B4LU
komentáře u knih

Pěkná sbírka vetřelčích komixů. Vesměs se nesou v duchu filmové dvojky (na kterou také navazují), ale občas tam probleskne i něco dalšího. V tomhle ohledu mě nejvíce zaujalo Nightmare Asylum (AKA útočiště šílenců... vážně?), které je podle všeho převedeno i do psané podoby jakožto Stanice hrůzy. Celkový kvalitativní rozptyl se pohybuje mírně nad průměrem.


Fakt jsem tuto knihu chtěl mít rád, zaujal mě popis na obalu i obal samotný, a těšil jsem se, jaký skvost se mi to nedostal do rukou. Bohužel, kniha mě svou popisností velice nebavila, a byť mě naopak zaujala svou myšlenkou, prostě jsem ji nedokázal dočíst ani za čtvrtou kapitolu. I ty dvě hvězdy, které dávám, dávám jen proto, že chci věřit, že jsem svým nepochopením přišel o grandiózní počin.


(Možná, že je kniha opravdu zajímavá a podnětná, ale obávám se, že já to asi nezjistím. Autorka totiž hlavní postavy přiměla mluvit jakýmsi dialektem, který z nějakého důvodu označuje všechny osoby ženským rodem, takže mám i po stovce stran neuvěřitelný binec v tom, kdo je kdo (i přes nijak zvlášť velký počet postav). Dvě hvězdy dávám za nápady, ke kterým jsem se stačil dostat, ale dočítat to nehodlám.)
I po třech letech ve mně hlodala zvědavost podnícená všemi pochvalnými recenzemi, jestli jsem přece jen neprohloupil, a tak jsem to risknul znovu. A byla to chyba.
Příběh je ve své podstatě velice jednoduchý - v říši se objevují a eskalují vnitřní rozbroje a vypravěč(ka?) je jedním(nou) z obětí. Autorka zřejmě věděla, že jen s tímhle díru do světa neudělá, a tak pro své postavy stvořila dialekt, kde se nerozlišuje pohlaví a všechny pro jistotu obdařila naprosto neznámými jmény, abyste ho nedokázali ani odhadnout, takže simplicitu příběhu vyvažuje neskutečně chaotickým textem. Je to možná jen moje chyba, ale ten jazyk mě neuvěřitelně iritoval až do konce knihy (a jen mimochodem, ten jazyk nepoužívají jen UI - pak by to asi i dávalo smysl - ale celá Rádčská civilizace).
Pořád by to mohlo aspoň částečně vyvážit, kdyby byla kniha čtivá, ale to ona není. Všichni jen tlachají o ničem, dělají gesta a pijí čaj bez toho, že by se děj někam posouval. Když k tomu přičtete, že nemáte moc představu, kdo je kdo (SJW se můžou postavit na hlavu, ale bez znalosti pohlaví si ty charaktery postav a hlavně vazby mezi nimi prostě nevytvořím), a ten příběh taky není žádné terno, jsem nucen původní hodnocení (**) ještě o jednu hvězdu snížit.


Tady je to těžší, než s předchozími díly. Hlavní postavy jsou nyní doopravdy ve stínech, a tak většinu času pouze sledujeme Fazolka s Petrou, kterak si plánují budoucnost, což je dochucované nějakými těmi intrikami, ovšem reálně se děj odpíchne až tak v polovině knihy. Je to pořád dobré, ale už ne až tak.


2016: Je to na můj vkus příliš šílené sousto na to, abych mu dal pět hvězd, ale docela mě bavilo, takže ani není na tři. Taková ujetě zábavná jednohubka, která sice aspoň zpočátku může lehce odrazovat množstvím vesmírných ras a kulinářských výrobků (jejichž popisy stejně po čase začnete víceméně ignorovat), ale zvlášť pro odkazy na jiné série (Vetřelci, Star Wars) se vyplatí si přečíst.
2023: Upřímně jsem to tehdy nedočetl celé, ale kvůli tehdejšímu mlhavě pozitivnímu dojmu jsem to teď po letech napravil. Kniha má bezesporu svůj půvab skrze svůj námět deníku vesmírného kuchaře a pro svůj barvitý kulinářský slovník, ale je na můj vkus asi až příliš nesoustředěná a ztřeštěná na to, abych ji v dohledné době pročítal znovu. Ovšem doporučit ji můžu už kvůli té nádherné Vetřelčí parodii.


