bosorka
komentáře u knih
Slib
Sharon J. Bolton
Sharon J. Bolton nezklamala. Zase tu bylo její parádní stavění atmosféry, kdy se dlouhou dobu rádoby nic neděje, ale malinkými rozkmity nakonec přivodí velké otřesy. Zase umí rozbouřit emoce, člověkem to až zmítá naštváním nad tou nespravedlností. Některé z hlavních postav by i propleskl. ŠKoda toho rychle a vlastně fádně utnutého (a ne zcela dokonale vysvětleného) konce.
Trieste Centrale
Jaroslav Rudiš
Pěkné, pěkné... Jednohubka, která je takovým milým doplňkem k Winterbergově poslední cestě. Nevadilo by mi takových "doplňků" číst víc. Je tam vše, záchvaty historie, tratě, nádraží, vlaky i pivo, různé nehezké mrtvoly.
Plus krásné kresby.
Přitažlivost pádu
Noel O'Regan
Atmosféricky vypodobněný kus irské země, je velmi znát, že k němu je autor pevně připoután. Přitažlivost pádu se čte dobře, ač jde o téma velmi těžké a neveselé. Sebeobětování až skoro do sebezničení, rodina, vztahy obecně, vina a výčitky, neschopnost utéct. Jsem velmi zvědavá na další autorovu knihu. A asi se potřebuji podívat do Irska, do Kerry.
Dům v blankytně modrém moři
TJ Klune (p)
Prostě krása. Taková pohádka pro dospělé, vlastně celou dobu víme nebo tušíme, kudy se bude příběh ubírat, ale ničemu to nevadí. Bylo to tak nádherně lidské. Bylo to tak nádherně magické. Kniha je o předsudcích, o tom, že nelze soudit jen podle skořápky, o tom, že každý má právo tu být a má právo dostávat lásku. Je plná lidskosti, porozumění a nutnosti respektu. Vlastně by si ji měl přečíst kdekdo.
Postavy fakt přirostou k srdci. Lucy je božan (což v jeho případě zní fakt střeleně), Talia má nej humor a klidně bych se od ní nechala zakopat, od Phee proměnit ve strom, od Chaunceyho vybalit všechny kufry světa, Theodorovi bych zas dala všechny knoflíky světa a Sala bych opatrně obejmula, kdyby chtěl. A do Arthura bych se zamilovala i já (i když by mi to bylo asi prd platný).
Krásná obálka.
Pravidla hry
Neal Shusterman
Smrtkovou sérii nedoběhlo, ale musím říct, že mi to i tak přišlo velmi slušné shustermanovské čtení. Byl to zase on se svým svižným jazykem, se svým tepáním do důležitých problémů ovšem YA formou. Tentokrát trochu jinak, cestování mezi alternativními realitami, které vždy dokážou připravit hlavnímu hrdinovi téma, nad kterým si bude trochu drbat hlavu. Když se totiž dostane do trochu jiného světa, než na jaký je zvyklý, nebo do trochu jiné vlastní kůže. Kniha je o (ne)toleranci, o věcech, které už nám připadají běžné, ale co by bylo, kdyby v jiné realitě tak úplně běžné nebyly. Četlo se to velmi svižně, vlastně jsem si ani trochu nedovedla představit, jak toto ukončit, no a že to bylo velmi razantní ukončení.
Omylem jsem rozšlápl černou kočku
Filip Zawada
Zprvu jsem byla nadšená, zajímavě pojatý příběh, který vypráví desetiletý sirotek, co má fakt neotřelé pohledy na život a tak vůbec. Celé se to nese v černohořkém humoru, akorát to má jeden háček - jak se příběh vlastně nikam neubírá, jen čteme jednotlivé výkřiky a názory (vlastně to ani nejsou jednotlivé třeba nějak ukončené příběhy), tak to po nějaké době přestane odsýpat a vlastně mě napadlo, že to mohlo být kratší. Což u tak krátké knížky mluví za sebe. Škoda, možná stačilo nějaké pojítko, které by jednotlivosti slepilo a vedlo odněkud někam. Jo ale musím pochválit skvělé grafické zpracování. 3 a půl.
Uvidíme se v srpnu
Gabriel García Márquez
Můj milovaný Gabo. Jeho příběhy mě provází už pěkně dlouho. Ani nevím, kdy jsem poprvé četla jeho knihu, ale asi to bylo někdy na gymplu v minulém století. Ovšem vím velmi dobře, že to byla Kronika ohlášené smrti a že si mě získal už napořád. Jeho magický realismus mě nepřestával uchvacovat. Takže tato posmrtně vydaná kniha byla pro mě prostě povinností. Nevěděla jsem co čekat a trochu se i bála, ale ukázalo se že zbytečně. Jasně, tato útlá novelka nedosahuje na jeho největší díla, nicméně jsem dostala přenádherně napsaný ucelený příběh. V kontextu Márquezovy tvorby by se možná mohl zdát až prostý, ale za tím jednoduchým příběhem se toho ve skutečnosti skrývá poměrně dost, je živoucí a plynoucí. Krásná pocta autorovi a díky jeho synům, že tuhle knížečku nechali vyjít.
