arcs komentáře u knih
Hele, hustý. Vůbec to není můj žánr, poslouchali jsme to se ženou při dlouhých cestách jako audio a bylo hodně zajímavé sledovat reakce mé ženy. Takže jsem to bral jako nahlídnutí do ženského vidění. Lehké, dlouhé, něco sexu.
Hezké, lehké, svižné. Na druhou stranu nějak příliš - předvídatelné? Velmi jednoduchá konstrukce zápletky, jakou už jsme v mnoha obměnách četli a viděli, začne vysvítat příliš brzy a okatě a ta okatost není nijak reflektovaná, ozvláštněná. Možná příliš velká očekávání způsobená přílišnou reklamou, jak píše chodícírohožka?
Kniha formou rozhovoru, čímž je trochu roztěkaná, i když tím možná čtenější. Stále jsou hrozně opatrní, což je pochopitelné, když jdou proti proudu, ale to, co říkají, je tak zásadní!
Výborná. Podává širší pohled na trauma a společnost než předešlé knihy - to, co považujeme za normální, normální vůbec být nemusí, není. Uf, těžké čtení, když čtete sami o sobě, o tom, co znáte - a považovali jste to za "normální".
Revoluční poznatky o závislostech všeho druhu - a hlubokých traumatech za nimi. Nejsou to látky, co nás činí závislými. Těžké čtení, smutné. Dá se s tím něco dělat? Pro mě další kniha, která demaskuje naši úžasnou kulturu a civilizaci - že zdaleka tak úžasná ani civilizovaná není.
Elaine Aron je průkopnicí ve výzkumu HSP/vysoce citlivých lidí. Za mě dost revoluce - vysvětlila spoustu mých symptomů, charakteristik - a mnoho těch 'negativních' jako logický důsledek vysoké citlivosti.
Po čase ale přišel Gábor Maté a mnoho z těchto symptomů vysvětlil ještě lépe, hlouběji, vývojově, fyziologicky, zemitě, se zahrnutím rodiny a společnosti jako ADHD, vývojový deficit CNS.
Zvláštní mix duchařiny a detektivky. Čte se rychle, trochu sebepřemáhání, abych se nebránil monotónnímu tlaku na děsivost - v závěrech kapitol a vůbec. V té detektivní rovině pěkně poskládané a vysvětlené. Duchařská rovina jen dělá atmosféru a ladí s odkrývaným příběhem v pozadí. Za mě by ji takový příběh vlastně ani nepotřeboval. Když si představím, že by byl celý příběh podán tak jako poslední kapitola... nebylo by to ještě děsivější?
Tahle kniha mi otevřela oči. Smetla ideály a ukázala drsnou pravdu - smrt, strach ze smrti, jak nás formuje, celou společnost, popírání smrti, různé druhy útěků. Hustá, hustá kniha. Pravda, pak jsem i já někam utekl, ale tuhle mám zaseknutou jako kotvu.
Vynikající, výjimečná, z hluboké vlastní zkušenosti autorky - která hodně odpovídá i té mojí.
Jak se nedokážeme smutek vidět nejen jako jednotlivci, ale jako celá společnost. Jak ubohé a falešné, je všechno utěšování - zase bude líp, které si nalháváme doslova masově jako nějakou útěšnou pohádku, hypnózu.
Nedokážu říct, jak by se četla kniha někomu, kdo nemá se ztrátou tak živou zkušenost, ale mám za to, že je to jedna ze zásadních knih, které otevírají oči tam, kde je máme jinak pevně stisknuté.
Prokop prezidentem úplně ne, to by byla škoda ho odvádět od tak užitečné práce, ale poradcem rozhodně! Kolik knih jen tlachá - tahle nabízí podložené a fundované analýzy, které jen jen převést do praktických řešení.
