BarboraJir komentáře u knih

Ano, je to křesťanská kniha o křesťanské morálce. Podaná vtipně a s nadhledem, což už samo o sobě stojí za přečtení hlavně pro někoho, kdo o křesťanství nic netuší, chce se poučit a do teologie nebo bible se mu nechce (ano, má stránky o tloušťce cigaretového papíru a hlavní postava přijde až na konci, chápu to, začněte Lewisem). Ale také je to krásná studie do lidské psychologie, kniha o morálce jako takové. O tom, jak člověk umí přesvědčit sám sebe, že není vůbec špatný, i když si nad ním alegorické peklo mne ruce. O tom, jak ty nejlepší úmysly dláždí cestu do pekla mnohem spolehlivěji než zločin a nakonec i o tom, jak snadno těmi drobnými prohřešky a hříšky a nedostatkem sebereflexe zničit nenapravitelně vztah mezi dvěma lidmi. A ještě se u toho zasmějete. Prostě veledílo od veleautora, co říct víc.
P.S.: výtky o tom, že to je náboženská propaganda moc nechápu - je to jako byste knize básní vyčítali, že se rýmuje. Někdy je fajn vědět, jaký žánr jsem si z knihovny přinesla a tomu přizpůsobit očekávání.

15 08.05.2020

Knihu jsem přečetla za jediný den ne proto, že by byla až tak strhující (i když je výborná), ale protože jsem si s ní nechtěla kazit neděli. A když jsem ji po několika hodinách dočetla, rozhlédla se kolem a uvědomila si, že nejsem ve sladké Francii, nýbrž u nás na zaostalém, xenofobním a zpátečnickém východě, moc se mi ulevilo. Ta Houellebecqova vize je děsivá ne proto, že by to byla dystopie o Francii ovládnuté islámem nebo o hrůzách, které jsou spojeny s náboženským fundamentalismem. Ale proto, že popisují ten proces, jak k tomu došlo. A ten působí tak logicky a představitelně, až běhá mráz po zádech. Ať už jde o myšlení a jednání aktérů politických dějů nebo o duchovní vyprázdněnost západní civilizace, která nejen, že nemá imigrantům co nabídnout, ale sama hledá a neví kudy kam (což autor skvěle personalizuje v uvažování hlavního hrdiny). Prostě má čtenář pocit, že se to může stát. Rozdíl je asi takový, jako když člověk čte něco o holokaustu a nacistickém režimu, skoro se mu nechce věřit, že čte o realitě. A pak si přečte o nástupu nacistů k moci (demokraticky, prostřednictvím rozumně uvažujících lidí) a běhá mu mráz po zádech, protože vidí, že to je možné kdykoliv a kdekoliv.
Kniha je navíc bravurně přeložená, má moc pěkně napsaný doslov, obsahuje taky taky jiná závažná témata k zamyšlení a sexuální scény, které předčí leckterý erotický román.
Ale teď už dost a na chvíli budu číst něco veselého a optimistického, protože ač autor doslovu píše celkem hezky, že "rezignace nemusí být naší jedinou reakcí" na závěr knihy, nadějí pro budoucnost (alespoň západní) Evropy mě román nenaplnil ani omylem.

12 24.01.2021

Přečetla jsem to za jeden večer, abych od toho měla pokoj, protože jsem to už chtěla dočíst, když jsem jednou začala, abych měla ve čtenářské výzvě splněné téma. První kniha je docela fajn. Postavy jsou divné, děj předvídatelný, pointa přede jasná, děj předem jasný... člověk ale pořád čeká, že oceňovaná kniha třeba přeci jen BUDE mít nějakou další pointu, tak čte dál. A ono ne. Jazyk té první knihy je docela malebný, připadá mi to jako nápodoba Květy Legátové, ale chvílemi z toho sálá samoúčelnost. Ale ta první kniha jde, pohanské zvyky a folklór starých českých vesnic je zajímavý, atmosféra na vás dýchne. Druhá kniha je ale naprosto příšerná. Kromě toho, že zbytečně rozvíjí předem danou pointu, tak je zdlouhavá a nudná. A pak přijde ten závěr, který tu pointu předžvýká nechutným způsobem. Už od prvních stran je čtenáři jasné, že si má z románu vzít jako pointu důležitost sepětí člověka s přírodou. V té první části to působí docela hezky, jako novela by to bylo zajímavé, i když je to tak okaté, že to ruší, ale když z toho na posledních stranách vznikne prapodivná politická agitka, tak to už je moc. Hastrman tam neustále někoho "obětovává," pořád se mluví o "oběti," ale oběti v tomhle románu mi připadaly stejně zbytečné jako román sám. Což je škoda, protože to mohl být krásný nápad. A ta samotná zelená myšlenka jde přeci vyjádřit tak, aby čtenáře nadchla, inspirovala a donutila zamyslet se nad svým přístupem k přírodě...

