borsalino_csfd komentáře u knih
Se zkušeností s hospicem Cesty domů mi knížka připadá taková povědomá, vzpomínky, které není třeba hodnotit nebo se vymezovat, stačí si je poslechnout. A že třeba byla skutečnost kdysi jiná? A co má být. Když vzpomínka udělá radost, je cenná.
Překvapivě, vzhledem k datu napsání (1952), stále aktuální kniha, ve které autor přechází od ukázek příběhů lidí, kteří byli protiprávně či bezdůvodně uznáni vinnými z vážných zločinů (a kterým pomocí institutu Soudu posledního odvolání mohli účinně pomoci) k obecným příčinám a důvodům. A těch pohledů je celá řada. Velkou kapitolou je samotná práce policie, která má přinést maximum objektivních důkazů, ale nikoli vynucených nebo získaných například výměnou za jinou službu. Na druhou stranu mají mít policisté snahu stálého vzdělávání, trestněprávního, vědeckého a mají být za svou službu, při které mnohdy nasazují svůj život, náležitě odměňováni, ovšem nikoli plošně, ale přísně individuálně. Mají mít uznání společnosti i finanční jistoty, aby odolávali "svodům" zločinců. Druhým pohledem je celková od-politizace celé soudní i policejní mašinérie, včetně politických tlaků na statistiky, které jsou dobré třeba v basketbalu, ale v této oblasti buď vedou k dalšímu tlaku například na policii, která je pak tlačena do situace nutně "někoho sebrat" nebo dochází k překvalifikovávání trestných činů, čímž se uměle statistiky vylepšují. Nikoli zanedbatelnou roli v tom hraje dosazování "svých" věrných, známých, straníků, podporovatelů do vedení různých úřadů, ovšem s jejich chabou odbornou znalostí, což instituce poškozuje či úplně paralyzuje. Neméně zajímavé téma kniha přináší i v oblasti trestu a vězeňství, kam máme dojem, že je místo, kam zločinci putují, ale je to spíše místo, ze kterého zločinci přicházejí a druhý mylný dojem je, že pořádný "flastr" zločince napraví. Víc zdí, betonu, mříží naši společnost bezpečnější neudělají a určité velké procento zločinců lze vrátit zpět do společnosti. Zabývá se taky populismem a veřejným míněním, což mě už v roce 1952 trochu překvapilo a je to, jako kdybych četl dnešní zprávy (příklad: dojde k sérii loupeží na benzínových pumpách, veřejné mínění je pobouřeno a žádá, aby se "něco" stalo, načež nějaký politik se chopí situace a začne slibovat či prosazovat tvrdý zákon, takže pak za takový delikt dostane zločinec třeba deset let. Politik si mne ruce, je šance, že bude znovu zvolen, veřejné mínění má dojem, jak jsme to zločincům "spočítali". Garder se na to dívá i z druhého pohledu - čemu to pomůže? Zásadně vzrostou náklady na vězeňství, s délkou trestu rostou náklady, z člověka se může stát kovaný zločinec. Vzniká z toho nesmysl, protože rozhodují amatéři, kteří o problému trestu a práva nemají ani ponětí a sledují jen svůj zájem na znovuzvolení.
Kniha má další hromadu zajímavých úvah a opravdu mě překvapilo, jak je aktuální.
Mimochodem: https://www.csfd.cz/film/108849-dobrodruzstvi-kriminalistiky/448902-posledni-odvolani/prehled/
Nevěřil jsem, že bych to někdy u knihy pana Grishama napsal, ale jsem rád, že je konec. Mám plné zuby superhrdinů, ještě chybělo, že Marlee relaxovala při konstruování raketoplánu, což hravě stihla mezi studiem bengálštiny a trasplantacemi mozků mimozemských bytostí na Marsu. Naštěstí je hlavní zlý muž dílem naivní, dílem praštěný pavlačí a dílem upovídaný, takže se to nahrávkami na smeč jen hemží. Myslím, že největší trest jsem dostal já sám...
Trochu překombinované a je to škoda, námět nebyl vůbec špatný. Nu což, zkusím další knížku...
