ArkAngel
komentáře u knih
Farma zvířat
George Orwell (p)
Farma zvířat by se dala nazvat bajkou, která varuje před nebezpečím komunismu (nebo spíše totality). Z původně dobré myšlenky se nakonec stává spleť manipulací a lží, kdy se k moci dostávají ti nejproradnější a pravidla si upravují podle toho, jak se jim zrovna hodí. Srovnání lidí a prasat je určitě na místě, protože do politiky obvykle slušný jedinec ani nepáchne. A papouškující ovce? To už je velký odkaz sám o sobě.
Cesta
Cormac McCarthy
Cesta je velmi symbolickým dílem, ve kterém si musí člověk spoustu věcí navíc sám domýšlet. Minimálně Ameriku postihla nějaká katastrofa, ale nevíme jaká. Zničenou krajinou putují otec se synem, ale o jejich životě toho moc nevíme, pouze z pár dialogů, potažmo vzpomínek na matku. McCarthy nechává své postavy tradičně trpět a ukazuje nám tak surovost světa, kterou mnozí přehlíží. I přes to všechno chce ale dvojice zůstat těmi dobrými, byť je akce jiných lidí mnohdy tlačí k něčemu jinému. V krátkém rozsahu dokázal McCarthy vybudovat opravdu silný zážitek, který člověka zasáhne při každém čtení.
Drákula
Bram Stoker
Kdo by čekal, že se původní Drákula bude číst tak dobře. Výpravnost by mu mohly závidět i mnohé akční blockbustery, které denně plive Hollywood, ale přitom Drákulovi nesahají ani po kotníky. Počátek Renfieldova případu mi přišel obzvláště humorný a musel jsem si jej přečíst třikrát. Pousmál jsem se i u poznámek o Slovácích. Byť je kniha dobře napsaná, musím jí vytknout, že hrdinové mnohdy všechno vyřeší strašně jednoduše, protože mají všechno po ruce, všechno umí a všechno ví. A to kolikrát ty jejich znalosti člověk ani nečeká viz. kompletní znalost jízdního řádu vlaku, kterou má nejmenovaná osoba v hlavě.
Příběh služebnice
Margaret Atwood
Role ženy byla napříč historií vždycky složitá a Příběh služebnice jim to v dystopické budoucnosti rozhodně neusnadňuje. Představa společnosti, která celá musí fungovat povinně jako náboženská sekta s mnoha pravidly a tresty smrti, je více než děsivá. Už 1984 od Orwella nám ukázalo, jak se může lidská společnost zvrhnout, ale svět Atwoodové mi přijde možná ještě děsivější. Jedna věc je nemít žádnou identitu a následovat systém, druhá je být víceméně jenom objektem. Jsou věci, které mají obě knihy společné, ale to už je otázka jejich hlubší komparace. Svět mne ale rozhodně zaujal a rád do něj zavítám znovu, ať už v podobě pokračování nebo adaptace.
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Tohle Bradburyho dílo musí být noční můrou všech spisovatelů a nejenom jich. Obecně je to varování před stále uspěchanější dobou, kdy lidé více a více konzumují a méně myslí a uvažují. A když se podíváte, jak jsme na tom dnes, kdy během pár let konzumenti místo dvouminutových nebo delších videí začali preferovat párvteřinové skeče na TikToku, musí se vám z toho dělat zle. Abych ale nemluvil jenom o tom špatném, tak je tato kniha také oslavou knih samotných a všeho, co nám přináší. A takové myšlenky nikdy nezemřou, alespoň dokud tu bude poslední člověk, který by je nesl.
Vánoční koleda
Charles Dickens
Není lepšího vánočního příběhu než Dickensovy klasiky. Ať už čtete překlad, kde se titulní postava jmenuje Scrooge, Kolenovrt nebo Vydřigroš, vždycky se dostanete k témuž konci, kdy se z lakotného a zapšklého muže stane laskavý stařec. Kratičká novela přináší silné poselství a myslím si, že animovaná adaptace s Jimem Carreym dotáhla příběh až skoro k dokonalosti. Každého z nás ovlivňuje minulost, přítomnost i budoucnost a je jen na nás, kolik si toho ze všech tří časů vezmeme a zda zůstaneme na téže cestě nebo změníme své konání.
1984
George Orwell (p)
1984 jako další z Orwellových protitotalistických děl ukazuje, co se může stát, když je lidstvo zbaveno "okovů svobody". Vše, co činí člověka člověkem, postupně mizí, iluze se stává skutečností a na scéně zůstává čirá moc, která rozhoduje o pravdě a existenci. Osobně na mne více zapůsobila Farma zvířat, ale 1984 v člověku zanechá daleko tísnivější a nepříjemnější pocity. Třetí část je vskutku geniální, ale popravdě musím říct, že mi v těch prvních dvou něco chybělo.