9 23.09.2018

Je tam patosu i na poměry dramatu až až. Ale číst to v květnu 2020 má zvláštní kouzlo. Já vím, že on ten Čapek nevaroval ani tak před tou nemocí, jako před tou válkou. Že žádnou epidemii nepředjímal, ale přečtěte si to, jaký byl vizionář. Tam je toho tolik, co na dnešní dobu pasuje - že ta Bilá nemoc je z Číny a kosí jen starší lidi, to je spíš taková třešnička na dortu. Spíš ty řeči, co mají postavy ze všech stran, jako by vypadly z pusy někomu dnes. Chvílemi člověk jako by četl dnešní noviny, když čte nějaké repliky z Čapkovy skoro sto let staré hry. Tak si to přečtěte, je to krátké, jako všechny hry.
SPOILER ALERT:
Ale mezi námi, ten Galén je podle mě stejný bídák jako ten Maršál. Nechat lidi umírat za Vyšší dobro je možná menší zlo, když je to líbivější než třeba válka, ale pořád je to zlo. Ale to je ten Čapkův relativismus a je to dobře, že to tak napsal. Autoři, kteří mají ve svých dílech svět rozdělený na čistokrevné bídáky a čistokrevné hrdiny se naštěstí do učebnic dostávali spíš za minulého režimu a teď už se o nich neučíme.

8 03.05.2020

Těžko hodnotit. Čtivost není důvodem, proč bych knihu doporučila, ale přesto bych ji doporučila asi každému, kdo se o historii 20. století zabývá. Jednak proto, že těch kvalitních zpracování rozpadu socialismu moc není. Za druhé proto, že Pullmanovo vysvětlení roku 1989 jako rozpad společenského konsensu založeného na souhlasu s autoritativním diskurzem považuji za hodně inspirativní. A to nejen pro vysvětlení událostí konce 80. let, nýbrž i pro osvětlení jevů v současné společnosti. (Autoritativní diskurz = soubor hodnot vyjádřených ustálenými frázemi, se kterými lidé vnitřně souhlasí, i když jejich každodenní zkušenost jim odporuje). Je s podivem, že od roku 2011, kdy kniha vyšla, se naše vnímání roku 1989 nikam neposunulo. I když asi ani ne. Pullman tehdy sklidil dost kritiky ani ne tak z pohledu vědy, ale protože zpochybnil tehdejší společenský konsensus. Je to vlastně pochopitelné. Když dnes člověk sleduje ty oslavné eposy, které se vyrojily v souvislosti s třicetiletým výročím, je jasné, že naše historická paměť na žádnou revizi ještě ani dnes připravena není.
(1) Pullman zpochybnil příběh o dělení společnosti na hrdinné disidenty a proradné přisluhovače režimu, mezi nimiž byla jen zmanipulovaná nebo utlačená společnost bez vlastní vůle. Upřel národním hrdinům zásluhy, demytizoval démonický útlak a všem, kdo tehdy žili, v podstatě řekl: "I ty jsi svým tichým souhlasem držel režim při životě."
(2) Větší zásluhu na pádu socialismu v jeho podání (podloženém mnoha prameny) než celý disent má jeden komunista a k tomu Rusák. (Gorbačov). A to se nehodilo a nehodí připomínat nikomu. Že to koncem 80. let byl ruský tlak na uvolnění poměrů proti českému vedení státu, které se snažilo pokračovat v normalizačním režimu, to zaznívalo při těch letošních oslavách bolestně málo.
Ale ono to je asi logické. Přiznat většině společnosti zásluhu na pádu režimu totiž znamená nejen hodit na ně zodpovědnost za to, že se držel při životě tak dlouho. Nýbrž také za to, co se dělo potom a kde jsme teď. A i tady se té odpovědnosti rádi zříkáme. Což dokazují i ony oslavné minutové spoty natáčené ČT na téma "Co pro mě znamená svoboda." Většinou se v nich vyslovují stále stejné fráze, kterým často chybí konkrétní obsah. Přečtěte si Pullmanovu knihu, abyste si to dali sami do souvislosti s normalizačním jazykem. V tomto ohledu kniha vážně stojí za zamyšlení, i když určitě nemá autor pravdu ve všem.

