Apo73 komentáře u knih

Tak to bylo těžké zklamání. Vůbec nechápu, jak tento autor mohl napsat např. Zabitou neděli. Samozřejmě jsme si nemuseli sednout s humorem, ale je to opravdu normalizační plytkost prvního kalibru. Slova tečou, autor se předvádí, jak lehce umí psát, tu a tam se mu podaří nějaká situace, ale v těch vztazích mezi lidmi o nic nejde, na konci je naprostá náhoda, která ani nemá pořádnou dohru, situace s babičkou je nepřipravená, ředitel nakladatelství je figura úplně ve vzduchoprázdnu, vztah mladých lidí končí zcela nečekaně a nelogicky, vždycky se věnuje strašně dlouhá doba nějaké expozici, ale pak už to dál není potřeba...prostě být nakladatelským redaktorem, tak tento rukopis nedoporučím k vydání. (20 000 kusů!) A ještě to má strašně divné ilustrace. No prostě nedoporučuju. Dávám tomu jednu hvězdičku jen proto, že přeci jen je to napsáno svižně a občas je tam nějaký nápad. Ale i na takto malou knížku je to zoufale málo. Vlastně jsem rád, že jsem si to přečetl, protože teď vidím, že Vladimír Páral je skutečně velký spisovatel a podařilo se mu také s humorem vyjádřit nějakou dějinnou situaci - tohle je čtení k rybníku, a pak to do něj na konci hodit. Žbluňk.

1 06.06.2021

Knížka, která obsahuje tři povídky, byla milým překvapením. Zejména když autor je sovětský spisovatel a dramatik, opěvující velké stavby socialismu. Ukázalo se, že přesně ve zmiňované tradici Gogola dokáže vytvořit dramatickou situaci odrážející společnost "malých lidí" s velkou ruskou duší, ale prodchnutou nejen revolučním optimismem, ale daleko spíš neskonalým širokým smutkem. Kromě povídky Bílá noc, která se odehrává poslední noc vlády bělogvardějců před nástupem těch rudých, se socialistická budovatelská poetika v povídkách vůbec nevyskytuje. Celou dobu jsem byl na pochybách, jestli to opravdu nenapsal nějaký mladší Gogol - jakoby ty povídky byly mimo čas a soustřeďovaly se opravdu jen na člověka a jeho hodnoty. V tom je nesmírné plus této sbírky. Na druhou stranu ani jedna mi výrazněji neutkvěla v paměti, slévají se do jedné a zůstává jen pocit.

1 02.06.2021

Souhlasím s ostatními pisateli, že jde o dobrý výběr novel. Jsou dostatečně různorodé, napsané úplně jinými styly, jsou to různé světy. A teď jde jen o to, co komu sedne. Mně absolutně nesedla Okamžik pro hvězdu, která mě svým pseudointelektualismem a sebestřednou pózou doháněla k zuřivosti a chtěl jsem tu knihu celou zahodit. A protože asi nemám moc rád povídky, kde se nestane vůbec nic, tak mě nezaujala ani Paprika, Perus a Hezoun, jakkoliv editorka píše o autorovi, že je to klasik. Zato mě velmi potěšila prudce erotická a přitom sociální povídka Dál - dál a dál, a absolutní jedničkou, která je podle mě skvostem povídka Hříchy kmene od José J. Veigy. Ta ironie, přitom smysl pro absurditu a zároveň sonda do naprosté bezvýchodnosti - tahle kombinace je skutečně vynikající a nechtělo se mi věřit, že je to povídka ze stejného výběru. Takže tyto dva texty by měly dostat plný počet bodů a "trpí" tím, že to je výběr, a tak ty horší je "táhnou" dolů. Ale je to jen můj názor. Co mi ale přijde zvláštní, že o Brazílii jsem se toho moc nedozvěděl - nemyslím geograficky nebo fakticky, ale jakoby se ty novely odehrávaly všechny na nějakém obecném místě. Když to srovnám s Calderonovou povídkou Indián to nemá lehké (viz jinde), tak tam je Kolumbie v plné parádě se svými problémy a mentalitou - tady je to trochu vzduchoprázdno. Což z povídek dělá určité obecnější svědectví, to je asi dobře. Ale jak to není místně usazené, je to celí trochu bezkrevné.

