bosorka komentáře u knih

Ove je mrzout, ale vlastně i sympaťák. Knížka Muž jménem Ove je hodně hořkým příběhem, místy ale i úsměvným. Vnese klid do duše, ale zároveň vžene občas slzy do očí. Zprvu působí odtažitě, ale je nesmírně lidský. Ove je suchar s velkým srdcem - všechna slova z téhle věty by se mohla dát do uvozovek, protože nic nemusí být tak, jak na první pohled působí. Ove se mi líbil tím, jak si stál za svým, muž, který vypadal pouze jako šťoural, ale vlastně jen potřeboval mít věci v pořádku. Ve světě, v kterém se sám ztrácel, protože ten vyznával jiná pravidla než on sám. Ove mi tak trochu přirostl k srdci. Frederick Bachman má nesporný talent k vykreslení nejednoznačných postav a vystavení obyčejných příběhů hodně neobyčejně.
"Samozřejmě jsou lidé přesvědčení o tom, že city nelze poměřovat auty. Jenže se pletou."

6 03.04.2015

"K životu přistupovala vážně, téměř nikdy se neusmívala, mluvila jen, když měla co říct, úplně postrádala smysl pro humor..." Popis jedné z hrdinek Slepé mapy, Alžběty, jako by charakterizoval celou knihu. Příběhy tří generací žen procházejících napříč 20. století jsou vlastně vcelku zajímavé, nicméně vůbec mě neoslovil styl, jakým je kniha psaná. Je to jen vyprávění, chybí přesah, chybí otázky, chybí duše. Knížka je stejně praktická, vážná, suchá a cituprostá jako Alžběta. Předkládá přesně vypilované příběhy jeden za druhým bez zadrhnutí jako na běžícím pásu, který vyflusává co minutu stejný výrobek. Čte se to docela dobře, ale pro mě je to studené a něco tomu chybí, něco, co chytne za srdce - zvlášť v tak silných příbězích, které autorka předkládá. Čte se to dobře, než se ovšem chopí slova Anežka, pak mě přestalo i bavit číst a spěchala jsem, abych už to měla za sebou. Ženské postavy jsou nesympatické a nepříliš věrohodné, navíc i dějinné zápletky jsou vlastně klišovité a stereotypní. Škoda, ale asi jsem čekala víc.

9 25.03.2015

Už dlouho jsem tak nepřemýšlela o hodnocení jako u Nezaplatitelného. Příběh je vlastně hodně zajímavý a do děje vtáhne velice rychle. Okolnosti okolo hledání ztracených uměleckých děl mě zajímaly. Semtam jsem knížku hltala, ale občas se dostala do míst, kde jako by se zasekla a já měla co dělat s tím se jí prokousat. Rozhodně bych krátila, délka je asi největší výtka. A možná mi prostě jen nesedí žánr, možná thriller nesedí tak moc ani autorovi. Přitom psát umí, jeho styl je jinak vcelku svižný, lehký a vtipný. Skoro mi to připadalo, jako by i on nasadil tempo, přesně věděl, kam se bude příběh ubírat a pak najednou narazil a nevěděl kudykam. Po čase se opět vybabral z bludiště a svištěl dál a takhle několikrát. Takže dávám 3 a půl hvězdičky a věřím, že se Miłoszewski zase vrátí k detektivkám, sedí mu lépe. A těchhle thrillerových oddechových přestávek si moc dopřávat nebude. Plus bych dala za úplný závěr a za zlodějku - výborná postava!

1 18.03.2015

Tak smutné, tak drsné, ale tak strašně silné. Příběh Liny, její rodiny a dalších Litevců, za války odsunutých do pracovních táborů, mě neskutečně vzal za srdce. Tahle část historie je asi neprávem opomíjena, odsunuta do pozadí, protože ji zastínila válka, a krutost, s níž se setkaly pobaltské národy z rukou Stalina, tak trochu zapadla. Knížka Ruty Sepetys připomíná, co se dělo a připomíná to moc krásnou formou, prostým psaním, které je zvláštně syrové a přitom tak trefné. Skvělé jsou prostřihy do "starého" života a to, že Lina i v prostředí, kdy byla nucena velice rychle dospět, je pořád jen patnáctiletá holka s jasnými názory i s adolescentním vzdorem. Láska, soudržnost, přátelství, obětavost, to vše je v nesmírně krutém příběhu, z kterého kromě toho utkví také zima, hlad, nemoci, násilí a nepochopitelná zloba.

