Annie1999 komentáře u knih

Hodiny - kniha, ve které se čte mezi řádky.

Virginia, mající moc nad všemi, kteří jí vznikají pod perem, nemá nad sebou moc žádnou.
Laura, žijící americký sen, ve skutečnosti žije ve snech a iluzích.
Clarissa, snažící si užívat všedních maličkostí, je neustále ponořena do minulosti.
Tři postavy, každá v jiné časové rovině, přesto zažívající podobný pocit uvěznění.

Už dlouho mě nějaká kniha tak nezasáhla. Jazykem, příběhem, myšlenkami.
Pane Cunninghame, tleskám.

17 17.06.2018

Dovolím si citát z knihy "Příběhy opředený život A. J. Fikryho" od Gabrielle Zevin:

"Přečetl toho dost na to, aby věděl, že žádná sbírka není plná dokonalých povídek. Pár lepších. Pár horších. Když máte štěstí, tak jedna mimořádná. Ty mimořádné jsou beztak jediné, které lidem utkví, a ani ty ne nadlouho."

"Stolek s citróny" není dokonalá povídková kniha. Ale dokáže zasáhnout, zasáhnout jistou hořkostí i kouzlem stáří, vyhaslými a znovu vzkříšenými jiskrami lásky a vztahů, zasáhnout řízností a i jemností. Lyrika emocí tryská z každé strany, postavy žijí a s každým slovem vstupují více a více do reality. Sbírka, která nejen připomíná, že pokročilý věk neznamená konec, ale především reflektuje pohledy na svět a na člověka samotného.

11 05.08.2018

(SPOILER) - SPOILER - SPOILER - SPOILER -
Na třetí díl jsem čekala měsíce. Za tu dobu se mé nároky vystupňovaly do nedosažitelných výšek, a když jsem nalistovala první stranu, krotila jsem se slovy: "ne, nedoufej, Letní zahrada je určitě krásná kniha, ale nesplní tvé přemrštěné požadavky." Měla jsem pravdu. Tato kniha je překonala.
Knihy Měděný jezdec i Taťána a Alexandr ve mně vyvolaly smršť ambivalentních pocitů a Letní zahrada není výjimkou. Smutek, radost, lítost, strach, štěstí, překvapení, bolest. A mnoho dalších. Přiznávám, když Alexandr udělal tu páteční chybu, pociťovala jsem takové zklamání, zármutek a utrpení, jako bych obětí byla já a ne Taťána. Stejně tak jsem prožívala nevoli a znechucení ve chvílích, kdy Táňa upřednostňovala kariéru před rodinou.
Na rozdíl od většiny mi milostné scény rozhodně nepřipadaly přemnožené, právě naopak; díky nim jsem dokázala pochopit všechny emoce a reakce. Například působení uniformy sestřičky na Alexandra skvěle vystihovalo měnící se atmosféru.
Jedinou výtku nacházím v absenci období, kdy si Taťa a Šura znovu nacházejí cestu k sobě po jeho nevěře. Hádky, agrese, odpuštění, a pak náhle hop o sedm měsíců dopředu. To mě zarazilo, protože vzhledem k podrobným popisům důsledků každé nečekané události v celé trilogii zde tato část naprosto chyběla.
A poté přišla Vietnamská válka a já zažívala syrový děs, zda ji otec a syn přežijí. Nakonec jsem zbytek knihy četla roztřesená, co ještě nastane; zda mohu doufat v happy end, nebo budu zažívat žal.

Anthony Alexandr Barrington vstoupil do dvojdomku postaveného roku 1949 ve Phoenixu na Sonorské poušti. Vytáhl batoh své matky a vyňal Měděného jezdce. Když si prohlížel fotografie, které v ní byly ukryté, zasáhly mě melancholické vzpomínky - na Lugu, Pašu, Dášu, dědečka, Lazarevo, Leningrad, Švédsko, Polsko, Ameriku. Přesně se mi vybavily chvíle, kdy jsem o těchto místech, o těchto lidech četla. Kdy jsem plakala, kdy jsem se usmívala.

