bosorka komentáře u knih
Jedním slovem - Cave. Nick Cave a jeho cestovní bágl naplněný nápady, básněmi, poznámkami. Drobnými texty, které si během turné poznamenával na pytlíky na zvracení. Takže možná by se dalo říct Nick Cave a jeho pytlík na zvratky naplněný nápady... Ten není bezedný, takže vznikla útlá knížka, která upomíná, že Nick je tu stále s námi v plné polní. I když už vyspělejší a možná i trochu znavenější. Pořád ale on. Ale nejspíš ne nadarmo končí slovy "Už jedu domů".
Román o velkých přátelstvích, o lásce, i té sourozenecké a rodičovské, o závisti a žárlivosti, o lžích a podvodech. O obdivu (mnohdy neopodstatněném). Ale v mnoha ohledech hlavně o nepochopení. Nepochopení, které může sakra zamávat dosavadními jistotami. Kniha o Baltimorských je o nahlížení na svět různými optikami. A o tom, jak svět vypadá, když se brýle sejmou. Četla jsem jedním dechem a tohle zase byla ta z knížek, kdy mě mrzela každá chvíle, kterou u ní netrávím. Jak mám ráda rodinné ságy, tak tahle mě taky docela vzala za srdce. Mám vás ráda, Goldmani.
Je to velmi silný příběh a až kolikrát zaráží, že se udál vlastně vcelku nedávno, ve vyspělé zemi. Jak je možné, že inteligentní lidé, jako byli Jeannettini rodiče, dokázali vést svůj život takto bídně? Že ani to, že měli čtyři děti, je nepřimělo k tomu se nějak vzchopit. Ani to, že ty děti se samy snažily něco změnit. Hrál v tom roli alkohol, jasně, hrály v tom roli jejich ideály, jejich nechuť se přizpůsobovat. Ale zároveň si myslím, že největší část byla jejich sobeckost, jejich lenost dělat cokoli navíc. Kolikrát jsem měla až chuť zařvat nad jejich nespravedlivostí, kterou ty děti musely trpět. Zvlášť netečnost jejich matky, která na všechno měla nějakou svoji "sluníčkovou" odpověď. Mnohokrát jsem taky nedokázala pochopit, jak mohla Jeannette stále svému tátovi tak důvěřovat, ale ke komu jinému se dítě má upínat než k rodiči? Akorát tady tatínek místo skleněného zámku neustále stavěl pouze a jen zámky vzdušné, do kterých stačilo fouknout a byly fuč.
Je to čtivá autobiografie, i když je smutná a ne zrovna povzbuzující, stojí za to si ji přečíst. Chyběl mi možná malinko nějaký přesah, jednotlivé příběhy jsou vyprávěny kolikrát až jako kdyby bez emocí, mechanicky, jen fakta. Takové silné vyprávění sice obstojí i bez větších literárních kudrlinek, ale na druhé straně by tomu neuškodily. (Mrzely chyby a překlepy.)
Málokterá sbírka povídek mě zaujme, málokdy jsou povídky natolik chytlavé, aby mě udržely u čtení až do konce. Taky je to docela umění popasovat se s povídkou. Na krátkém prostoru vyložit většinu karet a ještě těch správných není nic jednoduchého. Mariana Enríquez to ale zvládla a vtáhla mě do podivného argentinského světa, nelehkého, ba až depresivního. K tomu okořeněného trochou toho jihoamerického magična. A to já ráda. Plus perfektní obal.
