bosorka komentáře u knih
Davida Mitchella mám fakt ráda a jeho styl mi naprosto sedí. Občas se snažím někomu vysvětlit, proč ho tak oblibuju. A vysvětluju to vlastně přepříliš zdlouhavě. Jednou větou to za mě shrnuli na přebalu knihy Hodiny z kostí: "Mitchell dokáže čtenáře nadchnout jak pro skutečný svět, tak pro ten smyšlený." Mě vždy nadchne všemi příběhy, umí i ty záhadné, mysteriózní, ale i ty úplně nejobyčejnější. Co ovšem umí především, je práce s jazykem a s dějem, s těmi se doslova hejčká. Vlastně by tam to nadpřirozeno kolikrát ani být nemuselo, což dokazuje perfektní knížka Třináct měsíců. Ale zároveň tam ani nepřekáží. Mitchell se možná už trochu opakuje, ale jeho fascinace nesmrtelností a stěhováním myslí, posedlost lidskou duší, mi ani tentokrát vůbec nevadila. Hodiny z kostí mě bavily i proto, že jsem opět měla chuť v nich stále listovat zpět, hledat si souvislosti a narážky, objevovat to klubko nenápadně se motající celým příběhem. Někdy mě trochu mrzelo, že se pustilo jiným směrem, než bych čekala a asi i chtěla, ale ono mělo i přes tu klubíčkovitou neposednost svůj smysl.
Závěrečná část pak pro mě bylo jedno z nejvíce skličujících čtení posledních let. Četla jsem dost postapo vizí, ale tahle mě sejmula a bylo mi z ní dost úzko. Snad i pro to, že mi připadala až neskutečně reálná.
O téhle knížce jsem nesčetněkrát slyšela od mámy, která ji četla mnohokrát a stejně tak často mi ji i doporučovala. Já se k ní ale až dosud nedostala a to, že mi skončila v rukou, za to mohla jedna zvláštní událost. Kniha přišla poštou mému muži od autorčiny dcery. Pak chvíli ležela na vršku hromádky připravených knih, až mě jedno ospalé sobotní odpoledne přesvědčila, že nastal její čas. Že já ji nenašla dřív, říkám si. Budu to teď muset této útlé knížce vynahradit a mám ten dojem, že půjdu v máminých šlépějích a zanedlouho ji budu nesčetněkrát doporučovat svojí dceři.
Přemýšlím, co napsat, aby to neznělo jako klišé, protože tahle knížka opravdu není klišé. Je ale milá a pohladí po duši, vykouzlí úsměv na rtech a zahřeje u srdce. Neubráním se zkrátka tomu používat tyhle fádní fráze. Knížka je ale opravdu chytrá a vypravěčka má nejen byt plný fantazie, ale i sklep zaskládaný humorem, půdu nacpanou vypravěčským talentem a dům napěchovaný literárním umem. Krom toho všeho je výbornou průvodkyní Malou Stranu, vybavena přesným okem sledujícím nádherné místní postavy. Moc dobře se čte o slavičím zpěvu, kominících děsících kamnáře, výlovu čertoveckých sumců nebo o místních vykřičených domech. Lekající se uklízečka, co i se závěsem hopsla do Čertovky mě rozesmála a culím se i teď, když o ní píšu. Culím se, když píšu o knížce Jindřišky Smetanové.
