arcs
komentáře u knih
O statečném Cibulkovi
Gianni Rodari
Klasika mého dětství. Rozhodně Sekorovy ilustrace!
A myslím, že to téma bohatí vs chudí u nás nějak rezonovalo a je to vlastně strašně silnej proud dodnes. Nesváděl bych to na Cibulku, ale dneska už mi to číst nešlo ani jsem to nečet našim klukům. Být dobrej znamenalo být ten chudej.
Ofélie se učí plavat
Susanna Kubelka
Jako kluk jsem se od Ofélie dost naučil:) Byl to takovej svěží vítr. A vlastně mě teď napadá, že chvíli po přečtení jsem se dal dohromady se čtyřicítkou. Bacha, co čtete! Ale bylo to dobrý:)
Na počátku bylo slovo
Zenon Kosidowski
Pro mě to byl hodně dobrej matroš do protijehovistickejch flaků a na pochybnosti, který jsem nakoupil od pobožnější části naší rodiny. Takový rozloučení s naivním křesťanstvím. Který teda paradoxně pak vedlo k cestě za hledáním opravdovější duchovnosti bez naivních zázraků, založený na víc než jedný a ještě dost nepůvodní knize. A kdo by byl řek, že zrovna Polák. Ale kdo jinej by asi znal Bibli takhle zleva zprava, že.
Umírání jako cesta k životu
Susan Blackmore
Čas trochu vystřízlivět z Moodyho. Jenže ono to přesvědčování z knihy dost vyčnívá, takže odrazuje, i když by byl člověk nakloněn poslouchat (koncept neexistence Já a Prázdnoty je naprosto ok). Takovej vědec je prostě skřípnutej a musí dost dřít, aby si to v hlavě srovnal v souladu s grantovou politikou.
Za mě díky, posadila mě trochu na zem z moc vysokýho výletu, ale myslím, že jsem se pak vydal ještě dál.
Čisté radosti mého života
Jan Šmíd
Zjevení a úžas. Přitom tak nenápadný. Doslova a do písmene čisté radosti. Na knížce je prostě poznat autorovo rozpoložení, možná přímo duše, kdo ví? A tohle je tak lehounké, že je mi až hloupé k tomu přidávat nějaká svoje těžkopádná slova. A samozřejmě zase nevím, čím to takové je (možná tím vším, co v autor vynechal?). Spojuje se mi to hodně s Tracyho tygrem - jak postavou zvířete, tak nějakou lehkostí, ale tohle je ještě nějak jemnější, citlivější.
Pán prstenů & filozofie: jedna kniha vládne všem
Eric Bronson
Chabý, chabý, kniha na objednávku, kde autoři jen splnili slíbenej referát, naházeli příslušný normostránky a basta, takže žádná vášeň, žádná hloubka. Taková škoda!
Antikódy
Václav Havel
Když vidíte poprvý - a ještě v tak dávný době - takový vtipný hrátky, přijde vám to geniální. Dneska už by se člověk asi nepodivil.
Vdovám smutek nesluší
Becky Aikman
Dostal jsem ji, aby mi jako pomohla v těžký době, ale nic si z ní nepamatuju, protekla bez výraznější stopy, tak buď to bylo tou dobou, nebo knížkou.
Válečný kouzelník
David Fisher
Hustá knížka. Kouzelníci válčej po svým. Škoda, že je to takový románovitý, že nevíte, čemu věřit a jak moc to odpovídá skutečnosti. Klam je součástí válečného umění, to dneska dost vidíme, ale zatímco o Enigmě je knížek a článků tuny, o těchle kejklech moc ne. Jen tu a tam článek o umělé vesničce postavené na střeše továrny, stromech zavěšených nad finskými cestami. I je to psané s takovou (jakoby divadelní?) lehkostí, která se mi nehodí k dramatu světové války. Takže nevyužitý potenciál volá po nějakém lepším zpracování. Neznáte?
Voda, která hoří
Jitka Vodňanská
Tak to je divoký! To je neúprosný. A zoufalý. Lidi, ke kterým vzhlížíš v tom plavou stejně šíleně jako ty. Nebo vlastně víc. Psychoterapeutka. A prezident.
Samozřejmě to všichni čtou kvůli Havlovi. Ty dopisy! Bože, bože! Zoufalý. Tohle je muž obdivovaný světem? Nemůžu s tebou, musím skládat dřevo na chalupě... Už žádný růžový brejle. Co to říká o nás všech?
A taky jak ty lidi žili v nějakým jiným světě/socíku, než si pamatuju. Smetánka?
Začátek i konec knihy/života se tak v kontrastu k bombastickému vrcholu v paměti setřou jako nevýrazné. A nakonec zůstane pachuť.
Věštění v antickém Řecku II.
Tomáš Vítek
Taková odborná encyklopedická suchařina. Kila poznámek pod čarou, neuvěřitelných pramenů, záplava informací velké šíře malé hloubky, zajímavé historické epizodky a exkurz do vrstvy myšlení, která se v hodinách dějepisu neprobírá a přitom hraje velkou roli i dnes. Koupě nelituju, ale krájím to po kouskách.
