bosorka komentáře u knih

Tenká knížka, která mě oslovila vnějškem (obálkou) a nezklamala ani vnitřkem (dějem). Příběh z válečného Polska vypráví devítiletý židovský chlapec, který utekl z "bezpečí" sirotčince, aby našel rodiče. Svět jeho optikou je jiný než dospělácký svět. Felixův svět je postaven na povídačkách, jeho bezmezná fantazie pracuje naplno, zvlášť ve chvílích, kdy nedokáže uvěřit tomu, co se děje ve skutečnosti. Jeho pohled je nevinný, jak jen nevinný může být pohled malého kluka, co první roky války strávil mezi zdmi kláštěra, pod bedlivým dohledem jeptišek, kterým se navíc podařilo utajit to, co se děje venku. Jeho myšlenkové pochody jsou dojemné, zároveň ale i úsměvné, staví tragédii tehdejší doby do jiného světla. Bavilo mě putovat s Felixem a doufám, že i další knihy z této série u nás vyjdou. Rozhodně je za čas posunu i dětem.

5 12.01.2017

Líbilo se mi snad ještě o ždibíček víc než první Hildiny příběhy. Zvlášť pak Hilda a černý pes. Domácí skřítkové jsou výborní a Hilda-skautka, snažící se získat bobříka, je k zulíbání (dopadla bych nejspíše dost podobně jako ona, být zamala ve skautu). Je to magické, vtipné a zábavné. Myslím, že Hilda si získala celou naši rodinu. Nejmladší začínající čtenářka ji zbožňuje a ten starší mi včera hlásil, že on už to teda přečetl 3x.

4 09.01.2017

Nádherné. Po té, co přelouskaly děti, jsem si dala jednohubku Hildu i já a nelituji ani trošičku. Krásná, podmanivá, pohádková. Mírně připomíná Miyazakiho.

6 09.01.2017

Moje první setkání s Sharon J. Bolton a hned trefa do černého. V rámci detektivního žánru výborné, už dlouho jsem nečetla tak dobrou a chytlavou (a mrazivou) detektivku. Čte se jedna báseň, napínavé je to jak napnutá guma na praku. A když ji autorka pustí, má to švih, jak se patří, takže cíl nemine. Mě tedy trefila přímo doprostřed čela.

3 09.01.2017

Vcelku zklamání, asi jsem čekala něco výraznějšího, většina povídek mě ale moc nebavila a podle mě se jich dost i minulo žánrem. Dost možná byl semtam i přehmat editora při výběru autorů.
Šabach, který nesmí chybět v žádné antologii, ale zrovna tady by klidně mohl - není to ani trochu jeho šálek kávy. Některé z povídek jsem prosvištěla, protože nebavily ani za mák (Cigan, Urban, Neff), některými jsem se prokousala, ale vší silou, například povídka Hejdové byla tak nějak hystericky naivní, vycucaná z (ufiklého) prstu. S psaním Soukupové mám obecně problém a nezměnilo se to. Něco nebylo špatné, ale nesedělo mi tak úplně do této sbírky (Tučková). Pak bylo pár dobrých, ale žádných obřích pecek (Sýkora, Klevisová, Goffa). Kopřiva moc dobrý, to svištělo, Stančík parádní, ale vlastně jen Mlýn na mumie scuklý do povídky. Z celé sbírky mi naprosto vyčníval Procházka, to sedlo a navíc vybral pro detektivku parádní prostředí světských z "Matějské".
Celkově ale převládá zklamání, chtělo by to více úderných point a svištivých zápletek.
PS: Parádní obálka.

2 09.01.2017

Tenhle díl opět za plné hodnocení. Je to skvělé, kudy chodím, tudy trousím chválu. Napínavé, čtivé, zábavné. Co postava, to perla, každá je zajímavá, každá má něco do sebe, každá jednotlivá nějak hýbe mými emocemi. Ta poslední věta mi dala, ještě že jsem k Vánocům dostala pátý díl, dočíst Vidění v době, kdy aktuálně vyšlo, asi bych samou nedočkavostí začala bombardovat autorku, ať píše a píše (což se mi pravděpodobně stane, až dočtu Hlasy a hvězdy). Teď proložím další rozečtenou knihou a jsem zvědavá, jak dlouho odolám nevrhnout se do pokračování - malinko si to odkládám, protože se už teď netěším, až dočtu.