Skoro je mi líto, že jsem nevydržela, až bude venku celá Neapolská sága, protože myslím, že by ještě lépe fungovalo v úplném celku. Takto jsem četla za sebou první dvě knihy, pak chvíli pauza, třetí a na čtvrtou musím zase čekat (jestli vydržím, stále je ta možnost chmátnout po slovenském překladu). Na druhé straně, rozdělení do čtyř dílů má svůj velký smysl, každá knížka si nese pečeť věku jednotlivých protagonistů a pečeť té doby, v níž se zrovna odehrává. Jak v prvním díle Elena s Lilou řešily vlastně "dětské" problémy, problémy jejich čtvrti, za jejichž hranice se neměly moc šancí dostat, v druhém pak běžely po vlně dospívání, spojené s láskou, nenávistí, obřími emocemi, bouřlivým proudem života, který je odnesl už o kus dál. Pak v třetím díle přitvrzuje nejen v jejich životech, ale v celé zemi, ba v celém světě. Sedmdesátá léta, kdy Evropou zmítaly různé vášně, v Itálii krvavé střety levicových a pravicových extremistů, se nutně musely dotkout i hlavních hrdinek této ságy. Zdánlivě se proměňuje i jejich vztah, obě jsou matkami a ženami, obě vláčí život tu dolů, tu vzůru, spolu se moc nevídají, ale přesto jsou k sobě připoutány nezničitelným provazem. Zvlášť pro Elenu je těžké vymanit se ze stínu Lily. A i když to vypadá, že se dostala výš, svou nezměrnou pílí a spořádaností, že překonala dávnou kamarádku, Lila ji prostě svým nekorektním bouřliváckým přístupem vždy převýší. Neapolská sága mě baví proto, že i mnou mlátí emoce, vztekám se, fandím, mám chuť radit, okřikovat. Pro mě naprosto živá kniha. 4 a půl (a možná po dočtení posledního dílu i přidám).
V krátké době po sobě jsem četla dvě knihy dotýkající se adoptovaných dětí. Jedna byla výpovědí reálnou, kde spisovatelka řešila svoje předky a nakonec i sebe samou. Malinka, ač postava románová, mi Jennifer Teege v mnohém připomněla. Ten neustálý boj, který se v nich svářel, ač věděly, že život u adoptivních rodičů byl vlastně veskrze dobrý (a pravděpodobně lepší, než by byl u rodičů biologických), nedokázaly se s jim přisouzeným bytím dokonale smířit, neustále je něco hnalo tam, kde by se mohly dozvědět pravdu. A dokonce i tušily, že ta pravda jim lahodit nebude. Kořeny, i když vyrvané, se neustále žíznivě snažily přimknout zpátky k vysušené zemi. Obě tyto ženy, reálná i románová, se se svým osudem praly různě. Jennifer bojovala s depresemi, Malka se prala divoce a nespoutaně, ubližovala tak nejen svým blízkým, ale i sobě, i když ve skutečnosti o to nejspíš vůbec nestála. Malinka je o věčném boji, s genetickým předurčením, s vlastními a cizími geny, o mlácení kolem sebe, ale i o snaze potlačovat ty údery, mírnit je (jak adoptovaná, tak ti, co adoptovali). Knížka je hodně o nepochopení, o neschopnosti komunikovat, protože kdyby Malka víc mluvila a víc dala najevo sebe (jinak než kopáním na všechny strany), možná by to fungovalo lépe. Jenže to by nebyla ona, nezkrotná, a to by možná ani nevznikla tak naléhavá kniha. 90 %
Příjemné čtení. Autor má fantazie na rozdávání. Městskou fantasy mám v oblibě a tak jsem už pár podobných knih četla a všechny ty vedlejší a alternativní města mě moc baví. Stejně tak se mi dobře včítalo do Nikam a ráda jsem se procházela po "podivných" ulicích. Možná trochu chyběla silnější zápletka, možná bylo chování některých postav až příliš naivní, možná i sloh by chtěl semtam malinko učesat, ale jedno vím, další knihy Martina Bečana si určitě přečtu a kdyby pokračoval v nastaveném světě, velice ráda se do něj zase zanořím. 70 %
Už dlouho jsem od Kinga nic nečetla (naposledy poslouchala Shawshank ve skvělém podání Oldřicha Kaisera) a jsem ráda, že jsem sáhla zrovna po této knize. Která není úplně typická kingovsky hororová. Čte se moc dobře, i když jsem měla problém jako i u jiných jeho knížek s délkou. Ne že bych to neučetla, ale spíš, že mi připadalo několik desítek stran nadbytečných a v určitý moment si tak zase musela povzdechnout, jaký je Stephen King grafoman. Vlastně mi připadalo, jako bych četla knih více (tedy minimálně dvě), které spojil dohromady. A možná by jim to i prospělo, oddělit je. Když jsem dočetla část, odehrávající se v Derry, neměla jsem touhu číst dál, protože příběh na mě působil uzavřeně. A najednou se mi hrozně divně včítalo do dalších stran knihy. Naštěstí po těch několika desítkách stran, které na můj vkus zbytečně rozvlekle uváděly hlavního hrdinu do nového místa, se to zase rozjelo velice slušně a začalo mě bavit. Doba, v níž se Dallas 63 odehrává, přelom 50. a 60. let v USA, mě zajímala, stejně tak i osoba LH Oswalda. A celou dobu mě dopředu hnalo to, že jsem byla zvědavá, co natropí motýlí efekt. A zklamaná nebyla. Nakonec tedy 4 a půl a příště, pane Kingu, trošku písmenek ubrat, prosím.
