bosorka komentáře u knih

Zprvu jsem si nebyla úplně jistá, kam děj povede a jestli mě zachytne za žebro. Připadal mi malinko naivní, psaný takovým jednodušším jazykem. Ale postupně se ukazovalo, že naivita k celému příběhu nezbytně patří. Útěk je vzpomínkou jednoho z protagonistů na krátký úsek dlouhého života. Krátký, avšak pro každého z nich velice zásadní a určující. Román o rozhodnutích, které umějí převrátit celý život. Nakonec silný příběh, na který nezapomenu (snad vyjde i jako audiokniha, zopakovala bych si). Jak byl mladý Jack občas na ránu, tak ten starý má mnoho plus.

2 19.08.2016

Dost dlouho jsem byla rozhodnutá, že Pádu do temnoty dám míň než předchozím knihám Mycelia a můžu říct, že poslední třetina mým rozhodnutím dost otřásla, zvlášť pak závěr, protože ten má grády neskutečné a vrhl knihu zase do hltavého módu. Ale i tak se nakonec přidržím čtyřky (nebo spíš čtyřapůlky), protože v některých momentech se mi knížka malinko táhla. I tak pořád skvělé, intriky, politika, napětí nechybí. Jsem hodně zvědavá na pokračování, další vývoj všech postav mě hodně zajímá.

11.08.2016

Běžný život jedné obyčejné rodiny. Proč ne? Nepotřebuju jen akci, nepotřebuju jen drásavé příběhy, kdy budu napjatá, nebo blízká pláči. Co ale potřebuju, aby mě knížky chytly někde kousek pod žebry a pořádně trhly, a pak už mě za sebou vláčely a nepustily. Špulka modré nitě by taková knížka být mohla a vlastně nedokážu uspokojivě vysvětlit, proč pro mě taková není. Něco jí chybí, nějaká ingredience, která pokrm dochutí, okoření. Už od začátku mi připadalo, že knížka je jen taková vyprávěnka, slohové cvičení na téma "Moje rodina". Některé z útržků, které měly vykreslovat Whitshankovy, byly jednotvárné, až moc fádní, vlastně natolik, že byly vlastně nezábavné a nakonec o nich zas tolik nevypovídaly. Pak tam byly zase úseky, které mě docela dost bavily. Nejvíc ze všeho asi příběh Linnie a Juniora, ten měl hodně co do sebe, vyčníval a klidně bych si o nich četla víc, u nich autorka perfektně zvládla charaktery, které byly velice zajímavé a neotřelé. A vůbec celý jejich život. Být to jen o nich, dám knížce určitě vyšší hodnocení.

4 26.07.2016

Jaromírova kresba je výtečná, má výbornou atmosféru. I příběh Emila Zátopka stojí za to, Jan Novák se neztratí ani jako libretista komiksů. Jako většina čtenářů přede mnou si ovšem povzdychnu nad závěrem, který se vytrácí do nikam, je utnut moc brzy a člověk tedy oprávněně čeká, že bude následovat Zátopek 2. Zásadní a v mnohém hodně problematický (a právě proto i dost zajímavý) zbytek Zátopkova života opravdu chybí.

5 23.07.2016

Mám knížky z alternativních realit ráda a Janu Poláčkovi se tahle hodně povedla. Skoro by se mi i líbilo, kdyby byla delší, nebo existoval další díl ze stejné doby. Tu vykreslil hodně mrazivě a nebylo to jen ročním obdobím, v němž se odehrávala, i když i to atmosféře docela přispělo. Celou dobu čtení jsem měla svíravý pocit, jako by mě někdo přirážel těžkým nábytkem ke zdi. Občas mi teda malinko vadilo jednání Waltera/Martina, přišlo mi, že je přespříliš naivní a nechá sebou manipulovat skoro všemi, kteří kolem něj projdou, ale na druhé straně byl vlastně ještě hodně mladý na takovou tíhu na bedrech. Příběh končí a nechává na čtenáři, jestli bude v pokračování vidět nějakou naději, nebo ho ta všudypřítomná beznaděj udolá a nenechá ho myslet pozitivně. Ale každému musí přijít na mysl otázka - Co se s nimi asi pak stalo?

3 14.07.2016

Většinou nevěřím bombastickým recenzím z obálek a u Skrýše se opět ukazuje, že dobře jim nevěřit. "Psaní, plíživě zalézající pod kůži" Kde? Psaní značně primitivní, občas jsem nestačila žasnout nad totálně naivními dialogy. Hlavní hrdina byl prostě trouba. A vůbec veškeré charaktery byly hodně podivné, nebylo komu věřit, ke komu přilnout. Celý příběh byl značně nepravděpodobný, občas jsem měla chuť zaklepat si na hlavu a ptát se: Cože?
"Po přečtení Skrýše budete chtít spát při rozsvícené lampě..." Proč? Vždyť to byla nuda. Spíš jsem co chvíli měla chuť lampu zhasnout a na čtení Skrýše se vykašlat. Neudělala jsem to, ale měla, protože mi přišlo, že knížka měla hodně sestupnou tendenci. Ještě tak zpočátku navnadila, nápad nebyl špatný, ale čekala jsem opravdu něco silnějšího. A že bych se bála? Ani trochu.