1 10.05.2021

Ačkoliv mám pro Jiráska slabost a nerad vidím, když mu někdo ubližuje, tak je jasné, že autor, který za sebou nechal tak rozměrné dílo, nemůže mít všechny své kusy skvostné. Po vynikajícím Temnu, Skalách a Skalácích, skvělých F. L. Věkovi, U nás, Filozofské historii atp. jsem sáhl k jeho povídkám z hor, které vycházely roztroušeně po různých časopisech. Srovnat s předchozími vyjmenovanými díly to samozřejmě nelze. Už jen ta délka je nepatrňoučká, takže Jirásek nestačí rozvinout pořádně žádný motiv. Vypadá to jako takové náčrtky větších věcí, nebo sesbírané střípky z jeho paměti, z jeho studia života v horách - figurují tu svérázné postavy a postavičky (Divous, Ančár), defilují tu různě konfliktní vztahy - zejména mezi bratry (Záliš) nebo mezi chudými a bohatšími statkáři (titulní povídka), všichni řeší samozřejmě lásku, ale také vztah k nadpřirozeným bytostem, tajemství hor. Takže dohromady to vypadá jako takový náčrtník možných linií románů, které Jirásek umí tak skvěle skloubit a "uplést" dohromady. Teprve na těchto drobničkách jsem si uvědomil, jak je Jirásek skvělý epik, když má možnost šíře. Koncentrované miniatury mu moc nejdou.

1 18.04.2021

Ano, Kamenín je lidovou kronikou malého českého městečka (kdesi nedaleko Blaníku), ale v 60. letech 20. století v socialistickém Československu - z autorovy tehdejší současnosti. Tehdy ještě Jaroslav Dietl nenapsal svůj Okres na severu a Jaroslav Matějka svého Dědka Josefa a Jan Kozák své normalizační kusy. Toho všeho by Kamenín mohl být klidně overturou, nultým dílem. Malé město se postupně dostává ze své ospalosti (musí tam přijet Pražák, aby to trochu rozhýbal) a odehrává se neustále mezi školou, JZD, traktorovou stanicí, místní organizací KSČ, okresním KSČ a občas se zastaví v Praze (např. na výletě Kamenínských do Domu módy.) Naštěstí z knihy nekape nadšení pro socialismus, všechny tyto reálie jsou v podstatě jen kulisou. To spojení "lidová kronika" je ale pro vnímání tohoto literárního textu důležité - obsahuje totiž v sobě prvky kroniky, propletenosti lidských osudů, zevrubného líčení historie jednotlivých postav a jejich rodů a musím uznat, že tento rozměr se tam autorovi podařil dostat. Takže je to kombinace Okresu na severu a klasického vesnického románu typu Jiřího Hájíčka, což je docela unikátní. Nakonec dávám 60%, protože je to napsáno velmi umně, zajímavě a plasticky, vlastně se přistihuji při tom, že mě to zaujalo a svým způsobem chytlo. Vytýkám tomu tezovitost myšlenky, malou ideovou odvahu a až moc mozaikovitý styl líčení. JInak ale jsem rád, že jsem se na chvíli ocitl v tomto časoprostoru a jsem rád, že to bylo jen na návštěvu.

1 03.04.2021

Roztomilá kniha. Zatímco Julius Firth vzpomíná ve své knize Osudy knih hlavně na osobnosti a vůbec na knižní kulturu, tak pan Pilz se na to dívá z takového organizačně-technického hlediska. Také vzpomíná na různé autory (Nezval, Čapci, Šalda, S. K. Neumann apod.), ale také uvádí s účetní přesností, kolik dostávali honoráře, kde se tisklo, jak se distribuovaly Lidové noviny (a jak se tiskly ve třech vydáních i na Slovensko), jak se snažilo nakladatelství F. Borový mít i bratislavskou filiálku, jak to bylo s knihařským řemeslem, propagací...zkrátka roztomilé. Nemá to sílu a koncepci komponovaných vzpomínek, ale jako přídavek a obohacení pohledu na knižní a nakladatelskou kulturu první republiky velmi přínosné.

