asanita komentáře u knih
Kniha se mi četla dobře, chápu, že se Molière proslavil především mezi chudinou, protože v díle hrají sluhové důležitou roli. Hlavní postavy byly skvěle charakterizovány a téma hry je velmi nadčasové, jelikož lakomce kolem sebe vidíme dodnes.
Drama mě bavilo, protože mi přišlo zajímavé pozorovat odhalování charakteru Nory, která nejdříve vypadala jako spořádaná manželka starající se o domácnost a děti, poté se ale dozvídáme, že se necítí svobodná a je vlastně pouze panenkou. Dále vidíme, kam až mohou člověka dohnat dluhy, což platí i pro dnešní dobu.
Drama se mi líbilo, protože bylo vtipné, ale zároveň se zde nacházely části vhodné k zamyšlení. Zaujalo mě, jak moc člověka ovlivňuje, jakým způsobem mluví.
Čtení této knihy jsem si užila, protože její děj je velmi napínavý a je těžké se od Zkoušky odtrhnout, jelikož napjatě čekáte, co se stane dál. Ano, je pravda, že kniha připomíná Hunger Games, konkrétně například v poslední části Testování. Přesto si však nemyslím, že by Zkouška nepřinášela nic nového, poněvadž zbylé části knihy se s Hunger Games rozhodně neshodují. Hlavní hrdinka Cia mi připadala příliš dokonalá, ale doufám, že se tato skutečnost v dalších dílech změní.
Na díle mě zaujalo, že se i přes své stáří dá poměrně snadno číst, takže se v něm projevuje nadčasovost určitých myšlenek. Bylo mi líto Médeina a Iásonova osudu, což se projevilo především na konci dramatu, který však nebyl nikterak překvapivý, jelikož se jedná o tragédii.
Naprosto souhlasím s komentářem níže. Přijde mi, že autoři zbytečně velkou část knihy věnovali vysvětlování toho, proč je výhodné si záležitosti nějakým způsobem zaznamenávat namísto toho, aby je člověk pouze držel v hlavě - dle mého názoru jsou klady zaznamenávání záležitostí naprosto jasné, a proto nevím, proč se touto problematikou autoři zabývali tak dlouho.
Systém jako takový působí komplikovaně a jeho každodenní využívání a aktualizování si nejsem schopna představit. Množství kontrolních seznamů v poslední části knihy považuji za neefektivní - kontrolní seznam do školy, kontrolní seznam pro odchod do školy, kontrolní seznam pro návrat ze školy, kontrolní seznam pro domácí práce...
Jedinými pozitivy na této knize pro mě jsou kontrolní seznam pro balení na cesty a hladiny soustředění. Pro zorganizování záležitostí upřednostňuji knihu Konec prokrastinace, kterou jsem četla dříve a metody v ní jsou rozhodně uchopitelnější.
Americká sprcha je velmi krátkou knihou a myslím, že právě to je její problém. Své zážitky coby au pair spolu se zvládáním čtyř dětí vylíčil autor poměrně stroze a nezáživně a z toho důvodu jsem si z knihy neodnesla to, v co jsem na základě anotace doufala.
Román hodnotím jako velmi povedený, jelikož zobrazuje autentické situace, kterými si museli projít vojáci během 1. světové války. Dále si myslím, že coby kniha s antimilitaristickým poselstvím, plní dílo svou úlohu dobře. Postavy čtenáři rozhodně přirostou k srdci a události zachycené v románu odhalují zbytečnou smrt těchto mladých lidí a nesmyslnost války jako takové.
Vnitřní svět vítězů byl pro mě velkým zklamáním. Na jednu stranu se v něm nachází odkazy na psychology a různé filozofy, na druhou stranu jsem toho názoru, že více než polovina knihy byla pouhý "úvod", takže jsem čím dál tím více netrpělivě čekala, kdy autor konečně představí nějaké konkrétní techniky. Když na tyto techniky skutečně došlo, tak se nejednalo o nic překvapivého a jejich popis byl navíc (oproti jiným kapitolám) poněkud odbytý. Zároveň musím ale připustit, že kniha byla čtivá, některé výzkumy, které autor popisoval, také vypadaly velmi zajímavě a příběhy ze sportovního prostředí také přičítám této knize k dobru.
Román 451 stupňů Fahrenheita je jednoznačně nadčasový, protože se v něm nachází spoustu témat, nad kterými se můžeme zamyslet: konzumní toxická společnost, která natolik zpohodlněla, že tím trpí vztahy mezi lidmi, pálení knih a zákaz jejich čtení, vývoj charakteru člověka, jemuž se podaří uvědomit si, co se děje pod pokličkou a něco s tím dělat. Kniha je navíc psána jazykem, který člověka vtáhne a nepřestane číst, dokud není až na jejím konci.
Z Listů heroin mám poněkud rozporuplné pocity, protože úroveň jednotlivých dopisů/básní byla velmi rozdílná. Chtěla bych vyzdvihnout dopisy Pénelopeia Odysseovi, Oinóné Paridovi a Médeia Iásónovi, které působily velmi promyšleně a četly se takřka bez problémů. Jako nejslabší hodnotím list Faidra Hippolytovi, jenž mě nijak zvlášť nezaujal. Zbylé tři básně byly takový průměr mezi dvěma výše zmíněnými skupinami, přesto však oceňuji smutný závěr dopisu Fyllis Démofoóntovi.
Drama R.U.R. se mi četlo velmi dobře a jeho téma mě zaujalo. Bavilo mě sledovat vývoj Robotů z levné pracovní síly, přes vojáky a vrahy až po citlivé bytosti podobné člověku (v případě Prima a Heleny). Myslím, že vidět toto dílo v divadle by byl opravdový zážitek.