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
J. R. R. Tolkien
Přestože se Hobit stal jedním ze základních kamenů pro moderní fantasy, označoval Tolkien své dílo za pohádku a přesně takovou formu dílo víceméně i má. Nenajdete zde komplexní dialogy nebo dlouhé popisy akčních scén, ale všechno je opsáno tak jednoduše, aby příběh rychle plynul ke svému konci. Pasáž s hádankami je naprosto skvělá a obecně kniha nabízí spoustu úsměvných momentů, což k podobným výpravným příběhům patří.
Harry Potter a Kámen mudrců
J. K. Rowling (p)
První díl Pottera dokázal nevídané a tedy, že ke čtení přivedl celou generaci mladých lidí. Přestože svět nabízí několik logických děr, je natolik zajímavě vystavěný, že je jedna radost jej spolu s jedenáctiletým Harrym prozkoumávat. Bez Medkova překladu bych si jej navíc ani nedokázal představit, jelikož i právě ten tomu dodává to pravé kouzlo. Jen málo autorům se podařilo dětského čtenáře natolik oslovit a navíc vytvořit prostor i pro povedené adaptace, na nichž jsme taktéž vyrůstali. Doufejme, že Potter osloví i další generace, protože si to určitě zaslouží.
Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
Co se válečných příběhů a vlastně příběhů obecně týče, tak jsou všichni zvyklí, že je děj vyprávěn z pohledu strany vítězů. Jenže Remarque jakožto německý autor napsal příběh poražených. Na celé dílo se dá dívat z mnoha stran, ať už jako výpověď ztracené generace mladých lidí, kteří bojují za ideologii vedení státu, případně jako ukázku čiré hrůzy první světové války, jež byla, co se týče použitého arzenálu zbraní, snad tím nejhorším, čím si lidé prošli. A to tu byly i války další.
Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry
Jen málo dětských knih má tako hluboké myšlenky jako Malý princ a je tedy proto vhodnou knihou také pro dospělé. Skrze putování Prince poznáváme obyvatele mnoha planet, kteří fungují jako karikatury lidské společnosti. Máme tu také lekci o různém vidění světa, lásce i přátelství. Na pár stranách se tak čtenář dozví vlastně o celém světě a na konci mu ještě ukápne slza. Nádhera.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Murakami je skutečně mistr. Nejprve mne dostal Norským dřevem a Kafkou to následně překonal. Na začátek musím říct, že je to opravdu zvláštní příběh a asi nebude pro každého, obecně jako většina děl magického realismu. Čtenář se tak střetává se dvěma protagonisty, jejichž kapitoly se střídají - patnáctiletý Kafka na útěku, jemuž otec vyřkl věštbu jeho budoucnosti a dále pana Nakatu - starého blázna, který má zvláštní dar. Abych nic moc nevyzrazoval, tak Kafka na pobřeží nabízí jednu z nejvíc psycho scén, jaké jsem v životě četl (nebo v kultuře zažil obecně) a snad se mi ještě nestalo, abych od knihy odvracel oči. Něco takového dokáže napsat málokdo a Murakami je skutečně mistr.
Robinson Crusoe (převyprávění)
Josef Věromír Pleva
Plevovo převyprávění Robinsona patřilo v dětství mezi mé oblíbené knihy a i dnes se to velmi dobře čte. Člověk s nebohým trosečníkem postupně zažívá různé útrapy i šťastné náhody, které mu postupně zpříjemňují jeho život. Na jednu stranu vás možná bude překvapovat, jak zručný Robinson vlastně je a kolik toho byl schopný v dětství odpozorovat, ale kdysi lidé také neměli internet a televizi, tak prostě sledovali své okolí. Jednou se určitě vrhnu i na původní verzi a jsem zvědavý, jak moc se bude od té novější vlastně lišit.
Návrat krále
J. R. R. Tolkien
Vyvrcholení příběhu Jednoho prstenu je opět rozděleno na dvě knihy, kdy první opět vypráví o zbytku Společenstva a druhá o Frodovi se Samem, kdy nakonec sledujeme i další příběhy z pohledu kupříkladu Faramira a Eowyn. Po dlouhé době tak bylo příjemné osvěžit si i kapitoly z "epilogu", které do filmu zadaptovány nebyly, ať už je to návrat domů nebo boje v Kraji. Dodatky pak ukazují komplexitu Tolkienova světa, kdy zde máme de facto povídky rozšiřující některé události a dále pak rodokmeny, letopočty nebo dlouhé pasáže o písmu, jazyku a výslovnosti, kde se ukazuje Tolkienova znalost lingvistiky. Škoda, že podobě ztvárněných světů není více.
