bosorka komentáře u knih

Skvělé, skvělé, skvělé. Vážně tleskám ve stoje. Karin Lednická mě opět dostala. Jak mám ráda románové ságy, tak tohle je prostě čtení pro mě jako dělané. Navíc z poměrně známého prostředí. Poměrně, jelikož žiju úplně jinde a narodila jsem se úplně jinde a o prostředí, o němž autorka vypráví, mám spíše matné povědomí. Takže díky jí za to, že mi ukázala něco mně ne tak známého. Něco, co mě popouzí k tomu, si zjišťovat dál.
Autorka se dokázala vyhnout klišé při zpodobňování dob, o nichž už bylo popsáno desítky tisíce stran. Dostáváme se tak na místa, která jsou všem známá, ale dostáváme se tam přeci jen trochu jinak. A naopak se dozvídáme o místech, o nichž jsme možná ani netušili, že existovali.
Všechny postavy jsou uvěřitelné a živoucí, jsou to prostí lidé, kteří se snaží žít, jak to jde, jak jim jejich mysl káže a kteří jsou taženi dějinnými událostmi, jež je možná někdy směrují trochu jinam, než kudy by šli v jiných situacích. Život jednotlivce a historie je pevně provázaný. Některé z postav nás mohou štvát, některým držíme palce. Někdo nám je sympatičtější a jiný méně, ale stále jsou to lidé, k nimž si během čtení prostě vytvoříme nějaký vztah. Knížka prostě vtahuje, vpíjí se do mysli a nenechá na pokoji ani na dočtení. Knihy, které se vás dotknou, jsou těmi nejlepšími.

27 28.01.2021

Backman mě opět dostal. Zmátla mě tedy anotace této knížky, protože jsem měla dojem, že se budu smát, až se budu za břicho popadat. Opak byl pravdou, zase jsem pobrekávala a i v dopravních prostředcích ronila slzy. Protože Fredrik Backman fakt umí udeřit přesně tam, kam má, zvlášť u mě se mu to daří velmi. Úzkosti a jejich lidé je samozřejmě i úsměvný příběh, nebo možná lépe řečeno praštěný, ale zároveň velice dojemný. Možná hlavně proto, že vypráví o obyčejných životech, které se někdy umí neskutečně zamotat. Možná proto, že je o obyčejných vztazích, které jsou ale pro konkrétní osoby velmi neobyčejné. Možná proto, že vykresluje lidi a jejich povahy tak, že máme občas dojem, jako bychom je znali v reálu. Fredrik Backman je prostě autor, který umí trefit hřebík na hlavičku. Přesně a úderně. 4 a půl *.

23 19.06.2020

Dechberoucí debutový román Karin Lednické mě dostal. Byl pro mě nesmírně překvapivý jak svým obsahem, tak zpracováním. Protože jsem se zase dozvěděla něco z naší historie, o čem jsem měla vlastně jen velice matné povědomí. Za to autorce fakt dík, vedlo mě to k tomu zjišťovat víc, což je z mého hlediska vždycky obří plus. Šikmý kostel se navíc parádně četl, příběh byl natolik autentický, až jsem měla pocit, jako by mě autorka vtáhla přímo do děje. A hltala jsem příběhy nezlomné Barbory a jejích dcer, statečné Julky, za kterou bych se bila jako lev, šlo-li by to, chytrého Ludwika, kterému jsem od počátku držela všechny palce, co jich mám. Ale i všech ostatních, třebaže v tomto románu někdy i bezejmenných, hrdinů dob tehdejších, jejichž život opravdu nebyl provoněnou procházkou, ale byl zahalen dřinou a černým prachem. Skvělé čtení, tleskám.

