Arminus komentáře u knih

(SPOILER) Kdybych měl tomuto komentáři dát název, pak nejlepší by byl „Čtěte rychle, než to zakážou. Čtěte a nebudete překvapeni!“
Na konci února 2022 je v Evropě válka. Tak jsem sáhl, mezi sledováním informací z fronty, po knize, kterou jsem koupil a četl před 12 lety, v roce 2010. Zajímám se trochu o dějiny, zvláště ty z doby před druhou světovou válkou a samozřejmě i dějiny této války. Po létech vymývání mozků, školními roky počínaje, sovětskou a komunistickou „historií“, jsem po roce 1989 koupil mnoho knih na toto téma, knih, které teprve tehdy mohly vyjít v češtině (ale mám i některé v němčině a angličtině). Když byla oznámena kniha ruských historiků Partitura druhé světové války, navíc jako dílo, které přináší nové, dosud neznámé či zamlčované dokumenty k historii předcházející vzniku 2. světové války, „aktuální výklad událostí“ z pera „nejznámějších ruských historiků a odborníků na mezinárodní politiku“, tak jsem neváhal a koupil. I když jsem věděl z anotace, že ty „neznámé“ dokumenty pochází ze sovětských archivů (nyní ovšem v ruské správě) a také velmi dobře vím to, co nejlépe vystihuje parafráze výroku anglického diplomata v Petrohradě „ruská historická věda je jedna velká lež“. Řekl to sice o ruské politice v době před rokem 1914, ale myslím, že to přesně vystihuje i ten dějepis, a to i o více než 100 let později.
Když bych měl knihu krátce popsat, pak jde o dílo „kolektivu“ předních ruských historiků v počtu 12, samý doktor a kandidát věd (v krátkých medailoncích na konci je o nich stručná informace). Předmluvu napsal sám pan Lavrov, ministr zahraničí a dnes už usvědčený válečný zločinec a vrah (to jsem tenkrát ovšem nevěděl). Pokud jde o to popsat, o co se kniha doložením „neznámých“ dokumentů z Archivu Ruské federace snaží je přesvědčit čtenáře, že angloameričtí zločinní podporovatelé a vyzbrojovatelé Hitlera se před rokem 1939 pokoušeli obklíčit a zahnat do kouta nebohý Sovětský svaz a dnes některé jeho tehdejší, zcela oprávněné kroky k zajištění vlastní bezpečnosti a míru drze vydávají za jakousi spolupráci SSSR – nacistické Německo a zneužívají k tomu tzv. pakt Molotov-Ribbentrop. Že vám to připomíná, ale do písmene, starou známou „historickou vědu“ sovětských (stalinistických) „historiků“? To by nebylo to nejhorší, ono to totiž připomíná rétoriku, kterou slyší svět právě dnes, v únoru 2022, z nejvyšších míst v Moskvě. Nebudu zde rozebírat „dokumenty“, ty „nové“, „neznámé“, v počtu 35 dokumentů, otištěných na asi 40 stranách knihy. O ruských „dokumentech“ a jejich pravosti už vím dost (namátkou dokumenty o sestřelení různých civilních letadel až po dokumenty o skladištích zbraní kontrarevolucionářů v někdejším Československu v roce 1968 …). Také nemám, nehistorik, žádnou možnost se, studiem někde v archivech, přesvědčovat o pravosti těchto „novinek“. Stačí si ale přečíst jednotlivé statě těch „předních“ ruských historiků, napsané na základě těchto dokumentů. Zde si dovolím pár citátů z textu.
Už v úvodu soudruh Lavrov píše (str.8), že „ponaučení z těch dob (je, že)…. ignorování morálních imperativů v politice … jenom rozžhavuje choutky agresora“ (zlatá slova dnes).
Na str. 204 se třeba dozvíme, že „akce ze 17. září 1939“ (rozuměj vpád do zad zoufale se bránícímu Polsku, tehdejšími „bratry (hitlerovců) ve zbrani“ - „neměla vojenský, nýbrž humanitární charakter“ (!!!). Bylo zachráněno tolik a tolik Židů. O tom, kolik (snad až 30 000) Poláků bylo následně zavražděno v Katyni (zneužívané ovšem dnes Západem, jak je připomenuto mnohde jinde) se v práci historika nepíše. Ani o „výměnách“ vězňů z nacistických koncentráků (uprchlíci z SSSR) a gulagů (uprchlíci z Hitlerova Německa) mezi gestapem a NKVD. O okupaci si pobaltské republiky říkaly (viz stať „Protisovětský flirt autoritářského Lotyšska …“, strana 216 a n.) samy a ostatně, podle mezinárodního (rozuměj ruského) práva, o žádnou okupaci nešlo.
Nejvýživnější je jakýsi ideový závěr celé knihy z pera zřejmě nejpřednějšího historika, jakéhosi M. V. Demurina, „Sovětsko-německé dokumenty ze srpna až září 1939 v kontextu současné politiky“.
Zcela nestoudně zde stojí (str. 302): „Jestli se Západu v letech 1930-1940 nepodařilo nic vytěžit z podpory protisovětského režimu v pohraničí SSSR, pak stejný polský režim a stejní obyvatelé Pobaltí se o to pokouší znovu …“ A str. 310: „V této situaci, kdy v Lotyšsku, Litvě a Estonsku, na Ukrajině, v Gruzii, Moldávii a v některých dalších zemích bylo znevažování ruských dějin a národního cítění Rusů … povýšeno na úroveň státní politiky… pouze pranýřující prohlášení nestačí. Je nezbytné vypracovat komplex opatření …“ A „opatření“ už pracují. Zatím „jen“ na Ukrajině.