Knížky od S. J. Bolton se fakt čtou jedna báseň, jsou napínavé, postavy nejsou nudné, příběhy mají spád. Volavka byla dobré psycho, fakt bych se nechtěla ocitnout v kůži některých postav. Jednu hvězdu ubírám, protože tohle byl spíš thriller než detektivka a já raději detektivky. Obě další knihy z této série byly více pátráním a více překvapivé, tady se mi leccos podařilo odhalit záhy, a ona to tak i autorka ke konci chtěla. A i když v knížce Už mě vidíš? autorka odhalovala také docela brzy, konec měla tato výborný. Tady byl konec utnutý s nijak velkou pointou. Ono teda, když už člověk ví z třetí knihy, kam se to bude dále ubírat, je to o to méně dechberoucí, možná mít před sebou ještě nepřečtenou, okamžitě hltám, abych věděla, co bude dál. Takhle to pak dopadá, když člověk začíná nesprávným dílem. Nicméně už se moc těším na 4. díl, snad ho přeloží co nejdříve.
Výborná detektivka. Styl S. J. Bolton mi naprosto sedl. Čistě náhodou jsem se dostala nejdřív k třetí knize ze série Lacey Flint Tak to je, tak to bude a uchvátila mě. Takže jsem se musela pustit i do předešlých dílů. I když jsem se leccos o postavách už dozvěděla předtím, nevadilo to. Už mě vidíš? bylo zábavné a napínavé, a ač čtenář posléze tuší, kam ho autorka asi povede, stejně hltá až do konce (a dobře dělá, protože ten je výborný). Baví mě i hlavní postavy a vůbec, našla jsem si prostě paní autorku detektivek podle mého gusta.
Žízeň charakterizuje všechny vztahy, které se okolo "Holeovek" vyskytují. Všichni máme žízeň, já jako čtenář, Harry Hole jako detektiv a nejvíc Jo Nesbø jakožto autor. A všichni ji potřebujeme uhasit. Harry Hole nedovede (i když se snaží namluvit si, že ano) žít bez vyšetřování, bez policejní práce a Jo Nesbø nedokáže žít bez Harryho Holea. I když by možná taky chtěl. Stejně se k němu stále vrací a myslím, že i vracet bude. A já si prostě asi už přečtu každou knížku s HH, i když k nim budu mit výtky, tak mi to nikdy nedá. Ono se to totiž skoro vždycky skvěle čte. I Žízeň svištěla a i když nedosahuje některých mých nejoblíbenějších "Holeovek", pořád to byla dobrá detektivka. Jen to téma vampyrismu - tím, že jsem dost nedávno četla Boltonové Tak to je, tak to bude, zas tolik mě to netankovalo, tohle téma jsem si už plně nasála u ní (a dokonce jsem občas i zauvažovala o inspiraci, i když knížka od SJ Bolton míří malinko jinam). Pointy u Nesba už taky tolik nefascinují, mustr drží stále podobný, takže se dá leccos odhadnout. Ale nakonec to vlastně nevadí, kromě jiného i proto, že má skvělé a zajímavé postavy. Jimž vévodí neodolatelný Harry. Žízeň za 75 %.
I přes pozvolný začátek mě tahle knížka okamžitě pohltila. Asi pro autorův styl, takový zvláštně pomalu tekoucí, ale přitom libě šumící jako horský potok. Jääskeläinen píše lehce a vábivě, jeho věty i slova jsou jakoby zaoblená, jednoduše se kutálející do čtenářovy mysli. Navíc posléze kuličky přibývají a kuličkodráhou začnou probíhat rychleji, noří se pod povrch, podobně jako hlavní dětská pětice do tajných podzemních chodeb v městě pod pahorkem. Příběh pak už rychle spěje až ke konci a jaký ten konec bude, je napínavější o to, že existují dokonce dva. Který je ten lepší? Toť otázka, možná ten, který člověk četl jako první. U mě to tak aspoň bylo.
