Arocrynn komentáře u knih

Moje první kniha od Mileny Holcové - a - dostala mne! Inteligentní humor, výstižné popisy míst, cit pro atmosféru, ale také pro vše podstatné a zajímavé. Skvělá práce s textem. Dokonce i ojediněle použité vulgarismy (kupodivu) neurazí, jsou výstižné a vhodně doplňují již tak skvělou atmosféru knihy. Popis míst, která jsem prošla osobně, působil jak balzám na duši - jako když někdo vysloví nahlas něco, co si vy jen myslíte.

9 30.07.2016

Kniha je v originále skvělá! V tomto případě však utrpěla překladem v odborných částech zabývajících se forenzní entomologií. Projevil se zde typický "neduh" překladatelů ne-odborníků, pro které je každá moucha - a je jedno, jestli je to v originále blowfly, nebo fleshfly - masařka(!) Potom vznikají nelogičnosti typu: nejdříve na mrtvolu přilétají masařky a následují masařky (patří tam bzučivky a následují masařky). Ono to zní divně i překladateli, tak celou záležitost vyřeší postupem sobě vlastním: nejdříve přilétají masařky a potom "jiné" masařky.
Jsou to však bzučivky, nikoli masařky, které nelétají při teplotách pod 10 °C, kladou vajíčka do úst, nosu, očí atd. (mimochodem masařky kladou přímo larvy, nikoli vajíčka) a jejich larvy často pokrývají celé tělo mrtvého. Mohla bych pokračovat. Ach, jo!
Na závěr jen podotknu, že bzučivkovití a masařkovití jsou dvě rozdílné čeledě much (na úrovni kočkovití a psovití u šelem - také by vás v překladu zarazilo, kdybyste si přečetli, že pejsek přiběhl za páníčkem a zamňoukal!).
Nu, což, pro odborníka bohužel kniha ztrácí na své kvalitě. Škoda!

9 10.03.2016

Zajímavě napsaná kniha zaměřená na vše kolem běhání. Nejsem žádný extra běžec, spíše rekreační - a vzhledem ke zdravotními potížím již půl roku nesmím běhat - přesto knihu jsem doslova zhltla. Připouštím, že první polovina byla pro mne zajímavější než druhá, která mírně ztrácí tempo, je to však jen můj osobní názor.
Nejvíce se mi líbila kapitola, která popisuje, že běh je přirozený způsob pohybu člověka a je naší výhodou vůči zvířatům. Chcete vědět, proč máme vyvinuté hýžďové svaly, zatímco primáti nikoli? A jakou přednost jsme získali, když máme dýchání nezávislé na pohybu končetin, resp. těla? Přečtěte si tuto knihu!

PS: Zažívala jsem stejné pocity, jako u čtení Feynmana: To snad nemyslíte vážně! Co všechno jen člověk dokáže, když se oprostí od hranic a omezení, které si sám klade do cesty? Bože, kdybych jen chtěla, tak mohu uštvat zvíře...!

9 23.05.2015

Fejetony Jana Sterna jsem neznala, takže pro mne překvapení. Všechny krátké, lidsky pravdivé a většinou inteligentně humorné. V knížce se sice najde pár slabých kousků, ale třeba to bylo mojí vinou, že jsem zrovna tyto správně nepochopila.
Zajímavý je ambivalentní vztah autora k ženám (bohyně vs. mrcha) - no, doma jej nemám, takže to příliš neřeším - možná byl tento přístup nezbytný, aby mohly vzniknout také ty "druhé" fejetony.

Za mne drobná ukázka, která mluví za vše:
"... A když má pocit, že jí cíl uniká, přesedne na rotoped a na místě dokonce jede. (Zde lze prokázat dokonce empiricky, že já na svém gauči dojel přesně tak daleko, jako má žena na rotopedu). A to vůbec nemluvím o tom, že aby se ten zázrak pohybu na místě mohl odehrát, musí v Temelíně spustit záložní reaktor..."