V těchto dnech se omluvili (či vymluvili) naši čelní politici: prezident Zeman se omluvil, že nevěřil, exprezident Klaus to označil za „překvapivé“. Kdyby četli Partituru, tak mohli věřit od roku 2010, kdy vyšla česky (rusky o rok dříve) a nepřekvapilo by je to v roce 2022, jako to nepřekvapilo mne. Mnozí často připomínají, že když jiný zločinec, Hitler, napsal svůj Mein Kampf, jeho čtenáři nevěřili, že to myslí vážně. Po nějakých 80 létech jiní se nenamáhali číst Putina (tedy přesněji: Putin bezpochyby není intelektuálně schopen ani nějakou Moju borbu sepsat, ale má na to bandu ruských historiků a odborníků).
Jak to všechno hodnotit? Jako práce historická – odpad. Statě: slabomyslný blábol jako za Stalina, dokumenty (alespoň pro mne) nevěrohodné (nelze se přesvědčit, zda se něco „neztratilo v překladu“, například). Tedy jasně odpad. Ale vzato z hlediska poučení pro dnešek, co někde někdo možná i na nás chystá, jaký komplex opatření a proč – velice dobré si přečíst (a nebýt tudíž „překvapen“). Takže – za průměr: za 3.

1 28.02.2022

Krásná kniha pro všechny zájemce o dílo Zdeňka Buriana. Obsáhlá (více než 450 stran), bohatě ilustrovaná a výborně vytištěná kniha, jen trochu obtížněji sehnatelná (jen u vydavatele) a dosti drahá. Je to vlastně katalog stálé výstavy. Má ovšem i drobné nedostatky: především její obsah se omezuje na reprodukce z jedné jediné vystavované sbírky více než 150 originálů ilustrací (co bych ovšem dal za desetinu toho – vlastně nedal, protože to bych se asi nedoplatil). Prakticky to znamená, že i některé vynikající ilustrace (alespoň pro mne) zde vůbec nejsou – třeba perokresby k loveckým (mysliveckým) vyprávěním Luskače nebo Komárka, ilustrace kreslené metodou negativní kresby k Mauglímu nebo podobné z Posledního Mohykána, kromě jedné ani většina Verneovek či Chaloupka strýčka Toma, Plutonie a cyklus kvašů k Tarzanovi (abych jmenoval ty nejvýznamnější). A samozřejmě chybí reprodukce ilustrací a obrazů s paleontologickými rekonstrukcemi – ty by ale do rámce námětu knihy stejně nezapadaly. A nemusí to vše zas tak vadit, jde totiž o knihy a ilustrace, dostupné dnes jinde a většinou už notoricky známé. Naopak je výborná myšlenka, uspořádat a zdokumentovat „cestu kolem světa“ v ilustracích Mistra, který sám byl jen v Rimini na Jadranu a několikrát na Slovensku … Jeho ilustrace ovšem ukazují, že nejen „viděl světy dávno zmizelé“ (jak byl název jedné jeho výstavy), ale i svět, který nikdy nemohl sám procestovat. Takže se na cestu z Divokého západu přes Oceánii, Latinskou Ameriku, Afriku atd. vydáme s ním a dojedeme přes pravěk (přece jenom, alespoň některé knihy, i jedna od Augusty, nikoliv ale od Štorcha) až do oblasti děl sci-fi. Je zde také několik ukázek z volné tvorby. Ke každé ilustraci je informace o knize či povídce (z časopisu), ke které ilustrace patří a k vlastní ilustraci komentář, který vysvětluje souvislost děje či upozorňuje na nějakou zajímavost, nakreslenou na obrázku. A stručná informace o autorovi knihy. Takže jde i o velmi zajímavé počtení, leccos nového se může čtenář dozvědět zvláště o knihách, které se už běžně nevyskytují. A, to považuji za největší plus knihy, nemálo místa je věnováno povídkám či románům, které mnohdy (a s Burianovými ilustracemi už vůbec ne) podruhé nevyšly. To je pro mne skutečný poklad ilustrací – hlavně z časopisů předválečných (Malý čtenář nebo Širým světem, ale hlavně k románovým přílohám Ahoje na sobotu) i z doby po roce 1948 – z Pionýra atd. Navíc je v knize krátký medailonek Zdeňka Buriana, informace o hlavních nakladatelstvích, pro která pracoval, něco o dobrodružné literatuře obecně a také o malířských technikách. V tomto opravdu rozsáhlém množství informací je pak třeba s pochopením přehlédnout některé chyby či nepřesnosti – třeba uváděný počet ilustrovaných Verneovek (k většině byla „ilustrací“ jen obálka) nebo zařazení románu Kabel přes Atlantik do "cesty“ Oceánií. Celkově pro Burianovy sběratele podstatný přírůstek do sbírky, přírůstek nejvyšší kvality.

1 30.01.2022

Můj názor na celou serii cestopisů viz komentáře k dílu druhému. Výborné, vysoce poučné a aktuální.

