Bonda komentáře u knih
U nás doma tahle knížka, když ji vezmeme do ruky, zaručuje všeobecnou zábavu. A to už zhruba dva, tři roky. Stačí jedna písnička za večer. Člověk se vyřádí, když dramaticky předvádí psa lezoucího oknem nebo lišku spěchající k Táboru. Přitom není třeba víc než fantazie a chuť si hrát. Ke každé písni je i nějaký námět k diskuzi: Kam jdeš nejraději, když je venku hezky (kočka leze dírou)? Už ti někdy někdo něco ukradl? Zahraj, co bys řekla zloději, kdyby sem přišel (běží liška k Táboru). Dobře vymyšlené. Obrázky tam ani nepostrádám. Pevná vazba by asi byla lepší, ale doma není problém si knížku zatížit proti otvírání.
(SPOILER) Na knize mě nejvíc zaujalo záhadné propojení biologie a života. Proč je pro maminku tak důležité mluvit s dcerou v posledních dnech právě o stromech a houbách? Proč ji dokonce posílá ven? Co v ní chce zanechat? Jedna profesorka to vyjádřila tak, že kniha je obrazná, ačkoliv to tak na první pohled nevypadá. Líbila se mi i jazyková stránka knihy (sou-kmen-ovci, skvělé slovní hříčky tatínka). Portrét výjimečné dívky Mojenky mi nakonec přišel věrohodný, ačkoliv jsem s její přemoudřelostí a nepřetržitou slovní exhibicí trochu bojovala a zdála se mi umělá. Nakonec mě ale celá ta povaha víceméně přesvědčila. Hodně pomohlo, že autorka nechala Mojenku udělat aspoň malou chybu, zlidštilo ji to a trochu přiblížilo reálné dívčí psychice, kterou člověk vidí kolem sebe.
Pěkné texty, až na jednu gramatikou chybku v překladu. Nečekaný etický a sociální rozměr v povídce o bezdomovkyni, moudře vyjádřený. Citlivá psychologie v pohádce o počurané posteli. Názorně vysvětlení pojmů zamilovanost. Podpora divokosti. Jemné zesměšnění protivné učitelky. Příjemné obrázky. Šestiletá posluchačka žádala opakované čtení.
(SPOILER) Četla jsem v souborném vydání spolu s navazující prózou Dva roky prázdnin a Jsem už velká dívka. Kniha je zajímavá už jen netypickým rodinným prostředím: rodiče zcela zaměstnaní prací, o domácnost se stará hospodyně (starší příbuzná) s pomocí profesionálek z firmy Čistota. Hlavní hrdinka vyniká skromností, a to jak v sebehodnocení, tak v nárocích. Velmi zajímavý je popis dvou týdnů, kdy je skupina dětí ponechána sama sobě v přírodě bez dohledu dospělých. Dávají si navíc maximálně náročné sportovní úkoly (na řece nebo ve skalách) a párkrát jim jde o život (s odstupem času vidím toto jejich riskování jako hodně nadsazené). Jejich vztahy jsou popsány barvitě a realisticky. O hádky, drsná slova ani slzy není nouze. Děti mají houževnatou, sportovní povahu. Ve třetí části se autorka výborně utkala s tématem smrti v rodině. Vnitřní svět vypravěčky je originální a bohatý, několik jejích aha momentů (týkajících se vztahů a hodnot) mi utkvělo v paměti. Zklamáním jsou Lhotákovy ilustrace. Hlavní hrdinka samu sebe popisuje jako průměrně hezkou, krátkovlasou dívku s vyrážkou. Krátké vlasy jsou pro ni důležité. Lhoták kreslí půvabnou dlouhovlásku bez vyrážky...
Autor dost střídmě pracuje s tělesností a i evokace konkrétních emocí je uměřená. Snad nechce, aby text nebo postava působily ukňouraně. Navíc zřejmě potřebuje předat hodně abstraktních konceptů, na které se soustředí. To mi při první četbě bránilo vytvořit si v představě reálnou hlavní postavu a vnímat svět jejíma očima. Četba tak byla plochá. Napodruhé se mi to podařilo více a kniha mě nadchla. Dotkla se mě hodnota svobody i přátelství. I sourozenecké vazby, přírody, statečnosti... Když jsem zjistila, jak autor tyhle hodnoty promítá i do své pedagogické profese, tak smekám klobouk. Je to ohromná práce.
