BarboraJir
komentáře u knih
Křesťanství na Západě 1400–1700
John Bossy
Nádherně napsáno. Přináší nové podněty pro studium doby a z celého textu vyzařuje pochopení autora pro duch doby, který ovšem většina jiných historiků chápe úplně jinak. Skoro jako by studovali odlišné fenomény. Škoda, že českému čtenáři je od tohoto historika světového formátu v překladu dostupných tak málo knih.
Spor o smysl českých dějin 1895-1938
* antologie
Myslela jsem, že texty jen tak prolítnu, abych získala povědomí. Ale nakonec jsem se do toho začetla a dokonce se celý den těšila, až se ke knize dostanu. Autoři jednotlivých článků všichni tak krásně píší a tak roztomile na sebe navzájem útočí... Kdo chce poznat intelektuální atmosféru 90. let 20. století a posléze první republiky, můžu vřele doporučit.
Jak chutná moc
Ladislav Mňačko
I po druhém čtení působí stejně intenzivně jako při tom prvním. Jen ten konec mi přišel tak nějak odfláknutý, ale kniha není nijak dlouhá a zbytečně ukecaná. Fakt doporučuji všem!
Božský bastard
Christina Lauren
Prvních pár stránek bylo super. Žádný příběh jenom ten sex. A já si říkala, konečně: kniha, která si nehraje na román tím, že bude vytvářet naivní těžko uvěřitelný romantický příběh, který stejně čtenářky nezajímá, protože jinak by sáhly po hodnotnější literatuře. Ale ouha. Knihy tohoto typu by asi měli mít maximálně 90 stran, pak se potenciál napětí mezi postavami začne vytrácet a zase jsme u toho samého stále stejného romantického příběhu. Ale stále je to v daném žánru jedna z nejlepších knih, co jsem četla. (Jen tak mimochodem, klasika Milenec Lady Chattarleyové je stále nepřekonaná, protože tam ten milenec aspoň pro jednou nebyl šarmantní milionář...)
Na ostřích čepelí
Miroslav Žamboch
No, četlo se to hezky, ale dlouho. Na 4 hvězdičky tomu něco chybí, nevím přesně co. Po řemeslné stránce perfektní - vyprávění, popisy, postavy. Právě kvůli postavám jsem se ke knize vracela. Ne kvůli ději, ten se po čase dost opakovat. Nástrahy, které navzdory vší pravděpodobnosti, ale zcela ve shodě s čtenářovým očekáváním hrdinové překonají. Bohužel, v dalších dílech asi autor mé oblíbené postavy opustí a zbude jen Koniáš. A ten mi nějak k srdci nepřirostl. Není to ani Geralt z Rivie ani Roland z Gileadu, nemá jejich hloubku. Tvrdí o sobě, jak je nelítostný a drsný a přitom ho člověk vidí jen jako hrdinu bez bázně a hany. Nevím, třeba budou další díly lepší, ale zatím se na ně nechystám.
Malý pražský erotikon
Patrik Hartl
Málokdy čtu knihy tohoto typu - normální příběhy normálních lidí (ačkoliv toho sexu tam přeci jen bylo na normální lidi trochu moc). Takže jsem chvíli ani nevěděla, jestli se mi to líbí. Ale jelikož jsem 400stránkovou knihu přečetla za 3 dny a ty postavy mi asi budou i chybět, tak se mi to asi líbilo :)
Pohyblivý svátek
Ernest Hemingway
Jasně, to že někdo vyhraje Pulitzera, neznamená, že je dobrý rodič. Ale stejně to potěší: Hemingway ráno vstal, dal dítěti láhev, to si hrálo v postýlce, a šel pracovat. Pak si vzal kočárek do kavárny a psal, zatímco dítě spalo nebo pozorovalo. Když bylo starší, tak spolu potom diskutovali, co vidělo. Tahal dítě do Alp, ale do Španělska (30. léta) ho nebral a nechal u chůvy. Od mala ho tahal s sebou na večírky s přáteli (pravda, nemám mezi přáteli Picassa, Scotta Fitzgeralda ani Ezru Pounda, ale i tak jsou zajímaví...) V tomto se mi kniha líbila. Ale jinak si k němu stále hledám cestu, nějak pořád nemůžu přijít na kloub tomu, proč je tak slavný, ale ještě mu dám šanci.