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Nelze jinak než za 5 hvězd. S přihlédnutím k celé sérii bych jich dala ještě více, kdyby to šlo. Karin Lednická vydala dílo svého života, za mě veledílo, které napříč mnoha desetiletími přibližuje život horníků a jejich rodin se všemi útrapami a nástrahami doby. Provádí tak čtenáře zdánlivě obyčejnými životy vybraných postav, které ovšem nabila osudy silnými a zapamatováníhodnými. Zpětně si říkám, že škoda, že jsem nečetla za sebou už jako trilogii, ale do budoucna mi vlastně nic nebrání to udělat a myslím, že Šikmý kostel opravdu bude z těch děl, ke kterým se jednou vrátím.
Poslední díl začíná těsně po válce a pokračuje dalších 15 let, které nakonec nebyly o nic míň těžké než ty válečné roky. Každou ze svých postav obdařila autorka zapamatovatelnou letorou a názory, s kterými jsme mohli i nemuseli souhlasit. Nicméně postavy nebyly černoblíé, vyvíjely se, byly lidské se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. K tomu do knih zapracovala i reálné postavy, jejichž osudy možná o to víc drásají srdce. Když jsem poslední díl Šikmého kostela zavřela, bylo mi až smutno, že nepokračuje dál. Říkala jsem si, že chápu zaměření na některé z postav, jinak by román musel nabobtnat, ale zároveň mi proběhlo hlavou, že by mohl mít mnoho spin-offů, které by se daly číst dál a dál.
Mlsoun. Kniha první
Jeff Lemire
Jeff Lemire si mě už získal dávno a s příběhem Guse a Jepperda to pokračuje. Fascinuje mě jeho kresba, která místy umí být strohá, nicméně všeříkající. Příběh asi není úplně originální, občas mám dojem, že něco podobného už jsem četla/viděla, holt postapo. Nicméně mě vzal za srdce od prvních okamžiků, je zvláštně posmutnělý, až místy beznadějný, ale zároveň jako by nutil chytnout se aspoň stébélka.
Selekce
Greg Rucka
Na začátku trošku rozstřelené, hůř jsem se orientovala, ale nezklamalo, zvlášť pak druhá půlka je dobrá a navnadí na další čtení. Skvělá kresba.
Topoly berlínské
Anne Birkefeldt Ragde
Hutný román ze severu, plný pachů a špíny, těžký tak, jak těžce odlepujete holinku zapadlou do bláta. A stejně jako bláto vcucává gumáky, kniha Topoly berlínské čtenáře pohlcuje a nechce je z toho zmaru úplně pustit. Nicméně byla jsem velmi ráda, když se v ději zjevil "pozlátkový" Erlend s v podstatě obyčejnou Torun, ti do příběhu vnesli přeci jen trochu světla a barev. Jinak byl zbarvený do listopadova, té doby, kdy už opadalo listí - stejně tak byl chladný, zalézal až pod kůži. Jen tedy ten konec byl malinko přitažený za vlasy. A pokračování bych samozřejmě brala taky, ale vypadá to, že se budeme muset pustit do čtení v jiném jazyce.
Chlapec na dřevěné bedně
Leon Leyson
Jedna z těch knih, kterou slupnete jako jednohubku, nebo možná v tomto případě jako slupku od brambor nalezenou na zemi. Jedna z těch knih, kde samotný příběh převálcuje formu už tím, jaký je, tím, že víme, že je reálný. Myslím, že příběh Schindlerových Židů dojal kdekoho, k čemuž přispěl samozřejmě Spielbergův úžasný film. A ten pohled z druhé strany, někoho, kdo tento příběh doopravdy žil (i když nevím, jestli se tomu dá říct žití, spíše z posledních sil přežíval), tomu dodává ještě větší dojemnosti a jakési opravdovosti. Navíc, když ty osudy se týkají malého a posléze mladého chlapce. Neuvěřitelné, co museli lidé tehdy vydržet. Jak autor sám poznamenává ke konci knihy, o tom, co zažívali, dlouho nemluvil, protože nikdo se nedokázal vžít do jejich kůže, nikdo to vlastně nemohl pochopit. Nakonec ale dobře, že se o osudu svém a svých blízkých rozhovořil, neboť je to velmi silné. Fascinující, jak kolikrát stačila malilinká náhoda, která naklonila žití tím nepatrným směrem, ale směrem záchranným. Styl knihy je prostě vyprávění, plyne v čase, nemá velké literární ambice, ale v někteých případech to ani není třeba.
