Bonda komentáře u knih
Obsahuje např. povídky Zlatohlávek, Linda a linduška, Holčička a motýl nebo Jakub a babí léto. Také básničku Paví očko, dobrý den! Klasika pro malé čtenáře.
Používá pouze velká tiskací písmena, ale v takové míře a takovým způsobem, že věřím, že se na téhle knize dítě se znalostí písmen krásně může rozečíst. Písmena jsou výrazná, tučná, tištěná velkým fontem. Obsahuje řadu jednotlivých slov a krátké texty.
Obsahově zajímavé, ale výtvarná stránka pro mě strašná. Jen několik stran, které jsou věnovány zvířatům světa, byly ilustrovány fotografiemi, a zdají se jako pěkné přehledy.
Velká zábava pro pětiletou. Některé hádanky pak dávala ve školce učitelkám a dětem. Jen se nám zdálo, že první hádanka je nejtěžší. Málem to byl kámen úrazu, ale naštěstí překonáno.
V rejstříku si můžete najít problém, se kterým byste dítěti rádi pomohli, a následně vyhledat a přečíst vhodné příběhy. Je tu např. jmenována potíž v oblasti sebehodnocení, agresivita, outsiderství, sourozenecká rivalita, bázlivost či vychloubání. Kratinké příběhy jsou většinou koncipované tak, že hrdina volí nejprve nefunkční strategii, ale na konci se poučí. Případně také tak, že se některá hrdinova vlastnost, která původně vypadala jako handicap, ukáže být naopak výhodná a na konci zajistí hrdinovi úspěch.
(SPOILER) Kniha, kterou jsem četla se zatajeným dechem. Nejprve vyvolala ohromení nad výjimečnými rozumovými schopnostmi holčičky. Poté šok z toho, jak agresivně se projevovala vůči členům své rodiny a jak rozkladný vliv to na rodinu mělo. Matka působí jako někdo, kdo zoufale hledá lékařskou pomoc, protože se bojí, že agresivní dcerka vážně zraní mladšího bratra. Otec se nejprve zdá jako ten, kdo s trýznivým vypětím všech sil umetá dceři cestu, aby nikdy necítila stres. Poté zřejmě otec změní strategii a zdál se mi zase naopak nesmyslně krutý, tvrdě trestající rozzuřenou dceru izolací v jejím pokoji, až snad na hranici pro ni snesitelné frustrace. Jednou otec volá policii, protože dceřin záchvat nezvládají ve škole a domů si ji odvézt nemá sílu. Šokující pro mě byl způsob, jakým se otec uprostřed rušného dne péče o děti rozhodne spáchat sebevraždu. Dost otřesné jsou některé scény ze selhávajících zdravotnických zařízení. No a aby toho nebylo málo, nakonec se člověk dozví, že snad nejvíc narušená byla matka, která ve vztahu k dceři trpí Münchhausenovým syndromem, takže potíže dcerky zveličovala či snad i vytvářela? Nerozumím tomu. V tomhle případě asi nejvíce platí, že kdo nezažil, neporozumí.
V příběhu Tomáš a Alice v začarované zahradě se děti zmenší a pozorují tak zblízka pavouka, kobylky, sarančata, roháče, lumky, mouchy pestřenky a další hmyz v podobě obrovských zvířat.
Nádherné, vtipné a okouzlující propojení výšivek a slov. Hrdinka před našima očima zasahuje do světa: něco vymotá, něco vypáře, přešije, zašije, zalátá... a já valím oči, co se všechno dá vyprávět pomocí pár nitek a ústřižků. Nejsem milovnice map, ale mapu Nitčiny cesty vytvořenou z pár kousků látky a z červeně vyšité linky cesty beru všema deseti. Kouzelná jednoduchost.
Doporučuji, ač je to pro mě trochu moc uhlazené, trochu moc harmonizující bel canto pro děti. Plyne dosti lehce, což má své pro (lehkost místy okouzluje) i proti (místy působí lacině, snadně, prvoplánově). Ale vážností témat a jakousi poetickou ušlechtilostí mluvy, jakož i pár zdařilými obrazy (kámen "pukl a rozkvet k nebi v nahé kráse") vzbuzuje úctu, jakkoli má v sobě úcta i odstín podezření. Líbí se mi i hlavní nápad knihy: návštěva ve světě idejí, kde se ukazují podstaty emocí a pozemských zážitků. A někdy se z návštěvy (už) nedá vrátit poo...
Kniha mi připomněla Šrutova Pavoučka Páju, který sice nabízí trochu více jazykového humoru, ale také se v něm drobní tvorečci dostávají do nečekaných situací, které vyžadují schopnost jednat s různými typy osobností. A nezřídka v dobrodružstvích jde o jejich život. Tím mi tenhle typ fikčního světa evokuje i populární dílka jako Hledá se Nemo. Putování Filemona je podáno s vypravěčskou bravurou, autorce se daří hrát si se čtenářem rafinovaně až poťouchle (znesnadňuje mu hladké čtení, hraje si s méně známými slovy, komplikuje děj a oddaluje rozuzlení).
