bosorka komentáře u knih
Krása! Nádherná pohádka pro dospělé. Skoro nelze vypsat slovy, jak moc mě sebrala. Tak ráda bych vylíčila půvab téhle knihy, ale bojím se, že by to nikdy nevyznělo tak, jak bych ráda. Ale nevadí, Timothée de Fombelle to vlastně už udělal za mě, svým příběhem, svým nadáním, svou fantazií. Škoda mých slov, díky za ta jeho. Připomněl mi, jak moc mám ráda pohádky. I ty smutné.
Některé sloupky vynikající (pro mě třeba rozhovor s Keith Richardsem, Lady Gaga, rodinné historky), některé slabší, nebo pro mě ne tak zajímavé a zábavné. Caitlin Moran jsem si po dvou knihách velmi oblíbila, je mi sympatická až na půdu a rozhodně bych s ní někdy zašla na gin s tonikem. Fakt ale je, že už nejsem z jejího stylu tak šíleně překvapená, protože už přece jen vím, co čekat. U Morantologie jsem ani tolik nepropadala záchvatům smíchu. Tím neříkám, že je špatná, je pořád moc dobrá (a spíš bych dala nějakých 3 a půl), ale pro mě prostě slabší než "Žena" a "Dívka". I tak, Caitlin je pro mě zjevení, s některými jejími názory souhlasím snad i víc než na 100 %, kolikrát jako by mi z duše mluvila. Už víckrát se mi stalo, že mě napadlo - Co by asi o tomhle napsala Caitlin, co si asi ona o tom myslí? Já tu ženskou žeru, žít v Británii (resp. umět lépe anglicky) jsem rozhodně pravidelnou čtenářkou jejích sloupků.
Tahle kniha mě nejprve zaujala obálkou, obcházela jsem ji v knihkupectví a pořád mě lákala. Nejprve jsem si tedy zjistila, o čem je a jestli vůbec má smysl do ní investovat a nakonec to udělala. A popravdě nelitovala. V rámci žánru se jedná o hodně slušnou knihu, extra pak zajímavou svým námětem. Čte se velice rychle, ale rozhodně se na ni rychle nezapomene, protože téma je až filozofické a nutí hodně přemýšlet. Točí se kolem práva na život - kdy nenarozené dítě na život má na něj nezpochybnitelné právo, rodič ho musí přivést na svět i za cenu toho, že dítě nebude chtěné, může ho pak třeba odložit u kterýchkoli dveří a nový "majitel" ho musí přijmout a vychovávat. Ale jen do jeho 13 let, protože 5 let v životě dítěte není hájeno a právo žít v této době de facto ztrácí, do 18 let ho můžou rodiče, ti právoplatní i adoptivní, případně sirotčinec nechat rozpojit. I když rozpojení podle pravidel této společnosti není smrt. Rozpojený technicky žije dál, i když v mnoha různých tělech. Téma až mrazivé. Jak moc zasahuje nová část do života toho, který rozpojený díl přijme? Lze se s rozpojením smířit? Knížka Bez šance je napínavá a sžíravá, hlavní hrdinové rozhodně nejsou černobílí, ani zcela předvídatelní. V rámci "odpočinkové" litaratury pro mě rozhodně překvapení. Ale přitom se o ní vlastně nedá říct, že je odpočinková, ač se čte jedna báseň.
Jako většina knih s podobnou tématikou se i Smrtná zima čte hodně rychle. A jak je rychlá, tak jede hodně po povrchu. Pro mě naprosto předvídatelný děj, zápletka slaboučká jak nemocniční polívka. Charaktery jsou podivně vykonstruované, ne moc uvěřitelné (nejvíc "cože" dojmem pro mě byl bratr Stockham), přitom by se daly vystavět daleko komplikovanější a neprůhlednější. Pořád jsem v něco takového doufala a čekala na to celou knížku, že se děj zatočí trochu do vrtule a zamotá se, že postavy nebudou tím, čím se zdají být. Ale bohužel k tomu nedošlo, takže konec knihy jsem už jen lehce prolétla. Zvlášť snové pasáže, kterými si autorka pomáhala, když už nevěděla kudy, mě trošku iritovaly. Ale jako relax na vypnutí dobré. A oceňuji obálku, ta je fakt krásná.
Velice mrazivé čtení, vzbuzující opravdu hutné emoce. Při čtení Sběratele jsem se potácela od jedné emoce k druhé, Mirandě jsem chvílemi rozuměla a tak moc jí držela palce, a vzápětí bych ji i propleskla, jak mě iritovala. Pro změnu Fredericka jsem chvílemi i měla tendenci litovat, litovat proto, že je tak omezený a ukotvený, zabedněný sám v sobě a nemá šanci nikam dospět, litovat i proto, že sebou nechal chvílemi tak moc vláčet tou potvorou. Vím, že ona na to měla právo a on byl ten "špatný", ale stejně... Lítost pak zase střídal i vztek a při Frederickově konání mě doslova a do písmene mrazilo. Fowles umí míchat pocity a nenechá čtenáře v klidu dýchat ani po dočtení.