1 13.12.2021

I když se jistě má hodnotit (zvláště na těchto stránkách) dílo a nikoliv autor, někdy není marné si nejprve něco říci o autorovi (doplnit stručný životopis). Karlheinz Deschner „vynikl“ především serií knih, pojmenovaných výmluvně Kriminální historie křesťanství (6000 stran, 11 svazků včetně svazku rejstříku). Bere to od jeho vzniku. Nečetl jsem, ale zřejmě první kriminálník byl Ježíš Kristus (Pilát byl stejného názoru). Takže to může mnohé o názorech pana Deschnera napovědět. A tyto názory, tentokrát ryze politické, se plně projevily i v díle Der Moloch, Eine kritische Geschichte der USA, česky Moloch s podtitulem O amerikanizaci světa. Můžete mít ovšem i ve slovenštině jako Utajované dejiny USA (viz). Zde je (slovenský) podtitul knihy ještě třídně pádnější: "Skurvená Amerika".. Jde tedy o dílo bezpochyby velice významné, když bylo na českém knižním trhu nabídnuto ve dvou jazycích (a je možno koupit v ČR i německy). Aby bylo od začátku jasno, autor sám přiznává barvu a knihu uvádí svým „programovým“ citátem „Amerika je šílenec“. Takže v německé recenzi je kniha stručně charakterizována slovy: „Již po několika stránkách je zřejmé, že »Moloch« není »střízlivý a věcný, ale vzrušený a emocionální projev«“ (Pfahl-Traughber). A knihu samu myslím dobře popsal ve svém názoru jeden německý čtenář (cituji): „Přestože je třeba souhlasit s Deschnerovou výzvou k objasnění a kritice, a i když kritika několika bodů v historii USA je zcela oprávněná, Deschnerův „Moloch“ neposkytuje spolehlivé, stylisticky přitažlivé (kritické) znázornění historie USA a jejich společnosti. Americká společnost nemůže být omezena na chamtivost, násilí, žvýkačky a rockovou hudbu. Skutečnost, že Deschner se v Molochovi nestydí za žádnou hackerskou formulaci a argumentaci, aby ji uvedl jako akceptovatelnou, uvěřitelnou, vás praští do očí více než jednou“, nebo „Za posledních 10–15 let se nějak stalo trendem načrtávat USA jako samotného ďábla. Bohužel se to děje zcela nediferencovaným způsobem, jako v této knize. USA (jako každý jiný stát) mají samozřejmě temné stránky a mrtvoly v suterénu své historie. Ale - stejně jako každý stát, každá kultura také dělá hodně dobrého. Ale o tom tam není žádná zmínka“ … Já osobně znám takový výklad americké historie, jaký má pan Deschner, už dávno: někdy v osmdesátých létech jsme museli (povinně, v pracovní době, účast se kontrolovala se pomocí píchaček) absolvovat přednášku „lektora Socialistické akademie“ na téma 2000 (slovy dvou tisíc!) imperialistických agresívních válek, které ve své historii vedly USA (první a druhá světová válka inklusive). Mimochodem, tézi o tom, že Američané (rozuměj občané USA) jsou žvýkající násilníci měl už režim Adolfa Hitlera. Takže, komu se stýská po školeních VUMLu, má zde studijní materiál. Já děkuji autorovi a dávám hodnocení „odpad“.

Kniha vyšla v květnu 2021 v nakladatelství Fontána (přesněji Dobra & Fontána) v novém překladu Libuše Hornové pod názvem Anunnakové, stvoření člověka a Genesis. Jde ale o překlad téhož originálu a je bohužel jen dokladem nesolidnosti nakladatelství Fontána, že v anotaci uvádí, že jde o 1. vydání v nakladatelství Fontána. Klamavá reklama ...

Na povídku Válka zlatokopů by byl určitě hrdý (kdyby ji napsal) i sám Jack London. To myslím říká o této sbírce vše.

1 07.05.2021

(SPOILER) Dobrodružný román, ve kterém nevystupuje Allan Quatermain, ale který s quatermainovským cyklem souvisí. Je na něj ostatně přímo odvolání v románu Marie. Dějově vlastně román Marie předchází, odehrává se ještě za života sjednotitele a krále Zulů Čaky (též Šaky). Vystupují zde (jako vedlejší postavy) i další historické osobnosti, Čakovi bratří a následníci na trůně po jeho zavraždění a před svým zavražděním. Na dvoře těchto „králů“ se vraždilo ve velkém, vždyť Čaka sám říká: „Mám snad vychovávat děti, aby mne zabily, až vyrostou?“. V článku o životě a díle H.R.Haggarda v magazínu Poutník č.39 Jan Frolík píše, že jde o královská dramata takřka „shakespearovská“ a přirovnává Čaku k Bismarckovi – oba podle autora oba „sjednotili své národy krví a železem“, jen Čaka měl smůlu, že to bylo až v 19.století a v Africe, začínající podléhat kolonizátorům z Evropy. Jiný autor, překladatel Karel Weinfurter, nazval ve svém překladu stejnou knihu dokonce jako Černý Napoleon (tedy Čaka). Rozhodně, ať Bismarck či Napoleon, bestiální vraždění Zulů mezi sebou a jejich sousedů naštěstí v Evropě nemá obdobu (snad Stalina, ale to už je mentalita Asie). I když román jistě není o historii národa Zulů, odráží skutečné děje (Haggard tam byl!) a ukazuje, že Afričané se zdárně decimovali i bez kolonizátorů, naopak tito přece jen přinesli zmírnění do vpravdě divošského řádění místních „králů“. Kniha je vyprávěním stařičkého domorodého kouzelníka (Haggardova oblíbená postava, vždy „prastarý“, ani nejstarší už nepamatují jeho mládí), který podle svého vyprávění zavraždil 3 po sobě následující krále Zulů, kteří mu před tím vyvraždili rodinu a celý jeho kmen. (Tato postava má vzor ve skutečné historické postavě.) A je také o snaze jednoho člena této „královské rodiny“ (to je naopak literární postava R.Haggarda) dobýt zpět svá „práva“ na trůn a ovšem i o jeho tragické lásce k Nada the Lily, Černé lilii. Kromě dobrého dobrodružného děje zde (na rozdíl od románu Marie) H.R.Haggard využívá fantastické prvky – narážky na nadpřirozené schopnosti domorodých kouzelníků, sny či vidiny hrdinů, které jim ukazují budoucnost, nadpřirozené zbraně hrdinů (jakýsi africký Excalibur). A do děje přímo zasahují jacísi nemrtví, duchové „zlých lidí“, kteří se ovšem zhmotňují a nakonec statečně bojují až do sebezničení po boku hrdinů na straně dobra. Takže jde o román žánru fantasy. Nemohu také nevzpomenout romány Karla Maye. Shodné mají to, že u obou autorů vystupují i čestní a odvážní, za prosazení práva bojující, hrdinové domorodého původu. Velký rozdíl je ale v tom, že u Maye (který ovšem k Americe sotva „přičichl“) jsou ušlechtilí vlastně všichni domorodí Indiáni. Pár vyjímek zlotřilých náčelníků – třeba Těžký mokasín v Synu lovce medvědů - je „napraveno“ (zde nakonec potrestáno smrtí ve žhavém bahně) - a indiánské kmeny uzavírají mír, zatímco u Haggarda spory mezi kmeny prostě končí vyhlazením slabšího. Poslední vydání pěkně ilustroval v Burianově stylu (věčná škoda, že Zdeněk Burian Haggarda "neobjevil") Jan Henke.

