bosorka komentáře u knih

Trhlina mě zaujala, zvláště pro to pozvolné budování tísnivé atmosféry. Nebylo to bez much, ale fungovalo to. Ne tak Tma, ta měla být o hodně kratší a ve skutečnosti by jí asi nejvíc slušela povídka. Nejprve dosti pomalý rozjezd, pak chvílemi fakt velice mrazivá zápletka, která navnadila, načež to celé sklouzlo do podivného psychologického akčního dramatu. Ve kterém dosti záhy začne být jasné, odkud mrazivý vítr celou dobu vál. Navíc to bylo zbytečně natahované a už někdy za půlkou jsem začala listovat rychleji a rychleji, jen aby to bylo co nejrychleji za mnou. Škoda, kdyby autor nechal jen hororový základ, rozpracovaný v delší povídku, byla bych spokojenější.

5 27.11.2018

Oblíbená Sharon J. Bolton mě nezklamala ani nyní. Dává mi přesně to, co si představuju pod thrillery - tedy rychlou svižnou ničím nerušenou jízdu, která mě baví od začátku až do konce. A i když kolikrát některé autorčiny úmysly prohlédnu dřív, než má ona v plánu, vlastně mi to nevadí, protože i tak umí napsat strhující a zábavnou četbu. Takovou, kterou si umím v barvách představit na filmovém plátně. A navíc, představa jeptišek, které ve svém volném čase (hodinu denně) sledují Father Ted, mě hodně pobavila.

7 20.11.2018

Připadá mi, že Eleně Ferrante sluší spíš knížky rozsáhlejšího rozměru. Tam, kde se může rozepsat, rozvinout své věty, rozpracovat charaktery, rozkošatět příběh. V její prvotině ji poznávám, v autorce Tíživé lásky vidím budoucí Geniální přítelkyni, akorát trochu zbrklejší, která se snažila do této útlé novely naházet toho co nejvíc. A jak to tesala na hrubo sekerou, spíš než by dlátem dolaďovala i skryté záhyby, působí příběh trochu zmateně, nahrnutě na jednu hromadu ze všech stran a není úplně jednoduché se jím prohrabat. Přitom ty pomyslné jehly v kupce se blyští do dáli, jen je najít. Novela je jinak literárně dobrá, ač možná čtenářsky ne zcela přívětivá. Mám po ní teda trošku zmatek v hlavě a není mi z ní zcela fajn. Zavírám ji s pocitem něčeho ušpiněného, umatlaného, sprostého, což asi i byl autorčin záměr. Co mi ale nejvíc chybělo, bylo nějaké přimknutí se k postavám. Při čtení Geniální přítelkyně mnou házely emoce, jednotlivé postavy mě daleko víc oslovovaly, zaryly se mi do života, tady jen tak prošly kolem. 3 a půl.

5 12.11.2018

Přečetla jsem už před čtyřmi dny, ale nebyla s to hned se k ní vyjádřit a něco smysluplného o ní napsat. A to jsem si zpočátku knihy říkala jakože dobrý, ale že jsou z toho všichni tak hotoví? Jenže ono to graduje, autorka se pod kůži dostává hodně nenápadně, postupně zapíchává jednu malou jehličku za druhou, zprvu to ani necítíte, ale pak je těch jehliček víc a víc a zapichují se stále hlouběji. Nakonec člověk sotva popadne dech, jak se kolem něj příběh jako had obtáčí a přiškrcuje ho.
Kam až může dojít to, když se rodiče svoje ambice snaží naroubovat na dítě, když svoje nedostatky, to, co jim v životě chybí (nebo možná i přebývá), se snaží měnit ne na sobě, ale na potomkovi. Když si rodiče neuvědomují, že jejich dítě může být přece úplně stejné, jako jsou oni (se stejnými nedostatky či touhami), nebo naopak naprosto odlišné. Kam vede bezmezné upnutí se na jedno dítě a opomíjení druhého? V době čtení této knížky mám děti v citlivém věku (10 a 12) a možná někdy mívám pocit, že bych s nimi mohla hýbnout znatelněji, ale po přečtení této knížky si to budu sakra rozmýšlet a ještě víc se soustředit na ně samé. Chvíli jsem přemýšlela, jak knížku nakonec ohodnotím a reálně je to spíš 4 a půl, ale vzhledem k tomu, jak ve mně rezonuje a vrací se mi do myšlenek, je to za 5.

