Anniee komentáře u knih
Tohle už mam nějakou dobu dočteno, jen jsem potřebovala čas na vstřebání. Protože! Celá kniha byla skvělá. Samozřejmě řazeno do “regálu odpočinkových knih”. Četlo se to samo, mělo to i jakousi úroveň a spád, hlavní postavy měly charakter a bylo tak lehký se do nich zamilovat...
No a pak přišel konec. Woah. Useknutej. Jako by ho autorka dopsala narychlo na koleni někde v autobuse. Vztah mezi Rhenem a Harper se celou knihu tak nádherně rozvíjí, a pak najednou BUM a je to. Proooč? Bylo to opravdu zvláštní a zklamalo mě to. Velmi. I přes to ale netrpělivě očekávám další díl, protože autorka psát umí, ať už byl konec jakýkoli.
Kouzelná to jednohubka.
Dle mého narozdíl od jeho ostatních her ne tak složitá, v postavách se člověk lehko zorientuje, dýchá z toho kouzlo letního slunovratu a do dvou hodin to máte přečtené.
Tak já nevím, jestli jsem neudělala chybu v tom, že jsem dříve viděla seriál. Na druhou stranu myslím, že jen díky seriálu jsem se vyznala v postavách a dokázala si některé věci představit. Kniha mi přišla i více pohádkovější, seriál více krvavější a temnější, ale ani jedno z toho rozhodně nepovažuji za chybu. Seriál a kniha mají hodně společného, i hodně vtipných hlášek, což je fajn.
Co ale az tak fajn není je to, že si prostě nemůžu pomoct a musím říct, že jsem si mnohem víc oblíbila Geraltovu povahu (povahu! ne vzhled... I když...) v seriálu. V knize mi přišel až moc "soft". Stejně tak zatím Yennefer.
Rozhodně to ale nevzdávám, povahové rozdíly považuji za jedinou chybičku, a jdu do dalšího dílu, nelze to odsoudit podle jednoho. Zaklínač a celý svět vystavěný okolo je láska tak jako tak, třeba se to postupem času zmeni.
Chytrá, jednoduchá, útlounká knížka s velkým posláním.
Tohle neee. Tohle fakt ne. To je i na předvánoční čas moc klišé. Postavy mi přišly bez charakteru a neseděly mi, celkově jsem se do čtení musela nutit. Takže spisovatelku poustim k vodě.
U prvního dílu jsem psala, že do druhého se pustím, ale celou sérii asi nedočtu. No nedočetla jsem ani tenhle díl. Zjišťuju, že romantasy celkově asi nebude nic pro mě. A tohle bylo děsně dlouhý, utahaný a všichni mi lezli na nervy. A nějakých 200 stránek před koncem jsem si uvědomila, že je mi vlastně úplně jedno co se s kým stane a kam se bude ubírat děj, tak jsem to odložila. Dvory od SJM mi stačily a příště se těmhle typům knih budu vyhýbat.
Nečekala jsem to, ale fakt mě to baví.
Má to svoje chyby, ale originální a kouzelný prostředí Budapešti a čtivost to vyzdvihnou na úplně jiný level oddechovky (tak, že to vlastně ani oddechovka není, takže jen otáčím stránky a ve stresu čekám co se ještě posere).
Jsem velkej fanda slow burn romantiky, ale teď už opravdu netrpělivě čekám na nějaký vývoj mezi Brexley a Warwickem, protože sakra, to napětí je neskutečný.
Každopádně, i když to bylo skvělý, tak mám na nějakou dobu víl asi dost.
Dystopická Budapešť, badass hlavní hrdinka a brutální víly. Gimme more!
Strašně se mi tady líbí ta romantická linka, co vlastně není romantická linka. A to napětí a temnota prostupující celou knihu. 360 stránek uteče jako voda, a já se jen bojím, co budu dělat, jestli na konci dalšího dílu bude taky takovej cliffhanger.
To, že jsem tuhle odpočinkovou knihu četla měsíc, podle mě vypovídá za vše.
Naběhla jsem si už tím, že nemám ráda námět friends to lovers. To mě zasekalo nejvíc. A taky jsem byla totálně zmatená z těch střídajících se lét, kdo který léto co cítil a co se který léto stalo. Poppy byla skvělá, Alex byl meh. Každopádně poslední čtvrtina už byla taková živější a lépe mi uběhla.
Doma mám od autorky ještě Book Lovers, tak až se vzpamatuju z tohohle zklamání, zkusím se na ni vrhnout a budu doufat v lepší zážitek.
Tenhle díl mi zatím sedl asi ze všech nejvíc. Hodně mi samozřejmě sedl i do tý upršený nálady, co je teď venku. Ale Francesca je silná osobnost, kterou nejde nemít rád, a Michaela prostě MI-LU-JU! (Ne že by mě většinu knížky svým chováním nevytáčel, ale díky jeho pohledu se to dalo i pochopit.)
Takže pokud máte romantickou náladu a chcete něco krásnýho, jednoduchýho a s drobným přesahem, dejte si to. Doporučuju.