Nemusím umět číst z čajových lístků jako Blanka Davidovna nebo z dlaně jako Šavtala Kantorová, abych věděla, že se ke všem třem dílům budu léta opakovaně vracet. Taťána Metanovová vlila do Alexandra Bělova nesmrtelnou krev. Paullina Simons do mě vlila nesmrtelnou lásku.

11 31.07.2015

Podle mě nejzdařilejší kniha od Stephena Kinga, dokonce lepší než Osvícení. I když to se nedá přesně posoudit, jelikož v této knize není nic moc nadpřirozeného. Přesto dokáže okouzlit, pohltit a hlavně - vyděsit. Hlavně v té pasáži, kdy se Annie rozhodne potrestat Paula... Sice je tato část až příliš brutální, téměř nerealistická, ale celá kniha je jedním slovem dokonalá.

9 16.11.2013

Jsem ohromena.
S jakou podivnou lehkostí nás pero autora vede stránkami, jakým milým a příjemným stylem vypráví o nepředvídatelnosti osudu a náhod! Líbilo se mi proplouvat tímto příběhem, začínajícím v troskách města čtyř tisícových tun bomb. Líbilo se mi číst řádky i mezi řádky, líbily se mi i postavy, jež každá měla svou osobnost a žádná nebyla zbytečná. Líbilo se mi to.
Bylo mi potěšením číst toto výjimečné dílo.

8 22.08.2016

Kdysi King pronesl (možná v "O psaní", možná v úvodu jiné své knihy), že rád píše o obyčejných lidech v neobyčejných situacích. A " Dlouhý pochod " je zářným příkladem této proklamace.
Příběh je prostý, ale nevyzpytatelný. Sto naprosto normálních kluků v jedné, tak trochu iracionální, soutěži. Je jedno, proč tu jsou (peníze, výzva, pomsta), je jedno, jací jsou - cyničtí (McVriese), arogantní (Parker), podlí (Barkovitch), chladní (Stebbins), či stoičtí (Baker) - nakonec pod tlakem, bolestí, vyčerpáním všechny slupky mizí a zůstává jen vůle... A pud sebezáchovy. A i ty nakonec vezmou za své s postupnou ztrátou iluzí, uvědoměním vlastní smrtelnosti a touhou se osvobodit tím, že se vzdají.


Zásadní rozdíl mezi Stephenem a Richardem je ten, že King píše o naději, kdežto Bachman o beznaději. Konec je proto přesně takový, jaký bychom mohli čekat od mistra hororů, který píše ve chvíli, kdy za okny prší.

Po "Běhu o život" další dokonalá kniha ve stylu Kingova alter ega.

8 23.12.2015

Znáte ty knihy, které se vám dostanou pod kůži? Tak toto do té skupiny nespadá. Moře klidu se vám zařízne přímo do srdce.
Není to typická kniha o holce, co potká kluka a zamilují se do sebe. Hlavní hrdinové nejsou obětaví, nejsou dokonalí. Nastya je prodchnutá bolestí, hněvem a lítostí. Josh je ztělesněním klidu, stoicismu a určitého cynismu.
Potkají se. Poznají se. A tím se nám rozplétá příběh, který není černobílý, nemá ani různé odstíny šedi. Je jako spektrum barev, které se po každé kapitole mění.
Pamatuji si, když jsem ji četla poprvé. Středa, jedenáct hodin večer. S každou stránkou jsem si vytvářela různé domněnky, s každou větou se mé názory tříštily. Závěrečných pět stran jsem četla při východu slunce, se slzami v očích. A dvě poslední slova rozhodla, že slzy nepotečou; místo toho jsem pouze zvedla koutky úst - víc jsem nezvládla.
Po čtvrtém přečtení jsem si uvědomila, že ten úsměv, co se mi vždy na tváři po zaklapnutí desek objevuje, je stejný, jako samotná kniha. Hořký, smutný, útrpný. Ale pod těmito vrstvami je hlavně obdiv ke Katje Millay.
Můj komentář pravděpodobně vypadá, jako by říkal, že tohle je o bolesti. Možná skutečně jde o ty muka, možná také ne. Ale hlavní myšlenka příběhu tkví v druhých šancích. V druhých šancích, které nemáme. O které přijdeme. Které využijeme.
V druhých šancích, které by měl dostat každý z nás.

