Atanone komentáře u knih

(SPOILER) „Netvařte se tak šokovaně, Severusi. Kolik mužů a žen už jste viděl umírat?“
„Poslední dobou jen ty, které jsem nemohl zachránit“

68 14.03.2019

Naprosto mistrně smíchaná jablka s hruškami,aby to nakonec dalo borůvkový koláč.
Tématika templářů a Grálu mě zajímá už dlouhou dobu,takže jsem se místy musela i smát,ale to neubírá knize nic na poutavosti. Dokonale jsem ten borůvkový koláč zbaštila.
Přečteno jedním dechem a s malým odstupem času ještě znova s druhým dechem.
Pěkné hodiny čtení-a musím připočíst ještě spoustu hodin,které mi zabralo googlování

p.s.-co by si ale počali,kdyby třeba Langdona přejelo auto? Záhada nevyřešena..auvajs

68 21.04.2017

Tak tu zase máme někoho, kdo má evidentně načteno, umí zaujmout, udrží napětí a dovede naservírovat dobrou krimi v českých kulisách.
Autorka má dobře vyvinutou schopnost šikovně mlžit, ale nechávat v té mlze dost křiklavé drobečky nápověd. To mě moc bavilo a pátrač ve mně vyrazil po stopě jako ohař.
Děj příběhu je rozdělen na tři části, z nichž ve dvou prvních se zdařile nic nedaří, ale dozvíme se spoustu věcí, mezi nimi i to, co snad ani vědět nechceme. Tím křiklavější je pak poslední část, kde už vraha známe a je tu dost křečovitá snaha, aby věci šly, a to až americky neuvěřitelně.
Co se týče hlavních postav, Laura mi byla hrozně sympatická. Přesto, že se jeví, jako by na čele měla neonový nápis "Pozor, jsem kaktus a píchám", což by se v jejím případě dalo chápat i v jiném významu toho slova, potkat ji v reálném světě, věřila bych jí. Její buldočí vytrvalost přijít věcem na kloub a jít po stopách, ať už ji zavedou kamkoli, budí důvěru. Naproti tomu Adam, o kterém by jistě v posudku bylo napsáno to známé "v kolektivu je velmi oblíben", mě ztratil tím, jak se dobrý doktor Jekyll změnil v pana Hyda kdykoli věci nešly, jak chtěl, případně mu došly argumenty. Policista, který si vezme do hlavy, že ví a je schopný to z podezřelého třeba i vymlátit, není někdo, koho bych chtěla potkat v reálném životě a po dočtení knihy dumám, jestli mám chuť se s ním znovu potkat literárně. Jeho přerodu v chápavého, snad vřelého parťáka, prostě nevěřím. Někdo, kdo má sklony k agresi a navíc dělá stresující práci, která mu dává možnost zneužít své postavení, je tikajcí bomba i pro své blízké. Posledních pár kapitol a závěrečných růžových vět knihy mě nepřesvědčilo, abych na něj změnila názor. Při tom, kolik detailů měla autorka dobře promyšlených, přemýšlím, jestli byl její úmysl vytvořit postavu fyzicky přitažlivého vyšetřovatele, který jeví podobné psychopatické vlastnosti, jako ti, které má zatýkat a jestli se tyto zkraty objeví i v dalších dvou dílech série. To se ovšem hodně dlouho nedozvím, pokud vůbec. Spíš se poohlédnu po jiných knihách autorky.

67 01.06.2024

První komentář je vždy zodpovědnost a tentokrát si nemůžu pomoct, bude dlouhý.

