Anushka1 komentáře u knih
Od knihy jsem toho moc neočekávala. Přece jen, když se řekne King, tak zrovna Ostrov Duma Key vás nenapadne jako první dílo, které s ním spojit. Takže jsem po této knize sáhla, protože mi dlouho ležela v knihovně, tak bych ji už konečně mohla přečíst. Ale nakonec se z Duma Key vyklubal hodně zajímavý příběh. Kdy někdy do poloviny knihy máte pocit, že čtete jen příběh muže zotavující ho se po vážné nehodě. Pak ale přijdou ty divné věci a všechno do sebe nakonec pěkně zapadne. Kniha mě hodně bavila. Horor to úplně není, ač obsahuje nadpřirozené prvky. Ale napínavé to rozhodně je.
Kdybych mohla, tak tomu dám klidně těch hvězd deset! Příběh jsem znala již z filmu, který jsem viděla mnohokrát, takže tam mě nic překvapit nemohlo. Byla jsem zvědavá, jestli mě popis děje v knize dostane stejně jako film. Důkazem, že ano, je prázdná krabice kapesníčků vedle mě. Neuvěřitelně napsané, četlo se to jedna báseň. Konečně jsem taky mohla ocenit, jak skvěle je natočen i film. Protože scény a dialogy jsou ve většině případů totožné s knihou.
"Každý musí umřít, neexistují žádné výjimky, to dobře vím, ale někdy - ach, Bože - je Zelená míle tak dlouhá."
Dracula je srdeční záležitost. Ani nevím, kolikrát jsem ji četla. Mám doma dvě vydání. Jednu verzi, v jaké jsem ji kdysi měla půjčenou z knihovny (prostě nostalgie) a nedávno jsem si koupila verzi v černém sametovém obalu se stříbrnými nápisy. Jednoduše nádhera, kterou jsem musela mít ve své knihovně.
Jak děsivá může být dětská představivost. Kdy se z naprosto banálních věcí můžou stát monstra. A nebo tam monstra opravdu číhají v temnotě lesa?
Nebudeme si hrát na to, že tohle je kniha, nad kterou se budete zamýšlet ještě několik týdnů po přečtení. Ale pokud hledáte příjemnou oddechovku, máte rádi upíry a nevadí vám taková ta love-hate romance, tak se do Zmije a křídla noci klidně pusťte a nebudete zklamaní.
Autorka nám tu představuje svět, ve kterém vládnou upíři a lidskou dívku, kterou před lety upírský král zachránil z trosek jejího domu a vychoval ji k obrazu svému. Jelikož však Oraya stále žije ve strachu, protože je jen člověk obklopený upíry, zúčastní se Kejari, brutální soutěže, kde vítězi bohyně Nyaxia splní jakékoliv přání. Oraya se chce samozřejmě stát upírem a stát po boku svého upířího otce (ne, nejde, aby jí pouze přeměnil, protože ne vždy přeměna v upíra končí dobře). No a pak tu máme dalšího soutěžícího, Raihna, který však patří do klanu znepřátelených upírů. Ale i tak se s Orayou spojí, aby společně překonali zkoušky Kejari. Problém je v tom, že soutěž může mít pouze jednoho vítěze...
Asi je všem jasné, kam tohle jejich spojenectví povede. Pokud vám však vadí přehnané postelové scény, tak u téhle knihy se moc bát nemusíte. Ano, něco tam je, ale rozhodně to není nějak přehnané a celkem to zapadá do děje. A konec knihy má dobrý zvrat. Protože celou dobu si říkáte, že za tím vztahem Orayi a upířího krále je něco víc a pravdu se dozvíme skoro až na konci knihy. Do pokračování se určitě pustím, protože mě zápletka zaujala a konec první knihy celkem dobře ukázal, kam se děj nejspíš bude posouvat a mě zajímá, jak to mezi Orayou a Raihnem bude dál.
Hned na úvod bych řekla, že bych tuto knihu vůbec nezařadila do kategorie horor. Ano, sice zde máme duchy, kteří se kdykoliv můžou zhmotnit v našem světě a někoho zabít, ale přijde mi, že tento prvek je v knize spíše kulisou.
Sledujeme tu příběh temnonošky Lexi. Temnonoši jsou lidé, kteří dokáží vidět mrtvé a umí je zahnat zpět do jejich světa. Lexy je zvláštní tím, že ale dokáže vidět neustále a dokonce měla tuto schopnost ještě předtím, než se společnost zhroutila. Došlo totiž k pádu opony a mrtví se dostali do našeho světa. Navíc lidstvo zdecimovala plicní chřipka. My se tedy nacházíme v určitém post apo světě, který je rozdělen na regiony, kterým vládnou správci. A Lexy je právě povolána do služeb jednoho z nich, protože jeho neteř je pravidelně napadána mrtvými a nikdo neví proč.