23 16.03.2020

O tom, že občas na první pohled nádherná houba může být komplet prožraná a mít shnilé podhoubí. O tom, že ukázková rodina může být komplet rozložená a skrývat ve svém nitru cosi shnilého. Houbařka je napsaná krásně, slova a věty se na sebe lehce vrší podobně jako houby v košíku zkušeného houbaře. Příběh samotný je ale hutný a těžký, jako by člověk našlapoval v pohorkách nacucaných deštěm a při chůzi celou dobu podkluzoval po nasáklé zemi, taktak se udržel, aby se nesložil na zem vedle mladé hrdinky, která bojuje se svými démony pomocí zarputilého sbírání hub. Krom toho, že mě knížka fakt polapila a nepustila do posledního písmenka, jsem celou dobu měla ukrutnou chuť na houby.

23 10.10.2018

Smutek tak silný, že vás tlačí k zemi a nenechá vás se zhluboka nadechnout. Vina, se kterou se těžko i přežívá ze dne na den. Válečné trauma, jež ve vás probouzí běsy. Co je horší? A co lepší? Vyberte si.
Tři lidé, tři různá traumata, tři pevně propletené a přitom hrubě zpřetrhané osudy. Zarámováno sice pátráním po zmizelých dětech, ale přitom knížka je mnohem víc než jen thriller nebo detektivní příběh. Nejvíce z ní vyplývá neskutečný smutek a tíha. Člověku nezbývá než fandit, aby se ty polámané duše aspoň trochu zacelily. Tradičně velice pěkně a čtivě napsáno, od SJ Bolton už si to ani jinak neumím představit, pro mě navíc plus, že ve mně vzbudila zájem o Falklandy a touhu přečíst si víc o válce, která tu v roce 1982 probíhala a o které člověk vlastně ví jen to, že byla.

22 12.02.2019

Hustý. A silný jak vzrostlej strom. Posloucháno jako audio, přičemž Jaroslav Plesl tomu svým hereckým projevem dodal možná ještě o krapet větší sílu. Paulův příběh vypráví naléhavě a autenticky. Přenáší posluchače skoro až do zákopů.

To byla krásná Pohádka. King je mistr nejen hororů, ale i mistr v tom, že umí psát i o úplně nejobyčejnějších věceh neskutečně čtivě. Někteří mu vyčítají, že první část knihy se vlastně nic nedělo. Možná, možná toho bylo málo, možná to bylo pomalé, ale i tak se to zatraceně dobře četlo a holt jsme se k rychlejšímu ději dostávali pozvolna. Nevadilo to, příběh táhl Charlie s Radar, pomalu, v klidu mě nechali udělat si k nim hluboký vztah, fandit jim i se o ně bát. I když přeci jen, pohádka a ty dopadají dobře, jsem si říkala, ač u Kinga asi nikdy nevíte. Bylo to skvělé, některé úseky připomínaly už čtené či slyšené, ale to možná byl i autorův záměr. Však na této cestě připomněl kdejaký klasický příběh. Bylo to krásné a ráda bych si to někdy třeba i poslechla, případně viděla natočené, myslím, že by si to Pohádka zasloužila.

21 11.12.2023

Depresivní čtení, z kterého mi ani trochu nebylo dobře. Ale přesně kvůli tomu, jak je hrůzné, bych ho doporučila každému. Aby se ohlédl zpátky, aby si uvědomil, že to žádná selanka v 70. a 80. letech rozhodně nebyla. Zvlášť pro některé. O Minkovicích díky této knize slyší mnohý poprvé v životě. I já mezi ty, kteří o tajném lágru vůbec netušili, patřím. A je mi z toho velmi nedobře po těle, že se tu taková zvěrstva děla v tak nedávné době. A že by se vlastně mohla dít kdykoli. Protože páky na to udržet lidi mlčet, může mít kdekdo. I když si můžeme myslet pravý opak, nikdo nikdy nevíme. A to je děsivé. Kniha je psána úsporným jazykem, stroze, bez nějakých literárních kudrlinek, ale to vlastně ještě více zdůrazňuje syrovost (a surovost) celého příběhu.