Říkala jsem si, jestli tato publikace může mít přínos pro neakademického čtenáře, a dost jsem bojovala s pocitem, že se prostě sešlo pár vzdělanců (bez ironie), kteří si spolu hezky popovídali o tématech, kterým se fundovaně věnují, a pak si to vydali jako knihu. To je podle mě její slabina, ale zároveň paradoxně i přednost. Budí na první pohled dojem, jako by si to celé autoři dělali pro sebe. My víme, my tomu rozumíme a my to umíme pojmenovat. Oni k ničemu netlačí. Prostě si jen tak povídají.
Asi bych jako ženská od plotny u té debaty nanejvýš vařila čaj a nosila pohoštění. V katolické církvi, se jako žena, která není vdaná, není matkou a není řádovou sestrou, stejně k ničemu jinému nehodím. Břímě pramáti Evy bohužel stále přetrvává, zřejmě se nám tímto historicky oplácí doby matriarchátu. Znám několik žen, co se hlásily a dostaly na teologická studia a vím, že to dost často dostávaly jak se říká "vyžrat".
Uvítala jsem hlavně historické informace, tam mají autoři, na rozdíl ode mě, načteno a nastudováno. Co se ale týče diskuzí ze současnosti, pro mě, jako člověka z davu je to většinou odtržené od běžného života. Dočetla jsem se pár zákulisních drbů o horních deseti tisících, a to byly právě nejintenzivnější chvíle, kdy jsem měla chuť knihu odložit. Nemám tolik načteno, ale z logiky věku mám nažito. Mluví se hodně o církvi, ale jako by se zapomínalo na to, že církev jsoui hlavně ti malí, ne jen ti, co si řkají otcové, ale jako otcové se nechovají. Jeden by myslel, že budeme po letech totality pokornější, ale mám pocit, že ti, co by nás měli vést, se nedívají do zrcadla a omývání nohou při velikonoční liturgii je jen jednoroční divadlo. Symbol.
Jako katolička, ač s celoživotně problematickým vztahem k církevním hodnostářům, jsem po pádu totality jako mnozí z mých přátel čekala změnu v církvi. Dočkala jsem se toho, že na rozdíl od totality, kde se ode mě očekával osobní vklad a práce v ne-legalitě, teď mám pocit, že jsem dobrá nanejvýš na to, abych byla do počtu při scítání věřících. Z kazatelny se mi doporučuje, co bych neměla číst, na co bych neměla jít do kina, nebo koho bych měla volit ve volbách. Nebo se mi rovnou předloží seznam toho, na co a kdy (v některých farnostech dokonce i kolik) mám finančně přispívat, přičemž ti první mezi ostatními, se vozí v drahých autech a pokud vůbec vědí, jak jejich ovečky žijí, nemám pocit, že by nějak šli příkladem v pokoře. Na rozdíl od kněží ve farnostech, kteří znají ty svoje ovečky jménem a nasazují se pro ně. A pokud ne, sklízejí, co zasejí. Reprezentanti církve i v mém nejbližším okolí nemají moc velkou důvěru obyčejných lidí a je to hodně právě kvůli té pompéznosti a nechuti opustit vyježděné koleje. Jak má dělník v montérkách, co přijede do kostela na kole, věřit biskupovi ve zlatě, co přijel v mercedesu a přitom káže o dítěti, narozeném v chlévě? I já jsem v dobách totality byla přítomná na mších sloužených potajmu v rodinách kněžími bez mešního roucha, jen v obleku, nebo na mších sloužených v přírodě a říkám upřímně, že mi toto chybí. Ne ten určitý adrenalin, že jste nemohli vědět, jestli vás někdo neudá a vy nebudete mít problémy, ale chybí mi ten viditelný a hmatatelný návrat k podstatě věci. V tom velmi souzním s Jaroslavem Šebkem v závěru knihy.
Katolickou církev podle mě dohání vlastní stín v tom, že existuje tak dlouhou dobu. Bylo jistě nutné, aby se z ní postupně stala organizace, jenže to má i druhou stranu. Má své zákazy, příkazy, tradice a tajemství. A že jich je! Má své naivky, mystiky, filozofy, dělníky, fanatiky, farizeje a bohužel i papaláše. Dlouhá staletí mohla do všeho mluvit a zasahovat. Postavila chrámy a teď čeká, kdo do nich vstoupí, aniž by k tomu nějak cíleněji zvala. Nástěnky a vývěsky podle mě nestačí. V tomto jsou protestantské církve mnohem aktivnější, ty se snaží evangelizovat a jejich laikové na tom mají lví podíl. A měli i v době totality. Podle mých zkušeností v tomto je například Církev Ceskoslovenská husitská asi podobně "zasekaná", jako katolíci. Jako by často šlo o měření pindíků, přičemž podstata věci jde úplně stranou. Dokonce znám osobně případ, kdy rodina z CČSH konvertovala ke katolíkům, protože -cituji - pořádají víc akcí. Úsměvné?

