bosorka komentáře u knih
Trošku pomalejší rozjezd, ale jinak docela dobré čtení. Nápad je to zajímavý. Kolik bychom asi zaplatili za svůj život? Je tak šťastný, že nám bankovním účtem prolétne jako vichřice? Nebo budeme oceněni jen menší sumou, což ale znamená, že toho máme na bedrech možná i víc, než si připouštíme? Jak vlastně ohodnotit ten který život? A je to hodnocení spravedlivé? Podobné otázky letí hlavou hrdinovi této novely a není ochoten se smířit s verdiktem jakýchsi "velkých bratří", co jeho život pečlivě sledují. A podobné otázky si nutně pokládá i čtenář. Jak by asi dopadl on sám? A já sama navíc ještě přemýšlím, jestli mi je poselství knihy blízké, nebo mi trochu vadí. A stejně, jako se nemůžu rozhodnout v tomto, tak si ani nejsem zcela jistá hodnocením. Váhala jsem mezi 3 a 4 a chybí mi tu ta možnost půlbodu. U mě tedy za 67 %. Nakonec to místy bylo i úsměvné, nenásilné a vlastně k přečtení doporučuji, knížky, co nutí pokládat si otázky, nejsou zbytečné. PS: Líbilo by se mi jako rozhlasová nebo divadelní hra.
Připomínalo snový svět Gaimana a přitom to vlastně byl čistý Stančík, se svým typickým humorem, geniální fantazií a slovním mistrovstvím. K tomu prošpikováno skvělými veršíky, a také hádankami, které z knížky dělají interaktivní četbu - za nasbírané body dospějeme k jednomu ze tří možných konců (samozřejmě si ale přečteme všechny, jak by ne). Mě samotnou už sejmul název a pak jsem se vezla společně s klukem Ctiborem, slonem, myší a dalšími obyvateli podzemní říše až k těm třem koncům. Skvělé.
Když Kavárně na pláži jsem dala 3, tady musím ještě o hvězdičku níž. Je to oddechové rychlé čtení, ale nic víc. V Kavárně byl aspoň patrný nadhled, byla vtipná, tady nic moc. Zápletka mi připadala dost vykonstruovaná a to vyústění jednoho z příběhů zcela vycucané z prstu. Happy end se tak nějak v tomto druhu knih očekává, ale čekala bych víc klopýtnutí, než se k němu hrdinky dostanou, tady je vše jasné už od prvopočátku. Ale knížce nelze upřít, že jsem si u ní odpočinula.
Líbilo se mi o dost víc než Krev na sněhu a vlastně až na pár společných postav (v pozadí) moc nechápu, proč knížky patří do stejné série. Půlnoční slunce je jiné a je taky hodně jiné než knížky, na které jsme od Nesbøho zvyklí. A to se mi právě asi i líbilo. Příběh je střídmý, postav nepříliš, pár klišé typu nemocné dítě, týraná žena či asketické náboženské hnutí. Ale vlastně to ničemu nevadí, děj je přímočarý, postavy obestřené kapkou tajemství, zajímavá oblast, kde se knížka odehrává, pěkně to odsýpá a čte se příjemně. Není to nic světoborného, ale tahle poloha Nesbøho mě vlastně docela bavila. (3 a půl)
Kvítek byl pro mě skorem zjevení, nadchl mě ten svět, postavy, jazyk, kterým byl psán (a přeložen), takže jsem se na další příběhy těšila. A čtou se krásně, některé povídky jsou jen střípky či střípečky, které klidně mohly vypadnout při ořezu dokonalého okna "Kvítku", v tom příběhu mohly být a nerušily by. V této povídkové sbírce si je můžeme zasadit do kontextu a rozhodně nepořežou. Akorát jsou ty střípky někdy hodně titěrné a hladový čtenář by je chtěl malinko větší, tak je lačný po oblíbených postavách, místech, příbězích. Ale musí se bohužel smířit s tím, že nikdy nebude zcela nasycen, protože "Kvítku" nikdy nebude dost a vlastně by se dal číst donekonečna. Už jsem se smířila s tím, že se zcela nedozvím, co se s těmi kterými postavami přesně stalo, a vlastně mi nevadí, že je to otevřené, pořád je prostor pro spekulace, i když Faber malinko naznačuje.
Ze všech povídek bych rozhodně vyzdvihla tu poslední "Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích" - ta by naprosto obstála sama o sobě, i kdybych "Kvítek" předtím nečetla, takže tahle povídka ode mě dostává 5+. Dohromady ale dávám 4, asi i proto, že celkově Jablko Kvítek nedohonilo, jen hodně hezky doplnilo. Fakt je, že přijít Faber s dalšími úlomky, byť sebeminiaturnějšími, okamžitě po nich lapnu a budu doplňovat dál.