Takhle ve zkratce zní úvod do děje. Čekala jsem právě trochu více toho hororu. Protože nápad je to určitě zajímavý. O to víc, že místo, kde se většina děje odehrává, bylo inspirováno zámkem v Lednici a jeho okolím. Dále tu taky máme nevrlého správce, který tu vládne pevnou rukou. Ostatní postavy na panství jsou ale sympatické a člověk si je oblíbí. Nakonec i správce shodí svou studenou masku a Lexi v tom bude hrát velkou roli.
Popravdě je to takové čtení pro holky. *spoiler* Je vám asi jasné, kam to povede, když dáte dohromady tvrdohlavou holku a dominantního, ale přitažlivého správce, který je zvyklý na to, že je vždy po jeho. Jako nebudu lhát, některé scény byly celkem spicy.*spoiler* Akorát jsem čekala asi trochu něco jiného. Ale to neznamená, že mě to nebavilo. Četlo se to svižně a dost mě to vytáhlo z mé čtecí krize. Takže pokud máte rádi svět s prvky fantasy a k tomu nějakou tu žhavou romanci, kniha se vám určitě líbit bude.
(SPOILER) S tzv. bachmanovkami to mám jako na houpačce. Buď se mi líbí hodně (Blaze, Běh o život, Dlouhý pochod) nebo se mám opravdu velký problém se do nich začíst (Strážci zákona, Zhubni). Srovnáno se zemí se bude řadit bohužel do té druhé skupiny. Co je však jisté, že od Richarda Bachmana nedostanete žádný happyend.
Hlavní postavou je Bart Dawes, který se musí vystěhovat ze svého domu, protože tím místem povede silnice. Stavba neovlivní pouze jeho bydlení, ale také práci v prádelně, kterou čeká úplně stejný osud. A to demolice ve prospěch stavby. Bart se však svého života nechce vzdát bez boje. Z úřednickou byrokracií se rozhodne vypořádat po svém a to i za cenu toho, že silnice stejně stát bude.
Sledujeme zde příběh totální rozkladu jednoho muže, kterému není lhostejné, že si úřady s obyvateli města vytírají zadek. Kniha nemá žádný velký děj. Spíše se tu dostáváme do hlavy člověka, který rezignoval na svůj život, ale ještě na závěr chce předvést velké představení, aby upozornil na praktiky vlivných. A to je právě můj problém s knihou. Osobně moc nevyhledávám příběhy, které se odehrávají především v hlavě hlavního hrdiny. Jednoduše mě to moc nebaví. Ale i tak byla kniha celkem čtivá a naštěstí ne moc dlouhá, proto jsem byla schopna ji dočíst (ač jsem některé odstavce přeskakovala).
Film "Exorcista" patří mezi mé nejoblíbenější horory. Sice je už na něm znát rok výroby, ale děj a hlavně hudba jsou pro mě nezapomenutelné. Proto když jsem zjistila, že dojde k novému vydání knihy, bylo jasné, že si ji budu chtít přečíst.
Děj do detailu popisovat nebudu, protože jsem si jistá, že ten, kdo si tuhle knihu přečte, film většinou zná. Spíš bych se věnovala tomu, čím se kniha od filmu liší. A hlavní rozdíl vidím v tom, že se valnou část knihy soustředíme na to, zda Regan pouze netrpí nějakou duševní poruchou. Samotný exorcismus a to, že je Regan posedlá démonem, hraje hlavní roli až skoro v závěru knihy. Proto pokud si chcete knihu přečíst pouze kvůli popisům posedlosti, budete možná trochu zklamáni, protože ty se objevují až někdy v polovině knihy.
Filmu dávám bez váhání 5*, kniha dostane 4*. A to z prostého důvodu. Chvilku mi trvalo zvyknout si na způsob vyprávění (er-forma) a neskutečně mě štvala postava detektiva. Knihu bych ale určitě doporučila fanouškům nejen filmu, ale hororu obecně.