1 22.04.2021

Dovoluji si pochybovat, že tato kniha je dobře připsána tomu správnému Jiřímu Svobodovi. Autorů "Jiří Svoboda" je zde celá řada a jejich díla jsou zde někdy popletená. Dokonce je mezi ně zamíchán i ilustrátor Jiří Svoboda, o kterém jsem nikde nezjistil, že také píše knihy (kromě toho že je ilustruje). Dotyčnou knihu je (myslím) třeba připsat Jiřímu Svobodovi (1946), který píše knihy o záhadách - počasí, ale i archeologie - a tato kniha velice souvisí s jeho správně připsanou knihou Amerika: záhada dvou tisíciletí.

Kniha pojednává o dostatečně nevysvětlených záhadách jako jsou megalitické stavby, podivné úkazy na moři, zmizelé lodi či jejich posádky, život v hlubinách a samozřejmě i o klasice záhadologů: Bermudský trojúhelník, UFO či Lochneska. Nepředkládá žádnou vševysvětlující teorii jako za vším jsou mimozemšťané u Dänikena, prostě popisuje záhady a ptá se.
Autor knihu později rozšířil, něco málo vynechal, více přidal, a kniha vyšla pod názvem Tajemství mořských hlubin.

1 11.03.2021

S dílem H.R.Haggarda jsem přišel do styku roku 1987, kdy jsem si koupil román Doly krále Šalamouna (vydání v Románových novinkách Práce). Pak jsem ještě koupil v antikvariátu Děti mlhy - a přečetl si obsáhlý článek o životě a díle H.R.H. v časopisu Poutník číslo 39 od Jana Frolíka. Jde o dobrý a vyčerpávající přehled, mne ale ovlivnily (k mé škodě) autorovy názory na dílo H.R.H., když uznává jako výborné dobrodružné romány zmíněné Doly krále Š. i Děti mlhy a samozřejmě i román Ayesha, o ostatních se ale vyjadřuje dosti kriticky jako o dnes už zastaralých a někdy (mystické romány H.R.H.) až dnes už nečitelných knihách (vyžadujících minimálně nové překlady).
Proto pro mne byl po létech román Marie (rozhodl jsem se číst romány o Quatermainovi v chronologickém pořadí) velmi milým překvapením. Jde o klasický dobrodružný příběh, sice trochu "říznutý" Červenou knihovnou, ale přesto zajímavý a čtivý s dobrou zápletkou. Zde nejsou žádné motivy literatury fantasy (snad kromě nevýznamné postavy kouzelníka Zikaly, "velice prastarého", jehož narození či mládí nikdo nepamatuje - typická Haggardova postava). Román se odehrává ve zcela konkrétní krajině jižní Afriky, nejde zde tedy o žádnou cestu do neznámých končin ke "ztracenému národu", a kromě (nešťastné) lásky mladičkého Allana a jejích komplikací popisuje hlavně Allanovu výpravu k záchraně několika přeživších účastníků neúspěšného treku Burů odkudsi z Kapska na sever. Vystupují zde i historické postavy (král Zulů Dingaan) a odehrává se v jeho kraalu Umgungundlovu, dnešním Pietermaritzburgu. Historickou událostí je i masakr Burů Zuly u řeky Tugala , ke kterému krvavého zulského krále v románu ponoukl nečestný Quatermainův sok v lásce. V některých scénách jako střelecké závody či Quatermainova "sázka" s Dingaanem o životy burských osadníků si musíte vzpomenout na asi známější podobná dobrodružství Mayova Old Shatterhanda.

