B4LU komentáře u knih
Z doposud vydaných kusů je tenhle asi nejvíc space-operovitý. Najdeme tady vesmírné bitvy i politické intriky. Banksovy nápady zůstávají zajímavé, ať už se bavíme o konceptu Vyzáření nebo titulní Sonáty. A to luštění záhady, ke ktrému se parta vesmírných lodí uchýlila, je taky zábavné (zvlášť mě bavilo to jejich vzájemné dohadování).
Pátou hvězdu nedám kvůli pro mě neuspokojivému závěru.
Přečteno v originále.
Pustil jsem se do toho s nadšením z Fire upon the Deep a nedokážu zastřít jisté zklamání. Ta pestrost toho vesmíru je tam pořád - Queng Ho, Emergency, historie Namquenu, Arachna - ale je dávkována jen ve střípcích a přílišnou roli nehraje, protože se děj točí okolo jediné planety. Navíc je ten děj dost pomalý - prvních sto stran je slibný rozjezd a poslední stovka je zase svižný závěr, ale ty tři stovky mezi tím jsou více méně jen čekání na to, až se něco stane. Knihou jsem se kvůli tomu prokousával snad měsíc.
Myšlenky jsou stále zajímavé, ale Fire je úplně jiná liga.
Přečteno v originále, oba "díly" vcelku.
Na jedné straně máme vzestup nové mocné umělé inteligence, která si nemilosrdně podmaňuje čím dál větší kusy galaxie, a jedinou nadějí je úspěšná mise několika hrdinů skrze pestré a dobře vykreslené galaktické společenství. Na straně druhé je děj v cíli jejich cesty na planetě, jejíž obyvatelé jsou telepaticky propojené psí smečky (naprosto geniálně vymyšlená unikátní rasa), které tvrdě intrikují o získání technologické převahy ovládnutím lidských uprchlíků.
A je to fantastické. Neuvěřitelně imaginativní.
Přečteno v originále, oba "díly" vcelku.
Na jedné straně máme vzestup nové mocné umělé inteligence, která si nemilosrdně podmaňuje čím dál větší kusy galaxie, a jedinou nadějí je úspěšná mise několika hrdinů skrze pestré a dobře vykreslené galaktické společenství. Na straně druhé je děj v cíli jejich cesty na planetě, jejíž obyvatelé jsou telepaticky propojené psí smečky (naprosto geniálně vymyšlená unikátní rasa), které tvrdě intrikují o získání technologické převahy ovládnutím lidských uprchlíků.
A je to fantastické. Neuvěřitelně imaginativní.
Knihu jsem začal číst s tím, že to bude podle anotace takový Indiana Jones, který akorát místo starých civilizací jde po dinosauřích kostech. Pak, že to bude duel dvou paleontologických rivalů. Pak, že to bude o amerických reáliích z doby indiánských válek. A pak to završil dobrodružný western.
Nemám tomu co vytknout, protože všechny ty části se mi četly velice dobře.
Je hrozně komické číst tuhle knihu hned po Spasiteli. Je totiž v mnohých ohledech jeho přímým opakem.
Zatímco Spasitel se utápí ve filozoficky znějících mnohoznačnostech a náznacích až za hranici srozumitelnosti, Paul je naopak až extrémně jednoduchý a přímočarý a naprosto mu chybí jakákoli rafinovanost. Intriky jsou zde jen fyzické pasti, které protistrana neobjeví včas. V porovnání s předchozími díly je to vysloveně hloupoučké.
Čistý čtenářský zážitek je tak na 3*, ale dalším problémem knihy je to, že nepřináší vlastně vůbec nic nového a popravdě ani zajímavého. Čas ukrátí spolehlivě, to ano, ale je vlastně úplně zbytečná.
Řeknu nemyslitelné: druhá Duna je otřesná.
Napínavý příběh a poznávání nového prostředí z prvního dílu je pryč. Naprostá většina téhle knihy jsou rozhovory mezi různými postavami, které spolu všechny mluví v nesrozumitelných náznacích. Čtenář má díky nahodilému blábolení postav jen mlhavou představu kam (a zda vůbec) se příběh posouvá.