Problém tří těles
Liou Cch'-sin
Četl jsem na doporučení Baracka Obamy a fakt unikátní. Víc říkat by bylo na spoilery. Takže jen - chybělo mi tam něco opravdu člověčího. Možná ta kulturní vzdálenost, ale měl jsem pořád pocit chladu, odcizení, bezemočnosti... Kterou možná autor projikoval do vesmíru? Tudíž i přes jasnou výjimečnost z toho mám nepříjemný pocit a do dalšího dílu - Temného lesa jsem se musel hodně nutit.
Marťan
Andy Weir
Tahle kniha - a film byly hotovým dárečkem. Nejdřív jsme se syny viděli film, a pak si starší pořídil audioknihu. A to bylo podivení. Tati, v tý knížce je toho mnohem víc, než ve filmu! Všechno je tam vysvětlený! To je dobrý. To je tak se všema filmama? Poslouchal ji několikrát. A já konečně taky. I jsem spolu googlili, jak by to bylo doopravdy (vichřice v řídké atmosféře, brambory (např.: https://www.youtube.com/watch?v=CYdirDBp-lw).
Co o nás prozrazují zuby
Michèle Caffin
Škoda, že tak stručná. Psychosomatika všude pučí, ale o zubech nikde nic. Naše zubařka na mě dost koukala, když jsem to zkoušel nakousnout. Oni prostě látaj matroš jako zedník cihly, nemaj absolutně šajn, že by sklovina mohla souviset s něčím jiným než s čokoládou a správným kartáčkem.
Za sebe vím, že nevybrečený slzy zanítěj zub jedna dva a vrtačka už vám je vžene do očí.
Nebo si takhle nějakej vyrazit kolenem a po letech si to dávat dohromady s tím, co se dělo kolem - a najednou třeba i trochu víc chápat.
Total Recall: Můj neuvěřitelný životní příběh
Arnold Schwarzenegger
Nejlepší životopis na světě. Poslouchal jako audioknihu a byl jsem překvapenej. Nejvíc asi tím, jak to bylo upřímný.
Kirké
Madeline Miller
Poslouchal jsem jako audioknihu na Audiotéce už několikrát. Úžasné vyprávění! Jak plyne. Má nějaké kouzlo. Za všemi větami zní nějaký hluboký, silný tón. Člověk vlastně nikdy neví, proč ho dobrá kniha tak oslovila.
Ale pak... zemřel mi syn.. a tohle byl jediný příběh, který jsem dokázal poslouchat, který mě přenášel přes chvíle hrůz, jediný měl tu sílu. Nebo klid - ve všem, co se děje, plyne dál a dál jako mocná řeka.
Návrat z hvězd
Stanisław Lem
Moje nejoblíbenější kniha vůbec. Četli jsem ji mockrát. Nejspíš nějaké podvědomé souznění. Je víc psychologická než vědecko fantastická. Sociologická. Neuvěřitelně prorocká - jako by popisovala dnešní virtuální dobu sněhových vloček, ztráty směru. Ze všech Lemových knih nejvíc odhaluje jeho vnitřní světě. Jako jediná přivádí na scénu Animu. Silně ukazuje jeho osamělosti mezi lidmi - to on je ten, který se vrátil z hvězd a teď bloudí v neznámem mu světě (a asi tento pocit je to moje spojení).
Od první chvíle jsem jako čtenář vtažený do chaotického, ale živoucího, naprosto uvěřitelného světa plného stejně uvěřitelných postav. Jedna archetypální scéna za druhou - skok do vodopádu, herečka, setkání se lvem, scéna s roboty, kontrast vzpomínek na drsný vesmír. A přitom je to celé tak obyčejné, civilní. Aniž si všimu, jsem ve vzdálené budoucnosti...
Na Lema nezvykle citové drama ukazuje, že tady nás autor pustil trochu jinam, dál než kdekoli jinde. I závěr, kde se uzavírá symbolický oblouk, působí jako mohutné vzepětí.... Já vím, prostě mě to něčím zasáhlo a ať si to pojmenovávám, jak chci, nemění se to, nezmenšuje. Je to geniální.
Deník muže ve středních letech
Petr Kukal
Pro mě - muže ve středních letech, nepraktického, nijak výjimečného - to bylo hořkosladké čtení, mnohokrát dobře známé, mnohokrát jsem si uvědomil, že můj první posměšný, pohrdavý soud patří stejně tak mně samotnému (něco jako píše dero). Také jsem to vnímal jako další smutnou zprávu o současném obecném stavu mužství. Zoufalém, bez síly, směru, vize. (A pak jsem stál uprostřed čerstvé holoseče v našem lese a bylo mi jasné - tak a sem to vede! Život v knihách, slovech, myšlenkách, snech, literárních významech, odvozených symbolech, očekávání ocenění od druhých... odtržený od reality, hmatelné praktické skutečnosti, země i Země, půdy, lesa, zdroje...). Prostě dost dobré, dost pravdivé i čtivé, vtipné pro mne lidštějším způsobem než deníky MV.
U spojení vzdáleného kroužení kolem erotiky a zpovědí chyběla hlubší (sebe)reflexe (nebo mám napsat koule?). A možná by se všechno dalo proškrtat na 21. srpna.