8 21.01.2018

Tak první dvě třetiny knihy nejsou zas tak špatné. Pravdou je, že více než o obsah, jde autorovi o formu. Lze to poznat z toho, s jakou "láskou" si hraje se slovy a větami - viz ukázka:
... jakási italská manželská hádka tam přetekla z bytu na chodbu ... Uvědomuje si, kolik je hodin, a že něco, vlastně spíš vůbec nic, není v pořádku. Žárovka zabliká, pak znovu. Zlobí. ... trochu unavený vzduch bytu...
Nevadí, styl psaní je sice zvláštní, ale čte se dobře. Post-apo myšlenka není také špatná a čtenáři (zejména čtenářkám) brzy dojde, v "čem" je hlavní problém. Svět se změnil v něco, o čem v současné době pouze slýcháme z jiných zemí, ale...
ALE ten konec! Zmatky, nelogické zvraty, zoufalé vysvětlení, nebo snad popření všeho, co jsme do té doby četli! Snaha "hodit to" do normální roviny. Proč?! Závěr knihy je prostě sbírka alternativních zakončení, avšak vydaných najednou. Autor sám se asi nemohl rozhodnout. Hmm, tak třeba zase příště.

7 28.07.2017

Další kniha od Mileny Holcové, která mne utvrdila v tom, že "toto je skutečně můj šálek kávy!"
Já ta její vyprávění opravdu zbožňuji. Milé, nenásilné, inteligentní, upřímné "drobné" postřehy a zážitky z cest, které často mají přídech společenského faux pas. Kniha je čtivá, poučná a hodně zábavná a ocení ji především cestovatelé, kteří zrovna nepatří do kategorie "all inclusive".
U knihy jsem se nasmála i zavzpomínala, našla jsem v ní hodně zážitků z vlastních cest a upřímně si oddechla u některých, kterým jsem se "vyhnula". Nové poznatky navozují myšlenky k dalšímu cestování. Jak na konci knihy píše sama autorka, motivovat k cestování zrovna nechtěla, ale já děkuji!

7 31.07.2016

Předchozí díl Marco mne vůbec neoslovil a vypadalo to, že se sérií Carla Morcka skončím, ale Nesmírný splnil moje očekávání a vyšvihl laťku opět vysoko. Doufám, že Jussi si tuto úroveň i nadále udrží.

7 29.05.2016

Ne, opravdu mi nesedla. Čekala jsem hloubku, čekala jsem látku k zamyšlení, čekala jsme odhalení sebe sama, ale dostala jsem... Co jsem vlastně dostala? Stále se opakující plytké věty zabalené do rádoby hezkého hávu. Už jen chybělo, aby na konci každého "zákona" bylo "Aleluja".
Dvě hvězdy za čtivé příběhy na začátku kapitol.

7 27.05.2016

Dech představuje skvělý nápad, ale nemastné, neslané zpracování. Styl psaní je hodně dívčí, místy působí až dětsky, proto, bohužel, v něm nenajdete nějak extra akční scény. Většinou je to taková milá konverzačka. Vyprávění z úhlu několika postav neruší a je ve skutečnosti jediným zpestřením jinak docela nudně podaného hlavního tématu. Všechny postavy jsou pohodové, ale to na dobrý příběh nestačí. Můžete namítnout, že je kniha vyprávěna z pohledu náctiletých... Jasně, mají vlastní vnímání světa, ale proč se tak chovají i ostatní, dospělé, postavy, se kterými přijdou naši hrdinové do interakce? V souhrnu děj je nuda, nuda, nuda, prostě celkově mu "něco" chybí, aby vás pořádně pohltil a vryl se do duše.
K tomu začínám mít pocit, že současní autoři musí do každé knihy nacpat milostné "cokoli", aby byla jejich kniha prodejná. Tady sice nemáme milostný trojúhelník, ale něco jako milostný "vláček", který si to funí téměř celou knihou, ale který má, díky Bože, jen čtyři vagónky - kdy A miluje B, ale B si to neuvědomuje, protože touží po C, které ho ignoruje protože zbožňuje D, i když se to nesmí - (naštěstí) D hned na začátku... Ne, nebudu více spoilovat.
Když o knize přemýšlím s odstupem dvou dnů po dočtení, tak bych ji popsala asi takto: Představte si, že o 2. světové válce by vznikla pouze jedna jediná kniha, a ta by pojednávala o odbojové skupině, která zachraňovala umělce a umělecká díla. Příběh je to milý, pěkný, dobře se čte, ti lidé v odboji byli stateční, umělci za tu záchranu určitě stáli - když si však současně uvědomíte, co vše nyní o 2. sv. válce víme, je vám jasné, že tato kniha ani vzdáleně nemohla podchytit všechna ta zvěrstva, bezpráví a brutalitu dané doby. Tak taková je Dech dystopie - neurazí, ale o skutečném světe "bez kyslíku" se vlastně ani moc nedovíte.