Jediné, co knihu zachraňuje, jsou její kulisy - to, že se člověk dozví, jak nová vláda Atreidů vlastně vypadá a s jakými problémy se musí vypořádat.
Perfektně nakombinovaná směs akčního příběhu mladého Paula na cestě za pomstou, poznávání tajemství neznámého a nehostinného prostředí Duny, a politických a mocenských machinací, které tomu všemu dávají punc sofistikovanosti. Právem jedna z klasik žánru.
Je to takové nemastné neslané.
První dvě třetiny knihy sledujeme ambici dvojice němců zajistit světu přístup k prakticky neomezeným zásobám ropy. Název knihy ovšem trochu vyzrazuje, jak úspěšná tahle iniciativa bude. Poslední třetina pak popisuje svět po zmíněném kolapsu.
Není to vyloženě špatné a ani čtení moc nedrhne, ale na můj vkus se to až příliš snaží poučovat o věcech, které jsou ve své podstatě docela triviální - závislost světa na fosilních palivech je obecně známá a fakt, že některým lidem tento stav vyhovuje pro jejich byznys, také není ničím překvapivý. Na to, jak seriózně se kniha tváří, vyznívá někdy docela naivně.
"Jiné téma, které se objevovalo v kampani, byl anti-amerikanismus. Při stovkách rozhovorů se nepodařilo z mluvčích odpůrců zbrojení vypáčit jediné odsuzující slovo proti Sovětskému svazu; neustále opakovaným tématem byla nenávist k Americe, kterou líčili jako imperialistického válečného štváče, jako hrozbu světovému míru."
Fascinující, že je tenhle text 40 let starý.
Kniha je hrozně nevyvážená. První půlka, která popisuje vznik Spinu, jeho dopady a první myšlenky jeho využití, ta je parádní. Jenže pak se to tempo nějak zasekne a ta vatovitost přeroste přes únosnou mez. Člověku pak trvá - v kontextu té první poloviny - překvapivě dlouho, než se propracuje k závěru, který je sice slušný, ale ten dojem už moc nespraví.
Není to špatné dílo, ale ten potenciál tam byl prostě větší. Chronolity se mi líbily víc.
K Forsythově prvotině jsem se dostal jako poslední, ale jde rozhodně o poučný náhled do jeho tvorby, a to z hned několika důvodů:
1) O Biafře jsem nevěděl naprosto nic, ani to, kde se měla nacházet. Jde rozhodně o zajímavé poučení o nikoli tak dávných událostech (ačkoli v době, kdy k nim docházelo, jsme tady u nás měli trochu jiné starosti).
2) Přestože jde o literaturu faktu namísto jeho typických románů, dají se zde bez potíží najít právě ty prvky, na kterých své pozdější romány staví. Forsyth jde do hloubky a zjišťuje si pozadí toho, o čem píše, aby to pak předestřel svým metodickým popisem sem tam okořeněným občasným suchým humorem.
3) Poskytuje to rozhodně zajímavý kontext pro Forsythův africký román Žoldáci. Rázem není vůbec pochyb o tom, odkud hrdinové v úvodní části knihy prchají, kdo je oním bezejmenným generálem, se kterým Shannon kuje pikle, případně proč hrdinové v závěru ukážou Londýnu prostředníček.
4) Konflikt vyvolaný velkou a sebejistou zemí, která nemilosrdně útočí bez rozdílu na vojenské i civilní cíle té slabší sousední v rámci "krátké, chirurgické policejní akce" nese zajímavé paralely s událostmi posledních let.
Nečte se to tak dobře jako běžná Forsythova díla. Nejsou tady centrální postavy, na které by se člověk mohl zaměřit. Reálný konflikt je složitý a účastní se ho spousta postav ze spousty etnik na spoustě míst, které si laický čtenář nemá šanci zapamatovat. I přesto se to četlo mnohem lépe, než jsem očekával, a kniha zanechá dojem.
K této knize jsem musel teprve dorůst. Žoldáci jsou totiž popisem převážně logistické stránky organizace vojenského převratu, tedy nákupů vybavení, jednání s obchodníky se zbraněmi nebo machinací s akciemi a skořápkovými společnostmi. Akce tu sice nějaká je, ale je jí naprosté minimum.
