bosorka komentáře u knih

Všem předchozím dílům Neapolské ságy jsem dala 4 a půl hvězdy, vždy mi tam nějaký drobek do sta procent chyběl, ale teď už nelze jinak, je to za pět. A to nejen za Příběh ztracené holčičky, ale za celou sérii, protože tou poslední knihou sága zacvakla veškeré i ty nejdrobnější dílky dokonale do sebe. A zacvakla je tak, až to zarezonovalo, až se rozezněly všechny skleničky v policích. Poslední kniha vrátila dvě přítelkyně, Lilu a Lenu, zase k sobě. Namotávaly ten pomyslný provaz, kterým k sobě byly stále i na dálku připoutané, tak dlouho, až se zase ocitly vedle sebe. A zase mohly prožívat vše společně, i to nelehké, které obě dvě zastihne. Mohly bok po boku žít bouřlivě, smířeně i nesmiřitelně, dostávat se do sporů, snažit se je krotit, vychovávat, žít se sousedy i příbuznými v dobrém i zlém, přežívat, utíkat i zůstávat. Skvělá, skvělá, svělá sága. Román, jak má být. Je mi líto, že už je konec, ale vím, že Geniální přítelkyni budu ještě určitě číst a tentokrát celou v kuse.

6 09.04.2018

S Purity jsem strávila hezkých pár dní, není to román, který bych spolkla rychle, musela jsem se občas zastavit, nadechnout, případně ohlédnout se zpět. Je vrstevnatý, žije ústy několika představitelů, valí se několika kontinenty a napříč poměrně dlouhým obdobím. Neběží jednoduše linerárně, klikatí se a občas odbíhá vedlejšími uličkami. A proplést se jím stojí za to. Ve chvíli, kdy už se vše sbíhá ke kašně na domluveném náměstí, může cestovatel po Franzenových slovech, větách, odstavcích shodit ten zdánlivě halabala zabalený batoh a vylovit z něj věci přesně v tom pořadí, v jakém potřebuje.
Základem knížky jsou mnohdy náhodné vztahy, které pohnou životy postav kolikrát dosti razantně. Pak jsou tu vztahy, které si člověk nevybírá, ale jsou mu dány rodinnými konstelacemi. Kam jednotlivými osobami ty které vztahy mrskly, hlavně o tom je Purity. A co zač jsou ty osoby? Některé bych propleskla rovnou na místě, jen málo z nich je takových, že bych k nim s radostí a okamžitě přilnula. Zároveň mě ale popoháněla zvědavost, jestli byly v některých případech mrštěny pořádně, v jiných aspoň trochu něžně. Některá místa v Purity byla tak trochu hluchá, místy moc popisná, místy i nudná, ale nahrazovala to ta většina, která byla skvělá, čtivá, zajímavá. Rozhodně bych doporučila pozornosti.

5 26.03.2018

Velice zábavné čtení. V naší rodině jsem přečetla dokonce až poslední, děti to už přede mnou sluply jak zmrzlinový pohár. Opět oceňuji všechny postavy, jak ty kladné dvě há a o, tak ty parádní záporáky. A obzvlášť mě pobavila návštěva u novinového sběratele Jindřicha Strakykrada.
Byli jsme na autorském čtení z této knížky, kde bylo krásně vidět, že Petr Stančík umí zaujmout všechny napříč generacemi.

4 12.03.2018

Po Slepé mapě od Mornštajnové, která mě docela zklamala, jsem vlastně už po žádné její knížce neměla ani chuť sáhnout. Jsem ale moc ráda, že mě hned několik lidí přesvědčilo, že to udělat mám, a ani trochu toho nelituji. Slepé mapě jsem vyčítala jistou neživotnost, suchost, chlad, to, že jí chyběla duše a byla až cituprostá. A když o tom takhle zpětně uvažuji, ani si moc nevzpomínám, o čem byla. Jsem si ale téměř jistá tím, že u Hany se mi to nestane. Na tu se ani jedno z výše uvedených slov použít nedá. Navíc se ten příběh doslova vyryje do kůže. Byla to velice silná jízda, která strhla už od samého začátku a sevřené hrdlo nechala utažené celou dobu, ba utahovala ještě víc. Všechny postavy byly zajímavé a lákaly k hlubšímu prozkoumání. Hana z nich pak nejvíc proto, že sice působila studeně a neproniknutelně, ale čtenář tušil, že ji osud rozbil na prvočástice a chtěl zjistit, co za jejím neživotným jednáním stojí.
Příběhy několika žen probíjejících se těžkou dobou jsou smutné a depresivní, ale stojí za to je číst. Neskutečné, jak některé zdánlivě obyčejné věci, které nesprávně vyhodnotíte, můžou život obrátit mnohokrát naruby. Jak některá rozhodnutí mohou být tak špatná, že vás i další zúčastněné odkloní na kolej, která může skončit v propasti. A jak je strašné žít s tím pocitem, že to, co už se jednou rozhodlo, nelze vzít zpátky.