21 01.03.2021

Knížka sice útlá, ale náplní objemná. Knížka nesmírně něžná, ač smutná i mírně tíživá. Knížka o ztrátách, ale i nálezech. Miška i přes to, že ztrácí slova, zůstává vtipná, bystrá, vidoucí. Ztrácí sice sebe, ale nachází Jeroma a Marii. A oni dva nacházejí zase ji a nejen to. Knížka o stárnutí a vzpomínkách. Knížka skvělá, napsaná výbornou autorkou, která to se slovy stále umí.

20 08.10.2019

Tak já nevím, mě to vlastně nebavilo. Všichni mluví o úžasném zvratu, ale ten jsem docela záhy odhalila, když se člověk zamyslí a ví, že tam nějaký má být, nic jiného mu z toho ani vyjít nemůže. Takže nemůžu dát víc než dvě hvězdy, když už mě ani "zvrat" nepřibije k židli. Protože tak neskutečně nesympatické hrdiny, které bych z fleku propleskla, těžko pohledat. Celou dobu jsem přemýšlela, kdo z nich mi vadí víc. (Jediná normální je tam snad Go.) Připadalo mi, že se to čte vcelku dobře, ale zároveň jsem se přistihla, že přeskakuju, už aby to bylo za mnou. A ten konec mě úplně naštval - jednak natahovaný, jednak zase na ránu. Všeobecné nadšení rozhodně nesdílím.

20 13.01.2014

Čistý a průzračný příběh, tedy odmyslíme-li si detektivní linku. Životní pouť osamocené holky z bažiny, která na všechno zůstala sama, je vystavěna velmi poeticky, ale vlastně i dobrodružně. Sepětí s přírodou je nádherně popsáno a vlastně bych ani neřekla, že se budou tak dobře číst popisy. Zaujetí bažinou a jejími obyvateli číší z autorky v každém jejím slově. A protože kniha potřebovala i zápletku, detektivní linka sem nakonec prostě patří a nedráždila mě, i když možná byla trochu naivnější, než na co jsme v současné době plné geniálních a propracovaných literárních zločinů zvyklí. Nevadilo to, protože tu šlo o trochu něco jiného a poetika celého příběhu byla pro mě to nejdůležitější. 4 a čtvrt.

18 04.06.2021

Knížky Fredrika Backmana mě baví. Občas mám výtku, menší či větší, ale skvělé je, že Backman umí psát lehce, čtivě, parádně umí charaktery, umí dojmout i rozesmát. Medvědín měl pro mě ještě něco navíc oproti předchozím knihám. Tady jsem nenašla mouchu. Jasně, možná kdybych se jó snažila, našla bych, ale ta moucha by rozhodně nebyla tak otravná, abych se po ní chtěla ohnat. Příběh svištěl po ledě tak rychle jako Amat, chvílemi byl tvrdý jako Bobo a neúprosný jako Benji. Byl křehký jako rampouch, ale rozhodně ho nešlo jedním úderem přerazit. Bavil a dojímal, fandil a věřil, navztekával a dával zadostiučinění. Backman fakt umí postavy, jak už jsem několikrát psala, vykresluje je do posledních detailů i s jemným stínováním. A ty postavy vám přirostou k srdci, nutně si k nim musíte vytvořit nějaký vztah (ať už kladný, či negativní, ať už ustálený, či proměnlivý).
V určitých chvílích mi Medvědín připomněl dánský Hon, sice vlastně naruby, ale jednání lidí, vlastně jednání davu bylo velice podobné. Co zmůže jedinec (i pár jedinců) proti kolektivu stmelenému společným posláním? Taková parta je přeci nade vše. A společné úsilí takové party dovede převrátit naruby vše, i pravdu i zločin. Backmanovy knihy jsou jedny z mála, kde mám chuť podtrhávat a kopírovat věty i odstavce, abych si je pamatovala navždy.

