Atanone komentáře u knih

Přemýšlela jsem, jestli můj vlažný přístup ke knize je daný tím, že jsem ji četla v pro mě docela turbulentní době, nebo tím, že mě to místy prostě jen nebavilo.
Na obhajobu hlavního antihrdiny musím říct, že je velmi těžké posuzovat jednání čtrnáctiletého kluka očima dospělého a životem obouchaného člověka. Na druhou stranu - pokud nechceme zabřednout do situací, kdy si namlouváme, že svým blízkým lžeme jen proto, abychom jim neublížili, žijme tak, abychom před touhle volbou vůbec nestáli.
Místy jsem měla snahu omlouvat. Ale pokud mi autor do středu dění postavil vzdělaného muže, spisovatele, který se kvůli svému traumatu dokonce roky zabývá rešeršemi z oblasti trestního práva, tak je dost těžké uvěřit, že by neměl dostatek informací o tom, jak by jeho "nečin" byl posuzován, pokud by ho oznámil a spolupracoval s policí. Místo toho nám po dalších dějových veletočích naservíruje typicky americký závěr.

62 01.05.2022

Šlápnutí vedle. Asi moje chyba. V názvu sbírky jsem zbrkle naletěla na první slovo a naivně ignorovala, že to bude i o „žáru těla“.
Antologie beru mimo jiné jako způsob seznámení s autory, na které by u mě jinak třeba nedošlo. S Norou Roberts jsem se už setkala, takže jsem tušila...ale ouha, její superdokonalá vzplanutí a následná, či průběžná splynutí v románech se jakž takž dají, neb je jinak zábavná. Ovšem na malém prostoru povídky „Epizoda se smrtí“ to bohužel Evu Dallasovou v mých očích nenapravitelně diskvalifikovalo. Dallasovské sérii se asi v budoucnosti vyhnu.
Povídka „Příbuzný“ od Susan Krinald byla pro mě jediná, co mi sedla. Jemné a lehce posmutnělé s přijatelným happyendem.
Následující „Nesmrtelnost“ od Maggie Shayne tak 50:50. Zajímavý námět, který možná kdyby byl rozpracovaný, mohl dát hezkou knihu. Bohužel povídka chce jiné zacházení a konec mi přišel překombinovaný.
Lauren K. Hamiltonovou („Kouzla milují žár mého těla“) jsem už nedala. Také Anita u mě končí ještě než začala, přijde mi sice směšné odložit knihu těsně před cílem, ale opravdu jsem si nedovedla představit, že bych si kvůli tomu měla do hlavy pouštět její problémy.

62 28.09.2021

Bombastický název sice slibuje vášeň a krev, ale ve skutečnosti se pod ním skrývá vcelku bezpečné limonádkové čtení. Zkraje jsem ještě chovala jakés takés naděje na aspoň malé drámo, ale ty mě definitivně opustily za str. 70. Na krvi jste tu ani vzdáleně neuklouzli natolik, aby se ve vás něco pohnulo a kromě toho se autorka i šikovně vyhnula popisům míst, které by mohly aspoň trochu přidat na napínavosti. Místo toho se soustředila na obleky, účesy, společnost, neškodné plácání a prvorepublikové pánské omdlévání v představě dámského stehna. Což působí dokonce i v popisované době spíš směšně, pokud je dvěma hlavním hrdinům přes třicet. Osobně jsem doufala alespoň v atmosféru starého Londýna, ale jelikož hlavním zdrojem knihy byla asi Wikipedie, nedočkala jsem se. Jelikož jsem si autorku neproklepla, předpokládala jsem, že je Američanka, díky zhusta používanému oslovení „zlato“, které na rozdíl od klasického anglického „drahá“ bylo skoro na každém listu. Přeháním. Ale ne moc.
Co se mi líbilo, byla zkraje neotřelá zápletka kolem Jacka, ale i tu na konci poslala autorka do nepravděpodobných bublinek, včetně happyendu, který jsem už přijala téměř s odevzdaností.
Shrnuto – číst se to dalo, taky jsem to dočetla. Určitě si to mezi romantiky najde fandy. Já jsem si připadala jako za svých studentských let, kdy se to s minimem informací v hlavě dalo u tabule okecat aspoň na trojku.

62 23.09.2021

Moc hezké čtení. Jen trochu krátké Událostmi nabitý život této pozoruhodné ženy by si zasloužil trochu košatější zpracování, ale vtěsnat její životní příběh do jedné knihy musel i tak být oříšek. Pro mě opět inspirace za kterou děkuji, zjistila jsem, jak obrovské mezery mám v české historii. A o téhle paní se chci určitě dozvědět víc.