Vlastně tak zcela nevím, co o knize Laskavé bohyně psát, protože to mnozí již učinili přede mnou a plně se tu s většinou komentářů shoduji a asi bych se jen opakovala. Je to silné, děsivé, zlé, hnusné, ale vtahující. Až nepříjemně vtahující mnohokrát. Laskavé bohyně byla knížka, kterou jsem nejspíš četla nejdéle. U knih podobných rozměrů jsem se asi nikdy nezdržela tak dlouho. Přitom Laskavé bohyně jsem skoro nemohla opustit, ač pojednávájí o obře děsivých i ohavných věcech, musela jsem číst a číst. A občas si dát pauzu, proložit něčím lehčím. Občas se četlo pomaleji, protože kláda textu, milion jmen, semtam autor zpomalil sám, když podrobně popisoval tehdejší byrokracii, při filosofických úvahách na téma rasa, pak zase přidal na tempu a provázel čtenáře zásadními okamžiky druhé světové války. Ani jednou jsem ale neměla pocit, že bych chtěla přestat číst, jen jsem to pak už chtěla mít co nejdřív za sebou. Co mi úplně nesedlo, byly dlouhé Aueho snové fantazie, tam bych poněkud krátila, ale i tak z mého hlediska nelze než nedat plný počet. Ale bylo to náročné. Uff, trochu se cítím, jako bych se sebe shodila ledově mokrý nacucaný kožich.
...a bude hůř přelomu tisíciletí. Svižný text páně Pecha ukazuje, že beatnici jsou věční, pořád je proč se nepřizpůsobovat většině, stále lze žít na hraně, z které je velice jednoduché přepadnout na nesprávnou stranu. Anonymní hrdina knížky Cobainovi žáci vylévá své myšlenky a své příběhy podobně razantně, jako do sebe lije ocťáky, polyká houbičky a píše texty pro několik kapel, v nichž se snaží ubít stereotyp života v malém městě. Připomínalo vlastní mládí, i když autor je o deset let mladší. Možná právě to dokazuje, jak podobné hraniční bytí není a asi nikdy nebude přežitek. Pořád tu bude někdo, komu se nebude chtít běžet s davem, bude se chtít vymanit, byť třeba s pomocí alkoholu, drog (hudby, literatury...). Jo, pustím si Nirvanu, pustím si Alice in Chains a asi si k tomu dám pivo. Chtít návrat do doby, kdy jsme žili jako tento hlavní hrdina, musela bych si otevřít Mixelu, ale tu nám taky přestali vyrábět, jako jim ocťák. Hodnocení 3,75.
Válečnými deníky Astrid Lindgrenové jsem se rozhodla zmírnit souběžné čtení jiné knihy o válce, a to Laskavých bohyň. Zvláštní - mírnit čtení o válce čtením o válce, ale opravdu to bylo ředění, protože zatímco prostřednictvím Laskavých bohyň se ocitám téměř přímo uprostřed válečné vřavy, očima AL sleduji válku jen zpovzdálí jako pozorovatel. A bylo velice zajímavé číst tyhle dvě knihy zároveň. Astrid Lindgrenová ji komentovala až zpravodajsky, její deníky jsou dobrým doplňkem historických materiálů o 2. světové válce. Jak ji vnímal obyčejný člověk, který navíc žil v neutrálním Švédsku, tudíž v té době vlastně v klidu a v blahobytu. Jak koneckonců AL neustále na stránkách deníku připomíná, při zmínkách o životě Lindgrenových. Astrid Lindgrenová, v té době začínající spisovatelka, na mě působí hodně nadčasově, žena se zájmem o politiku, která si až hnidopišsky archivuje články o válečných letech. Tyto výstřižky doplňují velkolepě pojaté vydání deníků, škoda jen, že málokdo z nás umí švédsky, aby docenil i dobové materiály. Každopádně zaujalo.
Četla jsem v ukradených chvilkách, dlouhodobě, naštěstí u deníků to tolik nevadí a u toho Haringova asi ještě méně. Je to soubor myšlenek, postojů, k tomu cestování po světě, setkávání se se známými (i známějšími), popisy tvorby jeho děl. Jsou to kousky jeho života - který byl ale tak krátký. Mám ráda tvorbu Keitha Haringa a jeho deníky byly k ní zajímavým doplňkem. Byl mnohdy nadčasově myslící a i když sám tušil, že zemře mladý (a to ještě dřív, než onemocněl AIDS), nebylo by vůbec špatné, kdyby tu pobyl déle. A víc toho napsal. I nakreslil.