Dokážete si představit, že by ze světa zmizely kočky? Nebo něco jiného, co běžně používáte, např. telefon nebo hodiny? Hlavní hrdina to taky nedokázal. Až do chvíle, kdy mu diagnostikovali nádor na mozku a zbývá mu jen málo času. V tu chvíli se u něj doma zjeví Ďábel a předloží mu nabídku- "Za každou věc, kterou necháš zmizet z tohoto světa, ti prodloužím život o den." Krásná nabídka, že? Člověk by dokázal vyjmenovat hned několik věcí, které by nechal zmizet. Háček je v tom, že o tom, co zmizí, rozhoduje sám Ďábel. Náš hrdina s Ďáblem nějakou chvíli tuhle hru hraje, až do chvíle, kdy je mi řečeno, že další věc, která musí zmizet, jsou kočky. Dokáže náš hrdina s tímto souhlasit? Vždyť sám sdílí svůj život s kocourem, který mu do života vnáší jen štěstí.
Příběh je o zamyšlení, co vše jsme schopni obětovat v čase největší nouze. Hlavní postava tak rekapituluje svůj život a zamýšlí se nad tím, co je v životě vlastně důležité. Kniha mě v určitým pasážích rozplakala, protože sama kočku vlastním a nedokážu si představit, že by ze dne na den jen tak zmizela. Příběh je to krátký, ale některé určitě zasáhne u srdce.
Můj druhý vstup do knižního světa Jaye Kristoffa a opět to nebyl krok vedle. Říše upíra byla pro mě top kniha roku 2022, takže jsem se chtěla přesvědčit, jestli to nebyla jen náhoda. První díl série Nikdynoc opět představuje nový originální svět. Hlavní postavou je mladá dívka Mia, která toho má za sebou už hodně. Přišla o rodinu a chce se za to pomstít. Proto se vydá do školy pro ty nejlepší vrahy v říši a začne se cvičit v tomto řemeslu. Postupně poznáváme další a další postavy. Některé si rovnou oblíbíte, jiným byste rovnou usekli hlavu. Tohle právě Kristoff umí. Umí napsat postavy tak, že k nim něco cítíte, nejsou vám jedno. Mia je sympaťačka už od začátku, protože není úplně černo-bílá. Má svá morální dilemata, není naprosto nelítostným vrahem. Nebo alespoň zatím, uvidím, co přinesou další díly. Nějak cítím, že tato kniha je takovým předkrmem k tomu, co se bude ještě dít. Proto si šetřím hvězdičku a hodnotím 4*.
(SPOILER) Návrat do světa Hladových her byl hodně dobrý. Původní sérii jsem přečetla teprve letos, takže děj mám ještě celkem v živé paměti. Proto bylo zajímavé sledovat život Coriolania Snowa v době, kdy byl ještě náctiletým studentem a být svědkem toho, proč se z něj stal bezcitný člověk bez jakéhokoliv pocitu viny.
Coriolanus Snow je nadějný student, který se ale potýká s následky války. Jeho rodiče jsou mrtví a ač se navenek snaží vypadat, že se u něj nic nezměnilo, skutečností je, že přišel o většinu peněz a kolikrát nemají s jeho sestřenicí Tigris a babičkou skoro co jíst. Chystají se další Hladové hry a on se stane trenérem dívky Lucy Gray z Dvanáctého kraje. Coriolanus se začne s dívkou sbližovat a ona mu trochu otvírá pohled na svět mimo Kapitol. Coriolanus pochopí, že mimo hlavní město žijí také lidé a začne s Lucy Grey soucítit. Soucit však časem přeroste v něco jiného, silnějšího a Coriolanus chce Lucy pomoct přežít, ať to stojí, co to stojí. Staví se tak do role, kdy musí přemýšlet, jestli se má řídit pravidly státu nebo srdce.
Příběh je stejně čtivý jako původní trilogie a my máme možnost nahlédnout do Panemu, který je chvíli po válce a vzpamatovává se ze všech hrůz. Hladové hry nejsou ještě tak populární a hlavně mimo Kapitol o ně nemá skoro nikdo zájem. Jsme svědky toho, jak se vytváří některá pravidla, která budou v budoucnu nedílnou součástí her. Čtení mě hodně bavilo a já se celkem těším na film, který se chystá.
Kniha Poutníkem po Středozemi je užitečným shrnutím a průvodcem po Tolkienově světě. Krátké texty a krásné ilustrace doplňují svět Středozemě. Ovšem pro znalce nepřináší nic moc nového. Může ale sloužit jako pomocník při čtení, pokud se ztratíte v zeměpisných pojmech. Stačí nalistovat správnou stránku v Poutníkovi a máte jasno.
