BabaJaga11 komentáře u knih

Historie i současnost obce, která je mým domovem. Krásné fotografie – kroje, vinné sklepy, širá pole, západy slunce, vinohrady. Staré fotky z rodinných archivů. Byla to spousta práce. Většina občanů ve svém civilním povolání nepíše knihy ani články do novin, a tak jejich texty musel editor J. Čech tu více, tu méně "učesat". Myslím, že si docela máknul – ale nebylo to poprvé, co spolupracoval s amatérskými tvůrci textů a autoři si pochvalovali jeho nekonečnou trpělivost.

Malinko jsem taky přispěla, tématem botanickým. Když pan Čech uviděl rozsah mého textu, zalekl se. To se prý musí zkrátit. "No jo, mně ale zkracování moc nejde", opáčila jsem. Dostalo se mi ujištění, že to nebude problém, on si z toho něco vybere. Po nějaké době se ozval, s tím, že když si text přečetl, rozhodl se ho nezkracovat. Prý mu vše připadá zajímavé a byla by škoda to vymazat. Pro mě jsou podobná slova od člověka z jiného oboru tím nejvyšším vyznamenáním. Kdysi, ještě jako dítě, jsem hltala všechny přírodovědné populárně naučné knihy. Později jsem si začala uvědomovat, jak je to krásné, že je někdo napsal a já mám možnost dozvědět se spoustu úžasných věcí. O to víc mě těší, když se o úžasném dění v přírodě kolem nás mohou lidé něco dozvědět i ode mě.

45 30.06.2020

(2. část)
Věcí, které mě v knize popudily, protože autor dle mého názoru místy silně zjednodušuje, je víc, ale asi nejvíc mi vadí to, jak se staví k ženám. Podle všeho jsou pro pana Atapanu ženy stvoření, které jsou na světě proto, aby byly zdrojem manželova potěšení, kuchařkami, služkami a těmi, kdo budou rodit děti a pečovat o ně. Nic víc. Mrazilo mně, když jsem četla pasáže, kde autor popisuje, jak některé jihoamerické kmeny usmrcují zdravé děti, pokud se tyto děti narodí mimo manželství, a to proto, že není otec-živitel. Jenže on otec existuje. Užil si, ale jaksi se už nestihlo to manželství. A žena-matka, žena-dárkyně života poslušně odejde do pralesa a dítě zahrabe do země. Nenechte se mýlit, nekritizuji to, že to indiánské kmeny mají takto zavedené, i když bych nechtěla žít ve společnosti, kde odpovědnost za chování obou lidí takovým extrémním způsobem musí řešit pouze žena a muž jakoby vůbec nebyl... Kritizuji pouze to, že se pana Atapanu ani nenapadne přemýšlet o tom, jak se taková žena asi cítí, přemýšlet o tom, že vůbec má nějaké city, které se mohou diametrálně lišit od toho, jak za ni vše rozhodla společnost ovládaná muži... Stejně tak ho ani nenapadne přemýšlet o tom, zda tyto ženy ani trochu nebolí, když jim děti umírají na běžné nemoci. Mít 10 nebo 12 dětí a o polovinu z nich v důsledku nemocí či války přijít, bylo ještě před sto lety běžné i u nás. Je pravda, že lidé se s tím asi dokázali vyrovnat snáze než my dnes – co jim také zbývalo, když se museli postarat o další hladové krky? Ale to neznamená, že na ty ostatní maličké zapomněli, že byli k jejich smrti lhostejní! A už vůbec není pravda, že ženy jásaly, když čekaly už desáté dítě – byly strhané od nekonečných porodů a těžké dřiny. Pan Atapana zřejmě neměl maminku nebo babičku, které by mu o podobných věcech vyprávěly. Anebo je neposlouchal. Jak jinak si vysvětlit jeho starost o genofond naší populace, o to, aby přežili jen ti nejsilnější, což by bylo možné za této podmínky "Východiskem by bylo, aby naše ženy měly minimálně deset porodů, jenže kdo je k tomu donutí?" (viz str. 246, 2. odstavec). Odhlédněme od toho, že by těžko mohl fungovat nějaký "přírodní výběr", protože nejen lékaři, ale i rodiče jsou povinni pečovat o zdraví každého dítěte a pokud by se rozhodli nechat je zemřít, protože usoudí, že je "slabé", páchají trestný čin. Takže lidí na již tak přelidněné planetě by přibývalo ještě mnohem rychleji. Opravdu ale nechápu myšlenkové pochody pan Atapany v tomto smyslu – nutit ženy k tomu, aby desetkrát rodily? Proboha, kde to jsme? Nechtějte raději vědět, co mi tato prohlášení připomínají... asi jsem naivní, ale měla jsem zato, že děti by se měla rodit – alespoň v ideálním případě – z lásky muže a ženy, nikoli z nucení žen k tomu, aby "vylepšovaly" genofond.

Pan Atapana píše o indiánech jako o šťastných a svobodných bytostech. Velmi bych si přála, aby trochu té svobody v myšlení popřál i nám, čtenářům. Po světě existují rozmanité lidské kultury a zdaleka ne všude u tzv. přírodních národů měli a mají hlavní slovo muži a ženy jen trpně přihlížejí. Mimochodem, současné drancování přírodních zdrojů je výsledek neúcty k Matce-Zemi, a v mnoha kulturách mezi sebou vztah k Zemi a ženě úzce souvisí. Také potřeba pokroku a růstu jsou převážně mužské atributy, byť třeba v kultuře amazonských indiánů se neprojevuje. Přála bych si, aby si pan Atapana uvědomil, že ženy jsou bytosti stejně hodnotné jako muži, a to i samy o sobě, bez ohledu na počet dětí, které porodily. A že ženy mohou zásadním způsobem přispět k tomu, aby náš svět byl spravedlivější a lidé v něm šťastnější, pokud jim v tom ovšem muži nebudou nesmyslně bránit.