Britská detektivka, neotřelá honba za vinyly Londýnem i LA. Jak je něco britské, zavání to humorem. A ani Poslední deska není výjimkou, je to svižná knížka, která lehce plyne tak, jak ji všichni ze zúčastněných s nadhledem glosují. Exkurze do britských obchodů a bazarů s vinyly byla opravdu zábavná. K tomu zápletka se vzácnými jazzovými deskami a pár docela dobrých překvápek. Bavila mě zvlášť "Strana jedna", v druhé části chvilkami příběh ztrácel dech, ale ne natolik, aby přestal bavit úplně. A ke konci se zase pěkně a zhluboka nadechl. Ráda se kouknu i na další díl vinylového detektiva a schválně, jaká femme fatale se tam zjeví.
Zklamání. Už první knížka této série mě mírně zklamala, ale aspoň vyvolala určitá očekávání a bavilo mě ji číst. Jak jsem minule psala, že mě zajímá vývoj postav, tak teď už ne, ustrnuly na místě a přešlapují stále na tom samém fleku. Sova mě dost iritovala a čím déle jsem ji četla, tím mě rozčilovala více. Dialogy připomínaly spíš návštěvu v ústavu choromyslných než smysluplné vyšetřování kriminalistů. To bylo samé "Jak to myslíte?" nebo "Jak jako?" A aby nevypadali jako úplní pitomci, naordinoval svým detektivům autor mnohé neduhy, deprese, alkohol, prášky, rozchod s přítelkyní, bolest hlavy... I tak jejich dialogy (především tedy nekončícími otázkami) stvořil jednu velkou vatu, které bylo mnohonásobně víc, než bylo třeba. Samotné vyšetřování - mám pocit, že bych se k určitým indiciím dobrala daleko dříve než oni "profíci". A ti dva nejlepší z nich, Holger a Mia, ti vysloveně tápali v mlze a brali za podezřelého každého, kdo se kolem nich ochomýtl. Nebýt jejich kolegů, kniha by nikdy neskončila a na lavici obžalovaných by se nejspíš ocitl každý občan Osla.
"Co je?" zeptal se, když za sebou zavřel. "Máme problém," pronesla. "Přijel jeho advokát." "A co?" "Nebyl v Norsku." "Jak to myslíš?" Svraštil obočí. "Henryk Eriksen. Nebyl tady." "Jak to myslíš tady?" zopakoval. "Má letní byt v Itálii. Jezdívá tam každé léto." "Teď tě nějak nechápu."
Áááááááá. Jak to myslíš? Tak, jak to říkám. Prostě NEBYL V NORSKU! A takových dialogů je tam požehnaně, kvůli nim jsem měla stokrát chuť knížku zaklapnout a zahodit. Dočetla jsem, ale po dalších autorových knížkách už spíše nesáhnu.
Tenhle román se opravdu hltá. A taky se u něj pláče. Je totiž přesně namíchaný, nechybí odvaha, ale i trocha zbabělosti, odevzdání se, oběť, láska, rodinné vztahy. To vše obklopeno válkou, která už sama o sobě je krutá a plná silných příběhů. Kolik takových už jsem četla a z velké většiny mě vždy dostaly na kolena. Slavík je vlastně "doják", ale doják dobře vystavěný a já si občas hrozně ráda pobrečím. Slavík přesně splnil to, co jsem od podobné knížky očekávala, dojal mě, bavil mě a nepustil mě až po poslední stránky.
