bilamyska komentáře u knih
Kniha se mi vcelku líbila. Bylo to takové shrnutí, co se psalo o Margaret. Autorův názor se většinou úplně neobjevoval a neyzníval moc k nějakému hodnocení. Úplně bulvárně na mě kniha nepůsobila, vždycky záleží, jak je kniha napsána a tady mi to vyznívalo vcelku nezaujatě.
(SPOILER) Musím říct, že jsem hodně zklamaná. Autorčin styl mám ráda. Četla jsem Pouta, která mě absolutně dostala a Vděk, který sice pokazila žlutýma pilulkama, ale taky mě dostal. Tady to téma vyšumělo do prázda. Rodiče jsou zodpovědní za děti. Mají je ochraňovat a mnohdy se to neděje. Tady sice taky poškodí své děti, ale je jim zajištěna jistá budoucnost. Co rodiče sportovních hvězd? Filmových? Ale případně i tečh co se jen musí tvrdě učit a musí jít například na medicínu. Takže téma sice dobré, ale neohromilo. Mnohem zajímavější než děti byly dospělé ženy. A to je právě to největší zklámání. Autorčiny knihy vždy dávaly naději. Tentokrát jsou postavy ponachány zcela napospas. Žádná osobnostní katarze, žádná pomoc ani jedné z nich. Matka zcela jasně psychicky nemocná je opuštěná a policistka se nesmí přibližovat k oknům Moc smutné.
Za začátku mi kniha přišla nic moc. Ale jak se rozvíjel celkový příběh a z útržků se stávala celá mapa, opravdu se mi zalíbila a těsím se na druhé čtení (to se mi nestalo už hodně dlouho).
Nejsem si jistá dívkou a kočkou, jestli byla zvěromág, nebo ne. Věřím, že druhé čtení mi to trochu vyjasní, ale možná to zůstane záhadou.
Miluji, když se konec příběhu dočtu v příběhu druhém. Mám chvíli na přemýšlení, jak to asi dopadlo, co a jak se pak stalo. Ale v dalším příběhu mám odpověď. Trošku mi to připomínalo Woolfovou.
Edit: Po druhém čtení spokojenost trvq´. Jak je to s Naomi už je mi jasné: Jen mi tam ještě časově nezapadá Ishikawa Tak asi napotřetí :)
S Tomem Sawyerem jsem byla skopokojená, ale další povídky mě posunovaly k horšímu a horšímu hodnocení. V mém momentálním čtenářském rozpoložení /upřednostňována výhra dobra nad zlem/ mě povídky o podvodnících všeho druhu znechucovaly, ačkoliv satira je to opravdu dobrá a v jiném časovém období se by mi nejspíše líbily. Naštěstí mi doslov vysvětlil co jsem potřebovala pochopit, a nyní mohu nezaujatě ohodnotit 3*
Vcelku přesné. Zajímal by mě více jeho osobní život (předpokládám, že Hannah byla žena).
Pokud si z toho chcete něco vzít, tak že jde o vaše zdraví a vy byste měli tlačit na pojištovny. A my nedělat přesčasy nad zákonný limit.
Nezajímavé a nudné. Bez nějaké pořádné hlubší myšlenky. Jako by to ani nepsala ona…
Líbí se mi závěr. Že jsou lidé nepoučitelní optimisti a vždy se budou snažir o něco víc (i když to velmi často nevyjde).
Za mě super cestopis. Přibližuje soukromými záťžitky život takový, jaký je v Bolívii. Každopádně zůstanu jen u čtení, anakondu fakt potkat nechci. Jen se mi v knize nelíbilo to skákání od nikud nikam, zbytečně to mátlo. A že jsme se nedozvěděla, jak to dopadlo s Karlem.
Konečně kniha o PCT (obecně o dálokvé trase), která se mi líbila. Nepopisovala, jak každý sen stavěla stan a podobně. Vypíchnuté to nejdůležitější, nezajímavější a psychologický přerod. Každopádně už vím, že já nikdy něco takového nepůjdu. A toto uvědomění (že vlastně nemám jediný důvod) mě hřeje u srdce a jsem za ní knížce vděčná.
Je to dobře napsané, velice komplexní, mám pocit zavařeného mozku. Ale pak tu jsou i emoce… Mám pocit, jako bych jela na horské dráze. Za začátku super, užívám si to, miluji to. Ale jak se posunuji dál. Tak mi začíná být špatně a zvracím. A nakonec vypadnu z vagónku. = Moc dlouhé. Moc slovního balastu. Závěr se mi fakt nelíbil.
Ach můj bože! Prostě úžasné. Jen mě dost mrzí a (dojem mi kazí) ta nejasnost žlutých pilulek…
Tak jsem se těšila na milý humor. Dostala jsem chlast, chlast, kurvy, chlast, chlast, zvracení, chlast, chlast, fekální humor, chlast, chlast. Sem tam nějaká stížnost na komunismus. Vzadala jsem to na straně 200. Opravdu mi můj čas přišel dražší.
Četli se to skvěle. Napínavé, chytlo a nepustilo. Ačkoliv konec jsem v podstatě čekala, tak mi tam neseděl. Víc kvůli spoilerům psát nebudu. Kdyby nějdo chtěl podiskutovat, klidně pište :)
Pěkný jazyk, pěkné některé psychologické úvahy. Ale celek pro mě prostě nefungoval. Hlavní postava nakonec pro mě nebyla uvěřitelná - každá součást ano, a byla skvěle vykreslena, ale dohromady pro mě nedržely. Nikdo mi tam vlastně nebyl sympatický. A závěr prostě úplně špatný.
Duli jsem původně číst nechtěla. Po tomhle se na ni těším. Je to nádherný kontraskt k Veroničině knize. Žádný paychologický posun. A proč taky, když stodola minulosti je pořád plná a přežil prasknutou aortu.
Do tohoto dílu jsem se musela opravdu nutit, protože už jsem jej četla a vím jak dopadne Jessie a Bertie a prostě se mi to hrozně nelíbí.
Rozhodla jsem ji znovu číst jen kvůli válce na Ukrajině. Popsaná válka je zde totiž opravdu skvěle ze všech pohledů.
Koukám na knihu bez falešné sentimentality a covidovského uspokojení. Covid tam byl dle mého úplně zbytečně. Kdo s ním souhlasil, tak ví, co říkal, kdo ne, tak mu to zbytecně kazilo zážitek z knihy.
Sice vcelku zajímavý koncept - vznik při běhání. Ale mě vadila neuspořádnaost. Vždy se mohli jeden běh věnovat nějakému tématu. A pak by to byla věřím povedá kniha a ráda bych ji měla v knihovně a vracela se k ní. Takhle šup zpátky do knihovny…
Knížku mi doporučila babička, v mládí ji měla ráda.
Ze začátku mi přišla těžkopádná, ale po 50 stranách se děj rozjel a já se už jen příjemně bavila. První republika na Vás úplně dýchá.
Nebylo to úplně zlé, ale hlavní hrdinka mi nebyla skoro vůbec sympatická (akorát chlapi,…). Takže jsem to vcelku protrpěla.