45 10.01.2020

V dětství mě tato kniha minula – a dost možná, že bych ji tehdy ani neocenila. O okupaci a 2. světové válce se tehdy mluvilo až příliš mnoho, stále dokola – jenže pro nás, co jsem to všechno (naštěstí!) nezažili, to byla jen slova, slova, nic než slova... Nedokázali jsme to procítit, pochopit srdcem, ptát se sami sebe, jak bychom takovou hroznou dobu asi zvládli přežít...

Knížku "Strhané hráze" jsem našla mezi tituly vyřazenými z obecní knihovny. Vlastně šlo tak trochu o omyl – slovo "hráz" ve mně totiž automaticky vyvolává představu rybníka, a tak jsem soudila, že to jistě bude kniha o rybnících a rybářích. Rybník se sice v knize mihne hned několikrát, ale hlavní líčení se týká osudů několika rodin v období mezi všeobecnou mobilizací před Mnichovem v roce 1938 a obsazením Československa Hitlerem 15. března 1939.

Události autorka líčí z pohledu školáků Evy a Tomáše (věk není v knize uveden, asi 11 a 13 let), kteří se ve vypravování jednotlivých kapitol "střídají". Zajímavé pojetí, jen jsem se občas při vyprávění typu "náš tatínek, naše maminka" ztrácela v tom, kdo momentálně vypráví a kdo tedy píše. To je ale celkem nepodstatná drobnost. Vylíčení událostí je bezprostřední, autorka nezapomněla začlenit patřičnou dávku dětské naivity (i když po přečtení si řeknete – kdo byl vlastně tenkrát naivní, ne náhodou ty světové velmoci, které nás předhodily jako obětního beránka Hitlerovi, protože snad skutečně věřily, že se psychopat s touto obětí spokojí a Británii s Francií nechá napokoji?) a humorných situací, které život přináší, ať je jakákoli doba.

Moc pěkně a pravdivě je vylíčeno, co se dělo na hranicích ještě před Mnichovem, k jakým konfliktům docházelo, jak se tisíce lidí musely během několika dní odstěhovat ze svých domovů, přespávali na nádražích, ve vagónech atd. Neměli téměř nic s sebou, ztratili práci a leckdy došlo i k rozdělení rodin. Děti ovšem i takovou situaci zvládaly snáze než dospělí, braly vše jako dobrodružství, které jim přineslo do cesty nové kamarády. Že to proti pozdějšímu utrpení – válce, heydrichiádě, koncentračním táborům atd. nic nebylo? Možná, ale zkuste si na minutu představit, že byste s rodinou skončili v nádražní hale, podobně jako uprchlíci ze Sudet...

Kniha má další pokračování, pokud na ně někde natrefím, určitě si je přečtu. Neměli bychom zapomínat a už vůbec bychom si neměli nechat namluvit, že to všechno bylo jinak a že se vlastně tolik nedělo... Autorce bylo v době událostí popisovaných v knize 13 let, je tedy velmi pravděpodobné, že do postav Evy, Tomáše a dalších dětských hrdinů vtělila svoje vlastní vzpomínky a vzpomínky svých nejbližších. I když vzpomínky pamětníků jsou subjektivní a nikdo nemohl vědět o všem, co se tehdy dělo, ani si vše pamatovat, určitě je dobré je konfrontovat s tím, co se o zmíněném období našich dějin můžeme dozvědět ze současných zdrojů.

45 10.01.2020

Rozjezd příběhu je pomalý, ale tak to v knihách z počátku 20. století většinou je. Autor dokonale vystihuje atmosféru provinčního ruského městečka, v němž se usídlil vojenský pluk a kde probíhají vojenská cvičení. Atmosféra je veskrze nudná, pokud jde o čas mezi cvičením, lze jej vyplnit pitím a hraním karet v důstojnickém klubu, bloumáním po městě, návštěvou veřejného domu či tajným docházením za ženou důstojníka do některého soukromého domu. Zábava, která by byla neškodná a nezavdávala by příčiny ke klevetám, rvačkám či vyzvání na souboj, jako např. četba, je většinou považována za něco až podivínského.

V prvních ca 2/3 knihy jsem si často připomínala Stendhalův román Lucien Leuwen, kde byla nudná atmosféra malého města s vojenskou posádkou vykreslena podobně mistrně - až tak, že té nudě propadne i čtenář. Stejně jako u Luciena Leuwena se i v Kuprinově románu Souboj setkáváme s mladým hrdinou, který tápe, dělá chyby, a váhá, zda se má "chovat správně" podle svého svědomí, anebo tak, aby nerozčiloval své velitele - jedno s druhým je totiž neslučitelné. Hlavní hrdina románu Souboj podporučík Romašov je nejen rozpolcený, ale i obrýlený, neohrabaný a stydlivý. Prostě citlivý mladík – a také ukázkový outsider - který se však překvapivě neváhá (alespoň občas) zastat slabších. Často přemýšlí, proč se vlastně lidé zabíjejí, proč existují armády a co on sám v ní vůbec dělá...