Dcerka byla vcelku spokojená. Hrdinka je akční a nebojácná. Vše se nese na zábavné notě, pro nás až příliš (cílová skupina jsou čtenáři kolem čtyř či pěti let, pro ně snad nemají estrádní soutěže a podobné kratochvíle ještě žádný význam). Jazykově je knížka docela pěkná. Astronomická terminologie byla ovšem trochu náročná, chyběly mi nutné znalosti, což tedy asi není problém knihy. Jako největší slabinu vidím její nevýraznost, schází mi zapamatovatelný nápad nebo originální tah, téma.
Nevim o knížce pro tuto věkovou kategorii, ktera by měla tak hlubokou a pestrou psychologii postav. Těch typů, reakcí, postojů a odhalení. Každé zvířátko má svou výraznou, vyhraněnou povahu, a přesto je každý dialog překvapující a zábavný. Text jiskří vtipem a inteligencí, zejména když jsou zvířátka v největším ohrožení, protože společně postupně dojdou až k předem ohlášené katastrofě. Dlouhý čas spolupracují, aby se společně zachránila, zatímco nad nimi visí vědomí katastrofy a nemilosrdně se zkracující čas. Přirozeně jednají v duchu spolupráce, pomoci a tolerance, ale jejich chování není absurdně idealizované jako v jiných dílech pro děti. Vidíme spoustu konfliktů a drobných přirozených projevů sobectví i necitlivosti. Přesto komunita drží pohromadě a dokáže úžasné věci. Kniha neždíme emoce, přes drsné téma není drásavá ani lacině dojemná, má skvělý humor. Pětiletá posluchačka si ji zamilovala na první čtení stejně jako já.
Pěkné! Hezké upozornění na různá slova. Pětiletá zblajzla knihu během pár společných čtení. Ráda odpovídala na otázky po významu frazémů, zařazené na koncích kapitol.
Zpočátku poněkud chaotické vyprávění. Byla bych možnâ knihu odložila, kdyby poslouchající předškolačka neprosila, ať čtu dál. A dobře udělala! Dějové linky se postupně pekně rozmotaly a druhá půle knihy mě vyloženě okouzlila, jakkoli si pořád nejsem jistá, jestli nebyl autor při tvorbě v nějakém rauši. Líbilo se mi prostředí členitė, tajuplné knihovny s restaurátorskou dílnou. Libila se mi sympatická, leč nepořádná knihovnice, špatně zakládající knihy (spoiler: nakonec se napravila). Líbila se mi hlavní zápletka s postavami uniklými z knih i všechny vedlejší zápletky. Filozofizující kapitola o čase mě strhla, byla krásná. A v knize se objeví i motiv chudoby nebo násilí a jsou pojednány velmi pěkně. Líbily se mi nakonec i ty zvláštní vnitřní monology postav, drobnokresba vnitřních pochodů, hlavně nejistot. Dcera dala 4 body, já 5 a kupuji knihu do domácí knihovničky.
Zajímavé ilustrace Artuše Scheinera (omezená škála barev v některých ilustracích, jednoduchá barevnost).
Je tam několik nehezkých vět. Zaprvé: holčička si myslí, že by se paní učitelka mohla zlobit, protože nový chlapeček ve školce pláče. Nemá prý proč bulet. Obava, že by se mohla paní učitelka zlobit, je v kratičké knížce zmíněna víckrát. No a paní učitelka stejného chlapečka později láduje jídlem a komentuje to: "Kubíku, musíš papat. Dokud to nesníš, nemůžeš jít domů." Tak nevím. Za mě takovou knihu raději nebrat.
Obsahuje také krásné kvalitní fotografie z výuky v této experimentální škole, kde se děti ve velké míře učily projektově a prostřednictvím činnosti.
Podle mě se autorka dokáže vcítit do prožitků pētileté dívky. Některé pasáže jsou zastaralé, pro rodiče může svět knihy představovat zajimavé retro. Asi tři dospělácké promluvy nebo plácnutí jsem cenzurovala, přesto knihu cením pro věrohodné zachycení dětského světa.
Je nádhera, jak málo je tahle kniha předvídatelná, schematická nebo jinak jednoduchá. A přitom baví předškoláky. Pětiletá dcera vyslechla s pozornou, vážnou tváří všechny pasáže, kde jsou zesměšňovány nabubřelé postavy (velryba, moucha, čau čau). Smála se grotesce při lovu netopýra, zatímco já se bavila vtipem podání. Přemýšlím nad tím, jaký psychologický typ je vlastně kocour. Osamělé vzdorovité dítě? Naivní mrzout s čistým srdcem? Zlomyslný zábavný kamarád se skrytou bolestí? Všechno špatně. Ale i tou nezachytitelností je pro mě kouzelný.
Štorch horuje pro výchovu v přírodě a volnosti. Mimo jiné popisuje školu v Jindřišské ulici, kde učil, jako obrovské vězení, kam slunko nezasvitne. "Když za tak krásného dne vstupuji do školy, vždycky pociťuji, že pášeme na dětech těžký hřích, vězníce je v takové budově. Škola nemá zahrádky, nemá dvorku, nemá hřiště." Brzy po Štorchově smrti mimochodem tuto "vězeňskou" školu v Jindřišské navštěvovali oba moji rodiče a za nějaký čas i já sama s bratrem. Škoda, že v těchto dobách si škola uchovávala stejný ráz, o jakém kriticky Štorch psal.