bosorka
komentáře u knih
Přístav
Magdaléna Rejžková
Pro rádio Wave velmi příjemně načetla Pavla Gajdošíková. Ale to je asi jen jeden z plusů této knihy. Vlastně netuším, co nám autorka chtěla říct. Je to takové klasické poplakávání nad problémy současného světa, nadhozeno několik témat k zamyšlení. Ale vlastně právě jen nadhozeno stylem: Helejte, co se teď děje, líbí se vám to, a jestli ne, jak jak se k tomu postavíte? Žádná nabídka řešení, větší rozpracování do hloubky, jen pouhé konstatování. K tomu samotný příběh je absolutně nijaký, moc odnikud nikam nevede, jen tak nějak je. Nestrhne, postavy jsou nezajímavé. Škoda, atmosféra života v jiném místě, v přístavu, kdy hrdinka je obklopena místními lidmi s prostředím sžitými, by mohla být parádní a dalo by se s ní rozehrát leccos. Bohužel se tak nestalo. Mimochodem, nejpovedenější ze všeho mi přišel skoro všeříkající epilog.
Kočovný biograf pana Saita
Annette Bjergfeldt
Dvě knihy od Annette Bjergfeldt a rázem je má oblíbená autorka a už se nesmírně těším na cokoli dalšího od ní. Jak mě uchvátila Kodaňská píseň písní, tak Kočovný biograf pana Saita se jí okamžitě zařadil po bok. Jak já se do světa Fabioly, Lity a Oony zamilovala. To byla úplná lahoda číst. Připadalo mi, že kteroukoli denní dobu jsem se zakousla do příběhu, jako bych ochutnávala delikatesy z celého světa. Tahle knížka je pocta zvuku, pocta melodii i pocta filmu jako takovému. Tak jsem se do pocitů Oony vžila, že mi připadalo, že všechny ty krásné zvuky slyším a vnímám i já a koneckonců začala jsem víc naslouchat i v reálu.
Byla to skvělá jízda s příchutí magického realismu a já zase brečela i se usmívala a všichni mi tam tak přirostli k srdci, že jsem je těžko opouštěla.
Papírák
Billy O’Callaghan
Nakonec musím dát za pět. A to především za to, jak autor krásně píše. Jeho literární schopnosti mě chytly už u románu Náš Coney Island a zatím mě nezklamal. S větami si pohrává a hýčká je, váží každé slovo a každé sedí jak ulité. Je mistrem atmosféry a především mistrem v zachycování běžných okamžiků - tak plasticky, že si připadáte součástí knihy. Dokáže přenést na místo a do různých časů, jste tak součástí napjaté doby předválečné ve Vídni, jste divákem na fotbalových zápasech, cítíte ve vlasech sůl, která se tam zachytila cestou do dalekého Irska, vnímáte těžkou práci v docích. Vnímáte lásku, tu velikou, která právě začíná, ale i tu, která už nějakou dobu plyne.
Billy O´Callaghan je báječný spisovatel, jeden z těch, který by si zasloužil, aby se četl nahlas po kavárnách i parcích, případně doma v křesle vašim nejbližším.
A pro nás ještě malinká nadstavba v postavě Sindelara, který se v naší zemi sice moc dlouho nezdržel, ale ty kořeny tam prostě jsou.
Železný plamen
Rebecca Yarros
Bála jsem se, aby po prvním díle pokračování uplně neztratilo švih, což se nestalo. Sice autorka jede klasickým stylem, mustr už mnohokrát použitý (ono málokteré fantasy je zcela originální a překvapivé), ale pokud si člověk potřebuje odfrknout, je tahle série poměrně ideální. I když popravdě, krátila bych. Některé scény jsou zbytečně natahované a kniha nezačne být kvalitnější s kvantitou, což je poměrně častý nešvar autorů, kteří se pustí do sérií. Pero se jim většinou tak trochu splaší. Vlastně mě víc bavila první část knihy do určitého zlomu, to to svištělo jedna báseň, pak už slabší.
Ale ano, další díl si i já přečtu ráda.
Kde číhá vlk
Ajelet Gundar-Gošen
Krásný styl psaní, doslova jsem si užívala každou větu. Autorka předkládá zásadní témata, ta velká - rasismus, antisemitismus, i ta menší, kterou je hlavně nekonečná mateřská láska. I když, co je větší a co menší? Mateřská láska je všeobjímající, láska k dítěti a bezbřehá důvěra v něj je to, co Lilach žene dál. Někdy jsem si až říkala, jestli to nepřeháněla, ale na druhé straně sama bych se pro své děti asi rozkrájela. I když i pochyby jsou a s těmi je někdy složité bojovat. S těmi velkými i s těmi menšími.