Příběh bohužel končí tragicky, i když z pohledu armády šlo o všední záležitost. Zasáhl mě rozhovor Romašova s moudrým alkoholikem Nazanským v závěru knihy; Nazanskij Romašova nabádá k odchodu z armády a jeho řeč je plná vášnivých emocí, např.: "... Ale vykrmená, důležitá a tupá opice sedící v kočáře, s cetkami na tučném panděru, nikdy nepochopí hrdé kouzlo svobody, nezakusí radost z inspirace, nerozpláče se sladkými slzami dojetí při pohledu na to, jak se na jívové větvičce stříbří prachově jemné kočičky".

Autor při psaní románu vycházel z vlastní zkušenosti – více než tři roky sloužil v carské armádě a byl svědkem nelidské krutosti, kterých se důstojníci dopouštěli na obyčejných vojínech.

Nesnesitelná krutost je podhoubím pro revoluce, od které si lid mnoho slibuje – a často se zdá, že opravdu bude lépe... zpravidla to ale není tak docela pravda, protože lidé se mávnutím kouzelného proutku nemění... Zajímavý byl vývoj autorových postojů během života, zejména po VŘSR, kdy emigroval do Francie, na sklonku života se však vrátil zpět do Ruska. Láká mě přečíst si od něj ještě něco z pozdější doby a podívat se, jak se změna autorových názorů odrazila v jeho tvorbě.

45 07.01.2020

O tom, že V. Hugo napsal i tento útlý román, jsem nevěděla (anebo jsem to od gymnaziálních let už zapomněla) a kniha pro mě byla dost velkým překvapením, hlavně s ohledem na prostředí, v němž se odehrává. Přečetla jsem jej ve vlaku během několikahodinové cesty na dovolenou – děj je napínavý, knížka se čte moc dobře.

Román vychází ze skutečných historických událostí, takže umožňuje trochu nahlédnout do historie vývoje karibské oblasti. A i když hlavní hrdina je vymyšlená postava, patrně i on vychází z postavy skutečné. Jak už to při vzpourách a povstáních bývá, ušlechtilé ideály bohužel nakonec zaniknou ve válečné vřavě a ti, kdo se snaží zamezit zbytečnému krveprolití, se nakonec sami stanou jeho obětí...

Kniha má určitě co říci i dnešnímu čtenáři, i když spíše než děti (vyšla u nás v Albatrosu) asi osloví dospělé.

45 27.12.2019

Tuto knížku jsem původně vzala v dobročinném bazaru (kde ji nikdo nechtěl) pro moji maminku. Jenže ona celou tu sérii už kdysi dávno četla. A tak, v "porevoluční náladě" po přečtení Stendhalova Luciena Leuwena, jsem se do knížky pustila sama.

Předesílám, že první díl Pádu Bastily jsem nečetla, protože ho nemám. Ale vůbec mi to nevadilo, příběh je velmi napínavý a člověk s jeho pomocí pochopí nejen mnohé historické souvislosti Velké francouzské revoluce, ale i historii zcela nedávnou, ba dokonce se může zamyslet nad budoucností. Vždyť jak známo, historie se opakuje – protože člověk je tvor nepoučitelný a opakuje i chyby, které už tu nejednou byly. Jednou z nich je revoluční nadšení a představa světlých zítřků – to samo o sobě by bylo krásné, kdyby to nebylo tak často zneužito k pouhému vraždění. Ač Pád Bastily II popisuje začátek revoluce, Pitou a zejména Billot jsou i tak otřeseni tím, co všechno může z původně ušlechtilých myšlenek vzejít, kdo je může zneužít a co to všechno udělá s člověkem, který si o sobě myslí, že je normální a slušný a ani si neuvědomí, na čem se vlastně podílel... Nakonec ty krásné, světlé zítřky až tak světlé nebývají, naopak bývají zbroceny krví spousty nevinných obětí...

Knížka je napsaná velmi čtivě – jak by také ne, když vyšla z rukou mistra. Zarazil mě sice až příliš otevřený konec, ale předpokládám, že v dalších knihách série možná bude nějaké vysvětlení, byť třeba skryté v úplně jiném příběhu. A tak, ač historické romány nejsou mojí parketou (no, ale možná se jí časem stanou :-)), si určitě časem přečtu i další knihy této série.

45 10.09.2019

Hezké a zpočátku plné naděje, vždyť děti jsou budoucnost, i když je válka, a osvobození se blíží... Moc jsem fandila nové rodině Petra Skály a Loty Kiliánové, z níž se tolik radovala malá Helenka. Jenže nejednou zrovna v takových chvílích plných naděje a radosti zasáhne osud s nebývalou krutostí. Thrillery si nemusíme vymýšlet, protože věci v nich popisované se děly a dějí. I když většinou je za tím vším zlo pocházející od někoho konkrétního – tak tomu bylo i v tomto případě. Desítky žen a dětí byly brutálně zmasakrováni a obyčejní tátové od rodin tomu museli přihlížet a kopat hromadný hrob. Není divu, že ne každý dokázal něco takového unést. Kniha vychází ze skutečných událostí v Přerově a okolí na konci 2. světové války.

44 21.12.2024

Krásné poetické líčení života – zejména mnoha těžkých životních zkoušek Etty, Otta a Russela. Každému asi nesedne, ale hledáte-li klidnou až mírně praštěnou knihu, žádný akční krvák, nevadí vám mluvící kojot (mně byl moc sympatický!) a podobné drobné "výstřelky", tak směle do toho! Motiv putování k moři a ubíhání života, prolínání přírodních cyklů a života lidí na venkově, to vše je nezvykle uklidňující, takže si člověk řekne, že tak to má být správně...