1 10.03.2021

Tento kratičký román (spíše delší povídku) jsem „objevil“ až dodatečně. Znal jsem (koncem 70. let minulého století jsem si koupil) výborný Brjusovův román Ohnivý anděl – tenkrát, v té celkové duchovní bídě mimo jiné suplující díla mystická či dokonce horory. Hvězdná hora vycházela na pokračování v časopise Pionýrská stezka zhruba ve stejnou dobu – ale pionýrský, svazácký či stranický tisk jsem zásadně nekupoval a nečetl. Takže jsem se o povídce dozvěděl až později a pak chtěl (dnes jsou takové časopisy už věc historie) Pionýrskou stezku s povídkou koupit – marně, na daná čísla jsem roky nikde nenarazil (a navíc i Pionýrská stezka se dnes prodává celkem velmi draho). Můj zájem vzbudilo, že román je řazen do subžánru fantasy „cesty ke ztraceným národům“, o který se zvláště zajímám. Nyní tedy román vyšel jako samostatná kniha – a poněkud mne zklamal. Pravda je, že má haggardovský námět (od objevení se informace o neznámém národě přes pochod do země, kam se bojí vstoupit i sousední domorodci až po boj o trůn tohoto zapomenutého národa) – a Haggard patří mezi zakladatele žánru. Brjusov psal Hvězdnou horu zhruba 10 let poté, co vyšlo první haggardovské dobrodružství Allana Quatermaina Doly krále Šalamouna, kde jsou podobná cesta a dobrodružství popsány. Dějově je Brjusovův román tedy podobný, ovšem je poněkud, co se týká děje i líčení dobrodružství hrdiny, jednodušší a tam, kde je u Haggarda nějaké, jistě fantastické, vysvětlení existence zapomenuté civilizace v nitru Afriky, u Brjusova se nic takového nedozvíme. Je tu pravda odkaz na přistání mimozemských bytostí (což by bylo znamenité rozšíření haggardovské fantasy o sci-fi prvek), je tam i popis mumie jakéhosi tvora, vzdáleně připomínajícího Lovecraftovy mimozemšťany, objevené expedicí v Horách šílenství, ale to je vše, tato mumie děj nijak nerozvádí, je to pouhá rekvizita a kde se tam vzali zřejmě lidští bílí Letejové, mluvící neznámým jazykem, se nedozvíme ani náznakem. Jde o Brjusovovu velice ranou práci a sám autor si ji nijak nepovažoval, však také vyšla poprvé desítky let po jeho smrti. Prý ji chtěl přepracovat. Věčná škoda, že k tomu nedošlo, určitě takový autor mohl jinak výborný námět zpracovat mnohem lépe.
Přesto bych vyslovil dík nakladatelství Nová vlna za tento ediční počin – vydání včetně pěkných ilustrací dnes už klasika ilustrace fantastických knih, Miloslava Havlíčka.

1 02.03.2021

Opravdová fantasy ze subžánru alternativní historie! Snad napsaná k poctě velkého Meyrinkova mystického románu Golem – z něho je převzat hlavní hrdina Athanasius Pernath a objeví se i golem(ové). Ovšem vystupují zde i osoby historické (rytec Hollar, alchymista magistr Kelley či politici Richelieu, Mazarin nebo Buckingham) či osoby vypůjčené od jiných autorů (d´Artagnan a další mušketýři) a konečně samozřejmě čistokrevné děti fantazie pana Františka Novotného. Jde tu o elixír života, složení řeckého ohně a nakonec o nic menšího než o nadvládu nad světovými moři a tedy nad světem. V alternativním 17. století, střetávají se vynálezy počínající průmyslové revoluce a vynálezy zkonstruované na základě magie jako vědy. V tomto smyslu zajímavé čtení, i napínavé – až na závěr, kde pan autor asi sám nevěděl, jak to vyřešit s elixírem věčného života a časovou smyčkou (kam se hrabe paradox časové smyčky „odcestuji do minulosti, zabiji vlastního dědečka, tím pádem se nemohu narodit a tím méně odcestovat ….“. Zde hrdina naopak zachrání v minulosti sám sebe a paradox je vyřešen!).
Tedy, pokud nemá být skutečným závěrem a mementem pro čtenáře něco trochu jiného, totiž ukončení činnosti čínského „poradce“ české přemyslovské vlády, kterého si přivezl z Číny (nebyl se tam ani tak učit „stabilizovat“ společnost jako očíhnout tamní technické vynálezy) Athanasius Pernath. Poradce byl velice přítulný a také platný – s jeho pomocí se podařilo vyvinout a postavit nový typ válečných lodí, lepších než evropské. Když se ale zničující válka mezi Evropany rozhořela, ztratil se poradce do Číny, kde hlásil svému císaři splnění úkolu a Čína byla připravena mobilizovat svou Terakotovou armádu a Evropu zabrat …… Velice poučné čtení, třeba pro jednoho zkrachovaného „prognostika“, hledajícího dnes v Číně pro nás „strategického partnera“ a umetajícího usilovně Hedvábnou stezku, aby Číňané mohli snáze do Evropy …….. Tak to myslel autor?

1 01.03.2021

(SPOILER) Po Strašidelných príbehoch Slovenska (autor Lukáš Čelka) jsem si přečetl ještě tuto knihu o záhadách Slovenska od tentokrát českého autora (česky ale zatím nevyšla). Není to zcela totéž, nejde jen o „strašidelná“ místa, zde jde o jakousi encyklopedii záhad a rarit na území Slovenska. Sám autor to shrnul v úvodu: „Různorodá směs příběhů, faktů, dohadů, od pravěku po současnost, od přírodních věd přes vědy humanitní po čistý okultismus, od báchorek a výmyslů po historická fakta“. Seřazeno abecedně. Takže se to s knihou od p.Čelky částečně překrývá, i tato kniha se může použít jako průvodce nebo pro inspiraci cest za záhadami. Ovšem Jan Novák nepopisuje pocity na daných místech, ale snaží se každou záhadu nějak zasadit do historie nebo vysvětlit podle našeho současného stavu poznání. A nepopisuje jen slovenské rarity, ve většině případů přechází k popisu podobných „rarit“, které se vyskytují i leckde jinde ve světě (a je to pak často zajímavější než popis rarity slovenské). Samozřejmě, v takové všehochuti jsou kapitoly zajímavější a méně zajímavé. Mne zaujaly především ta o Attilově pokladu a jak to bylo s Čachtickou paní, která je tématem propojena s také zajímavou kapitolou o upírech. Nechybí ovšem ani dnes nejvěhlasnější záhady: skleněné tunely na Babí hoře, Měsíční jeskyně a Tríbeč. Moc nového se zde ten, kdo se už o tyto záhady zajímal nedozví, na to je ostatně rozsah kapitol příliš malý. Něco jsem se ale navíc přesto dozvěděl. U Měsíční jeskyně při pátrání o původu tajemného rukopisu nadhozenou možnost, že se jedná o zkrácený obsah nikdy nedokončeného románu spisovatele Jaroslava Naumana (viz Databáze). Ten napsal ve 20.letech román Tajemný pramen s velice podobným námětem a zde se k úvaze nabízí, že po nějakých 25 letech, po válce, chystal Nauman modernější verzi, vycházející i z aktuálních válečných událostí, SNP, partyzánů atd., kterou po jeho smrti někdo takto vypustil do světa. Jistě zajímavá možnost. A v krátké stati o pohoří Tríbeč autor zase přichází s možností, že mizení lidé souvisí s tzv. „únosy do UFO“, tedy něco zcela jiného, než předkládá Jozef Karika (u něho jiné reality, brána do jiného časoprostoru). „Vysvětlení“ jistě také zajímavé, prokázaným skutečnostem o zmizelých ale moc neodpovídá: tzv. unesení do UFO se vracejí zpět a „pouze“ si nepamatují, co se s nimi dělo a kde byli. V případu Tríbeč se vrátil vlastně jediný „zmizelý“, po relativně dlouhé době, a ve velice špatném fyzickém stavu, což jiným „únosům“ také neodpovídá.
Celkově je ale kniha zajímavá.