17 08.11.2018

Anthony Doerr píše celým tělem. Umí se dívat, umí čichat, naslouchat, hmatat a navíc má ten dar pak všechno to, co jeho tělo vstřebá, naprosto nádherně napsat a předložit dalším očím. A napsat tak, že konzument/čtenář má až plastický pocit, jako kdyby se s autorem doopravdy procházel římskými ulicemi, s ním pociťoval všechny ty nové vjemy, stejně jako on ochutnával, nasával atmosféru, žasl a divil se, poznával, trpěl nespavostí a k tomu žil život novopečeného tatínka. Anthony Doerr Řím poznával podobně jako jeho tehdy zhruba roční dvojčata poznávala svět. Jak batolata potřebují vše ohmatat a ochutnat, tak i autor činil. A udivovaly a překvapovaly, naplňovaly ho nejen vjemy z jiného města na jiném kontinentu, ale i pokroky jeho malinkých synů. A mě s ním. Jako u většiny jeho knih, které si užívám celým tělem i já. Mám takové smyslů plné knihy ráda. A jak jsem se předtím chtěla někdy podívat do Říma, teď chci ještě víc.

6 31.10.2018

Harry Bosch je můj velký oblíbenec, můj oblíbenec je Mickey Haller a úplně nejoblíbenější je pak jejich duchovní otec, Michael Connelly. A když své literární syny spojí do jedné knihy, vznikne z toho výborný koktejl. Na jedné straně Harry - tvrdohlavý, chytrý a spravedlivý, srdcem navždy policajt. Na straně druhé Mickey - odrzlý, malinko nafoukaný, ale taky po čertech mazaný právník, advokát, s kterým policajti zas tak dobré vztahy nemají. Když se setkají tyto dva protipóly u jednoho případu, šlape to výborně. Na Connellyho knížkách mě baví, že jsou prostě ryzí a poctivé. Ryzí detektivky, kriminálky či soudní dramata, to už je fuk, funguje to znamenitě. Postavy jsou životné a zaujmou. Přeběhlík docela svištěl a i když mám ráda knížky s třeskutějšími pointami, nezklamal mě. S Harrym jedu dál.

2 21.10.2018

O tom, že občas na první pohled nádherná houba může být komplet prožraná a mít shnilé podhoubí. O tom, že ukázková rodina může být komplet rozložená a skrývat ve svém nitru cosi shnilého. Houbařka je napsaná krásně, slova a věty se na sebe lehce vrší podobně jako houby v košíku zkušeného houbaře. Příběh samotný je ale hutný a těžký, jako by člověk našlapoval v pohorkách nacucaných deštěm a při chůzi celou dobu podkluzoval po nasáklé zemi, taktak se udržel, aby se nesložil na zem vedle mladé hrdinky, která bojuje se svými démony pomocí zarputilého sbírání hub. Krom toho, že mě knížka fakt polapila a nepustila do posledního písmenka, jsem celou dobu měla ukrutnou chuť na houby.

23 10.10.2018

Četla jsem vlastně tři různé novely sesypané do jedné knihy. Že se dříve, či později nějak protnou, mi bylo jasné, ale i tak ve mně zbyl pocit takové lehké roztříštěnosti. Což o to, knížka se četla vlastně dobře, ale posléze mi došlo, že se v ní toho zas až tolik neděje. Čtyřiadvacetiletá Jana posedávala po knihovně či po hospodách, studovala a četla, sedmnáctiletá v Tokiu pozorovala, popocházela, studovala a četla. Samozřejmě v knížce byla i zápletka, tedy pátrání po osudech pozapomenutého autora Kawašity, ale ta byla občas až přepečlivě zabalená do vycpávkové vaty. Ale nutno uznat, že u ní mě dost zajímalo, kam duo pátračů dojde. Anna Cima píše lehce, slova i věty pěkně plynou, ale úplně rozjásaná z knížky nejsem. Což možná způsobuje i to, že nejsem nikterak fascinovaná Japonskem, tudíž mě ani nefascinuje fascinace Japonskem. Z mého hlediska za 3,5 *, tady dávám 3 hlavně z důvodu nepříliš pečlivé redakce, těch překlepů a chyb bylo vážně až příliš.

3 05.10.2018

Není to nějaká pecka, která by přikovala k židli, zároveň už jsem podobných motivů četla dost, ale i tak mě Temná tvář magie bavila. Autorka ji navíc obdařila zábavnými postavami, jejichž počínání mě zajímá a rozhodně budu chtít vědět, kam jejich kroky budou dále směřovat. Doufám taky, že se autorka nevystřílela z nápadů a ve svých Londýnech se ještě vytasí se spoustou zajímavých zápletek.