44 03.08.2024

Napínavé, ale smutné čtení. Často přemýšlím, jak by dnes vypadal svět, kdybychom my, "civilizovaní" a "pokrokoví" příslušníci bílé rasy nechali Indiány a další přírodní národy žít v míru. Kdybychom se od nich něčemu naučili... Patrně bychom dnes nemuseli čelit mnoha problémům, které jdou s rozvojem moderních technologií ruku v ruce. Vodu a půdu jsme znečistili kdečím, od DDT a těžkých kovů po mikroplasty a farmaka. A každý nový úžasná vynález v sobě zároveň nese další rizika, další problém, na který v opojenosti z vynálezu teď nikdo nemyslí... Také nás většinou nenapadne, čím vším jsou mnohé vynálezy a pokrok jako celek vykoupeny. Kdysi to byla třeba krev Apačů. Ale i dnes je toho na Zemi stále velká spousta, co se dá zničit ve jménu "pokroku". A zpravidla ani nejde tak ani o blaho lidstva, i když si to tvrzení rádi necháme vnutit, ale o něčí plnou peněženku. Dnes jsou v módě různá "chytrá" řešení. Alespoň se to říká. Co je ale chytrého na tom, dát dítěti namísto běžné koloběžky elektro? Namísto knihy chytrý mobil? Nebylo by chytřejší spoléhat na svoje síly a um, tak, jako Apačové? Jak to dělali, že dokázali uběhnout až 150 km za den? To se asi nikdy nedozvíme. Můžeme ale aspoň dojít do obchodu pěšky nebo na kole (mechanickém!) a auto či "elektrovozítka" nechat doma. Prospěje to našemu zdraví i zdraví Matky Země. Je to levnější a ušetří to suroviny pro důležitější věci, než je náš momentální rozmar typu "nechce se mi"...

44 15.06.2024

Vytrvalostní běh byl vždycky moje noční můra, nohy by běžely, ale plíce nezvládaly. Ulevilo se mně, když na VŠ po mně už sportovní výkony podobného typu nikdo nechtěl, respektive dalo se tomu vyhnout, třeba zvedáním činek v posilovně :-). Ale kdoví, kdyby ta kniha existovala už tenkrát, možná bych běh vzala ještě na milost, abych prozkoumala, co na něm tolik lidí vidí... Vždyť je to jen "trochu rychlejší" pohyb než rychlá chůze – a tu jsem měla ráda vždycky a mám dosud.

Byl to takový neplánovaný nákup. Knížka ve slevě, hodila se do objednávky kvůli poštovnému zdarma. Na knížce mě přitáhla obálka – rozesmátý Emil v obleku – a v běhu, prostě Emil Běžec. Nakonec mě donutila přečíst knihu poměrně brzy po zakoupení, přestože "ve frontě" už dlouho čeká mnoho jiných knížek. A byla to šťastná volba. Poslední týdny přepracovaná, utahaná, bez možnosti odpočinku, dokud neodevzdám to a to, už včera bylo pozdě. I když se moje práce týká psaní, nikoli běhání, přesto mě kniha výkonostně tak nějak nabudila. Aspoň její první část, kdy se Emilovi daří a jeho výkony se zlepšují. Takže knížku můžu doporučit jako pozitivní motivaci k čemukoli. Ale musíte být rychlejší v tom, co děláte, než ve čtení. Protože alespoň já jsem pocítila, že jakmile se Emilovy výkony začaly zhoršovat, ani mně už moje psaní tolik nešlo. Náhoda? Nějaké podivné souznění? Zvláštní je, že ta poslední část moje pracovní nasazení až tolik neovlivnila. Zřejmě proto, že s životem jako na houpačce mám sama bohaté zkušenosti, ač se Emilem se rozhodně srovnávat nemohu. Někdy si připadám jako totální nemehlo (v původním i přeneseném slova smyslu) – a když si pak přečtu, že i velmi známý a slavný člověk měl v životě svoje slabé chvilky, můžu si říct, že to je lidské...

Po dlouhé době kniha, kterou bych si raději nechala k dalšímu přečtení, než poslala dál... nu, ještě uvidím... knihovna je přeplněná, ale... :-).

44 08.06.2024

Mrazivé svědectví o 2. světové válce. Ač hlavní hrdinové jsou smyšlení a jejich příběh je fikcí, vše vychází z dobových reálií. Skutečná jsou pouze jména příslušníků židovských rodin, které byly od října roku 1941 v transportu vypraveného z Hamburku postupně deportovány do koncentračních táborů v Polsku.

Osudy, jako byl ten Karlův nebo Gerhardův, jistě nebyly v té době nebyly nic výjimečného. Oba se považovali za dobré lidi. Oba nakonec páchali neuvěřitelná zvěrstva... Stejně jako jejich nevinné oběti i oni nakonec o všechno přišli, aniž by si to předem dokázali představit. Mohli něco udělat jinak? Měli jinou možnost? Ano, mohli se postavit zlu – a nechat se zabít. Měli to udělat?

Nesoudím. Nikdy jsem v tak děsivé situaci nebyla a vůbec netuším, jak bych se zachovala. Na konci knížky jsem nevěděla, zda bych si měla, alespoň v mysli, před oběma románovými bratry s odporem odplivnout, anebo je politovat.