Hned po přečtení jsem si zopakovala v audioverzi a musím říct, že ta je tak úžasně zpracovaná, že knize dodala ještě mnohem větší grády. Znovu jsem tajila dech a mrazilo mě až na malíčku u nohou, bylo mi až fyzicky úzko. Na svíravý projev naprosto vynikajícího Jaroslava Plesla nezapomenu hodně dlouho. Jedna z nejlepších audioknih, co jsem slyšela. A z toho hudebního podkresu se mi ježí chlupy ještě teď.
Poutavá kniha o historii jednoho věhlasného hotelu se všemi jeho slavnými hosty. Vlastně to není v pravém smyslu román, ale autorka píše dost čtivě na to, aby se jako román četl (i když pravda, často jsem se přestávala v osobách orientovat a ocenila tak úvodní soupis postav). Nejvíce času v hotelu strávíme ve válečných letech a především pak v roce 1944, kdy byly Paříž i hotel Ritz osvobozeny. Intriky, milostné pletky, politické zákulisí, jedna slavná (a zhýralá) osobnost vedle druhé, ti "zlí" i ti "hrdinové". Naprosto mě dostal souboj válečných reportérů o to, kdo bude dřív v Paříži (a v Ritzu) při jejím osvobozování.
Struktura knížky se mi docela líbila, příběhy vyprávějí čtyři osoby, v různých dobách, všechny nějak rodinně spřízněni. Některé věci tak vyplývají na povrch postupně, zprvu jsou v náznacích, přesně se vyjeví až časem. Pravda ale je, že se mi nejvíc líbilo sledovat knihu skrz Marii, porodní bábu, a posléze její dceru Lahju - tedy první dvě části. Pak už mě to přestávalo bavit a nejmíň poslední část - Onniho. Měla být asi nejzásadnější, odkrývající. Ovšem odkrývala to, co už bylo dost dlouho jasné z předchozích náznaků, vlastně mi ten závěr přišel až nad plán, navíc mi tak nějak nesděl do "konceptu", kdy předchozí příběhy jsou příběhem žen, navíc pokračují v čase, kdežto tady se vyjevuje muž a v čase se vracíme. Možná to je hnidopišství, ale mě to trošku rozptylovalo. Knížka nebyla špatná, to vůbec, ale něco mi chybělo, něco přebývalo. 3 a půl.
Napsané před více než sto lety a přitom tak současné. Mark Twain skrze ústa Satanova synovce peprně a nevybíravě glosuje člověka a celé lidské bytí. A že to není zrovna povzbudivé čtení, lidský rod v tomto spisku není nic, nad čím bychom se pýchou dmuli. Přitom je to hodně až bolestně pravdivé. Na to, jak útlá knížka Tajemný cizinec je, má velice bohatou historii. Twain příběh několikrát rozepsal, z jeho pera existuje několik verzí a finální podoby se autor ani nedožil. Toto vydání je upraveno A. B. Painem, jehož zásahy byly v budoucnu i kritizovány, nicméně rohodně stojí za to si i s jeho úpravami přečíst. Doporučuji! (Existuje také audiokniha namluvená Janem Hartlem.)
Knížka Hněv mi opět potvrdila vypravěčské kvality Zygmunta Miłoszewskiho. Píše nesmírně čtivě, příběh ubíhá před očima téměř plasticky a mám pocit, že i filmový kabát by mu hodně slušel. Je to napínavé a má to šmrnc, hlavní postavy jsou přitom lidé z masa a kostí, uvěřitelní a přitom zajímaví. Tentokrát se autorovi tématem stalo domácí násilí a sexismus, více řeší palčivé problémy současnosti, neohlíží se tolik do minulosti jako v předešlých dílech série. Líbí se mi, že si ve svých knížkách nebere servítky a do své vlastní země si umí pěkně rýpnout. Myslím, že i pro nás je zajímavé koukat, jak se po převratu se západem a s novými řády vyrovnávají naši sousedi.
Prokurátor Szacki se třetím dílem loučí a asi je i dobře, že to s ním Miłoszewski nechce táhnout do nekonečna, ale přiznávám, že mi bude ta jeho suchá odměřenost trochu chybět. Ale ještě víc mi budou chybět Miłoszewskiho detektivky, protože údajně chce začít psát jiný styl. Škoda, jde mu to moc dobře. A ten konec!