8 11.07.2016

Ono se to zprvu nečte úplně špatně, ale z knížek Petry Soukupové si vždy odnáším pocit, že je to tak nějak o ničem. Čtou se rychle a nezbyde po nich nic. A to je v případě Marty v roce vetřelce ještě patrnější. Soukupová se dotýká vcelku zásadních věcí, ale klouže po nich jak po ztuhlém másle, nezaboří se, jen stírá po povrchu. Navíc tahle knížka měla být daleko kratší, od určité chvíle mě začala příšerně nudit, vlastně mi z druhé půlky knihy zůstalo v hlavě jen: "Večer piju, ráno blbě, nic se mi nechce." Moc jsem celému tomu příběhu, ač by měl fungovat jako realita, nedokázala věřit. Taky jsem byla v 19 praštěná a dělala kraviny, ale Marta je až přes čáru a její jednání je kolikrát dost mimo.

1 06.07.2016

Z téhle útlé knížečky mám hodně rozpačité dojmy a potvrzuje mi, že humornou literaturu je hodně těžké psát. Blancovy povídky působí, jako když posloucháte nadějný vtip, který úplně zabije špatná nebo dokonce žádná pointa. Skoro všechny příběhy pankáčova dědečka mají slušný potenciál, ale něco jim chybí. Umím si představit, jak mi je jejich autor vypráví někde v hospodě a že se z nich potrhám smíchy. Na papíře ale bohužel nefungují. Čekáte, čekáte, jste napjatí, co z toho vzejde. A ono nic. Na přebalu lákají na skvělé pointy, ale ty si představuji úplně jinak. Chybí jim ta jiskra, co vás posadí a bude nutit i v mhd dusit smích. Taky mi chyběl lepší závěr, uzavření a zarámování povídek, které rámcem jako by začínají, ale už nekončí. Skoro škoda, protože potenciál tam rozhodně byl.

04.07.2016

Děj se pozvolna zahušťuje, přidává se víc politikaření, rozvíjí se dané. Něco se chystá... Pro mě opět za jedna, baví mě nesmírně.

1 30.06.2016

Tak tohle teda byla hra s čtenářem, jak se patří! Co je pravda, a co ne? Je to, co Delphine de Vigan napsala, opravdu dle skutečnosti? Aspoň trochu inspirováno, nebo úplně vymyšleno? Proč vlastně čtenáře či diváky tak moc fascinují příběhy založené na skutečnosti? Jsou lepší než ty zcela vyfabulované? Miliony otázek zanechá v hlavě próza mé oblíbené autorky. Chvílemi jsem si říkala, hmm tady už to teda přehání, tady to je trochu moc, načež ona zasadila zase další úder, který vše převrátil jinam. De Vigan píše výtečně, střídá žánry, v rámci jedné knížky esej, thriller, podobenství, mystifikace. Prostě - zase mě dostala, i když jsem po přečtení měla pocit klubíčka, s kterým si ta kočka pohrávala docela divoce.

9 27.06.2016

Hltáme celá rodina. Komiksy Rainy Telgemeier jsou výborné, jednohubky, kterých bych klidně snědla celý talíř. Autobiografické a většině vlastně tak blízké - jedno z jaké části zeměkoule pocházíte, sourozenecká rivalita a rodinné příhody byly, jsou a budou. Kresby jsou výtečné.

14.06.2016

Peter May umí bezesporu psát velmi čtivě a co se týče reálií těch kterých příběhů, ty jsou čtenáři předloženy naprosto úchvatně, až plasticky. Téměř vždy mám chuť vydat se do míst, která se v Mayových knížkách objevují. Stejně tak bych se teď hned sebrala a do vinařských oblastí Francie odjela nejen koukat, ale i ochutnávat a cítit. Co je malinko problém, je pak samotný detektivní příběh, zvlášť pak jeho rozuzlení. Motiv mi tentokrát přišel hodně vycucaný z prstu a hodně přepálený. Přitom se to nečte úplně špatně, když k tomu člověk přistupuje jako k odpočinkovému letnímu čtení. Nesmí ale očekávat, že se z toho posadí. Mayovi při srovnávání s jinými jeho knihami (zvlášť lewiskou trilogií) daleko víc sedí obyčejné (v jeho podání ale velice silné) příběhy, které sice vždy omotává nějakou tou detektivní nití, ale to jen jako nadstavbu, která drží děj pohromadě. V Aktech Enzo klubko nemá co držet, silné příběhy chybí, takže se může jednoduše rozmotat a nic dechberoucího po něm nezbyde. I tak, Kritik se mi asi líbil o kousek víc než Výjimeční lidé, dala bych 3 a půl.