Peter May potěšil, přesně se mi trefil do nálady svým příběhem skotských vystěhovalců, který se prolíná s detektivní zápletkou odehrávající se na Magdaleniných ostrovech. May umí parádně navodit atmosféru toho kterého místa tak poutavě, že se pak většinou potřebuju dovzdělávat. Autor své hrdiny vybavuje nelehkými povahami, stejně tak dostal do vínku depresivní a smutnou výbavu i detektiv Sime Mackenzie. Příběh odsýpá svěže a nerozptyluje ani ta dějová linka, která působí možná až přespříliš jako z červené knihovny. Tu totiž "naštěstí" vyvažuje těžkými osudy vystěhovalců, jak při jejich pobytu v domovině, tak i při nelehké cestě do nového místa, Kanady. Mayův styl - tedy střídání současných a historických událostí, které se někde střetávají - mi hodně vyhovuje.
Pro děti naprosto ideální, gaimanovsky hravé, plné neskutečných tatínkových "výmyslů". Výborné ilustrace, text odsýpá a baví. Jako jednohubka fajn i pro dospělého. Mléko připomnělo ručník ve Stopařově průvodci.
Kniha nejvíc asi zajímavá formou, kdy vyprávění je monologem hlavního hrdiny, který někomu popisuje po telefonu svůj den. To, co je plusem, se ovšem v některých momentech stává i minusem, protože děj se slévá v jednolitý proud, který jsem se snažila místy proplavat hodně rychle (až měla tendence přeskakovat). Vyprávění funguje stejně jako v opravdové mluvě, Caspian tak přeskakuje sem a tam, od jednoho k druhému, i když ve skutečnosti se vlastně snaží držet lineární nitky příběhu, kdy nás od rána postupně vede až k nočnímu zvratu a cestou se s ním seznámíme podrobněji, s jeho názory, rodinnou situací, školou, kamarády. Občas mě příbeh bavil, občas nudil, mnohokrát jsem si říkala, že podobné téma jsem už četla i daleko lépe zpracované a několikrát mě napadlo, že za čas už si zrovna Caspianův příběh ani pamatovat nebudu. Chybělo mu možná něco, co by razantněji vtáhlo a vrylo se.
Tak tohle tedy sedlo. Rudo baví - od všednodenních témat (nedostatek žen apod.) přes dada příběhy (hovory bradavek) k tématům skrz naskrz existenciálním. A baví pořád. A já se smála a nevěřicně kroutila hlavou, kam na tohle autor chodí. Nesmírně zábavné, sarkastické až na dřeň, černočerně humorné, Majling si absolutně nebere servítky a rve to na absolutní základy. Já se tak bavila!
Skvělý rozjezd, příběh hodně napínavý, docela mě pohltil. Konec bohužel nic moc, najednou spěšně utnutý, navíc předchozí čtení vzbudilo velká očekávání a ono to bylo takové plytké. Některé linie byly ne zcela uspokojivě ukončené a nebylo ani jasné, proč tam vůbec byly (kromě dost okatého odvedení pozornosti). Občas mi taky přišlo dost nesmyslné vyšetřování, jak k určitým stopám vyšetřovatelé dospěli, bylo hodně viditelně naroubované. Ale jinak slušná detektivka s postavami, jejichž vývoj mě zajímá i do budoucna. Autorovi dám rozhodně šanci.
Krásně se čte, autor vládne nesmírně nádherným jazykem, na knize je znát ta touha vybrousit ji k dokonalosti. Podobně jako tatínek Marie-Laure cizeluje modely míst, kde žijí, aby jeho slepá dcera mohla v této plastické mapě dotyky brouzdat a naučila se pak sama chodit do reálných ulic. Člověka při čtení úplně popadá chuť ohmatat si její svět, snaží se cítit, myslet, vnímat jak ona. Příběh útočí opravdu na všechny smysly, skorem jsem slyšela šumění a skřípání, když německý sirotek Werner ladí rádia.
Vytkla bych jednu věc a to konec, utnula bych ho dřív a nechala smysly v napětí, byla bych ráda za nedořečené, do tohoho příběhu by mi to krásně pasovalo. Ten doslovný závěr mě trochu rmoutil, ne pro jeho obsah, ale pro jeho nadbytečnost. Čekala jsem emocionální bouři a ta se nedostavila, zavál jen lehoulinký vánek, jak kdyby autorovi na závěr došla energie. Skoro dokonalý model, akorát ty domky na konci ulice jsou trochu pochroumané.