10 06.03.2018

Kniha od SJ Bolton jako obvykle chňapne a nepustí. Příběh navíc ženou kupředu novinové články či korespondence hlavních hrdinů, které mu dodávají na jisté dramatičnosti. Jednotlivé postavy jsou dosti nejednoznačné. Co má za sebou odsouzený sériový vrah? A co skrývá ta "správná" strana zákona? Jak dlouho si v sobě člověk dokáže nést křivdy mládí a co způsobí pár neuvážených přešlapů?
Ač mě rozuzlení vcelku záhy napadlo, úplný konec opět překvapil.

4 01.03.2018

Potom nezaostává za Kdysi, v mnohých aspektech je i silnější. Možná i proto, že desetiletý Felix postupem doby, po prožitých zkušenostech začíná ztrácet bezelstnost, naivitu i nevinnost. Svět již pro něj není jen dětsky černobílý, dostává různé odstíny. A Felix tak poznává, že vše má svou lícovou i rubovou stranu. A že to, co vypadá černé, může být jen ušpiněné a pod povrchem je ve skutečnosti bílé. A naopak, že nacíděné ještě nutně neznamená perfektní. Dětskou bezelstnost převzala v tomto díle Felixova milovaná Zelda. Jejich vztah je výjimečný a krásný. Zelda je bezprostřední a prostořeká, nebojácná a skvělá šestiletá holka. Zamilovala jsem si je oba. Když tento příběh čtete, musíte nutně cítit naději. Ale kolikrát se vám nechce věřit tomu, co se v něm děje. Přeci když to vyprávějí děti, nemělo by se stávat nic tak moc zlého, mělo by to dopadat dobře jako v pohádkách. Kontrast dětského pohledu a drsné reality je tu opravdu velice silný. Vrací do skutečného života.

6 22.02.2018

Na Literární spolek Laury Sněžné už jsem si myslela nějakou dobu. Zaujala mě obálka, která je tedy parádní. Zaujalo lákadlo na "finské Twin Peaks". Pak se mi náhodou dostala do ruky jiná autorova kniha, která mě dostala svou magičností a vábivým perem Jääskeläinenovým. O to víc jsem se na Lauru těšila. To jí bohužel uškodilo, jak moje přehnané těšení se, tak ale i ta lákadla na obálce. K Twin Peaks bych to nepřirovnávala ani zdaleka, na to je to vlastně málo magické. Mám magický realismus hodně ráda, ale tady ho bylo jen tak trochu popepřeno. Zprvu dodával na šmaku, ale pak to autor s pepřenkou možná zase trochu přehnal a do vyznění knihy už mi závěrěčná část moc neseděla (úplný konec se mi ovšem líbil). Některé pasáže mě bavily dost, ale celkově mě neuspokojilo to, že to bylo nevyvážené, občas jsem měla tendence i přeskakovat. Některé motivy byly parádní a držet se jich pevněji, určitě by Laura dosáhla k více hvězdám. Takhle jen za polovic.

3 19.02.2018

Eleanor je Saga Noren, je Ove a dalších spousta zvláštních figur, které se v poslední době objevují. Všechno má nalajnované, den za dnem se odehrává ve stejném sledu a Eleanor svůj život přežívá (na těstovinách, pizze a vodce) uzavřená ve svém světě, kam nikoho (dokonce ani sama sebe) nehodlá pustit. Že se stane něco, co ji odchýlí jiným směrem, je nasnadě. Občas jsem se nad jejím konáním musela usmát, občas mi jí bylo tak líto, až se mi chtělo brečet, občas jsem se snažila ji až popostrkovat trochu jiným směrem, i když na ten svůj divnosvět prostě měla nárok. Ale byla to postava, která si mě naprosto získala. Eleanor je prostě skvělá! 4 a půl.

10 12.02.2018

Pro mě výborný počin. Některá místa jsem samozřejmě znala, ale mnohá mi až dosud zůstala skrytá. A teď chodím a víc koukám a mám v plánu některá navštívit, nebo znovunavštívit.