Po delší době kniha, která mě opravdu bavila od začátku do konce, a nebýt lehce pohádkového závěru, neměl bych jí co vytknout. Drsné a propracované post-apo, jak má být.


Pěkné příběhy, sice poněkud jiného žánru, než čtu obvykle, ale i tak. Jekyll a Hyde je natolik proslulá dvojice, že prostě bylo potřeba konečně doplnit znalosti, a stálo to za to, byť v některých pasážích je kniha (zřejmě neúmyslně) velice humorná:
- Chápete, že se chystáme vystavit jistému nebezpečí?
- To jistě nejsou nepřípadná slova, pane.
Zkrátka a dobře, má to svoje kouzlo, má to myšlenku a dobře se to čte. Za mě spokojenost.


Stále příjemné čtení, ale stále o tom samém. Objevují se nové prvky - mateří kašička, různé vetřelčí hybridy - ale výstup je stále tentýž. Skupina lidí se zbraněmi proti hordě vetřelců a spousta krve prýštící z obou druhů.


Nechávám bez hodnocení. Je to čtivé a je to nesporně zajímavé, čím vším si pan Forsyth prošel - o tom žádná. Autobiografie ale zřejmě nebudou pro mě to pravé, takže si nemyslím, že někdy budu mít potřebu číst to znovu.

Já nevím. Knihu bych celkem bez nesnází přirovnal k Lovecraftovu Cthulhu, které i místy přímo cituje, ale obdobně jako ve zmíněném případě působí natolik nereálně, že pro mě ztrácí jakoukoli hororovou hodnotu. Jasně, jak je u Kinga zvykem, čte se to úplně samo, a takové příjemné napětí je cítit po celou dobu četby, ale závěr je daleko víc prostě fantaskní než děsivý. Pěkná jednohubka, na kterou nejspíš brzy zapomenu.


Poslední (česky vydaný) díl se opět odráží od přílišné realističnosti předchozích dvou, když jednoho po druhém odesílá dříve dětské vojevůdce na nově vznikající kolonie, zatímco se válka na Zemi chýlí ke svému konci. Zvlášť ten konec je takový hořkosladký, když člověk sleduje, jak to všechno zvolna končí... ale za mě spokojenost.
Nebo tedy, všechno. Obrův příběh vlastně ukončen nebyl; k tomu by mělo dojít až v pátém a česky nevydaném (pochybuju, že i někdy v budoucnu) Shadows in flight...


Dozajista lepší díl než Cibola, a to i přesto, že mimozemské technologie jsou tentokrát vesměs opomíjeny ve prospěch potyček lidských frakcí. Je pravda, že první půlka knihy je evidentně určená pouze pro vykreslení pozadí už známých postav - jedna z nich se dokonce dostává úplně mimo hlavní proud - ale naštěstí pak přijde na řadu půlka druhá, v níž o napětí a akci už není nouze. Celkově je to solidní kus.


Po pročtení anotace jsem se opravdu těšil, až se mi kniha dostane do rukou, protože slibovala hodně zajímavé počtení. Bohužel se tak nestalo; kniha je neúnosně popisná ohledně společenských zvyklostí, jazykových dialektů a podobných věcí na úkor reálného děje, prostředí je jen obtížně uvěřitelné (otrokářská společnost, jež je potomkem Triád - proč ne, ovšem z nějakého důvodu se v této na pohled tvrdé společnosti nejvíc řeší, kdo s kým spí (?) a jejíž uvěřitelnost asi nejlíp vykresluje věta "a chovej se trochu jako otrok, ano?")...
Takže ne, tohle pro mě nebude.


Na počtení příjemné povídky k dalšímu dokreslení Enderova světa. Kouzelné na tom je, že člověk stále nemá pocit, že by autor už jen vařil z vody a snažil se jen víc vytřískat na zavedené značce, přestože (až na Investičního poradce) povídky až tolik nového vlastně nepřináší.


Byť to není přímo řečeno, kniha je pokračováním Světla pulsaru od stejného autora. Můj celkový dojem z ní je víceméně podobný jako z předchůdce - čtivá a vcelku zajímavá, avšak ničím moc z řady nevybočující space opera (což taky možná není úplně přesné označení, neb těch postav tu až tolik zas není). Žádný velký zázrak, ale zajímavé nápady tu jsou a předpokládám, že tentokrát mi to utkví v hlavě o něco víc než první díl. Takové nenáročné počtení.
Mimochodem, 'emiksdvěstěpětky' už tu nejsou tak hojné jako v prvním díle, ale tentokrát se tu všichni uchechtávají a ušklebují... ale to je jen taková rýpavá poznámka...