Zajímavý pohled na nacistický vliv na další generace. Tady z pohledu té třetí, tedy vnuků, konkrétně vnučky velitele koncentračního tábora Płaszów. Hodně mě zaujalo, jak zatížení svých předků nese různě jejich druhá a třetí generace. Celá knížka působí trochu neskutečně. Považte, míšenka, která studovala a žila několik let v Izraeli, zjistí již ve zralém věku, že její děděček byl brutální nacistický vrah. Vydává se po stopách jeho, ale i svojí babičky, matky (která ji odložila do dětského domova) a nakonec i po stopách svých. Snaží se dobrat toho, jak je možné, že babička "zvěrstva" svého milence prostě neviděla, jak rodinnou zátěž nesla jeho dcera a jak s touto informací má naložit teď ona sama. Vrací se i do svého dětství, kdy je pro ni velice důležité pochopení, proč ji matka nechtěla a ona se tak dostala k adopci. Knížka je psaná možná malinko stroze, ale je to dokument, který si vlastně dost dobře dovedu představit i filmově. A nedivím se Jennifer, že chtěla svoje kořeny dopodrobna prozkoumat, i to je terapie, ač trnitá a bolestná.
Občas, když tu čtu komentáře, mám pocit, že jsem četla úplně jinou knihu. Že měla Jennifer deprese? Tak vzhledem k tomu, že jimi trpěla od mládí a podle toho, co psala, s tím měl hodně co dělat pobyt v dětském domově, adopce, pocit neukotvenosti, pak zjištění o předcích tomu rozhodně nepřidalo. Ano, "paní se chtěla rozhodně zviditelnit". Pokud má někdo takový osud, tak mi opravdu nepřijde divné, že se snažila ze všeho "vypsat".
Hilda je prostě kouzelná. Vždy, když si ji čtu, přistihnu se s takovým připitoměle zasněným úsměvem. Zahání chmury - aspoň v té chvilce, kdy čtete. Ale vzhledem k předchozím knihám, které se mi líbily o malinko víc, dávám Kamennému lesu prozatím 4 *, třeba přihodím hvězdičku po dalším navazujícím dílu. Na ten už se fakt těším, protože takový cliffhanger na konec, to je skoro trestuhodné, že člověk musí čekat na pokračování dalších několik dlouhých měsíců.
S touhle knížkou jsem měla problém už od počátku, kdy jsem ji začínala číst natřikrát. Vždy jsem raději sáhla po něčem "lehčím" nebo "elektroničtějším", co se víc hodilo na dovolenou. A pak se do ní vlamovala docela ztuha. Ono už jen těch postav, s nimiž se čtenář musí seznámit. A kdo není zrovna zběhlý v lingvistice, sémiotice a vlastně i v politice, tomu se plave daleko obtížněji a pomaleji. Jako by stylem čubička honil kraulujícího autora. Dokonce jsem párkrát i zvažovala, že knihu odložím na jindy. Jenže pak mě zase připoutala, zaujala a fouknutím do vody přiblížila za rychlejším plavcem. Takže jsem na konec doplavala, i když popravdě, ve chvíli, kdy jsem se hrabala na břeh, stál tam již autor osušený a oblečený. Jako bych celou dobu čtení skládala pomyslnou Rubikovu kostku, k níž knihu připodobňuje překladatelka. A vždy, když jsem zajásala, že mám jednu stranu sestavenou, na té druhé se mi barvy rozutekly. Mám tak ze Sedmé funkce jazyka trochu rozporuplné pocity. Několikrát jsem ji chtěla odložit, ale pak jsem zase dychtivě četla dál, zvědavá na to, jak bude pokračovat. Donutila mě po přečtení pátrat dál, zjišťovat která postava byla vlastně přesně kdo, jak to tehdy politicky vřelo a co byla fikce a co realita. I tak mi připadal tenhle "intelektuální thriller" kapku nadutý.
