bosorka komentáře u knih
Jako samostatné příspěvky formou seriálu někde v časopise nebo na blogu by možná fungovalo lépe. Takhle je to hodně roztříštěné, některé povídky jsou lepší, hlavně ty hravé, kde přeci jen autoři vyvinuli nějaké literární úsilí a nedrželi se toho co většina - tedy jen takového výčtu. Jasně vzpomínky, ale splývají pak jedny v druhé, v paměti jich zůstane jen pár těch pojatých jinak. Nápad asi dobrý, ale nakonec nezaujalo tak, jak jsem si myslela. Některé příspěvky vysloveně nudily, rychle jsem pročítala, protože ani formou nebavily. Některé mi přišly nepříjemně moralistické, vadilo i to, že už někteří autoři koukají z pohledu dospělého, politicky znalého, že se od dospělého nazírání nedokázali oprostit a opravdu psát jen z pohledu dětského. Taky mi nebyla zcela jasná dramaturgie, příspěvky mi přišly poskládané za sebe tak nějak halabala bez silnějšího motivu.
Nelze nedat nic jiného než plný počet, i když je kniha vlastně jen vyprávěním bez nějakých výrazných literárních kudrlinek. Ale ten příběh je natolik silný, že přiková a čte se zatajeným dechem. A i když známe pointu, nevadí to ani trochu. Protože to, co Vrba popisuje, ty neskutečné hrůzy, které se v Osvětimi děly a které jsou vlastně nepřenosné, je základním kamenem knihy. Vlastně je i neskutečné, jak se jemu samotnému podařilo přežít, byl podnikavý se silnou touhou přežít, ale přesto potřeboval nejen ostré lokty, ale i trochu štěstí, které se mu nakonec dostalo i při útěku. Přestože on sám těmi největšími hrůzami proklouzl nakonec jak úhoř, nebyl lhostejný k ostatním a osudy dalších vězňů se ho dotýkaly mohutně. O to šílenější mi přišlo, že jeho apel na výše postavené, aby se pokusili ty hrůzy zastavit, se setkal zprvu s nepochopením. Silná kniha!
Kavárna na pláži mě zaujala nejprve svou obálkou, která na mě i díky užití barev působila hodně příjemně. Pak navnadila anotací, která vypadala, že půjde o ideální letní čtení. Začetla jsem se rychle. A i když se jedná o klasický příběh typu "jak ošklivé káčátko vyrostlo v nádhernou labuť" (tady ve verzi, jak černá ovce rodiny, od níž nikdo nic nečeká, se vzchopí a stane se z ní skvělá manažerka), bavilo mě, jak je to psáno s nadhledem, že si autorka umí ze své hrdinky utahovat, že je knížka úsměvná až vtipná. Příběh se vine hodně klasickou cestou a jde velice dobře předvídat, kam se povine. A to je asi i největší slabina, a také to, jak je ke konci vše tak moc pozitivní, možná až přespříliš. A ubývá i ten nadhled a vtipkování. Ano, jde o romatickou červenou knihovnu, ale vzhledem k nastavení hodně ironického začátku to pak ztrácí to "něco navíc". Ale jinak vlastně dobré, přesně zapadá do škatulky ideální letní čtení a dávám za něj tři a půl. A až budu potřebovat vydechnout po zásadnějších příbězích, klidně po nějaké další knize Lucy Diamond zase sáhnu.
Postaveno na hlavní hrdince Jo, která celý příběh vypráví. Její postava vzbuzuje velké emoce, pořád jsem se přistihovala, jak se o ni bojím, jak jí fandím, jak si myslím, že je pitomá, jak je mi jí líto. Zasazeno do zajímavého prostředí 50. let v New Orelans, do chudé čtvrti plné interesantních postav, kterým vedle samotné Jo vévodí hlavně bordelmamá Willie, pozoruhodná to osoba. To, jak se Jo pere s v podstatě předurčeným osudem, nutí držet jí palce a doufat i za ni. A bát se, aby to neskončilo špatně. Moc dobré, ale knihu V šedých tónech nepřekonalo.
Opět neskutečné nápady, pan Stančík má úžasnou fantazii, kterou umí navíc perfektně zpracovat. Bavila jsem se od začátku do konce a občas musela vybuchnout smíchy a pořvávat na své okolí některé výňatky (naštěstí jsem nečetla v mhd). Plus skvěle výtvarně zpracováno. Určitě si ještě někdy přečtu.