3 05.02.2018

Je to drsné, syrové a otevřené. Ano. Ale vlastně jsem podobných knížek četla už mnoho a některé mi uvízly v hlavě určitě i silněji. U knihy Édouarda Louise mám trochu pocit, že si za nějakou dobu na ni ani pořádně nevzpomenu. Šikana, potlačovaná homosexualita, předsudky, neschopnost zařadit se do společnosti, v níž hlavní hrdina vyrůstá. Touha vymanit se z prostředí, které mu není přirozené, i když se vlastně moc snaží o to zapadnout. To všechno už tu bylo mnohokrát. I tak bych knížku doporučila, není od věci podívat se na francouzský venkov druhého tisíciletí, vlastně neskutečné, že ještě v této době se musí děti potýkat s takovou bídou a hlavně nepochopením v zemi, kde bychom čekali úplně něco jiného. Už dva dny přemýšlím, jak bodově knížku ohodnotit, pro mě je to jasná třiapůlka, úplný konec mě směřoval spíše k té trojce, ale jak se mi to rozleželo, čtyřku si zaslouží. A pozornost taky.

1 05.02.2018

Jsem ráda, že jsem před přečtením Trhliny o ní vůbec nic nevěděla, zaregistrovala jsem ji, zaujala mě obálka, ale do poslední chvíle jsem netušila ani, jaký žánr budu číst. To mi přiblížila až kamarádka těsně před čtením. A jak tak zpětně čtu reakce, bylo to to nejlepší, co mě mohlo při čtení této knížky potkat. Vědět na počátku co nejméně a teprve po přečtení zjišťovat další. A spekulovat, jestli na tom je aspoň kapička pravdy, nebo je to celé výborná mystifikace. Líbilo se mi, jak je atmosféra vystavovaná hodně jemně, pomalu, žádné šoky a přitom husí kůže se dostaví. Přistihla jsem se při tom, že dumám o tom, jestli bych se na Tribeč vydala a že mě to vlastně i láká, nebo mě tahle knížka natolik ovlivnila, že bych se toho bála. Jak někde řekl sám autor, hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká. Což asi nejlépe charakterizuje Trhlinu. Jak k ní kdo přistoupí, je už jen na něm. Vytkla bych možná pomalejší rozjezd, nějaké stránky ubrat by nevadilo. A druhá věc, za kterou jsem ráda, že jsem si ji přečetla ve slovenštině, krásný jazyk!

10 30.01.2018

Skvělé téma, a i když pro mě známé ze všech možných úhlů, je stále zajímavé a podnětné si příběhy 3 králů připomenout. Komiksové zpracování si skupina B+M+M určitě zasloužila. Možná mohl být komiks i rozsáhlejší a podrobnější, když už byl natolik zalidněný, tak jednotlivé postavy ještě více rozepsat.

1 28.01.2018

Vlastně se to nečte špatně, i vcelku odsýpá, je to slušně napsáno, není nezajímavé podívat se na vyšetřovací metody, přičemž důraz je tu kladen především na vedení výslechů. Ale to je asi tak všechno. Tana French už u mě žádnou další knížkou nedosáhla toho nadšení, jaké jsem měla při čtení V Lesích. I tak mě v jejích knihách bavilo hlavně to, jak uměla vykreslit charaktery a rozehrávat s nimi skvělé hry. Často ve mně vzbuzovala různorodé, ale obvykle docela silné emoce. Většinou minimálně několik postav mě opravdu zajímalo. Ve Vetřelci ne. Všichni mi byli v podstatě jedno, vůbec jsem neměla problém se s nimi na posledních stranách rozloučit. Přišli mi stejně anonymní, jako bych si pročítala zápisy z reálných výslechů neznámých policistů. A celou dobu jsem čekala na nějaký zásadní zvrat a ono nic. Škoda.

3 19.01.2018

Tak jako u většiny povídkových knížek mám i u těch Faberových problém s nevyvážeností. Některé povídky byly výtečné (Tunel lásky, Ovce, Ryby), úvodní Někdy prostě prší byla mrazivá, výborně napsaná a po dočtení celé knihy jsem si ji musela přečíst znovu. Pak jich bylo pár, které mnou jen tak prolétly a za chvíli jsem si nepamatovala, o čem vlastně byly. Nečetly se špatně, protože Faber opravdu vládne jazykem, ale chyběla jim patřičná síla, údernější motiv. Na Faberových příbězích mě baví ty otevřené konce, není mistrem point, ale ani se o ně za každou cenu nesnaží, což je dobře. Atmosféru umí vystavět moc dobře, takže kolikrát vůbec nevadí, že povídka skončí tak nějak najednou.

