bosorka komentáře u knih
Na to, jak je knížka útlá, mi docela dlouho trvalo ji přečíst. Musela jsem si trochu navyknout na autorův styl a vůbec se sžít s jeho vyprávěním, které jak kdyby bylo odosobněné, vyprávěné natolik věcně, až máte chvilkami pocit, že s vámi možná ani trochu nepohne. Ale postupně se včtete do příběhu mladého kluka, možná v té době naivního, ale jací jsme byli my v jeho věku a jak bychom asi nahlíželi na to, co se tehdy dělo. Je dost dobře možné, že stejně či podobně, snažili bychom se to brát, jak to běží. S životem ještě nezatíženým prožitými starostmi bychom neuměli dohlédnout dál než za roh naší ulice. Takže bychom se posouvali, jak by to šlo, minutu po minutě, den za dnem, týden po týdnu. Nejsilněji na mě působil samotný konec knížky, který by vlastně měl být pozitivní, ale ve skutečnosti byl nesmírně smutný. Celému předchozímu ovšem dodal smysl a tak nějak ho zakotvil.
Celeste Ng je pro mě svým způsobem zjevení. Její knížky se čtou zlehka, až by člověk propadal dojmu, že jsou jen lehkou odpočinkovou literaturou. Jenže ony se zaryjí tak hluboko, kam jen to lze a v člověku přetrvají. Vyvolají totiž spoustu otázek. Po obou jejích knihách jsem nebyla schopná hned napsat komentář, musela jsem je nechat uzrát, převalit je několikrát ze stran, prozkoumat je, nechat klíčit. A i když byly Ohníčky možná o trochu lehčí než Vše, co jsme si nikdy neřekli, zůstanou tam taky. Téma mateřství je blízké téměř všem matkám a Celeste Ng je probírá ze všech možných stran. Kdo má právo na dítě, biologická matka, nebo ta, která mu je schopná zajistit pořádné zázemí? Je možné si několikrát rozmýšlet, jestli dítě chci, nebo nechci, jestli ho dokážu, nebo nedokážu vychovat, jestli mu bude stačit to, co mu nabídnu, i když se třeba zrovna nacházím v nejisté situaci? Mnoho otázek, které autorka čtenáři zasadí do hlavy. A nechá je tam růst, sama nehodnotí, nechává na vás, jestli rostliny necháte bujné, nebo je budete zastřihovat. Rozkrývá témata, která by dostala do sporu rodiny, přátele, blízké.
Do toho situace lidí, kteří žijí podle tabulek, podle řádu, plánů, tak jak by to "správně mělo být". A do toho jim najednou přijdou takoví, kteří řád nectí, bouří se, nesnesou nalinkované. A ti jim obrátí život trochu naruby. Co s nimi? Vyobcovat je? Ale když ten někdo je vaše vlastní dítě? Vždy bych byla v té druhé skupině, jsem náturou chaot a volnomyšlenkář a narýsovaný život se mi příčí, i proto jsem strašně moc fandila Izzy a Mie a docela by mě zajímalo, kam pak vedly jejich cesty. 4 a půl.
Felixovi je už třináct a jeho život se má zase posunout dalším směrem. Kvůli válce byl nucen vyspět možná rychleji, než by se mu samotnému líbilo. S tím, jak vyspívá, posouvá se i samotný příběh, už není jen dětský, naivní a nadějný, už je ostrý a smutný, ale přesto odhodlaný. Felix už ví, že jeho příběhy nespasí svět, ale i tak se snaží. A snaží se nacházet si blízké, které ke svému životu potřebuje. A i když už zjistil, že není ideální se na někoho moc upínat, pořád hledá. Dělá to pro svoje blízké. Skvělá série.
O podobných knížkách se mi vlastně nepíše zcela jednoduše, možná i proto, že jsou jednoduché. Jsou jednoduše pěkné, jednoduše milé, jednoduše zábavné. Jsou v nich mnohdy klišé. A když o nich chci napsat sama, taky mi z toho vylézají jednoduše klišé. Ale co už, i takových knih je potřeba a ráda si je přečtu. A tenhle příběhy opředený život se mi vlastně moc líbil, občas jsem se u něj usmívala, občas mi i slza ukápla. A prostě mi u něj bylo dobře. Jednoduše moc hezká kniha.
