Benkora komentáře u knih

Kniha z mé domoviny. K autorovi jsem se dostala díky své babičce, která přečetla řadu jeho knih a autora i osobně znala (byl učitelem jejího mladšího bratra). Bylo vždy pěkné poslouchat její vyprávění, kdy pana Neužila nejednou zastavila v obchodě a děkovala mu, že „o nás“ píše. Jedná se o rozsáhlý vesnický román pojednávající o historii jednoho selského rodu. Jako dítě vesnice mám tyto příběhy moc ráda, o to více, když osobně znám místa, kde se děj odehrává. Je to zkrátka čtení pro nás, pozořické rodáky. Moc se mi líbí svět v knize vylíčený, kdy lidé sice měli své strasti, slabosti a neřesti (spáchání vraždy nevyjímaje), ale stále v nich přetrvávala úcta k Bohu, která je podvědomě činila lepšími lidmi, kteří byli schopni na smrtelné posteli svých činů litovat a činit pokání. Byl tam ten přesah, vyšší vůle, které se všichni podrobujeme. Jsem v duši staromilec a když babička umřela, tak jsem měla veliký pocit ztráty, že spolu s ní odešla i ta krásná „stará“ doba látkových kapesníků, filmů pro pamětníky, pevných morálních zásad, slušného chování a sousedské sounáležitosti. Tato kniha mi ji alespoň částečně připomíná. Pan Neužil užívá krásný, lyrický jazyk. Je zde také umně vykreslena Bitva tří císařů, kterou přilehlé vesnice vždy v prosinci každoročně žijí. Moc se mi líbí i to, jak kniha nenásilně klade důraz na ryzí charakter a morální hodnoty člověka, opíraje se o víru v Boha. Je to má srdcová záležitost.

16.09.2019

Tato kniha ve mne navozovala vnitřní klid a velice příjemný, harmonický pocit. Čtení jsem si opravdu užila a nevěřila bych, že mne kniha takto zasáhne a bude mne bavit. Jedná se o putování korejskými budhistickými kláštery. Je zde hodně historie, faktografie a nádherných fotografií, poezie života a vnitřního usebrání. Transkript korejských názvů je neskutečný (krkolomný až běda) a rázem jsem se zase ocitla na 1. stupni ZŠ, kdy jsme v rámci výuky zkoušeli různé jazykolamy (např. vlkyplky – snažte se opakovat rychle za sebou :-)). Pokaždé, když na mne události života doléhaly hodně silně, jsem k této knize utíkala ve snaze načerpat nadhled, vnitřní klid a pohodu. Odstup. Publikace nakladatelství DharmaGaia mám tuze ráda. Je úžasné, že někdo vydává takovéto knihy. Při čtení jsem měla nutkavý pocit „dát se na cestu“. Kniha je specifická a nemusí „sednout“ každému. Já pociťovala při čtení souznění. Také se mi moc líbila slova paní překladatelky (ačkoliv různé předmluvy, dodatky a doslovy nemám moc v lásce). Doporučuji.

1 13.09.2019

Kniha si mne v knihkupectví v Brně našla sama. Doslova. Jako jediná ležela vytažená na regálu a sotva jsem ji zahlédla, věděla jsem, že si ji odnesu s sebou domů. Jako by ji tam pro mne kdosi nachystal. Až takto magicky jsem k ní byla již od prvopočátku přitahována. Pan Miloš Vacík je vskutku všestranně umělecky nadaný, renesanční člověk. Příběhy (mnohé jsou bajkami) mají orientální atmosféru vonící dálkami, tajemstvím, a přesto jsou českému čtenáři zcela srozumitelné. Mají v sobě hloubku a duchovní přesah a žijí bohatým vnitřním životem. Barevné ilustrace pak celý zážitek umocňují. Pro fajnšmekry je ještě k dostání dvoj CD s načtenými příběhy a meditativní hudbou, jíž je Miloš Vacík také autorem (či spoluautorem).
V nitru každého člověka je od pradávna ukryt i jakýsi neklid, touha po poznání, ženoucí ho stále vpřed, nedopřávajíc mu klidu a nalezení uspokojení v čistě materiálním prožívání života (hledání vně sebe sama vede mnohdy na scestí). V knize bylo pro mne téma hledání hodně přítomné. Také se mi moc líbil kontrast mezi tím, jak jsou pro nás naše osobní příběhy důležité, jak vážně je (a tím pádem i sebe) bereme a prožíváme. A tyto jsou poté nazírány z pohledu Věčnosti (zastoupené nebeskými světly), tedy z perspektivy, kde čas plyne zcela jiným tempem a veškeré naše pachtění se náhle zdá tak nicotné a bezvýznamné v mocném proudu Života... a zase si musím klást ony otázky… Kdo jsem? Proč tady jsem? A kam směřuji?