8 10.12.2019

Dlouho sem se rozhodovala zda tu hvězdičku neumažu, protože mě několikrát A. Flek zvedl ze židle. Jsem si vědoma, že provokace právě byla jeho cílem, ale někdy prostě v parafrázi zašel příliš daleko. Pak jsem si ale uvědomila, že stejně jako erotickému románku neubírám hvězdičky za to, že v něm postavy nemají Dostojevského hloubku, nemůžu ubírat knize hvězdičky za to, co není. Co tedy Parabible není: 1. Není to Bible. Není to nový překlad Bible ani převod do moderního jazyka či reálií. Není to náhrada za původní text; 2. Není to zkratka pro nevěřící, kterým text evangelia nelahodí. K domu bych doporučila spíš Slovo na cestu; 3. Není to kázání o jedné pravdě a jedné interpretaci. Mám pocit, že toho je autor dalek. S vědomím tohoto tedy mohu hodnotit pěti hvězdičkami to, co Parabible je: 1. Inspirace k novému čtení textů, které si myslíme, že dokonale známe; 2. Inspirace k vlastnímu pokusu o parafrázi, který (jak se píše v doslovu) odhalí, zda skutečně původnímu textu rozumíme. A aby tohoto efektu autor dosáhl, vědomě a cíleně provokuje a nachází se na hraně interpretace a občas bodá do vosího hnízda (aspoň z mého pohledu), což ovšem dělal i Ježíš, ač to v tom starém malebném biblickém jazyku někdy zanikne. Co mě nakonec vedlo k těm pěti hvězdičkám, i když to nebylo zase takové terno, byla jednak vizuální stránka knihy. Hlavně ale přítomnost původních textů jak v nejnovějším překladu z Bible 21. století, tak v řeckém originále. Tím autor vyjadřuje pokoru nejen před písmem jako takovým, ale především před vlastním úsudkem a rozumem čtenáře. A to je něco, co je dnes nejen v církevních, ale také ve světských kruzích těch, kdo to myslí s lidmi dobře, docela vzácnost.

7 13.01.2021

Nechápu ten hype. Ano, ta myšlenka, že máme jít za svým snem a nebát se, je hezká. Často se ptám, jako mohou lidé žít a být "tak nějak v pohodě" a nejít si za štěstím. Ale kdybych to tak měla, tak tato kniha mě vykročit z komfortní zóny nepřinutí. Navíc to ke konci už ani nebylo moc čtivé. Průměr s obrovskou popularitou.

6 07.12.2024

Jak poznáte, že jste už dlouho nečetli TAK dobrou knihu? Tak, že se vám už dlouho nestalo následující: (1) smrt knižní postavy vás zasáhla tak, že jste museli přestat číst a smířit se s tím; (2) přejeli jste stanici v metru, všimli si toho a četli dál; (3) tak vás mrzelo, že kniha skončila, že jste si přečetli i poděkování a jmenný rejstřík; (4) nepřeskočili jste v knize ani jeden řádek, i když jste byli napnutí jak kšandy a šlo jen o popisu. True story. Renčín zde opět dává průchod své geniální představivosti. Čtenář už si na ten obrazný jazyk a originalitu celého světa, takže je třeba zajít někdy ještě dál, aby čtenář byl stále šokován. A stále se to daří. Autor také občas nabídne takový ten zvrat, který čtenáři překope všechna jeho očekávání, protože se protiví zákonitostem vymyšlených příběhů a spíš se podobá nevyzpytatelné realitě. Naštěstí to s nimi nepřehání tak jako třeba George R.R.Martin, ale uklidní čtenářskou dušičku správným množství klišé, aby příběh držel pohromadě a člověk mohl aspoň někdy v klidu spát. Zkrátka, bez diskuze pět hvězdiček. A teď se vrhnu na něco nudnějšího, abych dohnala spánkový deficit nabraný v průběhu čtení této knihy.

6 11.04.2019

Na Lewisovi mám ráda, že i když píše knihy o křesťanství pro laickou veřejnost, nesnaží se jako ostatní teologové 20. století (možná proto, že není teolog a jen fušuje do řemesla, což se ukazuje opakovaně jako dobrá volba u všech filozofů i teologů) podlézat veřejnost. Nezůstane na půlce cesty, nepřizpůsobuje se populárním tvrzením a když moralizuje, tak nikoho neutěšuje ve stylu "ještě to s tebou není tak strašné." Prostě podává svou pravdu tak, jak ji chápe bez úprav a přilepšení. Na mnoha místech je to dobře. Umí základní náboženská dogmata vysvětlit snadno pochopitelnými metaforami, jazyk je to tak nádherný, že si zápisník na libozvučné a moudré citáty plním s jeho knihami jako obvykle na mnoha stránkách. Stále je Lewis jedním z těch autorů, kteří se narodili, aby napsali to, co napsali. Ale na mnoha místech se dostává na tenký led, když svou pravdu podává zcela ultimativně, přestože ji různí teologové všech denominací vykládali v historii na mnoho způsobů. Pak to působí tak trochu všeználkovsky a příliš dogmaticky.

