bosorka komentáře u knih
Moc dobré, čtrnáctiletý kluk v Irsku v 80. letech, bigotně katolická země x děti jakožto sexuální otroci kněžích. Početná rodina a problémy k tím spojené, "Otec farář" jakožto lék na všechny problémy. První klučičí lásky versus následky, které nejsou zdaleka tak idylické. Knížka rozhodně není procházkou růžovým sadem, ale vypravěč je nesmírně vtipný a trefný. Jeho popisy bych semtam tesala. Trošku mi neseděl závěr knihy a "čakry", to ale nic nemění na tom, že se jedná o velice svěží dílo a Kevina Mahera rozhodně budu sledovat.
Další z řady severských detektivek. Tentokrát relativně nosné téma - zdánlivá sebevražda depresemi trpícího kněze a jeho ženy, uprchlíci z Iráku, neonacisti, žena, kterou někdo oloupí o identitu... a jak to spolu všechno souvisí. Není to úplně špatné, ale přesto spíš průměr. Jedna z tisíce podobných knih. Dočetla jsem a myslím, že za pár dní si už ani nebudu pamatovat. Co mě trošku iritovalo, byl tým vyšetřovatelů, který se choval mnohdy dost nedůvtipně. Jak by měli ve vyšetřování postupovat a co zjišťovat, mě napadalo mnoho stránek před nimi.
Nakonec za čtyři hvězdičky, ale dlouho jsem přemýšela, jestli je dát. Čtyři jsem dala Sněhulákovi a ten je přece jen o něco lepší. Levhart je tak za 3 a půl, ale nedá mi to, Harry Hole mě pořád hodně baví. Levhart se četl dobře, byl napínavý, na druhé straně by mu prokrácení neškodilo. Je trochu překombinovaný a několikero zvratů mu tentokrát spíš škodilo. Navíc, jak už jsem od autora četla tolik knih, krapet jsem jeho styl prohlédla a i tady mě mnohé napadlo dřív, než se to stalo. A asi i kvůli tomu dlouhému "naznačování" - dalo se tam vyzobat, co se asi bude dít, když se člověk hodně zamyslel.
Ale jo, HH je perfektní postava, se všemi svými běsi, kterých se ne a ne zbavit (kdyby se zbavil, byla by to už beztak nuda). Akorát teda začíná být až přespříliš "nesmrtelný", v tom, co všechno přežije, bych krapet ubrala, být autorem.
Líbilo se mi, příběh je čtivý, ač v určitých momentech lehce předvídatelný. Což ovšem ničemu nevadí. Hodně zajímavé je, že se jedná o horolezecký příběh, takže ne zcela tradiční prostředí, o to však zajímavější. Prolínání více časových linek dodává také na čtivosti.
Musím zkopírovat recenzní citát z obálky knihy: Neskutečně zábavné... Tato dvě slova vystihují knížku jak nic jiného, dlouho jsem se tak nepobavila a měla jsem co dělat, abych se v mhd občas nesmála nahlas.
Nakonec za tři hvězdičky. Možná i proto, že knížka mohla být kratší. Nečte se úplně špatně, hlavní téma - tedy vysidlování a bourání obcí kvůli stavbě elektrárny - je hodně zajímavé a některé příběhy kolem tématu také. Jenže celkově je příběh hodně předvídatelný, člověk vlastně čte to, co tuší. Žádné velké překvapení se nekoná a zhruba od půlky knihy, kdy hlavní hrdinka odejde od rodiny a utnou se spory, to začíná být i vcelku nudné. Navíc sama hrdinka mi se svou úporností a podivným chováním posléze až lezla na nervy. Selský baroko mě oslovilo víc.