1 12.09.2019

Knihy paní Wenkeové, naší význačné české léčitelky a duchovní učitelky, jsou svým obsahem nedocenitelné, revoluční a přesto pojednávají o tisíce let starém způsobu léčení. Odhalují duchovní tajemství života, tajemství příčin nemocí a v neposlední řadě také tajemství člověka jako víceúrovňové duchovní bytosti. Poskytují i mnohé praktické návody na to, jak zkvalitnit svůj život o jeho vědomé prožívání. Umožňují lidem stát se lepším člověkem a tím se vyléčit ze svých neduhů bez chemických léků. Jsou také cennou příručkou v době transformace lidského vědomí, kterou všichni procházíme, aniž bychom si toho byli mnohdy vědomi. Knihy neskutečně zkvalitnily a obohatily můj život. Záleží však na každém z nás, do jaké míry je ochoten zabývat se vedle tělesných požitků také potřebami své duše. Pokorně děkuji.

11.09.2019

Nejhlubší kořeny lidského bytí a šílenství tu v podmanivosti krajiny a ve zpomaleném toku života, jež poskytuje ústraní vesnice, prorůstají v pradávné sounáležitosti s přírodním světem.
Vyrazila jsem do knihkupectví a netušila, co si odnesu. Nejdříve mne zaujal obal. Anotace mne zase přesvědčila, abych si přečetla první dvě strany. No a díky těm jsem knihu nakonec zakoupila. Příběh je mi blízký, protože sama sbírám léčivé byliny, je však z náročnějších.

7 11.09.2019

Pro mne nevšední zážitek. Knihu jsem začala číst a bylo pro mne opravdu náročné jí zprvu porozumět, neboť jsem se ji snažila pochopit, obsáhnout rozumem (nehledě na to, že jsou věty často nedokončené, ukousnuté, bez tečky – až jsem měla pocit, jestli se náhodou nejedná o vadu tisku – ale ne, nejedná :-)). Čím více jsem se snažila a soustředila se na význam konkrétních vět, tím více jsem se ztrácela. Opravdu začínám chápat neschopnost mužů porozumět ženám a ženské neochotě zjednodušit interpretaci svého vnitřního prožívání, aby byla více srozumitelná a méně podprahová. A ač jsem knize věnovala maximální pozornost a na čtení se opravdu soustředila, tak jsem měla pocit, že mi význam stále více a více uniká. Bylo to frustrující. Jako bych ztratila ženskou intuici a schopnost číst mezi řádky. Říkala jsem si, tak takhle se asi muži mohou cítit, snaží-li se nám porozumět… :-). Když už jsem se chystala, že knihu odložím a vrátím se k ní později (jak to někdy činívám, když je text nad mé síly), tak jsem ve svém snažení polevila a tu najednou se kvalita čtení úplně změnila. Kniha ke mne pojednou začala promlouvat skrze mé emoce a ke svému překvapení jsem ji začala na této úrovni chápat a „cítit“ příběh, který vyprávěla. Bylo to působivé. Přišla jsem si jako Paul v Lucemburské zahradě od Michala Ajvaze, který čte text v řeči, jíž nerozumí, ale po nějaké době začne přece jen cítit, že neznámý jazyk k němu promlouvá a on je jen krůček od toho ho cele pochopit na jiné úrovni vědomí (autor to v knize moc hezky popisuje). Velmi také oceňuji doslov paní překladatelky, která celý děj krásně vysvětluje a pomáhá tak i mé čistě racionální stránce přečtenému nakonec porozumět. Velice obohacující. Stojí za to knihu nyní přečíst znovu a sledovat, jak bude působit dál. Jedná se o hodně hlubokou a působivou prózu a je pro mne až zarážející, jak je možné něco takového napsat. Stává se jednou z perel mé knihovny. Ještě doplňuji, že použitý jazyk je krásný, lyrický, nevšední obraty a spojení, pastva pro fantazii.

3 10.09.2019

Miluji tuto knihu. Jsem též nadšená zahradnice a vyprávění Hermanna Hesseho bylo poetické a nádherné. Pohlazení pro duši. Užívá krásný květnatý jazyk a vskutku, práce na zahradě podobá se mnohdy vroucí děkovné modlitbě. V knize je také několik básní a akvarelů a vše dýchá jemným citem a téměř vždy nějakým hlubším významem. Dá se říci, že kniha je meditativní, jedná se spíše o lyrickou a náladovou četbu. Děj je spíše potlačen, ale narazila jsem i na nejednu dramatickou událost. Krásné vyznání lásky člověka k přírodě a Stvoření obecně.
V lese, obklopena stromy, cítím se tak jako mezi dobrými přáteli. Prostoupena tichým blaženstvím. Jak důvěrně blízko mi v takových chvílích bývají slova Hermanna Hesse právě z této knihy: "V jejich vrcholcích šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu. Ony se však do něho nehrouží, nýbrž veškerou svou životní silou usilují o jediné, naplnit zákon do nich vložený, vytvořit vlastní podobu, být samy sebou."
Neplatí snad totéž také pro člověka?