Žít rychle
Brigitte Giraud
Útlá kniha, která by mohla být jedním z témat pro letošní čtenářskou výzvu, kdyby... Kdyby všechna svá kdyby měla v názvu, což nemá, ač těch kdyby má velmi mnoho.
Knížka je výpovědí ženy, která se po letech stále vyrovnává s manželovou předčasnou smrtí. Většina z nás se nejspíš občas v životě zastavila na některém rozcestí a zamýšlela se, jak by to asi bylo, jak by to asi bylo, kdyby tenkrát shoda náhod, jiné rozhodnutí, cokoliv vychýlilo cestu úplně jiným směrem, než kterou ve skutečnosti šla. Stejně se zamýšlí i autorka, co by mohlo pozměnit směr, který kdysi zapříčinil obrovskou ztrátu. Sama nejspíš ví, že nic, ale pomocí nich se nejspíš vypisuje z bolesti, kterou zažívala a jistě ji zcela neopustí nikdy.
Psáno krásným jazykem, je to smutné a emocionální, vzhledem k tomu, že víme, jak to celé dopadne, tak mírně beznadějné, i když naděje je i to, že člověk nakonec může i s obřím balvanem v srdci žít dál plnohodnotně. I kdyby cokoli...
Démon ze sídliště
Iva Hadj Moussa
Zpracování Českého rozhlasu bylo velmi povedené, hlas Vojtěcha Hrabáka sedl jako ulitý. Je to poměrně kratochvilná kniha, ač místy působí až nihilisticky. Nicméně příběh vyprávěný šestnáctiletým Šimonem mluvou vcelku typickou pro adolescentní mládež, je vyprávěný tak jako zlehka, nepouští se do nějakých větších odboček či krkolomností. Tak jsme seznámeni s každodenním životem současné mládeže, se všemi trápeními i třeba první velkou láskou. Nevyhýbá se jim ani smrt. Přitom jim probíhají hlavou existenciální pohnutky, zamýšlejí se nad smrtí, životem a jeho smyslu tak, jak je pro jejich vrstevníky často běžné.
Příběh by možná ale mohl být trochu hlubší, některé věci vyzní do ztracena, chyběl mi větší tah na bránu, něco emocionálnějšího, a třeba i rozvinutý příběh kdysi zesnulé dívky.
Zahrada mrtvých duší
Lukáš Boček
Kniha, u níž velmi záhy zjistíte, kam se bude ubírat. A pak čtete, protože si říkáte, co kdyby to nebylo tak přímočaře jasné, co když to nakonec bude jinak, než si celou dobu myslíme. Jenže není. Tak pak čteme a sledujeme jen to, jak se k rodinnému tajemství propracovávají pomalu ale jistě jednotliví zúčastnění. A možná nám to připadá zbytečně natahované. A místy vlastně poměrně nepravděpodobné chování jednotlivých postav (zvlášť tedy Šárčino).
Jak už někteří poznamenali, podobná témata máme poslední dobou servírovaná jak oblíbené jídlo v hospodách, takový smažák české literatury. A musím říct, že když jsem se v příběhu dostala velmi záhy k místu, kde mi začlo svítat, kam půjde dál, ztratila jsem chuť. Stejně, jako jsem už přejedená smažáku, tak se mi ani tady nechtělo pokračovat.
K pokračování mě přiměl vytříbený autorův styl, píše pěkně, slušně pojal jednotlivé osoby, kterým všem třem dal do vínku typický jazyk a styl. Zároveň je to z jeho strany jakási pocta klasické literatuře, kdy smeká před velkými literárními díly a stejně jako táta pro Šárku udělal především to, že ji naučil milovat knihy, se možná i Boček snaží o totéž pro své čtenáře ( i když s Psohlavci by mě fakt asi nepřesvědčil).
Lenochod Jimmy & jeho backup band
Pavel Bareš
Budu opakovat trochu předřečníky, když zmíním, že by "Lenochod" nejspíš obstál i bez fantasy zápletky, která se navíc objeví až poměrně pozdě, takže kdo neví, toho může překvapit možná i nepříjemně. Nevadila mi zas tak moc, i když jedna část je tam možná až zbytečně natahovaná, trošku jsem v ní přeskakovala. Což je poměrně paradoxní, protože jsem si doma pochvalovala, jak dobře se Lenochod čte, i když můžeme mít zprvu dojem, že se v něm nic neděje. Pak když byla akce, přeskakovala jsem.
