bosorka komentáře u knih
Červená knihovna, vlastně takový harlekýn, akorát na závažnější téma. Četlo se to hrozně rychle, jak už u podobných příběhů bývá, dokonce i slza mi ukápla. Příběh je ovšem od začátku do konce naprosto předvídatelný a vlastně na něm není nic, co by překvapilo a to je možná trošku škoda. Oceňuju autorčin smysl pro humor. Jako odpočinková literatura docela fajn, ale nepřetrvá.
Příběh prostý, vyznění nádherné. Emoce nahuštěné tak, že člověk sotva popadá dech. Napsáno skvělým jazykem, nafutrováno parádními jazykovými nápady. To, že je román značně autobiografický, dodává příběhům tří bratrů z chudého amerického předměstí na peprnosti.
Zrnko pravdy se mi líbilo víc, ale pořád je to detektivka velice dobrá, čtivá a se zajímavým pozadím (jednak rodinné konstelace, jednak vražda sahající do polské komunistické minulosti). Prokurátor Szacki je hodně zajímavá postava už tím, že je to obyčejný člověk s vcelku obyčejným životem, který za sebou nemá pohnuté dětství a není "superhrdinou", který přežije i nemožné. Člověk, který má o svém osobním životě pochyby, ale v životě profesionálním je zjevně nepodplatitelný a spravedlivý. Jak moc ho změní případ vraždy na psychoterapeutickém sezení? Lze opravdu vždy rozhodnout správně a dle zákona? A co s ním může provést strach o bližní? Polská detektivka pro mě byla velkým překvapením už u "Zrnka", a po Zapletených vím, že Zygmunda Miłoszewskiho chci sledovat dál.
Krátká momentka z jednoho dospívání. A co k němu patří, první láska, vzdor, snaha najít svoje místo, spousta otázek. A k tomu sny patnáctiletého kluka. Čte se to vcelku dobře, ale nenadchne, neurazí. Průměr.
Zklamání. Zprvu připomínalo Stoletého staříka, ale příběh spíše bředl, než nabýval na síle. Autor jako by se nemohl rozhodnout, jestli chce psát drama, nebo komedii. Snažil se o lehký tón a zároveň zásadní témata a mezitím proháněl hlavní hrdinku napříč dějinami 20. století. Dohromady mu to ale příliš neklape. Kuchařka Róza je dost nesympatická osoba, která navzdory tomu, že přichází o většinu svých blízkých, má starost především o sebe a svůj sexuální život. Občas, aby to nepůsobilo příliš bezcitně, roní kýble slz, což ovšem popisuje tak věcně, že jí smutek nelze věřit. Historické pozadí příběhu je mnohdy nadbytečné, jen aby tam bylo, jen aby autor něčím příběh takříkajíc okořenil. Nakonec ovšem vznikla nepříliš zábavná splácanina, u níž jsem měla mnohokrát chuť ji odložit a nemořit se s ní až do konce.
Od mala miluju řecké báje a u knihy Achilleova píseň nemůžu jinak než hodnotit plným počtem. Příběh mě vtáhl od prvních stran a ač ho znám a vím, jak dopadne, autorka ho zabalila do tak slušivého kabátce, že jí nelze než vzdát hold. Příběh je plný velkých emocí, jak se na tak obří mýtus sluší. A já se na jeho vlnách vezla podobně jako rekové pluli po moři vstříc válce v Troji. Proplula jsem lehce až k závěru slanému jak to moře. Nádherná pohádka pro dospělé. Silná, plná udatných hrdinů, ale i jemné lásky, zrady a pýchy, krve i krutosti. Pro někoho možná patetické, ale to k pohádkám patří. Mýtus, ač psaný jako román, má právo na trošku toho patosu, zvlášť když se odehrává na pozadí tak obří mýtické doby a války, která je jedním z největších příběhů té doby.
Kriminálka z Argentiny z dob diktatury, temná a nekompromisní. Detektivní zápletka vlastně jen zastřešuje příběhy lidí, kteří v ovzduší neustálého strachu z vyšší moci žijí a přežívají. Autor má nesmírně zajímavý sloh, věty a slova odsypávají v rytmu, který občas připomíná dobře mířené a pravidelné údery lopatou, či silnější kladivem do kovadliny, občas je to zase přímo kulometná nálož. Skvělý nápad s dialogy jdoucími po sobě, že je občas složité rozlišit, kdo hovoří. O to je ale působivější se jednotlivými větami proplétat. Neveselá kniha, která ovšem v podobě zvláštně trpké atmosféry přetrvává v hlavě ještě dlouho po přečtení.
