bosorka komentáře u knih
Zapomeňte na neděli je prvotina od Valerie Perrin, která se k nám dostala až po úspěšné knize Vyměnit vodu květinám. Takže je možná malinko patrné, že se v tomto příběhu autorka teprve nějak "vypisovala", nicméně její rukopis už tady získává pevné kontury. Zapomeňte na neděli je hlavně o příbězích a o naslouchání. Což autorka dobře umí. A jestli my budeme naslouchat jí, dostaneme řádnou porci lásky, ale i zrady, kus naděje a mnohé ztráty. Dostaneme příběhy staré, kterým hlavní hrdinka Justine naslouchá, ale i ty nové, které sama prožívá (nebo spíše rozkrývá). Dostaneme toho hodně a hlavně jistotu, že Valerie Perrin je výborná spisovatelka, co to umí s jazykem. Její zvláštně sekané věty mi opět přirostly k srdci.
Potřebovala jsem něco klidnějšího, co se se jednak dobře čte, ale zároveň i pobaví. A ono takových knížek vlastně zase není tolik na výběr, všude spíše různá dramata. Proto mě knížka sebraných příběhů ze života mezi indiány fakt potěšila. Je to lehké (v tom nejlepším slova smyslu), vtipné, ale i zajímavé z hlediska poznání - pro Středoevropana. Ono většinou knihy, které popisují život v jiných krajích, pobaví, nicméně i tak potřebují mít v sobě i tu šťávu, co nejen bublá, ale z které nakonec vznikne skvělý pokrm. Plný chuti, který nasytí i zahřeje. A ten Danka Štoflová navařila fakt výborně.
Velké léto je takové to léto, které se vám navěky zaryje a vždy zůstane jedinečné. Proto, že jste v něm prožili něco výjimečného, nebo to tehdy bylo nějaké to poprvé. A nemusí se zrovna jednat jen o první lásku, ale třeba i starosti, které jsme dříve nepoznali a museli je najednou řešit. Ewald Arenz nádherně popsal jedno takové léto a kdo ví, jestli nebylo právě to jeho jedinečné. Popsal ho s veškerou atmosférou, která k němu patřila, s vůněmi i zvuky léta, které bylo až hmatatelné. Stejně jako hmatatelné bylo zamilování hlavního hrdiny. To překvapení nad láskou, ale i pochyby, vztek na sebe i na okolí. Prožívání přesně takové, jaké v mládí bývá, naprosto na dřeň, nic není polovičaté, prostě se jede naplno, v tom krásném i v tom zlém. Parádní návrat do podobné doby, přiměl mě zavzpomínat a trošku zalitovat, že to na dřeň už tak dobře neumím (nebo vlastně ani nemůžu nebo nemám umět). Fakt krásná knížka, obyčejná i neobyčejná.
Četlo se to jedna báseň, Kyša umí psát tak, že to má spád a příběh ani moc neklopýtá. Akorát tedy ke konci mi přišlo, že občas mohl možná i malinko poklopýtnout, že by ho to trošku zastavilo a nebylo by to tak překotné. Najednou mi přišlo, že mi na konci něco chybí, jako by nebylo vše dořečené. Ale jinak fajn čtení, je znát, že autor je rodák, místa, která popisuje, zná velmi dobře a čtenáři je tak předkládá dost plasticky. Stejně tak některé z příběhů zní velmi autenticky a nejspíš na nich něco pravdy bude. Jak už bylo víckrát řečeno, detektivka byla do příběhu přidána jako takový rámec, ale vlastně to byla spíš jen berlička, kdyby byl příběh vystavěn bez ní, možná by to pro dramatický oblouk i stačilo.
Musela jsem v sobě příběh ještě pár dní zpracovávat. Nečte se úplně jako po másle, člověk si občas musí některé věci ujasňovat, včíst se, pochopit, ale vcelku je Kočka a generál velká síla. Dá se nějak žít s vinou? A co s lidmi dokáže udělat válka? Jaké jsou mé kořeny a mám s nimi žít dál, nebo je zkusit zpřetrhat? Do toho láska ve všech možných podobách. Láska, válka, smrt. Tři témata, která obsáhnou vše. Nakonec dávám 5 hvězdiček, i když není to úplně čistá 5, zprvu jsem místy měla malinko problém se rozjet, ale když přemýšlím zpětně, míň dát nemohu.
Film byl v 90. letech skoro zjevení, byli jsme z něj tehdy docela paf. Knížku jsem ale nikdy nečetla, napravila to až teď při poslechu rozhlasového zpracování, které se velmi povedlo. Poslech byl napínavý, i když člověk věděl, jak to dopadne. Nicméně mě pozitivně překvapilo, jak dokázal být film věrný předloze.