Krev elfů
Andrzej Sapkowski
První román ze světa Zaklínače je svou formou velice specifický, jelikož skáče z místa na místo a během jedné kapitoly je schopen vystřídat hned několik postav a nabídnout tak čtenáři širší pohled na celou politickou situaci Kontinentu. Nejzajímavější příběh má určitě Marigold, který nám představí svět špionů, tajemného Rience a inteligentního Dijkstru. Výcvik Ciri na zaklínačském hradišti je taktéž zpracován velmi dobře a je škoda, že těch několik měsíců, během kterých se kniha odehrává, tvůrci seriálu zpracovali pouze jako týdny. Škoda, že to dopadlo jak dopadlo, kniha by si zasloužila lepší jednání.
Bílá nemoc
Karel Čapek
Bílou nemoc si s radostí vždycky přečtu znovu, protože je v ní tolik myšlenek, které dnešní doba zoufale potřebuje. Dr. Galén je přesně můj typ člověka. Je to jedinec, jenž chce pomáhat lidem, bojuje za mír, ale odmítá titul hrdiny. Ke všemu kniha předpovídá i slavnou koronavirovou pandemii, jelikož Čapek píše, že se v Číně skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba. Dříve to byly chřipky, ať už španělská, ptačí nebo prasečí, dneska bojujeme s něčím jiným. A pokud se situace nezmění, přijde z Číny nemoc další.
Válka s Mloky
Karel Čapek
Válka s Mloky je jednou z těch knih, kterou budete chtít přečíst ještě téhož dne, co začnete s první stránkou. Možná je to oním specifickým stylem vyprávění, kdy se střídají klasické kapitoly s novinovými výstřižky či odbornými články, případně onou tradiční Čapkovskou nadčasovostí, která varuje před hamižností lidí, případně i rasismem. Mloci se z otroků vypracují na vlastní pány (nebo ne?) a svět začne patřit jim. Závěrečná kapitola je pak specifickou třešničkou na dortu, která mnohé myšlenky vyhání do jiných výšin.
Temný les
Liou Cch'-sin
Cením si toho, jak originálně přistupuje autor k mimozemské invazi. Zatímco jiní autoři by vás rovnou přenesli k velké bitvě mezi lidmi a rasou z jiného světa, Liou Cch'-sin již druhou knihu teprve připravuje čtenáře na jejich přílet a my sledujeme, jak se lidská civilizace chová a vyvíjí. Celá zápletka s meditátory, kteří fungují jako samostatní stratégové, je skvělá a onen skok do budoucnosti se autorovi taktéž povedl. Méně mě pak ale bavila celá linka s vesmírnými loděmi v závěru, kdy to pak zachránilo zase až finále s odhalením plánu posledního meditátora. A teď hurá na třetí a závěrečný díl.
Foucaultovo kyvadlo
Umberto Eco
Ecův víceúrovňový text ve velké míře využívá jeho bohatých vědomostí a práce s jazykem, kdy sledujeme několik výzkumníků, kteří studují templáře, ale následně se dostanou do víru desítek a desítek konspiračních teorií, které nabalují do svého výzkumu. Příběh tak můžeme číst jako mystické a konspirační dílo vycházející z ezoteriky a okultismu, ale také jako příběh o lidech, kteří si na základě asociací vytvoří smyšlenou představu o světě, které uvěří a sami se do této iluze a fantaskní podoby světa zamotají. Zednáři, ilumináti, homunkulové, dutá Země, archa úmluvy, menhiry... už mi tam chyběli jenom reptiliáni. Pokud fandíte sériím ve stylu Assassins Creed nebo pseudodokumentům z History Channelu jako jsou Vetřelci dávnověku, je tohle rozhodně kniha pro vás.
Společenstvo Prstenu
J. R. R. Tolkien
Zatímco Hobita zpracoval Tolkien v pohádkovém duchu, pro Pána prstenů již zvolil výpravnější a lyričtější pojetí, kdy čerpal z široké severské a germánské mytologie. Proto ani nemůžete čekat psychologicky prokreslené charaktery, jelikož jsou odrazem mytických hrdinů a i ono putování tomu svými táhlými pasážemi, dialogy a vším ostatním odpovídá. První polovina, kdy Frodo opouští Kraj a putuje do Roklinky je tak třeba celkem nudná a opravdu se táhne, ale následná druhá část je již daleko výpravnější a Elrondova rada je velmi dobře napsaná, stejně tak celý výstup u Morie a v ní. Byť mne zdlouhavé části kolikrát nudily, až jsem chtěl dát knize nižší známku, učinit tak nemohu, protože to vynahrazují části jiné a stejně tak celý komplexně vymyšlený svět, který nemá obdoby.