Moje první setkání s Jodi Picoult a jsem unešená. Je lepší toho o knize vědět co nejméně, protože pak přichystá mnoho překvapení. Četla jsem si předtím jen krátkou anotaci a hned záhy zjistila, že čtu něco úplně jiného, než jsem si představovala. Knížka začíná pozvolna a časem hutní, až se atmosférou skoro nedá prokrojit. Autorka k sobě staví tři postavy, u nichž máme pocit, že to mezi nimi nikdy nemůže fungovat. Třináctiletá chytrá holka, co hledá svou matku, zkrachovalá vědma a bývalý policajt, co potřebuje mít vše fakticky podloženo (a co to občas i podlije nemalým množstvím alkoholu). A tihle tři, co se dají dohromady díky té neskutečné holce, spolu hledají její deset let ztracenou mámu. Mámu, která milovala slony a studovala jejich zármutek. A sloni jsou tady paralelou k lidem, lidské lásce i zármutku. Příběhy slonů jsou neskutečné, ale hledání těch tří také. Střídají se ve vyprávění ze svého pohledu a to celé doplňují prostřihy do minulosti přímo ústy ztracené Alice.
Poslední zhruba třetina knihy mi už nedala spát, svírala, dojímala, překvapovala, protože autorka neustále překlápěla styly, nechávala na pochybách, nabízela řešení a zase ho uklidila jinam. Konec? V první chvíli jsem si říkala - co prosím? Že by to bylo jen, aby autorka šokovala, překvapila za každou cenu? Nakonec si to nemyslím, ono to tam sedí krásně a zpětně zakončení ani jinak nevidím. Tak to mělo být, i když si to možná vůbec nepřejeme, i když takovému vysvětlení věřit moc nechceme. Nechci prozrazovat dál, protože lépe o ději opravdu vědět co nejméně. (Budu muset někoho donutit si přečíst, abych si o knížce mohla popovídat, jen tak nevyprchá.)
Po tom, co jsem dost nedávno četla dost podobné knížky Den co den a hlavně Život za životem, mi to holt nedá a musím srovnávat. Kniha Prvních patnáct životů Harryho Augusta není špatná, ale něco jí chybí, možná víc emocí, pro mě je dost chladná, hlavní hrdina mi nepřirostl k srdci jako třeba Ursula z "Života" nebo hrdina v mnoha tělech ve "Dni". Nedostatek citů nahrazuje "Harry August" filozofováním, kterého je možná moc a bohužel ubírá knížce na čtivosti. Přitom, když se člověk zamyslí, tak s ovlivněním svataběhu se autorka tak moc netrápí. Kálačakrové musí zasáhnout do něčeho hodně zásadního, aby svět šel jinudy. Přitom i při obyčejné změně už by efekt motýlích křídel musel být patrný. Autorka si tak příběh dost tvaruje podle svých představ, aby jí to sedělo.
Knížka se rozjíždí hodně opatrně, hodně dlouho se vlastně nic moc neděje, až tak ve 3/4 mě děj chytil, protože se malinko rozběhl. Škoda, že běžel k tak moc předvídatelnému konci. Pro mě nakonec, ač kniha se zajímavým tématem, je to jen průměr.
Moc dobrá detektivka navíc s nastavbou rodinného tajemství zasahujícího mnoho let zpátky. Příběh z války dodává knížce na ještě větší intenzitě, předložením morálních otázek působí naléhavěji, skoro až odsune detektivní linku do pozadí. Což ale nevadí, protože tak trochu nutí čtenáře přemýšlet jiným směrem a ten pak může být překvapen. Líbilo se mi moc, i rozkreslení jednotlivých postav, nejednoznačnost, atmosféra. Možná až konec byl trošku natahovaný, ale i tak pro mě příjemný objev zajímavé autorky.
Těžko se člověk odpoutá od porovnávání s Larssonovou trilogií, to prostě dost dobře nejde. Navíc známé postavy, které se v příběhu objevují, trošku zvyšují očekávání, zda bude s nimi vše dál tak jako tenkrát. Prvních cca 150 stránek jsem měla co dělat, abych knížku neodložila (a zase nevědět, že navazuje na Millénium, nic by mě nepřesvědčilo pokračovat dál). Autor vpustil do děje hodně figur, ke kterým měl potřebu dodat jakýsi medailonek o tom, kdo to vlastně je. Takže se pro mě čtenářsky nedělo nic, co by mě vtáhlo, téměř žádná akce, nedostatek dialogů, absence švihu, který k thrillerům patří. Zato jsem se musela proplétat přehršlí postav. Ale vydržela jsem a když se konečně začalo něco dít, nebylo to špatné. Bylo to napínavé, na čtení jsem se těšila, zápletka mě bavila. A zase do určité chvíle. Když se to jakože "vyřešilo", přišlo dalších mnoho stran, které mě nudily, jen sáhodlouze dovysvětlovaly a drajv byl zase tentam. Navíc, co Dívce v pavoučí síti opravdu znatelně chybělo, byla ta pomyslná třešnička na dortu, něco nečekaného, co Larsson dodat uměl. Prostě pořádný moment překvapení. Takže shrnuto: thriller to není špatný, v některých místech parádně šlapal, ale na své předchůdce nedosahuje. Možná kdyby měl míň stran, neměl takovou potřebu vysvětlovat, ozřejmovat, zapracoval na pointě. Pro mě nakonec spíš průměr. (A tu poslední větu si mohl odpustit.)