6 08.08.2018

Nechápu těch 9%. Vždyť jako předvolební kampaň je to (bohužel...) pro cílové publikum trefa do černého. Předčítala jsem to kamarádům cestou autem a výkřik do tmy "Nápad!" se nám vžil jako soukromý vtip v naší malé skupince na dlouho... :-D Akorát mě trochu zklamalo, že neumím počítat o moc lépe než (údajný) autor knihy. Myslela jsem, že název má 21 písmen a ono jen 20. Ale škoda času to nebyla, nasmáli jsme se dost...

V prostředí této dystopie bych se fakt nechtěla ocitnout, téma čtenářské výzvy kniha splňuje dokonale. Já jsem teda pořád optimista a doufám, že to sem nedojde. Že Francie to sice bude mít v následujících letech strašně těžké, ale ten kulturní boj vyhraje bez tanků a granátů. A na nějaké úrovni zůstane Francií. Ale to je asi princip dystopií - nemyslím, že jejich autoři by opravdu věřili, že se stanou realitou, ale ukazují společnosti, "co kdyby." Co do kvalit jsem byla příjemně překvapená. I když se jedná jen o soubor povídek, postavy mě chladnou nenechaly, děj byl napínavý a prošpikovaný detaily, i tematicky na sebe povídky logicky navazovaly - není to nějaký volný soubor, tvoří ucelen komplet. A ačkoliv čtu autorův blog ráda a mrzelo by mě, kdyby na jeho psané neměl čas, tak by se měl k beletristické tvorbě vrátit.

5 19.01.2021

Váhala jsem, zda 2 nebo 3 hvězdičky, ale 3 by asi byly moc, i když ta kniha za čtení stojí, tak to asi budu měnit dle nálady. Ta knížka je totiž na jednu až směšná, na druhou geniální. Vysvětlím: autor totiž vzal základní principy, jak být v životě šťastný. Principy, které jsou známé už několik tisíc let všem významným duchovním tradicím a poslední dobou potvrzené teoriemi pozitivní psychologie, kognitivně behaviorální terapie i psychologie přijetí a odevzdání. Zkrátka rady, které byste se doslechli v každém lepším kostele nebo budhistickém chrámě nebo u psychoterapeuta. Ale na tom se nedá zbohatnout tak snadno, jako když to zabalíte do módních ezoterických žvástů o Univerzu a energiích apod. Na druhou stranu jsem zatím nenarazila na tak zhuštěné základní autoterapeutické principy v jedné malinké knížce, které pomohou podle mě úplně každému. Takže když si odmyslíte ten ezoterický kabát, tak je to vlastně užitečné čtení. Leč, ten kabát tam je a proto dvě hvězdičky, i když tu knížku vlastně můžu docela doporučit.

5 14.01.2021

K této knize mám dvě výhrady. (1) dala jsem si předsevzetí, že budu chodit brzy spát a vždycky večer vezmu do ruky knihu a předsevzetí se rozplyne jako dým... (2) trochu vážněji... tento díl je ještě hnusnější než Křest ohněm. To znamená, že se tam děje tolik hnusných věcí, že mě to docela zasáhlo už při první četbě na gymplu (kdy člověk ještě tyhle věci tak nevnímá). Zajímavé, že mě to stejně bavilo a to hnusárny ráda nemám. Sapkowski má totiž styl psaní, že i o násilí píše tak lehce s černým humorem, že to sice neztratí nic na hrůze, ale člověku se neohrnuje rek znechucením. Až když jsem viděla seriál, který tuto lehkost autorova pera postrádá, došlo mi, jak "hnusné" věci se v té knize dějí. A to byli tvůrci jen na začátku. Mám pocit, že až dojdou k Věži vlaštovky, budou muset na Netflixu hodně zmírňovat a ubírat na hnusárnách, aby to bylo vůbec koukatelné.

Poprvé jsem četla tuto pohádku teď v dospělosti dvouletému synovi. A musím říct, že jsem se u čtení bavila i já.