Nicméně i přes tyto drobné výtky musím říct, že se to skvěle četlo, charaktery byly pěkně vystavěné, je to napsáno takovým lehkým perem. Do toho až britský humor, který mi sedl do neustálé představy, že čtu zahraničního autora. Zábavná skoro oddechovka (i když i tu najdeme dosti závažné téma). Jen tak dál, Pavle Bareši, a klidně příště bez fantasy příkras, ten čistý příběh byl skvělý.
Trainspotting
Irvine Welsh
Čtyřka za knihu, ale pětka za zpracování Českého rozhlasu. To bylo výborný. Musím tu přiznat, že jsem jedna z mála, co úplně neskákala nadšením z filmu. Možná proto, že jsem ho tehdy viděla později než okolí a měla ho doslova přežvýkaný nespočetněkrát dokola. A očekávání se pak minulo s viděným. Možná to, jak na sebe navazovaly jednotlivé obrazy, možná ten jeden zlom tam... No prostě mi to tak úplně nesedlo.
Nicméně mě velmi překvapilo, jak moc mě vtáhla audioverze. To byla jedna velká jízda, skvěle namluveno, mělo to spád a to i přesto, že jsou to vlastně takové střípky příběhů. Skvěle režijně uchopeno, vše doprovázel na míru ušitý soundtrack, který ač vycházel z toho origo filmového, přece jen se někdy lišil. Je to místy hnusný, místy úsměvný, místy smutný. Ale v knize mi to přijde nějak lépe namixované než ve filmu, kdo to na mě působilo jako ejchuchu a pak prudký pád. Tady se to míchalo tak nějak rovnoměrně. Člověk by možná mohl mít malinko zmatek v postavách, ale mně ta kombinace střídání vypravěčů nevadila, ve skutečnosti bylo jedno kdo, důležité bylo co.
Jednoho krásného dne
Šemi Zarhin
Jedna z těch knih, kdy se těšíte na každou chvilku, když se budete moci znovu začíst. Jedna z těch knih, které ve skutečnosti dočíst nechcete, protože už dopředu víte, že se vám po ní bude stýskat. Jedna z těch, která by mohla být nekonečná. Plná vjemů, cítila jsem při jejím čtení úmorné horko, všeberoucí vítr, cítila jsem vůně, linoucí se z Ruchaminy kuchyně. Krom slz mi taky párkrát skoro vytekla i slina, jaké jsem měla při čtení chutě. Byl to román plný úplně všeho. Lásky, přátelství, žití, i historie na pozadí.
PS: Možná ještě malilinko přidat na redakci, občas tam byly zbytečné překlepy.
Život nečeká
Marco Balzano
Strhující příběh, který se zaryje nehty a nepustí. Místy až drásá. Psaný mluvou kluka z italského jihu, který emigroval na sever za lepším životem. A že si za ním šel poměrně tvrdohlavě. Při zpětném ohlížení se za svým životem ovšem vyvstávaly otázky. Nebyl nakonec zajímavější ten život předtím, než se uchytil? Ač protkaný neskutečnou chudobou, bylo za čím jít, mít nějaký sen a cíl. Jenže co pak, když ho dosáhne?
Líbil se mi náhled hlavního hrdiny na sebe samotného, na své chyby a nedostatky, kterých si byl velmi dobře vědom, ale neuměl být jiný. Bylo mi smutno za něj, kterému nakonec možná bylo lépe ve vězení než venku. Přála jsem mu, aby zase našel nějaký ten cíl, co za ním tvrdohlavě půjde a možná si tak přijde méně starý.
Jinak tedy pro nás stále skoro neuvěřitelné, že v tak nedávné minulosti ne tak daleko od nás byla tak šílená chudoba.
Lid nomádů
Anna Saavedra
Anna Saavedra disponuje moc pěkným jazykem, semtam jsem byla nadšená a měla si chuť některé věty podtrhávat, Zároveň mě zaujalo téma samotné, tedy nomádství, příběhy lidí, co se zastaví ve své pouti světem, jen když potřebují nabrat dech, resp. vydělat na cestu další. Ti, kteří před něčím utíkají, ti, kteří něco hledají, ti, co prostě jen nevydrží stát. Jsou různí s různým zázemím, s různými cíly. A ti všichni se střetávají v knížce Lid nomádů.
Chvílemi román vypadá rozříštěně, ale nakonec se vše potká v jednom bodu. Nicméně i tak mě trochu mrzelo, že některé z příběhů působily tak nějak do vytracena, chybělo mi větší zakotvení, občasné přeskoky odváděly pozornost až příliš. 3,5*