Člověk je zvláštní druh. Smečková zvířata si své vůdce vesměs vybírají podle schopností. Mám pocit, že lidé si do čela svojí "smečky" přednostně volí psychopaty. Takové, kteří jim toho mnoho naslibují, umí dobře máchat pěstí a volit silná slova. A tak jsou dějiny lidstva dějinami válek. Vývoj lidstva na tom nic nezměnil. Čím modernější technologie, tím ďábelštější způsoby mučení a vraždění. A my opětovně sedáme na lep vůdcům-psychopatům, kteří nám neustále omílají, že musíme bojovat za... (dosaďte si sami, cíl bývá různý, ovšem prostředky podobné či stejné). Že ten a ten musí zvítězit a jeho soupeř zakusit hořkost porážky... Jenže tu hořkost nakonec zakusí každý, kdo se na tom všem podílí, i každý, kdo jen přihlíží, a samozřejmě ten, kdo platí "v hotovosti" svým životem, svými syny a dcerami, svojí budoucností. Jen psychopat bude jásat, že může válčit, zvítězit, anebo i prohrát, a pak vrátit porážku i s úroky...

Do jisté míry je ta bestie v každém z nás. Záleží jen na tom, zda ji někdo probudí. Gerhard i Karl byli kdysi normální, milující muži. Stali se z nich vraždící zrůdy. Mít radost z války, ať probíhá kdekoli, nesvědčí o duševním zdraví. Vzpomeňte na Gerharda, Karla, ale i na Paula Pirosku, Augusta, Heinze a mnohé další. Každá válka rodí takové muže. Příště mezi nimi mohou být naši synové...

44 03.03.2024

(SPOILER) Z nádražní knihovny v Č. Budějovicích. Zaujal mě název myslela jsem, že to bude něco o řece a kvůli tomu, že by mi ujel přípoj, jsem neměla moc čas se do knížky podívat.

Jde o historický román z velkého polského povstání v roce 1863. Knížka je čtivá, ale popisy bitvy, zranění a umírání vojáků natolik drsné, že citlivějším povahám je nelze doporučit.

Hlavní část knihy je věnována útěku povstalce Josefa z prohrané bitvy a hledání útočiště. To po mnoha peripetiích nalezne u mladé dívky jménem Salomea, která se o něj obětavě stará (představila jsem si, co všechno musela zvládnout, jak těžké rány ošetřovala pro nás nemyslitelné, zvedneme mobil a voláme záchranku). To vše v prostředí, kdy její jedinou oporou je starý kuchař (rodina z dvorce, kde žije, je rozprášena po širém okolí, případně mrtvá), kdy není skoro nic k jídlu a co chvíli přijíždějí tlupy vojáků hledající povstalce (pak je třeba raněného dobře ukrýt).

Raněný a jeho ošetřovatelka se do sebe postupně zamilují. Skoro jsem čekala happy end ale ten se nekonal. V závěru příběhu do dvorce přijíždí matka raněného, kněžna. A to je kámen úrazu dívka je z nižší společenské vrsty než raněný povstalec, manželství tudíž nepřichází v úvahu a kněžna si svého syna odváží pryč.... Nevěřícně jsem zírala. Jasně, byla to teprve druhá půlka 19. století, ale věřila jsem, že za dané situace by kněžna mohla společenskou nerovnost překousnout. Leč nestalo se... syna musela oklamat.

No a úplný konec jsem nepochopila. Copak se to stalo? Salomea zakopne o kamínek, upadne obličejem do písku a zůstane ležet. Najde ji kuchař, ale až na druhý den. Je mrtvá? Ze zakopnutí o kamínek? Nebo jsem něco přehlédla a někdo ji zabil? Fakt nevím. Za ten závěr a mně nesympatickou kněžnu jednu hvězdu dolů. Jak se ale píše v anotaci, že tragický konec symbolizuje úděl Polska, tak to myslím sedí. Já nechápala, proč byli sedláci tak nepřátelští k povstalci pak se to vysvětlilo v postavě kněžny. Ani v situacích, jako bylo povstání, které mělo mít celonárodní charakter, se šlechta a sedláci nedokázali semknout (sedlákům to bylo spíše fuk možná nebyli osvícení, možná jim to nikdo nevysvětlil...). Takže není divu, že to nedopadlo dobře.

Každopádně knížka za přečtení stojí a bude-li příležitost, od autora si ještě něco přečtu.

44 23.08.2020

Občas se mi při objednávání knížek z bazaru na DK nebo z antikvariiátu zdá, že poštovné je na to, kolik knih jsem si vybrala, příliš drahé, a že by tedy pošta mohla mít ten balíček o něco těžší :-). A pak vybírám starší knížky po dvacetikoruně, většinou podle názvu. Ulice rybařící kočky byla jednou z nich – zaujala mě ta kočka v názvu. Poslala jsem knihu do výzvy v kategorii "Kniha, která vás zaujala svým názvem", ale nakonec skončila v kategorii "Kniha, v níž se odehrává svatba nebo pohřeb". V této knize, která je posmutnělá a melancholická, tak jako lidé, kteří jsou nuceni z nějakého důvodu opustit svoji vlast a hledat štěstí jinde, se bohužel svatba neodehrává a pohřeb se týká jednoho zajímavého a všemi milovaného hrdiny... bohužel ani takovým se nevyhýbají nehody.

Není to veselé čtení – ale přesto je krásné. I ve smutném životě se občas stanou hezké věci. Děti jsou zdravé a dobře se učí. Syn János se stal inženýrem (ve 30. létech 20. století se to nepovedlo mnoha lidem, a v rodinách emigrantů už vůbec ne). Matka a pak i otec byli vážně nemocní – ale oba se uzdravili. Mladší dcera Klárika je živá, temperamentní, upřímná – a dovede hovořit s kýmkoli o čemkoli (chtěla bych nějakou takovou Kláriku za kamarádku :-)). I když jsme spadli až na dno, vždycky jsme se zas zvedli. Pomáhají nám přátelé – emigranti z jiných zemí – v jedné ulici tak bydlí pospolu půlka Evropy.