Ze Středozemě jsem četla jen Hobita a Pána prstenů. Popravdě zatím neplánuju pouštět se nějak více detailně do tohoto světa. Jsem si totiž jistá, že třeba Silmallirion bych nedočetla. Takže mě tato kniha třeba nové informace přinesla. Ale i pokud máte o tomto světě načteno vše, ty ilustrace za koupi stejně stojí.
Konečně se mi do ruky dostala i tato románová prvotina od Hilla, poslední kniha, co mi v mé sbírce chyběla. O ději jsem dopředu neměla ani tušení. O to více mě potěšilo, že hlavním hrdinou je starší hudebník Judas Coyne, hrající "satanskou" hudbu. Sama metal poslouchám a nevím proč, ale v hlavním hrdinovi jsem si pořád představovala Nergala, zpěváka Behemoth :D Judas má zálibu v temných věcech, takže když objeví inzerát o prodeji ducha, neváhá a kupuje. To ovšem netuší, že duch má něco společného s jeho minulostí a nebude to trvat dlouho a Judovi a lidem v jeho okolí půjde o život.
Od Hilla mám zaručeně radši jeho romány, delší příběhy. Sice u mě pořád vyhrávají Rohy a Ohnivý muž, ale Černá krabice je hodně super a byla to taková rychlá jízda temným světem mrtvých, kteří stahují živé dolů.
Trochu netypická kniha povídek od Kinga. Příběhy pochází z jiných časových období, ale všechny jsou něčím propojeny. A ve většině se odráží válka ve Vietnamu. Z první povídky Ničemní muži ve žlutých pláštích jsem byla naprosto unesená. King tu opět dokonale popisuje dětské dobrodružství jednoho léta v 60. letech. A pokud znáte Temnou věž, tak už vám asi došlo, tato povídka spadá do jejího universa. Jednou z postav je totiž Ted Brautigen, jeden z Bořitelů. Při čtení tohoto příběhu jsem si uvědomila, kolik jsem toho z Temné věže zapomněla, a že bych si ji asi měla zase brzy přečíst. Ostatní povídky už mě bohužel tolik nezaujaly. Občas jsem se přistihla, že knihu beru do ruky jen z důvodu, abych ji dočetla a mohla si ji odškrtnout na mém kingovském seznamu. Hořkosladký konec to naštěstí trochu vylepšil.
Také jsem zkoukla stejnojmenný film, který sice má název jako druhá povídka, ale příběhově popisuje hlavně povídku první. Film bez větší akce, který ale pohladí po duši. Anthony Hopkins je v roli Teda Brautigena geniální.
(SPOILER) Pro mě další kniha ze série "přečíst toho co nejvíc od Gaimana" a společně s Oceán na konci cesty a Dobrá znamení ji řadím na vrchol mého pomyslného gaimanovského žebříčku.
Hvězdný prach je pohádka pro dospělé. Pro dospělé z toho důvodu, že tu najdeme sex a vraždění všemožného stylu. I tak si říše Elfie zachovala svou kouzelnou atmosféru. Hlavní dějová linka je jednoduchá. Tristan společně s dívkou, která se mu líbí, vidí padat hvězdu. Aby si získal její přízeň, slíbí jí, že ji hvězdu donese. Cesta ho zavede do světa za Zdí jménem Elfie, kde se potkává s podivnými bytostmi, čarodějnicemi a jednorožci. A samozřejmě nalézá i Hvězdu, která ovšem není jen studený kámen, ale živá bytost. Cesta zpět se však Tristanovi zkomplikuje, protože po Hvězdě z různých důvodů prahne mnohem více lidí.
Samotnému ději bych dala 4 hvězdy, ale jelikož jsem ho četla v knize, kterou ilustroval Charles Vess, zanechal ve mě příběh mnohem hlubší dojem. Určitě doporučuji knihu alespoň prolistovat a nechat se pohltit světem kouzel.
(SPOILER) To mě pos*r na holý záda... tohle byla dlouhá, ale velmi zábavná jízda. Gabriel de León je prostě parchant, ale má dobré srdce. Celý děj začíná ve vězení, kde je Gabriel nucen vyprávět svůj příběh upírskému historikovi. Zjištění, že není pouhým člověkem, ho zavede až do kláštera San Michon, kde se vycvičí jako zabiják upírů, kteří díky Dnesmrti, chvíle, odkdy už člověk neviděl slunce, nabírají na síle a snaží se ovládnout celou říši. Mezi vládcem upírů Věčným králem a lidmi stojí řád Stříbrosvatých, kteří se snaží upíří útoky odrážet. Gabriel de León však není obyčejným vojákem, jeho činy jsou pověstné. Ale jeho milovaná církev nakonec zapříčiní i jeho pád.