Děkuji za doslov a čátečné uvedení do problematiky. Mrzelo dost velké množství překlepů, zasloužilo by si lepší redakci.
60 %
PS: Rubikovu kostku jsem v životě nesestavila.
Příjemná oddechovka na jedno odpoledne, navíc ale oddechovka, ke které se občas určitě ráda vrátím. Backman píše lehce a vtipně a přitom je to opravdu silné vyznání jeho nejbližším. A co hlavně, píše neuvěřitelně trefně. Jako mnoho rodičů, i já jsem se vrátila do doby, kdy děti byly hodně malé a zavzpomínala na všechny ty ukryté klíče, čokolády nacpané do dvd přehrávače, rybilky rozpatlané po gauči, gumové kačenky vložené do pračky (byly špinavé, že) a noční košile hozené do záchoda. A zároveň na pár těch trapasů, kdy jsem sama o přístupu k dětem mluvila v nadsázce, jenže zrovna před někým, kdo zrovna všechno bere nadmíru vážně. Fredrik Backman mi občas přímo bral z úst to, co si o výchově myslím já. Co si myslím o výchově naší, která probíhá v současnosti, a o té někdy před lety, kdy jsme my byli ti vychovávaní. Je to tak podobné našim vlastním zkušenostem. Koneckonců dítě většiny z nás mělo doma nějakou tu hrající žirafu (my plastovou housenku s písničkami, kterou jsme večer museli před synem schovat, protože jeho nejoblíbenější činností bylo v pět ráno ji chňapnout a začít nám u hlavy vyhrávat na celé kolo).
Docela by se mi od Backmana líbila další knížka na téma otcovství, zase po letech. Takové pubertální dítko třeba... Nebo i jinou podobně stavěnou knihu, protože úvahy na téma láska (ať už partnerská, otcovská či synovská) či na téma přátelství byly taky velice výstižné.
O dědečcích. "Za svítání vyjdou s dvěma holýma rukama na trávník a dovnitř se vrátí z nově postavené verandy. Jakože cože? Já jsem dvěma holýma rukama leda tak vyhrál Grand Theft Auto IV. A to jsem použil cheat all weapons. Tvoji dědečkové si sami postavili domy v době, kdy ještě nebyl Google. Uvědomuješ si, co je to za výkon? To nejsou lidi. To jsou šýcarské armádní nože se strništěm na bradě."
Hlasy a hvězdy jsem si trochu šetřila, nevrhla se na ně hned po dočtení Vidění, i když jsem měla velké cukání. A jsem ráda, že jsem zase strávila nějakou dobu ve světě Lodí, Össeanů, s trochou těch hub. A vůbec mi nevadí, že jsou ty příběhy tak košaté, naopak, ve skutečnosti si umím představit, že by Mycelium mělo nekonečně dílů a já se tak nemusela obávat toho, až se za tímto světem jednou zavřou dveře. V tu chvíli asi budu otevírat znovu Jantarové oči.
Moc dobrý doplněk k seriálu. Asi tedy opravdu smysluplná jen pro znalce TP. Velice dobrý tah vydat ji jako podporu k novým dílům, které právě běží a které jsou fakt výborné. Skvěle graficky vybavená kniha, prostě dokument, který každý fanoušek TP musí povinně přelouskat.
Je to tak vtipné, tak praštěné, tak křehké, hořké i smutné. Příběh téhle prazvláštní rodiny jsem četla se sevřeným hrdlem, občas jsem dusila smích, občas pláč. Dočítat tuhle knížku v metru fakt není dobrý nápad. Ale jinak jsem měla chuť předčítat nahlas, aby si všichni užili ty parádní fantastické nápady, za které autorovi velký dík. 4 a půl.