Už dlouho mi nebyly postavy nějakého románu tak sympatické. Přemýšlela jsem, čím to – nejspíš proto, že autorka vykreslila postavy románu velmi realisticky. S chybami, mnoha selháními – ale i upřímnými a čistými touhami, přátelstvím a láskou k rodině, jakkoli je každý její člen jiný a za normálních okolností se hádají a mají pocit, že jeden druhému nerozumí. Neposuzuje, pouze pozoruje. A že je co pozorovat! Směsice všech národů a jejich rozdílných pohnutek k pobytu v Paříži, kde chodí do jedné hospody lidé, kteří by po sobě ve své vlasti možná i stříleli. Zvláště zajímavé byly debaty emigrantů ruské národnosti, kteří utekli po říjnové revoluci a čekali, až se vše vrátí do starých kolejí...

Líbilo se mi i vylíčení atmosféry meziválečné Paříže včetně celkové atmosféry ve společnosti (městu samotnému a jeho pamětihodnostem není věnováno mnoho prostoru, spíše se autorka věnuje lidem, jejich jednání a názorům) a pokud někdy do tohoto města zavítám, určitě se půjdu podívat do Ulice rybařící kočky.

Tato kniha mi opět potrdila, že v edici Panoráma v nakladatelství Melantrich vycházely skutečné literární skvosty. Doporučuji všemi deseti každému zájemci o romány, jejichž prostřednictvím lze poznat kus evropské historie.

44 15.01.2020

Tuto knížku jsem jednou popadla z police nádražní knihovny v Českých Budějovicích, s tím, že po přečtení poputuje zase zpět (případně do jiné podobné knihovny či knihobudky). Ale pak jsem začala ty kratičké povídky, někdy spíše črty, číst, a do očí mi vstoupily slzy, na tvář úsměv a měla jsem chuť autora obejmout. Tak moc jeho zdánlivě obyčejné příběhy zvířat, rostlin, lesů a luk, polí, potoků a řek, větru a sněhu a slunce a také trochu lidí rezonovaly v mém srdci! Knihu jsem si dávkovala po pár stránkách a nejenže ji do knihobudky nevrátím, ale také jsem si už stihla opatřit další dvě knihy od tohoto autora.

Čím je vlastně tak výjimečný? Smyslem pro detail a přítomný okamžik. Tichou pokorou, ať už jde o těžký osud člověka nebo zvířete. Obrovským pozorovacím talentem a schopností vtěsnat pozorované na pár řádek textu. Z drobných próz S. Vodičky tryská jedno zásadní poznání – život bývá těžký, ne vždy spravedlivý, někdy se může zdát trochu šedý a nudný, ale vždy přináší spoustu úžasných zážitků, jen je třeba se na ně naladit, umět je vnímat.

44 30.12.2019

Knížka z nádražní knihovny v Č. Budějovicích, zrovna ze dne, kdy byl výběr dost omezený (nutno říct, že je to tam dost častá situace :-)). Zalistovala jsem, zjistila, že se tam píše o biologickém výzkumu - no jasně, to je něco pro mě!

Když jsem přečetla prvních asi 20 stránek, spráskla jsem ruce – co jsem si to jenom vypůjčila? V knize se totiž ve vší vážnosti rozebírají dva výzkumné směry biologie se zaměřením na dědičnost - lysenkismus (směr prosazovaný T. D. Lysenkem a akceptovaný i u nás v 50. letech 20. století, ovšem nedlouho poté byl v SSSR prohlášen za zcela pomýlený, takže pak bylo možno totéž začít hlásat i u nás) a mendelismus/morganismus, tj. "západní genetika" (ta naopak byla nejen v SSSR, ale i u nás v oněch 50. letech zavrhována - u nás navzdory tomu, že J. G. Mendel se narodil a působil na našem území).

V době, kdy jsem studovala a měla i základy genetiky, se samozřejmě dávno vědělo, jak se to s Lysenkem a jeho teorií má. A i když dnes víme, že vše je poněkud složitější než na první pohled jednoduchá mendelovská genetika, neznamená to, že její zákonitosti neplatí (na rozdíl od lysenkismu). Tak a teď budu číst knihu o naprostých bludech, říkala jsem si a nejraději bych ji do nádražní knihovny zanesla zase hezky rychle zpět. Jenže nic lepšího jsem na čtení neměla a věděla jsem, že se tam dostanu až za týden. A pak taky nebylo úplně zřejmé, jak to vlastně v knize nakonec dopadne. Na internetu se mi totiž nepodařilo úplně přesně zjistit, kdy byla v tehdeším SSSR Lysenkova teorie odvržena. Co když se o tom bude psát zrovna v této knize?