Některé pasáže na mě působily autenticky, např. tato (vypravěčka zkouší chodit poslepu): "Chůze ve tmě v člověku probouzí zvláštní pocity, je to jako byste plavali v černých tekutých listech stromu, jehož větve se vás snaží zastavit, ale něžně, aniž by vám potrhaly tričko. Pak jdete dál, cítíte se sice zranitelní, ale také vyrovnaní: jste sami, ale jako by vás zároveň někdo neznámý sledoval, a nemyslím tím zrovna mámu na balkóně." – Kniha je čtivá a je v ní rozeseto vícero moudrých myšlenek a hlavně i otázek (ústřední otázka zní: co je pro mě nejdůležitější?). Jen je těžké stvořit promluvu, která by opravdu působila jako projev vnitřního světa desetiletého dítěte. Tady se to podle mě úplně nepovedlo. Ovšem roli může hrát i překlad. Některé pasáže mi přišly prvoplánově dojemné, trochu tlačení na city. Nebo i lehce konstruované podle nějakého mustru "motivačních" próz. Dala bych body mezi 4 a 5.
(SPOILER) Po pravdě, první půlka knihy mě nenadchla. Humor se mi zdál křečovitý a rozhodila mě ledabylá zmínka o pohlavcích, herdách do zad a kopancích do zadku od dospělých dětem (jde o dětský domov). V půlce knihy přichází na scénu organizovaný ředitel Šeda a kniha začne být velmi zajímavá. Pan ředitel má spoustu dobrých vlastností, ale s organizací a racionalizací to kapku přehání. Nejde ale o karikaturu, portrét je jemný a vlastně ambivalentní, nejednoznačný. Reakce dětí na nová opatření pana ředitele je deprese. Možná bych i tuto část lehce zrelativizovala: jsou typy děti, kterým by Šedův styl mohl vyhovovat více. Dalším tématem je Šedova potřeba mít vše zaškatulkováné, znormalizované, pokud možno u všech dětí stejné. To je asi jasně devastující vlastnost, tady není relativizace třeba. Na konci se vrací původní vedení a nastolí opět režim, ve kterém se sice občas spontánně bijí děti, ale zase je jim ponechána značná svoboda a i nepochopitelné projevy u nich jsou vítány a zužitkovány k všeobecnému dobru, nikoliv zkoumány a odstraňovány. Tohle poselství o příznivém přijetí "podivnosti" u druhých (tedy vlastně o toleranci) se mi zdá hodně dobré. Celkově je u knihy hodně nad čím přemýšlet, přestože myšlenkově není podle mého názoru úplně dotažená. Malinko více zkoumání a předběžného promýšlení tématu by ji dovedlo k dokonalosti.
Příběh z harmonické rodiny. Vypravěčkou je chytrá devítiletá dívka, pozorná pozorovatelka a hodnotitelka lidí a statečná příznivkyně svého bratra prvňáčka. Vojtovi se v životě nedaří: spolužáci ho nemají rádi a s paní učitelkou je na tom ještě hůř. Ale sestra s klidem a nadhledem zůstává po jeho boku. A světe div se, z neutěšeného února může být za pár měsíců radostný duben. A to i bez ohromujících napínavých zvratů. Jemné, přemýšlivé čtení bez velkých dějových událostí, spíše zaměřené na popis vztahů.
Výkladové části převažují. Na šestiletou byly psány složitě, nedětským jazykem. Termíny osvětlují termíny a je to místy nepřehledné. Občas mi to přišlo jako lehce upravený výklad z nějakých skript včetně šroubovaného způsobu vyjádření. Ale možná hloubavé desetileté dítě už tento neosobní, zobecňující styl výkladu pochopí. Já jsem musela dcerce vysvětlovat vlastními slovy a na konkrétních příkladech to, co chtějí autoři říct. Příběhová část nás obě bavila, ale je jí v textu docela málo, je v pozadí. Váhám mezi 3 a 4 body a rozhoduje to, že už jen snaha přiblížit dětem problémy ostatních a podpořit tak inkluzi je skvělá. Celkové vyznění knihy, že všichni jsou si ve třídě rovni a můžou spolu vycházet dobře, se mi moc líbí.
