arcs komentáře u knih
Nejmilovanější verneovka, protože jsem se zamiloval do mechanického slona (jo, tak od té doby toužím po životě v maringotce!). Taky mi přišla dynamičtější než jiné, rozhodně krvavější (bože, co ti tygři?). Přivázání k dělu, to jsem dost prožíval. Verneovky taky znamenají illustrace od Benneta, bez nich by nebyly.
Hustý, hustý! A reálný! Kdo jde sakra na patologa? Mamina, co se po práci vrací k dětem. Klobouk dolů, před ní i že to napsala, jak to je. Lepší než tisíc detektivek.
A jako perličky kapitoly o 11. září. Jo a taky - nejhorší smrt, kterou jsem pitvala...
Čet jsem to dětem, úžasný, dojemný, krásný.
Kruci, až moc, až mě to začalo hryzat. A asi jo, dokonce vyšla kniha, kterou napsal někdo přímo z jeho rodiny https://www.amazon.com/Horse-Whispers-Trading-Truth-Roberts/dp/1929055447 a která říká, že mnohé z toho, co píše, není pravda (násilný otec, setkání s Jamesem Deanem, že byl předlohou filmu Zaříkávač koní atd. a hlavně, že metoda, kterou vynalezl, byla známá už dlouho před ním).
Jak jsou ty dezinformace všude kolem, člověk si uvědomuje, jak je svět slepenej z pravd, polopravd a lží a celý je to najednou takový vratký.
Roberts možná přispěl k dobré věci, ale pořád zůstává otázka, jestli to ďáblovo semínko, co vězí v detailu, někde za okrajem zorného pole toho dobrého nevyklíčí.
Četli jsme ji se ženou pod starým ořešákem. Žena tohle štěstí neměla. Anita dnes přednáší po celém světě (https://www.anitamoorjani.com). Co si z toho vzít? Že zázraky se dějí? Ale nejsou v našich rukou? K čemu potom všechen ten humbuk? Na wikině říká doktor o Anitině uzdravení: "s lymfomem není nikdy pozdě" a "Hodgkinova choroba je docela léčitelná... může mít dramatickou odezvu na chemoterapii". Nepopírám, co zažila, sám mám pár nápovědnejch zážitků ze změněnejch stavů, jen vlastně nevím, co mi ta knížka chce říct.
Povinná četba. Ještě mi někdo řekne, že jsem konspirátor! Jasně, to není spiknutí elit, to je přirozený vývoj.
Ty jo, v devatenácti letech! Génius. Pointa je trapně jednoduchá, ale to vlastně vůbec není důležité (krom té úvahy, že jedno slovo a bylo by to všechno zbytečné, ale o tom asi romantismus je - o nevyslovitelném či nevysloveném). Celé vyprávění je právě tak romanticky melancholicky rozervané, osudové, tajemné.
A hlavně Caritas - hned zpočátku Waltari ukazuje svoje hluboké téma osudové ženy, Animy.
Příliš velká očekávání po Smrtelných strojích. Jednoduchoučký lineární příběh, bez jakéhokoli překvapení, který ne a ne se rozběhnout, a pak skončí.
(SPOILER) Úplně jiné než série Smrtelné stroje a za mě vůbec ne tak dobré. Brány, inteligentní vlaky, Broučník, AIčka (ty byly nejlepš, to bych chtěl víc rozvést!), to jsou parádní nápady, ale celé to tak nešlape, je to nějak roztříštěné, úplně jsem měl pocit, že to psal někdo jiný. A ten nelogicky kruťácký atentát - jak pak máte s hrdiny sympatizovat?
To mám asi za to, že přeskakuju předmluvy. Já jí na to tehdy skočil a žral jsem to silně, a pak mi to stejně silně zhořklo.
Děkuju vandalka za odkaz na debunking (https://marlomorgan.wordpress.com, kdyby to zapadlo).
Tedy normální líbivý dezinfo, co se veze na vlně New age (jako Castaneda nebo Lobsang Rampa). I když si člověk říká, že 'někde na úrovni duše, by to tak mohlo být', tak to stejně nadělá víc škody než užitku.
Moje první Simmelovka a úžas. Člověk je až nesvůj, jak si s ním autor dokonale hraje, jak má zmáknutý řemeslo (což pochopíte po třetí, čtvrté). Škoda, že to pak už přechází do pohádky - jak mu to vždycky díky kulinářtví zázračně vyjde a vyklouzne.
Hmm, a jak mi po čase trochu splývají - byly tady čínský sáňky? Nevíte někdo, jak se to dělá?
Vynikající! Navíc africký šaman popisuje rituály podobné rodinným konstelacím (ostatně Hellinger se v Africe inspiroval).
Myslel jsem, že to bude moje kluky bavit, ale rychle jsem narazili, protože autor si svět hry ohnul pro svoje potřeby a přes to se pravověrněj pařan nepřenese. Plus ta zbytečná vulgarita, achjo.