Nakonec pro mě kniha byla dost napínavá - právě proto, že jsem byla zvědavá, do jaké fáze střetu dvou výše uvedených směrů se až líčení děje dostane. Nakonec se ale zásadní překvapení nekonalo. Představitelé obou směrů si na stránkách knihy vzájemně vyčítají nedostatek odbornosti, nutno ovšem říct, že zastánci západní genetiky se chovají agresivněji, nemají zájem o věcech vůbec diskutovat a dávají najevo své pohrdání prakticky založeným lysenkistům. Těžko říct, zda tomu tomu tak opravdu bylo, anebo jde v knize čistě o propagandu ve smyslu "mendelismus-morganismus je západní pavěda sloužící zájmům imperialistů". Bohužel dnes není odkud zjistit skutečnou pravdu o tom, jak se to vše odehrálo. Vím však, jaká řevnivost ve vědě vládne dnes, mj. i kvůli nedostatku peněz na výzkum a snaze urvat co největší díl pomyslného "koláče". Také vím, jak hrubě a namyšleně se někteří badatelé dovedou vyjádřit o svých kolezích či o tom, čemu se jejich výzkum věnuje, a k čemu to může vést (některé důležité výzkumné směry upadají, praxe volá po řešení určitých problémů, ale lidé, kteří by se jimi rádi zabývali, na ně nedostanou peníze). Tedy bych se vůbec nedivila tomu, kdyby situace v biologii v SSSR 50. let byla tak konfliktní, jak popisuje kniha - a tím spíše bych se nedivila, že lidé, kteří potřebovali řešit různé praktické problémy, by se přiklonili spíše na stranu lysenkistů. Je totiž nebezpečné (a i dnes se to děje!) bagatelizovat problémy veřejnosti, s tím, že veřejnost je hloupá a výzkumu nerozumí. Jestliže na vědu jdou peníze daňových poplatníků, má veřejnost právo vědět, jak se s nimi nakládá, a mít o výsledcích výzkumu informace ve všeobecně srozumitelné formě.

Ale zpět ke knize - odhlédnu-li od propagace z vědeckého hlediska bludného lysenkismu, jsou v ní popisovány různá přírodovědná pozorování i experimenty, některé lze i v současnosti považovat za zajímavé, jiné spíše vyvolávají úsměv. V obecné rovině se ale čtenář dozví, že povolání biologa vyžaduje velké zaujetí pro práci, spoustu času, soustředění a nepohodlí v terénu (ano, i dnes, byť většinou neplaveme v bažině ani nespíme v lese na mokré promáčené zemi ani nechodíme 20 km na nejbližší železniční stanici, jak je v knize popsáno). A samozřejmě vše ovlivňují mezilidské vztahy - učitelé a jejich studenti, vztahy mezi spolužáky i milostná vzplanutí... Kromě toho v knize samozřejmě nechybí líčení přírody v rovinách středního Ruska s borovými lesy, jezery a rašeliništi, tedy prostředí, kam byl zasazen prázdninový pobyt skupiny studentů pod vedením prof. Lopatina.

Kniha po přečtení putovala zpět do nádražní knihovny. Případným následovníkům vzkazuji: nutno číst kriticky, to ale asi většinu čtenářů napadne, když uvidí rok vydání (a počítám že ty, kdo nemají potuchy o vývoji genetiky, kniha nezaujme a nebudou ji číst vůbec).

44 27.12.2019

Asi nejdelší kniha, co jsem kdy přečetla, můj obvyklý rozsah knih je tak 3x-5x kratší. Vlastně vědět dopředu, jak je dlouhá, asi bych si ji nikdy neobstarala :-). Teď vidím, že by to byla škoda. Obdivuji znalosti autora z biologie i mnoha jiných oborů, že dokázal něco takového napsat. Ano, jde o fikci, ale důmyslně vycházející z mnoha ověřitelných fakt. Přes velké množství informací se mi kniha četla moc dobře. Dokonce jsem se ani neztrácela v množství postav, spíše v názvech různých zainteresovaných organizací. Děj byl pro mě tak napínavý, že jsem neváhala tahat s sebou knihu neustále v batohu, abych si ji mohla číst cestou do a z práce - při čtení v MHD jsem občas přejela o zastávku dál :-). Mimochodem, kniha je sice velmi objemná, ale celkem lehká, což přece jen dost usnadňuje čtení v "šalině", třeba i "na stojáka". Jen se musím přiznat, že mě z knihy dost mrazilo. Ani ne tak z toho, že většina postav se nedožila konce knihy - a já měla vztek na jiné postavy, které na tom měly podíl - ale hlavně z toho, kolik pravdy v knize je. Ať už holých fakt o ničení světových oceánů - ale i jiných ekosystémů - námi lidmi, tak i poselství o vztazích mezi národy, touze po moci a slávě, lidské obětavosti i sobectví, inteligenci i omezenosti, hrdinství i zbabělosti a vypočítavosti. Popis toho, jak funguje lidská společnost, co se děje v případě ohrožení, to má bohužel také do fikce daleko. Snad nám zbývá ještě naděje, stejně jako několika hrdinům příběhu.

44 21.03.2019

Ke knížce jsem se dostala díky Čtenářské výzvě - a rozhodně je to jedna z knih, na které budu dlouho vzpomínat! Líbila se mi jako celek.

Úvodní kapitoly o životě chlapce Piscina (který si říká Pí) a jeho rodiny v Indii, vyprávění o škole, rodině, jejich zoologické zahradě i náboženství líčí vcelku šťastné dětství hlavního hrdiny. Zvláště mě zaujala debata představených tří náboženství - hinduismu, křesťanství a islámu - jež se Pí rozhodl vyznávat všechna najednou, protože miluje Boha. Žádný problém pro Boha, ale velký problém pro církve - divoká argumentace, proč to nejde, ani u těch náboženství, která tvrdí, že Bůh je jen jeden.