Vtipné velice. I jako rodiče mě bavilo a to ani nemluvím o dětech, museli jsme jim číst už několikrát.
Děti to bavilo a mě vlastně docela taky, příjemné tím, že rodina je na cestě a poznává různé země, což je tak trochu dobrodružné, i když zažívají vlastně obyčejné věci.
Vlastně taková pohádka, plná fantazie, trochu trpká, taky smutná, ale přitom tak moc hezká.
Elsa je možná pro někoho až moc přechytralá, ale kupodivu mi sedla, svojí bezelstností, odvahou, láskou. Připomínala Oveho. A když o tom tak přemýšlím, mohla bych zopakovat větu, kterou jsem napsala ke knížce Muž jménem Ove. "Frederick Bachman má nesporný talent k vykreslení nejednoznačných postav a vystavení obyčejných příběhů hodně neobyčejně." Sedí to i tady a jsem ráda, že mě druhou knihou nezklamal. I Elsa mi stejně jako Ove přirostla k srdci. A nejen proto, že sviští na HP jako já. PS: Takovou babičku bych brala všema deseti.
U Maye je blbé, že člověk se už jen ztěžka oprostí od lewiské trilogie a je nucen srovnávat. Výjimeční lidé jsou jednodušší, je to jen "obyčejná detektivka", chybí přesah v podobě silných životních osudů. Těžší taky dohnat charisma Fina Macleoda, i když ten druhý Macleod - Enzo - je taky velký sympaťák. Když jsem se ale soustředila jen na to, že si chci přečíst odpočinkovou detektivku, pak tato knížka Petera Maye splnila svůj účel. Četla se svižně, nezadrhávala, napínavá byla taky slušně, semtam nějaký fór. Působila na mě jako taková ta hra, kde máme indicie, s pomocí nichž se někam musíme posunout. Trošku legračně tady působilo rozčarování nad internetovým vyhledáváním, ale holt se k nám kniha dostala až skoro s desetiletým zpožděním. Enzovu sérii klidně budu číst dál, jako skoroletní čtení pro mě ideál. I když mi zase vcelku záhy docvakl možný vrah. Ale mě už v poslední době překvapí máloco.
"Na popsání holokaustu nejsou slova." To potvrdila v jednom rozhovoru i Dita Krausová, která je předobrazem titulní hrdinky knihy Osvětimská knihovnice. Autor se o to však s pomocí svědků, lidí, kteří přežili, i literatury věnující se tomuto tématu snažil, co to šlo. (A nejen on.) Ač jsou přestalé hrůzy určitě nepřenosné, tato kniha se mě dotkla opravdu velmi. Dočítala jsem ji se staženým hrdlem a uvědomuji si, že na popsání dojmů z ní nenacházím těch správných slov ani já. O holokaustu jsem už četla i viděla mnohé, ale stále mě příběhy z tohoto období dostávají do kolen. Hrozné, neskutečné. A v této knize vše pozvedává nahoru nezměrně statečná, optimistická, drzá a divoká holka - Dita Adlerová. Díky ní mi připadala knížka zvláštně nadějeplná, i když jsem věděla, že těžko čekat zázraky (navíc, když člověk už ví).
Takhle kniha mě donutila číst o tématu dál, hledat si články o rodinném táboře, Fredym Hirschovi, Rudolfu Vrbovi a dalších, přidat si do záložky "Chci číst" další knížky z tohoto období (přestože vlastně nevím, jestli o něm chci zase hned číst) a to je hodně, to o knížce vypovídá mnohé. Z hlavy se rozhodně nevykouří.
Nebylo to ono. Těšila jsem se na nový příběh, nový styl, nové postavy. Ale nic z toho mě v Krvi na sněhu vlastně neoslovilo. Podobné téma bylo zpracováno mnohokrát a tady Nesbø bohužel nic nového nepřináší. Jak mě vždycky v předchozích knihách zaujaly postavy, které měly za sebou zajímavý příběh, tady ne. Ani Olav, u kterého autor čtenářům vysloveně nutí, že by si ho měli oblíbit, mi nesedl, nezaujal a navíc jsem téhle postavě nemohla uvěřit. Mluví o sobě v podstatě jako o hlupákovi a přitom hází citáty od filozofů, neumí si spočítat dvě a dvě a přitom je to přemýšlivý zabiják. Nechápu, proč z něj autor udělal takového prosťáčka, důvod jsem vlastně nenašla. Celé knize chyběl trochu šmrnc a obávám se, že za chvíli si na ni ani nevzpomenu. Škoda.