Možná se mě debaty autorů víc dotýkaly i proto, že se často zmiňuje bludovská farnost, kterou mám doslova za rohem, ale nakonec z celé knihy mi byl nejbližší rozhovor s panem Cajzlem o pohřebnictví. A to ne jen proto, že se téma posledních věcí člověka týká bez výjimky všech, ale hlavně proto, že mu může rozumět každý. A podobně vyznívá i závěr knihy s osobními "vyznáními" autorů. Bohu díky za to, už jen kvůli tomu stojí za to knihu dočíst. Těm, kteří by chtěli odložit, jako jsem několikrát chtěla já, doporučuji přečíst si alespoň závěrečné kapitoly.
No a co se týče toho českého Boha - jaké národnosti je vlastně Bůh? Jakého je náboženství? A kdyby se Ježíš skutečně vrátil, poznali bychom ho? A kdo by dnes byli jeho apoštolové? Poznala bych ho já? Vy? A byli bychom ochotní nechat všeho a jít?

67 15.11.2023

Pokud nečekáme, že někdo přijde s ohromujícím zlomovým a hlavně fakty podloženým vysvětlením toho, co se tehdy Djatlovově skupině stalo, můžeme se jen dohadovat a přiklánět se k tomu, co se nám osobně zdá nejpřijatelnější. Nebo se bavit fantaziemi autorů, kteří si troufnou ten příběh nějak zpracovat. Schválně píšu "bavit fantaziemi", protože skutečnost je sama o sobě děsivá. To, že tam ti mladí lidé zahynuli, je neoddiskutovatelný fakt. Batesova kniha to hlavně v první části podtrhuje dobovými fotografiemi, které vám ty lidi jen víc přiblíží, aby se v druhé části knihy pořádně odvázal. Když není prokázáno, že se něco nestalo, proč by se to stát nemohlo, ne? Čekala jsem ledacos, od vojenských tajných základen až po zelené mužíčky a místy bojovala s chutí tu knihu odložit, ale když už jsem přežila Batesovy Katakomby, musím uznat, že toto se mi líbilo o něco víc. Na druhou stranu mám pořád před očima tváře těch lidí, o jejichž životě víme málo a o jejich smrti ještě míň

67 14.09.2023

Opravdu milé čtení. Dobře namixovaná romantika v krásném prostředí na břehu jezera, které skrývá nejedno tajemství. Jednu chvíli vás možná napadne, že je to zvláštní místo, když v jeho okolí je tolik rodin, kde ženy mají schopnost vidět budoucnost, minulost, nebo číst sny. A pak vám dojde, že to možná není víc rodin, ale vlastně jen jedna. Pak je sice po překvapení, co se týče závěrečného odhalení, ale i tak to byl příjemně strávený čas.
Ráda přidám své ****

67 22.02.2023

Přirovnala bych tuto knihu k matrjoškám. Začnete číst příběh a najednou je v něm další příběh a v tom příběhu další příběh. Musím uznat, že dobře napsaný. Jak už tu někdo přede mnou zmínil, popis duševních stavů člověka, který prožil osobní tragédii, je hodně intenzivní. Ono vůbec popisy všeho ( a že jich je) jsou intenzivní.
Líp, než Lenka.Vílka to stejně nenapíšu, takže přidám své 4 a odkážu k jejímu komentu

67 20.11.2022

Dobré to bylo. Napínavé. Zajímavé téma. Nějak nejsem schopná se rozhodnout, jestli mi ve srovnání s filmem přišlo lepší vědět víc o duševních pochodech Anny, nebo jestli mě to místy brzdilo.
Dala bych 4, ale ta pátá je za to, že jsem fakt neuhodla pachatele (ve filmu).