06.03.2025

(SPOILER) Začátek rozhodně výrazně lepší konce…
Navození atmosféry tajemna, působení sil mimo racionální svět, ale i záhady a nejasnosti v historii rodiny hlavní hrdinky, vše výborné. S postupným objasňováním ale pro mne kvalita klesá a od výpravy do vyhořelého hotelu, s protahovanými rvačkami, to jde s kvalitou dolů, zpočátku výborně rozehraná kniha si zasloužila lépe propracovaný konec. Včetně závěrečné „bitky“ a doslovového moralizování (tím rozhodně nemyslím nějaký hyppyend). Kolikrát jen hrdinům vypadla pistole z ruky (včetně expolicisty!), aby mohla být o ni rvačka …
Ale celkově pořád velmi dobré.

06.03.2025

(SPOILER) Knihu jsem si koupil v antikvariátu a to výhradně pro doplnění sbírky, kvůli raným ilustracím, pérovkám, Teodora Rotrekla (tehdy se psal ještě Theodor): 78 obrázků v textu. Samozřejmě to nejsou jeho nejlepší ilustrace a ani nejlepší téma k ilustrování: našel se až při ilustrování knih žánru sci-fi, počínaje prvními (co do textu také nepříliš povedenými) romány Stanislava Lema Astronauti a K mrakům Magellanovým atd. Zde už ovšem nekreslil perovky a postupně se vypracoval (alespoň pro mne) na nejlepšího českého ilustrátora literatury sci-fi. Jinak samotný text knihy je smutnou a trapnou ukázkou literatury socialistického realismu pro děti a mládež. Různými příběhy od starověkého Egypta po komunismus (ve snu pokrokového českého vědce-komunisty) doprovázená historie výroby cukru. Napsáno v době před odhalením „kultu osobnosti“ a „lidová“ Čína byla tehdy, ještě před „roztržkou“, v kurzu, takže autor a jeho hrdina byl Číňany přímo nadšen. Ukázka z knihy: „...písemné znaky čínštiny, přinášely, i když je nedovedl číst", českému hrdinovi „uklidnění“ a po starých filozofech Konfuciovi a Lao-Tse vyjadřují teď „novou nauku Marxe, Engelse, Lenina a Stalina i předsedy Mao-ce-tuna!“ Mladí čtenáři dostali i „nenápadné“ ponaučení o pádné třídní spravedlnosti: „...mohli jsme zde vyrábět cukr (pro naše pracující) už před rokem, ale škůdci (asi Slánského banda), dnes už potrestaní, sabotovali“. Ne nadarmo byl autor člen KSČ od roku 1921... A dotáhl to, ve snu, až po tu skvělou komunistickou budoucnost: rok 3020: vlahé jaro, slavný 1.máj, New York, komunistický, slaví den věčného míru, na Rotreklově obrázku, předbíhajícím ovšem skutečnost, stojí v Moskvě (na místě Stalinem zbořeného chrámu Krista Spasitele) nikdy nepostavený Palác sovětů (pro mne krásná ukázka krachu bolševického systému). Všechny továrny světa musí zvýšit výrobu cukru o pět miliard metráků (lidí na světě je 6 miliard, zde byl soudruh spisovatel hodně při zemi…), leč vědec-komunista (český) vynalézá výrobu cukru i ze starého dřeva a je po starosti, komunismus si můžeme bohatě osladit (z čeho ještě chtějí tihle komunističtí vědci vyrábět cukr příště lépe nemyslet. Stanislav Lem to později popsal ve výborném románu Futurologický kongres). Literárně tedy brak, pro mne mají cenu jen ty ilustrace jako doklad uměleckého vývoje Teodora Rotrekla.