7 30.01.2016

"Přečteno" v originále jako audiokniha. Jedna z mála knih, která mi vehnala slzy do očí - smutku nad vyhozenými penězi za nákup knihy, lítosti nad promarněným námětem a vzteku nad vlastní hloupostí, že jsem se zase jednou zabrouzdala do kategorie "teens". Mea culpa!
Ne, nebylo to tak dramatické, jen se mi při poslechu honily hlavou myšlenku typu: už zase..., ale ne, to už tady bylo..., no, to mi tady ještě chybělo..., jasně, to se dalo čekat... atd.
Dvě hvězdy za námět. Víc dát nemohu, Mare mi přišla protivná a vážně mi lezla na nervy, a to je u hlavní hrdinky skutečně problém.

7 21.12.2015

Přesně nedokáži říct, co jsem od knihy čekala, ale pravdou je, že v podstatě mi nic nepřinesla. Snad kromě zjištění, že opíjet se můžete i bez peněz a opíjet se na Novém Zélandu má své kouzlo, když se probudíte uprostřed tržnice místo na pláži. Autor v podstatě popisuje svoji cestu po Novém Zélandu jako jednu velkou pařbu, kterou doplňují názvy měst, kde se zrovna "zakalilo", a pár jmen, s kým se zrovna "kalilo". K tomu se povrchně dovíme, že peníze se vydělávají trháním ovoce (jablka, kiwi), že "trávu" seženete všude a občas jak lze "občůrat" systém. Bezva! Jestli budou i jeho další knihy, které slibuje, ve stejném duchu, tak to bude never ending "prokouřená pitka" na pozadí světa. Autorovi však nemůžu upřít, že čtenáře neustále upozorňuje na skutečnost, že se nejedná o turistického průvodce. Doporučuji všem, kteří rádi čtou o pití, popíjení a chlastání, kouření trávy a ranní (odpolední) kocovině a chtějí vědět, ve kterém městě na Novém Zélandu lze koupit Burger King.