6 14.06.2016

Do Jantarových očí se musí člověk trochu včíst, zprvu to nejde snadno, je potřeba si osahat ten nový svět, který Vilma Kadlečková stvořila a který je parádně propracovaný. Ve skutečnosti jsem začala Jantarové oči nejdříve poslouchat, což se neukázalo jako ta nejlepší volba, právě i kvůli tomu pozvolnému rozjezdu plnému výrazů, které člověk musel rozklíčovat. Proto jsem si pořídila knížku a začetla se. A za chvíli byla lapená. Je to skvělé, nahazuje mi světové klasické autory sci-fi. K tomu výborně zpracované charaktery (a nevadí mi, že Lucas je až superhrdina, mě si naprosto získal) a vztahy (např. Lucas x jeho otec). Je to první kniha, takže rozjezd, ale pro mě každopádně nutnost brzy začít číst (nebo možná, když už vím a znám, i poslouchat) další díl. Napínavé, zajímavé, chytré. Líbilo velmi!

7 07.06.2016

Rychlovka. Příjemný a místy i úsměvný komiks. Dospívání jedné normální holky a její trápení se zuby - situace by se mohla zdát obyčejná, ale pro ni je zásadní a možná i určující. Aby ne! I komiks se zdá být obyčejný a taky ve své podstatě je, ale tou svojí "běžností" a nezásadností je zároveň velice působivý. Líbilo. 4 a půl.

2 28.05.2016

Knížky JKR jsou vždy čtivé, a to i v případě, že se v nich zas tak moc neděje. I do dalšího případu Cormorana Strika jsem se rychle začetla. Zápletka i prostředí, v němž se tentokrát hlavní hrdinové pohybují, jsou hodně divné a ujeté, což knížce dodává na zajímavosti a takové jakési pikantnosti. Nicméně tenktokrát mi to, že je detektivka hodně dlouhá a ztrácí tak na svižnosti, docela vadilo. Možná i proto, že mi tu chyběly silné charaktery, které se vyskytovaly v minulých dvou dílech série. Charaktery, které dokázaly knížky povýšit nad detektivku a byly pak spíše romány s detektivní nadstavbou. Cormoran s Robin to tentokrát sami neutáhli - člověk už je zná a tak trochu ví, co od nich čekat. Navíc i jejich vztah se táhne jak kvalitní žvýkačka. Ve znamení žvýkačkovitosti je vůbec celá knížka a tím dlouhým přežvykováním a natahováním děj bohužel přestává chutnat. Chvílemi jsem měla pocit, že to Rowlingová dělá naschvál, aby čtenář zapomněl některá ta napovídající pomrknutí. Další knížku z této série sice za čas asi opět otevřu, ale nebudu se na ni nikdy tak nedočkavě těšit, jak jsem se na JKR těšívala kdysi.

6 23.05.2016

Už dlouho jsem neviděla nějakou knihu tak plasticky před sebou jako Annu a Vlaštovčího muže. Tedy lépe řečeno, viděla jsem ji animovaně - být výtvarník-animátor okamžitě se této látky chopím. Rozvíjí se před námi zvláštní příběh malé holčičky, která na počátku války zůstane sama. Potká ale velice zajímavého a podivného muže, který se jí ujme a putuje s ní válečnými zeměmi. Vlaštovčí muž umí krásně vyprávět a stejně jako autor knížky Gavriel Savit to činí v alegoriích. Příběh je poskládán z obrazů, které ilustrují těžkou dobu a putování hlavních hrdinů. Ač alegorický a náznakový, sahá až do hloubi lidských duší a silně se jich dotýká.

6 11.05.2016

Britt-Marie je Ove v sukních. Kniha Tady byla Britt-Marie je další variací na Muže jménem Ove. A trošku v ní cítím i "Babičku". Vlastně se mi do ní nevčítalo nejlépe, protože jsem tušila od počátku, kam se příběh Britt-Marie asi bude ubírat a bohužel to bylo opravdu dle předpokladů. Po nějaké třetině knížky se tím, jak přibyly další postavy, děj pohnul dopředu i do stran. A já, i když jsem si od počátku říkala, že tentokrát už Backman od mě získá tak maximálně tři hvězdičky, začala váhat. Chvílemi se příběh katapultoval k hvězdám čtyřem, vzápětí ale zase klesl. Jak mi k srdci přirostl Ove i Elsa, Britt-Marie si ke mně prostě cestu neproklestila. Nějak jsem jí nedokázala uvěřit. Kdo si mě získal, byly děti z Borgu - ty Backman zase obdařil neuvěřitelnou tíhou a neobyčejností.
Když už jsem byla přesvědčená, že Britt-Marie si přece jen ty 4 hvězdy zaslouží, knížka měla v tu chvíli skončit. Jenže nekončila a plazila se zbytečně dál. Škoda toho, je to teda tak za 3 a půl a vzhledem k "Babičce", která byla pro mě mnohem nápaditější, to ke čtyřce nakonec nedoleze. (Ale díky Britt-Marie se k Babičce budu muset zase vrátit.)