3 02.01.2017

Přiznávám, k panu Stančíkovi jsem nekritická. Možná malinko i proto, že jsme krajané. Především ale proto, jak nádhernou češtinou vládne, pro mě je potěšení si jeho knížky číst, doslova mi lahodí. Už jen ta jména, která postavám dopřeje. A ty nápady, co si nenechává pro sebe, ale naservíruje nám je k potěše doslova všech smyslů. Čtu si tu třeba o něčem v podstatě tak obyčejném, jako je pečení chleba a jako bych cítila jeho chuť i vůni. Dokonce mě to konečně po měsících donutí jít si upéct vlastní. Jeho knížky mi natolik chutnají, že jim musím vždy dát plný počet, i když třeba Andělí vejce nedosahuje až na vrchol jako třeba Mlýn na mumie. Je ale jen těsně pod ním a jen kousíček zbýval, aby tam vylezlo, ke konci už mi přišlo trošku uspěchané. Ale jinak, Stančíkův magický realismus zasazený do českých reálií mě zase vzal za triko a nepustil.
K téhle knížce mám zvláštní vztah hned od začátku, kdy jsem si ji vyndala v metru, že budu číst a ona mi před zraky mnoha spoluobčanů vyskočila z ruky a upadla. Cítila jsem všechny ty pohledy, jež zíraly stejně jako já na to, kterak se kniha odrazila od země, vyskočila z otevřených dveří, odrazila se od nástupiště a ladně vlétla do kolejí. Než jsem stačila cokoli, dveře se zavřely. Okolí začalo radit, jak se mám vrátit a dozorcům říct, že oni mi knihu vytáhnou, ale já se svojí v podstatě stydlivou povahou jsem raději přetrpěla další tři stanice upřených pohledů a hned, jak to bylo možné, vběhla jsem do knihkupectví a knížku si znovu koupila.
Na tu novou už jsem si dávala pozor a taky se díky ní budu líp starat o kvásek. Takové knížce nikdy nemůžu dát míň než plný počet. Je to tak trochu osobní.

9 28.11.2016

Jak se mi líbilo Řekni lituji a chválila jsem ho jako velice dobře vystavěný thriller, tak Amnézie byla zklamání. Ubíhalo to pomaleji než voda v Temži a jednání všech zúčastněných bylo takové nějaké neživé. Navíc Joe tu má takový dost divný prostor, kdy se zjevuje a mizí jak pára nad hrncem, když se nadzvedne poklice. Do něčeho šťourne, něco okomentuje a je pryč. Vlastně by tam ani být nemusel. A nakonec i celá zápletka s rozuzlením byla tak zvláštně upletená, až vlastně zklamala.

2 22.11.2016

Když jsem začala číst, měla jsem chvílemi pocit, že čtu Neila Gaimana a další z jeho fantaskních světů. David Mitchell se ale postupně zase svým stylem hlásil o slovo a zase jsem ho začala poznávat. Slade House je docela zábavné čtení, příběh mě bavil a zajímalo mě, co zase dvojčata vymyslí a jak nakonec dopadnou. Ale zároveň Dům za zdí mě zdaleka nesebral tolik jako ostatní Mitchellovy knihy, jako by se malinko motal v kruhu a nepřišel s žádnou obří peckou, jako by ubral plyn moc brzy. Knížka se mi líbila míň než třeba Sencislo9, viděla bych to tak na 70% hodnocení (3 jsou málo, 4 moc).