62 14.07.2021

Pěkně temný příběh. No ale odehrává-li se na tom severskými bohy zapomenutém koutku světa, točí se kolem rituálů a severských run a hlavní hrdinka se ke všemu jmenuje Tora (Thora), tak jsem hezky zaseknutá.
Pomalý rozjezd mi doplňovala hromada pro mě zajímavých informací jednak o ostrovech, místopisu i medicíně. Pokud autorka fabulovala, sežrala jsem jí to i s navijákem. A když se věci vyjasní a vy se podíváte na to, kolik ještě zbývá stran do konce, tušíte, že ta pravá jízda teprve začne. Jistě, přitaženo za vlasy. Ale co my víme o trollech a trowech a hlavně - co my vůbec víme? Moderní medicína umí tolik věcí, že v rukou špatných lidí se můžou dít opravdu neuvěřitelné věci. A vždy jsou tu lidé, kteří mají sami sebe za vyvolené. A na tohle příběh upozorňuje.
Za mě dobré. Lehounce jsem se vrátila k Purpurovým řekám.
Osobně mě akorát trochu vytáčely veletoče v chování dvou hlavních mužských, protože Kenn i úžasňák Gordon mi připadali od začátku jako pěkně manipulativní machové, takže v tom světle mi Tora připadala jak geniální tak hloupoučká. Ale chápu, že to mělo vytvářet napětí, takže zvedám palec, dávám 5 a dumám, kde vezmu čas na všechny ty úžasné autory co mám v "to read" listu, SB k nim počítaje ☼

62 10.08.2020

Já věděla, že to nemám číst. Přesně ten typ knih, kterým se vyhýbám. Myslím, že je vcelku normální odložit knihu, protože se nám nelíbí. Kdybych tuhle odložila, protože se mi líbí, asi bych si připadala divně.
Usmýkalo mě to až na dno. Drobné střípky zadostiučinění asi nevyváží srdce rozsekané na hadry.
Na druhou stranu trochu nechápu, proč nás (mě) inkvizice tak vytáčí, když nás současné dějiny učí, že věci nazývané jinak fungují stejně.
Ku příběhu - krásné, zajímavé, poučné, dokonce mě ani neiritovalo líčení stejné události z pohledu druhé strany, naopak to ještě zvýšilo účinek.
Za mě doporučuji a jdu hledat nějaký krvák, abych se vzpamatovala.

62 13.07.2020

Netroufla bych si říct, kolikrát jsem tu knihu četla. Jako malá, jako mladá a pak jako starší. Jako malá holka jsem se zamilovala do Athose a jako dospělá jsem pochopila proč. Teď ještě zbývá-no jasně, přečíst si to znovu ☺

62 04.03.2020

I přes zajímavý začátek mi dalo překvapivě dost práce prokousat se první třetinou. Dát na hvězdičková doporučení mých DK přátel, se vyplatilo v těch zbývajících dvou, ale i tak mě politické a retrospektivní odbočky místy lákaly k přeskakování stránek.
Hess a Thuilnová jsou atypy k zulíbání a pachatel byl v příběhu schovaný fakt dobře. Mrazivé téma, někdo už to tady přede mnou v komentářích řekl, že je hrozné, když člověk, který zažil týrání a zneužívání sám týrá a zneužívá.
A když to celé projdete a chcete v klidu zavřít knihu, přijde závěrečná věta a z té vás začne znova mrazit mezi lopatkami.

62 21.02.2020

Čas je relativní. A zároveň je naprosto subjektivní. Ovlivňuje všechno, co uděláme, nebo neuděláme. Odvíjí se od toho, čím ho měříme a pro hodnotu našeho poznání někdy znamená všechno a jindy zase vůbec nic.
Čekala jsem romantiku, ale tento příběh je něco jiného. Je o knihách. O životě. O životě a knihách. Ale hlavně o duši. A o lásce.
-------------------------------------------
Přitiskl tvář pevně ke sklu.
Zašeptal: „Můžu vám dát taky nějakou knihu.“
Světlo na chodbě zhaslo.
„Jakou knihu?“ špitl ovál.
„Nějakou, která vás utěší.“
„Musím ale ještě plakat, abych neutonula. Rozumíte tomu?“
„Samozřejmě. Někdy člověk plave v nevyplakaných slzách, a kdyby je v sobě držel, utopil by se v nich.“ Já se nacházím na dně takového moře. „Přinesu vám tedy knihu k pláči.“