Možná ještě pomalejší než Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu, ale vůbec mi to nevadilo. Je to takové komorní sci-fi, moc dobře napsané. Co Becky Chambers fakt umí, jsou postavy. Těm dodává nezaměnitelný šmrnc. Zabydlela svůj Vesmír fakt zajímavými rasami, jejichž zvyklosti člověk poznává s nadšením. Těším se na další knížku z tohoto světa a tiše doufám, že se autorka zase vrátí k některým dalším postavám z Poutníka.
Potřebovala jsem si dát něco oddychovějšího po Malém životě, tak jsem sáhla po Kříďákovi, který krom jiného navnadil i obálkou. Knížka je ale naprostý průměr. Má vcelku slušný rozjezd, v kterém opravdu zlehka nahazuje S. Kinga (parta dětí, jež zažívá něco zvláštního, co posléze rezonuje i v jejich dospělých životech), bohužel to pak bředne a samotné rozuzlení nic překvapivého nepřinese. Sice se nečetla úplně zle, ale je to taková ta knížka, na kterou do pár týdnů zapomenu. A pro mě splnila účel, tedy přečíst si něco, u čeho vlastně nemusím moc přemýšlet.
Pro mě ohromně rozporuplná kniha. Literárně bych ji hodnotila na jedničku, samotný příběh mnohdy až za hranicí, pro mě až moc nereálný, naprosto z jiného světa. Po přečtení Malého života by měl jeden pocit, že v USA na každém kroku zakopne o pány, kteří potřebují souložit s malými a mladými kluky. Většina lidí je tu homo- nebo bisexuálních, ženský prvek je téměř totálně potlačen. Celou dobu čtení mi běželo hlavou, z jakého prostředí asi vzešla autorka, byla taky týraná a potřebovala se z toho vypsat? Nebo naopak žila v přepychu a tohle pro ni byl tak trochu sadistický kousek? Možná to byl ale jen kalkul, aby přitáhla pozornost, nakupit tolik šílených věcí na jednu hromadu? V tom pro mě tkví kámen úrazu. Už jsem četla hodně knih, kde postavy byly týrané, znásilňované, psychicky deptané nejrůznějšími způsoby, ale dokázala jsem tomu věřit. Tady se Judovi stalo tolik věcí, že už jsem nakonec natolik otupěla, že mě to skoro nerozrušovalo. Kdyby autorka trochu ubrala, sundala nohu z plynu, přibrzdila, prokrátila, možná by mě přesvědčila.
Na druhé straně nemůžu knížku úplně smést ze stolu, Jude jako těžce porušená osobnost byl vlastně zajímavá literární postava. I když mě občas štval. Vím, že takto těžce zkoušení lidé si s sebou kámen na krku táhnou často celý život, ale u něj mi připadalo, že se tím občas až lehce opájel, že prostě nechtěl, aby mu kdokoli pomohl (Harolda mi bylo fakt líto). Malý život určitě vzbuzuje emoce, ale možná je jich až přespříliš, někdy ubrat neznamená zkazit. Fakt ale je, že se asi jen tak z hlavy nevykouří. Hodnotila bych tak 70 %.
Krátká kniha, ale velice silná. Trpěla jsem společně s hlavní hrdinkou, kterou vytrhli z jejího přirozeného prostředí a mrskli ji jinam. Navíc v tak hrozně moc citlivém věku. Celý příběh mě provázela úzkost z toho, jak té holce muselo být. Vždyť já se v podobném věku děsila i jen stěhování do jiné čtvrti. Pocit nechtěnosti, vykořenění, odmrštění. V pubertě člověku už tak připadá, že mu nikdo nerozumí, jak mohlo být jí, sžívat se s pocitem, že o ni vlastně nikdo nestojí. Mám dojem, že citová chudoba pro ni byla mnohem horší než ta materiální. Pro mě hodně silná knížka, která se mě dotkla až v hloubi duše. Snad budu od autorky moci číst i něco dalšího.