Četlo se to docela dobře, ale přišlo mi to nakonec takové nijaké a ploché. K hlavním hrdinům jsem si neudělala žádný vztah. A ještě ten konec, úplně do vytracena. Linka s autistickým chlapcem mi připadala vlastně zbytečná, protože nic nikam neposunula. A působila na mě hodně uměle naroubovaná. Téma zaniklých obcí na Karvinsku by mohlo být velmi silné, ale bohužel v tomto podání se mě to vůbec nedotklo. Nevím, knížka je průměr, který do pozítří zapomenu. Škoda.
Nakládaná cibulka je prostě skvělá. Každý by měl mít svou kočku. A možná kdekdo by si měl přečíst magický Krámek s fantazií. Pěkná knížka, posmutnělá sice, ale tak, jak to k životu patří. Ukazuje, jak (a jestli to vůbec lze) se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. Uronila jsem několik slz, semtam jsem se i usmála a čtení jsem si užila maximálně.
Poslouchala jsem jako audio hlavně kvůli Pavlu Baťkovi, ale musím říct, že se mi to fakt hodně moc líbilo a budu doporučovat i starším dětem ke čtení. Skvěle napsaný příběh pro děti i jejich rodiče, který nenudí, který rozesmívá i trochu dojímá, ale který není ani za mák patetický. Je to o touhách, které třeba nemusí být naplněny, jak bychom si představovali. Je to o přátelství, o překonávání sebe sama (ve všech směrech), o občasné nespravedlnosti a vzteku, ale plný upřímného boje za něco. A k tomu můj oblíbený baseball. Bavilo mě to tak moc, že si to časem snad pustím ještě jednou.
Pomalejší rozjezd, ale jinak si i druhý díl série Glatz udržel velmi slušnou úroveň, které nahrává především ponurá atmosféra. Autor výborně pracuje s reáliemi dolnoslezského kraje. Nechybí napětí a překvapivé momenty.
Život Edith Piaf by vydal za několik životů, stihla toho za svůj krátký život opravdu mnoho, jak těch pěkných, tak i nehezkých věcí. Životopis je poměrně tradičně zpracovaný, ale pečlivě a citlivě, přinesl mi spoustu nových poznatků o této nevšední šansoniérce. Velké plus bylo poslouchat jako audio, které libozvučně načetla Petra Špalková.
Ideální do letních teplot (zvlášť když z čtení máte pocit, že někde je ještě mnohem tepleji a vy jste vlastně v pohodě). Je to svižné čtení, vtipné, přesně na zklidnění po náročnějších textech. Navíc autentické, kdy autorka dané prožila a ještě to umí i vesele vylíčit. Kapitoly jsou krátké a tak čtení ubíhá jak cesta sledovaná ze sedadla spolujezdce v dodávce divokých hudebníků. (Možná tam tedy už pak bylo až moc exkrementů a jiných tělesných šťáv, ale nedělám si iluze...)
PS: Autorku obdivuju, že to s tou bandou zvládala a neměla častěji chuť o ně něco přerazit :)
PPS: Darko musel být boží (ač tohle přídavné jméno zní v metalovém kontextu nějak trochu nepatřičně tedy).
Kombinace Harryho a Renée mě baví. Jak je tam rozjeto víc případů, má to spád. Harry i jako dědek je prostě miláček. A Renée taky dobrá. Bavilo.
Bylo to vlastně hrozně smutné. Knížka mě uvrhla do melancholické nálady. Jak já Thomasovi fandila, a ono to s ním šlo pořád od desíti k pěti, od pěti k nule a níže. Velmi čtivě napsáno a fascinující je, že knížka (příběh a prostředí) vlastně vůbec nezestárla a je nadčasová. Vypráví o osamění a smutku, které může být zasazené do jakékoli doby a může se týkat pozemšťanů stejně jako mimozemšťanů. Autor se do knihy nejspíš velmi promítl.
Někdy asi taky dost záleží, v jaký okamžik se člověk k té které knize dostane. Nejen v jakém je rozpoložení, nebo třeba i v jakém věku, ale vliv má i to, co dočetl předtím a je tím ovlivněn. Po knize U severní zdi jsem potřebovala něco lehčího a i tak se mi začítalo nějak hůře. A popravdě, i když mám ráda knížky a miluju kočky a tak by to mělo být přesně pro mě, možná jsem už přerostlá. I když pohádky mám ráda, ale tady mi něco chybělo, přišlo mi to takové moc přímočaré a trochu ploché. A hlavní postavy až na kocoura mi nebyly moc sympatické. Nic moc mě netáhlo číst, spíš jen pocit, že už bych chtěla mít dočteno. A to není dobře. Některé okamžiky a myšlenky byly pěkné. A poselství knihy taky. Ale... ale prostě mě to za srdce úplně nevzalo.