V patnácti to byla (zvlášť v porovnání s ostatními knihami od FF) nezáživná nuda. Teď, když už mám trochu lepší představu, o čem se tu píše, je to mnohem lepší.
Válka budoucnosti nakonec nabídne překvapivě málo toho, co od titulu tohoto jména čtenář očekává, tedy válku mezi lidmi a stroji. Ta hlavní část se namísto toho zaobírá potyčkami odboje s lidskými přisluhovači Skynetu, a jakkoli je to zajímavým rozšířením univerza, chtěl jsem od knihy prostě něco jiného. Titulní válka je pak popsaná přes velké časové skoky jen velice heslovitě na posledních pár desítkách stran.
Vidím v tom takový odlesk tématicky podobného Terminator: Salvation - čte/kouká se na to vcelku dobře, ale člověk se neubrání úvahám, o kolik lepší to mohlo být.
Nemůžu si pomoct, ale Bouře je dost slabší než Infiltrátor. Ani Connorovi, ani jejich strojoví protivníci tentokrát nemají úplně jasno, čím vlastně děj knihy vyplnit. Důsledkem je pár v podstatě nahodilých střetů až do finální konfrontace, u které už logika kulhala dost silně. Ten "paradox stvoření" je sice pěkný, ale ve finále převažují rozpaky.
Opět kniha, kterou jsem četl v pubertě a připadala mi dokonalá, a ke které jsem se kvůli tomu zase po letech vrátil.
Dnes mi přijde dobrá, ale nikoli dokonalá. Zápletka se Serenou, tedy strojem, který má primárně za úkol přivést Skynet k životu namísto už otřepané likvidace Connorových, je stále dobře promyšlená. Kniha opatrně našlapuje okolo logických děr filmů a snaží se je zalátat, a dle mého se jí to vcelku dobře daří.
Problém je, že I-950 je svým designem až příliš dokonalá. Kdyby ji měl Skynet ve výbavě, tak se naproto nemusí otravovat s něčím tak neohrabaným, jako jsou Terminátoři. Ale to se dá asi omluvit tím, že jde o prototyp, něco jako T-1000 ve dvojce.
Dřív bych dal plný počet, dnes "jen" 4*.
Řešení záhady z minulého dílu už je passé, tohle je prostě "jen" zábavná akční řežba. Na ukrácení volné chvíle v pohodě.
Určitě nejlepší ze série, tajuplný výzkum hrozivých vesmírných záhad se vším všudy. Nemůžu si ale odpustit poznámku, že Reynoldsovi jdou mnohem lépe psát antihrdinové/padouši než kladné postavy, protože třeba taková Ru je na zabití od začátku do konce. Naštěstí tam ale není sama :)
Důstojné zakončení série, které důsledně uzavírá potřebné konce příběhu - především kdo je Císař a jak se ke svému jobu dostal - ale je znát, že je to už "klidnější" dojezd, protože to hlavní finále nám přinesla Smršť. Přesto knihu člověk odkládá s jistou melancholií, protože za těch osm knih člověku ty postavy k srdci prostě přirostou.
Jsem každopádně velice rád, že série ani po letech to kouzlo neztratila. Dá se číst jako jednoduché akční béčko, což jsem ocenil v těch patnácti, ale zároveň je tam spousta cynických pomrkávání ohledně politikaření a podobných věcí, které naopak ocením dnes. Plus je to velmi zábavné béčko.
Převládají rozpaky. Na jednu stranu je návrat do starého známého univerza Odhaleného vesmíru velice příjemný, ale na tu druhou do něj Elysium nepřináší prakticky nic nového. Zatímco Prefekt nastínil, jak Žlutozemě vypadala v poněkud optimističtějších dobách a dal nahlédnout do některých z tisíců habitatů na její oběžné dráze, Elysium s tím nic moc dalšího nedělá. Hrozba, která v předchozích dílech vždycky číhala těsně mimo dosah, zde také chybí, protože ta ústřední krize je nakonec poněkud... poddimenzovaná. Detektivní linka je až překvapivě jednoduchá na rozluštění.
Takže já nevím. Čtivé je to bezesporu a Nekonečně Nostalgický návrat do známého univerza je fajn, ale tím to tak asi končí.