06.03.2025

Nedávno jsem si přečetl (a měl ke knize určité výhrady) Gladiátory druhohor od mnou jinak velice oblíbeného Jaroslava Mareše: dobrodružné povídky z období druhohor, ale pro někoho s hlubším zájmem o tehdejší život a tvory podle mne málo doložené fakty o tehdejším životě. Z tohoto hlediska je kniha Tyrannosaurus Rex, ovšem od skutečného odborníka na dané téma, RNDr. Vladimíra Sochy to, co by alespoň trochu více potřebovala i kniha o Gladiátorech druhohor a tvoří ke Gladiátorům jakousi odbornou nadstavbu. Sochův Tyrannosaurus není beletrie, ale kniha populárně-naučná, která se ovšem čte se stejně dobře jako povídky Marešovy. Začíná rodokmenem (tedy předky) největšího predátora třetihor, vzpomene i jeho příbuzenstvo a samozřejmě tvory, kteří žili ve stejné době a pak probírá všechny možné dnes známé druhy Tyrannosaura na všech kontinentech tehdejšího světa. K tomu i historky o objevech pozůstatků a rekonstrukcích tvorů na základě nálezů, většinou doprovázené obrázkem rekonstrukce zvířete od ilustrátora Vladimíra Rimbaly. Jde sice „jen“ o kresby tužkou, ale jsou skutečně dokonalé. Je zde i kapitola o tyranosaurech v kultuře (knihy, filmy) a autor nezapomíná ani na výklad teorií, proč vlastně dinosauři vyhynuli. Velice zdařilá kniha pro všechny, kdo se o dinosaury (a o paleontologii vůbec) více zajímají.

11.02.2025

(SPOILER) Knihu jsem si koupil, protože předchozí dvousvazkový grafický román stejného autora na Lovecraftův námět Hory šílenství se mi líbil (je ostatně odbornou kritikou považován za zatím nejlepší mango-komiks Gó Tanabeho).
I Věc z temnot je kniha pěkná a už jen kvůli jejímu „japonskému“ uspořádání stránek zajímavá.
Celkově ale musím konstatovat: četbu Lovecrafta to v žádném případě nenahradí. Jde nanejvýše (a tak to já i beru, při vší úctě k tvůrcům všech komiksů) o jakési „ilustrace“ k Lovecraftovým povídkám, obrazový doplněk jeho textů. Kdo si chce ale udělat obrázek o Lovecraftově fantastickém světě, jeho monstrech, o jeho fantazii vesmírných hrůz, musí si přečíst jeho dílo, ne si prohlédnout komiks.
Tyto komiksově zpracované povídky H. P. L. mají ovšem slušný ohlas ve veřejnosti. Viz třeba https://medium.seznam.cz/clanek/sabina-hurtakova-haskova-vec-z-temnot-h-p-lovecrafta-v-komiksove-podobe-predci-vase-predstavy-114352 a jako komiks je lze považovat za zdařilé.
Abych měl srovnání pro tuto adaptaci, prohlédl jsem si i podobná díla jiných umělců.
Grafické zpracování všech povídek této knihy (a ještě řada povídek dalších) je třeba ve dvousvazkové The Lovecraft Antology (v angličtině).
Každou povídku v této antologii kreslil jiný umělec a musím říci, že mnohé (skoro všechny) se mi, jako kresba, líbí více než Gó Tanabe. Bohužel se jedná o velice krátké komiksy, i pouhých 6 stran, nejdelší stran 16. Udělat si z toho nějaký obrázek o díle HPL a o jeho světě plném hrůz je podle mne nemožné, některé tyto grafické povídky navíc, bez znalosti Lovecraftova textu, ani nejde pochopit. V tom je zpracování Gó Tanabeho jasně lepší, drží se textu a rozsah je dostatečný pro pochopení Lovecraftova děje, ne ovšem (opakuji) pro prožití Lovecraftova hororu. Co se týká kresby, je kresba Gó Tanabeho abstraktnější a lze říci i „modernější“ než jiná zpracování (například postavy v komiksech od Cubarda, který vytvořil velkou grafickou knihu nazvanou prostě Lovecraft, obsahující i grafický román Hory šílenství, jsou spíše karikatury). Rozsáhlejší Tanabeho kresby exteriérů (prokletý kostel či obrázky z ulic hrůzostrašného města Providence ve Věci z temnot) hororovou atmosféru sice mají (ale nicméně exteriéry v jeho Horách šílenství považuji za mnohem zdařilejší), je zde ale také dost malých panelů, které nejsou zcela čitelné a srozumitelné a myslím že jsou i zbytečné. I zpodobnění Lovecraftových božstev znám od jiných ilustrátorů lepší (strašidelnější, fantastičtější) a opět: v Horách šílenství byl v tomto Gó Tanabe v tomto mnohem lepší.
Tanabe poněkud zbytečně posunul děj povídky Dagon do doby 2. světové války – na dvou panelech je vidět hákový kříž. Horší je chyba textu autora nebo překladatele v povídce Bezejmenné město, kde jeho zrůdní obyvatelé vylétají z podzemí ráno a vracejí se večer, aby – „za tmy škodili lidstvu“ – doslova (?!). Přesně tedy naopak od logicky správného Lovecraftova textu. Na této povídce jsou také nejlépe vidět omezené možnosti vyjádření u komiksu: v této Lovecraftově povídce hrdina do poslední chvíle nechápe, do stavby jakých tvorů vlastně vlezl a domnívá se, že jde o výtvor lidí, kteří jen alegoricky ztvárňovali ve svém umění jakési plazí tvory, které zbožňovali. Prozření mu trvá vlastně celou povídku, v komiksu je odbyto na jednom panelu… Zajímavé je také vyobrazení křesťanského kříže (!) na obrázku jakéhosi rituálu těchto nelidských tvorů.
Na Amazonu je ke koupi další kniha Gó Tanabeho The Call of Cthulhu a autor ostatně zpracoval stejnou formou ještě další povídky HPL. Takže doufejme, že se také objeví i česky (v angličtině je nabízí i české e-shopy).