U obou předchozích knih Khaleda Hosseiniho jsem zdůrazňovala, že umí prostě psát příběhy. To platí i v případě jeho knihy A hory odpověděly. Četla jsem jedním dechem a nepřestala, dokud jsem na posledních stránkách neutřela pár slz. Tentokrát se příběhy odehrávají v různých koutech světa, v různých dobách a hlavními hrdiny je hned několik různých lidí, kteří jsou ovšem vždy nějak osudově spojeni, ač se to zprvu nemusí zdát. Na počátku byli dva sourozenci Abdulláh a Parí a jedno osudové rozhodnutí. Pak už autor splétá další osudy a vrší je nádherně na sebe a vplétá do sebe a to vše mistrně vsazuje do historických kontextů, které k životu jednoduše patří. Krásné i hořké.
Hodně zajímavá knížka, která mě strhla. Není to klasický román, spíš jakýsi dokumentární, je to literatura faktu psaná románovým stylem. Autorka je Australanka, která žila v Berlíně a zajímala se o osudy obyvatelů "za zdí", obyvatelů někdejší DDR. Proto pátrá po jejich osudech a nejen těch, kteří byli perzekuováni, ale i těch, kteří byli ve Stasi či s ní spolupracovali. Nejen těch, kteří za zdí žít nechtěli, ale i těch, kteří tehdejší režim podporovali. Autorka se snaží na vše nahlédnout i z druhé strany, pokouší se zůstat nestranná, i když to jde těžko. A samozřejmě lze ihned poznat, ke které straně se přiklání, přestože se pokouší chápat i pohnutky "těch druhých". Stejně tak i čtenář, stejně tak já, která jsem (ač jsem vyrůstala v ČSSR) byla některými případy otřesená a pořád mi neleze do hlavy, jak to takto mohlo fungovat. Knížka na mě zapůsobila hodně emocionálně a taky se velice dobře čte - díky stylu autorky, která vše popisuje svýma očima a přitom pátrá i popisuje zčásti "novinářsky". Doporučuji všem a neváhala bych dávat číst ve školách jako doporučenou četbu, ač to není příběh naší země. Žili jsme ale jen o kousek vedle.
Krapet vlažné. Na to, že je to detektivka od Nesba, jsem ji četla nadmíru dlouho. Děj mě nehnal dopředu tak rychle, jak jsem zvyklá u jiných jeho knih. Na druhé straně jsem ji už chtěla mít přečtenou, abych měla "odškrtnuto", což není zrovna dobrá vizitka. A navíc pachatel mi byl velice záhy jasný, protože mezi podezřelými jaksi nebylo moc na výběr. Zatím nejslabší z Nesbových knih, i když běsi Harry Holea jsou pořád hodně zajímavé. Vlastně jsem ráda, že k Švábům jsem se dostala až po přečtení jiných knih Nesba, číst je jako první, možná už bych se pak do dalších ani nepouštěla.
Těžko hledám slova. Tahle knížka na mě až nečekaně zapůsobila. Po Žítkovských bohyních, které všichni vychvalovali do nebes, a mě zase až tak nesebraly, jsem nejspíš nic neočekávala. A místo "nic" jsem dostala nálož emocí, nálož něčeho tak nesmírně těžkého a temného, že se mi tajil dech. Kdo je vinen, a kdo ne? Lze to vůbec posuzovat a kdo má právo posuzovat a odsuzovat? A lze vůbec odpouštět? Těžko odpovědět a Tučková se do nějakých mravokárných odpovědí ani nepouští, nechá na čtenáři, jak si téma přebere. Ze všeho nejvíc mi naskakuje stále slovo tíha, těžká doba, kterou zpětně nelze posoudit, tíha viny i odpuštění. Tak moc těžká a přitom tak moc silná je kniha Kateřiny Tučkové.