7 27.09.2015

S každou další knihou mne Sanderson utvrzuje v přesvědčení, že je génius, jehož fantazie nemá hranic. Základem každé série, povídky, knihy je tak zajímavý svět, že tomu nemohu uvěřit. Sice máte pocit, že už jste to někde četli - Duna, Pán prstenů... - ale(!) - je to však dobrý pocit z toho, že víte, do čeho se postupně noříte, do poctivě propracovaného světa, jehož postavy mají svou hloubku, jsou zajímavé a neotřelé. A svět samotný vnáší do fantasy nové prvky, které zde ještě nebyly. Ať již čtete Elantris, Mistborny, Legiona (Spousta), Císařovu duši... - každý z těchto světů je "jiný" a přitom tak jednoduše "prostý", specifický a zajímavý. Jak to ten "chlap" dělá??!!
Vyprávění Elantris z pohledu tří hlavních postav je úžasné, protože každá z postav je jiná, jak v názorech, tak v motivaci, myšlení i jednání, přesto jsou svým způsobem "normální" a uvěřitelné - a hlavně, každá z nich má to své "něco", co může čtenáři nabídnout. Nemusíte mít všechny postavy rádi, nemusí vám "sedět", ale určitě vás minimálně zaujmou. Kapitoly jsou krátké a svižně se čtou.
A Elantris mne utvrdila v další věci, které jsem si všimla již v předchozích Sandersonových knihách. Jeho díla obsahují dějové zvraty, nečekané obraty v chování postav a originální vysvětlení, ale vždy je to v "rozumných" rozměrech a uvěřitelné - není to do očí bijící, krkolomné a nelogické. Když už postava něco nečekaného udělá, nebo se jistá událost překvapivě vysvětlí, tak když o tom chvilku přemýšlím, je mi jasné, že se to "dalo čekat", že mi to k postavě sedí, do děje to zapadá, vysvětlení je logické...
Uzavřu to - mám ráda, když Sanderson "napíná strunu" a současně jsem mu nesmírně vděčná, že ji "nepřetahuje". Skvělé!

7 02.08.2015

Stáli na úzké horské stezce tváří v tvář.
"A co teď? zeptal se muž v černém.
"Utkáme se tak, jak to měl Pán v úmyslu," stanovil Fezzik podmínky. "Žádné triky, žádné zbraně, jen dovednost proti dovednosti."
"Chcete tím říct, že vy odložíte kámen a já svůj meč a pokusíme se jeden druhého zabít jako civilizovaní lidé?"
...
"Ovšem, pokud by vám to snad bylo milejší, taky vás můžu zabít hned," nabídl Fezzik vlídně a kámen pozvedl..."
---------------------------
Kdo chápe - čte, kdo nechápe - může to zkusit. :-)

6 26.01.2017

Druhý díl je hodnotným pokračováním Věku X. Je pěkné pozorovat posun hlavních hrdinů. U druhého dílu se však ještě více začala protivit slabší, zbytečně popisná místa (je to prostě hlušina, tam nic neroste), která si autorka mohla odpustit na úkor propracovanějšího ukončení "diplomatické mise"; ten konec byl nějak hrrr. V druhém díle dostala více prostoru i Tessa, ale její dějová linka se mi moc nelíbí, přijde mi jak z jiné knihy. Přiznám se, že její kapitolky jsem sice očima "proskenovala", ale v podstatě moc podrobně nečetla. Mám obavu, že od třetího dílu je prostě budu přeskakovat, ledaže by se změnila její postava (trochu dospěla?), ale tomu - s ohledem na cílovou skupinu čtenářů - moc nevěřím. Tak jen za čtyři hvězdy.

6 17.11.2016

Nádherně zpracovaná kniha o jedné úžasné "stěně" a lidech, kteří se ji pokusili zdolat. Některým se to povedlo, jiným nikoli. Vyprávění je poutavé a chronologicky zachycuje až nerovný boj mužů a žen na majestátném Eigeru. Navíc je až neuvěřitelné, že všechna vítězství, ale také neúspěchy, porážky a často i smrt se odehrávají "v přímém přenosu" před zraky hotelových hostů a obyvatel v údolí. Harrerovo vyprávění je poutavé a představuje skutečnou kroniku jedné alpské stěny.
I když nejsem ten typ horolezce, který by se o něco takového mohl pokusit, nebo jen na to pomyslet, před rokem jsem měla možnost spatřit severní stěnu Eigeru na vlastní oči, a v ten okamžik zapadl poslední dílek skládačky, který mi při přečtení knihy chyběl - skutečný pocit úžasu a pokory - a zrodil se nekončící obdiv a úcta k těm, kteří to dokázali.
"Jak Druhé ledové pole popsat? Představte si strmou střechu gotického dómu. S úhlopříčkou 500 m. Musíte přecházet z zprava zdola doleva nahoru, kdy 100, 200 nebo 300 metrů vlevo pod sebou - podle toho, kde jste - vidíte spodní hranu střechy. Není tam však žádný okap ani veselý chrlič. Za hranou následuje vzduch. 600, 700 nebo 800 metrů vzduchu. To může znamenat volný pád jen s pár nárazy až na spodní část stěny..."