Perfektně napsaná kniha. Vrátila mě do dávných vzpomínek na práci s chlapci z dětského domova. Navenek působili bojovně, divoce, chytře, provokativně, nebezpečně, krutě a intenzivně. A za nějakou dobu vyšla najevo jejich prostota, pocit ohrožení a taky v některých případech čistota, solidarita, smysl pro čest, skromnost, odvaha. A schopnost se otevřít, i když je to riskantní. Moc se mi líbily i postavy pedagogů v knize: mezi víceméně vyhořelé učitele zastrašovače a učitele plačky přijdou dva nadšenci, kteří věří, že najdou srdečný vztah s chlapci a že v nich probudí zájem o učení. Obrovská naivita, se kterou žákům předkládají svou přípravu jako "děsnou zábavu", přičemž pro kluky je ta "děsná zábava" jen další školní otrava a nuda (ach, tu naivitu a následné zklamání znám). A znám i prozření, že ač toužím k dětem proniknout, vlastně neznám jejich vnitřní svět a o jejich znalostech a schopnostech mám zkreslenou představu. To byl i můj aha moment coby příležitostné pedagožky: nejdřív je potřeba poznat druhou stranu, její zájmy a možnosti. To sebelepší příprava nenahradí.
Malá čítanka pro počáteční čtení s přidaným výkladem pro děti a s podněty k hrám. Ilustrace Evy Průškové působí příjemně, nicméně zrovna u textů D. Mrázkové (3 příběhy z její knihy Byla jedna moucha tvoří velkou část této útlé čítanky) samozřejmě nejsou zdaleka tak krásné jako původní autorské ilustrace. Bez původních obrazů jako by povídky D. Mrázkové napadaly na jednu nohu. Další texty jsou např. z pera Hrubína, Bruknera, J. Havla, F. Lazeckého, J. Suchého, H. Doskočilové, D. Heviera a je tu i pohádka z Vladislavova Stromu pohádek.
Vše už bylo napsáno, jen dodávám informaci, že kniha vyšla v audio verzi, načtená M. Dejdarem. V této podobě má ještě další samostatnou část, Trenky přes kalhoty, načtenou B. Hrzánovou (soubor vyšel jako 2 CD).
Velice jednoduché, ale příjemné a nenásilné příběhy o vyléčené samotě, překonané nesmělosti, o létání na dráčkovi nebo potápění s chobotnicí a lochneskou. Pro první čtení je těchto pět kratinkých povídek pěkná volba.
Knížka se mi líbila, ale druhá kniha autorky (Ondráškova abeceda) se mi zdá zdařilejší. V knize o Aničce autorka poněkud tlačí na výchovnou pilu. Měla bych námitky i proti konkrétním místům. Například v zajímavé kapitole o tom, jak se jedna postava příliš upnula na svou lásku k jahodám, jí jiná postava vysvětluje silnými slovy: "Onemocněla jsi sobeckou touhou a horečkou lakoty." Charaktery postav i magické příhody, které postavy zažívaly, mi občas připomínaly svět Křemílka a Vochomůrky. Knížku každopádně zkusím přečíst doma a uvidíme, co na to malá posluchačka.
Výtvarně krásná a jazykově zajímavá knížka s nenápadným dějem o malé holčičce, jejím imaginárním zvířeti a drobných událostech, které zažívají.
Pomalé tempo vyprávění, lyrické obrázky, roztomilá klubíčka toužící po dobrodružství navzdory typické charakteristice svého druhu ("morče je milé, hodné, bojácné zvířátko"). Morčecí hrdinové mají trochu z Muminků (jsou tak bezbranní a tíhnoucí k pohodlí, ale v protikladu k tomu i toužící po dobrodružství) a trochu z naivních Lobelových hrdinů (čelí různým banálním, nám dospělým tak dobře známým emocím). Jedno morče je trochu samotář: někdy chce být samo a neznamená to nic zlého. Na závěr se ukáže, že zlá šelma se dá zkrotit tím, že se s ní spřátelíte. Vcelku tedy dobré čtení, nicméně postrádala jsem originalitu, a tím i jiskru.
Kniha plná dětí. Jejich chování, pocity i promluvy působí autenticky. Pěkné zobrazení současného dětského světa. Líbí se mi epizoda výroby lodiček z kůry i závěrečná slova paní učitelky o tom, co v dětech prověřila večerní bojovka.
Pro mě jako dospělou trochu nemastné neslané. Holčičkám se asi bude líbit víc. Reálie běžného života a do toho jedno kouzlo: pastelky, jejichž kresby ožívají. K tomu kniha předává poselství, že z přátelství plyne více radosti než z kouzel. Tahle myšlenka text pozvedá o úroveň výše: je tu (alespoň) něco k zamyšlení.
Moralita, ale četla se mi příjemně. Popisuje stav vědomí po nějakém nedobrém chování: ozývá se v nás tzv. svědomí a nechceme být počítáni mezi nepoctivce. Hodně se mi líbí výtvarné pojetí knihy.