O cestě a současnosti školství a vzdělávání ve světě i u nás. Kudy se ubíralo a kam možná směřuje, nebo mělo by směřovat (mohlo by směřovat). Feřtek zasazuje do souvislostí, připomíná proměnu společnosti během posledních 100 let, přibližuje velké změny, z části podpořené i vývojem technologií, předkládá zpochybnění současného školství. Proč už učitel není jediným guru, ke kterému může žák vzhlížet? Komu chybí motivace? Jsou nadějí volnější školy s průvodci? Tomáš Feřtek je spíše zastánce větší revoluce, odklonu od tradičního školství, zároveň však upozorňuje i na ta "ale". Zajímavé, a asi stojí za přečtení, i když si některými názory nejsem zcela jista a s některými se vůbec neztotožňuju. Téma vzdělávání mě zajímá a sleduji ho, proto jsem nezbytně narazila i na tuto knihu. "Cíl je nejasný, cest je mnoho" - to pro mě z této knížky vystupuje jako nejzásadnější a nejproblematičtější teze současnosti vzdělávání. Co chybí, je jasnější vyústění, po přečtení dalších článků na téma vzdělanost, mi přijde, že Feřtek se tak trochu točí dokola na kolotoči setrvačnosti a neumí ho zastavit, vyskočit z něj a konat. Neví totiž co, jen tak trochu kolovrátkuje. I tak ale je to relativně užitečné doplnění do tématu, náhled z jiné strany.
Přemýšlela jsem mezi čtyřkou a pětkou, protože pár míst mě tolik nebralo. Nakonec se přeci jen přikláním k pětce, protože naopak mnohé z míst mě dostaly do kolen, smála jsem se, dusila smích na nevhodných místech, mít koule jako Caitlin Moran, i bych z ní předčítala kolemjdoucím. Ona je neskutečně přímá, dokáže napsat věci, o kterých si jiní jen šeptají (nebo si je pouze myslí). Nepáře se s tím, je sarkastická, trefná i sebeironická. Nesouhlasím stoprocentně se vším, ale v něčem mi sedí neskutečně a obdivuju ji za tu přímost, s kterou píše. Navíc mi maximálně sedí její suchý britský humor. Svěží závan do ponurého února.
Taková jednoduchá a přitom složitá knížka. Jednoduchá literárně, složitá vyzněním. Claudel umí nádherně psát v náznacích, nechá čtenáře si domýšlet. Předkládá silný příběh na zlatém tácu, který zdálky vypadá jen měděný, ale když se pořádně vycídí, teprve se zaleskne. Zprvu jsem si nebyla jistá, jestli je to ten pravý příběh pro mě, ale ono to zacvakne tak hlasitě, že ten zvuk v hlavě bude rezonovat ještě hodně dlouho.
Na pět hvězd nedosáhne jen o fous, ale bavila jsem se náramně, v mhd kolikrát dusila smích, abych nevyprskla nahlas. Humor Caitlin Moran je mnohdy smrtící. A úplně chápu, že někomu nesedne. Pro mě ale trefa do černého. Johanna Morrigan je neskutečná a občas na přes hubu, trapná až na půdu - tolikrát jsem se o ni bála, co zase z té pusy (nebo z pera) vypustí. A tolikrát si vzpomněla sama na sebe v období puberty a adolescence a viděla se tam jak přes kopírák. Jsme podobně staré, v podobném věku jsem se vrhla na hudbu, koncerty a ač jsem nepsala recenze do žádného plátku, byla jsem podobně literárně činná (byť do šuplíku). Taky jsem se motala kapelám pod nohy a chovala jak potrhlá, byla podobně trapná a podobně nafrněná sama na sebe, ač jsem se sebou (a světem kolem sebe) neuměla pořádně zacházet. Jak já Johanně/Dolly rozuměla. Caitlin Moran rozhodně budu sledovat, její břitký a sarkastický humor mi sedí jako ulitý.
Moc hezká knížka, která mě uchvátila i z grafického hlediska. Nejlépe číst, když člověk nic nečeká a dočká se překvapení. Tak to bylo i u téhle pohádkové knížky Lenky Brodecké. Je napínavá, je vtipná, přitom není ani trochu podbízivá. Občas trochu smutná, ale to je k prospěchu věci. Děti hltaly naši četbu bez muknutí a my s manželem, protože se obvykle v čtení střídáme, jsme si museli dočítat to, co na nás zrovna nevyšlo. Moc povedené! Jsem ráda, když objevím v dětské četbě něco nového a svěžího.
Silné téma, podané vcelku stroze, bez velkých literárních kudrlinek, ale o to víc působí syrově a tíživě. Příběh pomocí rychlých vět před sebou čtenáře doslova tlačí a klouže jako na ledu. Led čiší i z jedné z hlavních hrdinek, která žije suchý a střízlivý život, jenž lze vždy jednoduše vložit do nějakých škatulek. Narazí však, když se podobně snaží zaškatulkovat a namířit podle ní tím správným směrem adoptovanou dceru Agnes. Naráží vlastně ale sama na sebe, protože z krabičkování nechce uhnout, naráží na vlastní silně zakořeněné předsudky, kterých by se možná chtěla zbavit, ale prostě to v té své danosti nedokáže. Ta zeď je příliš pevná, aby ji těmi nárazy zbořila.