Jsem na rozpacích. První část knihy mě nadchla, dala bych pět hvězdiček, z druhé části jsem naopak byla docela rozčarovaná. Nechci moc prozrazovat kvůli spoilerům, ale dojde k jistému zlomu, který skoro vyrazí dech a musela jsem si ho přečíst několikrát, jestli se nemýlím. Bohužel poté, co mi došlo, že je to fakt, cítila jsem skoro zklamání a jak jsem četla dál, tak narůstalo. To, co se v knize dělo, mi připadalo nelogické a nedokázala jsem se s tím zcela smířit ani po přečtení doslovu, který leccos vysvětluje. Mám ráda nečekané zvraty, ale musí dávat smysl a tady to tak nebylo. Jinak nápad skvělý, otec s třináctiletým synem odjedou na aljašský opuštěný ostrov s tím, že tam budou žít pospolu, živit se jak to půjde a budou se snažit pospojovat narušené vztahy. Že jejich záměr (resp. záměr otcův) tak zcela nevyjde, je nasnadě. Parádní popis přírody a vůbec zálesáckého života, i běsů, které pronásledují otce, a zároveň rozpaky syna, který se chová dospěleji než jeho táta.
Nedosahuje až k výšinám Nikdykde či Amrických bohů, ale po dlouhém zvažování prostě musím dát pět hvězd - tedy abych byla spravedlivá, je to spíš 4 a půl. Vcelku krátký příběh (taky měl být původně jen povídkou), ale napěchovaný gaimanovskou fantazií, krásnými obrazy, které mi před očima letěly v podobě animovaného filmu. Některé motivy byly podobné jiným jeho příběhům, ale vůbec to nevadilo. Byla to v podstatě taková jednohubka, která mě ale opět sebrala a dala mi opět pocít, že jsem Gaimanovou téměř nekritickou obdivovatelkou. A vím i proč, on umí tak vtáhnout čtenáře do děje, že příběh spoluprožívám. Z úzkosti hrdiny je mi také úzko, až mám hruď sevřenou, čeho se oni bojí, z toho mám také reálný strach. Když si kluk vleze do horké vany s hrníčkem horké polévky, také mi bylo příjemně teplo, když jí "rajče toho druhu, co skutečně nějak chutná", musela jsem si dát rajče s ním. To všechno na Gaimanových příbězích miluju, že je spoluprožívám a z hlavy se jen tak nevykouří.
S touhle knížkou mám malinko problém. Četla se dobře, příběh není nezajímavý, ale prostě mě nikterak neoslovila. Ač se jedná o hodně silné téma - sbližování se rodiny, kterou rozdělila válka a která se válkou protloukala, jak jen to šlo a nebylo to ani pro jednoho člena jednoduché - tak mi celou dobu připadalo, že příběh jede tak nějak po povrchu. Nevtáhl mě a nepřibíjel k lavici jako například Sophiina volba, s kterou je Britania Road 22 srovnávána. To, co má být na knize překvapivé, sice bylo, ale nijak výrazně. Asi jsem čekala něco víc, ale knížce podle mě chybělo něco navíc, troška přesahu, a když už překvapení, tak podané tak, že vyrazí dech. To u podobných dramat čekávám a většinou i dostávám.
3 a půl.
Vcelku standardní detektivka, ale čtivě napsaná, ideální na dovolenou. Hodně mě bavilo prostředí, v kterém se odehrávala, ve Španělsku u moře, mezi rybáři. Od Villara bych si po této knize klidně přečetla i něco dalšího.
Ráda čtu knížky vyprávěné dětskými hrdiny. Pohled dětí na život bývá zajímavý a tento, vyprávěný přistěhovalým dvanáctiletým chlapcem z Ghany, není výjimkou. Příběh se odehrává v Londýně a přestože působí hodně hravě, tak jak děti život berou, je jisté, že život přistěhovalého kluka do paneláků mezi místní gangy není zrovna procházkou růžovým sadem. I když zvláštně naivní přístup Harriho může navozovat jiný dojem, události i náznaky, mluví jinak. Taky samotný příběh začíná vraždou kluka "odvedle", který je ubodaný. I samotná situace v Harriho rodině dává tušit, že to nemají jednoduché. Otec s nejmladším dítětem zůstává v Ghaně, dokud nebudou peníze na příjezd, v Anglii je matka se staršími dvěma dětmi a nejspíš ani ne legálně. To vše vyčítáme v náznacích z Harriho vyprávění, které lehce plyne, ale lehké není ani zdaleka.