1 16.03.2021

Nenechte se mást. Rok vydání 1963, doslov Milan Jungmann, to vypadá na skvělou kombinaci. Dočetl jsem to s vypětím sil, protože jde o velmi průměrnou, až podprůměrnou sestavu. Z literárně-historického hlediska oceňuji, že je to určitý dokument doby, všechny povídky se opravdu snaží odpoutat od klišé 50. let, opravdu to nejsou budovatelské povídky, a je to po tom marasmu pátého desetiletí ozvěna svěžího mladého autorství. Ale je to málo. Je to strašně opatrné. Komunisté pochybují, mají složitý vnitřní život, stojí před zásadními rozhodnutími (např. zda být důsledný či si nechat ohnout páteř) atd., ale je dobré být komunistou, je to samozřejmé, nic jiného nikdo nikdy nechtěl. Takže je to opravdu cenný artefakt stavu "nové" povídky na začátku 60. let. To je ale bohužel všechno. K mému obrovskému údivu je podle mého zcela nejlepší povídka Jana Kozáka Mariana Radvaková. Pochopil jsem, že je to i jeho vůbec nejlepší dílo, než se dal na dráhu normalizačního funkcionáře a oficiálního spisovatele. Druhá nejlepší je podle mne Zelené obzory od Jana Procházky, ale čekal jsem od něj víc. Možná se ještě tehdy neodvázal, nebo nemohl, nebo nechtěl, ale ani na Ucho nebo Kočár do Vídně to samozřejmě nemá. Mladý agronom řeší dilemata a jde na určitou hranu svých možností. Budiž. Třetí nejlepší je podle mne Trefulkovo Pršelo jim štěstí, pak Friedova časová tíseň, pak dlouho nic a na konci Křížova agitka Oheň chce dobré dřevo. To se skutečně vymyká, tam se nasazují životy pro komunistickou revoluční myšlenku. Shrnuto, Kozákovi bych dal 100%, Křížovi 5%. Posílám do knihobudky.

1 25.02.2021

Bedřich Václavek potřetí. Je to radost, pouze opakuji, číst texty člověka, který má rozhled. Je to radost číst texty, s nimiž lze polemizovat, vůči nimž lze zaujmout i odmítavé stanovisko. Ale vědět přitom, že mají svoji hodnotu, že nejsou hloupé, že to nejsou plakáty. Že ty texty stojí za to si dát tu práci a nesouhlasit.
Tento konvolut textů (pochází ale už z roku 1975) je pokračováním edice, která byla zahájena už na začátku 60. let, pak byla patrně dlouhá přestávka a v půlce normalizace se k tomu redakce vrátila. Jsou to cenné dokumentární sondy do kulturní publicistiky a literární kritiky 30. let, toho kvasu mezi Levou frontou, surrealismem, avantgardou, "hradním pragmatismem", a ještě v nálevu kontextů války ve Španělsku. Texty "Ke stavu marxistické teorie umění", "O marxistickou teorii umění", "Krize mezi československými intelektuály", "Jiří Wolker a proletářská poezie", "Surrealismus v diskusi" apod. jsou ať už recenze, ohlasy, kritické črty a nebo dlouhé studie a tento pelmel ukazuje tu pestrobarevnost žánrů. Vidím Václavkovy texty vedle F. X. Šaldy, Otokara Fischera, Kurta Konráda, Eduarda Urxe, Julia Fučíka, Ladislava Štolla apod., třicátá léta se mi jeví čím dal barvitěji a zajímavěji právě tím souzvukem třeba i zcela protipólných postojů. Mj. variací na tuto knihu je právě Štollova Z bojů na levé frontě, která má podobnou dokumentární sílu. Doporučuji oba. Už jen proto, že nepějí stejnou "píseň".

