Atanone komentáře u knih
VŠUDE NAJDEŠ POUČENÍ
Poučte se v chlívku u sviní:
kdo se pere u koryta,
ten se ušpiní.
Ty věci jsou nadčasové. U některých věcí jsem se zasmála, jinde mi do smíchu nebylo.
"Jen málokteří chápou, že nežijeme, nýbrž že jsme žiti. Dávno jsem poznal, že nejsem rukou, která hází kostku, nýbrž kostkou"
Moje druhá kniha od DD a nešlo od toho odejít. Záněty můžou mít i kulturně-blahodárný vliv, to člověk musí sedět víc doma na zadku a může číst a číst. Navíc jsem si osvěžila slovenštinu a došlo mi, že moje "hovorová" slovní zásoba ustrnula někde v době Rychlých šípů. ☺
Nicméně - kniha mě bavila moc už od začátku a ještě víc, když se dějové linky spojily.
Dobrá zápletka, chytré a vtipné dialogy, prostě za 5 ☺
Další z knih, která mě v mládí zasáhla tak hluboce, že dodnes balancuji mezi touhou přečíst si to znova a obavami z toho, jak mě to rozhodí.
Kus mého dětství. Ty pohádky jsou hodně jiné,než ty naše a pro mě to vždy byla úžasná romatika,ve které moje představivost létala jako Finist jasný Sokol. Ale můj oblíbenec byl paradoxně vždy Kostěj.
„Sním o tom, že jednou budeme ležet…" „…
pod vysokým dubem na kopci…" „a budeme
spolu snít."
*****
Tenhle příběh byl pro mě jako pobyt v ozdravných lázních. K ději samotnému jsou tu lepší komenty, než bych mohla kdy napsat, takže z jiné strany - autorku vnímám jako starou duši, čímž v žádném případě nenarážím na věk, ale na povědomí o tom, jak fungují věci mezi nebem a zemí. A také pochopení pro velikost i nízkost lidských duší, včetně jejich třináctých komnat. Vědomí, že zlobou a nenávistí člověk může ublížit jinému člověku, ale ve výsledku zničí jen sám sebe.
Nadpřirozená linka se mi líbila už jen pro symboliku fialové barvy. A důvodů bylo víc.
Doporučuji
Ke knize mě přitáhl hlavně obal. Na mé e-knižní verzi je použitý ten ze slovenského překladu, který se mi líbí o dost víc.
Děj mi zkraje připadal jako dívčí adventurka, která si hraje na tajemno. Ten pocit mě ale brzy přešel a pak už nešlo přestat číst. Ten příběh mi paradoxně připomněl dětství, které jsem prožila kousek od lesa a v lese. Zvláštní stromy, místa a zákoutí, která lákala a zároveň děsila. A taky pozůstatky domů, zdí a polorozpadlé zbytky dveří. Prošli jste někdy dveřmi, nebo bránou, které stála jen tak opuštěná v lese, nebo v parku? Mrazilo vás při tom? Mě ano. Stalo se něco? Ne? Protože průchody mezi světy jsou hloupost? Možná jen nebyl ten správný den, správná chvíle, kdy se světy prolínají jako ve starých pověstech. Třeba že o Vánocích, nebo Halloweenu nemáte chodit venku jen tak, protože brány mezi světy se otevírají a můžete potkat bytosti, co nejsou z našeho světa.
I přes to, že některé souvislosti jsou zjevné a slovní hříčka v podobě příjmení také napoví, je to napínavé, místy strašidelné, vlezle popisné a ke konci dojemné. Konec otevřený, že by další dveře?
Kniha se dá přečíst za pár hodin, což bych bohužel nepřičítala k jejím kladům. Napsáno mile a v mnoha ohledech bez příkras, takže v tomto směru jsem si početla, i když mnoho zásadně nového jsem se nedozvěděla. Dost velkou část zabírají fotografie, což je moc fajn, ale také recenze, které bych osobně klidně oželela, stejně jako info koho, kdy a v čem p. Ráž daboval.
Je to subjektivní dojem, ale o tom tato databáze je. Knihu posílám dál, ať slouží
Takové kratochvilné čtení. 4 dávám spíš z nostalgie, ale moc ráda.
Vpravdě pohádka o Pohádce.
Bavilo mě to hodně, obzvlášť historické linky. Vždyť kde se dnes dočtete o Navkách? Potom klidně spolknete i to, když se kolem r. 1600 baví vojáci o vzdálenosti v kilometrech.
Příběh je spíš romantický, než strašidelný. Na to, aby se člověk bál, musí mít hodně nastudováno o Slovanech. V tomto mám dost mezery, takže děkuji za inspiraci. Například jsem měla doposud Navky spojené pouze s Rusalkami jako bytostmi. Slovanská mytologie mi přijde dost temná, takže věřím, že se s ní autorce dobře pracovalo. A protože pověsti a legendy mám ráda, poohlédla jsem se i po zmiňovaném Hanzi Watzlikovi, Sagen aus dem Böhmerwald se dají v němčině najít a při troše trpělivosti i stáhnout, takže už se těším, že si počtu.
A zmínka o "lavorovici" mi mile připomněla dětství a maminku, která takto nahrazovala nedostatky na trhu. Ostatně tvrdila, že v naší vesnici "lavorovicu" pálili když ne v každém domě, tak v každém druhém, a to včetně příslušníka VB, který měl dohlížet na to, aby se to nedělalo.
Za mě tedy spokojenost, romantická část mojí dušičky, občas hodně zaprášená, dostala zase jednou pořádně nažrat.