5 01.07.2019

Do pěti hvězdiček tomu něco chybí. Možná ten závěr byl už trochu "moc." Ale jinak jsem docela nadšená. Dobrá městská fantasy se vždy vyznačuje tím, že v něm dané město ožívá, člověk si může potom na procházce představovat jeho skryté stránky. Pavel Renčín pracuje hodně intenzivně s konkrétními místy v Praze, což je super, ale není to zase tak originální. Myslím ale, že v žádné urban fantasy, co jsem četla, nevstupuje město do děje tak aktivně a intenzivně. Autor má navíc velmi bohatou fantasii a nebojí se ji použít. Tam, kde by si možná jiný spisovatel řekl "dost, to už je příliš" a poslední řádky smazal, tam se Renčín odváží nechat je v čistopise na papíře. A ono to (většinou) funguje. A co víc, projevuje se to i v jazyce. Normálně se přiznám k tomu, že popisy přeskakuji. Tady ne, protože ona nezřízená fantazie se popisuje i v elegantních a originálních metaforách v popisech a celém jazyce knihy.

5 01.04.2019

V této knize snad nejvíce vynikne jednak autorův poetický vypravěčský styl, jednak jeho dokonalé pochopení ducha doby. V každém Kalistově díle vynikne jeho hluboká láska k baroku, zde jí ale mohl dát průchod. Snad právě ke konci života byl tomu "druhému světu," ve kterém žil jako profesionál celý život, nejblíže. Zkrátka, kdo chce pochopit baroku, jeho atmosféru, mentalitu barokních lidí, přečtěte si tuto knihu. Není jednoduchá, je plná hlubokých myšlenek a autor vám svým poetickým jazykem plným metafor rozhodně naproti nepůjde. Ale stojí to za to.

5 25.09.2018

Je to drsná kniha. Ale líbí se mi autorova myšlenka o tom, že nemáme zaokrouhlovat čísla. Že nesmíme podlehnout představě, že člověk je jen číslo. A že se máme mít na pozoru před stotžněním se s obětí, protože právě role oběti vede k největším hrůzám v historii.
Podrobněji jsem knihu recenzovala zde:
https://pochopte-dejiny.cz/timothy-snyder-krvave-zeme/

4 01.06.2022

(SPOILER) Jsem strašně ráda, že jsem si knihu přečetla až teď a ne tehdy, když jsem poslouchala na téma knihy a filmu referát v želivském klášteře na exkurzi. Ono to je totiž celé o sebepoznání a psychoterapii a jejich léčivém efektu. A přitom je to veselé a vtipné.
A SPOILER ALERT: Netušila jsem, že to dopadne dobře. Podle názvu jsem celou dobu čekala, že Lexa začne znovu pít. A ono ne. Tak to mě překvapilo a potěšilo. Ta myšlenka, že se v 35letech může člověk psychicky uzdravit a začít znovu... Prostě je to pěkné, přečtěte si to.

4 04.12.2021

Chvilku tomu trvalo, než mě to chytlo. Asi tak prvních 30% jsem se do knihy musela opravdu nutit. Ale nakonec jsem se zamilovala, pobavila. On to je spíš hořký a trpký úsměv, než že by se člověk popadal za břicho. A nakonec jsem i pochopila, proč je to klasika. Docela mě i mrzelo, když jeli pétépáci domů.

4 20.12.2020

Mě se tenhle díl vždycky líbil nejvíc ze všech. Ani nevím proč, děj není tak strhující a takové to "uzavírání" příběhu nemám o knižních ság ráda, ale tady mě bavilo. A můj názor se nemění, když tak knihu odkládám dočtenou potřetí, vzpomínám s nostalgií na časy, kdy jsem ji vždy četla. Poprvé na gymplu ve třeťáku pod lavicí na hodinách semináře z němčiny. Podruhé mám zasutou vzpomínku z McDonald´s na Florenci, kdy jsem si četla při čekání na rande a radši četla dál, než abych na to rande šla včas. Potřetí hezky v klidu dospělý s dětmi v karanténě. Víte, s dvěma dětmi si člověk pořád stěžuje, jak nemá čas. Taková dobrý kniha vám ukáže názorně, jak je ale čas relativní. Vyznačuje se totiž tím, že ten čas na čtení vám najde sama. Jinak se nedá vysvětlit, jak se stane,že člověk stále žehrá na nedostatek času na čtení a jen začne číst Zaklínače, najedou je kniha přečtená rychleji, než by si sám přál.