Místo pro tajnosti zaujalo hlavně prostředím, v němž se odehrává, tedy v dívčí internátní škole. Sonda do života puberťaček (i puberťáků) je docela povedená. Připomínalo Harryho Pottera akorát bez máchání hůlkami. Tana French podobně jako JK Rowling umí charaktery a umí rozvinout slušně výchozí situace. Samotné detektivní zápletky a především pak pointy trochu pokulhávají, kdo za čím stojí, se dá vcelku rychle odhadnout. Detektivní žánr je tak spíš jen obal pro psychologicky laděný příběh. I tak se knížka četla moc dobře, ač bych i tady možná lehce krátila. Líbilo se mi víc než předchozí Ztracený přístav, dala bych tak 70 %. Slušné letní čtení.
Když jsem rozečetla Husákova dědu, přišlo mi, jako bych jen pokračovala v povídkách z knížky Mé dětství v socialismu. I když tahle povídka byla mnohem delší a jak se posléze ukázalo, také mnohem více svěží a mnohem čtivější i vtipnější. Jak moc nemusím blogové zápisky vydané papírově, protože mi zhusta přijde, že vydané naráz nedrží pohromadě, tady jsem ten pocit neměla. Pro mě, která jsem přibližně stejně stará jako autor, navíc historky mají příchuť něčeho známého, něčeho, co jsme v obdobných variacích prožívali tenkrát všichni. A vážně jsem se bavila. Škoda jen toho závěru, kdy Zandl zdůvodňuje, proč píše zrovna o dědovi, sám sebe hájí a ospravedlňuje a přitom vůbec nemá proč. Stejně tak mi do knížky nesedly jeho myšlenky a názory na politické dění, tak nějak posunuly knížku úplně jinam a podle mě i zbytečně, ztratila tak šmrnc, vrátila se do blogového plkání a u mě se tímto připravila o jednu hvězdičku. I tak jako letní čtení vřele doporučuju.
Chvílemi mě bavilo, chvílemi pozornost klesala. Knížka nedrží tak úplně pohromadě a ač jde lineárně v čase, autor v jednotlivých příbězích nenavazuje tak, aby se četlo jako po másle. Silný sourozenecký vztah sestry a staršího bratra je základní linkou knihy, bohužel od chvíle, kdy Jesper ze scény mizí, se rozbředává i příběh, který už mě bavil čím dál míň. Dospělá hlavní hrdinka pro mě byla svým chováním tak trochu záhadou a její životní cesta (už o samotě bez bratra) mě ani moc nezajímala. Slušné, ale nic zásadního. Jen tedy v těch tropech, co zrovna vládnou, je příjemné číst si o dánské zimě. 2 a 1/2
Dahla miluju jak pro to, co píše pro dospělé, tak pro jeho skvělé dětské příběhy. Které mají přesah, vždy je v nich troška magie, ale hlavně hodně lidskosti. Matylda je perfektní a příjemná holka s otevřeným srdcem, kterou by každý chtěl za kamarádku. A i proto vždycky píchne u srdce chování jejích vlastních rodičů. Proto dobře, že je to pohádka. Děti byly z Matyldy taktéž nadšené, všichni svorně dáváme za pět hvězd.
Není to lehké čtení, nečte se jedním dechem, musela jsem chvílemi přestávat a nadechnout se. A pak se znovu proplétat Brodeckovou zprávou o lidském utrpení i lidské závisti, zlobě a nepochopení, nechuti dozvědět se o sobě, jací jsme. A v té zprávě, kterou píše hlavně sám pro sebe, v níž přeskakuje v událostech, v čase i místě tak, jak plynou jeho myšlenky, se sám sobě odkrývá naprosto cele. Claudel píše krásně, jeho psaní připomíná knihy Hermanna Hesseho, jazyk je nádherný a uchvátí. Zajímavé je zasazení děje tak nějak do neurčité doby i místa. Můžeme se jen dohadovat, kde se odehrává a i kdy. I když mi zprvu připadalo naprosto jasné, že se jedná o druhou světovou válku a dobu poválečnou, po čase jsem si vlastně nebyla jistá. Mohlo se to stát kdykoli a vlastně se to nemuselo stát vůbec. Autor vše neprozradí, kolikrát jen naznačuje a nechá na naší fantazii, co se asi přesně dělo. Brodeckova zpráva vypálí díru přímo doprostřed čela a odtud jen tak nezmizí.