18 12.12.2017

Další z "knih roku", které si toto označení nezaslouží, protože pamětí prosviští rychleji než dívka ve vlaku. Zprvu zaujala a jako výchozí námět pro povídku nebo krátkou novelu se mi nápad s ženou, co každý den ráno a večer sleduje a glosuje svět jen skrze okna vlaku, moc líbil. Vlastně by ani nemusel mít kriminální či thrillerové pozadí. Ale tohle začalo rozbředávat už velice záhy. Kdo je vrah, člověka napadne docela brzy, velice záhy mu dojde i motiv a když se pak konečně dostaví to poznání, ještě se v něm autorka dalších mnoho stran hrabe a vysvětluje a vysvětluje, aniž je vůbec potřeba vysvětlovat. Postavy mě moc nebavily, byly mi vlastně úplně jedno, což už samo o sobě není zrovna ideální pro zaujetí příběhem. Za mě nic moc.

18 22.12.2015

Přečetla jsem už před čtyřmi dny, ale nebyla s to hned se k ní vyjádřit a něco smysluplného o ní napsat. A to jsem si zpočátku knihy říkala jakože dobrý, ale že jsou z toho všichni tak hotoví? Jenže ono to graduje, autorka se pod kůži dostává hodně nenápadně, postupně zapíchává jednu malou jehličku za druhou, zprvu to ani necítíte, ale pak je těch jehliček víc a víc a zapichují se stále hlouběji. Nakonec člověk sotva popadne dech, jak se kolem něj příběh jako had obtáčí a přiškrcuje ho.
Kam až může dojít to, když se rodiče svoje ambice snaží naroubovat na dítě, když svoje nedostatky, to, co jim v životě chybí (nebo možná i přebývá), se snaží měnit ne na sobě, ale na potomkovi. Když si rodiče neuvědomují, že jejich dítě může být přece úplně stejné, jako jsou oni (se stejnými nedostatky či touhami), nebo naopak naprosto odlišné. Kam vede bezmezné upnutí se na jedno dítě a opomíjení druhého? V době čtení této knížky mám děti v citlivém věku (10 a 12) a možná někdy mívám pocit, že bych s nimi mohla hýbnout znatelněji, ale po přečtení této knížky si to budu sakra rozmýšlet a ještě víc se soustředit na ně samé. Chvíli jsem přemýšlela, jak knížku nakonec ohodnotím a reálně je to spíš 4 a půl, ale vzhledem k tomu, jak ve mně rezonuje a vrací se mi do myšlenek, je to za 5.

17 08.11.2018

Nejkratší a nejúspornější z knih od de Vigan, které jsem četla. Ovšem neméně silná. Je přímočařejší, bez jakýchkoli kudrlinek se noří do životů několika lidí, předestře jejich osudy, rychle vtáhne přímo do centra dění rozháraných jedinců, které běžné zákruty života mrskly o zem dost prudce. Tím, že se jedná i o životy dětí na pokraji puberty, dostává příběh možná ještě nahořklejší chuť. Delphine de Vigan jako by své věty šmirglem přímo vdrásala do čtenářova mozku. Nenechá je vykouřit, zadřou se na dlouho.

17 30.08.2018

A každé ráno je cesta domů delší a delší a náměstí v jeho mozku menší a menší. Ztrácí se sám sobě a dokud to jde, snaží se hlavně svému vnukovi vysvětlit, co se s ním děje a že už možná nebude takový, jako ho Noah zná. Zatím ještě vzpomínky vyloví, ale ví, že se mu na té udičce budou vzpouzet a čím dál častěji se z vlasce utrhnou. Příběh Fredrika Backmana je snad ještě drobnější než jednohubka, je to spíš slza, kapka, hlt, který je ale silný a stačí na zahnání žízně. Autor opět ukazuje, jak to umí se slovy, jak to umí s pocity a myšlenkami. A představuje lásku ve více podobách, ať už jako vzpomínání dědečka na svou životní lásku, na svou ženu, nebo jako lásku mezi otcem a synem a především dědou a vnukem. "Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidi se smějí."