2 07.11.2016

Většina knížek Petera Maye bývá řazena k detektivkám a podle mě často spíš mylně. Ve všech jeho knížkách najdeme nějakou tu mrtvolu a záhadu, ale ta detektivní (či kriminální) linka bývá spíš jen takovým zastřešením jeho románů. Umrlčí cestu bych zase spíše než do detektivek zařadila do thrillerů. Po vrahovi se tu sice tak trochu pátrá, ale linka s detektivem Gunnem je spíše vedlejší, daleko víc prostoru dostává v příběhu muž, který ztratil paměť, a Karen, dívka, která se nechce smířit s tím, že zemřel její otec. Kniha má švih, je napínavá, námět je velice zajímavý, postavy pozoruhodné. Jaké je to být v kůži někoho, kdo si o sobě nepamatuje nic? Za návrat na Vnější Hebridy Peteru Mayovi další plus. Hned bych se tam vydala!

12 02.11.2016

Michel Faber to má se mnou těžké. A já s ním. Ale může za to spíše on. I když já vlastně možná taky trochu. Proč? Protože napsal Kvítek karmínový a bílý a protože já nejsem schopná se přes něj zatím přenést. Protože na každou jinou Faberovu knížku už koukám optikou Kvítku, který je pro mě dokonalý. Nicméně Kniha zvláštních nových věcí je fakt skvělá, možná jí ale chybí stránky navíc, klidně bych brala i jednou tolik, protože svět, který Faber vytvořil na Oáze, je tak moc zajímavý. A to, co se děje na Zemi, je naopak tak beznadějné, že bych četla dál, jen abych někde trošku té naděje pro Zemi našla. A nejen pro Zemi, ale také pro Beu s Peterem. Kniha zvláštních nových věcí je příběhem o vztazích, mezi všemi bytostmi, je jedno, zda jde zrovna o lidi, mimozemšťany, o členy pozemské kongregace, nebo o zaměstnance USICu na Oáze. A ty vztahy jsou tak perfektně vymyšlené, že jsem se pokaždé nemohla dočkat, až budu číst dál. A mám pocit, že bych právě klidně četla dál ještě mnoho stran. Nemusím mít vše dořečené (či vyřešené) do poslední tečky, ale stejně jako u Kvítku mi postavy z tohoto románu budou chybět. I když asi tak o půl bodu méně. Jako vždy mi chybí ta půlka - 4 a 1/2.

11 30.10.2016

Ruta Sepetys píše krásně, vlastně jednoduše, prostě a syrově a přitom tak chytlavě a úžasně. S obrovskou pečlivostí na sebe nenásilně staví jednotlivé kostky, z kterých tvoří vysokou vež. A každému je přitom jasné, že tu věž nemůže vršit donekonečna. I když tak činí pozvolna, je jen záležitostí času, kdy kostky vespod neudrží tu poslední a samou tíhou se sesypou. Vše k tomu spěje a když se to v její knize stane, mrazí to až do morku kostí. Příběh, který je neobyčejně silný, je postavený na tragických reálných událostech druhé světové války. Do něj jsou zasazeny postavy nejpíš také trochu inspirované těmi reálnými. Její literární postavy jsou ovšem obzvláště životné, obdařené naprosto uvěřitelnými vlastnostmi, ať už jsou pozitivní, či negativní. Mají svá tajemství, která autorka pomalu rozkrývá a která čtenáře nepustí až do samotného konce. Díky moc, Ruto Sepetys, že se věnuješ svým kořenům, že mě seznamuješ s historickými událostmi, které byly pro tvé předky zásadní a které nejsou pro širokou veřejnost tak známé. Ráda po přečtení některých knih pátrám dál, miluju knížky, které po odložení zůstávají v hlavě i nadále. A to Sůl moře je.

9 18.10.2016

Línou babičku jsme už dvakrát viděli v Divadle v Dlouhé a byli jsme nadšeni. Když jsme teď dětem četli knížku, bylo nám okamžitě jasné, že to v divadle měli relativně snadné s tak skvělou předlohou. Babička je výborná, vtipná a fakt zábavná. A tu ženskou já žeru, jak se se světem nepáře. Plusem je množství dalších výborných postav. A takových přání jako babička mám taky dost, asi si taky zavedu škapulíř.