8 03.12.2014

Pokud mám být upřímná, do této doby mě Richard Bachman příliš nepohltil. Příběh o muži, co se mu hroutí život kvůli dálnici (Srovnáno se zemí) nebo o kletbě cikána (Zhubni) mě zas tak moc nenadchly, ale tohle... Tohle je něco fantastického. Jak je tu už zmíněno, kniha je akční a napínavá, ale dokonce jsem se i párkrát zasmála. Závěr je vynikající a naprosto realistický. Richard (Stephen) děsivě popsal budoucnost, ke které se zjevně neodvratně blížíme. King se rozhodně nesmí vzdát své Bachmanovské části osobnosti, jeho ponurý styl psaní je dokonalý.

8 02.06.2014

Třetí díl mě utvrdil v přesvědčení, že knihy mi připomínají sérii Anity Blake od Laurell K. Hamilton.
Obě jsou lovkyně upírů. Obě jsou smrtelné (více méně). Obě milují upíra. Obě se setkávají se smrtí, obě pracují pro policii, obě trestají vrahy. A obě série zbožňuju.
Jeaniene Frost je úžasná spisovatelka. Hlavní hrdinové jsou skvělí, mají i špatné stránky, což je realistické, a tak to mám ráda. A (díkybohu) v knize nejsou ty (pro mě) iritující milostné trojúhelníky (respektive jsou, ale od začátku je jasné, koho si Cat vybere).
Jediné, co mě trochu vyvádí z míry, je to, jak po Cat každý jede. Chápu, vyzařuje tu svou auru, co přitahuje upíry, ale i obyčejní smrtelníci se do ní, řekněme, zamilují :D Na druhou stranu, tohle je opravdu drobné negativum... A mé krvelačné já je spokojené kompenzací v podobě množství mrtvol :D
Knihy od Frost jsou oddechová četba, ve které najdu prostě vše, co potřebuju - akci, napětí, dobrodružství, romantiku (ok, ona je to spíš erotika :D), humor. Těším se, až se dostanu k dalším dílům a hlavně k První rudé kapce, protože Denise i Charlese mám fakt ráda :)

7 26.11.2014

Život Salíma byl políben Osudem – a pero Rushdieho nám představuje svět dualismu. Vcházíme do Indie, otevírají se nám dveře neznámého, cizího; nahlížíme oknem do světa plného náhod a příhod, provázaných situací, propojených osudů. Podvědomě cítíme realitu ukrytou pod magickou alegorií, poodkrýváme realitu skrývající se pod předponou sur-.

Skrz Salímova ústa slyšíme Salmana představujícího nám symbiotické protiklady –

na pěti set stranách, v četných časových rovinách, roztříštěnost života, která je přesto celistvá;
nadhled hlavního hrdiny, který je zároveň paradoxem jeho absolutně subjektivního pohledu na svět;
stovky postav a charakterů míhajících se sem a tam, které však spolu tvoří pouze jeden příběh;
smutek a radost Indie, láska a nenávist k Indii, zvolna se objevující a mizející na řádkách a mezi řádky –


Dílo mistrovské nejen svým poetičnem, ale především svou (dez)iluzí. (Ne)skutečností.