Knížka zaskočí tím, jak je vystavěná, tak nějak naopak, než bývá čtenář zvyklý. Spousta autorů vystavuje zápletky pomalu, buduje napětí, někdy bývají příběhy zprvu nudnější, pomalejší a pak nabírají dech, rozbíhají se a doběhnou s nějakým překvapivým, dechberoucím koncem. Málokdy si autor nejsilnější okamžiky vyplýtvá v první třetině. Berniéres to udělal, to dechberoucí, velké, mocné proběhne na začátku knihy, pak už jen sledujeme, co toto provedlo s hlavními hrdiny.
Může se to zdát nudné, zvlášť v porovnání s předchozími stránkami, rozhodně je to pomalejší a tak nějak obyčejnější. A čtenář pořád čeká, že teď už se přece musí stát něco závratného. A ono ne. Jenže to vlastně zas tak nevadí, text plyne jako trošku línější řeka, řeší běžné starosti anglické rodiny, vlastně mi to mnohdy připomnělo Pýchu a předsudek, rodinu Bennetových po sto letech, i s protivnou paní McCoshovou/Bennetovou, rozverným, ale moudrým panem McCoshem/Bennetem a jejich dcerami. Co mi trošku vadilo, že mi k srdci nepřirostla Rosie, takto nejhlavnější postava, byla mi docela protivná, ale hlavně byla hodně nudná. Daleko víc mě zajímaly všechny její sestry, praštěná Sophie a hlavně hodně autorem přeskakovaná Otýlie. Doufám, že se jim bude věnovat víc v pokračování. Přečtu si ho ráda, teď mám totiž pocit jakési neuzavřenosti.
Pro mě zajímavý vhled do 50. let očima novináře z jiného kontinentu. Navíc očima mého oblíbeného Gaba Márqueze. Je všímavý a vnímavý, umí glosovat s jistým nadhledem a místy se člověk dokonce musel usmát tehdejším mašinériím - například situaci, co se zapomenutými a neutracenými penězi při přejezdu do jiné země. Mnohdy naopak zamrazilo, i proto, že zdejší člověk má jisté povědomí o situaci v socialistických zemích v tehdejší době. I když i já občas byla překvapená a dozvěděla jsem se toho dost mně neznámého. A jako mnoho dalších mě zaujalo, že Československo na autora působilo vlastně nejpozitivněji a "nejzápadněji". Prohnalo se mi samozřejmě hlavou, jak hrozné to muselo být v ostatních zemích. Ale Márquez trefně popsal i povahy těch kterých národů, takže to nakonec vlastně i dávalo smysl. Tedy měřeno jeho optikou.
Smutek tak silný, že vás tlačí k zemi a nenechá vás se zhluboka nadechnout. Vina, se kterou se těžko i přežívá ze dne na den. Válečné trauma, jež ve vás probouzí běsy. Co je horší? A co lepší? Vyberte si.
Tři lidé, tři různá traumata, tři pevně propletené a přitom hrubě zpřetrhané osudy. Zarámováno sice pátráním po zmizelých dětech, ale přitom knížka je mnohem víc než jen thriller nebo detektivní příběh. Nejvíce z ní vyplývá neskutečný smutek a tíha. Člověku nezbývá než fandit, aby se ty polámané duše aspoň trochu zacelily. Tradičně velice pěkně a čtivě napsáno, od SJ Bolton už si to ani jinak neumím představit, pro mě navíc plus, že ve mně vzbudila zájem o Falklandy a touhu přečíst si víc o válce, která tu v roce 1982 probíhala a o které člověk vlastně ví jen to, že byla.
