Anna 13 komentáře u knih

"Domov není vždycky jen místo, viď?"

Upřímně? Kolikrát jsme tohle už četli nebo slyšeli... Vzhledem k tomu, jak silně byla kniha propagovaná, jsem očekávala, že bude také výjimečná... Ale většina citací je jen ohraným klišé, zasazeným do něžného příběhu čtyř netypických postav.

Grafická podoba knihy je úchvatná... Desky knihy svádí k myšlence, že držíte doslova klenot. Nicméně nadšení se u mě nekoná...

Jako dárek dětské duši... to určitě ano. Neboť dítě "uslyší" prostřednictvím knihy tyto věty poprvé... A dostane je krasopisně napsané, doprovozené laskavými malůvkami.
Nadchne, protože to všechno bude nové - dosud neslyšené...
Starší čtenář knihu buď přijme nebo se do ní rovnou zamiluje, či ji odsoudí jako vykradačský počin...

Kniha vede k laskavosti. Je plná dobra. A to je něco, co jí nelze upřít. Proto ji i přes své zklamání nezavrhuji... A pokud v lidech bude plodit lásku a dobro, má důvod být mezi námi.

10 12.06.2022

Pamatuji si na moment, kdy jsem si říkala, zda to nevzdat... Knihu jsem dočítala s čím dál větším pocitem mrzutosti a znuděně jsem přeskakovala stránky, což je něco, co skoro nikdy nedělám. Celé vyústění - ten šokující okamžik, který vyzněl trapně a zradil doposud přítomného čtenáře - mě přesvědčilo o tom, že jsem to měla vzdát a raději se nedozvědět, jak to celé bylo...

Co způsobilo, že jsem knihu neodložila? Dopisy, které si mezi sebou hlavní hrdinové vyměňovali... Jejich láska, která se v průběhu let proměňovala - slábla i sílila. Schopnost odpustit čin, který způsobil tu největší bolest na světě.
Konec mě zklamal. Jako čtenářka jsem se cítila oklamaná a podvedená.

Knihu nedoporučuji a autorce bych si dovolila oponovat: láska nemá důvod. Její neustálé "miluji tě, protože..." mě iritovalo v každém dopisu.

I když jsem přečetla vše, co od této spisovatelky bylo u nás vydané, zakazuji si dávat šanci dalším jejím příběhům, ať už jejich anotace budou znít sebelákavěji...

4 12.06.2022

Delphine de Vigan mě uchvacuje... A to každou větou, kterou mi vloží do mozku. Pokaždé jsem jejím příběhem zcela pohlcená. Tluče se ve mně touha nepřestávat a dát její knihu na jeden zátah s touhou šetřit si ji a mít pořád ještě pár kapitol před sebou...

NO A JÁ mě vytrhla z déle než měsíčního nečtení a předložila mi příběh, který se četl sám. Který dýchal a ožíval v mé hlavě, aniž bych mu musela pomáhat. Líbilo se mi nahlížet na svět čistým nezkaženým pohledem třináctileté dívky, která vnímala nespravedlnost a utrpení světa, opravdu ho viděla a nedokázala přijmout věci tak, jak jsou. Která se nevzdávala a věřila, která v sobě měla tolik dobra a naděje, že si člověk sám není jistý, jestli byl kdy stejný. Stejně dobrý a čistý.

Paříž a její světy, které autorka propojuje v jeden.
Balancování na prahu dítěte a dospělého.
Neporazitelná absurdnost všeho a všech...

Kniha je i přes krutost lidských osudů nesmírně laskavá, vrací čtenáře do nevinných dětských let - k přímočarosti, jednoduchosti a dobrotě.
Na příběhy paní de Vigan se nezapomíná... A tak ani Lou, No, Lucas a další hrdinové nádherně vykresleného příběhu neupadnou v zapomnění.
Nemohu se dočkat dalšího díla této spisovatelky - královny svého žánru, královny současné literatury.