6 31.01.2019

Myslela jsem si, že to bude taková ta typická oddychová četba pro mladší děti. Že jakmile dočtu poslední stránku, příběh se mi vykouří z hlavy. A rozhodně jsem nečekala, že se dostane na seznam dětských knih, které se mi vryjí pod kůži.
Příběh je o (ne)obyčejném klukovi žijící v horších podmínkách. Bydlí s maminkou, která nepatří k těm nejdokonalejším. Chodí na box, ale moc mu nejde. Za to se ale s láskou věnuje opernímu zpěvu, avšak pouze doma, na záchodě, kde ho nikdo neslyší, protože nedokáže zpívat, když ho někdo poslouchá. Všechno nasvědčuje tomu, že se jeho život jen tak nezmění.
Kniha je skvělá. Říká dětem, aby ani v těžkých chvílích neztráceli optimismus, šli za svým snem, ale přitom zůstali nohama na zemi nebo aby se nebáli bránit sami sebe či své blízké. "Balada o zlomeném nosu" je upřímná kniha, která zachycuje život, jaký je (MOŽNÝ SPOILER!) A konec, ten může být považován za předvídatelný, ale je to literatura pro děti, takže já jsem se závěrem knihy naprosto spokojená.

6 29.06.2014

Kniha Tři měsíce v Barceloně má spoustu kvalit. Dostanete to, co od Adama Gebriana očekáváte - zajímavý úhel pohledu, poukázání na detaily, které jste si prvně neuvědomovali, nečekaná místa, která vás zaujmou, a všechno tohle podtrženo tím, jak se na to dívají oči dítěte a oči dospělého. Já však zmíním kvality jiné:

Je to velmi přístupná kniha, vstřícná k širokému publiku. Dokonce by se tento formát dal nazvat povrchním - nijak zvlášť složitým jazykem popisuje konkrétní místa, do toho se promítají osobní pocity, a teoreticky by mělo být snadné tento formát a styl napodobit. Přesto napodobit nelze, a to z jednoduchého důvodu - ač je psán prostě, je mezi řádky jasně čitelná sečtělost, obrovský dar vnímat a roky věnované tomuto oboru. Kdyby to napsal kdokoliv jiný, kdo by s tímto tématem neměl tolik zkušeností, nevyznělo by to.

S tím se pojí věc druhá - není to povrchní už jen z toho důvodu, že se k tomu člověk bude léta opakovaně vracet. Nejen kvůli těm 66 popsaným místům a postřehům, ale i díky tomu, kolik architektů, jiných míst, okolností je v tom zmiňováno. Člověk jen jednou útlou knihou má vystaráno na dalších pár let.

Fascinují mě lidé - jak přemýšlejí, jak jednají, jak spolu komunikují. A v téhle knize u mě naplno převládla tahle fascinace nad tou architektonickou. Při čtení sledujete vztah otce a syna, vidíte procesy toho, jak Gebrian přemýslí, vnímáte skrze ty zrnité fotografie atmosféru a soužití lidí a máte pocit, že tam jste. Dáváte si pivo v Cinc Rius, kopete do míče na hřišti v Ravalu, pozorujete přístav na Montjuïcu a možná se i párkrát sklouznete po Muntanya màgica.

Po přečtení této knihy je mi jasné, že se potřebuju do Barcelony podívat. Ale především mi Adam Gebrian znovu připomněl, jak důležité je se dívat a vnímat - místo, kontext, atmosféru, všechno.

5 08.03.2021

Poslední dílo Virginie Woolf bylo vydáno posmrtně, tedy neprošlo závěrečnými autorskými úpravami. Děj je prostý - jako každý rok se vesničané sejdou a zhlédnou divadelní představení. Bylo by možno shrnout novelu tak, že byla ovlivněna tehdejší dobou - společenskými konvencemi a nástupem nacismu - dílo je ale mnohem komplexnější. Historická hra reflektuje století, různé epochy, které vyústily do podoby Anglie tak, jak ji známe. Hloubka jednotlivých protagonistů a zároveň mělkost vesničanů, nepochopení, konvence, to vše je obsaženo na těch pár desítek stránek.