Miéville produkuje díla stejnou měrou fascinující jako podivná, a tahle kniha není výjimkou. Prostředí je šílené, jazykové hrátky jsou šílené, a příběh je... vlastně ne tak šílený. Ve své podstatě je to taková zajímavá pohádka spíše pro děti. Právě to všechno ostatní to ale pozvedává na jinou úroveň.


Mno. Hodnotit tuhle knihu je docela těžké - na rozdíl od místní většiny mi připadalo, že začátek byl přímo ukrutně pomalý, a nejednou jsem měl chuť knihu prostě odložit (což jsem mimochodem i jednou udělal, tohle byl až můj druhý pokus). První třetina je roztříštěná mezi postavy, o jejichž spojení netušíme vůbec nic (v důsledku čehož se tříští i čtenářova pozornost); ve druhé třetině teprve zjišťujeme, o jaké spojení vlastně jde (a jelikož tohle spojení vychází z dětství, propracováváme se skrze dětská dobrodružství, přátelství a tak). Teprve třetí třetina nabízí to, po čem čtenář Kinga touží - napětí, které ho přinutí knihu neodkládat.
Jenže jak to vzít jako celek? První část jsem skoro prospal, ta druhá byla sice dobrá (vždycky jsem měl rád foglarovky), ale naprosto odlišná od toho, co jsem čekal, a ta třetí byla konečně to ono, ale s některými velice WTF momenty... nechutně-krvavých míst tu bylo nespočet, ale zjistil jsem, že už na mě takový dojem nedělají. Celkově to vidím tak na 3*, závěr mě nakonec přiměl hodnocení o trochu zvýšit.
Nejlepší Kingovkou pro mě stále zůstává Řbitov zviřátek.


Trochu jsem se obával, že budu opět zklamán (jako u dalších knih, které se snaží přepsat herní univerzum) - ukazuje se ale, že svět Deus Ex je natolik komplikovaný, že se i knižní adaptace musí probírat převážně dějem jako takovým namísto rádoby-herními akčními pasážemi. A to je jedině dobře. Nicméně, stranou poctivého vykreslování prostředí jako celku (kde mimochodem potěší odkazy na vznikající reálie prvního Deus Ex) kniha až zas takové terno není. Dějová linka týkající se přímo Jensena sice příjemně ubíhá, ale je vcelku banální. Fanouškům série bych knihu doporučil, ale těm neznalým asi moc smysl dávat nebude.


Jako i ostatní Miévillovy knihy, i tuto je docela problém zhodnotit. Máme tady příběh zasazený do neuvěřitelně pestrého a barvitě popsaného světa, kde čtenář může Nový Krobuzon prakticky cítit se všemi jeho zvláštnostmi. Samotný příběh, ač sám o sobě poutavý, dost možná ani nedosahuje takových výšin jako fascinace celým tím prostředím, které autor vytvořil.
Což je ovšem dvojsečná zbraň. Čtenář je prostě vhozen do města, kde bydlí lidé, cheprijky, voďanojové, přetvoři, konstrukti a kdovíco ještě, a buď se s tím (jako já) nějak srovná, anebo ho to prostě zahltí, v čemž mi i ostatní místní komentáře dávají za pravdu. Kdo se ale nenechá odradit a vytrvá, na toho čeká vskutku nevšední čtenářský zážitek. Doporučuji.


Zatímco všemi chválené Perdido těží převážně z (a pro některé dojíždí na) barvitých popisech, které tak neuvěřitelně zachycují atmosféru toho místa, Jizva na to jde poněkud konvenčněji. Armada, byť je jakožto prostředí rovněž fascinující, je nyní pouhou kulisou (což u Miévilla neznamená absenci popisných pasáží, ale jen jejich redukci). Ke slovu se dostává příběh, který zde nyní nehraje jen podpůrnou roli, ale je opravdu silný a propracovaný. Ze všeho, co jsem zatím od Miévilla přečetl, hodnotím Jizvu jako nejpropracovanější.