Víc už z děje prozrazovat nebudu. Stejně je plný odboček, takže by to ani nebylo možné vše rozepsat. Na vykresleném světě se mi velmi líbilo, že se řídil podle určitých pravidel. I upíři je měli. Místy mi děj připadal trochu ala Zaklínač... chápejte, nabručený bojovník s mečem, který zabíjí příšery a musí chránit malou holku. Ale tady ta podobnost končí a Kristoff tady rozehrává temný fantasy příběh plný krve, sprostoty a proroctví. Navíc má kniha úchvatné ilustrace. Čekaní na pokračování bude hodně dlouhé.
Co k tomu dodat. Já prostě tyhle velkoformátové komiksy miluju. Ze stejné edice mám již Draculu, takže jsem věděla, do čeho jdu. Text je logicky zkrácený oproti původnímu dílu, ale vše vynahradí temná kresba Georgese Besse. Asi není nutné seznamovat s dějem. Stejně jako Dracula, tak i Frankenstein je celosvětově známý příběh. A stejně jako Dracula byl taky několikrát zfilmován. Nejsem typický čtenář komiksů. Vybírám se takové, které jsou něčím zvláštní. A hororová klasika je přesně to, co mě baví. Frankensteina mám samozřejmě přečteného i v klasické knize. V komiksu však vidím cestu pro ty, co nejsou nijak zapálenými čtenáři a rádi by se seznámili i s nějakými klasickými díly. Jsem zvědavá, jestli v této edici bude vycházet něco dalšího. Docela se nabízí třeba příběh Jekylla a Hydea.
Kdybych mohla, tak budu hodnotit 3,5 hvězdy. Tu půl hvězdy navíc bych dala za Povídku Když teče krev, ve které se vracíme k naší staré známé Holly Gibney a je ze sbírky určitě ta nejčtivější. Ale pozor! Vyvarujte se jí, pokud jste ještě nečetli trilogii Pan Mercedes a Outsider, jinak si vyzradíte veškeré zápletky těchto příběhů.
Povídky Telefon pana Harrigana a Chuckův život byly taky celkem zajímavé, ale žádný wow se nekonalo. A Krysa byla pro mě asi nejslabší část sbírky.
Konečně nastal čas na přečtení této série. Sice už asi nejsem úplně věková kategorie, na kterou je příběh zaměřený, ale i tak mě kniha velmi bavila. V prvním díle není děj nijak složitý. Spíše nás kniha pouze seznamuje se světem po občanské válce, kde poražené kraje musí každý rok poslat jedno děvče a chlapce do Hladových her, kde budou s ostatními splátci bojovat na život a na smrt. Tenkrát se do hry dostává Katniss, která má po dlouhé době šanci vyhrát pro svůj 12. kraj.
Asi nemá cenu úplně do detailu popisovat příběh. Buď to máte přečtené, nebo jste viděli film. Musím ocenit i filmaře, kteří příběh dokázali velmi dobře přenést na filmové plátno. Je to taková oddechovka a určitě se pustím do dalších dílů.
V pořadí má pátá "gaimanovka" a řadím ji někam do poloviny žebříčku oblíbenosti. Oceán a Dobrá znamení to nemá šanci překonat. Ale i tak bylo příběh obyčejného úředníčka Richarda, který se ne vlastním přičiněním dostane do úplně jiného Londýna, zábavné číst. Richard doplatil na své dobré srdce, když na ulici pomohl špinavé a zraněné dívce jménem Dvířka. Od té chvíle se celý jeho život obrátí naruby. Pro obyvatele tzv. Nadlondýna se stává neviditelný a jeho kroky vedou do města, které leží pod zemí ve stokách, do Podlondýna. S Dvířkou a záhadným markýzem de Carabasem se pak snaží vyřešit, kdo zabil její rodinu a jak by se mohl dostat zpět do svého světa a žít svůj nudný život. Cesta je to však nebezpečná. V Podlondýně nikdy nevíte, odkud přijde smrtelná rána a komu důvěřovat.
Gaiman si v Nikdykde vytvořil opět úplně nový a špinavý svět, ve kterém si nemůžete být jisti, jestli vaše oblíbená postava přežije. Londýnské podzemí je plné podivných existencí. Děj vás dokáže vtáhnout, i když místy je možná trochu zmatený. Ale na to už jsem si u Gaimana zvykla, že občas na jeho představivost nestačím :D