9 06.03.2015

Budu se opakovat, ale co se mi nejvíc líbí na psaní JK Rowling (aka Roberta Galbraitha), jsou charaktery, vztahy a dialogy, které umí naprosto parádně. Baví mě poznávat nové postavy i proplétat se chováním těch, které již znám. Protože většinou nejsou černobílé, nikdy není jasné, jak se zachovají, na co budou myslet, jak budou jednat. A stejně je to i s postavami v detektivní sérii o Cormoranu Strikovi. Zajímavé je, že jsem knihu hltala a vlastně jsem zas až tak natěšená na rozuzlení nebyla. Detektivní zápletka je pro mě i tady tak trochu na vedlejší koleji. Koneckonců ona je v některých místech zbytečně překombinovaná a ta pointa mi přišla krapet přepálená. Nahlíženo na knihu jako na detektivku, mnohé jí chybí, nahlíženo na ni jako na román, je to fajn a můžu říct, že se na další pokračování a na Cormorana a Robin moc těším. Hedvábník je lepší než Volání Kukačky, možná mě i víc zaujalo vydavatelské prostředí. Na obou knihách ovšem oceňuji, nakolik se autorka v různých světech umí pohybovat. Jednoduše řečeno, Hedvábník mě bavil.

2 27.02.2015

Byla jsem zvědavá, jestli mě Kvítek pohltí a nadchne tak jako spoustu ostatních a zase tolik jsem v to nevěřila, protože dvě předchozí knihy, které jsem od Fabera četla, mě extra nenadchnuly. Pohltil, ač to činil pozvolna. A nadchl převelice. Ten pozvolný rozjezd, kdy neznalého čtenáře do nového světa doprovází vševědoucí vypravěčka, je vymyšlený úžasně. Jako by následoval oko kamery a pomalu se nořil do tehdejší doby, do usopleného, zapařeného a zapáchajícího Londýna. A odtud pak dál, do toho již trochu ovoněného a umytého, ale odtažitého světa. Chvílemi mi Kvítek připomínal o tolik cudnější Věk nevinnosti, ale v určitých momentech tak podobný v popisu tehdejších móresů. Kvítek byl jak běh na dlouhou trať, nechal nás dlouho se rozhlížet na startu, prohlédnout si terén i soupeře, pak si trať pomalu projít a teprve pak se zvolna rozběhnout. Však před námi byla dlouhá cesta. Která nás však postupně nutila trochu přidávat a do cílové rovinky se nakonec vřítit s jazykem na vestě. A v cíli možná přišlo malé roztrpčení, asi jako když vám autobus zavře dveře před nosem. Ale ve chvíli, kdy jsme se s tím smířili a měli čas přemýšlet při čekání na ten následující, měli spoustu času vzpomínat na postavy, s nimiž jsme strávili kousek času, vlastně nám spadl kámen ze srdce. Autor zařídil, že se nám jen tak z hlavy nevykouří, Sugar, William, Agnes, Sofie...

13 15.02.2015

Dva pohledy z této knihy vyplývají. Pohled na bratry Mašiny z historického hlediska, na jejich činy, na ně jako reálné postavy. A pak pohled na samotnou knihu, na román, který zachycuje, co se nejspíš dělo a ač vychází z reality a rozhovorů, pořád je to román. A jak je psaný? Pro mě naprosto skvěle, vtáhne od prvních stran, rytmus Novákových vět je jako rozjetý vlak, který se řítí krajinou a člověk musí hodně uhánět, aby mu stačil. V čase přítomném, působí nesmírně autenticky, jako by se odehrával na plátně. Skvělé je zasazení do kontextů, příběh celých rodin a hlavně jako určující pak postava Josefa Mašína, otce.
V příběhu, kde se popisuje do detailů úprk přes hranice do Západního Berlína, jsem, přiznám se, malinko měla tendenci přeskakovat, ale vzápětí jsem se zase v příběhu vracela. Novák prchajícím postavám dodává šmrnc a šťávu antihrdinů. Podobně, jako fandíme banditům Cassidymu a Kidovi, fandíme i Mašínům a spol. A obdivujeme jejich nezměrnou výdrž.
Co se týče jejich kontroverzního antikomunistického působení, chápu rozpaky a vlastně nejsem s to se rozhodnout, ke které straně se přiklonit. Asi je nedokážu úplně adorovat, na druhé straně trocha obdivu tam je, za jejich mladické nadšení a touhu něco udělat.
Takže v hodnocení se odráží především kniha samotná, která mě bavila a vzbuzovala ve mně obří emoce. Co hodně oceňuji, jsou příběhy okolní, příběhy všech dalších zúčastněných. A přiblížení hrůzy 50. let, to je to, co mi z celé knihy vyčnívá nejvíce.