Dílo je však velmi neprobádané, je podivně strohé a odtažité. V. Woolf se do těch vod nevnořila, spíše o hladinu zavadila, jako když se racek otře nohama o vodu a smočí si drápy, a někdy se krátce potopí a vyloví kořist, která za to ne vždy stojí, avšak alespoň na chvíli nasytí. Nedotažené, tak bych to nazvala, Woolfová střídavě přitahuje a ztrácí čtenáře a ten neví, jestli příběhu (silné slovo, spíš ději, plynutí času) podlehnout, nebo si raději zachovat odstup a být pouhým nezúčastněným divákem. Závěrečné dílo Virginie Woolf pro mě bylo jako loučení dvou lidí, kteří dřív byli dobrými přáteli, ale nyní jsou si cizí.

5 17.02.2021

Příběh o jednom páru a jedné malé planetce.

Autor je velice subjektivní, vedlejším postavám okamžitě dá nálepku a čtenář tak přichází o to potěšení prozkoumat je sám. Na druhou stranu, nakonec jsem dospěla ke stejným závěrům jako spisovatel (tedy krom pocitu ztráty ztráta žádná).

Adam Chromý má nezvyklý styl psaní - člověk se musí ke konci probojovat skrz nadměrné množství přirovnání a metafor - ale po chvíli přestane být rušivý a pokud si na něj navyknete, čtení připomíná lehce kodrcavou cestu vlakem, která není zas tak nepříjemná a chvílemi může být uklidňující.

Ale jinak nemám téměř žádné výhrady
(až na ten poslední - zbytečný - článek, který byl dopsán o pár let později)
Byl to skutečný příběh, byla to realita všedního dne, byla to pravdivost života. Takhle příběhy končí, někdy nešťastně a přece konec může znamenat nové začátky, někdy šťastně a stejně je to nakonec o ničem.

Solidní kniha. Dávám čtyři hvězdy. Mluví o životě.

5 28.10.2017

Provedla jsem to tak, že jsem z balíčku karet vytáhla všechny piky a jednoho žolíka. Od esa po krále = 1 - 13. Žolík =14. Pak jsem je zamíchala a rozdala. Pořadí karet určilo pořadí povídek, na základě jejich pozice v obsahu. Vzniklo tak cosi, co se dle mého hodnocení povídek podobalo výsledkům EKG zdravého člověka.

Sbírka obsahuje různé povídky - skvělé, dobré, fantastické, reálné - ale všechny do jedné jsou nadprůměrné. Možná ne nadprůměrné na Kinga, ale rozhodně vysoko nad normou jiných povídkových pisálků.

Pár mých názorů:

- Pitevní sál číslo čtyři, který je zde většinou uživatelů vynášený do nebes, má ode mě plusové body hlavně za podání písně "When the man loves a woman". Pěkná povídka, ale myslím, že se tu najdou lepší.

- Smrt Jacka Hamiltona - úžasná. Styl mi krapet připomíná Reda z Rity Hayworthové, jen méně melancholické, trochu akčnější a uštěpačnější. Říznější. A přiznám se, dojala mě.

- Vše, co miluješ, se ztratí v dáli - zvláštní, ale tak nějak sympatická. Řekla bych, že skutečná.

Na základě aritmetického průměru bych měla této knize čtyři hvězdičky, ale házím zasloužených pět. Protože je tak... Kingovská. A to je pravděpodobně jediný pocit, co popsat se dá jen těmi českými slovy.