11 08.05.2022

Jsem také Anna... A bohužel také moc dobře vím, co je úzkost. Úzkost z úzkosti.

Jsem ráda, že vznikl komiks, který mladým i dospělým přiblíží tento problém. Jako člověk, který ví, o čem tohle je, si dovolím říci, že se autorům povedlo pomocí obrázků a slov dobře vyjádřit, s čím se potýkají lidé s úzkostnými poruchami a panickými atakami.
Pokud bych měla hodnotit příběh jako takový, tak se bohužel musím snížit k průměrnému hodnocení. Nevěřila jsem celému tomu výletu, reakcím rodičů a koneckonců ani citům Maxe a Anny.

Zkrátka jsem ráda, že se mi komiks dostal do rukou, nezavrhuji ho, ale myslím, že by potřeboval trochu osvěžit, zpravděpodobnit a ubrat na možná příliš dramatickém konci.
Tak úplně mi tato podoba příběhu nesedla.

9 07.05.2022

Polaskání duše...

Křehká krása silných veršů.
Co báseň to vzpomínka. Co řádek to cit.
Zkrátka Seifertova Maminka.

"Ač do dneška jsem neslyšel,
jak v noci slavík zpívá,
z těch veršů však ten ptačí hlas
znám dávno, odjakživa."

29 20.03.2022

Opravdu nevím, co k této jemné,
hluboké,
citlivé,
něžné,
smutkem prostoupené,
křehké knize napsat.

Člověk se s ní prolne.

Vzdám jí hold mlčením...

11 12.03.2022

Velmi povedené.

Krátké, barevné, strohé, sympatickou formou podané citlivé téma, které v nás vzbuzuje rozpaky, soucit i empatii. Autorka se vykreslila a vypsala z vlastní strastiplné cesty, z emocí a obav, kterých byla plná a za to jí patří můj respekt - otevřít se s tak intimním trápením světu určitě nebylo snadné...

BEZDĚTNÁ přivede k hlubšímu zamyšlení, vzdělá, pobaví i rozesmutní.

11 10.03.2022

Ten konec bolí tak strašně, že se to nedá vydržet. Poslední dvě kapitoly čtu ještě jednou, protože je to tak opravdické, až se úžasem zalykám.
Nemohu uvěřit, že knihu opouštím, že už nebude. Po necelém týdnu se s ní musím rozloučit a vůbec nevím jak na to. Nedokážu ty dva pustit. Ani ji. Ani jeho. Natož ten ostrov...
Jaký bez ní bude zítřek? Vždyť já se probouzela s myšlenkou na pláže, žraločí zuby, nevylíhnuté želvičky, špinavou dodávku, modrý domek, bosé nohy a Miahovy šortky. Tohle prostě nezvládnu...

Všechny ty jejich rozhovory...
Všechny ty jejich výpravy...
Všechny ty malé zázraky...

A pak konec... Měla jsem chuť utopit se v oceánu. Hruď mi svírala opravdická bolest a přes slzy jsem neviděla slova, která jsem tolik číst nechtěla a do poslední věty jsem doufala...
Nejde to popsat, nejde... Až takhle skutečně vidím a cítím jen málokterý příběh. Nikdy bych neřekla, že zrovna ten od Nivenové takový bude.

Pro mě odjištěný granát.
Malá smrt.

Je v ní úplně všechno.

Rozloučit se s tím vším, co kniha obsahuje je tragédie. Kterou ovšem musím zaplatit.

Děkuju, děkuju, děkuju. Budu se snažit nezapomenout na sebemenší detail ostrova a života na něm. A jestli se něčeho opravdu bojím, tak toho, že zapomenu jen sebemenší střípek z Jeremiaha Crewa - kluka, který byl jako domov a zítřek.
Ne-smím za-po-me-nout. Nikdy.