Docela zklamání. Téma se mi líbilo, i když je to vcelku klasické schéma o lásce, které se staví do cesty mnoho překážek v podobě rodinných tradicí i doby, která milencům nepřeje. I tak jsem byla zvědavá zvlášť na téma, které mě dosud míjelo, a to byla internace japonských obyvatel v USA za 2. světové války. Knížka je však napsaná tak nějak plytce, není vřelá, nevtáhne tak, abych se jí nedočkavě chápala a byla napjatá, co bude dál. Naopak jsem se s ní párala až předlouho. Většina děje byla jasná už dopředu, co se asi s postavami stane, kam se příběh vyvine. A chyběl jí nějaký přesah, něco, co by se zarylo, co by vtáhlo. Chválím obálku.
Hodně zvláštní kniha. Podobenství o změně světů, o přechodu od života v lese a lovení zvěře k pobytu ve vesnici, pěstování obilí a živení se chlebem. O tom, jak poslední zbývající lesní lidé, kteří ještě rozumí hadí řeči a mohou tak hovořit se zvířaty, bojují s nechutí vůči většině, která to v lese už vzdala a přidala se k vesničanům věřícím v Boha. Kniha je plná estonské mytologie, která našincům asi není příliš známá a i proto je velice zajímavá. Čte se to moc hezky, ke konci ovšem začíná být příběh trochu rozvleklý a asi bych ho krátila. Příběh je velice drsný a místy i hodně krvavý a celým vyprávěním se vine zvláštně smutná beznaděj. Z vyprávění posledního muže, který ještě hovoří hadí řečí, rozhodně není člověku veselo, ale určitě stojí za to si přečíst.
Budo je imaginární kamarád, který je na světě déle než mnoho dalších takových kamarádů. A dělá všechno proto, aby byl nejlepším přítelem svému vymysliteli Maxovi, který je třeťák a není zcela jako ostatní děti. I proto potřebuje, aby se o něj Budo staral, aby mu pomáhal najít správný směr a spoustu dalšího. Imaginární přátelé to nemají jednoduché, jsou omezeni tím, jak je jejich kamarád vymyslel, vypadají podle toho i mají takové schopnosti. Co kamaráda při vymýšlení nenapadlo, to jim nejde. Navíc imaginární přátelé žijí stále ve strachu, jak o sebe, aby nepřestali existovat, tak o svoje lidské kamarády. Příbeh je dojemný i velice napínavý, autor zrcadlí i zásadnější problémy. Věnuje se psychické poruše malého Maxe (kterou zcela nepojmenuje, ale čtenáři dojde, o co se nejspíš jedná), dá nahlédnout do Maxovy rodiny a rozkolu, který díky této poruše mají jeho rodiče. Upozorňuje i na kriminální problémy, objevující se v USA. Není to za čistých 5 hvězd, ale pro originalitu je nakonec dávám.
Knihy Johana Theorina nejsou detektivkami v pravém slova smyslu, spíš staví na detektivní zápletce a samotné rozuzlení nebývá tak zajímavé jako samotná atmosféra, kterou je zápletka obehnána. Autor těží z pověstí a mýtů, které se váží k ostrovu Öland, dává je do souvislostí, snaží se nechat čtenáře na pochybách, zda opravdu nějaké ty nadpřirozené věci nezasáhly do dění. V obou předchozích knihách se mi toto pohrávání s atmosférou hodně líbilo, nevadila mi ani nepříliš bombastická zápletka či pointa. Příběhy se moc hezky četly. Zkamenělá krev mě naopak zklamala, tady mi přišlo, že to nadpřirozeno je tam vsunuto dost násilně a nakonec působí hodně naivně. Zápletka mě nebavila, její rozuzlení bylo dost naroubováno a postavy příbehu mě nezaujaly, jednaly dost podivně. Ani atmosféra ostrova tentokrát příběh nezachránila.
Autorka bezesporu umí vládnout slovem, přesto mě kniha moc neoslovila a ač je tak kratičká, pohrávala jsem si i s myšlenkou ji odložit. Připadá mi odtažitá a zvláštně studená, ač téma by svádělo k větším emocím. Nenadchlo.
Kratochvilná rychlovka, která potěší. Svět očima kluka, který umí koukat, pozorovat a vyprávět.
Čte se krásně, děj plyne lehce, až mi semtam připadalo, že klouže jen tak po povrchu. Možná jsem očekávala něco, co mi vyrazí dech (doba, ve které se příběh odehrává, k podobným očekáváním svádí), ale vlastně mi to nebránilo uronit na konci slzu a napjatě číst, kam osud zavane jak všechny postavy příběhu, tak i hlavního hrdinu - vilu. Není to bomba, která by mě posadila, ale četlo se to hezky.