62 03.01.2020

Brr tak to zalézalo pod kůži. Líbí se mi autorova schopnost podsouvat pocity strachu a deprese a nenápadně odkrývat zápletku. Tu slovíčko, tu dvě a čtenář si je opět nejistý. Dokonce i do nevinné věty dokáže vždy vsunout nějaké „ale“ takže atmosféra postupně houstne. Ani nebylo třeba slovo „strach“ tolikrát opakovat, už po prvních kapitolách bylo jasné, že hlavní hrdina se snad ani jinak cítit nedokáže, pro mě by se dal jeho charakter vyjádřit třemi slovy – strach, hlad, spánek.
Hrozně mi leze do hlavy, když se zlé věci dějí dětem. Nebo je dělají děti. Z toho se osypávám. A tady toho bylo. Takže za mě supermrazivá věc na husí kůži až do rána (páč já čtu hlavně v noci).
Dobrá. Proč tedy jen 4? Za ten konec, milý pane. Připadám si jako dítě, kterému řekli, že Santa neexistuje. Tak dobře rozjeté to bylo, ale pak jsem měla pocit, že to autor chtěl nějak rychle ukončit a mně ten konec připadal v souvislosti s předchozím dějem absurdní. Navíc ( a teď musím opatrně, abych nespojlerovala, protože „my nesmíme ani naznačovat“) pokud je příběh vyprávěn v ich formě, je konec opravdu neuvěřitelný. Retrospektivně. Dám příklad. Pokud se někdo například úplně rozhodí, zblázní, nebo sesype, je otázka nakolik je schopen reálně posoudit věci, které se staly před tím a vyprávět o nich.
Každopádně na tuto knihu hned tak nezapomenu.

62 21.11.2019

Naposledy jsem četla Součka, když mi bylo něco málo přes "náct" a hrozně mě bavil, takže jsem byla zvědavá, co s tím udělá odstup několika desítek let. Napětí, pravda, to se ztratilo, ale zato jsem se královsky bavila jemnou ironií a humorem mezi řádky. To jsem tehdy jako naivní teenager chápat nemohla. Takže u mě spokojenost. A myslím, že pan Souček ve srovnání se současnými autory sci-fi ještě dlouho obstojí.
Ďáblův prsten mě navnadil, Kili dojala. Vypíchla bych povídku Kursk. Vojín Bělice (včetně okolností) nemá chybu.

61 27.01.2024

Četla jsem kdysi dávno, souhlasím s trudošem, tahle kniha si zaslouží pozornost. Ti, co viděli jen film, můžou zhodnotit, o co je kniha lepší, a já tady zaspojleruji a prozradím, že o hodně.
A osobně jsem ráda, že jsem ji ve skříni znovuobjevila

61 15.08.2023

Poklady se nemusí vždy skrývat v jeskyních a lesích. Občas stačí hledat ve skříni povlečení.
Pověsti a příběhy z blízkého okolí, dokonce z místa, kde jsem prožila půl života, to je nálož nostalgie. Knížečka malá rozsahem, milá obsahem. Pokud máte možnost, přečtěte si. Co se mě týče, nemám páru, kde je to povlečení, ale oživit si místní pověsti bylo fajn

61 15.08.2023

Jednou mrkneš, a roky opadávají jako listí ze stromu.
Adeline je teď šestnáct a všichni o ní mluví, jako by byla letní květ, věc, která se má utrhnout, dát do vázy, věc, která má jen vykvést a pak shnít. Jako Isabelle, která netouží po svobodě, ale po rodině, a vypadá to, že jí nevadí chvíli kvést a pak uvadnout.
Ne, Adeline se rozhodla, že chce radši být stromem, jako Estele. Pakliže má zapustit kořeny, tak chce radši růst divoce, než aby ji někdo stříhal a prořezával, radši chce stát osamoceně a vzkvétat pod širým nebem. Radši to než být jen dřívím, které někdo pokácel jen proto, aby si zatopil v krbu.
------
Poslední dobou nemám odhad na knihy. Onehdy jsem šla číst knihu, kde jsem očekávala napětí a dostala jsem babský likér, zatímco teď jsem hledala něco vážně lehkého a dostala faustovský příběh o smyslu života, touze člověka žít, být sám sebou, objevovat a platit za každou zkušenost. A taky příběh o světlu a temnotě. I romantika byla, ale taková...uvěřitelná. Vlastně celý ten příběh je uvěřitelný. Stejně jako Artemis886, jsem ho měla za předvídatelný, protože se mi pár odboček povedlo odhadnout. Ale konec mě mile překvapil a jsem za něj vděčná, protože jsem se vnitřně nemohla rozhodnout, jestli jsem připravená na jednu z možností, které se nabízely. Autorka mě doběhla, za ten závěrečný pat jsem jí vděčná.
Kniha se zdá být odpočinková a připravte si dlouhý čas na odpočívání, protože se od ní těžko odchází.