Ten konec... Pročtete se k němu a kniha dostojí svému jménu: budete "bez dechu". Jako by vás škrtila.
Nechápu, jak to mohla Claudine Llewelyn Henryová přežít.

"Jemu. Mně.
Mně. Jemu.
Nám. Propojeným.
Jsou to zablácené nohy a zamčené sklepy a krvavě rudý Měsíc a všechno, co jsme si navzájem řekli, když nikdo jiný neposlouchal."

Roztrhalo mi to srdce na cáry...

8 10.03.2022

Na první pohled možná jen "další holčičí komiks". Na druhý příběh o neuvěřitelné dívčí odvaze, hledání lásky a dospívání v krasobruslařském oddílu.

Klouzáme se s hrdinkou po ledě a sem tam odběhneme do školy nebo do postele, abychom už zase mohli být na stadionu. Hlavní linie příběhu se táhne světem krasobruslení, ale odbočky směřující domů, do školy, k přátelům a úkolům nemůžeme jen tak minout, neboť vypráví důležité životní okamžiky, které se nás za Tillie hluboce dotýkají.
Pointa příběhu je velmi smutná. A proplétá se vším. Odráží se od všeho.

Kniha je krásná, svižná a upřímná. Mnoha dívek se v Piruetách nalezne. Neboť všechny je točíme dosti podobně. Ať už na ledě, nebo jinde...

Tillie Waldenové děkuji za odvahu, se kterou tuto knihu tvořila. Vysoce si toho cením.

6 03.03.2022

Kniha mě nebavila.
Kniha mě nudila.
Kniha mi nic nedala.

Byla až natolik nijaká, že je dost možné, že si jí autorka ke mně uzavřela cestu se svými potencionálními dalšími příběhy.
A to to po nic moc neříkajícím začátku vypadalo nadějně. Jakmile ze scény zmizela dvojice plytkých vyšetřovatelů a my začali odkrývat temné hlubiny minulostí hlavních postav, bavila jsem se. Hltala jsem to… asi osmdesát stran. Pak už to bylo jen takové motání se ve vztahových úhelnících, kdy mi byli samotní hrdinové již celkem volní…

Je pravda, že jsou to už roky, kdy jsem četla DÍVKU VE VLAKU a DO VODY. Sama nevím, jak by se mi tyto mnou hodnocené pětihvězdičkové romány líbily dnes. Ale po tolika letech čekání na novou Paulu Hawkins jsem opravdu šokovaná z toho, jak nudný příběh se přede mnou tři sta stran odvíjel – bez jakékoliv možnosti přesahu.
Možná je tato kniha také znamením, že bych už neměla vyhledávat thrillerový žánr – že jsem prostě už někde jinde a tohle už je za mnou – mé duši už něco takového zkrátka nestačí. Nevím.

Vzpomínat nebudu. Není na co.

6 26.02.2022

Když tě všednoden smete jako vagón podzemní dráhy.
Když už prostě nemůžeš…

Dvacátý květen Delphine de Vigan je plný strasti a osamělosti. Je to den, který může zažít každý. Bez výjimky.
Příběh pod příběhem…
Dva lidé na trati. Dva lidé bez naděje?

Tolik odboček, které minuli… Po kterých kdyby se vydali, četli bychom jinou knihu.

Realita bez příkras a útěchy.
Ta absurdnost všeho…

My všichni v té knize jsme.


Objevit Delphine de Vigan znamená nevycházet z úžasu… Kdo to proboha je?


Nezapomenu…

14 19.02.2022

Četla jsem ji s neuvěřitelným zápalem a vykulenýma očima… Síla. Fakt, že jo.

To všechno kvůli neprohlédnuté iluzi, pocitu méněcennosti a nesebehodnoty. Jak je vůbec možné tohle na sobě samé dopustit? Jak je možné být dospělým a podílet se na baletní tyranii – dokonce už u desetiletých dívenek?
A to, co mě nejvíc pálí – děje se to pořád? Takhle? Změnilo se něco?