Dodatek: Mám ráda, když se knihy "propojí" - když údaje z jedné knihy, zapadnou do vyprávění z druhé, aniž by to autoři obou původně zamýšleli. Proto když jsem při čtení knihy od Miroslava Šmída: Ze života horolezce narazila na pasáž, kde popisuje svůj výstup na Eiger, který započal sám a po menší "nehodě" nakonec dokončil s dvojicí Španělů, ihned jsem nalistovala příslušné období v Bílém pavoukovi. A opravdu mne zamrzelo, že Harrer Míru Šmída i oba Španěly ve svém "výčtu" dobyvatel severní stěny vynechal.

6 30.05.2015

Kniha je napsaná na zajímavé téma, ale (bohužel) takovým tím americkým stylem, kdy nám autor neustále a dokola připomíná, že si za chvíli řekneme něco zajímavého, to upomínání se však opakuje tolikrát, že je to na obtíž až protivné. A vy pořád čekáte, až se vymáčkne a... "Jo, ano, za chvíli si řekneme něco zajímavého". Také neustálé opakování "o čem kniha vlastně pojednává" na začátku každé kapitoly je tak trochu pro třetí pomocnou (nevěřím, že Američan neudrží myšlenky déle než jednu kapitolu).
V čem mne kniha nadchnula: Když se autor konečně dostal k tomu, jaké skutečné problémy měl se svými svěřenci, jak s nimi pracoval, jak co řesil.
Čím mne kniha zklamala: Autor neustále opakuje, že v historii člověka se realizovaly různé přechodové rituály, které se u přírodních kmenů dochovaly do dnešní doby, ale v podstatě je vůbec nepopíše, ani ty základní, nebo které se autorovi líbí... Takže je to opět takový "západní" styl psaní, který nás upozorní na něco zajímavého (nebo problém, nebo cokoli jiného), ale už nám neprozradí, co to je. Tyto knihy by se měly prodávat s velkým nápisem na přebalu: "Nutné připojení na Google, příp. Wikipedii."

5 03.12.2017

Skvělý nápad, ale...
(Pozor, následující text obsahuje "bojler", protože bez spoilování to u této knihy ani nejde.)
Máme tady virus, který dokáže oživit některé mrtvé; virus způsobí, že čím později se po smrti probudíte, tím jste zdatnější, rychlejší, snadněji a rychleji regenerujete svoje zranění apod., na druhou stranu za to zaplatíte oslabením (možná až ztrátou) emocí, schopností empatie atd. Když jste měli "resetí smůlu", tak jste se probudili do 60 minut po smrti a zas tak moc se od obyčejných lidí nelišíte. Dobře. Jsou to jasná a jednoduchá pravidla: virus - reset - starší reset - více schopností - méně emocí...
Potom tady máme dívku, která se resetovala po 178 minutách - a v celé knize nepotkáte "staršího" reseta! Na začátku nám ji autorka vykresluje jako nekompromisního, výkonného a bezkonkurenčního zabijáka, který sice má základní pocity (vždyť není robot a autorka nikdy nenapsala, že nemají vůbec žádné emoce), ale kvůli viru jsou takové nemastné, neslané, spíše "zvykové" než uvědomělé. Jenže! Najednou se tam objeví "resetí štěně" (jak jinak, když byl mrtvý jen trapných 22 minut) a našemu emočně plochému zabijákovi číslo 178 stačí pohled do hlubokých hnědých očí, na čokoládově hnědou kůži a (v dané situaci až) na přiblblý úsměv štěněte a stává se z ní uzlíček nervů, který se utápí ve sladko růžovém emočním žužu vlastních hormonálních bouří. Eeee??? Kde se stala chyba?! To už ten virus nepůsobil? Nebo jej "vypotila" při pohledu na to štěně? Bože!!
Tak mám dojem, že jsem koupí knihy dostala Kinder vejce, takové dva v jednom. První polovina knihy je pěkná dystopie s originálním námětem. Ta druhá je červenou knihovnou pro náctileté, kteří ještě věří, že z každé pusy se jim budou rosit kosti a běhat ledové pilky po zádech (nebo to bylo mrazení??).
Rozumím, autorka se rozhodla pro dobře vymyšlenou dystopii, jenže se nedokázala vymanit z mladistvého patosu a najednou potřebovala někde udat ty úžasně vymyšlené věty o "hlubokém pohledu do očí, mrazení v zádech a něžných dotycích" - a možná z nedostatečné zkušenosti to celé nedokázala ukočírovat. Škoda, kniha mohla být mnohem, mnohem lepší. Rozhodně na to měla!