V šedých tónech byla moc dobrá kniha, která mě dost nezapomenutelně vzala. A její grafické zpracování za ní nezaostává a důstojně ji doplňuje. Vřele doporučuju. Silné.
Naprosto mě dostala. Stylem takovým, že se mi těžce začítá do jiných knih. A že jsem chtěla raději sáhnout po něčem lehčím, protože tohle byla neskutečná emocionální nálož. Jak už bylo zmíněno, tahle kniha by měla být povinnou literaturou, určitě už pro vyšší střední školy, protože takové věci se nesmějí zapomenout, a že už k tomu bylo pomalu nakročeno. Takhle úzko mi už dlouho nebylo. Byla jsem smutná i naštvaná, emoce mnou fakt zmítaly. A musím říct, že Petra Klabouchová jednak skvěle píše a jednak umí pracovat s prameny. A jsem jí vděčná, že připomíná. Napsala pro mě nezapomenutelnou knihu.
Mimochodem, četla jsem před ní Neviditelné kořeny od Hynka Čapky a je to vcelku náhoda, že se v jeho knize objevily podobné motivy, a proto pro mě nelze nesrovnat. Petra Klabouchová ve svém příběhu zatínala sekeru velmi hluboko, ona i ty kořeny ze země vyrvala, aby se dostala co nejhlouběji, Čapkovy kořeny se jen ploše vinuly po povrchu a rozhodně se tak nezaryly. (Dokonce zpětně u něj i změním bodování.)
Komentář jsem musela po přečtení trochu nechat uzrát. Vlastně jsem si s ním nevěděla rady. A ani s hodnocením. Pomyslná ručička váhy se překlápěla od trojky ke čtyřce a zase zpět. Což o to, knížka se dobře čte, nezastírám, že jsem párkrát i otřela slzu, ale bylo tam pro mě prostě něco, co nedokážu smysluplně popsat, co mi tak nějak vadilo a nedokázalo mě přimknout se ke knížce silněji. Nejspíš jsem po předchozích ohlasech čekala něco víc, víc drásavosti a naléhavosti, ale vlastně to bylo takové snad až příliš uhlazené a hodné. Ano, byly tam i silné a dramatické okamžiky, ale to "červenoknihovní" to u mě trochu převálcovalo. Líbil se mi vhled do baťovského Zlína (i když například kniha Markéty Pilátové S Baťou v džungli mě oslovila víc) i do počátků sametové revoluce, kterou jsem už zažila jako teenager, takže si leccos pamatuju, ale mnohé naopak nevím.
Takže dávám 3,7 s tím, že to nebylo vůbec špatné, ale zase nic, co by mě nějak razantně chytlo za srdce.
Edit: Málokdy měním zpětně bodování, ale tady musím a to kvůli jiné knize, kterou jsem četla poté - U severní zdi od Petry Klabouchové. Je to vcelku náhoda, že se v obou knihách, které vyšly ve stejnou dobu, objevily podobné motivy, a proto pro mě nelze nesrovnat. Ale Petra Klabouchová ve svém příběhu zatínala sekeru velmi hluboko, ona i ty kořeny ze země vyrvala, aby se dostala co nejhlouběji, Čapkovy kořeny se jen ploše vinuly po povrchu a rozhodně se tak nezaryly. Takže ubírám na 3, 4.
PS: A ještě jedna věc, co mi zpětně dochází, i když je možné, že jsem nebyla ke konci zcela pozorný čtenář. Z kraje knihy byl jeden motiv, který se mi zdál docela významný, ale pak vymizel a nic z něj nevyplynulo, což mi přijde zvláštní.
Taková rychloknížka, jednohubka, v níž lze rozpoznat Štifterův styl psaní. Je atmosférický, čtenáře vtáhne přímo do budějovických uliček a do jeho prvorepublikových šantánů.
Petra Klabouchová je pro mě novým objevem, hlavně proto, jakou dokáže vystavět atmosféru. Ta je v Pramenech Vltavy mrazivá, až píchá pod nehty. Autorka skvěle vládne jazykem. Zasazení detektivního příběhu na Šumavu byl skvělý tah, zvlášť když ji nepopisuje úplně růžově, ale ukazuje i z té odvácené strany. K tomu zajímavý vhled do minulosti, o které leckdo vůbec netušil. Trochu rozptyloval případ Kramný, myslím, že autorka mohla klidně vymyslet vlastní případ, nebo najít takový, co by tolik nebil do očí.
Jinak možná malinko překombinované, ale snesitelně. Nejvíc si zapamatuju takovou tu ušmudlanou tíhu a chlad, který ze stránek, životů i míst fučí ze stránek ven. 3,9