Balet je peklem. Cestou, která snad nemůže dojít naplnění – alespoň podle těchto příběhů ne. Je to jen bolest, sebepopření, trýzeň. Jsou to muka, odříkání, ztráta sebe samé. Je to úzkost, strach a nenávist. Je to otázka proč?

Kniha je velmi tísnivá a hlasitá. Du forma vás polapí a vtáhne – mnoho toho na vás přenese, neskutečně moc emocí probudí.
Cítíte s baletkami - cítíte potřebu ty křehké dívky uzdravit, obejmout a zbavit je vší té tíhy.
Je to neuvěřitelně krutý svět. To, co Miřenka Čechová ve své knize popisuje, si doopravdy nepředstavíte. Je to tak hrozné, že se až rozhodujete, jestli tomu vůbec budete věřit.

Kvůli čemu, proboha, tohle všechno? Nedává to vůbec smysl. Ne mně. Ne té, která tancem kdysi také dýchala, a která měla to štěstí, že neměla dispozice a odvahu, jinak by teď byla zlomená.

Tohle je nelidské… A panebože – jde o děti!

11 17.02.2022

Pouta jsou paralyzér.
Po dočtení nastane stav ochromení…


Nepřichází ke mně slova, kterými bych mohla tento čtenářský zážitek popsat. Pokouším se o to již druhým dnem, ale paní de Vigan mi zkrátka sebrala dech a schopnost nějak se k jejímu dílu vyjádřit. Nejde mi to… Cítím, že k tomu vlastně není, co napsat, neboť si neumím představit člověka, kterého se příběh Théa a všech kolem něj nedotkne. V každém z nás se po poslední větě probudí něco jiného… Ti, co četli nepotřebují číst komentáře a ti, kteří ještě ne, potřebují jen absolutně odrovnané reakce, aby po jejím ovzduší zatoužili.
Takže – nemám slov. A zároveň jsem jimi naplněná. Těmi od neskutečné Delphine de Vigan.

Poutům absolutně nic nechybí a nic v nich nepřebývá.
Jsou dokonalé. A zasluhují si tu nejvyšší možnou pozornost.

Nemohu se dočkat, až se touto autorkou nechám dál utvářet...

11 13.02.2022

Nicholas Sparks...
Mám pocit, že ho čtu odjakživa.
Ale mezi jeho Návratem a mnou nedošlo k chemii. Možná proto, že Trevor s Natalie mezi sebou také žádnou neměli.

Musím přiznat, že je pro mě tato kniha jistým zklamáním. Kdyby nebylo Callie, příběh by na romantickém základu neobstál. U mě rozhodně ne. Je průšvih, když si hrdinové řeknou, že se milují, ale vy jako čtenář pod těmi slovy ten cit ne a ne najít.
Připomnělo mi to, že tyto frustrující pocity nezažívám se Sparksem úplně poprvé, že i jeho Volba příliš vášně a houroucího citu neobsahovala.
Pak si ale vzpomenu na Nejdelší jízdu nebo Spřízněnou duši a musím se ptát: co se stalo? Jak může autor takových knih napsat něco tak suchého, studeného a zdrženlivého? Netuším...

Obávám se, že ve mně Trevor s Natalie nezanechali stopu. Že si za půl roku nebudu pamatovat, kým byli. Teď ještě stále pátrám po důvodu, proč oni sami považovali svou lásku za osudovou, a kde jsem se já ztratila, že jsem to necítila s nimi. Ale za pár měsíců už nejspíš uvidím jen ten dům, včelí úly a zátoku s aligátory. Což je na Nicholase Sparkse málo.

Příběh Callie, který v určitou dobu upozadí vše ostatní, je ovšem srdce drásající. Je téměř nepředstavitelný a bolí tak, že se budete muset zhluboka nadechnout, abyste mohli pokračovat.