61 16.10.2022

I přes sugestivně depresivní atmosféru mě příběh začal pořádně bavit až ve druhé polovině, ale ten střemhlavý dějový kotrmelec byl na mě trošku moc vykonstruovaný. Přesto mi druhá polovina stála za to natolik, abych nakonec byla spokojená. Hodně jsem si užila krásné popisy všemožného rozkladu a doufám, že seberu odvahu na Útočiště.

61 19.08.2022

Nikdy nemáme lenošit ani číst v posteli. Vodorovná poloha, podstatně trpná, se příliš podobá smrti a nehodí se k jitru, počátku činnosti.

No považte knihomolové!!!
Rychločtením. Na víc jsem si netroufla, protože sama bych knihu nazvala spíš "Umění stát se fanatikem", o to víc mě děsí, že balancuje někde mezi fanatismem náboženským a okultním. Věřím sice tomu, že to jde skloubit, ale tato kniha by mě motivovala nejvýš k útěku od obojího.
Chápu, že tento koment není fér, protože jsem četla, ale nepřečetla a autor už se nemůže bránit

Zrovna dnes se mě kamarádka zeptala, sice v jiné souvislosti, jestli nejsem paranoidní. Po pár stránkách tohoto dílka jsem usoudila, že zdaleka nejsem DOST paranoidní.
Nu což, dnes se příručky píšou opravdu na kde co...a dokonce se i vydávají. Pokud si autor pochvalnou anotaci nenapsal sám, jde to s námi co se týče mezilidských vztahů asi pěkně do kopru.

Erotickou literaturu nečtu skoro vůbec. Ne že bych se jí puritánsky vyhýbala ( při dnešním trendu psaní knih to snad ani technicky nejde), ale knihy toho typu mě nebaví, pokud nejde o dobrý příběh. V tomto případě mě zaujala anotace, tak jsem nakoukla a pak už jsem prostě četla dál. Asi nejlepším komentářem je doslov ke knize. Můžu jen dodat, že mě na Celeste ani tak neděsí jeji posedlost sexem, ale to, že je sociopat. Jde za svým cílem doslova přes mrtvoly a bere to jen jako problém, který je potřeba odstranit. Pokud je vůbec schopná si přiznat nějakou chybu, tak jen v tom smyslu, že si sama přeložila stéblo přes cestu. Její uvažování v souvislosti s představou vlastního stárnutí je chladně logické a realistické. V doslovu se správně zmiňuje, že starší a fyzicky nepřitažliví muži nemají problém blýsknout se po svém boku s mladými krásnými ženami, i když v tom případě jde asi o víc... Ženy to v tomto ohledu mají všeobecně horší.
Otázka vyspělosti teenagerů, ať už mravní, nebo sexuální, má podle mě hodně poloh, ale jasné je, že čtrnáctiletý kluk není vyzrálé ženě rovnocenným soupeřem.
Vzhledem k tomu, že toto téma autorku zjevně přitahuje, si nejsem jistá, co touto knihou vlastně chtěla říct. Jestli upozornit na problém, nebo jen "upustit páru". Každopádně se jí asi daří provokovat a nutit k zamyšlení.

Souhlasím s Kerberos.
Kniha jako taková je z řady těch lepších klasických socialistckých krimi, po kterých občas sáhnu.

61 14.02.2021

Nedokážu si zachovat od tohoto příběhu odstup, protože jsem skoro 5 let na vlastní kůži zažila situaci Rachel. Situace nebyla naštěstí fyzicky dramatická, ale je hrozné vidět normální ženu a matku, ze které se postupně stává psychicky rozložená osoba, která není schopná situaci řešit, protože to, co se jí děje, narůstá pomalu a nenápadně. Stupňuje se a vybublá v okamžiku, kdy si ona dovolí nesouhlasit, pak se to chvíli drží v rovině vyhrožování, vydírání a střídá se cukr a bič.
To je a není o této knize. Protože tento příběh, ač fikce, se víc, či míň děje v rodinách, kde bychom to nečekali. Nebo kde to vidíme, vnímáme a nemůžeme zasáhnout, nebo jen velmi omezeně.
Ta chybějící hvězdička je za předvídatelnost příběhu. Ale ty 4 jsou veliké a zářivé.

61 27.10.2020