Před přečtením Sapiens bych nevěřila tomu, že je možné shrnout dějiny lidstva na přibližně 500 stran a zároveň všechny klíčové události podat zajímavě a z různých perspektiv. Nyní jsem se ale přesvědčila o tom, že to možné je. Oceňuji především začátek knihy, kde autor popisuje evoluci rodu Homo a to takovým způsobem, který jsem ve škole rozhodně nezažila.
Po přečtení Příběhu služebnice jsem nepřestávala přemýšlet nad tím, co se stalo dál, a proto jsem Svědectví, coby volné pokračování, uvítala. Děj je vyprávěn z pohledu tří postav: Ágnes, tety Lydie a Daisy. Výpovědi všech postav byly srovnatelné, co se týče napětí a dějových zvratů, díky čemuž si nejsem jistá, která linie mě zaujala nejvíce.
Atmosféra knihy už mi nepřipadala tolik pochmurná jako v Příběhu služebnice, ale to může být zapříčiněno tím, že jsem si na ni po přečtení prvního dílu zvykla. Za negativum románu považuji fakt, že je zápletka (spolu se závěrem) velmi předvídatelná, v důsledku čehož jsem už zhruba ve třetině knihy správně odhadla, co se stane dál a jak celé Svědectví skončí.
Na druhou stranu ale musím přiznat, že kniha byla napsána čtivě a všechny tři postavy měly své vlastní kouzlo. Proto jsem toho názoru, že většina čtenářů, kterým se líbil první díl, dá volnému pokračování šanci, poněvadž se díky němu dozví nové informace o Gileádu.
Kniha mě bavila od začátku až do konce a často jsem se při jejím čtení nahlas smála. Kochala jsem se přiloženými fotografiemi a žasla jsem nad tím, co všechno Goldilocks zvládla a kolik problémů vyřešila. Příběh pro mě je obrovskou motivací jít si za svými sny, žít svůj život naplno a zároveň si užívat každý nový den.
Sama od sebe bych si tuto knihu nepřečetla, jelikož mě ani povídka, kterou jsme jednou četli na němčině, o pozitivech Kafkova vyprávěcího stylu příliš nepřesvědčila. Atmosféra knihy, postavy i situace v ní byly naprosto absurdní až bizarní a bylo těžké se do románu začíst. Dle mého názoru, se v díle v zásadě nic nedělo a román by se bez větších problémů dal zpracovat jako povídka, přičemž by poselství zůstalo stejné.
Knihu Můžeš (po)dělat cokoliv jsem dostala k Vánocům a přečetla jsem ji během několika dnů. Mnohé zážitky Mikyho Škody byly velmi poutavé, přičemž mě bavily hlavně ty spojené s cestováním, poznáváním nových kultur a ochotou místních. Dále mě zaujaly názory na školství a vzdělávání spolu s popisem začátků podnikání a perla v podobě týdne stráveného ve tmě. Po přečtení knihy jsem si ze zvědavosti pustila rozhovor s autorem na DVTV, kde se moje sympatie vůči němu potvrdily.
Pýcha a předsudek je román, který sleduje svět středostavovských vrstev žijících na venkově, jimiž citelně neotřásly napoleonské války a ke kterým nedoléhal ohlas počátků průmyslové revoluce. Tématem knihy je ziskuchtivost, touha po vyšším společenském postavení, pokrytectví a faleš a zároveň postavení žen ve společnosti a sňatky bez lásky. Velmi se mi líbil charakter Elizabeth, která se nebála postavit lady Catherine de Bourgh nebo odmítla sňatek s panem Collinsem. Také mě zaujala ironie, jež prostupuje celou knihou a celková komičnost každodenních situací v rodině Bennetových.
Temná hmota mě bavila a její čtení jsem si vyloženě užívala. Autor totiž zvolil zajímavý námět, jemuž se po celou dobu věnoval, přičemž však čtenáře příliš nezatěžoval technickými popisy. Hlavní hrdina byl také poměrně sympatický a v průběhu děje jsem mu přála jen to nejlepší. Proč tedy nehodnotím plným počtem hvězd? Přijde mi, že se autor snažil knihu natolik zaplnit akčními scénami, až děj působil příliš nuceně. V Temné hmotě se navíc nachází hned několik nelogičností a těžko uvěřitelných zvratů (jako například to, že Daniela Jasonovi okamžitě uvěří jeho příběh a poté, společně s Charliem, odjede pryč). Celkově však knihu hodnotím kladně a už se těším na četbu dalšího sci-fi thrilleru od Blaka Crouche.
První kniha, kterou jsem od tohoto autora kdy četla a myslím, že rozhodně nebude poslední. Oceňuji rozdělení knihy na části, jejichž vzájemná souvislost z počátku nedávala příliš smysl, ale postupně se vyjasňovala čím dál tím více, až se nakonec v mysli čtenáře události propojily, což svědčí o tom, jak moc je děj promyšlený. Odysea se vyznačovala častými technickými popisy, jako například líčením Discovery ve vesmíru či monolitu MAT-1 a superpočítače HALa. Clarke se dotkl i filosofičtějších úvah o vesmíru, mimozemšťanech nebo lidstvu jako takovém. Také stojí za zmínku využití hibernace během mezihvězdných letů, o níž se uvažuje dodnes jako o alternativě během nekonečných cest v kosmu. Dějově se knize také nedá v zásadě nic vytknout, a proto se už těším na pokračování.