Kniha, ve které je dobře... Ovšem nedosáhla svého žánru. Nenaplnila očekávání. Zapomenutelná - kruté, ale pravdivé...

3 09.02.2022

Skutečný život v uměleckém díle...

Slova.
Barvy.
Obrazy.

A mezi nimi, na nich, v nich... bolest.

5 04.02.2022

...
Tři tečky.

Úplně jako komentář postačí. Neboť tady není co komentovat.

Čtenář truchlí. A nikdy truchlit nepřestane.
Nikdy, ale opravdu nikdy nezapomene.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přiznám se, že poprvé jsem se s chlapcem v pruhovaném pyžamu poznala ve filmu. Konec tohoto příběhu považuji za něco, co se do mě hluboce otisklo. Co všechno přežije. Je to přesně ten druh konce - je to TEN příběh, který nikdy neupadne v zapomnění.
Během závěrečných titulků jsem brečela, nevěděla, jak mluvit se sestrou a potřebovala si hodinu povídat se svou klávesnicí, abych si to dokázala srovnat, znovu prožít a stejně… nepochopit. Je zbytečné psát, že jsem tu noc nezavřela oči - ze strachu, že se prostřednictvím snu znovu setkám s Brunem a Šmuelem a nedokážu změnit konec příběhu...
Ta bolest nikdy nezmizela.

Pak nastal čas na knihu. Ne náhodou v týdnu, kdy jedna britská studie uvedla důvody, proč je kniha pro mladší čtenáře naprosto nevhodná.
Zranilo mě to dřív, než jsem knihu přečetla.

Chlapec v pruhovaném pyžamu není příběh, který by měl dokládat historická fakta. Vzdělává jinak… Skýtá mnohá ponaučení, rozvíjí emoční inteligenci, hladí po duši a obrací nás jakoby dovnitř. Z dospělých jsou rázem děti. Děti, které neví nic o zlu, které je obklopuje.

Tato knížka je něžná, nevinná, laskavá a nesmírně krutá zároveň. Moje láska k ní je pozoruhodně intimní. Nemám pocit, že bych ji vůbec dokázala vyjádřit. A nesmírně se mě dotýká, že by chtěl někdo tento příběh nějakému dítěti odepřít.
Přeji si, aby měl každý ve svém srdci svého chlapce v pruhovaném pyžamu. A nikdy si ho nenechal nikým vzít.

12 29.01.2022

"Nechoď na mě s tím, že příroda není zázrak. Neříkej mi, že svět není pohádka. Ten, kdo to nepochopil, si toho možná všimne až těsně předtím, než se pohádka bude chýlit ke konci."

Tohle není jen příběh.
Je to životní filosofie.

Dívka s pomeranči je tajuplnou záhadou, jejíž rozuzlení vás přinutí připustit si, že někdy je život pohádka.
Dívka s pomeranči je ale také knihou, se kterou rozhodně nebude souznět každý čtenář. Myslím, že zrovna u této knihy opravdu hodně záleží na okamžiku, kdy ji otevíráme.

Dívka s pomeranči mě doslova nadnesla... Uchvátila. Natolik, že jsem si celý dopis Jana Olava chtěla přečíst ještě jednou... A možná že to udělám a knihu do knihovny hned nevrátím.

Přála bych si, aby čas nezměnil způsob, jakým ji budu v budoucnu číst znovu, ale nejspíš to bude čtení natolik odlišné, že to bude jako číst ji poprvé.
Ale moc bych si přála cítit tu knihu stejně.
Moc bych si přála jejímu příběhu dál věřit.

Miluju Dívku s pomeranči.
Je to uhranutí. Je to něha. Je to skvost.

"Snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje."

8 23.01.2022

Kniha u mě balancuje mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a já se nemohu rozhodnout, jaké hodnocení jí udělit.