8 25.01.2015

Connelly mě baví pořád hodně, jeho právnická řada s Mickeym Hallerem je skvělá. Fakt ale je, že Bohové viny jsou o malinko slabší než některé další díly, proto za 4. I tak se to čte skvěle, právnické kličky a vyšetřování jsou nesmírně zajímavé a zábavné. Jen jsem možná čekala takovou tu pointu, která cinkne a kterou Connelly rozhodně umí. Ta tady trošku chybí. I když pro mě je ten konec hodně nejednoznačný a stále o něm přemýšlím.

2 14.01.2015

Zajímavá kniha odehrávající se navíc v zajímavém prostředí. Moře, maják a k tomu silný příběh několika lidí, u nichž jsem si stále nebyla jistá, komu z nich fandit, komu držet palce. A nikdo nemohl vyhrát, protože to, co se jim přihodilo, nelze objektivně hodnotit. Byl někdo z nich vinný? Dá se za něco takového odpustit? Je lepší pravda, nebo lež? Jak se rozhodnout v podobném případě, absolutně netuším. Spousta otázek, na něž nejde uspokojivě odpovědět. Je to jen na tom kterém čtenáři a možná ani on si nebude umět poradit.

2 04.01.2015

Dost dlouho mi trvalo, než jsem přestala čekat, kdy už se ten Harry objeví. I když jsem věděla, že v Synovi není, mám ho natolik spjatého s Nesbovým psaním, že bylo těžké myšlenku na něj opustit. Ale povedlo se a nelitovala jsem. Syn je trošku jiný, je to spíš thriller než detektivka, ale čte se moc dobře, a i když člověk leccos tuší, příběh nezklame. Postavy jsou perfektně dvojsečné a jejich chování donutí přemýšlet o odpouštění a trestu. Lze trestat vinné, ač nejsem "rukou zákona"? Je to morální, či ne? Kdo je tady ten dobrý, a kdo špatný? Odpoveď nejspíš nedostaneme, ale otázky v hlavě přetrvají. Slušné, Jo Nesbo ukázal, že umí moc dobře i jiné příběhy než s Harrym Holem. Což jsem si například u Lovců hlav nemyslela.

9 24.12.2014

Lepší než Rezistence, kterou jsem se prokousávala horko těžko, tohle už svištělo zase o trochu rychleji, i když určité sekvence jsem přeskakovala (jak držet pistoli mě už vážně moc nebavilo). Docela se mi líbila ta nejednoznačnost všech vlád, všech, kteří by vládnout chtěli a myslí si, že by to dělali lépe než ti před nimi. Ale bude to tak nakonec? Na druhé straně příběh ne zcela originální, autorka se inspirovala vším možným, neustále mi určité situace nahazovaly Harry Pottera a další. Nebavil mě Čtyřka, autorka z něj udělala podivného patrona, který snad ani za sebe rozhodovat neumí a musí ho neustále nakopávat šestnáctiletá holka, které zase tak zcela ten obrat v rozhodnou osobu neumím uvěřit. Možná bych dala 2 hvězdy, ale zase koncem mě autorka vcelku překvapila, protože bych ho právě od ní nečekala. Za to plus, že nezabředla do úplného cukru. Takže asi tak - Divergence 3, Rezistence 2, Aliance 2 a půl.