11.02.2025

(SPOILER) Byly, podobné knihy, napsány a vydány už dříve, ale tato je především opravdu zdařilá a hlavně je dovedena až do současnosti, až do právě probíhajícího ročníku 2024/2025. Zopakoval jsem si zde pěkně celou historii, kterou jsem mohl sám od počátku sledovat: když pohár začínal 1. ročníkem, byl jsem ve věku mladších žáků. Nyní se hraje 69. ročník … Nikdy, v té blbé komunistické době, jsem nefandil sportovcům z „tábora míru a socialismu“, vedeného velkým SSSR, tedy ani našim československým sportovcům. Hnusily se mi, po každém bezvýznamném vítězství v jakémkoliv sportu, ty slabomyslné řeči o „dalším důkazu převahy idejí komunismu nad kapitalismem“. A k tomu ty lži o socialistických „amatérech“ a kapitalistických profesionálech (profesionál byla skoro nadávka) - viz články v tisku po vítězství maďarských „amatérů“ nad profesionály z Anglie po mezistátním fotbalovém utkání na podzim roku 1953. Doba Pláničky, Puče či Ženíška byla dávno pryč, takže moje fotbalové hvězdy byli od počátku di Stefano, Kopa(szewski), Gento, maďarští emigranti Puskás, Koscis a Czibor, později Suaréz nebo Eusebio... O prvních ročnících předchůdce „ušatého poháru“, Poháru mistrů, se tu v Československu tehdy moc nepsalo. Šlo o sport, ve kterém sovětští sportovci, jinak nutně vždy nejlepší na světě, nijak nevynikali, navíc dokonce vítězil klub z „fašistického“ Francova Španělska (vedle krvavého psa Tita byl generalissimus Franco v té době cíl snad největšího štvaní komunistů), československý mistr se prvního ročníku (zřejmě z rozhodnutí ÚV KSČ) ani neúčastnil. V televizi jsem viděl hrát Real Madrid až někdy na počátku šedesátých let … Jaké potíže měl se zjišťováním statistických dat k prvním ročníkům se zmiňuje i autor (str.16) – je to 70 let a už se dají těžko někde dohledat a navíc jsou rozporná. Tím více je třeba ocenit práci, kterou si autor dal se sestavením knihy. Začíná stručným popisem toho, co předcházelo, jak byl pohár založen (i s popisem, jak se systém soutěže s lety měnil). Pak následuje popis jednotlivých ročníků: většinou 3 strany (jen u posledních ročníků stran více), u každého ročníku stručně o vyřazovacích kolech, pak více o finálovém zápase včetně přehledné tabulky k finále se sestavami finalistů, střelci gólů, počtem diváků atd., jedna, někdy 2 fotografie z celého ročníku. A na 4. straně ke každému ročníku profil hráče, kterého autor považuje za největší postavu (zde by se samozřejmě mohlo o výběru diskutovat) včetně hráčovy podobenky. Velice přehledné uspořádání, na konci knihy ještě doplněné statistikami celé soutěže a rekordy, které byly v celé historii dosaženy ve vstřelených gólech, počtu odehraných zápasů, počtu vítězství atd. Připomínku bych měl k popisu pod fotografiemi: ne vždy je v popisu popsáno, kdo je na fotografii zachycen (ne každý pozná dnes třeba i někdejší hvězdu …). A také k textu medailonu fotbalisty Haalanda v závěru knihy – ne jen proto, že nepatří rozhodně mezi mé oblíbence a ani ho nepovažuji za takový zázrak. Na tomto textu je ale vidět i vývoj informování o fotbale a fotbalistech za těch 70 let. První „hvězdy“ z padesátých a šedesátých let jsou popsány celkem střízlivě (autor, který tu dobu ještě nezažil, tu čerpá ze střízlivého dobového tisku), tehdy věru nikdo nepsal třeba o di Stefanovi nebo Eusebiovi, jakou mají nevinnou tvářičku, jaký módní účes a jací jsou „zabijáci“ – viz Haalandův medailon. Kolem současné „hvězdy“ Haalanda (ale i dalších) je dnes ovšem nabubřelá mediální bublina často hloupých komentářů bulvárního sportovního tisku a autor to bohužel přebírá. Pro mne tedy ½ hvězdičky dolů.
Celkově ale velice dobrá a zajímavá kniha, lze jen doporučit.

06.02.2025

Platí totéž, co bylo řečeno o "1.roce". Spousta neznámých fotografií i když knih stejného zaměření mám více a to nejen vydaných v Česku, ale i německých nebo anglických.
Jediná vada na kráse je známa od vydání 1.dílu: celá serie bude ukončna až v roce 2029!

21.01.2025

(SPOILER) Divadelní hra, podle které natočil režisér Lamač v roce 1939 slavnou filmovou komedii s Vlastou Burianem v hlavní roli. Text je zkrácený a zjednodušený děj filmu (nebo spíše film je rozvedení hry): i když naprostá většina dialogů hry zazní i ve filmu, jsou filmové scény ve většině případů podstatně rozšířené nebo jsou přidány scény další, hlavně v lázních. Ve hře například vůbec není slavná scéna, kde Vlasta Burian zpívá Baladu o deliriu tremens ani následné scény s pacientem-hoteliérem, který odmítá pít léčivou vodu dokud u zřídla nezjistí, že je v ní alkohol. Také scény, kdy Rozruch operuje pana gremiálního radu jsou ve filmu podstatně rozšířeny. Prostě všude tam, kde Vlasta Burian potřeboval více prostoru pro své vystoupení. Ale nejen on, i Jaroslav Marvan a hlavně Čeněk Šlégl.
Celkově: i kratší dialogy hry jsou vtipné, zápletka také, ale stejně hlavní úspěch filmu stojí na vynikajících hercích dané doby. Pro rychlé zopakování děje je to nicméně dobré a zábavné čtení.

20.01.2025