3 16.10.2016

Myslím, že by skvěle fungovalo jako film nebo aspoň jako jeden díl nějakého povedeného seriálu. Zvlášť pro tu ponurou atmosféru - uhlí, sníh, vichřice. Vidím to v barvách.
Začátek byl slibný, nečte se to vůbec zle, ale postupně tak nějak bředne, přestane být natolik napínavé, aby se člověk nemohl dočkat rozuzlení. Možná zbytečně moc odboček. Taky jsem čekala daleko větší střety zaostalého pověrčivého venkova versus pokrokovějšího Londýna.

10.10.2016

Hned na počátek upozorňuji, že jsem vcelku nekritickým fanouškem Harryho Pottera. Svého času jsem těmi knihami žila a moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem je četla poprvé (pak ještě několikrát a několikrát ještě rozhodně budu). A to i přesto, že jsem viděla i chyby, které byly JKR vytýkány. Mě prostě ty příběhy nadmíru pojaly a bavily a ani ty extra dlouhé díly bych nekrátila a nechala je naprosto stejné. A nikdo mi nevymluví, že JKR má vypravěčský talent a hlavně, že umí parádně charaktery, což dokázala i ve všech nepotterovských knihách (a to jsem z nich neskákala nadšením metr do vzduchu). Což je tady vlastně malinko problém, protože HP and the Cursed Child je divadelní hra a jako k takové se k ní musí přistupovat. Těžko hodnotit zcela, když člověk představení nevidí (a že bych fakt moc ráda). To, co v knize autor popíše dopodrobna, ve scénáři divadelní hry neudělá, v tom mu musí pomoci režisér a herci samotní. Číst text divadelní hry vyžaduje větší představivost, nehledě k tomu, že musí být expresivnější, což i tady bylo znát (emoce s představiteli doslova házely na všechny strany). Příběh je tu vlastně jen naznačen a dořečen může být až na představení samotném. Emoce musí být logicky silnější, jinak to na jevišti velkého divadla prostě nevyzní. A i proto kolikrát působí při čtení přepáleně.
Když někdy čtu divadelní hry a připadají mi už "moc", vzpomenu na mámu-švadlenu, která občas šije i divadelní kostýmy. Říká, že i k nim se musí přistupovat naprosto jinak, vše se šije daleko větší a daleko výraznější. A to je znát i na osmém Harry Potterovi, jak je hra přezdívána, ač vlastně nemusí. Je to návrat do jeho světa, ale je dobře, že prostor získávají i ti mladší a dalším plusem je, co jim oproti očekávání JKR vložila do povah. I v této hře si občas děj ohne tak, aby jí pasoval, ale tady bych to tolerovala možná ještě o malinko víc než v tradičních knížkách. Nakonec dávám 4 za těch pár překvápek a hlavně za to, že do tohoto světa znovu nakoukla. Mně se totiž zatím neokoukal. Ale já jsem nekritická.
PS: Na to divadlo bych byla fakt hodně zvědavá. Tohle je vlastně jen lákadlo.

2 03.10.2016

K Johnu Irvingovi mám dost vřelý vztah a to i přesto, že existuje několik knih, kterými jsem se nedokázala prokousat, anebo takových, jako byla tato - V první osobě. Knížka, která jako by variovala mnohé autorovy předchozí. Kniha, kterou jako bychom už v útržcích četli u Irvinga několikrát. Příběh, který nedokáže předstihnout, vlastně ani na míli doběhnout některé jeho předchozí skvělé (Modlitba za Owena Meanyho patří stále mezi mých top 10, i po několikátém čtení). I tak se četla docela dobře, až na záverečné dvě kapitoly, které už se jen tak s vyplazeným jazykem snaží doběhnout ke konci. (Zajímavé, že přesně totéž jsem si říkala u Dokud tě nenajdu. Koneckonců z téhle knihy, jako by si toho Irving vzal nejvíce.) Taky mi přišla vcelku přepálená ve smyslu moc velké koncetrace gayů, transvestitů a bisexuálů na tak malém prostoru (ne na počet stran, ale spíš metrů čtverečních, na nichž se odehrává). A to všechny ty Irvingovy divnolidi docela oblibuju. A přestože mi občas jeho knížky připadají, jako by je vyplivl nějaký jím stvořený generátor, nemůžu mu upřít, že stále umí fakt silné momenty. Některé byly dechberoucí (setkání Kittrege se slečnou Frostovou třeba). Ač mám ke knize V první osobě dost výtek, vím, že tohle není můj poslední Irving, že pořád budu mít chuť zjistit, jestli ještě překoná sám sebe. Nebo se aspoň doběhne.
PS: Kittrege byl vynikající postava.