5 10.09.2019

Nejdříve jsem zhlédla film a poté zakoupila knihu. Čtení bylo velice pohodové, kniha je psána pěkným jazykem, obsahově přiměřeně propracovaná (vzhledem k počtu stran). Je ovšem celá psána jen z pohledu hlavní hrdinky Kitty, což mi přišlo trochu škoda, protože mi tam chyběly niterné procesy i dalších zúčastněných, přinejmenším manžela Waltera. Díky tomu se mi ostatní postavy zdály být cizinci a působilo to mírně jednostranným dojmem. Na druhou stranu to dávalo volnost představivosti čtenáře a bylo zajímavé sledovat charakterový vývoj hlavní hrdinky. Konec je velice pěkný, emotivní. Překvapilo mě, že vztah Kitty k manželovi zůstává po celou dobu (co se lásky týče) prakticky nezměněn, ač z filmu jsem měla dojem, že si ho snad nakonec přece jen zamilovala. V knize to tak není. Stojí však za přečtení. Moc se mi líbilo líčení cizokrajného prostředí a Kittino působení v klášteře a to, jaký na ni měl život jeptišek vliv.

10.09.2019

Tato kniha má pro mne zvláštní kouzlo. Mám ji již několikrát přečtenou a vím, že se k ní zase budu vracet. Je zářnou stálicí mé knihovny a bývá mi vzpruhou a pohlazením pro duši. Pokaždé, jak jde poznání člověk dál, v ní nacházím nové rozměry. Jedná se o citlivý, poetický příběh hledání sebe sama. Být sám sebou je tou nejpřirozenější a přece mnohdy nejtěžší věcí na světe, pokud jsme ztratili napojení na zdroj naší síly - vlastní duši. Kniha se zdá na první pohled nenápadnou, až nezajímavou (dárek od manžela z Levných knih), uvnitř však skrývá skutečný poklad. Vřele doporučuji - pro mne nečekaný klenot.

1 10.09.2019

Křehký příběh odrážející krásu, poetiku a pomíjivost všedních dní. Jazyk je příjemný, estetický. Četbu jsem si moc užila. Velice mi vyhovovalo klidnější tempo, jímž je kniha napsána. Přesto se jednalo o dramatický příběh plný zvratů, ovšem jakoby podaný japonskou technikou Wabi-sabi, která klade větší důraz na čtenářovu pozornost, citlivost a schopnost číst mezi řádky. S okázalostí a touhou ohromit či šokovat čtenáře jsem se zde nesetkala, což bylo více než příjemné. Také bylo zajímavé setkat se takto (alespoň letmo) s japonským způsobem života, který je v knize vykreslen. K příběhu se ještě ráda vrátím. Zanechal v mé duši velice příjemný dojem. Pohlazení.

4 10.09.2019

Kniha je psána velice čtivým stylem tak, jak to Robert Fulghum umí. I její struktura je nápaditá, jak ji znám např. z Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Přesto však musím napsat, že pro mne byla kniha zklamáním. Přitom téma je velice zajímavé a má svůj potenciál. Přijde mi ale, že ho autor nevyužil. Ovšem co bylo pro mne nejzásadnější, tak byl fakt, že mne kniha nutila ke srovnávání se Třetím přáním (svým pojetím i charakterem hlavních postav mi ji v mnohém připomínala, což je dosti nešťastné, protože Třetí přání je autorovým „majstrštykem“, kterému se hned tak něco nevyrovná). Po Alici se mi také trošku přejedlo téma záhadných a nevšedně osobitých žen, které ona naplnila více než po okraj (postava Very a hlavně Luci Mileny). U strejdy Petra jsem zase měla pocit, že jde o přehrávání a byl mi vyloženě protivný – chyběla mi přirozenost a lehkost. Moc se mi líbil příběh policisty Marcuse. Ten byl báječný. Také musím říci, že jsem se v „českém prostředí“ knihy cítila jako cizinka. Nedokázala jsem se s knihou jako Češka ztotožnit (výjimkou byla zmínka o Karlu Mayovi a o tom, jak máme rádi Vinnetoua). Celkově pro mne vykreslení českého prostředí vyšlo jaksi mlhavě a do ztracena. Když jsem přečetla Třetí přání, tak jsem měla obrovskou chuť cestovat a navštívit všechna ta místa, která autor v knize tak nádherně vykreslil a jednoduše tu atmosféru zažít na vlastní kůži (ten pocit se mne drží dosud). U Opraváře toto nenastalo. Kniha mi přišla plytká. Autora mám velice ráda, ale tento příběh mi prostě nesedl.

2 10.09.2019