67 28.09.2022

Můj ryze pocitový názor na Dánsko paradoxně plyne z úvahy, že když o někom (nebo něčem) nejdou drby a fámy a neplní stránky novin, bude to asi solidní. Pokud vyloženě nehledáte, moc se o Dánsku nedočtete. Tedy o DÁNSKU, ne o dánských turistech, co se jezdí vyřádit někam za hranice, například do Prahy. Vlastně jediné, co jsem z informací, co ke mně nějakými kanály doputovaly, Dánům zazlívala (kromě divoké vikingské minulosti), bylo to, co zazlívám všem koloniálním státům - a sice vztah k původním obyvatelům jejich kolonií. V tomto směru máme ale všichni máslo na hlavě a my, země bez kolonií, si tento handicap vesele kompenzujeme jinými způsoby.
Díky této útlé knížečce jsem se za pár hodin o Dánsku dozvěděla opravdu hodně. Oceňuji informace v kapitolkách, věnující se jednotlivým oblastem dánského života a „štěstí“, šikovně proložené jemným humorem. Pobavila mě třeba pasáž o pisoárech/misoárech, dokladující absurditu snah o zrovnoprávnění pohlaví. V dnešní době by asi podobný návrh byl zamítnutý jako superdiskriminační, protože vlastníky určitých fyzických tvarů popuzuje stejně to, že jsou nějak nazýváni, jako to, že tak nazýváni nejsou. My, zatím ještě ženy, z toho bohužel vycházíme poněkud hůř a dle mého názoru si pod sebou dál vesele řežeme větev.
Jako někdo, komu bylo cestování shúry odepřeno, jsem vděčná za lidi, co mi dokážou přiblížit místa, kam se sama nikdy nepodívám. Tady je to navíc někdo, kdo má z čeho čerpat, ví, o čem píše. Něco jiného je zajet si někam, vidět, pobýt pár dnů. A něco jiného je žít v jiné zemi, setkávat se s lidmi a nakouknout pod pokličku.
P.s. Obálka je super

67 29.01.2022

Možná, kdysi, než jsme si vzali do hlavy, že tady tomu velíme, jsme věděli, že i když chodíme po dvou, můžeme ve spojení s ostatními bytostmi používat tlapky, ploutve a křídla. Někteří to ještě vědí. Není jich moc, ale bohudíky se najdou. Zvířata všeobecně rozumí daleko líp nám, než my jim. Možná to bude tím, že neznají pýchu. Pán, který napsal, že papoušci pouze opakují slova bez toho, že by rozuměli jejich smyslu, si asi s nimi nedal moc práce a přistupoval k nim s povýšenou arogancí. Každopádně nežil 10 let s naším korelákem, který bez problémů rozumí většině toho, co po něm chci, i když jako každé rozmazlené ptačí děcko, to ignoruje, dokud nezačnu řvát. Když zavolám „pojď sem“, pokud zrovna netrucuje, přiletí. A když on volá mě, nevříská jako já, když se dostanu do varu, ale volá na mě „pojď sem“.
Měla jsem to štěstí, že moji rodiče mě v mých handicapech nelitovali otevřeně. Učili mě, že pokud něco chci a z daného hlediska to nemůžu mít, musím to přijmout a umět se toho se ctí vzdát, nebo najít jiný způsob, jak se k tomu dostat.
Tím jsem jen chtěla říct, proč mi tato pohádka o dívce, co dokáže mluvit se zvířaty a splynout s nimi, nepřijde až tak pohádková. Spíš bych řekla, že je pro mě v mnoha směrech inspirativní.

67 18.09.2021

Další poněkud opožděně oceněný pokládek, který jsem znovuobjevila díky důkladnému úklidu v receptářovém šuplíku. Jako někdo, kdo se snaží v kuchyni trávit minimum nutného času, si ji nechám spíš jako památku po mamince. Můžu ale doporučit šikovné provedení i obsah. Recepty jsou v tématických kapitolách, hezky seřazené, v knize se hezky orientuje a jako bonus obsahuje různé tabulky a rady. Vzhledem ke staršímu roku vydání spíš pro knihobudkaře.

67 31.08.2021

"Domnívám se totiž, že si každý zvolíme, zda své srdce uzavřeme, či zda ho otevřeme. Volíme si, zda se na to, co nás trápí, budeme dívat, či zda zavřeme oči. Volíme si, zda se pevně držet své bolesti, či zda ji necháme vyklouznout z našeho sevření a dáme jí svobodu poznamenat svět."