2 11.01.2018

Ač jsem už o cestopisech Ladislava Zibury samozřejmě mnohokrát slyšela, aktuální knížka se mi do ruky dostala náhodou. A musím říct, že nelituju. Cestopisy obecně bývají čtivé, když jejich autor navíc vládne slušným smyslem pro humor, je to ještě lepší. Bylo to velice zábavné a možná se někdy mrknu i na další Ziburovy knížky. I se zvědavostí, jak moc si jsou podobné. Toho bych se totiž malinko bála. Ale toto první seznámení s ním mě potěšilo.

3 02.01.2018

Jako vždy skvělé kresby. Tentokrát vážnější téma než předchozí knihy, blízce se dotýkající nemoci i smrti. Ale i tak pojato s nadhledem a v podstatě vesele. Vztah dvou sester, z nichž jedna se potýká s těžkou nemocí a druhá s vlastními obavami a strachy, je dojemný, ale i vtipný.

3 26.12.2017

V rámci osobní čtenářské výzvy "aspoň jeden Connelly ročně" postupuji dále ve šlápotách Harryho Bosche. Hořící pokoj je tradiční čistá detektivka, což mě dost baví. Baví mě sledovat tu mašinérii, která provází jednotlivé případy. Boj s byrokracií, které je stále víc a která kolikrát detektivům hodně znesnadňuje práci. Harry Bosch si s tím ovšem ani po šedesátce nedělá velkou hlavu a činí stejně jako celý život. Nebere si servítky a jede po svém. Což samozřejmě opět provází nevůle některých nadřízených. Ač v tradičním pojetí, Harry je stále neotřelý. Jen tak dál.

2 21.12.2017

Knížky Fredrika Backmana mě baví. Občas mám výtku, menší či větší, ale skvělé je, že Backman umí psát lehce, čtivě, parádně umí charaktery, umí dojmout i rozesmát. Medvědín měl pro mě ještě něco navíc oproti předchozím knihám. Tady jsem nenašla mouchu. Jasně, možná kdybych se jó snažila, našla bych, ale ta moucha by rozhodně nebyla tak otravná, abych se po ní chtěla ohnat. Příběh svištěl po ledě tak rychle jako Amat, chvílemi byl tvrdý jako Bobo a neúprosný jako Benji. Byl křehký jako rampouch, ale rozhodně ho nešlo jedním úderem přerazit. Bavil a dojímal, fandil a věřil, navztekával a dával zadostiučinění. Backman fakt umí postavy, jak už jsem několikrát psala, vykresluje je do posledních detailů i s jemným stínováním. A ty postavy vám přirostou k srdci, nutně si k nim musíte vytvořit nějaký vztah (ať už kladný, či negativní, ať už ustálený, či proměnlivý).
V určitých chvílích mi Medvědín připomněl dánský Hon, sice vlastně naruby, ale jednání lidí, vlastně jednání davu bylo velice podobné. Co zmůže jedinec (i pár jedinců) proti kolektivu stmelenému společným posláním? Taková parta je přeci nade vše. A společné úsilí takové party dovede převrátit naruby vše, i pravdu i zločin. Backmanovy knihy jsou jedny z mála, kde mám chuť podtrhávat a kopírovat věty i odstavce, abych si je pamatovala navždy.

18 12.12.2017

Čtu O dívce Grace, za oknem šedivo, stromy už holé a mně je smutno. A celou dobu si říkám, že ta knížka je tak smutná, že nevím, zda ji neodložit do nějakého nadějnějšího období. Ale Anthony Doerr mi to nedovolil. Ač zádumčivě, přece jen úžasně mě vodil v patách Davidu Winklerovi, s ním hledal, poznával, osahával, očichával, poslouchal. Porozuměl mrakům, vodě, sněhu, hmyzu a lecčemus dalšímu. Jen ti lidé mu trošku dělali problém. Jak já byla na Davida Winklera kolikrát naštvaná, že je tak mlčenlivý a že nechá věci dojít zbytečně tam, kam vůbec dospět nemusely. Že ztratil tolik času. A taky mi ho bylo líto, ten smutek bych z něj nejraději vyhnala, ale to by zase nevznikl tak smyslů plný příběh, ta cesta skoro obyčejným lidským životem. Neměla bych pak chuť zkoumat vločky a zakuklené můry, sbírat to, co vyplaví moře a nemohla bych držet palce. Sice mám teď za krkem melancholickou deku, která je malinko těžší. Ale vlastně docela hřeje. Koukám z okna a padají obří vločky.

10 04.12.2017

Krásná knížka. Fascinující příběh o statečnosti dvou bratrů, o bratrské lásce a porozumění.

1 04.12.2017