Mlýn mi připadal jak zbeletrizovaná učebnice dějepisu. A vlastně si myslím, že by měl být povinnou četbou možná už pro starší žáky základní školy, ale zcela jistě pak pro středoškoláky. Proto, že nenásilně provází nedávnou českou historií. Proto, že seznámí se zásadními okamžiky (i těmi dost temnými) 20. století v naší zemi a navíc to činí srozumitelným jednoduchým jazykem. Což pro mě byl paradoxně největší kámen úrazu. Jazyk, jímž je Mlýn napsaný, byl pro mě jednoduchý možná až přespříliš, působil až naivně, a to zvlášť v první cca čtvrtině knížky. To jsem měla občas pocit, že se snad přes tento styl ani nepřenesu a knihu odložím. Trochu mi připadalo, že jak se autor snažil nacpat toho do příběhu co nejvíc, utrpěla tím literární kvalita. Možná by knížce nakonec slušel větší rozsah. Zprvu autor hodně spěchal, utíkal překotně, až se kniha zadýchávala. A to mě mírně rozptylovalo. Na druhé straně měl šťastnou ruku v ohromně nosném příběhu dvou mlčenlivých tvrdohlavých bratří, kteří dědictví své rodiny dokázali i přes velká příkoří udržet.
Zpětně chválím ztvárnění všech "dob" 20. století. I přes jakousi rozpačitost bych nakonec knihu doporučila, zvláště pak těm mladším, kteří se ještě mohou dozvědět něco nového o naší historii.
Faber, jak ho známe. Naléhavý, rozmanitý, neotřelý, znepokojivý. S příběhy utnutými naráz a velice ostrým řezem, což mi sice nevadí, ale kolikrát si tak povzdechnu, že tady bych ráda věděla, co bude s postavami dál. Na druhé straně to ve mně probouzí vlastní dokončení, jak bych to asi udělala já, kam bych je nakonec vedla. Jako u většiny povídkových knížek, i zde byly některé povídky slabší, nezaryly se, jiné se zahákly ovšem velice silně. Nejvíce pak Tabitha Warren a Finesa.
Někdy knížkám trochu uškodí anotace a popisy na přebalech. Jak už někteří zmiňovali, knihu IQ bych rozhodně nenazývala holmesiádou, vlastně bych ji ani nepřirovnávala k Pulp Fiction. Lepší ji číst jako svébytný příběh, ve kterém sice samotná detektivní linka není nijak převratná, ani se nedostaví extrémně překvapivé rozuzlení, ale knížka je to svižná a nesmírně zábavná. Čte se rychle, protože je plná velice vtipných situací a dialogů. Scény týkající se života zpovykaného, ale duší prostého rapera mě doslova rozesmávaly. Ta, kdy vyhořelý umělec pálí svůj předražený majetek a do táboráku přihodí i pár luxusních flašek alkoholu, patří k nejzábavnějším scénám. Celou knihu úplně živě vidím na filmovém plátně. Překlad Jiřího Popela, včetně "přebásnění" rapových textů, je výtečný.
Při poslechu audioknížky Jediný muž se mi neustále vybavovala kniha jiného žánru, ale pro mě v něčem hrozně podobná, a to Marťan. I tady jsem neustále kolísala mezi hodnocením třemi a čtyřmi hvězdičkami. I tady mi bylo dost záhy jasné, kudy se nejspíš bude příběh ubírat a jak asi skončí. Že to hlavní hrdina nebude mít jednoduché a narazí na spoustu překážek a čtenář bude jen čekat, co to bude teď a jak se mu z toho podaří vysekat tentokrát. Poslouchalo se to vcelku pěkně, o tom není sporu, myslím, že číst to, mám knihu schroustanou za chvilku, ale prostě mi tam pořád něco trochu drhlo. Vím, že thriller je smyšlený, ale v tomto případě mě nějak moc rozptylovalo, že byl zasazen do tak reálných základů. Když čtu něco z anonymního prostředí, asi se dokážu povznést nad nelogičnosti, ale tady mi jich přišlo až přespříliš. A možná mi vadilo to celkově americké pojetí. Taková lehce ždímačka emocí a přitom to se mnou narozdíl od jiných knih odehrávajících se ve stejném časovém období vlastně vůbec nic neudělalo. Možná i proto, že mi bylo od počátku víceméně jasné, co se bude dít. Nakonec je to za 3,5 *.
