí přelévající se do moudrosti stáří,
láska k životu a sobě samé dodávající kuráž žít svobodně bez všímání si pohledů druhých,
pikantní zážitky na každém rohu zářícího velkoměsta,
dívky, jimiž bychom chtěly všechny být alespoň na jednu jedinou noc v životě,
život plný touhy a kapek nebezpečí, které po vás stečou jakoby nic,
láska k muži, jehož se nemůžeme dotknout ani ho vlastnit – ta, kterou příběh začíná a nekončí.

Ženské. Smyslné. Ambiciózní.
Pokud jste žena, musíte ji poznat. Ať je vám kolik chce let, ať jste jaká jste - ještě o tom nevíte, ale potřebujete Vivian Morrisovou. Potřebujete zážitek takové úrovně, že pro vás čas, ve kterém knihu budete číst, může být časem zlomovým. V přístupu k sobě samé, k nazírání na žití.

Vzpamatovat se by znamenalo onemocnět… Zůstat s Vivian Morrisovou, nechat ji na sebe působit v každém dalším dni života, by znamenalo léčit se. Být ženou, co se neomlouvá a nestydí. Silnou, bohatou, sebejistou. Neztrácející kuráž.

Uvízla jsem ve MĚSTĚ DÍVEK. Díky Bohu!

9 07.11.2021

Jasně, že má čtenář vysoká očekávání, když se kniha stala tak úspěšnou, oceňovanou, prodávanou... Potom je opravdu těžké ta očekávání naplnit nebo dokonce přesáhnout.

Od Stiny Jackson jsem zhruba před rokem četla Pustinu, na jejíž děj jsem již zapomněla. Na prostředí a překrásnou atmosféru ovšem nikoliv.
A myslím, že až se mně zeptáte za rok na Stříbrnou cestu, řeknu nejspíše to samé. Pochybuji, že si budu pamatovat děj a jeho vyústění, ale tu atmosféru, přírodu a bílé noci z hlavy nevyženu.
Po této stránce byla kniha opravdu krásná - poskytla čtenáři domov, útočiště. I do postav se dalo bez problémů vžít a čtenáře sytil jejich žal, utrpení, šílenství, kterým oplývaly.
Dokonce jsem byla nadšená, že to, co jsem si už před polovinou knihy začala myslet, se potvrdilo jako pravda. Tím se stal příběh důvěryhodným, i když nijak šokujícím. Nicméně já upřednostňuji to první.
Přesto - příběh se někdy nezdravě táhl. Ubíral na dynamice. Stával se těžko stravitelným.
Šílenství, které ke konci vypuklo bylo neukočírované. Jako by té hrůzy nebylo samo o sobě dost.
A pak... První polovina knihy, která se odehrává pod neotřelým půlnočním sluncem, je jaksi magičtější než její druhá část. Jsme o půl roku dál a léto ztrácíme někde v dálce... Postavy nacházíme v pro nás neznámém rozpoložení. Chtěla jsem se vrátit zpět....
Konec rychlý. Náhlý. Chybělo mi setkání Meji a Carla-Johana. Chyběl mi průnik do bratrské trojky a to, co vlastně věděli, nevěděli, co cítili.
Bylo toho ještě tolik k probádání...
Co mě ale mrzelo nejvíce, byl přenádherný hrdina, který se objevil poměrně brzy, a pak již nedostal vůbec žádný prostor. Jen jednu jedinou zmínku... Ztracený osamocený Patte.

Vlastně nevím, jak příběh chválit, ani jak ho kritizovat. Někdy jsem si ho užívala, doslova hltala, a někdy se modlila, aby se to už proboha někam hnulo, aby už byl všemu konec. O své teorii jsem v podstatě nepochybovala - přišla mi dost průhledná.

Sama jsem zvědavá, co ve mně z příběhu zbyde... Jak moc časem zapomenu na celý Norrland a jeho obyvatele. Třeba mě překvapí, že se nakonec v paměti uchytí... A třeba vystřízlivím rychle.

Ani nevím, zda knihu doporučit... Takovou rozporuplnost jsem již dlouho necítila. Určitě ale existují lepší thrillery. O tom nemůže být pochyb.

6 29.10.2021

„Možná se někdy člověk osvobodí jen tím, že zradí ty, kterým dluží věrnost.“

Ve skutečnosti se s touhle výjimečnou sbírkou neloučím... Těším se, až ji znovu otevřu v povolanějších letech, kdy se naleznu mezi mikropříběhy a bude to, jako bych si četla o svém životě.
Z knihy na mě dýchá ryzí, ničím nepřikrášlená a tolik krásná člověčina. Svět, který znám, i který ne, ale o jehož existenci nepochybuji.
Přínos této útlé knihy je nesmírný. Vyobrazení lidských životů,
utrpení,
křivd,
výčitek,
útrap,
chyb,
strachů,
myšlenek,
bolestí,
lásek,
svárů
- celkového prožívání se ani nedá pokládat za fikci.
Jako by to všechno někdy a někde existovalo...