5 24.08.2015

- OBSAHUJE SPOILERY -
Před několika lety jsem měla tu čest spatřit film a udělalo to na mě takový dojem, že jsem příští den nevěděla, o čem byl. A protože vím, že knižní předloha je většinou jiná a hlavně lepší, tak jsem nakonec po "Nádherných bytostech" sáhla.
Aby bylo jasno - nemám nic proti fantasy, vyprávění v ich formě z pohledu kluků, love story. Vlastně zrovna tyto tři prvky celkem často vyhledávám. Ale v této knize se ani jeden z nich nepovedl.
Příběh je táhlý a podle mě zbytečně zdlouhavý. Bohatě mi stačí jeden díl, moc nechápu, proč z toho dělat tetralogii. Ano, jsem si vědoma toho, že jejich láska je něco-jako-předurčená, že se hlavní hrdinové šíleně milují, že chtějí a nemohou být spolu a hledají nějaké přijatelné řešení - prostě typická slaďárna. Ne, že bych byla zrovna cynik, ale tahle romantika byla na mě až moc sentimentální.
Jako klad o této knize ani nehovoří skutečnost, že zatímco jsem ji měla rozečtenou, začala jsem číst - a dočetla - dvě jiné knihy. Tolik k poutavosti.
K protagonistům - tedy, na to, že je Ethan chlap, se mi někdy zdálo, že postrádá chromozom Y, jinak celkem sympatická postava. Lena mi ale někde ve čtvrtině začala být zatraceně nepříjemná. Nestačilo, že podle Ethana snad neměla jedinou vadu, jediný kaz či nedostatek, který by z ní dělal normálního člověka (přestože Smrtelník - a rozhodně obyčejný - není, já vím, já vím), ale ještě k tomu mě musela deprimovat svou sebelítostí a opakovaným kňučením typu: "nezměníme to, nemá to cenu, bude ze mě stoprocentně Temná, je načase to vzdát."
Když už jsem u těch názvů: Světlo, Smrtelník, Síla... Skutečně originální. Stačí napsat Temnota s velkým T a voilà - je z toho mega-giga-tera zlo.
Ani nejsem zvyklá na hovorovou češtinu/angličtinu, na druhou stranu, sotva mohu očekávat, že šestnáctiletý kluk ze sebe bude házet knižní výrazy. Styl psaní mi tedy nejprve přišel překvapivý, posléze osvěžující, a poté sklouzl k nudnému.
Píseň "Šestnáct měsíců", Leniny myšlenky na zdech a různá zaříkávadla mě vyloženě iritovaly. Neměla jsem náladu nad nimi přemýšlet a hledat v nich nějaké poselství či význam, takže pokud mi utekla nějaká hluboká myšlenka v nich skrytá, nějak zvlášť mě to netrápí.
- KONEC SPOILERU -
Takže stručně: Pro mě nic moc. Rozhodně se k prvnímu dílu nevrátím, ale protože nemám ráda nedočtené série, možná si někdy další díly s nadějí, že se to zlepší, přečtu. Jinak... klasický průměr, házím tři hvězdy, četla jsem lepší, ale i horší knihy.

5 12.07.2015

Ve stejný den, kdy se tato kniha objevila ve výloze místního knihkupectví, byla mnou taktéž koupená a přečtená... A fantazie! Skvost! Já ty postavy, akci, nápaditost příběhu zbožňuju! Ricku Riordanovi snad postavím jeho vlastní srub a přestěhuju se do něho s tím, že sem patří všechny "Riordanovy děti" - tedy všichni, kteří léta vyrůstali spolu s Percym Jacksonem a jeho přáteli. Uvědomuju si, že můj komentář vyznívá až infantilně a ta kvanta vykřičníků a synonym vyjadřující "dobrý" tento dojem pouze umocňují, ale tato kniha si toto květnaté prohlášení nejen zaslouží, ale byla pro tuto proklamaci prostě stvořená. Bohové Olympu (a samozřejmě i další Riordanovy série - Percy Jackson i Kronika Cartera Kanea) je rozhodně hodna pěti hvězd a ničeho menšího.