Zajímavý nápad, který navíc skvěle funguje. Je to jako kniha povídek o různorodých lidech, které ale přitom spojuje jedna mysl. Příběh pro čtenáře přináší neocenitelné, nutí ho přemýšlet, pokládat si otázky, myslet na postavy, které vlastně ani nezná, pozná je jen na jediný den a ani ne s jejich vlastní myslí. A po dočtení zůstává v hlavě, není to knížka, co se vypaří, vlastně by se dala číst donekonečna. Jaká další těla navštíví, jaké ho budou potkávat problémy a jak si s nimi poradí? Bude muset v cizích životech zasahovat, nebo se bude držet zpátky? Každou kapitolu jsem byla zvědavá, kde bude tentokrát. Někteří „hostitelé“, zvlášť ti s problémy (alkohol, drogy apod.), se skoro nabízeli, ale příběhu to neškodilo. Autor perfektně uměl navodit náladu, nároky, obtíže toho kterého těla. Konec rychlý, neprotahovaný, který zařídil, že mě ještě více zajímá, co bude dál. Nejen s ním, ale i s hostitely, které jsem měla možnost poznat jen na jediný den.
Dvě dívky, každá z jiné doby, každá jiná, ale přeci jsou si mnohým podobné, nepříliš jednoduchým osudem, nedostatkem milujících osob a touhou po lásce, zejména té rodičovské. Příběh Vivian/Niamh/Dorothy je dechberoucí, ta neskutečná bída, kterou muselo toto děvče projít a kterou by rozhodně zvládla lépe mít za sebou milující rodiče. K tomu fakt, že její příběh je vystavěn na základě skutečných osudů dětí, které jely "vlakem naděje". Druhý příběh je "obyčejnější", Molly člověku nepřiroste k srdci tolik jako Vivian, ač má velice podobný osud a s nedostatkem lásky se pere také. Molly už není tak pokorná jako Vivian, navíc tím, že je to holka ze současnosti, chybí jejímu životu jakýsi přesah do dob nám ne tolik známých. Stát kniha jen na jejím příběhu, asi by tolik neoslovila. A asi bych si taky klidně odpustila ten moc sladký konec.
Během čtení jsem neustále kolísala mezi hodnocením třemi a čtyřmi hvězdičkami. Začetla jsem se přerychle, pak moje nadšení trošku opadlo a přišlo mi, jak když se pročítám učebnicemi fyziky, mechaniky, matematiky či botaniky. Sice vcelku zajímavě pojatými, ale i tak, prostě učebnice po nějaké době přestávaly bavit. Pak se zase příběh zhoupl trochu jiným směrem a zase začalo bavit více. Oceňovala jsem humor hlavního hrdiny, neuvěřitelného vynálezce, jak tu někdo už poznamenal, takového MacGyvera. Ale děj je přece jen přespříliš předvídatelný. Jak to skončí, musí být jasné snad každému, že cesta k cíli nebude úplně růžová, taky. Že hlavní hrdina mnohokrát narazí, je nabíledni, čeká se pouze na to, co bude špatně a jak si s tím poradí. A tak vlastně pořád dokola. Říkala jsem si, že by to přece jenom dostalo jinou šťávu, skončilo-li by to jinak. Nestalo se, a tak nakonec vyhrály tři hvězdy. Ale Marťanovi neupírám, že je to vcelku svěží čtení.
Trošku váhám mezi trojkou a čtyřkou a asi bych dala něco mezi. Jak mě Dům hedvábí nadchl, Moriarty je slabší. Horowitz se stále hodně slušně drží sherlockovského světa (i když v tomto případě bez Sherlocka), ale některé dedukce a vlastně i celé rozuzlení mi přišlo až moc překomplikované a až moc okaté tahání za nos čtenářů i některých postav příběhu. Ale atmosféra je dobrá, autor si nebere servítky a rozhodně nejedná v rukavičkách a určitě aspoň jednoho překvapení se čtenář dočká (i když leccos dojít může). Slušná detektivka. Že nakonec dávám 4 hvězdy, je díky poslední povídce, sepsané doktorem Watsonem. Ať je to, jak je to, ten Sherlock tomu prostě chybí.