03.10.2018

Hororovou literaturu vlastně moc nečtu, ale Mainstream asi splnil to, co jsem očekávala. I když to nebyl klasický horor, spíš pěkné psycho, po kterém mi bylo po těle dost nepříjemně až hnusně. Líbily se mi i povídky, následující po Mainstreamu. Každá je tématicky trochu jiná, což dodává celému souboru na zajímavosti. Z povídek bych vypíchla asi Verunku (tam jsem se až bála) a Více životů (u toho mi bylo hodně úzko). Celá kniha vlastně jako by pojednávala o rozkladu ve všech jeho významech. Rozložená jsem byla i já, když jsem knížku uklízela do police.

2 24.09.2018

Bezejmenný hrdina Pechovy knížky Otec u porodu dospěl a řeší běžné starosti, práci, soužití se ženou, připavuje se na narození prvního potomka. Text plyne zlehka, během jednoho odpoledne jsem ho zltla. Není však tak důrazný jako Cobainovi hráči, chybí to balancování na hraně, které předchozí knížce dodávalo říz. I tak autor trefně a mnohdy i vtipně pojmenovává to, co aktuálně provází jeho život. Navíc má talent ve svém okolí vyhmátnout zajímavé a životné fugurky, kterým by klidně mohlo být věnováno víc prostoru.
PS: Mírně mě rozptyloval ten rodičovský plurál.

3 17.09.2018

Zprvu jsem se trochu bála, jak se dokáže Backman vrátit do Medvědína, aniž by opakoval stejný model, ale vidím, že moje obavy byly neoprávněné. Fredrik Backman sice některé modely opakoval, ale ono to ani trochu nevadilo, do příběhu se prokousával hodně pozvolna, ale to taky vůbec nebylo na škodu. Protože on píše o životě a ten sám občas opakuje podobné modely, i když je pokaždé zcela jiný. Nepřestává mě překvapovat, jak moc výstižně Backman píše, jak umí trefit charaktery, jemné nuance a zákruty žití. A je úplně jedno, jestli se jeho příběhy odehrávají ve fiktivním Medvědíně ve Švédsku, stejné můžou probíhat ve vesnici na Vysočině, v Brazílii, v některé z londýnských čtvrtí. Všude to bude podobné a je jedno, jestli autor zasadí příběh do hokejového, fotbalového či šachového prostředí.
Protože všechno je složité a zároveň strašně jednoduché.
Backman nepíše černobíle, na všech postavách si najdete něco z obou stran barevné škály. Ti, co působí prostě jako sígři, nakonec svými činy kolikrát překvapí, ti v oblecích a kravatách za příjemnými obličeji skrývají kde co. Backman tentokrát přidal víc politiky, která leccos převrátí naruby. I tak je My proti vám pořád knížka o obyčejných životech, běžných každodenních příbězích, které v sobě nesou radost i zlost, lásku i bolest, závist i nenávist. Vlastně si umím představit nekonečnou sérii knížek o Medvědíně, protože vždycky se najde další osud, který stojí za to vypíchnout. Je to tak složité, ale zároveň strašně jednoduché.
PS: Zacki je prostě výborná postava.

15 17.09.2018

Baví me to balancování na hraně snu a reality. Baví mě, jak autor nechává čtenáře vlát na rozvěšeném prádle své fantazie (i to, že prádlo občas sundá a poskládá a řekne, bacha, tady už to byl zase jen sen, tak dumej, jak to je vlastně doopravdy). Líbil se mi vztah hlavního hrdiny s jeho mámou a líbily se mi i další postavy, které se v příběhu zjevily. To, jak byli všichni nejednoznační. A byli to vlastně vůbec oni? Skvělé bylo tančení mezi žánry, baletění vzpomínkami. Byly to pohádky, snění nebo detektivka? Pasi Ilmari Jääskeläinen píše poeticky, našlapuje zlehka a jemně, opravdu až tanečními kroky. Četla jsem na ostrově Thassos a často, když vzhlédla, prohlížela si mě nějaká kočka. Seděla na plotě, ležela líně pod keřem, protahovala se nebo nás s nadhledem obcházela. A mně nedalo než přemýšlet, je tohle fakt jen knížka, nebo to kolem je reálné? Nesním já náhodou taky, zatímco kolem mě tančí rej koček?