Plavba po moři a ztroskotání - dramatické chvíle, ztráta všech a všeho, kromě trochy vybavení v záchranném člunu a kapky naděje. Plavba se čtyřmi zvířaty ze ZOO na palubě, kde nakonec vítězí ten nejsilnější - tygr - přičemž ostatní zvířata poslouží jako potrava, není zrovna idyla, kterou by si člověk přál zažít. Když se ale v závěru knihy dočtete, že to mohlo být i jinak, s lidskými hrdiny namísto těch zvířecích, asi by každý zvolil raději příběh se zvířaty. U zvířat tak nějak předpokládáme, že predátor se zařídí podle své přirozenosti. Krutost a násilí u příslušníků našeho druhu, jež vyústí až v kanibalismus, jsou však příliš děsivé.

Největší část knihy zahrnuje líčení každodenního života na moři očima Pí Patela. Co dělat, aby se člověk udržel při životě. Úspěchy po mnoha neúspěších - v chytání ryb a želv, získávání vody, výcviku tygra Richarda Parkera. Co dělat, abyste se nezbláznili... Zdá se to nudné, ale zhltala jsem to. A v noci se mi zdálo, že se plavím ve člunu nebo na voru...

Ač příběh je fikcí, jak je v závěru naznačeno, nemyslím si, že by byl tak nedůvěryhodný, jak naznačuje v doslovu překladatel a jak tvrdí vyšetřovatelé z námořní společnosti vlastnící potopenou loď. Život totiž přináší nejneuvěřitelnější zážitky a situace. A i když masožravý ostrov asi Tichém ani jiném oceáně nenajdete, světové oceány jsou jistě plné ještě mnohem tajemnějších forem života - aspoň zatím, dokud jsme je nezvládli všechny vyhubit.

44 02.03.2019

Úlovek z antikvariátu – akce 3 knihy za 10 Kč. Glazarová byla mezi nimi. Nemohla jsem se odtrhnout, ačkoli velkou část knihy zabíralo líčení různých podrobností – krajiny, domova a jeho vybavení, povahy služek v bytě… jenže to vše bylo proloženo příběhy lidí z okolí, případy z lékařské praxe Jarmilina manžela, úvahami právě panující hospodářské krizi. Jadrné ostravské nářečí k tomu. Úvahy o tom, jaké to je žít s mužem o mnoho starším a nalézání radosti v prostých věcech, v možnosti podpořit jej a i tak se podílet na zmírnění utrpení nemocných a zraněných. Je tu zkrátka všechno, i úvahy o politice, hospodářství a sociálních tématech. Mimo jiné je zde krásně ukázáno, že období První republiky nebyla taková idyla, jak si dnes leckdo myslí. Mnoho lidí těžce strádalo. Každá doba s sebou nese pozitiva a negativa a vždy jsou lidé, kteří pomáhají, a jiní, kteří vše obrátí jen ve svůj prospěch. Nejhorší ovšem je, když se později část pravdy – ať té příjemné nebo nepříjemné – raději zamlčí. Glazarová ve své knize nezamlčuje nic. Někdy je až děsivě otevřená. Svůj román napsala poté, co její muž předčasně zemřel a ona se snažila vyrovnat s jeho ztrátou. Původně ani nemělo jít o knihu, jen o její soukromé vzpomínky. Ač jde o autobiografický román, hlavní postavou v něm není sama autorka, ale její milovaný a obdivovaný manžel. Nejchudší pacienty ošetřuje zdarma. Vydává se za nimi v mrazech a vánicích i do odlehlých obcí. Do rodiny dochází dva chudí chlapci a jedna stará žena na jídlo, rodina podporuje i další potřebné alespoň o svátcích. Nemohlo mě nenapadnout, zda by se tak zachovali i dnešní lékaři, kdyby bylo třeba… moc jistá si tím nejsem.

44 01.01.2019

Musím přiznat, že toto je první kniha, kterou jsem od A. Christie přečetla. Detektivky v knižní podobě mě totiž nějak nepřitahují, raději je shlédnu ve filmové podobě. Kniha "Pověz mi, jak žijete" je zajímavou sondou do života lidí v Sýrii v 1. polovině 20. století. Pokud jde o mentalitu, asi se příliš nezměnila, takže i s pomocí této knihy můžeme ledacos pochopit... například, že život pro obyvatele Blízkého Východu mnoho neznamená. Ač obsahuje mnohá závažná poselství, kniha je psána s laskavým humorem. Určitě doporučuji k přečtení!

44 16.09.2018

(SPOILER) Na knize mě zaujala botanická tématika. A tak jsem si ji ve výprodeji pořídila a teď, během letních veder, i přečetla, aniž bych dopředu tušila, jak moc se knihou bude prolínat klimatická linka (vedra, povodně, šíření nepůvodních druhů atd.). Mělo to dost děsivý nádech, nejen kvůli prapodivné rostlině z Japonska, což měla být Kryštofova poslední zakázka. Ano, byla skutečně poslední...

Z knihy mám rozporuplné pocity. Autor bezesporu dokonale vystihl apatii a beznaděj světa, který se utápí v globálních problémech. Nelítostnost několika vyvolených, kteří jsou ochotni dát cokoli, mohou-li se pochlubit nějakou raritou (a vlastně je jedno, jestli je to mimořádně vzácná orchidej, zvíře nebo drahé auto). Popisy jsou plné neotřelých metafor. Ale někdy už to na mě bylo trochu moc a četla jsem rychle, abych se posunula k nějakému ději a zjistila, jak to celé dopadne. Básně, které jsou vloženy do některých kapitol, mně připadaly, že mají jen navýšit počet stránek. Ale to je jen můj momentální pocit, bezesporu ovlivněný tropickým vedrem posledních dní a nocí. Možná bych byla méně kritická, kdyby bylo o pár stupňů míň. Anebo taky ne :-).

43 14.07.2024