Srdcovou záležitostí se pro mě stala atmosférou a významem nepřekonatelná povídka Léto na ostrově.
Mistrně pojatý konec má úplně první příběh Umělá inteligence, u kterého jsem pochopila, že v rukou držím klenot. A ne jeden.

Schlink je autor, který se mi v tomto týdnu vryl nesmazatelně do srdce. Kdysi jsem četla Předčítače, nicméně tohle bylo dílo ještě silnější. Nedokážu popsat, jak moc je ta kniha detailní, jak moc krásným jazykem oplývá a jakou moudrost v sobě ukrývá. Jak moc mi bylo všeho líto, jak mi někdy bylo s postavami bezútěšně a jak moc jsem přemýšlela o každém odstavci a prociťovala každou větu.

Mistrovské dílo.
Kniha, která s vámi bude mít soucit. A vy s ní.

„Jsem pořád smutnější a je dobře, že smrt tomu udělá konec.“

8 26.10.2021

Rupi Kaur je jako zjevení.

Nějak žijete...
Nějak přemýšlíte...
A najednou se zastavíte.

Obalujete se jejími slovy, které hojí rány a dávají volnost.

Její básně jsou jako dioptrie, díky kterým vidíte zřetelněji. Jsou náplastí, pod níž se zacelí zranění.

Mám ji ráda. A mám ráda to, co ve mně probouzí - jak mě učí se na sebe dívat.

5 17.10.2021

Prodýchat se na poslední stránku…
Vydechnout… Ohromeně.
Příběh, který nezdechne.
Zuzanina dechu se nikdy nezbavíte.

Pro mě příběh tak niterný, že o něm ztěží dokážu psát. Neumím ho obalit do slov, neboť jazyk Jakuby Katalpy je vším… Sladký jako Liebeskindův cukr. Po nádherném nenávratném dětství a dospívání hlavní hrdinky drsnější než smirkový papír.

Vím, že se neodpoutám. Cítím ten příběh ve svých útrobách – jak se mnou plazí. Svírá mě a bodá. Při vzpomínkách na první polovinu knihy unáší do snového světa, ze kterého se mi chce nyní plakat.

Světlo a tma.
Láska a nenávist.
Dobro a zlo. Strašně moc zla.

Zuzana.
Jan.
Hanuš.

Překrásný pan Liebeskind.

Vůně lesa.
Neutichající sténání cukrovaru.

Sladkost.

Prach.

Tělo, co vydrželo. Duše?

I když se do Holašovic vrátím – a že ne jednou, nebude to stejné, protože už vím, jaký osud čeká chlapce se zlatými vlasy a dívku, která ho hledala na stránkách obrázkové knížky.
Nevyhnutelná nutnost popasovat se s utrpením hrdinů, které milujete, je krutá.
Jen s chabou útěchou knihu odkládám, abych se k ní mohla vrátit, i když tak úplně se už vrátit nelze – tam, kde ještě nevíte, co bude…
Pochybuji, že někdy zapomenu. Zuzany se nezbavím… Ani nechci.

Jakubě Katalpě se klaním a posílám upřímné a objímající „děkuji“.

27 15.10.2021

(SPOILER) Rozporuplná kniha o tom, jak by to v životě chodit nemělo...
O rozhodnutích, která činíme, aniž bychom si uvědomovali, jak zásadně nás mohou ovlivnit.

Nad každou stránkou se vznáší otázka: kdo je matkou malé Alice? I teď, když jsem knihu dočetla, na ni nedokážu odpovědět.
Autorka se pustila do kontroverzního tématu, které mnou již dlouho rezonuje - a zvládla ho na výbornou.
Postavy, jejichž jednání jsem od začátku neschvalovala, jsem si přesto dokázala oblíbit a a jít s nimi po cestě bolesti, žalu, ztráty, strachu a smutku, aniž bych je odsoudila.
Líbil se mi způsob vyprávění autorky. A i když je její styl psaní poměrně jednoduchý, brzy jsem v něm našla zalíbení.

Autorce se podařilo vytěžit z tématu hodně, nicméně to, co se stane v druhé polovině knihy, vše změní. Najednou jde o život... Malá dívenka se nikdy nemusí dozvědět pravdu o svém původu, čímž se problém "vyřeší". V tomto případě ano... i když tím nejhorším možným způsobem.
Pokládám si ale otázku: co by se stalo, kdyby Alice neonemocněla? Co prožívají děti, jejichž zmatek si neumíme představit, když jim je upřeno právo na biologického rodiče?