Viděla jsem v Činoherním klubu a naprosto mě nadchlo. O této hře vím a malinko jsem asi i tušila, o čem je, ale jen vzdáleně, nikdy jsem neviděla ani již klasický film. Hra se mi líbila velice a nedávno jsem pak zjistila, že ji máme i knižně. Tennessee Williams napsal neskutečné charaktery, obdařil se živoucími povahami, donutil diváky (čtenáře) se zmítat v pochybách nad tím, jestli někoho má nesnášet, druhému držet palce a dalšího litovat. Nebo jednoho milovat, druhému fandit a dalšího mít chuť vystřelit na měsíc. Hra, kterou rozhodně potřebuji vidět ještě minimálně jednou.
Styl psaní Markéty Pilátové mi naprosto sedí. V duchu si vždycky říkám, že kdybych se čistě náhodou stala spisovatelkou, dost možná bych psala podobně. Protože mám ráda, když příběhy útočí na všechny smysly. Když čtu její knížky, jako bych se stala součástí, tak plasticky umí psát. Bravurně vylíčí všechny barvy i vůně míst. A v knížce S Baťou v džungli navíc předkládá výborný příběh, neskutečné osudy Jana Antonína Bati a jeho potomků a blízkých. A přiznávám, že pro mě leckdy velice překvapivé. Formálně mě kniha nadchla, to, že je napřeskáčku vyprávěna různými lidmi (ba i budovami), jí dodává na šmrncu. Každý přidává střípek svými "vlastními slovy", svým vlastním způsobem vyjadřování, včetně samotného hlavního aktéra knihy, který neváhal komentovat vše ze "záhrobí". U knížek Markéty Pilátové mám vždy chuť si je opět za čas přečíst. A stejně tak i teď, uvelebit se za nějakou dobu zase do brazilské džungle, nadechnout se vlhkého vzduchu a pozorovat s respektem anakondy. Zakousnout se do šťavnatého pomeranče a zapít ho hořkou kávou. A poslechnout si znovu ty příběhy. Šťavnaté, ale i hořké.
Knížky od SJ Bolton jsou pro mě ideálním letním čtením. Stejně tak i Obětina, kterou jsem slupla jak jahodový pohár. Vlastně i tak podobně mrazila a zchladila mě v horkých dnech. Knížka zase vtáhne od prvních chvilek. Co mě také u autorčiných knih baví, jsou postavy, které jsou životné a zvlášť některé z těch ženských si mě okamžitě získávají. Série s Lacey Flint se mi líbila víc, ale i Obětina mě bavila. A to i přes zamotanou zápletku a pointu, která byla možná nepravděpodobná, ale pro mě zábavná. A díky ní jsem se zase dozvěděla něco o Shetlandech a mýtech těchto ostrovů. Za mě fajn odpočinkový detektivní thriller.
Skvělý výlet do USA na konci 19. století. Moc dobře napsaná literatura faktu, která se ovšem čte jako román. Nejvíc mě bavilo číst o samotné přípravě výstavy, která byla opravdu hodně napínavá. Ač vím, že nakonec proběhla a ku spokojenosti zúčastněných, měla jsem celou dobu pocit, že to nemůže dobře dopadnout, protože osud házel tvůrcům pod nohy sakra silné klády. Ďábel v bílém městě je z knih, které nekončí dočtením, protože i po té máte chuť hledat dál, zjistit si něco dalšího o těch, o nichž jste se v knize (a o mnohých zajisté poprvé) doslechli.
Baltimorští se mi líbili o dost víc. Zvlášť zpočátku knížky jsem si nebyla jistá. Téma spisovatele s autorským blokem je docela profláklé. Navíc skoro všechny postavy mi lezly na nervy, včetně Marcuse "Borce". Možná i proto, že jsem ho zažila v Baltimorských, nějak jsem tohohle (alespoň zpočátku) Marcuse nepoznávala. Vlastně mi přijde docela zbytečné, že je hlavní postavou a vypravěčem obou knih, protože jako by se ve skutečnosti jednalo o osoby různé. Knihy se přitom v některých časech musely i trochu protnout, ale z příběhů to není ani trochu znát.