Timothée de Fombelle prostě umí, tohle byla tak nádherná pohádka, dobrodružná, napínavá, prostě parádní. Fascinuje mě styl autorova psaní, je poetické protkané zvláštní melancholií, přitom ale doslova hladí. A jeho postavy jsou skvělé a zajímavé, člověk se s nimi až nerad loučí. Vango samozřejmě, tahle osoba žijící v oblacích mě dojímá dosud. Statečný Zefiro, smutná Ethel, tajemný Andrej, skvělá Madmoisselle, komisař Boulard a jeho matka, šéf vzducholodí Eckener... A nejvíc ze všech mě vzala Myšice, úžasná, statečná, skvělá dívka, co zná všechny střechy světa.
Příběh byl takový, jaký má být: zrada, láska, pomsta, pronásledování, kladní i záporní hrdinové, smrt i znovuzrození, přátelství. Zasazené do reálné doby, s některými reálnými příběhy, až by se chtělo věřit, že se to celé opravdu stalo. Srdce se mi po dočtení úplně tetelí a bude se tetelit ještě dlouho. Jo, a naprosto nádherná obálka.
Mawerovy knihy mě většinou baví, ale nikdy nemám pocit, že bych je měla ohodnotit plným počtem, vždycky jim chybí takové nějaké to "cink", ten pocit, který vás přiková, drží a nepustí. Pražské jaro je zajímavé tím, jak na československé období nahlíží cizinec. Mawer skvěle postihl náladu tehdejší doby, to očekávání, pocit, jak se vše mění k lepšímu a jinak už to být nemůže až k velmi hořkému prozření. Knížka nabírá grády, jak se blíží k 21. srpnu. Pak bohužel ke konci zase trošku ztratí dech, když skončí tak nějak do prázdna. Zvláštní, když člověk čte knihu o událostech, které jsou mu blízké, od zahraničního autora. Pořád má tak trochu pocit, že ho musí načapat při nějaké nevědomosti. Celou dobu pozorně čte a obdivuje ho, jak má reálie nastudované. To staví knihu ještě do trošku jiného světla.
K Mokré rybě mě přivedl výtečný seriál Babylon Berlin. Jsem ráda, že se kniha lišila, i když styčné body tam byly. Seriál mě sice nadchl víc, ale Mokrá ryba nebyla vůbec špatná. Gereon Rath je tady vlastně vcelku rozporuplná osoba, není ani trochu černobílý, stejně tak i ostatní postavy. Období, kdy se příběh odehrává, tedy konec 20. let 20. století, doba Výmarské republiky, politické veletoče, k tomu dekadentní kabarety, genius loci Berlína, to vše dodává knize šmrnc. Rozhodně si nenechám ujít další díly série.
Poslouchala jsem audio a musím vyzdvihnout hlas Jana Teplého, díky němu to svištělo.
Pro pana Stančíka, jak už jsem zmiňovala, mám slabost. Od chvíle, co jsem s nadšením zhltla Mlýn na mumie, se nedokážu od jeho psaní odpoutat. Miluju jeho fantazii, všechny ty spletité konspirace, zápletky zakroucené jak staropražské uličky. Líbí se mi jeho nadhled, popichování a šťouchance. Mám pro něj takovou slabost, že mu i leccos odpustím. V Nulorožci třeba to, že na tak krátkém prostoru bylo těch zápletek a postav možná až moc, a i když se ke konci sběhly do jednoho bodu, připadalo mi, že by si zasloužily podrobnější rozpracování na delším rozsahu. I tak, Stančíkovy texty mi sedí a lahodí a nevím, co by mi musel předložit, aby mě zcela zklamal.
Některé kapitoly se mi líbily více, jiné méně, některé jsem zrakem jen tak prolétla, ba spíše přeskočila. Mohu říct, že víc mě zaujaly fejetony věnované životu v Anglii, méně pak ty, které byly přímo o autorčině životě. Respektive propojení jí samotné s Velkou Británií a jejím pohledem popsané anglické zvyklosti byly zábavné a zajímavé. Autorce pak nelze upřít, že píše lehce a s nadhledem a umí si udělat legraci i sama ze sebe, což je vždy osvěžující. Holt mi některé texty sedly méně. Na co z knížky ovšem nikdy nezapomenu, je proč před Vánoci nemýt okna. Díky! Měla jsem vždy snahu to popsat, ale nedostávalo se mi těch správných slov.