Tak na tuhle Grishamovku jsem se moc těšil, už proto, že znám film, který se mi velmi líbí a byl jsem zvědavý, jaká je knížka. Byl jsem hodně překvapený, jak se film držel předlohy v podstatě od A do Z (což je u filmu Firma nedá říci ani vzdáleně). Samozřejmě kniha je bohatší, lépe jsem pochopil jednání postav a jednotlivé dějové linky. Knížka má asi jednu nevýhodu, že ji lze jen obtížně odložit, šel jsem spát až ve tři ráno...
Prostě klasika, kterou si znovu rád po letech přečtu a nikdy nejsem zklamaný. Letos jsem Kmotra četl po knize Corleone a udivily mě zjevné rozdíly, což při čtení za sebou působilo poněkud rozpačitě. A pak jsem si pustil film v původním znění s českými titulky, protože slyšet ty hlasy a tu ponurost, to je paráda.
Musím přiznat, že asi do půlky knihy jsem nebyl moc nadšený. Pak se ale příběh dál do pohybu a já knihu dočetl na jeden zátah. Kdo umí, umí...
Knížka předčila mé očekávání, a to vždycky fajn. Fakt jsem knížku slupnul za jedno odpoledne, ani jsem nedutal. Paráda.
Příběh a styl staré školy, žádné zbytečné okolky a rovnou na komoru. Super.
Jako první knihu jsem četl "Jako bychom dnes zemřít měli", která mě oslovila daleko více, neboť byla přímo o Toufarovi, jeho životě a přístupu k lidem. A to mě dost zasáhlo. Kniha "Krok do tmavé noci" je spíše dokumentárním podkladem souvislostí kolem celého vypořádání nového režimu s Katolickou církví, obsahuje mnoho jmen estébáckých tyranů a v závěru také "medailonek" vraha Máchy. Ale Toufar byl v této knize pouze jedna součástka, rozemletá na padrť v průběhu padesátých let. Tím nechci říci, že je kniha špatná, Doležal opět odvedl mnoho práce, ale nepřenesla na mě onu tíhu a zoufalství. Spíše jsem si připadal, jako bych měl za úkol třídit a zařazovat nějaká fakta a data, to jsem dokončil a nic dál z toho neplyne.
Poněkud netypická detektivka, ve které si hlavní vyšetřovatel není sám jist tím, co dělá a seká jednu chybu za druhou. Přehlcen detektivkami se supermazaným nebo geniálním detektivem a z druhé strany nekonečně chytrým a prohnaným zločincem, je Mišanovo dílko takový návrat k normálu, protože se domnívám, že zejména začátek každého případu je do určité tápání ve tmě. Mě to bavilo.
Další příjemné shledání s duem Kalaš - Karlíček, tentokrát při rozplétání špionážních piklů. Kniha si udržuje velmi vysoké napětí, K&K se chytají každé stopy a teorie, která by je mohla posunout dál a přitom často zabředávají do bezvýznamných epizod a prohřešků. Postupně se klubičko začne rozmotávat až do závěrečného, byť trochu překvapivého odhalení.
Mé další setkání s McBainem, ale Prachy mě asi bavily víc. Začátek byl dobrý, ale průběh i závěr mi připadl trochu příliš. Nicméně knížka stojí za přečtení.
Film znám celkem dobře, proto mě překvapila literární předloha, kterou filmaři využili asi jen ze dvou třetin a zejména docela jiným závěrem, který mě opravdu překvapil. Major Kalaš už od poloviny zvyšuje tempo vyšetřování a čím je blíže odhalení, tím více nachází mrtvých kompliců vlakové loupeže. V závěru knihy děj kulminuje s tandemem Kalaš a bystrozraký Karlíček.