Po úžasnejch knihách Pasažéři a Spřízněné duše a propadáku Když jsi odešel, jsem vůbec nevěděla co od knížky čekat. A byl to takovej průměr. Neurazí, nenadchne. Čtivě napsaný, ale tak moc se to táhlo. Takže velký nadšení se nekoná a do žádný jeho knihy už se asi nepustím.
Připadá mi, že z tý knížky taky potřebuju terapeuta. Celý to nějak nepobírám - bylo to nelogický, jednání postav nebylo uvěřitelný a celej děj byl jedno velký wtf. Nemělo to hlavu ani patu a vlastně všichni v knize se chovali totálně divně. Pořád jsem se ztrácela (za což může asi i forma, jakou to bylo psaný) a ty častý gramatický chyby tomu taky nepřidaly.
Kniha byla čtivá a téma bylo zajímavé, ale to bylo tak všechno. K postavám jsem si nevytvořila žádný vztah a konec mě taky až tak nepřekvapil.
Tak abych nebyla hned od začátku negativní - tahle kniha má obrovskej přesah v podobě pitvání strachů a fóbií. No ale za mě je to tak všechno.
Na Wulfa Dorna jsem se na mnohá doporučení chystala už dlouho. A bylo to teda zklamání. Zápletka originální snad jen v zaměření se na ony fóbie, jinak propraná už tolikrát, že ani nezaujme. Příběh byl čtivý, ale vlastně mě ani nezajímalo co se postavám stane nebo jak to celé dopadne. Žádná z hlavních postav mi nepřirostla k srdci a napětí se taky nekonalo. Achjo.
Souzním, i jako žena. A i jako žena jsem si tam našla svoje. A zároveň pochopila některé muže okolo sebe. Velký dobrý byly kapitoly o vztahu, o hádkách, o ženách a jejich pohledu. Velkej přínos pro oboje pohlaví, myslím. A i když je to opravdu souhrn souhrnu, komu to sedlo, ten se bude pídit dál, a to je hlavní. Jestli budu mít někdy syna, tak tohle bude mít v jeho knihovně svoje místo.
Tak tohle bylo velký špatný. Po dvou autorových úžasných knihách jsem měla velká očekávání - ale toto
Děj se ne a ne rozjet, pořád jsem si říkala že už to najede na klasickou notu od které se pak nedá odtrhnout, ale nestalo se tak. Kniha se táhla od první do poslední stránky. O nějakém mega zvratu ani nemluvě. Všechny postavy mě vytáčely a rozhodně se nedá mluvit o nějakém jejich vývoji. Zklamání.
Achjo, já a povídky asi fakt nebudeme kamarádi. Přijde mi, že se do nich nedá dostat pořádný děj, nestihnu se vžít do postav ani do příběhu a když si to začnu užívat, tak to skončí. A tady to nebylo ani moc na užívání.
Respektive první povídka určitě ne. Po té jsem nechápavě odložila knížku a znovuobjevila ji skoro po roce. Ale naštěstí jsem to nejhorší už měla za sebou. Něco se mi líbilo, něco ne. Poměrně spokojená jsem byla s povídkami Stanice touha, Oceán vzpomínek a Inspirace (jistěže, když Swist mám načtenou téměř celou…). Ale i tak to nebylo ono. Povídky prostě nejsou nic pro mě.
Jsem z toho taková rozpačitá. Na jednu stranu čtyři hvězdičky, protože to mělo nádhernou hloubku, milovala jsem ty magický děti a metafory skrytý ve všem. Milovala jsem tu myšlenku tý pospolitosti, toho záchrannýho ostrova. Milovala jsem tu sílu v boji za to, že jsme každej jinej a že je to tak fajn.
Na druhou stranu tam všechno bylo omílaný pořád a pořád dokola. Ty stejný myšlenky, slova, věty. A vytáčel mě neskutečně Linus i Arthur. V tomhle souhlasím se Zoe - dospělí chlapi už by mohli mít trochu rozum a sílu se podívat pravdě do očí. A upřímně, i když vím, že to bylo jedno z hlavních témat, mi tam vůbec neseděla ta LGBT linka. Tahle kniha by za mě byla lepší bez tý partnerský lásky.
A půjdu proti proudu ještě jedním názorem - z týhle knížky nejsem vůbec smutná. Naopak. Tahle knížka ukazuje, že věci můžeme změnit. I my sami. A hlavně ukazuje lásku mezi lidma - protože i když ty děti na ostrově byly odloučený, přesto měli lásky víc než většina ostatních. A to mě pohladilo po duši víc než cokoli jinýho - že to jde.
Druhá knížka od Cecelie Ahern mě přesvědčila, že její psaní fakt můžu. Sice jsem od knihy čekala něco úplně jiného, ale paneboze, tahle dystopická nádhera mě dostala. Děj plyne naprosto ukázkově, myšlenkové pochody jsou věrohodné, hlavní hrdinka sympatická, co víc chtít. Drželo, nepustilo, ihned jdu na pokračování.