Noční hlídka
Sergej Lukjaněnko
Možná to je tím, že už jsem dlouho nečetla pořádnou čtivou a akční urban fantasy, ale jestli je toto jedna ze slabších autorových knih (jak naznačují recenze), tak bych chtěla vidět ty lepší :-) Opravdu doporučuji, čte se to samo.
Císař 1: Brány Říma
Conn Iggulden
Caesar je srdcová záležitost, přivedl mě ke Connu Igguldenovi. Je to dokonalý autor, děj je strhující, postavy žijí vlastním životem. S historickými fakty nakládá poněkud volně, ale jelikož vždy zachovává ducha a atmosféru doby a má bezvadně nastudované reálie, má na to jako romanopisec plné právo.
Po dobrém, nebo po zlém?
Zdeněk Matějček
Napsáno čtivě, ale jinak mi přišlo, že píše o věcech, které by každý rodič/pedagog měl pochopit zdravým rozumem. Nedozvěděla jsem se (na rozdíl od jiných knih od stejného autora) z této publikace nic převratného.
Lidské mládě
Desmond Morris
Autor své myšlenky poměrně často opakuje, takže to, co se při přečtení první knihy zdálo originální a skvělé, už tolik nepřekvapí. Na druhou stranu je to psáno velmi čtivě. A je také zajímavé sledovat, jak se kdysi převratné a novátorské názory na výchovu dětí, mateřství a porod odráží v praxi matek v našem desetiletí.
Pád Rudolfa II.
Josef Janáček
Dokonalá kniha.
Některé informace v ní jsou sice už zastaralé (nejnovější výzkumy naznačují, že nebyl schizofrenik, ale schizoidní neurotik, ale to je asi jedno). Ale čte se to samo a nahlédneme do mysli různých osob. Janáček je mistr historické psychologie a neopomíjí ani mentalitu a hlavně každodenní život.
Lindsey Vonnová – Můj příběh.
Lindsey Vonn
Jako paměti je kniha výborně napsaná, upřímná, objevná, poutavá i poučná.
Na konci knihy jsem si ale už říkala: „No tak, přestaň fňukat.“
Nechápejte mě špatně, já Lindsey svým způsobem obdivuji a vždycky jsem jí fandila. Ale, když jsem četla o měsících na konci její kariéry, těch dramat a stížností na to, kdo všechno na ní byl ošklivý... už toho bylo moc.
Miluji lyžování a ráda sleduju sport a posouvání hranic lidského těla. Ale kniha potvrdila to, co si o Lindsey myslím dlouhodobě, že si prostě neváží zdraví a vlastního těla. Že dalece překračuje hranici mezi "nutným rizikem" a "radši být invalida než nebýt slavná a úspěšná." A to prostě do sportu nepatří, není to inspirativní.
Z hlediska literární kvality je však kniha působivá a poskytuje hluboký vhled do mysli bezesporu jedinečné závodnice.
Proměny světa
kolektiv autorů
Nějak mi neseděl styl pokládání otázek tazatele. Jako kdybych vždy přesně věděla, kam chce danou osobnost dotlačit. Takže jsem se od každé z nich nedozvěděla víc, než co jsem už dávno očekávala. Pokud jsem danou osobnost neznala předem, tak mi zase rozhovor tolik nedal. Možná samotná forma knihy tvořená rozhovory nebyla úplně vhodná. Tedy, zajímavé téma, určitě stojí za přečtení alespoň některých rozhovorů, ale neutuchajícím nadšením neskáču.