O Battenově chorobě jsem neměla před čtením knihy nejmenší ponětí. Osud dítěte postiženého touto nemocí se mě dotkl a já poslední strany dočítala se slzami v očích. "Konec" knihy je světlem, které naplnilo stránky, jež by mohly mít pokračování... Autorka vše ukončila tak, aby se čtenářovo srdce úplně neroztrhalo...

Věřím tomu, že by to takhle v životě mohlo být.
Věřím tomu, čemu jsem věřila před přečtením této knihy. Příběh mě jen utvrdil v postojích, které mám vůči dnešním cestám k rodičovství.

Dojalo mě to, trhalo na kousky a v duchu jsem autorce tleskala a děkovala za tak vnímavé otevření tématu, jehož etické stránce se tu nikdo nevěnuje. Alespoň takový je můj pocit...

Kniha, na niž se jen tak nezapomene.

9 09.10.2021

"Víly právě přestaly tančit. Lišky zavětřily."

Není škoda přečíst to na jeden nádech? Když každá stránka je jako úder srdce?

Jemnost.
Cit.
Rytmus.

Dívenka každou stránkou starší a zraněnější.
Neskutečně živoucí fragmenty.
Střípky života nesmazatelně vryté v paměti člověka.

Dětství, jaké by nemělo být. Dětství, které pominulo.

Shledávám knihu jako nesmírně silnou a emocionálně zatěžující.
Nesmí mi chybět mezi těmi, kterým se častým čtením poláme hřbet a odrbou stránky.
Klenot...

15 05.10.2021

Thriller, který mně osobně nedal spát...
Bavil mě stejnou měrou, jakou mě děsil.

Nečekala jsem, že mě příběh dvou zmizelých dívek, houževnatého agenta a rodiny ustrnuté v tragédii tolik pohltí.
Veškeré dění v knize bylo napínavé a drásající - ať šlo o spletité vyšetřování, o popisy mrazivého věznění a neúnosného týrání nebo o brodění se v bolesti, pocitech beznaděje a výčitkách rodičů, kteří přišli tím nejhrůznějším způsobem o vlastní dítě.
Líbilo se mi, jak byly postavy psychologicky rozebrané a tempo příběhu téměř nekolísalo. Stránky ubíhaly a přinášely nové stopy. Odhalovaly víc a víc.

Originalita samotného zločinu knihu ozvláštňuje nejvíce...
Odhalení pachatele bylo za mě šokující a nečekané. Během čtení jsem tuto postavu nepodezírala, nicméně to příběh velkolepě uzavřelo.

Thrillery nečtu příliš často a nejsem jimi přesycená. A tak, když se mi dostane do ruky něco podobného Kylie Brantové, většinou nedokážu přestat číst a neumím být nenadšená.
Příběh jsem si užila na úkor klidného usínání... Ale stálo to za to.

Troufám si říci: nezapomenutelné... A myslím to vážně.

8 02.10.2021

Vím, že ZTROSKOTÁNÍ není dokonalé... Některým pasážím v příběhu chybí vybroušenost a detailnost. V určitých chvílích jsem potřebovala dovysvětlení...
Nicméně - dávám na srdce. A i když mé hlavě tenhle příběh způsobil pochyby a poslední kapitolu bych nejraději přepsala, srdce mi pro tento příběh bije.
Vím, že na něho nebudu vzpomínat jinak než s láskou a vášnivou touhou opět se do knihy začíst a prožít ji celou znovu poprvé.

Způsob vyprávění, který autorka zvolila, vytvářel napětí. Minulost střídala přítomnost. Lily střídala Davida. Příběh byl díky tomu pestrý, bohatý, hmotný a nikdy nenudil. Držel si své dokonale budované tempo. Četl se lehce.
Udržoval mě v transu. Když jsem knihu nečetla, myslela jsem na ni a vlastně si přála ji nikdy nedočíst.

Kniha se mi zaháčkovala do duše...
Jedna z těch, na které vzpomínáte jako na dovolenou...
Výjimečná...

Příběh Davida a Lily, jejich boje o přežití, jejich ostrova mě uhranul. Drama, nepředvídatelnost, láska, akce, vášeň, lži, emoce a lidskost - je tam prostě všechno, o čem sníme, když sníme o dobré knize.

Pro mě je román Ztroskotání srdcová záležitost, kterému pro ty vlny emocí a monzun radosti ze čtení odpouštím jeho nedostatky... Neroztrhám jeho poslední stránky, i když mi ony roztrhaly duši.

Ještě dlouho to celé budu mít před očima, jako bych to sama zažila... Ještě stále jsem na straně 173 a poslouchám žraloky...

6 25.09.2021