1 23.01.2021

Už v Juveniliích jsem psal, že Václavek je bystrý intelektuál, který to myslí s levicovostí vážně. Tady bych řekl dokonce smrtelně vážně. To ale neříkám jako odsudek, jen jako charakteristiku. Soubor jeho studií a podobizem ukazuje, jak široký rozhled měl, jak dokázal obsáhnout českou, moravskou, a taky německou a francouzskou literaturu. Za nejzajímavější studie považuji porovnávání básnických typů Máchy a Halase (jeho přítele) nebo jeho analýzu S. K. Neumanna. Je zajímavé, jak se sice s úctou, ale vlastně odmítavě staví ke Karlu Čapkovi, zato oceňuje Josefa Čapka ("Josef je umělcem namnoze hlubším a tím, kdo do společných prací obou bratří vnesl právě tóny nejsilnější..."). Myslím, že na tom něco je, jakkoliv Karla obdivuji. Za velmi cenné považuji jeho texty vztahující se k moravskému kulturnímu životu (Wolker, Mahen, Index, Brněnský Devětsil....), velmi břitký je příspěvek o možnostech revoluční intelektuální práce na Moravě nazvanž "Revoluční intelektuál v provincii". Až dokumentárně hodnotné jsou jeho menší studie o F. V. Krejčím, I. Bláhovi, Z. Nejedlém, O. Fischerovi, a půvabný je text "Požehnaný svár" o dvou antipodech Arne Novákovi a F. X. Šaldovi...Zkrátka je to nepropagandistický, velmi tematicky rozpřažený soubor textů, vlastně inspirativní - i když s jasným levicově-marxistickým postojem. Mám dojem, že Bedřich Václavek byl skutečný intelektuál, nikoliv poskok. Doporučuji.

1 23.01.2021

Se skutečným zájmem jsem se začetl do črt a fejetonů autora, který je silně socialisticky a marxisticky smýšlející, a patřil k jednomu z pilířům marxistické kritiky a novinařiny během tzv. První republiky. Po této vějičce jsem teď přivzal jeho Kritické stati z třicátých let a potvrzuje se mi, co si dávno myslím, že sociální cítění a marxismus ještě neznamená stalinismus. Václavek je inteligentní, chytrý glosátor, s velkým reportážním nadáním, a podle mne má odvážné a pronikavé vidění. (Musím si určitě přečíst jeho Poezie v rozpacích, která vyvolala tehdy mezi marxistickými kolegy rozruch a nutili jej tehdy se málem za své názory omlouvat.) Rozhodně ho podle mne nelze dát do jednoho pytle s aparátčíky KSČ, kteří se "také věnovali literatuře". Jistě - byl bohužel zlikvidován nacisty během 2. světové války, takže nevíme, do jakého proudu by se začlenil v poválečném vývoji, ale to platí i o Fučíkovi a dalších.
Tento skromný svazek doporučuji jako první nahlédnutí do postřehů inteligentního Moraváka, který se rozhlíží kolem sebe. Jeho cestopisné postřehy (Berlín, Salzburg apod.) jsou zároveň krásným dokumentárním materiálem o tehdejší dobové mentalitě a reáliích života v "buržoazní" republice. Je potřeba vše číst s vědomím Václavovy pozice, a klidně s ním polemizovat. Těším se na další.