Valhalla Atlantida
Colin Falconer (p)
Je to první autorova kniha, kterou hodnotím takto nízko. Nápad je to naprosto skvělý a vlastně se krásně taková myšlenka proplétá do budoucí historie domorodých obyvatel Amerik. Jen (možná je na vině překlad nebo ta zvláštní jména) jsem se do toho nemohla začíst. Časté střídání úhlů pohledu ve mně nebudilo napětí, ale spíš nezájem. Líbila se mi ale ta fantaskní stránka knihy, zde byl autor originální a donutil mě se nad knihou zamyslet.
Každodennost renesančního aristokrata
Marie Šedivá Koldinská
Skvěle popsané, možná bych eseje více zobecnila. Často se totiž ona "každodennost" ukazovala na velmi výjimečných osobách. Leč, tak už to s naší znalostí života běžných lidí v historii je, že prameny k tomu nemáme, tak si musíme vystačit ze zobecněním života těch nevšedních.
Valdštejn a Eleonora
Vladimír Přibský (p)
Knihu jsem si koupila, protože název „Valdštejn a Eleonora“ ještě v kombinaci s touto erotickou obálkou, je prostě historický vtip. Něco jako se chemik zasměje kyselině sirné, tak se historik raného novověku zasměje představě, že by Valdštejn měl mít pletky s císařovnou Eleonorou (ještě ve finální fázi života, kdy kvůli dně a syfilidě skoro nemohl chodit). Ale tak těšila jsem se na lechtivé a odlehčené čtení…
Leč, nestalo se. Ta kniha se nedala číst. Dialogy přeskakovali mezi hovorovou češtinou a jakýmsi eliptickým stylem, kdy se vynechávalo první slovo věty. Až si nejsem jistá, jestli to nemělo být umění. Ale postavy taky nic extra. A to si ani nedovedu představit, jak se v ději orientuje někdo, kdo je děním překvapen a všechny ty plukovníky a generály se neučil na státnice.
Ať zemře král
Antonín Polách
Od Antonína Polácha jsem četla Mezi císařem a papežem rovnou třikrát. Od té doby sahám po jeho knihách s nadšením, ale málokdy mi to nadšení vydrží až do konce. V tomto případě jsem už od začátku věděla, kdo bude vrah. Hlavní hrdina mi tak nepřipadal tak chytrý jako ostatním aktérům příběhu. Navíc dialogy pokulhávají, strašně často se vysvětluje místo, aby se něco dělo. Císař Fridrich II. je charismatický a zajímavý (což jsem ale věděla, miluju tuto historickou postavu). Ale jeho postava se nápadně podobá Zikmundovi v jiném románu nebo dokonce Rastislavovi v dalším. Za přečtení to stojí, jako seznámení se Sicílií a italskou politikou 13. století to také není špatné. Ale jinak docela zklamání.
Zapomenuté příběhy
Marian Kechlibar
Historie tak, jak ji mám ráda. Jako historie lidí, jako historie, která se neopakuje, ale vždy přijde s něčím novým. Příběhy v knize popisují události, které zapadly, protože se často nehodily do oficiálního narativu, který popisuje procesy a potřebu doby místo, aby přijal, že historii prostě píšou lidé, kteří jednají chaoticky. A že mnohdy o běhu dějin rozhoduje náhoda.
(A nemůžu se ubránit dojmu, že negativní hodnocení vychází z toho, že čtenáři nemají rádi pana Kechlibara za jeho názory. Protože objektivně vzato, i pokud nejste okouzleni, tak ta kniha prostě špatná není, zatímco Kechlibar je na svém blogu docela kontroverzní a jistě má hodně nepřítel.)
Neumělcům života
Marek Vácha
Já vám nevím, když srovnám tuto knihu s Nevyžádanými radami, tak je to velké zklamání. Tedy autor přistupoval k mládeži jako přítel, dnes z něj cítím zahořklost a kritiku. A to především k ženám. Mnoho myšlenek v knize stojí za to, ale celkové vyznění zanechá pachuť na jazyku.