6 08.05.2016

Harry je prostě skvělý, já toho chlapa žeru i teď, když se blíží k důchodovému věku. Pořád má šarm, pořád je neotřelý, koná podle svého svědomí a před autoritou neukročí ani o krok - protože spravedlnost je pro něj nade vše. Černá skříňka vtáhla od prvního okamžiku, mně se navíc navázala na knížku Šest dní hněvu, kterou jsem četla těsně před ní. I když se nepokojů v LA v ´92 dotkne jen okrajově. Vychladlé případy mají tu výhodu, že už od počátku vypadají ztraceně a detektiv se musí hodně činit, aby vyšťoural tu pomyslnou černou skříňku, z které ho ťukne, kudy se má vydat. A na to má Harry Bosch fakt čuch. Detektivky Micheala Connellyho jsou naprosto klasické a opravdu výborné. Čtyřku dávám i proto, že už jsem četla i o kousek lepší "boschovky" a možná i kvůli konci, kde bych čekala ještě o kousek větší pecku. Ale i tak opět skvělé.

4 29.04.2016

Někdy se za sebou zvláštně sejdou dvě knihy. Jestliže jsem předchozí přečtenou knížku Zeď vzpomínek přirovnala k pomalé vyhlídkové jízdě v otevřeném kabrioletu, pak Šest dní hněvu bylo, jako by mě někdo přesadil do Bugatti Veyron a snažil se překonat rychlostní rekord. Rychlé, hutné, drsné jak dávka z kalašnikova. Sedmnáct příběhů různých lidí zasazených do bouřlivých dnů v roce 1992 v LA. Postavy pocházející ve velké většině ze stejného prostředí, které ale osud pohodil různorodě, zapojení i nezapojení (nebo ti, co zapojení být nechtějí). Členové gangů, ale i záchranáři, děti, sprejeři, feťáci nebo bezdomovci. Na všechny tyhle typy narazíte v knížce Ryana Gattise. Každý promlouvá svým osobitým jazykem a hrne příběh kupředu k další kapitole a k dalšímu "svědkovi" oněch událostí, které se občas prolnou nebo alespoň proběhnou okolo sebe. Každý se tu zná přes druhého či třetího, jak je to koneckondů i všude jinde. Různorodé osoby tu na sebe narážejí ve více či méně závažných situacích, znají se už dlouho, nebo se teprve poznávají. A každá z těch osob dodá kousek střepu do té rozmlácené skládačky tenhdejších dnů. Ty náznaky a návraty či pohledy různých osob jsou skvěle promíchané, natolik, že mám chuť si knihu přečíst ještě jednou, abych si tam každého znovu napasovala. Opravdu výrazný počin, je to silné jak několik dní tažený vývar.

1 20.04.2016

Anthony Doerr je náramný autor, píše nádherně, což už jsem měla tu možnost poznat u knížky Jsou světla, která nevidíme. Soubor povídek Zeď vzpomínek je jako vyhlídková jízda do minulosti v otevřeném kabrioletu. Pomalá, ale plynulá a naléhavá. Výhledy z auta jsou různé, někdy nadějné, někdy posmutnělé, ale vždy melancholické. Jedeme na sedm výletů, sedm cest do různých zemí, do různých duší, různých osudů. Každý je trochu jiný, ale v každém poznáváme autorův rukopis. Ten je zvláštně plastický, nechá nás přímo se vcítit do svých postav a až fyzicky s nimi prožívat. A po dočtení zbývá zvláštní smutek v duši, ne plačtivý, ale klidný, smířený. Kromě něj ale zůstává také hebký pocit něčeho moc krásného a povedeného.
To, co mi malinko vadilo na "Světlech", byla závěrečná doslovnost, pocit, že autor říká víc, než musí. V povídkách končí mnohdy otevřeně, náznaky, a to se mi líbí mnohem víc. Vypíchla bych titulní Zeď vzpomínek, Řeku Nemunas a Život po životě. (Jediná z povídek mi moc neutkvěla a to krátká Demilitarizovaná zóna.)

9 07.04.2016