9 04.09.2018

U některých knih bych potřebovala pestřejší bodovací škálu. A Séance infernale je přesně taková. Během čtení jsem několikrát měnila hodnocení ze 4 na 3 body a zase zpět. Knížka se čte dost dobře, je vcelku napínavá, pohled k vzniku kinematografie je zajímavý. Určité okamžiky jsou dost silné. Místy mi připomnělo Poslední desku, kde se hlavní hrdina pro změnu pídí po raritních jazzových nahrávkách. Tady jsou to věci okolo filmu. Oproti Poslední desce je ovšem Séance infernale o hodně vážnější. Co mi ale dost vadilo, byly takové ty zásahy shůry, kdy jsou hrdinové v ohrožení života, v bezvýchodných situacích a najednou se stane něco, co je z nich vytáhne, toho tam bylo možná až příliš. Taky chvilkami zmatené vyprávění, kdy jsem si nebyla jistá, jak k čemu postavy došly, kolikrát to taky vypadalo, že šlo jen o jakési nevysvětlené vnkuknutí. I tak nakonec zakotvím u čtyř hvězd, ale s tím, že bych hodnotila 66 %.

1 30.08.2018

Takový trochu sofistikovanější harlekýn. Brala jsem si jako nezávažné a oddechové čtení na dovolenou, ale ani tak mě to vlastně moc nebavilo, takže nesplnilo očekávání. V podstatě mě bavila jen první část knihy, kdy opuštěná hrdinka loví nového partnera a setkává se s celou plejádou podivínů. To bylo vcelku vtipné a zábavné. Od chvíle, kdy se seznámí s vyvoleným, už příběh plynul hrozně předvídatelně, všechny zvraty byly dopředu jasné, vůbec mě nepřekvapilo. Chybělo víc humoru a trochu pestřejší zápletky.

1 30.08.2018

Nejkratší a nejúspornější z knih od de Vigan, které jsem četla. Ovšem neméně silná. Je přímočařejší, bez jakýchkoli kudrlinek se noří do životů několika lidí, předestře jejich osudy, rychle vtáhne přímo do centra dění rozháraných jedinců, které běžné zákruty života mrskly o zem dost prudce. Tím, že se jedná i o životy dětí na pokraji puberty, dostává příběh možná ještě nahořklejší chuť. Delphine de Vigan jako by své věty šmirglem přímo vdrásala do čtenářova mozku. Nenechá je vykouřit, zadřou se na dlouho.

17 30.08.2018

Putování vesmírem mi zlehka připomnělo Alenku z planety Země - ovšem už pro trošku starší a pokročilé. A bylo to putování nesmírně zajímavé a kratochvilné. Jak už mnozí poznamenali, je to vcelku pomalé čtení bez extra velké zápletky, ale přesto mě knížka nezklamala a nalákala určitě na čtení dalšího pokračování. Seznamování se s různými vesmírnými rasami a životem jak na lodi, tak na všech místech, které posádka během své cesty navštíví, je propracované a zábavné. Navíc i vtipné, místy smutné, nakonec i napínavé. Fakt mě bavila Kizzy a Sissix.

2 15.08.2018

Při čtení této knihy na mě padal nezměrný smutek, takový ten, který svírá hrdlo, ten, díky němuž je občas těžké se i nadechnout. Všudypřítomný smutek knížku Mischling charakterizuje. Je mořem bolesti, oceánem utrpení, do kterého občas spadne kapka naděje. Přitom je příběh napsán neuvěřitelně poetickým jazykem, je tak jiný než všechny faktické knihy o holokaustu, které jsem četla. O to víc občas bolí, můžu se utěšovat, že je to jen fikce, jenže těch reálných výjevů je tam ažaž.
Je to knížka, kterou bych doporučila, i když její čtení bude bolet a bude z něj úzko.

9 05.08.2018

Taková ta kniha, jak nedokážete zdůvodnit, proč ji neoceníte víc. Protože se vám vlastně i líbí, baví vás ji číst, ale něco navíc tam prostě chybí. Něco, co ji nakonec udělá průměrnou. Nejvíc mě zaujaly osudy Georgette Agutte a nakonec mě i překvapilo, že je to reálná postava, o níž jsem vůbec nic netušila. Míň mě bavilo samotné pátrání po obrazu, spousta věcí mě trkla daleko dřív, než byla odhalená. Příběh Lilie, Hanny a Hermanna byl nakonec možná to, co zbytečně roztříštilo linku týkající se malířů a politiky přelomu 19. a 20. století.

30.07.2018

Do třetice Josefína a ještě vtipnější než předchozí příběhy. Autorka tentokrát mírně potlačila detektivní zápletku a dopředu vyšoupla problémy jednoho maloměsta, které se tentokrát točí okolo voleb. Řekla bych, že tohle je autorčina největší přednost, umí krásně nahlédnout na charaktery a vztahy lidí v českém malém městě. Josefína je vtipná a ostrá jak břitva a skvěle jí přitom sekunduje nový kolega Jakub Stehlík, jejich slovní přestřelky jsou výborné. S Josefínou se ráda setkám i příště, být reálnou postavou, zašla bych s ní s radostí na pivo.

10 23.07.2018