17 16.04.2018

Ewald Arenz píše přesně tak, jak mi to lahodí, z jeho knih sálá vše, jeho příběhy voní a chutnají, zapojí všechny smysly, nejen oči. Minule mě provedl létem, teď zas podzimem. Podzimním životem na statku, kde můžeme cítit vůni právě vykopaných brambor (a pak je i ochutnat), chuť hrušek, závany postupně se chystající zimy, ale i léta, co pomalu odplouvá. Čtení můžeme pocítit snad i v kostech, které hrdinky při práci cítí.

Myslím, že zasadit Staré odrůdy do podzimu byl skvělý nápad, podzim je přelomové období, které může právě obsahovat oboje z ročních dob, jež ho obklopují, láme se v něm vše a mění se do něčeho zcela odlišného. A to se děje i hlavním hrdinkám příběhu, které se hledají a třeba se v sobě navzájem i najdou. Které si pomáhají, ač jim zprvu nebylo jasné, že by se to mohlo stát. Obě se lámou tím, co bylo, ale zároveň se trochu proměňují tím, co teprve bude. Vlastně i skvělé, že vše není řečeno, že nás autor nechá přemýšlet a možná i trochu vymýšlet. A to, jak píše pro všechny smysly, tím si mě prostě na celé čáře získal.

16 18.12.2023

Vynikající a doporučeníhodné. Přesně kniha pro mě. Jak já miluju magický realismus. Jak já miluju rozmáchlé příběhy napříč delší dobou. Které jsou plné působivých situací a zajímavých lidí. Jak já miluju Šepot včel! Fakt mě sebral, tento román člověk velmi prožívá, neboť je plný emocí, ale i dojmů a vjemů.
Spolu s hrdiny mi občas byla zima, občas jsem si užívala sluníčka, vše prostoupila vůně pomerančů a bzukot včel. Usmívala jsem se, ale i ronila slzy. Bylo mi těžko a smutno a pak zase veselo. Užívala si klukovin s Franciskem juniorem, fandila jeho tátovi, který byl smělý, chytrý a spravedlivý, měla chuť obejmout jeho skvělou maminku. A jako všichni jsem milovala Simonopia, toho nádherného věrného kluka. Jak ráda bych si sedla vedle něj a chůvy Rejy a koukala na hory.
Většinou nestíhám číst knihy i podruhé, ale doufám, že s Šepotem včel to jednou udělám a vrátím se to světa, který Sofía Segovia vystavěla na reálných základech a obalila je magičnem sladkým jako med.

16 08.03.2022

Velmi hutné čtení. Nebyla jsem s to dát to naráz. Kdykoli čtu něco o Severní Koreji, vůbec mi nedotéká, jak je pořád ještě něco takového možné. Byla bych raději, kdybych v tomto případě četla beletrii, ne literaturu faktu. Nicméně výborný počin a autorce tleskám. Podařilo se jí skvěle vybalancovat jedenotlivé rozhovory, přistupovat ke všem zpovídaným nezaujatě, pouze novinářsky, a jejich svědectví jen předat dál, čtenáři. Skvělá je vyváženost jednotlivých aktérů, různé zázemí, různý věk, různá doba, kdy v Koreji žili...

16 13.09.2021

Nesbø je pěknej sadista, tentokrát mi už bylo Harryho ale opravdu líto. Prostě se v tom zase musí vymáchat a komplet celý, maximálně mu zůstane kuřácká trubička jako baronu von Kratzmarovi, díky níž se tím bahnem nezalkne, ale pomůže mu zase přežít. Nůž Jo Nesba je pořádně nabroušený, zařízne se do čtenáře jako do neprorostlého kousku masa a jedním rychlým tahem provede zkušený řez. Je napínavý, rychlý, čtivý - jako vždy. Tentokrát "jednodušší" případ bez politikaření a zbytečných odboček. Přímý a řízný. 4 a půl.

16 31.10.2019