Pětka už jen za ten rozkošný nápad ve stylu "chlapi sobě". Většinu mužů podezřívám, že pokud se vůbec dostanou za úvodní obrázky, stejně nalistují kolem str. 15 a tam dlouho setrvají, alespoň ten můj by to jistě udělal.
Recepty fajn.
Mám někde v hlavě uloženo, že jsem kdysi v dětství o Struwwelpeterovi slyšela a že mi ho Andreas Gruber ve své knize Vražedná lhůta jen připomněl. Protože jsem knihu sehnala pouze v originále, vyvolalo to ve mně vzpomínky na moji omu, která mi pravděpodobně některé z příběhů vyprávěla, protože mi opravdu nejsou neznámé.
Je těžké posuzovat očima dospěláka "výchovné" strašidelné historky, které měly děti odradit od zlozvyků a lumpáren, konec konců dnes máme současné městské příhody pro zlobivé děti, ne? A tak z nostalgie dávám 4
Přidávám se k pozitivním komentářům. Povzbudivá kniha, která má co říct každému, kdo se zajímá o výtvarné techniky
Rušil mě současný slovník. Slova jako madam, slečna, vážená a podobně. Navíc autorův styl vyprávění je od začátku mírně ironický, takže jsem nějakou dobu přemýšlela, co chtěl autor vlastně vyjádřit. Jakmile jsem si na jeho styl zvykla, uvědomila jsem si, že dějiny-nedějiny, lidé se ve své podstatě nemění. Waughova Helena je stejná, jako moje kamarádky. Je jako já. Čas kolem ní plyne a ona se v něm snaží najít své místo a smysl života. Na rozdíl od mužů jejího života, muže, syna a vnuka, ji minula politika, což jí dalo svobodu zůstat v rámci daných možností sama sebou.
V hledání smyslu věcí mi přijde lepší cesta osamělého pochybujícího poutníka, než masové akce, kde pro pochyby není místo a nastupuje davová psychóza. Ať už jde o politiku, nebo náboženství. Přinejhorším o směs obojího.
***
Helena poslouchala a v duchu viděla tak jasně jako všechno onoho nadčasového rána, co přinese budoucnost. Viděla, jak se křesťanské svatyně proměňují v tržiště, viděla stánky ověšené růženci a medailóny, materiál dosud neznámý vylisovaný do tvaru posvátných emblémů; slyšela hašteřivé smlouvání v jazycích, kterými dosud nikdo nemluvil. Viděla pokladnice církve plné padělků a haraburdí. Viděla křesťany, jak bojují a kradou, aby mohli vlastnit brak. Všechno to viděla, zamyslela se nad tím a řekla: „Je to vysoká cena,“ a pak: „Ale chci ho.“
"Nevšimnete si, že mrtví odcházejí, když se vás skutečně rozhodnou opustit. Nemá to tak být. Nanejvýš je ucítíte jako šepot nebo vlnu šelestu, jež zvlní chmýří. Srovnala bych to s ženou v zadní řadě přednáškové síně nebo divadla, které si člověk nevšimne, dokud nevyklouzne. Pak si toho všimnou jen ti, kteří mají sami blízko ke dveřím, jako babička Lynn; pro ostatní je to jako nevysvětlitelný vánek v uzavřené místnosti. "
Nejsem asi úplně schopná říct, co ten příběh je.
Je v něm zločin, ale není to krimi, ani thriller. Je v něm láska, ale není to přeslazená romance. Je v něm tragédie rodiny, ale není to drama. Je o životě a smrti a věcech mezi nebem a zemí. Možná i mezi nebem, zemí a peklem. Zavražděná Susie by ze svého nebe měla plné právo na hněv, či odplatu. Ale ona se soustředí na své milované, je s nimi, kolem nich, vidí co a proč dělají a chápe, protože miluje.
Pomalé láskyplné čtení o násilně přetrženém životě malé holky, jaký byl, jaký mohl být a jakým se nakonec stal.
Parádní jednohubka ☺ Zkusila jsem po letech, jestli to ještě funguje a ono jo ☺
Stejně jako píše Kopretina, utkvěla mi pohádka "Hnědý cikán, černý pes". My gádžové máme občas sklon zjednodušovat, protože nás k tomu vede systém, který naopak jiné vede k jeho ohýbání. To je na debaty někam jinam a nechci to tady rozpoutávat. Každpoádně na tuhle knihu jsem byla hrozně zvědavá a ačkoli romsky umím jen 4 slova, bavilo mě v ní hledat slova, která určitě "dovznikla" a kterým asi rozumí úplně každý. Přiznám se, že v romštině jsem to fakt nedala na 100%.
Jinak jsou to krásné příběhy o tom, jak dobro, poctivost a pracovitost se vyplácejí. V tom, jak to kdo pochopí asi nehraje hlavní roli etnikum.
Za mě dobře strávený čas ☺
Na to, jak je kniha krátká, je překvapivě napínavá. Souhlasím s Gagarinem, že nejde o krimi, spíš o dobrodružství, napínavé a poučné. Suchopárný začátek a trochu rychlý konec, ale jinak za mě dobré. Klaďáci zásadoví, námořníci ošlehaní, láska galantní a cudná. Dozvěděla jsem se o lovu velryb a o lodích, dostala jsem malinkou lekci norštiny a málem mi v té zimě omrzly nohy ☺
Klasika a navíc krásná. Spojená s dětstvím a maminkou, která mi hodně četla. Trochu se bojím, že příští generace bude ke čtení takových pohádek potřebovat slovník. A nebo je dostane už v genderově upravených verzích..
Za mě spokojenost. Jak už to s antologiemi bývá, jednou nahoru, podruhé dolů, ale byl to příjemně strávený čas a ochutnávka z prací autorů, které běžně nečtu.