5 16.10.2016

Rozsáhlá a opravdu nejkomplexnější studie o houbách, kterou lze v současné době u nás získat. U každého druhu je přehledná fotografie, popis, event. charakteristika kloubouku, třeně, dužniny, lupenů či rourek, doba a místo výskytu, využití (jedlá, nejedlá, jedovatá, smrtelně jedovatá) a možnost záměny, ale publikace jde ještě dál a nabízí nám i charakteristiku vůně, chutě, popis výtrusového prachu a vzhled výtrusů. Tímto se z běžné "knihy o houbách" dostává na mnohem vyšší úroveň odborné publikace určené nejen laické veřejnosti.
Popravdě kniha je (kupodivu) nejméně vhodná pro "sváteční houbaře", protože nepředkládá typické znaky, které by jim pomohly při sběru hub (jako např. "když vidím toto a toto a nevidím toto, jedná se o jedlý druh, avšak pozor, když vidím tamto, je houba nejedlá/jedovatá). Ocení ji však všichni mykologové (začínající i zkušení), fotografové a milovníci přírody, kteří chtějí posunout svoje znalosti mnohem dále.

5 02.05.2016

Velice poučné a smutné čtení, za kterým je spousta práce. Komentáře našich předních vyšetřovatelů z české "mordparty" jednotlivé případy dobře doplňují a dokreslují. Vždyť nemáme možnost každý den nahlédnout do myšlenek kriminalisty. Ztotožňuji se s mnohými autorovými názory a postřehy - o tom, kdo všechno jsou oběti, o pseudohumanismu apod. - přesto bych knize jednu věc vytkla, při čtení této skvěle faktograficky zpracované práce mne značně rušily pasáže autorovy umělecké invence, které mi přišly místy nevhodné, nebo dokonce matoucí. Přesto, chcete přijít o "růžové brýle" a názor, že všichni lidé jsou v jádru hodní? Přečtěte si tuto knihu. Ústředním bodem totiž nejsou smyšlené kriminální případy ani neznámé oběti a nic neříkající místa, jsou to lidé, které jste mohli potkat, potkali, nebo i znali, a to vše se děje kolem nás.

5 15.09.2015

Zajímavá a poučná kniha nejen pro horolezce. Pro někoho může být název zavádějící, ale pokud patříte mezi ty, kteří alespoň občas vyrazí do hor, na menší tůru, nebo jen "procházku", nebo zdoláváte "zajištěné cesty", příp. "jen" lezete na skále za obcí - přečtěte si tuto knihu. Minimálně se dovíte, proč je dobré nosit helmu na hlavě, již při přístupu ke skále - to kdyby náhodou spadla z nebe kost...
Kniha na první pohled tak nevypadá, ale Schubert zajímavým a poutavým stylem popisuje různá rizika a nebezpeční, která vás mohou na skále i v horách potkat - a základem jsou případy, příběhy a nehody, které se skutečně staly! A ano, ty fotografie...

5 30.05.2015