2 03.10.2016

Četlo se to moc dobře. V rámci žánru povedený thriller, s propracovanými charaktery, zvlášť pak psychologie jednotlivých postav byla výborná, naprosto uvěřitelná. Sice jsem pachatele posléze odhalila, ale to ničemu nevadilo. Trošku slabší než Zapomenuté dítě, lepší než Šmírák.

1 18.09.2016

Hemingwayovy vzpomínky na život v Paříži, ve 20. letech, kdy ještě byl chudý a šťastný. Z přebalu i jiných anotací jsem měla pocit, že budu číst divokou jízdu plnou večírků, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Četla jsem tak dojmy o Paříži tehdejších let, k nimž si Hem občas dal víno nebo pivo a semtam, když na to vyšlo, i něco zakousl. Mezitím potkal pár známých a povykládal o tom, jací byli. Nechal nás nahlédnout do svých myšlenek a škoda, že jich nenabídl ještě víc. I těch vzpomínek. Ke konci znatelně trpce s odstupem několika desítek let vzpomíná na to, jak to bylo tenkrát skvělé. Výborná pasáž z výletu s Fitzgeraldem, byt Gertrudy Stein i lyžování v Rakousku. Některé příhody mi ale připadaly malinko nedořečené, čekala jsem vyústění a fakt škoda toho, že se Hemingway nerozepsal víc.

4 13.09.2016

Četla jsem hlavně proto, že se ráda půjdu podívat na filmové zpracování mého oblíbeného Tima Burtona, a také proto, že vždy raději dřív čtu knížku, než vidím její adaptaci. Chválím zpracování, to je na celé knížce asi to nejzajímavější, nicméně čím víc jsem se dějem pročítala, tím víc mi byl jasný vznik příběhu. Tedy na zajímavé fotky naroubovat nějaký ten děj. Zprvu mě hodně zajímalo, kam povedou kroky hlavního hrdiny Jacoba. Zajímalo mě to až do chvíle, kdy objevil sirotčinec a dozvěděl se, kde se vlastně ocitnul. Uvádění do většiny fantastických světů bývá na knížkách to nejpozoruhodnější. Sledovat, co autor vymyslí, probírat se jeho fantazií. A pak už je jen na něm, zda dokáže vymyslet i poutavou neotřelou zápletku. Tohle mi u Sirotčince bohužel neklaplo, ve chvíli, kdy by měl děj nabírat na obrátkách a táhnout dál, jsem se zasekla a osudy zúčastněných mě skoro přestaly bavit. Vyvrcholení nemělo ten patřičný tah. I když pravda, že samotný konec přece jen trochu láká k nahlédnutí do dalších dílů. Možná jim dám ještě šanci.

3 06.09.2016

Po většinu knihy jsem si připadala jak na hodině biologie, téma Genetika v kostce (se zvláštním přihlédnutím k osobě Gregora Mendela). Ne že by to nebylo zajímavé, ale vlastně bych si to raději opravdu na té hodině biologie poslechla. A vsadím se, že přednášejícího, který by hodiny pojímal takovýmto výkladem, bych zbožňovala a z jeho hodin si toho hodně odnesla. Ale v knížce to jaksi nefunguje, zvlášť když ona knížka má být románem. A příběh, který by měl být nosný, je vlastně tak trochu nijaký. Často jsem se při čtení přistihla při tom, že se vlastně těším, až tahle "učebnice" bude za mnou. I když mi postava Benedicta Lamberta i s jeho drsným humorem docela seděla. Škoda, čekala jsem asi něco trošku jiného.

3 30.08.2016