1 14.12.2014

Židovské ghetto za 2. světové války, nájezdy kozáků za 1. světové války, dozvuky války ve Vietnamu koncem let 60., život chudých dětí v USA v první polovině 20. století, teroristi na italském letišti, záchrana karet na jihokarolinském pobřeží v 80. letech, boj o život trosečníků na moři... To vše a ještě mnohem více je v knize Hudba na pláži. Vypadá to skoro, jako by kočička s pejskem vařili dort, tolik různých věcí je vmícháno do příběhů Pata Conroye. Zdá se to nemožné, ale drží to pohromadě a vzniká tak neuvěřitelně silná knížka, plná osudů, jež by vydaly na knih několik. Nejde jen o vyprávění hlavního hrdiny, jsou to příběhy jeho rodiny, jeho kamarádů a rodin těch kamarádů. Přeléváme se na jejích stránkách z minulosti do současnosti, z rozpálené a barevné Jižní Karoliny do chladné potemnělé a smutné válečné Evropy a pak zase do chaotického rychlého Říma. Tiše nasloucháme osudům, čteme o zmařených životech, lásce na všechny způsoby, přátelství a nenávisti, psychických chorobách a vzpomínkách, které si za sebou zúčastnění vlečou jako kouli na řetězu. O velkých citech. O životě... Tenhle dort mi hodně chutnal, i když byl upečen z ingrediencí, o nichž bych si myslela, že spolu dohromady by nikdy nemohly chutnat.

3 08.12.2014

Rezistence mě zdaleka tak nebavila jako Divergence, tam bylo vcelku zajímavé uvádění do autorkou vytvořeného světa (i když extrémně originální nebyla). Tento díl byl nuda, prokousávala jsem se docela dlouho, pořád dokola, zajali je, vysvobodili se, kuli pikle, bojovali, zajali je... Nuda. Půtky Tris a Tobiase mě rozčilovaly a snad i víc než ona mě štval on. Třetí díl si přečtu, abych věděla, jak to skončí, ale nadšeně se do něj nepohrnu.

1 23.11.2014

Divergenci musím hodnotit zcela jinak, než obvykle knihy hodnotím. Držet se žánru, nepřihlížet k jiným knížkám a brát ji jako četbu pro mládež, svého druhu takovou pohádku. Můžu říct, že se mi četla velice dobře, po té, co jsem se trápila s "Aristokratkou", to byl přímo závan svěžího vzduchu. Není to nikterak originální, inspirováno je to ledasčím a hodně vidím podobnost třeba s Harry Potterem a možná taky s Hunger Games - ale to jsou série, které také nejsou zcela osobité a inspirují se mnoha vzory. Člověk při čtení podobných příběhů musí hodně mhouřit oči nad nelogičnostmi (vypsalo je tu už pár lidí), ale beru to tak, že jsou tu od toho, aby pobavily, nechaly čtenáře vypnout. Trojku dávám i proto, že ve srovnání s podobnými knihami je Divergence přece jen slabší. Příběh je i vcelku předvídatelný, to ale nemění nic na tom, že jsme se bavila dobře a přesně si to sedlo do mé momentální nálady. Občas prostě potřebuju nějakou tu pohádku.

1 13.11.2014

Taková jednohubka na "toaletu". Některé kousky lepší, jiné horší.

08.11.2014

Tak tohle nebyl můj šálek kávy. Uznávám, že to je semtam vtipné, ale prostě mě to vůbec nechytlo. Možná zprvu, ale pak je to pořád kafemlejnek dokola a ve chvíli, kdy se člověk seznámí s osazenstvem, vlastně už ho nemá co překvapit. Sice jsem se během celé knihy semtam i pousmála, ba i uchechtla, ale nic to nemění na tom, že mě to vlastně moc nebavilo a na to, jak je kniha krátká, jsem se s ní párala hodně dlouho. A ani nevím, jestli chci číst pokračování.