Moje studená válka
René Benda
Četlo se to výborně, i přesto, že autorův jazyk není nijak pestrý. Vlastně to bylo spíš takové vyprávění, které by klidně mohlo probíhat ústní formou. Nicméně děj měl spád a a k hltání příběhu možná přispěla i určitá nostalgie, vzpomínka na osmdesátky za železnou oponou + vlastní mládí trávené poflakováním se s kámoši a zkoušením, jak co nejvíc věcí tak nějak zazdít. (Jsem tedy trochu mladší než vypravěč, v 80. letech jsem byla na základce, nicméně plechovky, bony, tuzex, snění o voňavém západu si pamatuji velmi plasticky. To poflakování probíhalo i v následných devadesátých, i když těch už velice volnějších.)
Část, kdy Tomi emigruje, byla docela napínavá a bavila mě moc. Prostřihy na Samuela, žijícího v New Yorku už míň, to bylo zbytečně natahované. V poslední třetině mi navíc některé věci přišly trochu přestřelené, někteří už tu to zmiňovaly (např. přerod stbáka, odchod dětí s tatínkem od mámy, aniž by to nějak zásadněji řešily ony, a z náznaků i maminka atd...). A ještě jedna věc, přerod hrdiny, který mi na začátku byl velmi sympatický a pak byl naopak místy fakt na ránu.
Nicméně musím říct, že potěšila taková ta poměrně syrová autentičnost a obecně čtivost.
Smrt před úsvitem
Robert R. McCammon
Krása. Tohle se četlo jedna báseň. Román jak víno, parádně popsané události kluka na prahu dospívání. Se všemi trably a zážitky, které k tomuto věku patří. A s notnou dávkou fantazie. Neřadila bych mezi horory, cítím tu spíš závan magické reality a fantaskna. Autorovi určitě do pera zabrnkala i autobiografická múza. A je na čtenáři, čemu bude věřit a o čem bude mít jasno, že byla jen autorova licence (resp. Coryho báječná velkolepá představivost). Parádní fugury, od Coryho kámošů, rodičů, přes Dámu (ta je úžasná), Vernona a další postavy i postavičky, které zalidňují městečko Zephyr v Alabamě - tehdy v 60. letech. K tomu opice a triceratops, Beach Boys, klan, místní mafie i trable s učitelkou nebo nepříjemnými staršími spolužáky. A samozřejmě Raketa!
Šantaram
Gregory David Roberts
Posloucháno jako audiokniha. Hodně jsem přemýšlela, jestli dát 4 nebo 3, poslední část mě spíš táhla k té trojce, ale nakonec 3,5. A na tom, že jsem to doposlouchala až do konce, má veliký podíl Jan Vondráček, který Šantaram naprosto geniálně načetl. Za to a vůbec režijí zpracování velmi tleskám.
Jinak samotná kniha má velký problém v tom, že je zbytečně natahovaná, ke konci už jsem vysloveně s nadějí několikrát čekala konec, ale autor bohužel včas skončit nedokázal. První polovina knihy mě bavila velmi, vtáhla, nejvíc jsem si zamilovala Prabhákara. Seznamování Lina s Bombají a jejími obyvateli byla asi nejzajímavější. Jinak mě teda strašně iritiovaly ty filosofické rozmluvy, knize dost ubíraly na čtivosti, zbytečně nabourávaly strukturu a rozbíjely děj.
Pusťte světlo do tmavého večera
Jan Kholl
Podle anotace jsem čekala něco úplně jiného, například bych opravdu neřekla, že víkend na chatě byl nějakým obřím motýlím křídlem. Pak taky jsem daleko víc čekala přímo od toho víkendu, že bude lépe rozehraný, ale skončil pomalu dřív, než začal. Nu což, čekala jsem, co bude dál, ale vlastně nezaujalo, příběh plochý, klouzající po povrchu. K sepsání komentáře jsem se dostala až po 14 dnech a vlastně už si to skoro nepamatuju, což není moc dobrá vizitka. Jediné, co mi utkvělo, že ani jedna z postav mi nebyla sympatická.
Jako v nebi, tak i na zemi
Davide Enia
Několik generací boxerů na přeskáčku vyprávějících své životní osudy. Bylo potřeba dávat pozor, kdo je zrovna hlavním hrdinou a v které době se nacházíme, neboť v knížce to nebylo zcela jasně graficky dělené, ale nakonec to vůbec nevadilo. Jak jsem se do toho stroje chytla, už jsem do jeho ozubených koleček zacvakla přesně tak, aby příběh nikde nedrhl. Básník, Paladin, Rosario, Umbertino, každý tu má nějakou roli, každý ve svém ringu, každý bojovník. Na pozadí jejich životů bomby, co mají tendenci se vracet. A ženy, které jim stojí po boku či za zády. Román mě bavil a několikrát rozesmál (za což vděčím především Umbertinovi), zároveň mi ale párkrát ukápla i slza. 4 a půl
Fosilie
Michal Kašpárek
Na to, že je inzerována jako román, mi kniha připadala dost plytká. Chybí v podstatě děj, jde jen o rozepře a názory mezi jednotlivými generacemi a čtenář tak může váhat, ke komu se přikloní. Já bych si od každého vzala něco a možná právě o tom to má být. Nicméně spíš zklamání, čekala jsem něco jiného. A obávám se, že za pár týdnů už si vůbec nevzpomenu, že jsem ji četla.