Perfektní detektivka, která si v rámci žánru rozhodně zaslouží 5 hvězd. Po tuně severských detektivek je to zase něco jiného, má specifickou atmosféru, kterou podporují polské reálie. Miłoszewski umí zaujmout, píše poutavě, drží čtenáře v napětí. Navíc píše natolik barvitě, že děj před očima probíhá až filmově. Kromě detektivního příběhu zaujme zajímavými charaktery postav, náhledem do starých legend, ale i tím, že si absolutně nebere servítky, když se strefuje do polské morálky, kterou charakterizuje slovem "żółć" (žluč). Skvěle, pane Miłoszewski, moc potěšilo.
Velice silné a velice děsivé, o to víc, že knížka není fikcí. Novinářka Barbara Demick sepsala výbornou knihu, kde se držela osudů několika obyčejných Korejců, kteří jí v emigraci vyprávěli svoje příběhy. Kromě toho ale předkládá i historická fakta, zasazuje příběhy do souvislostí. Vznikla tak velice silná "literatura faktu". Člověk semtam nestačí lapat po dechu při představě, že se jedná v podstatě o současnost. Stav země, která jako by kopírovala knihy typu 1984, je pro našince opravdu neskutečný. Hladomor, energetická krize, nedostatek a přitom zbožňování "vůdce". A ti pravověrní, kteří stále věřili v režim i v těch nejhorších dobách, to vůbec nedokážu pobrat. Pořád mi ne a ne doklapnout, že tohle stále může někde fungovat (resp. nefungovat). Uff. Postapokalypsa, nebo dávná zamrzlá minulost? Neumím se rozhodnout, co mi to připomíná spíš. Jasné je, že není co závidět (ač název této korejské písně původně míří opačným směrem, tedy že není co závidět nám - "kapitalistům").
Odpočinková, příjemně a poklidně plynoucí kniha. Osudy tří sester sice nejsou nikterak "bombastické", nicméně zajímavost jim rozhodně nechybí. Poutavý pohled na morálku a vůbec na život obyčejných lidí v Německu první poloviny 20. století. K tomu nadhled všech tří dam, které pro vtipné glosování vlastního života nejdou daleko.
Občas sem dám i knížky, které zrovna čteme s dětmi, a zrovna Mluvící balík sem patří rozhodně, protože jsem si ho po letech zase užila. Líbil se mi v dětství, kdy jsem o něm dokonce měla i jakýsi referát na literaturu. A líbil se mi i teď, vyzobala jsem si v něm i věci, které mi určitě jako dítěti unikaly. Obdivuju Durrelův smysl pro humor a jeho nezměrnou fantazii. Čte se jedna báseň, ehm, tedy jedna pohádka. Pět všemi deseti, Papouš a spol. jsou geniální! Děti nadšené stejně jako my dospělí.
Těžká rána spáče snícího americký sen, i tak by se možná dal jednoduše shrnout děj Cunninghamovy knihy Tělo a krev. Vlastně je to Cunningham, jakého už známe, nepřekvapí, protože už známe jeho další díla. A i když jeho příběhy pozvolna plynou, nenudí a nejsou žádnou selankou. Svým hrdinům autor dává štiplavou a někdy nahořklou příchuť a stejně tak tomu je i u členů rodiny Stassosovy, která je střebodem ságy. Cunningham sleduje osudy jednotlivých členů na pozadí událostí půlky století a ač se doba mění, nahlížení jednotlivých zúčastněných postav zůstává skoro stejné, ač i tam čas ohlazuje hrany a ostré výčnělky. Předsudky zůstávají, vzpoury dětí vůči rodičům, vůči době, také. Všudypřítomná je pak i láska ve všech možných podobách. Autor ukazuje, že americký sen se dá zbořit snadněji než hrad z karet, že nikdy nemůže zůstat stát, ač by si to mnozí zúčastnění přáli sebevíc. A to vše nám popisuje bravurním jazykem, skvělými dialogy, přičemž do vlastně obyčejných osudů dokáže dodat něco navíc, co tlačí v krku ještě nějakou dobu po přečtení.
Emil Hakl, jak má být. Mám hrozně ráda jeho postavy, které kráčí ulicemi a srší historky, co jsou tak důvěrně napsané, jako by se staly přímo vám. Baví mě procházet se s Haklem tolika známými místy, nasávat atmosféru a potkávat lidi, potkávat příběhy. Některé se mi tu líbily trochu méně, některé (většina) více, jak už to u povídek bývá, ale přetrvává příjemný pocit s dobře strávenou chvílí u knihy. U níž mám chuť dát si pivo a pustit si Ženy, popovídat o životě, nebo jen sedět a poslouchat.