1 16.01.2021

Tomu říkám práce historika. Chce-li zkoumat komunistickou ideologii, a) vybere si vynikající okamžik, kdy ideologie nasvítila sebe sama - tedy v době po pádu "kultu osobnosti", a kdy se musela začít znovu hledat, jít ke kořenům, tedy před stalinismus, b) vezme zápisy schůzí závodních výborů komunistických stran v Československu, Polsku a Německu (tedy NDR) a snaží se proniknout do mentality dělníků, zemědělců a všech, jejichž chování nebylo nijak posilováno jejich mocí spojenou se stranickým aparátem. Zcela otevřeně ukazuje, jak se člověk, který netaktizuje, aby se udržel u moci, ale člověk opravdu bezmezně věřící, začíná ptát, co má dělat, když základy učení se bortí. Kde je pravda? Jak se nyní dívat na všechny ty pojmy, které se změnou paradigmatu tak vyprázdnily? Komu věřit? Kde jsou teď nyní nepřátelé? A co to je socialistická demokracie? A jakou má roli nacionalismus?
Tyto dvě okolnosti dělají z Kolářovy knihy hlubinnou sondu, a to nikoliv do každodennosti, ale do velkých dějin skrze každodennost. Protože důležité bylo, co si myslí lidé "dole", ti tvořili "stranu" a dávali jí náplň. Komparativnost přístupu ukazuje, že vnímání základních pojmů bylo v každé zemi různé. Je cenné to vědět, zvlášť, když se dnes zase bojuje o jednu definitivní pravdu.
Domnívám se, že je to velmi důležitá kniha. Kolářově textu jde o osvětlení primárních pramenů a jejich včlenění do tematických celků.
Vytkl bych jí velmi nešťastný zlom, strašně široké zrcadlo, malá písmena a husté řádkování. Díky tomu se kniha nečte úplně lehce; ale to jsou jen mechanické potíže.
Jinak knihu doporučuji všem, kdo si chce zachovat odstup od dnešního novodobého škatulkování nesmiřitelných názorových táborů v náhledu na interpretaci komunismu. Kniha totiž nahlíží přímo do postojů "uklízečky ze Žďáru", čímž se všem uklízečkám ve Žďáru nad Sázavou omlouvám. To totiž nikdo z novodobých Koniášů na obou stranách, kteří přesně vědí, jak to bylo, ještě neudělal.

1 29.09.2020

Doporučuji každému, kdo chce rozumět pojmům, dnes hojně využívaným a velmi vyprázdněným - například jako neomarxismus. Ne, že by tato kniha byla o neomarxismu, ale umožní člověku sledovat marxismus a jeho podoby v okamžiku jeho největší krize - po XX. sjezdu KSSS, kdy bylo potřeba revidovat, co to vlastně marxismus je a jak překonat krizi identity. Autor představuje vývoj v Polsku, Maďarsku a Československu, a také nejvýraznější postavy, které byly schopny marxismus znovu a znovu promýšlet - György Lukács v Maďarsku, Leszek Kołakowski v Polsku a částečně Karel Kosík u nás. Kniha ukazuje varianty návratů před stalinismus, pro někoho i před leninismus, hojně až k ranému Marxovi a dokonce Hegelovi. Tím, že přítomné diktatury tento "revizionismus" hojně potíraly jako největší "zhoubu", nastraženou samozřejmě západem, a myslitelé na něj různě dopláceli, byly to jen promarněná šance, jak vrátit původnímu marxismu (bez politické a byrokratické praxe) stalinismem ztracený kredit. Kniha líčí upřímnou snahu očistit marxismus v tehdejší době bez jakékoliv stopy propagace marxismu samotného či propagandy marxistické ideologie. Možná se věnuje příliš podrobně a trochu nekriticky G. Lukácsovi, kterého má Kopeček asi rád jako předmět odborného zájmu, ale to je jen můj dojem.
Tedy doporučuji všem, kteří se nespokojují s nálepkami a chtějí si trochu zapřemýšlet.

1 09.08.2020

Velmi dobrá část tetralogie z doby národního obrození, která vyšla souborně pod názvem Ten, který bude, kam jsem napsal dlouhý komentář.

1 03.08.2020

Byl to dluh ze školní četby. Je to roztomilá stostránková knížka, kterou z dnešního pohledu hodnotím jako průměrnou, ale lepší. Zároveň si uvědomuji, že jsem k ní nespravedlivý, protože v kontextu tehdejší prvorepublikové literatury kniha tematizuje velmi odvážně (byť v náznaku) tabuizované téma, je to psychologická novela zkoumající mysl čtrnáctileté dívky, která zažívá velmi podstatné věci života. Asi mé hodnocení ovlivnila určitá nepřesvědčivost myšlení hlavní hrdinky, psala to dospělá žena a vždycky hrozí že to bude buď dětinské, trapné nebo přemoudřelé. Tak něco z každého jsem tam cítil, ale naštěstí jen slabě. Jinak jsem se podíval na Boženu Benešovou a je to velmi zajímavá autorka, myslím, že si k ruce ještě zkusím vzít jejího Člověka.

11.02.2021