Zhruba půlka knihy mi moc neutíkala. Jak někdo psal o Baltimorských, že byli melodramatičtí nebo sentimentální, tak já bych to spíš řekla o Pravdě o případu HQ. Láska Harryho a Noly byla popisovaná fádně a možná až moc otřepaně. Nola mi lezla krkem, jasně byla to patnáctiletá puberťačka, ale její proslovy a chování jako by občas vypadlo z harlekýnů. Okolo půlky se knížka začala sunout mně libějším směrem. Detektivní linka byla velice slušná a dostavilo se dost zajímavých překvapení. A ta druhá část, kterou jsem pak hltala jako o závod, nakonec posunula knížku k 4 *. (Chudák Marcusova maminka, ta teda byla na ránu.)
Druhý díl Neapolské ságy přitrzuje. Je přímo napěchovaný bouřlivými emocemi. Emoce házejí skoro se všemi postavami a nejspíš i se čtenáři. Se mnou teda mlátily mohutně. Každý z daných je vyjadřuje jinak. Huláká se tu, ječí, fackuje, mlátí, ale i miluje. Miluje bouřlivě i se zaťatými zuby. Také s vypravěčkou to lomcuje, i když rozhodně jinak než s její kamarádkou Lilou. Elena se vzteká v skrytu, bojuje s city sama v sobě, leccos ji strašně dopaluje, ale její vrozená nejistota jí brání vykřičet to všechno do světa. A že by měla co. Místy mě strašně štvala, že se neozvala, že podléhala, že se nedokázala odpoutat úplně. Ještě o něco víc mě rozčilovala Lila, ta její sebestřednost a sobeckost, to jak všechno dělala jen za sebe a pro sebe. Zároveň jsem se ale v jednu chvíli přistihla, že je mi jí líto. I se mnou orala, i když jsem měla pocit, že mám odstup. Kolikrát jsem si u tohoto zvláštního přátelství vzpomněla na svoje v době základky a že jsem se taky nechala tak moc ovlivňovat a jak jsem zpětně ráda, že jsem se vydala svojí cestou a ne tou kamarádčinou (kamarádíme spolu pořád).
Chvílemi se mi druhý díl líbil o fous víc než první, zároveň ale v části na Ischii bych možná drobet krátila, dost se to tam motalo dokola, ač bylo vlastně jasné, jak to dopadne. Takže zůstávám u 4 a půl a dumám, jestli na třetí část vydržím čekat do podzima, nebo se pustím do slovenského vydání. Ta "Itálie" mě totiž hodně baví. Italská nátura, jiná, než jakou jsme navyklí my středoevropani. Parno, sluníčko, moře, zaprášené ulice, chudé i vzmáhající se čtvrti. Také bych se tam hned vydala, do Neapole, na Ischii, do Pisy, prošla se místy, které autorka tak sugestivně vylíčila. I když už jsou nejspíš dost jiná oproti druhé půlce minulého století.
Uvědomila jsem si, že italských knih (nebo vůbec knih z italského prostředí) jsem četla pramálo. A i proto mě Geniální přítelkyně vtáhla. Bavilo mě poznávat Neapol 50. let. Sledovat sousedské vztahy, boj místních o jakés takés místo, ať už to byli ti "movitější", co měli na to (z různých důvodů) rozjet podnikání, nebo ti, kteří se prostě snažili žít, jak nejlépe to šlo. Líbilo se mi procházet místními ulicemi a občas se podívat i k moři, poznávat okolí i lidi. Koukat na to, který kluk je zrovna v kurzu a s kterým se zasnoubit je prostě výhodné. Prožívat přátelství, které ale většinou bylo i soubojem o to být ta lepší (ať ve škole, nebo v prostém životě). Přemítat spolu s vypravěčkou, zda určité životní kroky, které udělala ona nebo její přítelkyně (nebo co za ně zrovna rozhodli rodiče), byly správné. Jestli ano, snad zjistím v dalších dílech. A už se na ně docela těším. 4 a půl.