Velmi příjemné povídky od nejlepších autoů v oboru. Moc příjemné. Ovšem laubutí šíje, bubny a činely, byly stejně nejlepší :)
Kniha je pojata jako stručný výčet nejslavnějších akcí izraelské tajné služby Mosad. Nicméně chybí širší souvislosti a dopady. Zpravidla jedna akce vyvolala reakci, a to buď hned nebo až za pár let, což v důsledku vyvolalo další akci, což bez širších znalostí problematiky izraelsko-arabských válek a sporů nelze spojit. Příkladem jsou třeba dalekosáhlé dopady šestidenní války, které se tahly až do osmdesátých let a likvidaci OOP. Autoři trochu ujeli s Eichmannem, neboť honba za nacistickými zločinci nebyla na konci padesátých let v kurzu, neboť měl Izrael mnoho jiných startostí, zejména s dopady suezské krize. Ale jinak je knížka velmi čtivě napsaná a rozhodně stojí za přečtení. Když se ale budete chtít do tématu důkladně ponořit a prohrabávat se nekonečnými souvislostmi, pak zvolte knížku "Mossad - Izraelské tajné války 2006, I. Black".
Preferuji Mňačka reportéra a bijce totalitních režimů. Gigant je dokonalý úlet. Mňačko v tomto gigantickém mixéru míchá skutečné, filmové a vymyšlené postavy, americkoruskou rivalitu z období nejen studené války, věděcké a hlavně pavědecké teorie, emancipaci žen a ovesné vločky. Výsledný koktejl je překvapivě dobře stravitelný, máte-li alespoň špetku fantazie a smyslu pro nadsázku. Docela by mě zajímalo, co si o knize myslel sám Mňačko :)
Mňačkovy reportáže ze Slovenska, napsané ještě před jeho procitnutím a stále ještě prodchnuté nadšeným socialistickým budováním, ať to stojí co to stojí, ať to má smysl nebo ne. Z některých vět trochu mrazí - "Důležité je dnes především to, že se na tenhle kraj a na tyhle lidi myslí a že se myslí za ně"). Místy se již objevuje drobná kritika v takových těch malých, otravných maličkostech, jako když se všechny malé obchody zavřely jako buržoazní a pro zapomenuté kvasnice jdete kilometr, kde v nekonečné frontě nasupených lidí hodinu v mrazu stojíte na kvasnice, které pravděpodobně nemají. Místy se již vysmívá frázím v novinách (Evženek), a používáním "chytrých" slov, které všichni dokola papouškují, ale nikdo dohromady neví, co je jejich obsahem. Tady Mňačko trochu tne do svých novinářských řad, protože on sám byl aktivním tvůrcem těchto frází. Pro mě knížka představuje počátek Mňačkova probouzení, než se stal otevřeným kritikem komunistického režimu, jak jej znám například z Opožděných reportáží.
Velmi ucelený obraz o událostech, které předcházely Mnichovské dohodě, zejména pak mnoho silných slov z úst tehdejších vrcholných politiků v čele s E. Benešem, za kterými se však skrývalo jedno velké nic, naopak překypovalo bezradností, nerozhodností a nekončícími politickými tahanicemi. A ještě jednoho bylo dost - zamlčování skutečného stavu a obávám se, že záměrné překrucování informací. O nulové ochotě Francie plnit smlouvu všichni dobře věděli nejpozději od počátku léta, nicméně lidé byli stále utvrzováni, že nás západní mocnosti ve štychu nenechají. Anglie s námi žádnou takovou smlouvu uzavřenu neměla, ta ji měla s Francií a ochota nechat se vtáhnout se do války kvůli nějaké neznámé zemi kdesi uprosřed Evropy, to se Angličanům nechtělo. Temné stíny první války, politika apeacementu, nerozhodnost politiků, legionářů a vojenských špiček, otevřely Hitlerovi cestu k moci. Goebbles si do deníku napsal, že šlo o vítězství strachu, nátlaku a propagandy. Kniha podává skutečně zajímavý obraz, přestože je čtenářsky poněkud hutnější.
Musím říci, jak moc mě Karel Čapek utvrdil ve svém humnismu i za doby těsně před a po Mnichovské dohodě, jak prorokoval sudeťákům jejich konec a jak teskno je mi, že jej politika ČSR v podstatě tahala za nos. Chápu nácky, že jej chtěli vidět v železech, jeho projevy strašně moc vedly k hlubokému zamyšlení, kterak nenávist vždy vyplodí zase jen nenávist, že válka nikdy nevede ke smysluplnému zavedení řádu a jak národ, který válku zahájí na ni šeredně doplatí. Co dodat?