15 08.11.2014

Jaké by to bylo, kdyby... Kdybych tenkrát nešel na školu, přijal nabízenou práci, rodiče se rozhodli nemít bratra... Každému nejspíš mnohokrát proběhla podobná slova hlavou, ať už se jednalo o maličkosti či zásadní životní rozhodnutí. A Kate Atkinson se rozhodla, že svou hrdinku Ursulu poctí mnoha možnostmi vlastního života. Autorka měla nepřeberně nápadů, které by možná vydaly na několik knih, na několik různých osudů a vetknula je do jednoho románu. A já byla tak napjatá, kam tentokrát Ursulu povedou kroky, když právě "padla tma". Když se tentokrát poučí z předchozího, jaké nástrahy jí budou postaveny do cesty. To vše se odehrává během mnoha zásadních událostí 20. století, zvlášť během válek. Kolik jen dokázaly přinést utrpení a jak bylo složité tuto dobu přežít, věděla Ursula velice dobře. Kolik déjà vu musela zažít, aby se dožila konce 2. světové války... Skvělé bylo opakování určitých momentů, vždy malinko jinak, ale přeci tak podobně. V tomto případě je elektronická verze skoro na škodu, protože to nutkání listovat zpátky, jak to bylo tenkrát, je obrovské a ve čtečce to prostě tak snadno nejde. Mám chuť si koupit knížku papírovou a znovu prolistovat.
Malé zklamání bylo na závěr, čekala jsem něco... něco trošku jiného, ale neumím říct co. Knížka vlastně nemůže skončit uspokojivě. Mohla by pokračovat dál a dál, donekonečna a já bych četla a vracela se k Ursule, protože mi přirostla k srdci. A asi se k ní opravdu ještě někdy vrátím. Ovšem až poté, co si znovu přečtu V zákulisí muzea, což touto knížkou u mě Kate Atkinson nepřekonala.

6 01.11.2014

Měla jsem mylný pocit, že jsem z Palahniuka už vyrostla, ale není to tak, jak jsem zjistila po přečtení Prokletí. Po dlouhé době Palahniuk a jsem zase nadšená. Autor chrlí nápady silou tsunami, valí se přes čtenáře jako přívalová vlna. Je to vtipné, je to bizarní a vulgární, je to jízda oceánem promarněného spermatu, hmyzím mořem, řekou zvratků. Ve vší tý šílené motanici Palahniuk čile tepe do současného světa, do všech těch rádobyekobio pozérů, konzumentů zrychleného bytí, ve kterém nejspíš neumřou, když budou jíst zdravě a pravidelně cvičit. A to netuší, že stejnak všichni skončí v pekle, kde narozdíl od nebe je dost narváno. Čtyři hvězdy za to, že přece jen proti starším knihám chybí větší příběh, ale Madison mě i tak dost baví. Jo a do pekla, jakožto menší než 160 cm, půjdu zajisté taky.

1 15.10.2014

Stále váhám nad počtem hvězd, ale nakonec ustálím na čtyřech, ač bych ještě půlku přisolila. Čtyři proto, že po Skále už mě May nepřekvapí, jelikož v poslední knize své trilogie užívá stejný postup - tj. střídání časových rovin. Pátrání a snaha o rozuzlení tajemství v současnosti (a psáno erformou) a pohledy do minulosti, kde možná leží zakopaný pes (to v ichformě). Půlka bodu proto, že se mi Šachové figurky líbily víc než Muž z ostrova Lewis. Půlka proto, že jsem ke konci knihy takřka se slzou na kraji nebyla daleka od toho dát 5 hvězd, jelikož Peter May si mě svým psaním a silnými osudy doslova podmanil. Hodnocení knih je ryze subjektivní záležitost a May u mě trefil hřebík přímo do srdce a vlastně neumím smysluplně říct, proč mě tak sebral. Každopádně jeho příběhy mi uvízly hodně hluboko a skoro mě mrzí, že už se s postavami z Hebrid musím rozloučit, pořád mají dost co říct, i když další "tajmeství" už jim vlastně nepřeji. Za tuhle sérii megadík.

10 13.10.2014

Imperfekcionisté jsou skvělá mozaika osudů několika lidí spjatých s jedním deníkem. Čtenáři jsou tyto postavy blízké tím, jak jsou uvěřitelné i se svými více či méně zásadními problémy. Na autorovi je znát, že sám je novinářem, protože jeho psaní je podobně úsporné jako novinové články, běží dopředu a příliš se neohlíží, protože to, co bylo včera, je už vlastně pravěk. Stejně tak, když jsem v osudech dalších lidí narazila na jméno postavy z předešlých kapitol, kolikrát jsem se vrátila, abych si ujasnila, jakou měla roli. Protože v tu danou chvíli už jsem žila osudem té aktuální bytosti. Román, který připomíná noviny, je ovšem výborně doladěný, což zjistíte, jak se budete proplétat jednotlivými příběhy. Krásně se čte a pro člověka, který má co do činění s médii, je obzvláště zábavný.

3 07.10.2014