Pro mě po minulých knihách od T. French trochu zklamání. Připadá mi, že její knihy mají stále sestupnou tendenci. Ztracený Přístav je hodně natahovaný a zápletka mi přišla krapet uvařená z vody. Vím, že to měl být psychologický profil lidí, kteří se octli v krizové životní situaci, ale i tak to na mě působilo přepáleně, postavy se chovaly mnohdy až moc nelogicky. Určitě bych hodně krátila, zvlášť předlouhé dialogy dvou vyšetřovatelů, kdy jsem měla co dělat, abych v čtení vydržela. Na druhé straně líbilo se mi, jak u ní postavy opravdu nejsou černobílé, navíc kolikrát jsem cítila sympatie spíš k tomu, kdo se nejspíš nechová zcela korektně a naopak.
Trošku slabší než předchozí díly, přece jen postav je tam možná až přespříliš. Ale i tak si drží opravdu slušnou úroveň, je to napínavé, vtipné a líbilo se dětem i nám dospělým. A velké plus samozřejmě za kresby.
Skvělá kniha, i když se do ní hůře včítá, už kvůli množství postav, které si musí čtenář zařadit. Zajímavá i tím, v jakých reáliích se odehrává. Neskutečná tím, jak se příbehy pokaždé ubírají úplně jiným směrem, než jsem čekala. Zjišťuji, že se mi o ní těžko píše, jsou to jen pocity, které se mi melou v hlavě a asi potřebují ještě déle uzrát, abych z nich zplodila nějaký střízlivý názor. Takhle je to jen omámený výkřik: Báječné!
J.K. Rowling se po sérii Harryho Pottera (kterého jsem já téměř nekritickým fanouškem) dostala do vcelku svízelné situace, kdy na její další knihu bylo kladeno dost velké očekávání a tudíž se u některých dostavilo i zklamání. Ne tak u mě, její Prázdné místo je skvělý román o jedné vesnici, jejích obyvatelích, vztazích, problémech, které prožívají obyčejní lidé. Zajímavé je, že téměř polovina knihy v podstatě nemá žádný děj, spíše jen uvádí na scénu a seznamuje s postavami, a přesto se čte velice dobře. Charaktery a vztahy umí Rowling perfektně, jak už se dalo vyčíst z HP. Ke cti jí také slouží to, že zvolila úplně jiné téma, že se dokázala odklonit od potterovského světa, i když její rukopis je samozřejmě znát. Druhá část knihy se pak rozjíždí a běží do docela hořkého finále, žádná selanka, ale co také čekat od autorky, která se nebála "zabít" tolik oblíbených postav v HP. Ač jsou některé události v Prázdném místě vcelku předvídatelné, hodnotím knihu pozitivně, moc dobře se četla. Myslím, že s první "nepotterovskou" knihou se J. K. Rowling popasovala se ctí.
Jak mám knížky P. P. Reada ráda (zvlášť Svobodný Francouz a Láska a revoluce se mi moc líbily), s knížkou A třetího dne... jsem měla trošku problém. Možná na vcelku malém prostoru bylo nahečmáno příliš témat. Víra, pochyby, (sebe)vražda, archeologie, vztahy, lásky, politika... Zápletka je vcelku nosná a myslím, že podobný objev by vzbudil obří reakce, a tak by si možná zasloužila i větší rozpracování. Knížka je navíc docela "upovídaná", občas se mi hůře soustředilo na některé téma. Paradoxně, samotný příběh mi pak přišel hodně naivní, ač ambice měl jistě vyšší.