Ale, ale, co to vidím? Moje první vzdělávací literatura! Představte si to v době, kdy nebyl internet ani Bravíčko, pár časáků, který přivezl spolužákův otec kamioňák a spolužák mu je čajznul (a byly dost krotký na dnešek), takže hlavní zdroj poznání byly sprostý vtipy starších spolužáků... A pak tohle. Obsah už moc nevím, asi jsem byl v šoku. Pamatuju jen smutnej graf průběhu sexuálního vzrušení muže a ženy, kterej jasně dokazoval, že se nemůžou protnout a tudíž je to všechno beznadějný. A jinej graf sexuální výkonnosti vzhledem k věku, kde to taky vyznívalo dost smutně. A pak ještě zásadní důležitost optimální teploty pro správné vzrušení ženy... No ty jo, se divím, že z toho byly tři děti :)
Vynikající kniha dlouholetého lektora rodinných konstelací.
Doporučuji na úvod pro ty, kteří tuto metodu nikdy neviděli.
Na rozdíl od jiných knih o konstelacích vysvětluje lidsky, bez schémátek.
Takže vlastně je knížka výborná pro každého.
Až teď vidím, že je starší než já! Pro mě taky jedna z prvních scifáren. Úžasná atmosféra, kterou si doteď pamatuju. Kolik se toho dá na malém prostoru povídek. Sakra dobrá.
Dnes už je to myslím pasé. Nostalgie za komixem s Malým bohem z Ábíčka, jinak tak jednoduchoučké asi jako budovatelské nadšení té doby.
Kdyby půlka z tohodle byla pravda, tak úžas!
No jo, prostá závist. Dají se tyhle věci naučit, nebo se s tím musí narodit?
Jasně, nebo roky meditace.
Napřed mě hrozně naplnila, nadchla, pak jsem ji unaveně odložil, s tím, že se k ní vrátím, až trochu vyspěju.
Rozhodně jsem za věnovat snům víc pozornosti.
Těm opravdovým, ne těm americkým.
To není na čtení, to se musí zažít. K většině uvedených meditací najdete hudbu podle fází, která výborně vede (určitě k těm nejznámějším jako jsou Dynamická meditace, Kundalíní, Nadabrahma, Chakra breathing, Chakra sound).
Tu jsem baštil. Teď už vím, jak to je! Chtěl jsem se vytahovat. Arogance moderního člověka, co všemu rozumí. Pak jsem se dozvěděl, že ano - netopýři se mohou zamotat do vlasů, protože jejich odraz je může zmást a pýcha všeználka padla.
Určitě bylo těžký, napsat něco dalšího po Marťanovi. Taky bylo těžký tohle po Marťanovi číst. Je to úplně jiný. Akorát jako ten vesmír. Teda teď Měsíc. Pořád se mi tam vkrádala podobnost s naším Hetešou. Jako že dobrý, ale tak na sílu a hlavní kočce všechno moc vychází, takže napětí není tak úplně napnutý, a když to skončí, tak jako koukám a jako nic.
A smrt povídá - všechny tvé představy jsou... jen představy. I tato.
Rozhodně důležitá kniha. Technologie umírání. Bodla by nám všem, taková léčba celé společnosti. Navíc přehledně, v tabulkách, s odkazy na dávné tradice. Nedělám si srandu, nebo jo. Nevím.
Oleho neznám, jen z fotek mi připadá jako mariňák a napadá mě, že tohle je taková náborová příručka do armády na druhé straně. Kdo projde školením, je náš.
Mám úctu k tradicím a mistrům, zároveň jsou to jen tradice - žádná není úplná a konečná. Myslím, že druhá strana je víc, než cokoli bychom si chtěli a dokázali představit. A tak, když jsem se té knížky přiliš chytal a upínal se na ni v těžké době, má chaotická část se smála a ze všech jistot mě zase pěkně vykopala.
Nejlepší Vilma ever. Jak to říct - z perspektivy let a dalších děl, je tohle něco jako čistá krása mládí, opojný květ autorské nevinnosti, první láska. Všechny zásadní motivy autorky jsou přítomny, její tónina, barva hlasu a vět se zapíše pod kůži. Ve všech dalších věcech pak zůstává táž, spíš se nuceně civilizuje, drsní, stává víc intelektuálskou, emoce se stávají víc myšlenkovými konstrukty.
Možná je to tak, že člověk má téma a okolo něj jen krouží z různých stran. Nějaký hluboký ústřední bod, pocit. A v mládí je mu nejblíž, tak blízko, že ho nevidí, ale on se sám přelevá, kypí - za mě nejvíc, až krystalicky v Růžové krychli.