Stoprocentní riziko mi potvrdilo, že Guenassia umí lépe dlouhé romány, líp si poradí s příběhy, kterým může dát rozsáhlejší prostor. Tato knížka je krátká, je to spíš taková hříčka, ale na hříčku má bohužel zase možná až moc stran. Tohle mi připadalo spíš jako slohovka, příběh jakoby promyšlený, ale přesto klopýtá. Jak kdyby autor sice s dobrým námětem, hodně pospíchal, aby měl napsáno dřív, než zazvoní konec hodiny. Chybí mu švih a říz, zadrhává se stejně jako samotný příběh, u kterého je hned od počátku jasné, že perfektní plán nemůže vyjít. Člověk pak už jen čte, aby se dozvěděl, co přesně a jak se zasekne, konec mu vlastně ale záhy dochází. Ač je údajně příběh částěčně inspirovaný skutečností, mně přišel nedůvěryhodný, postavy se chovaly ploše. Mám pocit, že by mu daleko víc slušela povídka. Ale raději si od Guenassii příště přečtu zase něco dlouhého.
Moc dobrý psychothriller, napínavý a dobře vystavěný. Střídání dvou rovin, zpovědi unesené dívky a vyšetřování očima psychologa příběhu dodává jakousi naléhavost, čtenáře vtahuje. Líbilo.
Jsem nadšená, knížka se přesně vsunula do mé aktuální nálady a naprosto mě dostala. Vtipná tak, že jsem byla neustále v pokušení něco z ní lidem kolem sebe předčítat. Literární perlička, která útočí na všechny smysly. Neurvale zábavná, tělesná i duchovní, napínavá i lenivá, chutná i nechutná (učesaná neučesaná, chtělo by se dodat). Připomíná místy Váchala, místy Brdečku s Lipským. Detektivní zápletka navnadí spolehlivě a co na tom, že komisař má velice intuitivní a pro čtenáře současných superdetektivek nepříliš deduktivní styl vyšetřování. Zápletka je v tomto případě jen kostřičkou, která je ovšem obalena tunou prvotřídního masa. Po dočtení Mlýnu na mumie mám potřebu přečíst vše, co autor kdy napsal, i kdyby to mělo být srdce vyryté do školní lavice. Jedinou chybu kniha měla, při jejím čtením jsem měla neustále hlad a chuť na vychlazený žejdlík (a vůbec i jiné chutě).
Zvláštně poutavý příběh chlapce v různých érách života. Nejvíc se mi líbila první část, kde Petr je malý kluk a se svým otcem je na neustálé cestě. Autor nám dává tušit, že něco není zcela v pořádku. Očima malého chlapce dění sice sledujeme, ale mnohokrát se můžeme pouze domnívat. Bengtsson nepředkládá vše na zlatém podnose, mluví ke čtenáři v alegoriích, nechá ho si domýšlet. Pečlivě údernými krátkými větami, které naopak příběhu dodávají na realističnosti, ho však nenápadně směřuje k poznání. Po přečtení zůstává v hlavě tak trochu otázka, je to opravdu tak, jak si já myslím? A jak to bude dál s hlavním hrdinou, který se vlastně od cesty udané jeho otcem, nikdy neodklonil?
Slabší Nesbø, o trochu lepší než Švábi, takže dávám 3 hvězdy, ale jsou hodně s odřenýma ušima. Už to, že do Přízraku jsem se nemohla večíst, mluví o mnohém. Pak se to vylepšilo a chvílemi mě to vlastně bavilo docela dost (vyprávění Gusta například), ale chvílemi jsem se zasekávala a neběželo to kupředu. A navíc byla celá zápletka i rozuzlení hodně průhledná. Supermanovské rysy Harryho jsou tady už opravdu přehnané (přišlo mi, že snad ještě víc než v Levhartovi, kde už to bylo za hranou). Kdyby přežil jeden útok za celou knihu, tak snad ani neceknu, ale tolikero? V Přízraku mi připadalo, že Nesbø neví moc kudy kam a zbytečně natahuje. A jsem moc ráda, že si u mě reputaci napravil Policií, protože kdyby sérku o HH skončil Přízrakem, asi bych byla hodně naštvaná.