Jak už říká název knihy, tohle není příběh lovce čarodějnic. Je to příběh jeho sestry Alice, která odešla z domu jako mladičká nevěsta, co se vdala pod úroveň a teď se jako vdova vrací domů s „outěžkem“ po svém zemřelém muži, připravená čelit nelibosti svého bratra.
To, co mnohým na knize vadí, a sice jistá rozvláčnost, se mně paradoxně líbí nejvíc. Autorka se podle mě strefila do ducha doby, o které píše. Alice není žádná akční hrdinka, tak jak se nám je dnešní kultura snaží vytvářet v rámci genderového mrzačení ženství. Je ženou doby, kdy veleli muži a ženy na ně byly odkázány, společensky i finančně. Alice je bez prostředků a ví, že její bratr bude rozhodovat nejen o ní, ale i o jejím dítěti. Podle toho se chová
Když jsem knihu začala číst, bála jsem se, že mě téma honu na čarodějnice psychicky semele jako vždy. Ale postupně jsem se přestala bát toho, jak ten příběh dopadne, protože se mi v něm líbilo.
Připomínal mi klasické anglické romány s ženskými hrdinkami, které mluví málo a naznačují mezi řádky. Pokud si to mohou dovolit, lehce tahají za nitky. Přesto jsou silné, protože v tom drsném světě dokáží přežít a milovat.
Pokud máte rádi pomalé příběhy, zkuste tuhle knihu. Já jsem dostala víc, než jsem čekala.
p.s. Souhlasím s kikies, co se týče poslední věty

67 01.05.2021

„Viděl jsem svého bílého poníka, který umřel, když jsem byl malý. Nemusel jsem ho tak oplakávat; mohl jsem jenom počkat!”

Tak jsem si bláhově myslela, že jdu číst pohádečku, co si dám jako jednohubku. Ale ouha. Hned zkraje mě pan Havran, knihovník, hrobník, filozof a neprozradím, kdo ještě, zavalil moudry, nad kterými bylo škoda se nezamyslet. Na druhou stranu ovšem pokud někdo mluví prakticky jen ve dvojsmyslech a moudrech, může se stát, že se v tom ztratíte.
Ztratila jsem se stejně jako pan Vane. A stejně jako on jsem soudila rychle a ukvapeně. A jako on jsem snad něco pochopila. Na konci. Nebo na začátku?


„Občas, když se zadívám na své knihy, se mi zdá, že se zachvějí, jako by jejich pevnou masou provál vítr a ke mně se měl prodrat jiný svět. Někdy, když jsem venku, se děje něco podobného; nebesa a země, stromy a tráva se chvilku třesou, jako by měly zmizet; a potom, vida, znovu se ustálí do své staré známé podoby! Občas kolem sebe slýchávám šepot, jako by ke mně mluvil někdo, kdo mě miloval; ale když chci slovům porozumět, ustanou a vše ztichne. Nevím, zda se tyto věci rodí v mém mozku, či do něj vstupují z vnějšku. Nevyhledávám je; ony přicházejí a já je nechávám odejít.“

67 20.03.2021

Nemůžu dát jinak, než 5. Ono se to řekne, že je to provokativní...jistě. Ale ta bohatost jazyka (doufám, že jsem neurazila citlivé duše) a lehkost, s jakou do sebe ta slova zapadnou. Nechci srovnávat slova, když řeknu, že mi pan K. připomíná Villona. Je to totiž o tom, že buď jste básník, nebo nejste. A je jedno, jestli jste navoněný elegán, nebo píšete verše pod vlivem někde v putyce.
A čtenář to buď vnímá, nebo ne.
***

DĚSÍM SE KRŮPĚJÍ, JEŽ ZBYDOU VE SNĚHU
bojím se přemýšlet - krvácet na sníh
zítra zas rozmotám při trpkém úsměvu
obvazy s otiskem mých dnešních básní
Zítra, než rozmočím ztvrdlý chléb v kafáči
musím se ujistit o dnešní noci
co bylo, přečtu si ze skvrny na fáči
- z bolesti zůstane jen temný pocit
Tak, jak čtou ze sazby pozpátku sazeči
já denně převracím otisk své rány
básně jsou v podivném, neznámém nářečí
- dá se jim rozumět jen když jsou psány...