Ignis fatuus
Petra Klabouchová
Tohle bylo velmi mrazivé až mrazivě nepříjemné čtení. Což myslím v dobrém slova smyslu ovšem, neboť k tomuto žánru přesně takové pocity z čtení patří. Zprvu mi chvilku trvalo se začíst, ale jak jsem se chytla, už jsem knížku nepustila z ruky. Napínavé čtení, kdy některé z okamžiků můžou být velmi slušnou noční můrou. Petra Klabouchová znovu ukázala, jak atmosféricky psát umí. Její jazyk krásně plyne, přitom je poetický, až skoro hladí po duši. 4,4
PS: Materiály k šumavským "záhadám" mě bavily. A krásná obálka, musím ještě napsat.
Mlsoun. Kniha třetí
Jeff Lemire
Po třetím díle dávám 10! Byla to parádní, drsná, jímavá jízda.
S Gretou si nic nezačínej
Susanne Abel
Kniha, která mi přinesla nová poznání, takové knížky mám moc ráda. Takové ty, které mě přimějí zjišťovat po jejich přečtení víc. O holokaustu i z války jsem četla románů dost, o tom, jaké to bylo pro Němce po válce, nikdy. Takže i proto pro mě tenhle příběh byl zajímavý. A pak plán brown babies, o tom jsem netušila vůbec nic. Příběh Grety za mlada byl velmi zajímavý. Tom mě občas trochu štval a konec mi taky moc nesedl. Ale četlo se to fajn.
Písečný muž
Lars Kepler
Můj první Kepler a velmi velkou náhodou. Když jsem na letišti zjistila, že jsem si doma zapomněla čtečku, byla jsem odkázaná na velmi útlou nabídku knih. Po Písečném muži jsem sáhla na základě hodnocení z Databáze knih. Snad nevadilo, že jedu sérii až od 4. dílu, leccos člověku docvakne a šlo především o samotný případ. Děj letí slušně, hodně se na tom podílejí krátké kapitoly a takový úsporný styl. Víc mě bavilo samotné rozkrývání než závěrěčné rozrytí a akční scény. Hodně se mi líbily pasáže v psychiatrické léčebně, to bylo brutálně mrazivé. 70 %
Čtvrté křídlo
Rebecca Yarros
Ano, Čtvrté křídlo není třeskutě originální, spousta zápletek, které v něm najdeme, jsme četli v různých obměnách už mnohokrát. Charaktery nám také kolikrát připadají povědomé. Nicméně mi to vlastně až tak nevadilo, Čtvrté křídlo je ideální četba na dovolenou, kdy se nechce nad ničím moc dumat a přemýšlet. Ač jsem vcelku dobře uhodla, co se občas bude dít, musím říct, že minimálně 2x se dostavilo i překvapení a konec mě navnadil na další díl. Za mě standard, ale velmi slušně čtivý.
Možná
Morris Gleitzman
Tuhle sérii prostě miluju, je tak lidská a silná. A Felix je prostě úžasnej kluk, u něhož by mi bylo ctí se s ním znát.
Krajina roztavených zvonů
Jan Štifter
Můj oblíbený Jan Štifter, jeho jazyk fakt miluju. Slova a věty doslova hýčká, je to napsáno opět nádherně. Jednotlivé příběhy několika generací napříč dvěma stoletími jsou každý pojatý trochu jinak, ale všechny mají společné pohnuté osudy, které se napříč věky vinou jako kořeny. Nejsilnější mi přišel příběh z cholerové epidemie, nejslabší pak poslední z budoucnosti, nějak mi moc neladil s ostatními. I kvůli tomu dávám jen 4 a půl *
Vděčnost
Oliver Sacks
Kratičká knížka, vzpomínky a myšlenky neurologa na sklonku života. Bilancování, ale ne smutné. Krásná oslava života.
Mlsoun. Kniha druhá
Jeff Lemire
Ty bláho, Mlsoun fakt bere dech. Jeff Lemire mě stále a dokola dostává. Nejen napínavým příběhem, ale veškerými emocemi, které do nich vkládá a které na mě skáčí jak blechy, co se pak přicucnou. A tou mnohovrstevnatou kresbou. A flashbacky, kdy každá z postav má svůj speciální styl. Je to sžíravé, dojemné, smutné, chvílemi beznadějné. Ale nádherné.