Absurdní hříčka, "kafkárna", beckettovsky solená a pepřená po orwellovsku. Sen, o němž víte, že není snem, ale přejete si, aby byl. Abyste se probudil co nejdřív, protože míra absurdit už vybublala až k okraji a za chvíli přeteče. A ona fakt přeteče, to vysněné probuzení nepřichází a vy jste tlačen někam, kam vůbec nechcete, režírován všemocným a vševědoucím Zakladatelem, Vypravěčem, Autorem. Až ke konci. Cvak. A pak už nic.
Zatím nejslabší z knížek Charlotte Link, které jsem četla. Možná mě to nebavilo i proto, že je to spíš thriller a já ráda knížky, které jsou napínavé a pachatele neznáme až skoro do konce. Tady bylo jasné už velice záhy, o co půjde, tudíž si myslím, že by knížka mohla být klidně i kratší. Téma to bylo spíš na novelu. Ve chvíli, kdy už mi docvaklo, kdo je pachatel (a že to bylo docela brzy) a kam se asi kniha bude ubírat, dokonce i jak velice pravděpodobně dopadne, jsem četla už jen proto, že jsem si říkala, že třeba autorka s předvídaným ještě trochu zamele, že přeci jen tu nastavovanou kaši občas zamíchá oběma směry. Bohužel ji nechala tak, jak ji navařila, aniž by přidala nějakou zajímavější ingredienci. A ty tradiční přísady ji prostě neochutily dostatečně. Škoda.
Umina verze je trochu jiná než další Haklovy knížky. Hakl a sci-fi, Hakl a umělá inteligence? To jako fakt? Fakt a navíc to funguje. Místy je to jemné, místy dokonce (jak jsem s údivem zjistila) i dojemné.
Pro Emila Hakla mám slabost. Mám slabost pro jeho věty, pro slova, jimiž oživuje své příběhy. Jsou úderná, originální, nepopsatelná. S Haklem fakt ráda kráčím krajinou, tou pražskou zejména. A mám chuť číst ho nahlas, číst ho rychle a pomalu, mluvit, vykřičet, odříkat, zarecitovat. Tohle jsou texty, které je potřeba přitlouct na roh ulice místo cedulí se jmény ulic. Tohle jsou odstavce, které bych vepsala do chodníků, vyryla do laviček po cestě a vytiskla na sloupy. Abych je mohla číst každou chvíli na cestě kamkoli.
Další z knih, která mě nalákala svojí obálkou. A nebyla jsem zklamaná. Prak je velice napínavý a čtivý příběh odehrávající se ve dvou časových obdobích, za protektorátu a počátkem 60. let minulého století. Je to text, který po sobě nechá stopu, nevykouří se jen tak z hlavy. Celou dobu ponouká k tomu, aby člověk zaujal nějaký postoj k činům hlavní postavy, což ale vůbec není jednoduché. Nic zde není jednoznačné. Je slaboch opravdu slabochem? Je zbabělost omluvitelná? Jak bychom se asi v podobné situaci zachovali sami? Přistihla jsem sama sebe, jak řeším, zda vůbec můžu držet palce některé z postav, zda si to zaslouží, zmítala jsem se mezi protichůdnými pocity podobně jako patnáctiletá Alena. A i teď po dočtení si nejsem jistá vůbec ničím. Asi jen tím, že Michal Vrba napsal moc zajímavou knihu a doufám, že se od něj brzy dočkáme i nějaké další.
Nejsem zcela cílová skupina, ale můžu říct, že mě tohle zombie road movie docela bavilo. Odsýpá to pěkně a je vcelku jasné, že vznikl i film, celý příběh má hodně filmovou konstrukci. Možná ale i trochu předvídatelnou, což z mého pohledu ubírá pár procent. Hodně bavila úvodní část, seznamování se světem po Kolapsu je zábavné a čte se jedním dechem. Trošinku drhla střední část, kde mě nečekalo nic překvapivého. Konec zase povedený a díky němu také dám 4*, i když optimálně bych hodnotila 70 %.