67 06.04.2020

Kniha mého dětství. Komiksové sešity jsme měli tak "očtené" že se rozpadaly a s knihami to bylo podobné.
Akorát jsem neměla ráda Mirka Dušína..ale zato Červenáček a Rychlonožka,to byli moji "koně".
Hrozně jsme to tehdy prožívali- a vlastně i teď když se k foglarovkám dostanu,zjišťuju,že kouzlo trvá.
Bylo to naše dětství tak nějak prostší. Stačilo nás ráno vypustit ven "se slepicemi" a večer nás zase zavřít- o zbytek jseme se postarali sami..

67 25.05.2017

Dlouho se mi nestalo, abych přečetla relativně objemnou knihu za tak krátkou dobu. Tahle prostě nešla odložit. Přesto, že mě neskutečně popuzovala bezcitná a manipulativní Jordan (znásobeno její frackovitou nedětskou dcerou). Přesto, že policistům trvalo hrozně dlouho, než si začali klást ty správné otázky. Přesto, že Jordaniny monology mi lezly na nervy ještě víc, než ona. Přesto, že Bernie se jevil jako odnož CML a policista Cole jako MacGywer. Přesto, že mě přivádělo k zuřivosti, jak ti, které jsem podezřívala, se nakonec ukázali být do věci zapletení. Jenže kdykoli se zdálo, že se děj vyčerpá a zpomalí, autor vytáhl další zápletku, další překvapení. Kousek před koncem jsem si položila otázku, co se tam ještě nestalo, a odpověděla jsem si, že chybí už asi jen průlet Baby Jagy v otlučeném hmoždíři.
Takže je to taková oddechovka, při které si vlastně vůbec neoddechnete.

66 05.02.2024

Tato kniha je pro mě na koment oříšek, protože se pořád nemůžu rozhodnout, co to vlastně je. Je to horror? Nebo pojednání o relativitě času a životě potom? Na horror skvělé téma, to ano, ale aby z toho byl příběh, kvůli kterému nevystrčíte nos z domu, jakmile zafouká vítr, by to chtělo mnohem víc. Nebo naopak mnohem míň a byla by to super povídka. Stejně tak co se týká závěru, který to celé poslal někam do paralelních vesmírů. Možná kdybych mohla souznít aspoň s hlavním hrdinou, jenže ten mě ztratil už někde na začátku příběhu tím, jak v se v pravidelných intervalech až sebelítostně opakoval. Nepomohlo ani to, že se děj odehrává v místech, které jsme nedávno projeli a kam bych se moc ráda vrátila. Nebylo to špatné. Aj zimomriavky boli. Ale celkový dojem rozpačitý.

66 01.10.2023

Pokud máte rádi jemný inteligentní humor, s touto knihou neprohloupíte. Je to milé čtení, které mi zabralo překvapivě dlouhou dobu, protože jsem si ho prostě šetřila.
Z povídek mě asi nejvíc dostala Uršula, to jsem se smála i nahlas.

66 20.05.2023

Moje druhá kniha o tomhle podivném pavoukovi. Quirke své city schovává pod žulovým obalem, pod kterým stejně tak skrývá svoje vnitřní démony, se kterými nedokáže, nebo možná ani nechce bojovat. Dozvíte se o něm věci, které byste snad ani vědět nechtěli. Do rytíře v lesklé zbroji má hodně daleko. Ale snad právě proto, je tahle postava velmi lidská.
Násilí se stane a prolíná se celým příběhem, ale vlastně jako by o vyšetřování zločinu ani tak nešlo, protože mnohem důležitější je to, co se děje postavám, které nám autor předkládá.
Pomalý styl autora mi sedí. Knihu jsem nestihla dočíst do loňské ČV, a jsem ráda, že ji můžu zařadit do té letošní.

66 09.04.2023

To začnete číst a cynik ve vás se po pár stránkách začne bouřit. To jako vážně? Mám číst takový kalkul? Takovou jednosměrku? A pak se dočte ke scéně, kterou na vlastní kůži zažil a najednou je z něj citlivka, která má chuť tuhle knížečku nechávat po všech koutech města, aby si ji mohlo přečíst co nejvíc lidí, protože ano, s tou láskou, odpuštěním a smířením to je opravdu až tak jednoduché. Stačí to udělat a být upřímní. A věci se pohnou. I když si myslím, že asi osloví jen ty, kteří jsou zrovna schopní slyšet.
Škoda, že se nedozvím, kdo ji najde a co s ní udělá...

66 14.10.2021