Oproti Jinému světu Dmitrije Rusa je tohle mnohem míň vtipný a bez jakéhokoli přesahu. Asi novej žánr Harlequinek pro pařany. Pohádka, kde hlavnímu hrdinovi všechno zázračně vychází a neřeší nic skutečnýho, páč přece ve virtu, takže napětí nula. A samozřejmě zase nekonečná série.
Četl jsem, protože jsem viděl, jak to pohltilo mýho staršího, kterej jinak jen jůtubko. A musím říct, že mě to chytlo taky. Toho chlapíka to prostě baví a to z toho je tak cítit, že to baví i vás, teda mě, a to hodně.
Nejsem žádnej pařan, ale malinko přece, tak mi to nebylo úplně cizí - to ale myslím není podmínka.
Je to rozhodně pohádka. Je to hra. Je to pubertální fantazie - všechno zázračně a přímočaře vychází, umřít (aspoň hrdinům) nemožno, kde to skřípe s reálností, se přidá ezo-mystično.
Ona je to vlastně úžasná studie mysli moderního mužo/dítěte. Novej žánr, kterej přišel se všema těma našima dětmama přikovanejma ke klávesnicím a monitorům. Jen vzdáleně tam prolínaj reálné zákonitosti - a je legrační vidět, jak se s nimi autor vyrovnává, aby mohl dál zůstat v jiném/Jiném světě. Bolest je volitelná, do inventáře se vleze Eiffelovka, gejzíry inteligence jsou spotřebovávány v ladění talentového stromu a výbavy postavy (narcismus level 1000).
A na konci každého dílu háček. Takže čtu, i když vím, že je to pořád to samý, v dalších dílech už nemá co překvapit, je to opakování téhož - přesně jako v tisících partiích LOL, DOTy, PUBG a nespočtu dalších onlinovek. Autor si ještě nevšiml, že tohle je přesná definice pekla (jo, někde v šestém díle zmiňuje, že jeho druhové jsou z toho neustálého boje unavení). Zábavného, ale pekla.
Přesto dám pět a doporučení, protože každej by měl přečíst aspoň jednu takovou a tahle je na úvod do problematiky dost dobrá. Přečtete jednu a nejspíš znáte všechny. (I když tady je třeba oproti Mahaněnkovi, se kterým mi to trochu splývá, ta chytrá vrstva světových božstev a celkem vtip a znaky autorova přehledu (přece jen je to 75, až začnou psát 90, to bude jiný kafe)).
Samostatná kapitola je ten dětsky/zlostně, naivně přímej ruskej patriotismus... edit: kterej se spec.válkou na Ukrajině tomu dává trochu jinej nádech, ne-li rovnou mezinárodní ban.
Taková hozená rukavice, delší úvaha, která by mohla vydat na vydatnější román, kam Wyndham spěchal? A ten jednoznačnej konec? Ten by dnes určitě neprošel. A ani já s ním už tehdy nesouhlasil - takhle primitivní to ve vesmíru být nemůže!
Dokonalost. Všechno řečeno. Pro sebe uvažuju, že ji mám blízko Merleho Malevilu - ale Malevil je tak osobní, blízký. To u Wyndhama není, takže zatímco Malevil jsem četl a poslouchal víckrát, Den trifidů jen dvakrát. Jako by Windham nedokázal trpět spolu se svými postavami? Je fakt, že popisuje mnohem víc utrpení než Merle, který ho nechává za zdmi izolovaného hradu, takže otázka, kdo je poctivější a odvážnější.
Téma lidské arogance za covidu krutě aktuální, ale to nemá cenu zmiňovat, to je neměnná konstanta, na kterou se dá vsadit vždycky.
Pokračování Noc trifidů bylo fajn, že některé věci vysvětlilo a logicky dotáhlo, ale naprosto nedosahovalo úrovně předlohy.
To zrno rusofilství ve mně určitě pochází z těhle pohádek! (Dobře, a taky od krásné Mášenky z Moskvy:) Jsou jiný než ty naše vychytralý. Jsou přímý, syrový, bohatýrský, veliký. A přitom světlý. Prostě se zapsaly hluboko. Čet jsem je i klukům, ale pro ně už asi pozdě, nasákli jiným a připadaly jim cizí.
...a pomazal své tělo vonnými mastmi a olejem... ta věta mi utkvěla jako refrén písničky. Zatraceně dobré písničky. A kněžka Nefernefernefer! Anima, jak vyšitá, jak je Waltari umí (asi má v sobě - to je nejspíš ta jeho jiskra geniality). Román jak má být a míň pak už nechcete. Širokej, živej, odvážnej. A z Egypta.
Dneska to už asi není takový terno jako tehdy, ale i tak. Asi platí ten vtip, že chlapi maj málo krve a můžou ji mít jen dole nebo nahoře, nikdy ne na obou místech zároveň, protože v tom nikde nevidím rukopis mistra. Přečet jsem to jen z povinnosti, že jako klasika.