5 01.04.2015

Tuto knihu jsem koupila kamarádce jako dárek a protože jsem měla chuť si přečíst něco o Jacku Rozparovači, rozhodla jsem se, že prolétnu první kapitolu... Z první kapitoly se stalo čtrnáct a navzdory tomu, že jsem měla doma ještě několik desítek knih k přečtení, zajímala jsem se jen o ni. Přečetla jsem ji za čtyři dny.
Skvěle se to rozjelo už na začátku a ve chvíli, kdy už to trochu začalo ztrácet "grády", nastal v knize neskutečný zvrat. A když už jsem si začala myslet, že se děj pomalu opakuje... Zápletka, napětí, nečekaný konec! Je to prostě skvělá kniha...

5 20.01.2014

Váhám s hodnocením, protože každá třetina (vztahové drama mezi otcem a synem/magicko-realistická detektivka/hororová pohádka o fantazii) je jiná a podle mého názoru na sebe vůbec plynule nenavazují.
První třetina je mistrné vykreslení vztahu otce-syna, , jemné náznaky, které pomalu krystalizuje v portrét složitého vztahu. Ta druhá už pokulhávala, ale bylo v tom cosi nostalgického, jako kdybych četla Lovecrafta, klasické detektivní bádání v deníkové formě. Ale s poslední třetinou klesla kvalita dolů. Nepochybuju o autorově fantazii, ale připadalo mi, jako kdyby popisy toho fantaskního světa byly až příliš zkratkovité, jako kdyby si vše představoval filmově, ne literárně. Příliš rychlé, kusé, nebylo to přesvědčivé. Konec mi přišel poněkud prvoplánový.
Stejně sestupné dojmy jsem měla i z formální stránky. Dialogy mi od třetiny přišly místy nepřesvědčivé a na efekt, jako kdyby měly jen posunout příběh dál, ne dokreslit postavu. Metafory, které ze začátku výborně dokreslovaly atmosféru, začaly být zbytečně rozmazávané a nadužívané. Od půlky bylo všechno tak nějak... uspěchané.

Výsledné hodnocení je rozpačité, ale nechávám 4 hvězdy. Vidím talent, cítím talent. Možná je výsledná kniha ovlivněná autorovou scénaristickou prací, nevím. Moc ráda si ale přečtu i další knihy a budu sledovat další práci pana Balka, protože má v sobě opravdu velký potenciál.

4 10.11.2022

Dokázala bych připustit, že některé Stephenovy knihy jsou v určitých partech nudné. Nezpochybňuju ani tvrzení, že někdy "král hororů" příběh příliš komplikuje. Ale nikdy bych nevěřila, že zkazí konec.

Začátek je takový, na jaký jsem u (mých oblíbených) Kingových knih zvyklá:
Příběh s dobrým námětem (zajímavou myšlenkou). Prolog, kde náhle spadneme do napínavé situace. Od první kapitoly (jemné vykreslení postav a děje) začíná vše gradovat, někde ve třetině vytáhne King své první eso, postupně hází jedno překvapení za druhým. A konec? Naprosté rozčarování.
Mám pocit, jako kdyby si King v hlavě dokonale vykreslil závěr příběhu, ale tu vizi se mu nepodařilo hodit na papír. Děj tu začíná jaksi váznout, popis je podivně kostrbatý
(nekingovský)
postavy jsou nepochopitelně bez citů (nejsou nelidské, spíše prkenné a nepřirozené) a úloha vrabců mi byla jasná, jakmile jsem zjistila, co mají značit.

Podle mého názoru je ten konec na poměry Stephena Kinga špatný - protože mě zklamal svou průměrností a předvídatelností. Knize nakonec dávám tři a půl hvězd, jelikož jinak vše bylo dle mého gusta. Temná půle se však bude řadit na mém seznamu Kingových knih k jedněm z nejhorších.

4 30.04.2016