"Hrázný" je umělecké dílo a za mě rozhodně nejlepší povídka z celé sbírky.
"Chobotnice" je střípek dětství. Hmatatelný. Krásný.
"Interview" je ženské, smutné a pro mě nejspíš nezapomenutelné.
"Samozřejmě že se podívala" má nejnapínavější děj. Tak nějak vybočuje. Nemohu se zbavit pocitu, že je napsaná na efekt, zavání lehkým přeháněním, a možná proto se ve výsledku líbí.

Bavilo mě nakukovat do jednotlivých povídek. Bylo to, jako byste nahlédli do okna něčí hlavy... Rychle. A zahlédli jen krátký úsek z lidského osudu. Jen taková ochutnávka - povětšinou dosti hořká.
Byla jsem vždy plná očekávání, co mě čeká na dalších pár stránkách - jaké lidi tam potkám a kde se ocitnu.
A když se mi to nelíbilo - nevadilo. Rychle to skončilo a já se nořila do dalšího, úplně jiného světa.
Bylo to jako kouzlo a já byla nadšená a musela se nutit dělat si pauzy, abych knihu nezhltla za den.

Nicméně... Tolik povídek mi proteklo mezi prsty. Nezaháčkovaly se. Některé zůstaly mnou zcela nepochopeny.
A když se zeptám, na co budu vzpomínat, zjišťuji, že asi možná vzpomínat vůbec nebudu. Rozhodně ne na konkrétní příběhy. Možná ještě tak na pocity, které jsem během čtení zažívala.

Hvězdami se mi kniha špatně hodnotí. Protože ani nevím, jestli se mi samotná líbila. Jako celek.
Když hodnotím povídku po povídce, vychází mi, že zaháčkované mám čtyři a to je z osmnácti povídek chabý počet.

Prolétly, prolétly hlavou...
A jsou pryč.
A já nemám v srdci skoro nic.
- Tak asi tenhle pocit.

5 20.01.2022

Když jsem si tuhle knížku rozbalila u vánočního stromečku, rozbrečela jsem se...
Můj milovaný Žáček od mého milovaného tatínka... Dar.

Neplánovala jsem, že celou sbírku přečtu za večer, ale nedokázala jsem se přestat sytit obrazy, které mi vyskakovaly v hlavě... Těmi, které umí "namalovat" jen pan Jiří Žáček.
Co báseň, to cit. Ojedinělý, hravý a zcela nenapodobitelný.

Objevovala jsem na stránkách staré známé skvosty, ale povětšinou jsem nacházela nové lesknoucí se perly, které mě přiváděly v úžas. Nebudu je vyjmenovávat, neboť pociťuji jejich dotek veskrze intimně...
Donedávna jsem nevlastnila jedinou sbírku básní pana Žáčka, ale teď vlastním tu pro mě zatím nejdokonaleji namíchanou. (Děkuji, tatínku...)

Sonety jsou navíc graficky tou nejnádhernější básnickou sbírkou, kterou jsem kdy držela v ruce. S nádechem starých časů, s citem pro barvu a písmo.

Už se těším, jaké bude její čtení podruhé...

5 17.01.2022

(SPOILER) "Doupě je stříbrná lžička, kterou mu osud vložil do úst."

A Ptáček opouští klec.
Vrzne branka.
Já cítím tři tečky... Vlastně nekonečno teček. Následuju je. Ztrácím se v příběhu, který už si nepřečtete...


Umírání. V tolika podobách.
Až se z toho člověku chce žít.

Hříchy páchané z lidské slabosti.

Odcházení, míjení, chybování, zpytování... Čekání na smilování. Čekání na konec.

Nesmírně bohatý román, jež má přesně tolik vrstev, kolikrát ho čteme... Věřím, že je pokaždé úplně jiný - někdy plný hněvu, jindy úžasu, pak zas soucitu...

Jakuba Katalpa je možná to nejlepší, co současná česká literatura může nabídnout.

14 04.01.2022