Vztah obou hrdinek tak míří k vcelku jasnému (a jakoby už od začátku naplánovanému) konci. Ač autorka nevykresluje ani jednu z hrdinek černobíle, přeci jen sympatie převažují u té mladší z nich. Zajímavá kniha, u které mě ale lehce rozptylovaly reálie (zdálo se mi semtam, že nesedí v čase), možná bych neukotvovala do jasně datem ohraničené doby.
Nádherně vypravená kniha, úžasné kresby. Příběh pohádkový, sice známý, i když... Za tu výpravu ale prostě musím dát 5, knížkou se doslova kochám.
Být kratší, vysloužila by si nejspíš 5 hvězd. První cca půlka knihy mě bavila náramně, vlastně asi do chvíle, než Theo dospěl. Jeho ztráta a to, kam ho zavál nelehký osud ve třinácti letech, bylo náramně popsáno, semtam až trhalo srdce. A ať se choval Theo, jak se choval, pořád se to dalo připsat jeho nepříliš lehkému vykročení na prahu puberty. To, jak mu bylo po ztrátě mámy, po té, co putoval z rodiny kamaráda k ne moc milovanému tatínkovi a vůbec celá tahle část, je autorkou nesmírně citlivě a silně vykreslena.
Jako dospělý mě ale Theo začal hodně štvát, autorka z něj udělala podivného patrona, který se pořádně neumí vyjádřit, většina jeho přímé řeči se skládá z jednoho slova a tří teček. V době Theovy dospělosti jsem se už občas přistihovala při tom, že by knížka mohla skončit a semtam mě moc nebavila. Vyústění zase nabralo vcelku grády, ale zase bych si odpustila závěrečné hrdinovo nihilistické vylévání se. Některé příběhy neunesou tak dlouhý rozsah a i Stehlíkovi by pomohlo krácení. Nicméně ta první část za to stojí, i za to občasné pomyšlení v druhé na to, že už by to mohlo pomalu skončit.
Tíživé a silné téma očima jedné z mnoha rodin, které podobný osud postihl. A vlastně ještě lépe - očima vychovatelky jejich syna, která má jistý odstup a přitom je tak moc součástí těchto osudů. Napsáno velice poutavě, autorka zvolila prolínání dvou dob, současnosti, kdy potkáváme autorku onoho příběhu, a minulosti v letech 1938-39, kdy se ten příběh odehrává. K tomu ilustraci v podobě dobových dopisů, které dokreslují atmosféru, jež hutní každou stránkou. A pro mě mnoho otázek, které se mi honily hlavou. Jak muselo být těm lidem, kteří do poslední chvíle zoufale odmítali věřit tomu, co se proslýchalo o "židovské otázce"? Jak strašně obtížné bylo rozhodnutí zachránit své dítě tím, že ho pošlou do neznáma? Byla bych toho já vůbec schopna? Na příběhu jedné z mnoha rodin je vykreslena tragická a pohnutá historie silně a působivě.
Další z "knih roku", které si toto označení nezaslouží, protože pamětí prosviští rychleji než dívka ve vlaku. Zprvu zaujala a jako výchozí námět pro povídku nebo krátkou novelu se mi nápad s ženou, co každý den ráno a večer sleduje a glosuje svět jen skrze okna vlaku, moc líbil. Vlastně by ani nemusel mít kriminální či thrillerové pozadí. Ale tohle začalo rozbředávat už velice záhy. Kdo je vrah, člověka napadne docela brzy, velice záhy mu dojde i motiv a když se pak konečně dostaví to poznání, ještě se v něm autorka dalších mnoho stran hrabe a vysvětluje a vysvětluje, aniž je vůbec potřeba vysvětlovat. Postavy mě moc nebavily, byly mi vlastně úplně jedno, což už samo o sobě není zrovna ideální pro zaujetí příběhem. Za mě nic moc.
Autorce nelze upřít schopnost držet čtenáře v napětí. Umí parádně míchat postavami, podezřelého udělá téměř z každé osoby, která se knížkou mihne. Některé scény jsou opravdu napínavé tak, až čtenář zadržuje dech. Bohužel pro mě knížka ztratila švih ve chvíli, kdy už bylo jasné, kdo je pachatel a z detektivky se stal trochu zbytečně natahovaný thriller. Rázem mě to skoro přestalo bavit a posledními stránkami jsem se horko těžko prokousávala. Naštěstí toto byla méně podsatná část knihy a ta předtím za to drásavé očekávání stojí.